Gulliverovy cesty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
První vydání Gulliverových cest z roku 1726.

Gulliverovy cesty (1726, rozšířeno 1735, Gulliver's Travels) je fantastický cestopis anglického spisovatele Jonathana Swifta, napsaný jako syntéza parodie na dobrodružné příběhy z cest a satiry na lidskou společnost, která přerůstá v antiutopii zpochybňující moderní racionalitu, civilizaci i představy o nutném pokroku a nadřazeném postavení lidstva v přírodě.

Kniha, jejíž originální název zní Travels into Several Remote Nations of the World, in Four Parts. By Lemuel Gulliver, First a Surgeon, and then a Captain of several Ships (Cesty k rozličným dalekým národům světa ve čtyřech dílech, napsal Lemuel Gulliver, zprvu ranhojič, později kapitán na rozličných lodích), vyšla poprvé roku 1726, ale definitivní vydání je až z roku 1735. Hlavní hrdina knihy, lodní lékař a později kapitán Lemuel Gulliver, v ní vypráví o neuvěřitelných dobrodružstvích, která prožil u maličkých obyvatel Liliputu, u brobdingnackých obrů, u učenců na létajícím ostrově Laputa a nakonec u moudrých koní Hvajninimů. Swift dílo napsal pro dospělé čtenáře, neboť v jeho podtextu jsou satiricky zobrazeny a kritizovány poměry na anglickém královském dvoře v době panování Jiřího I., šarvátky anglických politických stran toryů a whigů a dlouholeté nepřátelství Angličanů a Francouzů. Zároveň však Gullivera všude potkávají neuvěřitelné a zábavné příhody, takže se kniha (zejména její první dva díly) stala postupem času četbou pro děti.

Obsah knihy[editovat | editovat zdroj]

Aby Swift posílil dojem, že se jedná o skutečný a ne o fiktivní cestopis, vložil na úvod dva texty. Prvním z nich je předmluva vydavatele pana Sympsona u příležitosti prvního vydání, v níž představuje autora a charakterizuje své (podle něho nezbytné) úpravy v knize. Druhým je dopis napsaný samotným Gulliverem a adresovaný vydavateli. Autor se v něm ohrazuje proti zkreslování textu svých cestopisů a kárá vydavatele za nepřesnosti a svévolné úpravy. Fikci pravdivosti knihy pak podtrhují také mapky, přesné datování a autentická první osoba vyprávění.

Po tomto úvodu následují již jednotlivé díly knihy, jejichž názvy jsou

  • Cesta do Liliputu,
  • Cesta do Brobdingnagu,
  • Cesta do Laputy, Balnibarbi, Glubbdubdribu, Luggnaggu a Japonska,
  • Cesta do země Hvajninimů.

Díly jsou rozděleny do kapitol, které jsou uvozeny tzv. epickým záhlavím stručně shrnujícím obsah kapitoly.

Cesta do Liliputu[editovat | editovat zdroj]

Gulliver v Liliputu, malba na zdi obchodu s hračkami v Brémách

První díl knihy začíná krátkým nástinem dosavadního Gulliverova života. Díky podpoře příbuzných se mu dostalo výborného vzdělání, hodně četl, učil se cizím řečem, vystudoval medicínu a strávil šest let na moři jako lodní ranhojič. Pak se oženil, ale když se rozhodl zanechat námořních cest a zůstat doma se ženou a dětmi, nedařilo se mu dobře. Proto přijal nabídku kapitána lodi Antilopa, která se chystala na cestu do jižních moří. Plavba, která začala 4. května roku 1699 však skončila tragicky, protože loď ztroskotala u neznámého ostrova. Jedinému Gulliverovi se podařilo na ostrov doplavat a zde vysílením ztratil vědomí. Když se probral, zjistil, že je zajatcem asi dvacet centimetrů vysokých lidiček, obyvatel ostrova nazývaného Liliput. Když slíbil, že se bude dobře chovat, bylo mu umožněno se v největší budově Liliputu ubytovat a brzy se stal oblíbencem císařského dvora, jehož prostředí je líčeno jako satira na dvůr krále Jiřího I.

Gulliver umožnil Liliputu porazit jejich odvěké nepřátele ze sousedního ostrova Blefusk tím, že ukradl celé blefuské loďstvo (válka mezi oběma ostrovy, která je líčena jako satira na dlouholeté nepřátelství Angličanů a Francouzů, byla zaviněna sporem o správnost způsobu rozbíjení vajíček, tj. zdali se mají rozbíjet z tlustého či z tenkého konce). Když však pomohl uhasit požár královského paláce tím, že se na něj vymočil, a odmítl učinit z Blefuska liliputánskou kolonii, jeho obliba v Liliputu prudce klesla. Byl obviněn z velezrady a odsouzen k oslepení. Naštěstí se o tom dozvěděl od jednoho svého vysoce postaveného dobrého přítele a podařilo se mu uprchnout do Blefuska, kde mu bylo dovoleno ostrovy opustit. Na pobřeží Gulliver našel záchranný člun ze své ztroskotané lodi, který si opravil a vydal se s ním na moře. Blefuskuánský císař mu dal na cestu malinkatý dobytek, který pak Gulliver, když se mu podařilo dostat se 13. dubna roku 1702 zpět do Anglie, doma předváděl na důkaz pravdivosti svého vyprávění.

Cesta do Brobdingnagu[editovat | editovat zdroj]

Gulliver mezi obry, ilustrace Richarda Redgraveho.

Po návratu z Liliputu se Gulliver vydal ještě téhož roku (20. června 1702) opět na moře. Tentokrát se plavil na lodi Dobrodružství kolem mysu Dobré naděje do Indie. Když byla loď zahnána bouří k neznámému pobřeží, poslal kapitán několik námořníků na břeh, aby vyhledali pitnou vodu. Gulliver, který si chtěl pobřeží prohlédnout, se vydal s nimi. Na své prohlídce se od námořníků trochu vzdálil a náhle zjistil, že odjíždějí zpět k lodi. Pronásledoval je totiž člověk obrovitého vzrůstu, ze kterého měl Gulliver takový strach, že se ukryl v obilí. Zde ho našel další člověk velký jak kostelní věž, který byl čeledínem jednoho místního sedláka. Gulliver tak zjistil, že se dostal do Brobdingnagu, který obývají šedesát stop (asi osmnáct metrů) vysocí obři. Sedlák vzal Gullivera do svého domu, aby ho ukázal své ženě a devítileté dcerce, která se ho ujala. Gulliver ji nazýval Glumdalkič (což v tamějším jazyce znamenalo chůvička) a ona jej nazvala Grildrig (zakrslík). Když ho spatřili ostatní lidé z vesnice, velmi se mu podivovali, a jeden z nich sedlákovi poradil, aby Gullivera ukazoval za peníze na trzích. O jeho existenci se brzy dozvěděli na královském dvoře a královna zatoužila mít Gullivera jako zvláštnost u sebe. Přemluvila sedláka, aby jí ho prodal. U dvora s ním zůstala Glumdalklič, která se od něho nechtěla odloučit. Královna, král i ostatní dvořané měli Gullivera rádi a často si ho nechávali přinášet do svých pokojů v přenosné bedničce, aby se s ním pobavili. Král si nechal od Gullivera vylíčit, jak to vypadá v Evropě a ve Velké Británii a poté konstatoval, „Ze všeho, cos řekl, nevysvítá, že by u vás bylo potřeba vůbec nějaké ctnosti k dosažení jakéhokoliv úřadu. (…) Z toho, co jsem se dověděl z tvé zprávy, a z odpovědí, které jsem z tebe pracně vymámil a vyždímal, nemohu leč usoudit, že valná část tvých krajanů je nejškodlivější drobná hnusná havěť, jaká se kdy z dopuštění přírody plazila po povrchu země." (překlad Aloys Skoumal)

V Brobdingnagu strávil Gulliver tři roky a musel zde čelit také řadě nebezpečí, plynoucích z jeho malého vzrůstu (svedl například boj se dvěma krysami, byl ohrožován vosami velikými jako koroptve nebo ho odnesl v zubech zahradníkův pes). Nakonec se ho i s jeho přenosným obydlím zmocnil veliký orel, který pak bedničku upustil do moře. Ta se naštěstí nepotopila a byla zpozorována námořníky jedné anglické lodi, kteří Gullivera zachránili a dopravili 3. června roku 1706 zpět do vlasti.

Cesta do Laputy, Balnibarbi, Glubbdubdribu, Luggnaggu a Japonska[editovat | editovat zdroj]

Gulliverova cesta do Laputy, ilustrace od Grandvilleho.

Přestože se Gulliver vrátil z Brobdingnagu v červnu roku 1706, již za necelé dva měsíce (5. srpna) se přes prosby své ženy vydal na další cestu. Loď jménem „Naděje“ plula do Tonkinu, kde naložila zboží. Jeho část byla umístěna na šalupu, jejímž velitelem se stal právě Gulliver. Šalupa byla přepadena piráty, kteří vysadili Gullivera do člunu. Gulliver se zachránil na malém ostrůvku, odkud uviděl na nebi létající ostrov Laputa, obývaný uzavřenou aristokracií a vznášející se nad dolním ostrovem Balnibarbi (Laputa tak připravuje obyvatele Balnibarbi o slunce a o déšť a hrozí jim, že se zřítí, čímž je udržuje v poddanství, v čemž je možno spatřovat alegorickou kritiku tehdejší politiky Anglie k podrobenému Irsku). Samotní Lapuťané jsou velmi vzdělaní, znají matematiku, hudbu, mají moderní filozofii a hvězdářství, jsou však natolik zamyšlení a roztržití, že potřebují tzv. pleskače, kteří je jemně pleskají přes pusu, uši a oči, když mají mluvit, poslouchat či se dívat (popisem způsobu života a myšlení Lapuťanů chtěl Swift zřejmě poukázat na ztřeštěnost a podivínství dobových učenců).

Z Laputy se Gulliver dostal na hospodářsky i kulturně upadající ostrov Balnibarby. Zde navštívil akademii plnou bláznivých vědců, kteří bádali například nad tím, jak vyloučit z okurek sluneční paprsky (za satirou na nepraktickou učenost se skrývá i autorovo varování před nebezpečím nekontrolovaného rozvoje vědy a techniky pro lidstvo). Potom se Gulliver vydal na ostrov čarodějů Glubbdubbdrib, kde mu jeden černokněžník na jeho přání vyvolal duchy zemřelých osobností (na základě jejich vyprávění může čtenář nahlédnout do dějinných procesů a poznat, kterak bývají dějiny překrucovány). Na dalším ostrově Luggnagg se Gulliver setkal s kastou nesmrtelných lidí, tzv. Struldbrugů, na jejichž příkladu Swift osvětluje nesmyslnost lidské touhy po věčném pozemském bytí. Struldbrugové jsou velmi mrzoutští a senilní a zdaleka nejsou šťastní, neboť musí nejprve zestárnout a teprve potom, až jsou nemohoucí, je jim dán věčný život. Od svých osmdesáti let jsou však oficiálně považováni za mrtvé, a proto jim je odebrán veškerý majetek.

Z Luggnaggu pak odplul Gulliver do Japonska a odtud se vrátil 16. dubna roku 1710 do vlasti.

Cesta do země Hvajninimů[editovat | editovat zdroj]

Gulliver u Hvajninimů, ilustrace od Grandvilleho.

Nepoučitelný Gulliver se doma dlouho nezdržel a již 7. září roku 1710 znovu vyplul, tentokrát již jako kapitán lodi Dobrodruh, na svou poslední plavbu. Část posádky však zemřela na tropickou horečku, a tak byl Gulliver nucen najmout náhradníky. Aniž to však věděl, doplnil svou posádku o bývalé námořní lupiče. Ti se pak proti němu vzbouřili a vysadili jej na břehu neznámého ostrova. Byl to ostrov Hvajninimů – moudrých mluvících koní, jejichž svět byl velmi spořádaný a neexistovala v něm lež, krádež, opilství, pýcha ani jiné lidské neřesti. Na ostrově však žili také Jahuové, což byla koním podřízená stvoření s lidskými rysy a s příšerným chováním. Jahuy Gulliver neměl rád, protože v nich poznával sám sebe a ostatní Angličany, neboť se vyznačovali především zlomyslností, hrabivostí a nezřízenou touhou po bohatství a moci.

Gulliverovi se mezi Hvajninimi velice líbilo, naučil se místní jazyk a chtěl zde zůstat navždy. Žil u jednoho Hvajninima, kterému vyprávěl o Anglii (tomu se však Anglie vůbec nezamlouvala). Po třech letech byl však požádán, aby ostrov opustil, neboť hvajninimské shromáždění došlo k názoru, že všechny Jahuy vyhladí a nahradí je po všech stránkách lepšími osly. Vydal se proto v člunu na moře a zdárně doplul do Nového Holandska. Zde byl proti své vůli naloděn na portugalskou loď, se kterou nejprve nechtěl odplout, protože odmítal žít s lidmi. Nakonec se však 5. prosince roku 1715 vrátil domů. Zde se ovšem i nadále potýkal se svým odporem k lidem. Stal se samotářem a vyhýbal se i vlastní rodině. Pořídil si dva koně, s nimiž trávil dlouhé hodiny a rozprávěl si s nimi jejich jazykem.

Nejznámější filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Výběrový přehled českých vydání[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=002344136&local_base=NKC