Vítězslav Nezval

Vítězslav Nezval (26. května 1900, Biskoupky – 6. dubna 1958, Praha) byl český básník, spisovatel a překladatel, spoluzakladatel poetismu, vůdčí osobnost českého surrealismu, národní umělec (1953), vyznamenaný zlatou medailí Světové rady míru.

Život

Narodil se v rodině venkovského učitele v Biskoupkách na Moravě (u Moravského Krumlova), od roku 1903 bydlel v Šemíkovicích,^{[[[Wikipedie:Ověřitelnost|<span class="doplnte-zdroj" title="Je potřeba doložit zdroj předchozího tvrzení, označeno ">zdroj⁠?]]]} kde navštěvoval jednotřídní školu a na které ve svém díle často vzpomínal (Z mého života, 1959).

Od roku 1911 studoval gymnázium v Třebíči, které dokončil roku 1919. Za první světové války byl odveden, ale po dvou měsících byl z armády propuštěn. Jeden semestr studoval právnickou fakultu v Brně, pak přestoupil na filosofickou fakultu v Praze (studia nedokončil). Brno si však oblíbil a toto město ho velmi ovlivnilo.

Roku 1922 vstoupil do Devětsilu (spolu s Karlem Teigem). Postupně se stal politickým iniciátorem českého avantgardního hnutí. Roku 1924 vstoupil do KSČ.

Pracoval v redakci Masarykova slovníku naučného (tajemník), poté se věnoval pouze spisovatelství. Nějakou dobu působil jako dramaturg Osvobozeného divadla.

Publikoval v Rudém právu, Tvorbě, Odeonu, Nové scéně, Lidových Novinách atd.

V rámci Devětsilu se podílel na založení poetismu.

Velmi ho ovlivnily jeho cesty – zejména do SSSR, ale i Francie, Itálie a Řecka. Seznámil se zde s mnoha surrealisty (André Breton), pod jejichž vlivem založil Skupinu surrealistů v ČSR (1934), kterou roku 1938 rozpustil.

Po 2. světové válce byl velmi aktivní v KSČ, získal řadu oficiálních poct a funkcí. Jeho tvorba této doby není moc kvalitní, dosahuje úrovně budovatelské poezie, podle Nezvalových příznivců obsahuje snahu najít sama sebe v socialistickém realismu.

V roce 1948 se oženil s celoživotní partnerkou (znali se od roku 1926) Františkou "Fáfinkou" Řepovou se kterou žil až do své smrti. Roku 1952 poznává Nezval Olgu Jungovou, z jejichž milostného vztahu se v roce 1954 narodil syn Robert († 1971).

Zemřel v důsledku srdečního infarktu a spály.

Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově.

„	Zejména večery a noci na zájezdech byly s Nezvalem nezapomenutelné. Veselý až bujarý člověk se sklonem k nostalgii, co chvíli přepadený záchvaty melancholie. Jindy z něj ovšem tryskaly až raplovsky bláznivé nápady. Zpočátku jsem si nemohl zvyknout na jeho způsob vyjadřování. Jako kdyby pořád hovořil v básnických obrazech. I když mluvil o nejprostších věcech normálního života, připadalo mi to nadnesené. Po čase jsem si ho však už jiného neuměl představit. A takový zůstává i v mé vzpomínce. Není to tedy jen jeho poezie a vzpomínky na setkání, co po něm zůstalo. Pro nás, kteří jsme ho znali tak zblízka, se k tomu pojí vždycky ještě něco nezachytitelného, co vyvěralo z jeho osobnosti a co ten, kdo ho nepoznal, nemůže z jeho díla pochopit, přestože se z něj dá pochopit hodně. Napsal, že „smyslem života toho, kdo se dal cele do služeb umění, je vědomá povinnost setrvat za všech okolností tam, kam ho vyvrhla jeho touha.“ Myslím, že Vítězslav Nezval setrval.	“
— František Filipovský

Dílo

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vítězslav Nezval

Prvotiny

• Jaro
• Melancholičtí upíři
• Most – napsán pod vlivem proletářské poezie. Odráží se zde doba jeho středoškolských studií. Vzpomíná na domov, ale zároveň se zde zabývá novými citovými zkušenostmi.
• Večerní
• Jarní selanka
• Letnice

Poetismus

• Pantomima – 1924, jeho první poetistická sbírka
  • Abeceda
  • Podivuhodný kouzelník 1922
  • Papoušek na motocyklu - programová stať poetismu
• Básně na pohlednice – 1926
• Nápisy na hroby – 1926, drobná poetistická próza
• Dobrodružství noci a vějíře – 1927
• Hra v kostky – 1928
• Básně noci – 1930 - soubor, v němž je zařazen Edison a další texty (Podivuhodný kouzelník, Akrobat..)
  • Podivuhodný kouzelník – jedno z děl , které výrazně ovlivnilo poetismus. Lze říci, že Nezval dal (spolu s J. Seifertem) poetismu podobu. Tato báseň se stala symbolem poetismu. Kouzelník přichází především proto, aby naučil lidi radovat se ze života.
  • Akrobat – 1927 - Báseň je zlomem v Nezvalově tvorbě, silně ovlivněná geniálním překladem Apollinairova Pásma od Karla Čapka. Patří do druhé fáze poetismu a představuje paralelu akrobata, který symbolizuje poetistickou poezii a krize v Nezvalově tvorbě. Na konci třetího zpěvu je autor rozhodnut opustit poetistickou poezii: „na shledanou město akrobatů“, ale není připraven vejít do nového města. První a třetí zpěv tvoří rám celé básně. Jsou monotematické, psané v er-formě, v minulém čase. Můžeme v nich nalézt jednotnou konstrukci času (báseň začíná brzy ráno a končí pozdě večer) a místa (děj se odehrává ve městě, zřejmě v centru a uzavírá se odchodem z města). Druhý zpěv je naprosto odlišně sestaven a je vystaven na principu pásma. Lyrický subjekt čtenáře provází obrazy ze svého života. Je užito přítomného času. Jednotlivé obrazy jsou asociativně spojeny. Charakteristická je polytematičnost a prvky autobiografie. Ve třetím zpěvu dochází k syntéze básníka a akrobata. Poetistický optimismus je nahrazen autorovou skepsí o vlastním smyslu poezie a již jsou patrné náznaky budoucí surrealistické tvorby.
  • Edison – Zde se zamýšlí nad tím, co zůstane po člověku po jeho smrti a dochází k závěru, že je to jeho dílo. Vynálezce Edisona si vzal za vzor proto, že toho mnoho dokázal. Je to jakási oslava práce. Edisonova postava je zosobnění kladných rysů, které dávají životu potřebné impulsy. Proti tomuto světu je zde protikladem svět hazardních hráčů, kteří jsou nositeli vlastností jako je spekulace a dalších záporů, které vedou k životní prázdnotě. Tyto rozdíly se projevují i v refrénu, kde jsou nejmarkantnější:

„Bylo tu však něco krásného co drtí

odvaha a radost z života i smrti“

Druhý refrén (pro hráče), měl tuto podobu:

„Bylo tu však něco těžkého co drtí

smutek, stesk a úzkost z života i smrti“

• • Signál času
• Snídaně v trávě – 1931
• Jan ve smutku – 1931

Dále navázal na Edisonovskou tvorbu, ale více se přiklání k vyjadřování se k tehdejším problémům (nezaměstnanost, hospodářská krize). Tyto sbírky byly důkazem, že i poetismus je schopen vyjadřovat se k závažným problémům.

• Pět prstů
• Skleněný havelok – 1932, svou tvorbou již částečně zasahuje do surrealismu, inspiroval se Bretonovým Skleněným domem; zobrazuje viditelnost člověka
• Zpáteční lístek – 1933
• Sbohem a šáteček - počátky surrealismu – 1934

Surrealismus

• Žena v množném čísle – 1936
• Absolutní hrobař – 1937
• Praha s prsty deště

Ve stejné době, jako surrealistická díla, anonymně vydává dílo, které nemělo surrealistické prvky a lze říci, že stojí mimo Nezvalovu tvorbu.

• 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936) – napodobuje zde F. Villona (francouzský renesanční básník). V těchto baladách se obrací přímo ke čtenáři – na konci je tzv. poslání. Tuto sbírku vydal, protože mu surrealismus neumožňoval vyjádřit se k aktuálním problémům. Balady mají silný sociální náboj, Nezval zde vyjadřuje svoji víru ve světovou revoluci. Tato sbírka měla velký ohlas, proto vydal v letech 1937–1938 další sbírky, ale ty již nebyly tak kvalitní a neměly takový úspěch.
• 100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida
• 70 básní z podsvětí na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida

Kolem roku 1937 Nezval opouští myšlenky surrealismu a přesouvá se k poezii nadosobních hodnot, toto byla samozřejmě všeobecná tendence.

• Matka Naděje – (1938), prolínají se zde dvě témata – obava o osud těžce nemocné matky a osud národa ohroženého fašismem. Autor tvrdí, že ani jednomu se člověk nesmí poddat. Říká, že naděje je pro člověka pouze na zemi a že záleží pouze na jeho díle.
• Pět minut za městem 1939, zde vyjadřuje své postoje a své pouto ke své vlasti, přírodní lyrika. Vyjadřuje odpor k okupantům. Jeho další tvorba je velmi jednostranná, ovlivněná dobou a snahou zavděčit se.

Socialistický realismus

• Historický obraz – 1945
• Velký orloj – 1949 boj proti „buržoaznímu“ myšlení
• Stalin – 1949
• Zpěv míru - 1950
• Z domoviny – 1951
• Křídla – 1952
• Chrpy a města – 1955
• Nedokončená – 1960

Próza

Drtivou většinu svojí prózy vydal mezi roky 1929 a 1934, tato próza byla zaměřena na sféru podvědomí a snu a naznačila Nezvalův posun od poetismu k surrealismu.

• Kronika z konce tisíciletí
• Posedlost
• Chtěla okrást lorda Blamingtona
• Dolce farniente
• Pan Marat
• Jak vejce vejci
• Monako – romaneto
• Karneval – romaneto
• Valérie a týden divů (1932) – „černý“ román, v roce 1970 zfilmován, v USA vyšel dokonce na DVD Valerie and Her Week of Wonders
• Anička skřítek a Slaměný Hubert – pro děti, v roce 1983 vysílán večerníček
• Sexuální nocturno (1931) – příběh demaskované iluze. Dílo svou povahou zařaditelné do surrealismu, vydal v pouhých 138 výtiscích soukromým tiskem Jindřich Štyrský, který knihu hojně ilustroval. Nezval zde popisuje svou iniciaci. Do sebraných spisů se nedostalo.
• Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti – pro děti
• Z mého života – paměti, o poetismu. Vycházelo nejprve časopisecky v týdeníku Kultura 1957 a Kultura 1958, knižní vydání vycházela až posmrtně; první v roce 1959.

V letech 1935–1938 vydal úvahové knihy, které byly i jakousi osobitou formou cestopisu.

• Neviditelná Moskva (1935)
• Ulice Git-le-Coeur (1936)
• Pražský chodec (1938)

Dramata

• Milenci z kiosku (1932)
• Manon Lescaut (1940) – přeloženo, toto veršované drama je považováno za lepší než originál. Jedná se o jedno z nejlepších Nezvalových děl. Hlavní hrdina Des Grieux se má stát knězem, ale zamiluje se do krásné Manon, kvůli níž se knězem nestane. Později se s Manon rozchází a stává se knězem, po dalším setkání s ní jí opět podléhá. Manon je nakonec vyslána do Ameriky (za trest), ale dříve, než se tam dostane, zemře na lodi Des Grieuxovi v náručí. V roce 1970 vznikla televizní hra s mimořádným citem pro básnickou hodnotu. V titulní roli hraje Jana Preissová, rytíře Des Grieux hraje Petr Štěpánek.
• Loretka (1941)
• Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956) – nebezpečí atomové války, přeloženo do angličtiny, francouzštiny, ruštiny a esperanta
• Tři mušketýři
• Nový Figaro
• Schovávaná na schodech

Další díla

Dále vydal encyklopedii moderních básnických směrů. A několik literárních studií: Jiří Wolker, Karel Čapek, Josef Čapek, Jaroslav Vrchlický, Petr Bezruč atd.

Přeložil několik děl André Bretona (tvůrce a teoretika surrealismu):

• Spojité nádoby
• Co je surrealismus
• Nadja

Písně a zhudebněné dílo

Nezval psal libreta (například libreto k rozhlasové opeře Bohuslava Martinů Hlas lesa nebo "Prolog" z Her o Marii. Otextoval několik písní, skládal i melodie. Jeho písně zpívali Vlasta Burian, Hana Hegerová (Magnetová hora, Pocestný), písně z divadelní hry Schovávaná na schodech zpívali Helena Vondráčková či Laďka Kozderková s Milanem Drobným. Také složil několik budovatelských písní (Všichni jsme mladí viz ukázky z díla).
Některé Nezvalovy básně se dočkaly zhudebnění, převážně folkovými hudebníky, ale i skladateli vážné hudby. Nejvýznamnější skladbou na Nezvalův text zůstává Sbohem a šáteček Vítězslavy Kaprálové z roku 1937, jejíž orchestrální verze byla vydána na hudebním nosiči Studiem Matouš v roce 1998 a klavírní verze Supraphonem v roce 2003. Největším projektem zůstává dílo Jana Spáleného, který ve druhé polovině 70. let 20. století zhudebnil Edisona (viz Edison - album) a Signál času (projekty vyšly na LP v roce 1978, resp. 1979, dohromady pak v reedici na CD v roce 1997). Jitka Molavcová nazpívala Rue de la gaité s melodií Emila Františka Buriana. Štěpán Rak zhudebnil Nezvalovy básně Sloky o Praze, Píseň o vřesu a Až. Písně natočila Lenka Filipová pro pořady Československé televize, na CD vyšly v roce 2004 jako bonus na reedici alba Částečné zatmění srdce. Karel Plíhal na albu Králící, ptáci a hvězdy (1996) zpívá Nezvalovu Píseň. Petr Ulrych pro desku Javorů Šumaři (2003) zhudebnil písně Žlutý list, Šumaři a Prosinec. Nezvalovy básně zhudebnili i tito amatérští muzikanti:

• Čtyrlístek, album Vidím to černě (1997): Black Blues
• Mour: Rue de la Gaité
• Vespol: Rokytná (album Topoly 2003), Podobenství

Kritika

Různá doba na něm oceňovala různá díla. V 50. letech byl nejvíce ceněn jeho Zpěv míru, za normalizace jeho Edison. Nyní si nejvíce považujeme sbírek Sbohem a šáteček a Absolutní hrobař, neboť jsou nejvíce kreativní.

Ukázky z díla

Manon Lescaut Manon je můj osud. Manon je můj osud. Manon je všecko, co neznal jsem dosud. Manon je první a poslední můj hřích, nepoznat Manon, nemiloval bych. Manon je motýl. Manon je včela. Manon je růže, hozená do kostela. Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel. Manon je rozum, který mi uletěl!

Manon je dítě. Manon je plavovláska. Manon je první a poslední má láska. Manon, ach Manon, Manon z Arrasu! Manon je moje umřít pro krásu.

Král a vosa Byl jeden král, byl starý, už netěšil ho svět. Netěšily ho dary. Ten král rád jedl med! Tak rád ho jedl z misky, rád strkal do něj nos. Měl medu plné pysky a trůn měl plný vos. Když jedl med, trůn zářil, když nejedl, trůn zhas. Ten král se šťastně tvářil a tak mu plynul čas.

Na jeho sladkém nose, jenž svítil jako báň, se zalíbilo vose. A usedla si naň. Král nehněval se na ni. Ten starý král byl rád. Čechral si bradu dlaní a chtělo se mu spát. Ten král hrál na mandoru... Ach, co jej napadlo důvěřovati tvoru, který má žahadlo...

Když jednou setmělo se a začal padat sníh, král omluvil se vose a třikrát mocně kých! Ta vosa byla podlá. Ten nevděčný tvor zhrd. Ta vosa krále bodla a král měl z toho smrt...

Sbohem a šáteček Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali, bylo to překrásné a bylo toho dost. Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali, možná že nepřijdem že přijde jiný host. Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec. Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám. Polibek kapesník siréna lodní zvonec, tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám. Sbohem a kdybychom si neřekli už více, ať po nás zůstane maličká památka, vzdušná jak kapesník prostá jak pohlednice, a trochu mámivá jak vůně pozlátka.

A jestli viděl jsem co neviděli jiní, tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév. Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni. Tvým osudem je let mým osudem je zpěv. Sbohem a bylo-li to všechno naposled, tím hůř mé naděje nic vám už nezbude. Chcem-li se setkati nelučme se radši tedy. Sbohem a šáteček – Vyplň se osude!

Socialistický realismus STM 1950 (Všichni jsme mladí) Modré a bílé průvody mužů a žen, červené Šátečky pionýrů. Mladý je ten, mladý je ten, kdo bojuje za Šťastný život s armádou míru. Hoch s hrdým čelem, osmahlý od práce, má jasné oči, otužilé svaly, a dívka sličná jak růže v zahrádce, tká zítřejší den, v němž ženy neplakaly. Mladý je ten, kdo obrozuje svět, jenž upadl málem do rozvalin, ať je mu šestnáct či sedmdesát let, mladý, ach mladý je soudruh Stalin. Mladí jsou všichni, kdo nás převedli do nové epochy s Klementem Gottwaldem v čele, mladý je Zápotocký, mladý je Nejedlý, mladá je strana a její ručitelé.

Mladý je básník, jenž zpívá pro mladé, mladá je píseň, holubička čistá. My všichni jsme mladí, měšťácký západe, mladý je každý komunista. Modré a bílé průvody mužů a žen, červené šátečky hochů a mladých dívek, mladý je ten, mladý je ten, kdo běží o závod jak koník zlatohřívek. Mladý je básník, jenž zpívá pro mladé, mladá je píseň, holubička čistá. My všichni jsme mladí, měšťácký západe, mladý je každý komunista.

Literatura

• MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha: Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6. 

Související články

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vítězslav Nezval

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1900–1945
• Česká literatura v letech 1945–1990
• Surrealismus
• Poetismus

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Vítězslav Nezval na Wikimedia Commons

• Heslo v publikaci KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století
• Ukázky z tvorby (mp3, pdf)
• Nezval na webu Bohuslava Brouka, Nezvalova přítele
• The Kapralova Society