Zaříkávání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kniha zaklínadel velšského lékaře z 19. století

Zaříkávadlo či zaklínadlo je krátký ústní slovesný útvar vyjadřující přání, hrozbu či rozkaz směrovaný k nadpřirozené bytosti či síle, který má magicky vést k požadovanému výsledku. Často jsou součástí různých obřadů a rituálů a souvisí s vírou v magickou moc slova a pravých jmen. Formálně i účelem je zaříkávání podobné také vyslovení kletby, požehnání, modlitby či mantry. Podobný význam má také termín invokace, užívaný především v okultismu.

Historická zaříkávadla[editovat | editovat zdroj]

Mezi známé sbírky zaříkávadel patří například:

  • Atharvéd – indická sbírka požehnání, kleteb a zaklínadel vzniklá mezi 12. a 10. století př. n. l.
  • Papyri Graecae Magicae – sbírka řecko-latinských kouzel, zaříkávadel, hymnů a rituálů zaznamenaných od 2. století př. n. l. do 5. století.
  • Merseburská zaklínadla – sbírka německých zaklínadel sepsaná v 9. století

Česko[editovat | editovat zdroj]

Ruská slavistka Jekatěrina Velmezova dělí na základě výzkumu českých zaříkávadel tyto útvary do následujících oddílů:

  • milostná
  • léčebná – užívaná jak proti nemocem, tak například proti uřknutí
  • „každodenní“ - například na uspání dětí, proti myším či blechám, nebo používaná při přípravě jídel
  • zemědělská
  • přírodní – přivolávající například východ slunce nebo déšť
  • proti zlým sousedům a zlodějům
  • proti nadpřirozeným bytostem

Slovní složka zaklínadla je často doprovázena určitými úkony, časem, místem a podobně, které mají zajistit jeho účinnost.[1]

V českých zaříkávadlech je nemoc či jiná negativní síla často odkazována do nějakého místa v přírodě, například do moře, hor, lesa, luk či propasti. Tato místa znamenají místo mimo lidský svět a souvisí s opozicí pojmenovaný/vlastní/kladný proti bezejmenný/cizí/záporný. V zaříkladech je ku pomoci nejčastěji volán Ježíš Kristus a také světci. Různí svatí byli považováni za vhodné pomocníky při různých nemocích, například Jan Křtitel při padoucnici nebo svatý Blažej při bolestech v krku. V českých zaříkávadlech se objevuje také postava nazývaná „svatý Ranec“. Naopak bezejmenné postavy, tedy vlastních jmen, jsou v nich původci neštěstí.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BACHMANNOVÁ, Jarmila. Česká zaříkávadla. Naše řeč. 2005, roč. 88, čís. 5, s. 250-251. Dostupné online.  
  2. VELMEZOVA, Jekatěrina. O českých zaříkávadlech: text prostoru a text jména. Naše řeč. 2005, roč. 88, čís. 5, s. 243-249. Dostupné online.