Slovanské náboženství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Slovanské pohanství)
Tento článek je o zaniklém náboženství starých Slovanů. O moderních pokusech jej obnovit pojednává článek Rodnověří.
Svantovítův kněz (žrec) s obětním rohem (případně sám bůh s rohem hojnosti) na žulové desce uložené ve zdi kostela v Altenkirchenu na Rujáně
Rekonstrukce pohanského chrámu Polabských Slovanů v Groß Raden

Slovanské nebo staroslovanské náboženství, běžně také slovanské pohanství[pozn. 1] apod., jsou tradičně užívaná označení pro původní náboženství Slovanů před jejich přijetím křesťanství. Slované byli polyteisté, uctívali více bohů. Kult se, kromě božstev, soustředil především na uctívání přírodních objektů jako byly posvátné stromy nebo prameny, nadpřirozených bytostí jako byly víly, duše předků a praktikování rituálů. Existují mimo jiné teorie, které zpochybňují výhradně polyteistický charakter slovanského náboženství, například že Slované vyznávali formu předetického dualismu, tedy víru v existenci boha dobra a boha zla ve vzájemné rovnováze, snad na základě íránských vlivů. Neexistují prameny, dokazující existenci uceleného panteonu bohů, zejména oblast Polabí se vyznačuje mocnými kmenovými kulty. Jediný historicky doložený panteon slovanských bohů byl v 9. století, kdy byl založen kyjevským knížetem Vladimírem.

Doba vzniku náboženství starých Slovanů je neznámá, s největší pravděpodobností vznikalo postupně a zaniklo až během středověku pod vlivem nástupu křesťanství. Mnoho pohanských zvyků se však zachovalo až do současnosti především v lidové kultuře a o obnovu tohoto náboženství se snaží novopohanská hnutí, zejména takzvané rodnověří. Slovanské náboženství vykazovalo mnoho shodných rysů s ostatními indoevropskými náboženstvími a bylo ovlivněno i představami různých sousedních etnik.

Z důvodů jisté kontroverznosti pojmu pohanství bývá někdy užíváno pojmu slovanské (staré, staroslovanské, předkřesťanské atp.) náboženství, případně slovanský polyteismus. Nepřesně je také někdy používán pojem slovanská mytologie, který však označuje pouze část slovanského duchovního systému,[1] a to konkrétně bájesloví.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ilustrace z Radziwillského letopisu s kyjevským knížetem Vladimírem, kterak uděluje nařízení pod modlou boha Peruna. Výjev je křesťanskou představou neznámého autora letopisu 15. století.

Otázka doby vzniku slovanského náboženství souvisí se stále nevyřešenou otázkou slovanské etnogeneze, která bývá kladena jak do doby před naším letopočtem tak až do okamžiku jejich objevení se v historických pramenech, tedy do doby stěhování národů. Další nejasnou otázkou je nakolik si byly podobné náboženské představy a kult jednotlivých slovanských kmenů.

V době expanze došlo nejspíše ke zvýšení akcentu na válečná božstva, jak tomu odpovídá zmínka Prokopia o ctění hromovládce z 6. století. S rozvojem protistátních celků došlo ke vzniku oficiálních lokálních kultů jako byl panteon kyjevského knížete Vladimíra nebo kult polabských bohů Svarožice a Svantovíta. V druhém zmiňovaném případě vznikla i kněžská vrstva a byly stavěny chrámy (např. chrámy Polabských Slovanů v Retře či Arkoně[2][3])

Vlivy[editovat | editovat zdroj]

Obraz z cyklu Slovanské epopeje od Alfonse Muchy: Slavnost Svantovítova na Rujáně

Slovanské náboženství vychází ze stejného substrátu jako náboženství ostatních indoevropských etnik. Příkladem může být zachování trojfunkčního schématu ve funkcích hlavních božstev, nebo výraznou úctou vzdávanou hromovládnému válečnému bohu, kterému byl zasvěcen dub.

Výrazné jsou íránské analogie, některé íránské kmeny se dokonce mohly podílet na etnogenezi Slovanů. U obou etnik došlo k záměně některých náboženských výrazů, například slovanské diva a íránské déva označuje démona, zatímco příbuzné sanskrtské déva, latinské deus a germánské tiu označuje boha. Korespondence také existuje mezi praslovanským *bogЪ "bůh" a staroperským baga "bůh" nebo *svętЪ "svatý" a avestánským spenta "magicky mocný" a jinými náboženskými výrazy.[4] Tentýž vliv je spatřován jako příčina velké úcty k ohni a slunci, prvcích dualismu a jménech některých bohů, z nichž u Chorse je prokázán.

Věštba před bitvou Svantovítovým knězem, Józef Ryszkiewicz, 1890

Podobné bylo náboženství Baltů, nejbližších příbuzných Slovanů, spojuje je například úcta k ohni a podobným bohům, příkladem je dvojice PerunPerkunas nebo VelesVelnias. Některé prvky jako upalování vdov, tedy zvyk analogický indickému satí, nebo mnohohlavost idolů, vedly některé badatele k úvahám o přímém vlivu indické civilizace na Slovany. Jedná se však spíše o dědictví společných kořenů.[5] Jistý vliv mělo také náboženství antické, germánské, keltské a to nejen v rovině obecných indoevropských paralel a také náboženství Turkotatarů a Ugrofinů, které se odráží například ve slovanském kosmogonickém mýtu. Ačkoliv počali Slované přijímat křesťanství až v 9. století, ovlivnilo toto náboženství jejich představy nejspíše už předtím.[6]

Christanizace[editovat | editovat zdroj]

Biskup Absalon a dánský král Valdemar nechávají vláčet strženou modlu Svantovíta krátce po vítězném dobytí Rujány. Obraz Laurits Tuxen.

První historicky zaznamenané přijetí křesťanství mezi Slovany se odehrálo okolo roku 750 v Korutanech, v dnešním Rakousku.[7] Od 8. do 9. století se pak šířilo mezi jižními a západními Slovany a roku 988 byl oficiálně christianizována Kyjevská Rus. Nejdéle se udrželo původní náboženství mezi polabskými Slovany a Pomořany. O jejich christianizaci se pokoušel již Karel Veliký na konci 8. století, ale misionáři do oblastí těmito kmeny dorazili až v 11. a 12. století. Nové náboženství zde narazilo na výrazný odpor.

Stejně jako v jiných christianizovaných oblastech došlo ke vzniku dvojvěří, kdy lidé kromě křesťanství, o kterém zpravidla měli pouze mlhavé představy, praktikovali staré náboženství, což vedlo k zachování mnoha pohanských reliktů v lidové kultuře, jako je Vynášení smrti. Zakořeněnost původního náboženství a případy násilné christianizace vedly také k povstáním vedeným především slovanskými čaroději (na Rusi tzv. volchvy, česky vlchevci) a pohanskými kněžími.

Rodnověří[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rodnověří.

V 19. století přinesl nastupující romantismus zájem o předkřesťanskou kulturu předků evropských národů, včetně slovanských. Přímá snaha o obnovu slovanského náboženství se pak objevila ve 30. letech na Ukrajině a poté v 60. letech v Sovětském svazu. Od 90. let se rodnověří začalo prosazovat i v ostatních slovanských zemích.

Objekty kultu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam slovanských bohů.
Replika idolu se čtyřmi tvářemi v polském Wolinu, obecně považováná za místní variantu rujánského Svantovíta.
Replika idolu se čtyřmi tvářemi v polském Wolinu, obecně považováná za místní variantu rujánského Svantovíta.
Replika blíženeckého idolu dle originálu z Tollensesee
Replika blíženeckého idolu dle originálu z Tollensesee
Wolinský dřevěný idol se čtyřmi tvářemi, 9.–10. století.
Wolinský dřevěný idol se čtyřmi tvářemi, 9.10. století.
Novgorodský idol snad některého božstva, má znázorňovat Peruna?
Novgorodský idol snad některého božstva, má znázorňovat Peruna?

Praslovanské slovo pro boha je *bogЪ a pochází z praindoevropského kořene *bhago, který souvisí s bohatstvím a jídlem. Někteří badatelé jako Henryk Łowmiański zastávali názor, že Slované nebyli polyteisté, ale měli mlhavou představu nejvyššího nebeského božstva (prototeismus) a ctili širokou plejádu duchovních bytostí (pandémonismus), vzniklých oživením přírodních jevů (animatismus) a předků (manismus). Ke vzniku představy božstev mělo dojít až pod vlivem křesťanstvím a slovanští bohové jsou tak povýšení přírodní duchové či významní předci. Tato teorie je však v rozporu s všeobecným názorem, že polyteismus existoval už u Praindoevropanů.[8]

Slované také jakožto animisté ctili přírodní objekty a jevy. Pro duchovní bytosti na nižší úrovni než bohové byly užívány výrazy divЪ a běsЪ, ale jako božské a hodné uctívání byly také chápány hory, skály a kameny, prameny, vodní toky a plochy, stromy a háje, země, nebeská tělesa a oheň. Významnou pozici zaujímali především víly a duchové spojení se zemědělstvím a domovem. Obětiny byly také přinášeny předkům.

Duchovní představy a víra[editovat | editovat zdroj]

V rámci slovanských pohanských představ měl člověk nesmrtelnou duši, kterou staří Slované ztotožňovali se stínovou postavou schopnou mluvit a jednat tak jako sám člověk. Tato duše se však často zjevovala v podobě různých druhů ptáků (holubice, vlaštovka, slavík, havran) nebo hmyzu (motýl, včela, vosa) i dalších živočichů (netopýr), přičemž holubice byla symbolem duše dobré, havran duše zlé. Duše sídlila v srdci, a například ve spánku či v jiných výjimečných případech mohla duše dočasně opouštět tělo – zážitky z těchto výletů se pak projevovaly ve formě živých snů, majících význam věštby. Teprve po fyzické smrti duše definitivně opouštěla tělo, spojovala se s přírodou nebo vesmírem a dostávala se do ráje – pojem ráj, jenž Slované znali již v předkřesťanském období, představoval sídlo blažených. Podle některých náznaků věřili Slované i v převtělování duše (reinkarnaci). Kromě pohřbívání těla do země (inhumace) užívali Slované v některých obdobích či lokalitách také pohřeb žárový (kremaci), která měla duši zajistit rychlejší opuštění těla a cestu do ráje.[9]

Kultovní praxe[editovat | editovat zdroj]

Kultovní místa a předměty[editovat | editovat zdroj]

Úcta Slovanů se vázala i k některým přírodním objektům, například k dubům.
Rekonstrukce obětiště v areálu muzea v přírodě na Pohansku
Rekonstrukce polabského chrámu v Groß Raden

Slovanské náboženství se praktikovalo především pod širým nebem. Důležitou roli hrála přírodní posvátná místa jako háje, stromy, hory, prameny, řeky, jezera a kameny či skály. Některé z těchto posvátných přírodních lokalit se po nástupu křesťanství transformovaly v křesťanská poutní místa. Kultovní roli měly i pohřebiště (nekropole) nebo uměle vytvořená či upravená obětiště a sakrální hradiště. V řadě lokalit je písemně či archeologicky doložená existence kultovních objektů či chrámů – identifikovat historicky zmiňované svatyně v terénu se podařilo např. v případech svatyně Rujána na poloostrově Arkona u Polabských Slovanů či svatyně Peryn v Rusku. V Čechách bývá přisuzován kultovní význam např. horám Říp či Milešovka, nebo ostrožna dnešního Pražského hradu nazývaná dříve názvem Žiži, na Moravě např. Hostýnu, Radhošti či Děvínu v Pavlovských vrších. V Polsku patří mezi hory či místa, které byly předmětem kultu, např. Ślęża, Radunia, Góra Grodowa v Tumlinu nebo Łysa Góra. Na kultovních místech hrály významnou úlohu idoly bohů, ať už dřevěné, kovové či kamenné. Jejich existence je dokázána od doby expanze v 6. století, ačkoliv někteří badatelé tvrdili, že Slované počali vytvářet modly až později a pod cizími vlivy. V kultu se také využívaly další předměty jako zbraně a výstroj a široká škála objektů souvisejících s magickými praktikami.[9][10]

Čarodějové a kněží[editovat | editovat zdroj]

U Slovanů nedošlo, s výjimkou Polabanů a Pomořanů, ke vzniku kněžské vrstvy. Jejich funkci zaujímali rodoví a kmenoví vůdci, zatímco nositeli náboženského světonázoru a znalci individuální magie byli čarodějové. Důležitou součástí slovanské duchovní praxe byla magie, která byla kromě čarodějů, běžně praktikována i běžnými lidmi. Soustředila se především na ochranu před zlými silami, zajištění plodnosti a bohatství, věštění, ale také působení zla nepříteli.

Rituály[editovat | editovat zdroj]

Romantická představa pohanských obřadů slovanských Ránů
Model Perunova kultovního místa v ruském Novgorodu

Základními prvky slovanského náboženství byly invokace a modlitby spojené s obětí, v některých případech krvavou. Byly známy i oběti lidské. Obřady se soustředily především na svátky během roku, jako jsou slunovraty a rovnodennosti, a v životě je jednotlivce, jako je jeho narození, svatba a smrt.

Sezonní rituály byly založeny na pozorování zdánlivého pohybu slunce a měly především hospodářský význam. Po nástupu křesťanství byly jak zakazovány, tak překrývány svátky církevními, přesto si však až do moderní doby často zachovaly svůj pohanský ráz. Rok začínal zimním slunovratem, svátkem zvaným Hody či Kračunem. Tato slavnost byla doprovázená maškarní průvody, které probíhaly i později v zimě, během masopustu. Počátek jara byl spojen se zvykem Vynášení smrti a na přelom jara a léta připadaly různé slavnosti jako rusalné, často spojené s výrazným sexuálním nábojem. Následovala významná slavnost letního slunovratu, kupadelné svátky, později transformované ve svátek Jana Křtitele. Počátek podzimu byl ve znamení oslavy Dožínek.

Narození člověka bylo spojeno především s praktikami, jež ho měly ochránit před zlými duchy a zajištění jeho šťastné budoucnosti. Důležité místo v narození dítěte měly Sudičky či Rožanice. Během dětství chlapce čekal obřad postřižin a dívky předávání pásků, věnců či jiných podobných předmětů. K sňatku docházelo výkupem či únosem nevěsty a byl provázen dalšími praktikami, které měly zajistit plodnost a ochranu.

Pohřeb a smrt[editovat | editovat zdroj]

Pálení Morany v ruském Bělgorodu během svátku Maslenica

Slované tradičně pohřbívali žehem, s žádnou nebo minimální posmrtnou výbavou. Společně s Balty patřili k posledním etnikům, která si tento způsob pohřbu zachovala. Později se počal rozlišovat pohřeb nespáleného těla, pod nepřímým vlivem křesťanství a kočovných kmenů. Do kostrových hrobů se dávaly dary, které měly být po smrti užitečné nebo zdůrazňovat postavení pohřbeného. Tento zvyk se jistou dobu udržel i po přijetí křesťanství, jelikož se mu církev nebránila. (Beranová, s. 233) Existoval také zvyk upalování vdov podobný indickému satí.

Vícehlavý idol z Kouřimi z 9. století

Slované věřili v existenci lidské duše a posmrtný život, někteří badatelé předpokládají i primitivní formu víry v reinkarnaci.[11][9] Duše byla chápána jako síla oživující tělo, ale také jako bytost. Různé byly představy o tom co se s ní stane po smrti, existovala víra, že zůstává na místě, kde přebývalo její tělo, splývá s přírodou či vesmírem nebo odchází do podsvětí. Pro podsvětí jsou známa dvě označení, navЪ a ráj. Smrt měla podobu bíle oděné ženy s kosou, srpem, hráběmi či ratolestí, která přebývá v podzemí, kde svíce ukazují délku života lidí. Mrtvým byly na hroby i jiná místa přinášeny oběti.

Podstatnou část pohřebních zvyklostí tvořily odlučovací rituály jako bdění u mrtvého, omývání jeho těla a vynášení mrtvého z jeho domu. Pohřební obřad nemíval jen smuteční charakter. Kromě rvaní vlasů, drásání tváří, trhání roucha, obřadního pláče a kvílení bývala jeho součástí i pohřební hostina (tzv. strava) a tance nebo symbolické hry v maskách z kůže a dřeva – tyto pohřební tance a hry doprovázené bezuzdným veselím a pitím omamných nápojů bývaly pozdějšími křesťanskými interprety chápany jako ďábelské zpěvy. Pohřební škrabošky máme doložené v archeologických nálezech z 10.–11. století například z polské Opole či ruského Novgorodu. Podle některých výkladů představovaly tyto pohřební masky duše zemřelých předků a jejich reje měly zastrašit či zmást duchy a démony, kteří při pohřbu ohrožovali přítomné pozůstalé. Duchové mrtvých byli následně ctěni dalšími slavnostmi na nekropolích, spojených opět s dalšími hostinami – termíny těchto oslav (zádušnic) se odehrávaly několikrát do roka, některé souvisely s výročím úmrtí, slunovratem či jinými pohanskými svátky a po christianizaci Slovanů se transformovaly do oslavy dušiček. Do hrobů byly při pohřebních obřadech vkládány různé symbolické dary, např. vejce, symbolizující život a související s představou, že se zesnulý svou smrtí rodí pro posmrtný svět. Některé pohanské rituály přežívaly i ve formálně christianizovaném prostředí, jak o tom svědčí např. zvířecí kosti a vejce nalezené v hrobě knížete Boleslava II.[12][9]

Symbolika[editovat | editovat zdroj]

Symboliku ohnivých kol dopravila do ruské ikony Bohorodičky období 18. století lidová zbožnost, ještě poznamenaná patrně dřívějšími náboženskými představami.

Slované měli také jako jiné národy svou náboženskou symboliku, kterou užívali ke zdobení předmětů denní potřeby, ozdob či zbraní. Symboly plnily funkci nadpřirozené ochrany nebo sloužily k magickým úkonům. Některé přetrvaly v lidovém prostředí až hluboko do novověku. Časem a často i v důsledku christianizace ztrácely své původní významy, nebo vlivem křesťanství získávaly úplně nové. Původní významy symbolů a jejich vývoj jsou předmětem bádání archeologů, antropologů a religionistů, jejichž hypotézy získávají odezvy u laické veřejnosti. Ty náboženské pak zejména u moderních novopohanů, kteří se vlastními silami pokouší zaniklá náboženství s větší či menší mírou úspěšnosti obnovovat. Někdy dochází k dezinterpretacím a komolení původně odborných článků.

K nejzákladnějším symbolům starých Slovanů snad patřil kruh, pravděpodobně symbol slunce, blahodárný původce světla a tepla, podle jiných výkladů mohlo vyjadřovat dokonalost a nekonečno[zdroj?]. Objevuje se též v zesílené formě do sebe vložených kruhů.

Motiv jezdce útočícího na medvěda na chorvatském reliéfu z 8. století může představovat boj Peruna s Velesem v medvědí formě

Dalším možným symbolem mohl být kříž vyjadřující posvátné číslo čtyři[zdroj?], jež podle moderního výkladu mohlo představovat čtvero období, čtyři živly či měsíční fáze. Není známo, že by tyto přírodní jevy byly součástí starobylého kultu Slovanů, spíše se jedná o moderní neopohanské či esoterní výklady a představivost o staroslovanském náboženství.

V pohanské době byly známy i různé varianty jako např. pozdější ondřejský kříž, zmiňovaný Kosmou v pověsti o Lucké válce, sloužící k ochraně. Kříž podobný maltézskému byl používán na amuletech[zdroj?].

Častým motivem je také kříž v kruhu podobný symbolu kola nebo kolo s loukotěmi. Prvním takovým často užívaným symbolem je pravotočivý či levotočivý solární symbol pojmenovaný jako tzv. „kolovrat“, hranatý tvar podobný svastice s ostrými konci však získal až vlivem moderních, patrně ruských, novopohanů. Druhým symbolem je tzv. „rozeta“, ta se objevuje i ve starších kulturách, jmenovitě řecké, ale i na bosenských náhrobcích středověké sekty Bogomilů, mimo jiné se ve větším množství nachází také na pravoslavné ikoně Panny Marie z 18. století. Jak kolovrat, tak i rozeta, jsou pokládány dnešními novopohany za solární symboly, přestože na pravoslavné ruské ikoně plní rozety jednoznačně funkci symbolu zastupující živel ohně. Někteří novopohané pokládají také kolovrat za symbol hromovládného boha Peruna, připomínaje jim letící sekyru symbolizující blesk. Není však zřejmé, že by sekyra byla symbolem Perunovým. Literární prameny v této souvislosti hovoří spíše o mlatu či palici. Po celém slovanském území sice byly nalezeny miniaturní sekyrky, jež byly zprvu identifikovány jako ochranný amulet a atribut boha hromovládce, přesto četnost výskytu obdobného šperku ve Skandinávii může nasvědčovat, že se jen jedná o velmi oblíbený módní doplněk, rozšířený mezi Slovany na základě styků se skandinávskými kupci, případně mohl plnit funkci jako znamení příslušnosti jeho nositele ke kastě válečníků.

Ke slunci se váže také svastika znázorňující tok času a pohyb slunce a měsíce[zdroj?], ve větší míře se zachovala v pobaltském prostředí, kde nabírá složitějších tvarů. Obecněji slouží k zajištění úspěchu, tak k ochraně před zlem.

Lunárním symbolem je tzv. lunice, amulet ve tvaru srpku měsíce, nošená zejména jako ženský šperk. Ve spojením s křížem vyjadřovala spojení muže a ženy a hrála roli například v běloruském svatebním obřadu.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Výraz pohanství je s pejorativní výraz převzatý z křesťanské kultury označující všechna mimokřesťanská a předkřesťanská náboženství.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 25. 
  2. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 87. 
  3. HRABOVÁ, Libuše. Stopy zapomenutého lidu. České Budějovice: Veduta, 2006. Kapitola Velká cesta na západ. 
  4. Václav Polák. Slovanské náboženství. In: Vznik a počátky Slovanů. 1. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1956. S. 125.
  5. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 42. 
  6. Václav Polák. Slovanské náboženství. In: Vznik a počátky Slovanů. 1. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1956. S. 119.
  7. ATWERI, Jiří. Slovanské pohanství dnes, Vlivy novopohanství na společnost i jednotlivce [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2007 [cit. 2012-08-30]. S. 154. 
  8. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 62. 
  9. a b c d MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu. Praha: Nakladatelství Libri, 2002. Kapitola Duchovní představy, věrské zvyky a předkřesťanský kult. 
  10. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 168. 
  11. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 134. 
  12. BRAVERMANOVÁ, Milena. Přemyslovský stát kolem roku 1000. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. Kapitola Hrob Boleslava II., s. 252–253, 260. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Niederle Lubor. Rukověť slovanských starožitností. Praha : ČSAV, 1953.
  • Zdeněk Váňa. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990.
  • KALANDRA, Záviš. České pohanství. I. díl, Nejstarší prameny. Praha: Dauphin, 2002. ISBN 80-7272-032-5. 
  • KALANDRA, Záviš. České pohanství. II. díl, Osudy bohů. Praha: Dauphin, 2002. ISBN 80-86019-82-9. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]