Česká literatura v letech 1900–1945

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Česká literatura
(průřezové články)

Česká literatura v letech 19001945

Toto období není sice z hlediska historického příliš dlouhé, ale pro naši zemi bylo velmi bohaté na významné události a literární díla. V letech 19141918 proběhla první světová válka jejímž výsledkem byl i rozpad Rakouska-Uherska a vznik československé republiky. Roku 1939 vypukla druhá světová válka, která trvala až do r. 1945.

První světová válka znamenala rozpad tehdejšího světa, vliv církve se ještě snížil, rozpadly se tradiční hodnoty. Vzniklo mnoho nových státních útvarů, jiné zanikly. Nastal rozvoj demokracie, ale zároveň se začala postupně prosazovat i totalitní hnutí (socialismus, fašismus). Objevuje se i velmi silné pacifistické hnutí, ke kterému se hlásila především levice. Lidé do poválečného období vkládali naděje, že se již podobný konflikt nikdy nebude opakovat, že s prudkým rozvojem průmyslu bude stoupat i životní úroveň. Zároveň se objevoval i strach, že tomu tak nebude.

Naději vzala částečně lidem i spisovatelům hospodářská krize ve 30. letech, nástup fašismu a později samozřejmě 2. světová válka.

Je pochopitelné, že tato doba se úzce prolíná s dobou poválečnou, ale i s koncem minulého století, neboť v tomto období ještě tvořil např. Alois Jirásek a mnozí další.

V tomto období vzniklo (popř. se rozšířilo) několik filosofických proudů které ovlivnily literaturu:

  1. Pragmatismus: Zdůrazňuje princip užitečnosti, svět může být spasen pouze lidskými skutky. Zdůrazňuje individualismus a popírá rozumové poznání světa. (např. Karel Čapek)
  2. Existencialismus: Vznikl od slova existovat – být. Tento směr neguje vědu, pravdu a poznání považuje za subjektivní akt. Z toho vyplývá popírání rozumového poznání světa. Přichází uvědomění si smrti jako nutného konce, z toho vyplývá úzkost a vědomí osamělosti.
  3. Marxismus-Leninismus
  4. Fašismus
  5. Nihilismus

V této době se stále častěji a výrazněji začínají do literatury prosazovat nové prvky: Sci-fi, fantasy, dobrodružná literatura, červená knihovna, …

Tyto události se samozřejmě promítly do české literatury. Dalším prvkem, který výrazně ovlivnil literaturu byl prudký rozvoj gramotnosti a vzdělanosti vůbec – to zvýšilo poptávku po literatuře a spolu s rozvojem techniky tak umožnil pokles ceny knih i časopisů. Se stoupajícím počtem čtenářů došlo ke zvýšení svobody a nezávislosti autora, což vedlo k souběžnému uvolňování konvencí a volání po ještě větší svobodě. Nedošlo sice k úplnému zrušení cenzury, ale došlo k jejímu radikálnímu omezení, po roce 1938 byla cenzura velmi přísná.

V tomto období česká literatura velmi rychle reaguje na světovou a v některých (ne příliš častých případech) ji dokonce určuje směr.

Počátkem tohoto období pronikly do naší literatury nové myšlenky (především z Francie), které se postupně prosadily v celé evropské literatuře a které zásadním způsobem ovlivnily nejen literaturu, ale i další druhy umění a ve svých důsledcích i naše tzv. „západní“ myšlení. Tím byl započat nový styl literatury (zpočátku především poezie). Literatura a umění se přestaly rozvíjet jednostranně, do této doby lze říci, že v daném období všichni umělci tvořili v jednom, nebo ve dvou stylech.

Přelom století lze z těchto důvodů vnímat jako významný předěl nejen české literatury. Umělci se postupně rozcházeli s vládnoucí vrstvou, odmítali hodnoty a ideály minulosti a stavěli se kriticky k současnosti. To vedlo k jejich kritickým (někdy až negativním) postojům nejen k denní realitě, ale i ke společnosti. Jejich kritický postoj k minulosti přerostl v jakýsi boj proti českému realismu, u kterého odsuzují celé jeho dílo – tento krok bývá vnímán jako chyba, ale až na pár výjimek (Lumírovci), s nimi lze souhlasit.

Snažili se na svět dívat novýma očima, kromě několika u nás tolik populárních témat (národnostní problematika a sociální otázky), se objevují nové myšlenky. Spisovatelé bojovali za právo osobnosti prožít život podle individuálních (často to znamenalo podle autorových) představ, zdůrazňovali svobodu a nezávislost jedince na společnosti a chránili si individuální lidský postoj, naopak kritizovali měšťácký způsob života. Je zajímavé, že tento přístup vedl ve svých důsledcích k jakémusi návratu romantismu.

Dále požadovali právo na svobodné umělecké vyjadřování, je zvláštní, že tyto teorie je často dovedly (i proto že nenalézali podporu) k idealistickým teoriím (především socialismus). Když se socialismus, za nějž mnozí z nich bojovali chopil moci, drtivá většina jich dále nebojovala za svou svobodu, ale uznávali důvody k omezení této svobody.

Jejich další prioritou bylo právo osobitého vidění světa a jeho prožívání, což vedlo k vyhranění mnoha uměleckých směrů.

Každý směr vyjadřoval určitý životní postoj a filosofický názor (některé skupiny si odporují, jiné se doplňují, …). Drtivá většina básníků a spisovatelů prošla během svého vývoje několika styly, proto je většinou nelze jednoznačně zařadit. Většina směrů, této doby, pocházela z Francie, Itálie a Španělska, jejich trvání lze často vymezit relativně krátkým obdobím (cca 20 let). Mnoho básníků četlo francouzskou literaturu a velká část jich i překládala, tak se tato literatura dostala do Československa.

Česká moderna[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Česká moderna.

Tyto cíle samozřejmě nutně musely vést k rozchodu s politikou a státní mocí, k vyvrcholení tohoto rozchodu v českých zemích došlo v 90. letech 19. stol., kdy nastoupila nová generace, která vyslovila program negace dosavadních společenských, mravních, ale i uměleckých ideálů. Autory spojoval především rozchod s politikou i dosavadním pojetím umění – r. 1895 vyšel Manifest české moderny.

Tento proces neprobíhal pouze v literatuře, ale v celém umění, u některých směrů byla literatura pouze okrajovou částí.

Česká moderna byla ovlivněna Prokletými básníky, na které navazovala. Česká moderna zahájila svoji činnost symbolismem (Otokar Březina, Karel Hlaváček, Antonín Sova, Viktor Dyk), který se dostal na velice dobrou úroveň a tím umožnil rozvoj dalších básnických směrů. Prakticky souběžně se symbolismem se do českých zemí dostal impresionismus, který pomohl uměleckému rozvoji další části české poezie (Fráňa Šrámek,Antonín Sova, Karel Hlaváček, Vilém Mrštík, Jiří Mahen, Marie Pujmanová, Rudolf Těsnohlídek, Růžena Svobodová). Obě tato hnutí působila prakticky ve stejné době, docházelo k vzájemnému ovlivnění a o tvorbě v českých zemích lze tvrdit, že žádný z autorů nebyl vyhraněným umělcem daného směru, navíc velká část z těchto umělců byla nepřímo ovlivněna předchozí generací a tehdejší snahou o vznik Československa.

Na základě výše zmíněného Manifestu došlo ke vzniku tzv. Generace anarchistických buřičů, tito lidé netvořili na rozdíl od již zmíněných hnutí nějakou skupinu, která by dávala odpovědi na tehdejší problémy. Jednalo se o velice volné uskupení, které vzniklo kolem S. K. Neumanna a časopisu Nový kult. Pravděpodobně ani netušili, že by takto mohli být nazýváni, jedná se o to, že část jejich sbírek je prakticky nezařaditelná do nějakého směru a tak na základě podobnosti části jejich tvorby byly uměle (pro potřeby literatury) zařazeni do této skupiny, to však neznamená, že by se neznali, nebo že by spolu nespolupracovali. Tito lidé se v danou dobu buďto přímo hlásili k anarchii nebo jejich tvorba vykazuje s tímto směrem jistou podobnost. Tito spisovatelé tvořili a většinou i sbírky, pro které jsou zařazováni do tohoto směru, vznikaly pro některý zde zmiňovaný směr.

Velmi populární poezií počátkem století byla tzv. Proletářská poezie (Jiří Wolker), která časem přerostla v nový literární směr poetismus (Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Karel Teige, František Halas, Vilém Závada, Vladimír Holan a Vladislav Vančura), jehož snahou bylo najít pohled na svět, při kterém by byl život krásný.

Další umělecké styly, které vstoupily do literatury byly futurismus (Stanislav Kostka Neumann) a především dadaismus, ten sice v Čechách neměl téměř žádný ohlas (Lev Blatný, Čestmír Jeřábek), ale umožnil prudký rozvoj surrealismu, který měl na naši literaturu obrovský vliv, dále ovlivnil skupinu spisovatelů seskupených kolem časopisu Devětsil a mj. i tvorbu Osvobozeného divadla.
Krátce po vydání surrealistického manifestu (1924), vznikla i v Praze surrealistická skupina (tzv. Skupina surrealistů v ČSR) jejími mluvčí se stali Vítězslav Nezval a Karel Teige, tato skupina byla velmi silná. Udržovala kontakty s ostatními surrealistickými skupinami a lze tvrdit, že její význam rozhodně přesáhl hranice tehdejšího Československa. V roce 1938 rozpustil V. Nezval českou surrealistickou skupinu a sám pak opustil surrealistické hnutí. Tato skupina však nezanikla a svým způsobem lze tvrdit, že existuje dodnes.
Dalšími literárně činnými členy byli: Konstantin Biebl, Vítězslav Makovský, Jindřich Štyrský.

Expresionismus[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o umělecký styl, který měl obrovský dopad na německou literaturu, která samozřejmě ovlivňovala i naši literaturu. Expresionismus většinou nebývá řazen mezi modernu, ačkoli je některými prvky moderny ovlivněn.

Legionářská literatura[editovat | editovat zdroj]

Tento proud zahrnuje vzpomínky a historické publikace československých legionářů, kteří přežili sibiřskou anabázi. Tento druh literatury byl za První republiky populární, po roce 1948 se tato literatura ocitla na indexu zakázaných knih.

Významnými legionářskými autory jsou: Rudolf Medek, Josef Kopta, František Langer, Václav Kaplický, Jaroslav Kratochvíl.

Boje na východní frontě absolvoval také anarchistický spisovatel Jaroslav Hašek, jeho satirický román Osudy dobrého vojáka Švejka se však do legionářské literatury neřadí.

Levicově orientovaní autoři[editovat | editovat zdroj]

Prodemokratičtí autoři[editovat | editovat zdroj]

tj. literatura, která byla sice často kritická k nešvarům své doby, ale nenapadala její princip.

Skupina 42[editovat | editovat zdroj]

Skupina 42 je skupina autorů, jejichž dílo bylo plné úzkosti a o obav z budoucnosti. Jejich tvorba spadá do období těsně před naší kapitulací a poté do doby druhé světové války.

Katolická literatura[editovat | editovat zdroj]

Katolická literatura navazovala na katolickou literaturu předchozího období, ačkoli o ní lze říci, že literáti ve většině případech vytvářeli (nebo se alespoň pokoušeli) tlak na církev, aby došlo k její modernizaci. Většinu z nich velmi ovlivnil vznik Československa. Jejich díla byla často kritická k masarykovskému či čapkovskému proudu.

Historická literatura[editovat | editovat zdroj]

Historická beletrie se objevuje především v meziválečném období. Ústředním tématem je historie, inspirace válkou, národem (vznikl nový samostatný stát Československo). V 30. letech téma války ustupuje, literatura se vrací ke kladným obdobím českých dějin a rozkvětu národa, tedy k národnímu obrození, době vlády Karla IV. a Rudolfa II. Objevuje se ale také téma doby temna, kdy se národ cítil bezmocně, a pociťoval represe, důležitá je zde podoba s fašismem, protože v Německu mezitím nastoupil k moci Adolf Hitler.

Významní autoři a díla[editovat | editovat zdroj]

Divadelní avantgarda[editovat | editovat zdroj]

Vznik republiky provázel malý zájem o divadlo, který se postupně (po roce 1923) vrátil k normálu.

Avantgardní divadlo se pokusilo vytvořit nové scénické cesty. Vycházelo jednak z kolektivismu, dadaismu a poetismu.

Pocházel ze známé pěvecké rodiny (otec byl barytonista).

Ve 30. letech založil divadlo D 34, 35, …, 39 (letopočet konce divadelní sezóny). Jeho hlavním cílem bylo přiblížit divákovi náročné hry (Boamarchiese, Lazebník sevilllský, Lakomec, Utrpení mladého Werthera), ale uváděl i díla jako Dobrý voják Švejk, Žebrácká opera a realizoval i vlastní hry s aktuální problematikou. V roce 1941 byl zatčen a celý zbytek války prožil v koncentračním táboře. Po roce 1948 se již nemohl aktivně zapojit (založil ještě divadlo D 46, ale zde již byl postupně svazován cenzurou).

Velká divadla hrála klasiky (často ruské – např. Na Vinohradech), hry Čapka, ale i hry jako Žebrácká opera (Brecht), Strach a bída třetí říše.

Literární věda[editovat | editovat zdroj]

V prvním poválečném období se projevoval především positivismus. Zde se projevila tendence vykládat literární dílo pouze z mechanických vnějších vlivů. Tato literatura je prezentována především universitními profesory Jaroslavem Vlčkem a Janem Jakubcem

Odkazy na světové autory této doby[editovat | editovat zdroj]

Mnoho z těchto spisovatelů má velmi blízko k realismu a jsou vlastně jeho pokračováním, jeho dalším vývojem.

Francie:

Německo

Rakousko:

USA:

Británie:

Rusko:

Související články[editovat | editovat zdroj]