Česká literatura v letech 1900–1945

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Česká literatura
(průřezové články)

Periodizace

V české literatuře se první polovinou 20. století chápe období od nástupu České moderny v polovině 90. let 19. století po konec druhé světové války v roce 1945, během něhož došlo k zásadním společensko-politickým událostem, odrážejících se i v samotné literatuře.

Víru v silnou individualitu a technologický rozvoj zcela ochromila první světová válka (19141918), jejímž výsledkem byl mimo jiné i rozpad Rakouska-Uherska a vznik samostatné Československé republiky. Během tzv. první republiky došlo k do té doby neuskutečnitelnému kulturnímu rozkvětu českých zemí včetně početné německé menšiny. Ve 30. letech se naplno projevila tzv. velká hospodářská krize, vedoucí k prohloubení sociálních rozporů ve společnosti. V roce 1939 vypukla již druhá světová válka během zhruba dvaceti let, trvající až do roku 1945.

Vývoj

Druhá polovina 19. století byla ve znamení výrazné proměny života. Vědecké objevy, rozvoj techniky, úpadek vlivu církve znamenaly krizi tradičních hodnot a vyvolávaly v lidech hromadné pocity nejistoty (označované jako "fin de siècle"). Východiskem jim měl poskytovat silný individualismus podle filozofie Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzscheho. V tomto duchu se v českém prostředí vyvíjela generace České moderny. Významnou část literární produkce však stále zastávali starší lumírovci a autoři realistické, naturalistické a historické prózy.

O sblížení literatury s běžným životem se od počátku nového století snažili tzv. anarchističtí buřiči. Složité abstraktní symboly nahrazovali věcností, vyznačovali se daleko větší materializací lidského života než jejich předchůdci.

Autoři generace předválečné moderny zase tíhli k novým uměleckým směrům (výrazně spjatých i s výtvarným uměním) jako kubismus, futurismus či civilismus v evropských literaturách (zejména té francouzské) po vzoru Guillauma Apollinaira. Dbali na dynamické pojetí umění, důležitým tématem jim byla moderní civilizace.

Důvěru v lidský pokrok však poté zastavila první světová válka. Do té doby nejděsivější konflikt v dějinách zásadně ovlivnil způsob pohledu na svět. Pozornost se přesunula k člověku a zásadním otázkám jeho života.

V českém prostředí bylo období války spojeno i s intenzivním bojem o samostatný československý stát. Stupňující se tlak politické a kulturní veřejnosti vyústil v tvrdé perzekuce - Machar s Dykem dokonce skončili ve vězení. Po nástupu císaře Karla I., jehož první kroky vedly k částečnému zmírnění situace, někteří politici vyjádřili věrnost rakouské monarchii. Proti tomu se postavili literáti zveřejněním tzv. Manifestu českých spisovatelů z května 1917, který podepsalo přes 200 autorů.

Po válce nastal rozvoj demokracie (v literatuře charakteristický především pro silnou skupinou kolem Lidových novin), na druhé straně však bylo Československo ohroženo nástupem totalitních režimů v sousedních zemích (Polsko, Německo, Maďarsko, ...). To se následně stále více projevovalo i na domácí scéně.

Znaky

V tomto období vzniklo (popř. se rozšířilo) několik filosofických proudů které ovlivnily literaturu:

  1. Pragmatismus: Zdůrazňuje princip užitečnosti, svět může být spasen pouze lidskými skutky. Zdůrazňuje individualismus a popírá rozumové poznání světa. (např. Karel Čapek)
  2. Existencialismus: Vznikl od slova existovat – být. Tento směr neguje vědu, pravdu a poznání považuje za subjektivní akt. Z toho vyplývá popírání rozumového poznání světa. Přichází uvědomění si smrti jako nutného konce, z toho vyplývá úzkost a vědomí osamělosti.
  3. Marxismus-leninismus
  4. Fašismus
  5. Nihilismus

Prvkem, který výrazně ovlivnil literaturu byl prudký rozvoj gramotnosti a vzdělanosti vůbec – to zvýšilo poptávku po literatuře a spolu s rozvojem techniky tak umožnil pokles ceny knih i časopisů. Se stoupajícím počtem čtenářů došlo ke zvýšení svobody a nezávislosti autora, což vedlo k souběžnému uvolňování konvencí a volání po ještě větší svobodě. Nedošlo sice k úplnému zrušení cenzury, ale došlo k jejímu radikálnímu omezení; po roce 1938 byla cenzura velmi přísná.

Prioritou bylo právo osobitého vidění světa a jeho prožívání, což vedlo k vyhranění mnoha uměleckých směrů. Každý z nich vyjadřoval určitý životní postoj a filosofický názor (některé skupiny si odporují, jiné se doplňují, …). Drtivá většina básníků a spisovatelů prošla během svého vývoje několika styly, proto je většinou nelze jednoznačně zařadit. Většina směrů, této doby, pocházela z Francie, Itálie a Španělska, jejich trvání lze často vymezit relativně krátkým obdobím (cca 20 let).

Od přelomu století po první světovou válku[editovat | editovat zdroj]

Česká moderna[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Česká moderna.

V průběhu celého 19. století procházela česká literatura bouřlivým vývojem. Ovšem až v 90. letech se podařilo mladým autorům, volně spojeným podpisem manifestu české moderny (1895), vymanit uměleckou tvorbu z podřízenosti společenským funkcím a politice staročeské s mladočeskou stranou. Ostře se vymezili proti starším generacím (především lumírovcům), s nimiž se často dostávali do vzájemných sporů.

Představitelé Česká moderny byli silně ovlivněni symbolismem v díle prokletých básníků. Zájem o lidskou duši (související s rozvojem psychologie) se přenesl i do jejich tvorby. Realismus byl nahrazen složitou symbolikou, pouhými náznaky. Typickými autory byli Otokar Březina, Antonín Sova a Karel Hlaváček. Na přelomu století však vliv symbolistické poetiky výrazně upadl.

Delší působnost v české literatuře si zachovalo dekadentní křídlo okolo literárně-výtvarného časopisu Moderní revue, vydávaného od roku 1894 až do roku 1925. Do jeho okruhu patřili Jiří Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka či Karel Hlaváček.

Třetím významným směrem této doby byl impresionismus. Pro svou menší vyhraněnost byl často kombinován s jinými uměleckými směry. Mezi hlavní představitele patřili Antonín Sova s Fráňou Šrámkem, dále pak Vilém Mrštík, Jiří Mahen, Marie Pujmanová, Rudolf Těsnohlídek nebo Růžena Svobodová.

Anarchističtí buřiči[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Anarchističtí buřiči.

V prvním desetiletí nového století se okolo Neumannova časopisu Nový kult začala tvořit generace tzv. anarchistických buřičů, ovlivněná myšlenkami anarchismu (úsilí o neomezenou svobodu člověka a odmítání autority státu) a vitalismem Henriho Bergsona. Buřiči opovrhovali soudobou společností, její konzervativní morálkou a spořádanou existencí. Snažili se šokovat; psali o tabuizovaných tématech, vedli bohémský život. Své umění se snažili přiblížit obyčejnému životu.

Představitelé:

Literatura během první světové války[editovat | editovat zdroj]

Literární produkce se v tomto období vyznačovala krizí hodnot lidstva. Zásadní vliv na tvorbu získal expresionismus. Jeho prvky se objevovaly především v dílech Josefa a Karla Čapka, ještě výrazněji pak u Richarda Weinera. Typickým příkladem úpadku byly provokativní texty prozaika a filozofa Ladislava Klímy.

O vzkříšení národní tradice se pokoušeli například Viktor Dyk nebo Karel Toman; symbolem odporu proti Rakousku-Uhersku se však stal již více než šedesátiletý Alois Jirásek se svým románem Temno (1915).

Avantgarda[editovat | editovat zdroj]

Předválečná moderna a Almanach na rok 1914[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Almanach na rok 1914.

První česká avantgardní skupina, obvykle nazývaná jako předválečná moderna, vznikla ještě před první světovou válkou. Její snahou bylo zachytit dynamiku života na počátku 20. století. Předními představiteli Almanachu byli bratři Čapkové, Otakar Theer a generačně starší Stanislav Kostka Neumann.

Proletářská poezie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Proletářská poezie.

Sociální, levicově orientovaná literatura vznikala již ve druhé polovině 19. století, ale až po první světové válce se mladí autoři začali sdružovat, a to kolem hnutí Devětsil. Po uměleckém příklonu k poetismu však někteří autoři Devětsil opustili. Největšího věhlasu dosáhl Jiří Wolker, obdobím proletářské tvorby si prošli například Josef Hora, Jaroslav Seifert či Stanislav Kostka Neumann.

Poetismus[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Poetismus.

Poetismus se vyvíjel výhradně v českém prostředí, přestože byl prostřednictvím antologie Francouzská poezie nové doby (1920) K. Čapka ovlivněn tvorbou předních francouzských básníků, zejména Guillauma Apollinaira. Byl inspirován technickým pokrokem, ruchem velkoměsta, cestováním a exotickými dálkami. Byl typický nekontrolovaným proudem myšlenek, které měly za cíl vymanit poezii z pout rozumu. Teoretickým mluvčím poetismu byl Karel Teige, mezi významné představitele patřili Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert a Konstantin Biebl, v próze například Vladislav Vančura.

Surrealismus[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Surrealismus a Skupina surrealistů v ČSR.

Surrealismus vznikl ve 20. letech ve Francii, do českého prostředí se dostal zhruba o desetiletí později. Byl ovlivněn psychoanalýzou Sigmunda Freuda, zdůrazňoval úlohu nevědomí. V roce 1934 vznikla v Praze tzv. Skupina surrealistů v ČSR v čele s Vítězslavem Nezvalem a Karlem Teige. Její členové udržovali kontakty se zahraničím a lze tvrdit, že její význam přesáhl hranice tehdejšího Československa. V roce 1938 ji Nezval rozpustil, někteří členové však i nadále pokračovali v činnosti.

Legionářská literatura[editovat | editovat zdroj]

Tento proud zahrnuje vzpomínky a historické publikace československých legionářů, kteří přežili sibiřskou anabázi. Tento druh literatury byl za První republiky populární, po roce 1948 se tato literatura ocitla na indexu zakázaných knih.

Významnými legionářskými autory jsou: Rudolf Medek, Josef Kopta, František Langer, Václav Kaplický, Jaroslav Kratochvíl.

Boje na východní frontě absolvoval také anarchistický spisovatel Jaroslav Hašek, jeho satirický román Osudy dobrého vojáka Švejka se však do legionářské literatury neřadí.

Levicově orientovaní autoři[editovat | editovat zdroj]

Prodemokratičtí autoři[editovat | editovat zdroj]

tj. literatura, která byla sice často kritická k nešvarům své doby, ale nenapadala její princip.

Skupina 42[editovat | editovat zdroj]

Skupina 42 je skupina autorů, jejichž dílo bylo plné úzkosti a o obav z budoucnosti. Jejich tvorba spadá do období těsně před naší kapitulací a poté do doby druhé světové války.

Katolická literatura[editovat | editovat zdroj]

Katolická literatura navazovala na katolickou literaturu předchozího období, ačkoli o ní lze říci, že literáti ve většině případech vytvářeli (nebo se alespoň pokoušeli) tlak na církev, aby došlo k její modernizaci. Většinu z nich velmi ovlivnil vznik Československa. Jejich díla byla často kritická k masarykovskému či čapkovskému proudu.

Historická literatura[editovat | editovat zdroj]

Historická beletrie se objevuje především v meziválečném období. Ústředním tématem je historie, inspirace válkou, národem (vznikl nový samostatný stát Československo). V 30. letech téma války ustupuje, literatura se vrací ke kladným obdobím českých dějin a rozkvětu národa, tedy k národnímu obrození, době vlády Karla IV. a Rudolfa II. Objevuje se ale také téma doby temna, kdy se národ cítil bezmocně, a pociťoval represe, důležitá je zde podoba s fašismem, protože v Německu mezitím nastoupil k moci Adolf Hitler.

Významní autoři a díla[editovat | editovat zdroj]

Divadelní avantgarda[editovat | editovat zdroj]

Vznik republiky provázel malý zájem o divadlo, který se postupně (po roce 1923) vrátil k normálu.

Avantgardní divadlo se pokusilo vytvořit nové scénické cesty. Vycházelo jednak z kolektivismu, dadaismu a poetismu.

Pocházel ze známé pěvecké rodiny (otec byl barytonista).

Ve 30. letech založil divadlo D 34, 35, …, 39 (letopočet konce divadelní sezóny). Jeho hlavním cílem bylo přiblížit divákovi náročné hry (Boamarchiese, Lazebník sevilllský, Lakomec, Utrpení mladého Werthera), ale uváděl i díla jako Dobrý voják Švejk, Žebrácká opera a realizoval i vlastní hry s aktuální problematikou. V roce 1941 byl zatčen a celý zbytek války prožil v koncentračním táboře. Po roce 1948 se již nemohl aktivně zapojit (založil ještě divadlo D 46, ale zde již byl postupně svazován cenzurou).

Velká divadla hrála klasiky (často ruské – např. Na Vinohradech), hry Čapka, ale i hry jako Žebrácká opera (Brecht), Strach a bída třetí říše.

Literární věda[editovat | editovat zdroj]

V prvním poválečném období se projevoval především positivismus. Zde se projevila tendence vykládat literární dílo pouze z mechanických vnějších vlivů. Tato literatura je prezentována především universitními profesory Jaroslavem Vlčkem a Janem Jakubcem

Odkazy na světové autory této doby[editovat | editovat zdroj]

Mnoho z těchto spisovatelů má velmi blízko k realismu a jsou vlastně jeho pokračováním, jeho dalším vývojem.

Francie:

Německo

Rakousko:

USA:

Británie:

Rusko:

Související články[editovat | editovat zdroj]