Tataři
| Tataři (Tatarlar / Татарлар) | |
|---|---|
| Populace | |
| ca. 6,8 mil. | |
 Rusko:
| 5 554 601[1] |
 Uzbekistán | 467 829[2] |
 Kazachstán | 204 229 |
 Ukrajina | 73 304[3] |
| Jazyk(y) | |
| tatarština, ruština | |
| Náboženství | |
| Většina sunnitský Islám, menšina pravoslaví | |
Tataři (Tatarlar) jsou turkický národ obývající různé oblasti Eurasie a hovořící většinou tatarštinou. Ke konci 20. století byl celkový počet Tatarů ve světě odhadován na více než 8 milionů.
Rozmístění
Nejvíce Tatarů žije v Tatarstánu (autonomní republika Ruské federace), Baškortostánu, na Krymu a na Sibiři. Ale velká diaspora se nachází v Uzbekistánu, Kazachstánu. S tatarskou menšinou se setkáme také v Litvě, Bulharsku, Číně, Rumunsku, Finsku, Polsku, Turecku nebo na Ukrajině.
Protože Tataři nemají vlastní nezávislý stát, jsou postupně asimilováni a pozvolna ztrácejí znalost tatarštiny, kterou nahrazují většinové jazyky zemí, například v Rusku ruština.[4]
Náboženství
Většina Tatarů jsou sunnitští muslimové, zvláštní nábožensko-etnickou skupinu tvoří tzv. Krjašeni (Keräşennär), kteří vyznávají pravoslaví.
Etnogeneze
Velká část Tatarů obývajících Tatarstán a evropskou část Ruska jsou potomky turkických Bulharů (Protobulharů), jejichž stát v Povolží (Volžsko-kamské Bulharsko) byl ve 13. století zničen mongolskou invazí a kteří přijali jméno od svých dobyvatelů. Na etnogenezi Tatarů se podíleli také turkičtí Kypčaci, v Evropě známí jako Kumáni.[5] Sibiřští Tataři jsou potomky kdysi početné turkické populace uralsko-altajského regionu, částečně smíšenými s ugrofinskými, něneckými a mongolskými národy Uralu a Altaje.
Původ jména
Etnonymum „Tatar“ je odvozeno od jména mongolského kmene Ta-ta, který v 5. století obýval severovýchodní oblasti pouště Gobi a poté, co byl odtud vytlačen Kitany, přesídlil na jih a podílel se na zformování Čingischánovy Mongolské říše. Pod vedením Čingischánova vnuka Bátúa se Ta-ta společně s jinými mongolskými kmeny přesunuli na západ a podmanili si mnohá turkická etnika, která jim doslova stála v cestě. Tato etnika, tvořící jádro mongolského vojska při jeho invazi do Evropy ve 13. století, byla nazývána „Tata“ nebo „Tatar“ podle svých pánů a toto etnonymum postupně přijala za své.
Bylo by však chybou ztotožňovat Mongoly s Tatary, protože jde o dvě etnicky odlišné skupiny. Zjednodušeně řečeno – jestliže Mongolové tvořili nejvyšší velení invazní armády, jakousi úzkou elitní a vládnoucí vrstvu, pak Tataři byli hlavní a nejpočetnější silou tohoto vojska. Evropští kronikáři nerozlišovali jednotlivé skupiny mongolské armády a jménem „Tataři“ (případně „Tartaři“) nazývali všechny kočovníky, kteří pod Bátúovým velením dobyli Volžské Bulharsko, vypálili Kyjev, zpustošili Uhry a pronikli až na Moravu, do Slezska a k Jadranu. K popularitě jména Tatar ve středověké Evropě snad přispěla i jeho zvuková podobnost s řeckým označením pro peklo: Tartar. Tehdejší kronikáři, např. Tomáš ze Splitu, Matouš Pařížský, Jan Dlugosz nebo i česká kronika tak řečeného Dalimila, totiž pokládali Mongoly a Tatary pro jejich krutost a nezvyklé vzezření za pekelné bytosti. V Ruské říši pak bylo označení Tataři po staletí užíváno pro všechny turkické, případně i další muslimské národy (například ještě v 19. století tak Rusové nazývali i kavkazské Čečence, na počátku 20. století byli jako Tataři označování např. sibiřští Altajci, Chakasové a Šorové nebo kavkazští Nogajci).
Tatarská subetnika
Mongolský chán Bátú vytvořil obrovský státní útvar jménem Zlatá horda (známý také jako Kipčacký chanát), který se v 15. století rozpadl na menší chanáty. V nich se pak za odlišných kulturních, hospodářských a politických podmínek formovala různá tatarská subetnika, na která se tatarský národ dělí dodnes. Tyto podskupiny se v různé míře liší ve svých tradicích, způsobu života i jazyce.
Kazaňští Tataři
Kazaňští Tataři jsou potomky Volžských Bulharů, kteří se usadili v středním povodí Volhy v 8. století a smísili se s původním ugrofinským obyvatelstvem. V procesu etnické konsolidace kazaňských Tatarů sehrála významnou roli Zlatá horda, potažmo Kazaňský chanát vzniknuvší po jejím rozpadu. Kazaňští Tataři měli velký etnokulturní vliv na ostatní tatarské skupiny, jejich dialekt již od 15. století plnil funkci jednotícího jazyka a dokonce hrál roli lingua franca ve středoasijské oblasti. V 19. století se stal základem pro současnou spisovnou tatarštinu.
Počet kazaňských Tatarů je odhadován na téměř 6 milionů, většinou žijí v Tatarstánu, Rusku a dalších státech bývalého SSSR. Většina z nich žije v Evropě, ale najdeme významné komunity i ve Střední Asii či na Sibiři. Mimo Tatarstán kazaňští Tataři většinou používají jako svůj první jazyk ruštinu (zejména v Moskvě, Petrohradě, Nižném Novgorodu, aj.)
Sibiřští Tataři
Sibiřští Tataři jsou potomky turkických a zčásti ugrofinských národů altajsko-uralské oblasti. Po rozpadu Zlaté hordy vytvořili vlastní Sibiřský chanát s hlavním městem Isker, který byl dobyt kozáckým atamanem Jermakem až roku 1598. Jeho pád nastartoval ruskou kolonizaci Sibiře. Dnes žije na Sibiři více než 500 000 sibiřských Tatarů, kteří obývají pás území táhnoucího se od Tobolska do Tomska, na Altaj a až téměř k Jeniseji. Na rozdíl od kazaňských Tatarů, kteří mají evropské rysy, sibiřští Tataři se fyziognomií více podobají asijským národům – mají šikmé oči a výrazné lícní kosti. Avšak vzhledem k tomu, že tvoří mnohdy izolované komunity na rozsáhlých územích, nelze je antropologicky jednoznačně kategorizovat, protože doslova od vesnice k vesnici vykazují rozdílné fyziognomické rysy (najdeme i tatarské vesnice, jejichž obyvatelé jsou světlovlasí s modrýma očima). Díky kontaktům Sibiřského chanátu s uzbeckými chány v Buchaře nalezneme v jazyce sibiřských Tatarů překvapivé množství slov uzbeckého původu.
Krymští Tataři
Krymští Tataři osídlili Krym ve 12. století. Po rozpadu Zlaté hordy založili roku 1443 Krymský chanát, jenž se již v roce 1475 stal osmanským vazalem. Odtud podnikali loupeživé nájezdy, při kterých byla vylidněna téměř celá jižní a východní Ukrajina.[6] Pozdější ruská nadvláda nad Krymem přinesla útlak a exodus Krymských Tatarů a spřízněných Nogajců do Osmanské říše na území Dobrudže v dnešním Rumunsku a Bulharsku; největší ránu jim zasadil Stalin, který je po 2. světové válce nechal vesměs deportovat do Střední Asie. Po roce 1991 se Krymští Tataři na Krym postupně vracejí.
Tataři v Litvě, Polsku a Bělorusku
V roce 1397 si litevský velkokníže Vytautas ze svého tažení k Černému moři přivedl na Litvu několik stovek tatarských bojovníků a jejich rodin, které usídlil v obci Trakai a ustanovil je správci a strážci tamního hradu. Dále byli Tataři usazeni v běloruských a polských oblastech pod litevským panstvím. Měli zaručenu stavovskou i náboženskou svobodu výměnou za věrnou vojenskou službu panovníkovi. Pro Tatary žijící v Polsku a v Litvě se vžilo označení Lipkové.[7] V této službě Litvě a později Polsku zůstali prakticky až do 20. století (jak o tom svědčí například tatarský vojenský hřbitov ve Varšavě) a přes všechny dramatické dějinné události některé tatarské komunity přežily do dnešních dob. Přestože tito Tataři dnes hovoří polsky, potažmo litevsky, zachovali si mnohé ze své původní kultury. Americký herec Charles Bronson (narozen jako Charles Buchinsky) se narodil v rodině litevsko-tatarských imigrantů. Roku 1672 část polských Tatarů povstala proti Polsko-litevské unii a přidala se k útočící turecké armádě. O povstání Lipků pojednává román Henryka Sienkiewicze Pan Wołodyjowski.
Tataři v Česku
Tatarští nájezdníci (tehdejší turkické kmeny) jakožto nedílná součást mongolského vojska se objevili v Česku zřejmě již za krále Václava I. To v roce 1241 během Mongolského vpádu na Moravu. O této události se zmiňuje již Kronika tak řečeného Dalimila. Tato událost zůstává zaznamenána například i v lidové pověsti o vzniku lokální pochutiny Štramberské uši, někdy též Tatarské uši. Vzniklé od nasolených lidských uší údajně nalezených ve vytopeném "tatarském" táboře.
Jiný vpád Tatarů na území dnešní České rebubliky se odehrál v roce 1663, kdy krymští Tataři společně s Osmany během osmansko-habsburské války odvlekli z Moravy do otroctví na 12 000 lidí, předvším mladých dívek a dětí, což zmiňují mimo jiné i tehdejší Lénové rejstříky.[8] Asi pro toto spojení s brutálními nájezdníky má slovo tatar v naší litaratuře a lidové mluvě někdy pejorativní význam, jako určité synonymum pro primitiva.
Tatarské aktivity v Česku
Začátky tatarských aktivit v Česku jsou spojeny s přestěhováním rádia Svobodná Evropa z Mnichova do Prahy v roce 1995. Od roku 2003 pořádají redaktoři tatarsko-baškirského vysílání Rádia Svoboda (Азатлык Радиосы) každoročně v červnu tatarskou lidovou slavnost Sabantuj[9] – nejprve ve středočeské obci Vyžlovka, od roku 2013 v Bubovicích. Roku 2004 byly spuštěny webové stránky Tatar.cz poskytující v češtině informace o tatarském národě, dějinách, kultuře, ale i gastronomii. Roku 2013 se zástupci českých Tatarů sešli v Praze s prezidentem Tatarstánu Röstämem Мinnechanovem při jeho oficiální návštěvě Česka. Od roku také 2013 existuje spolek KITAP,[10], nezisková organizace reprezentující tatarskou kulturu. Roku 2017 byl organizátory Sabantuje založen spolek Tatar.cz[11], který usiluje o pěstování národních tradic, nabízí praktickou pomoc krajanům, kteří se přistěhovali do Česka, a také propaguje tatarskou kulturu v českém prostředí. Působí i na Facebooku jako skupina Tatar.cz - Чехия татарлары/Tataři v Česku.
Reference
- ↑ Демоскоп Weekly - Приложение. Справочник статистических показателей [online]. Demoscope.ru [cit. 2011-03-07]. Dostupné online.
- ↑ Uzbekistan - Ethnic minorities [online]. [cit. 2011-06-03]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
- ↑ About number and composition population of Ukraine by data All-Ukrainian census of the population 2001 [online]. State Statistics Committee of Ukraine [cit. 2012-01-17]. Dostupné online.
- ↑ O asimilaci Tatarů psalo mnoho tatarských historiků, včetně doktora historických věd Damira Ischakova ("Tatarský národ: dějiny a současný rozvoj". Magarif : Kazaň, 2002, v ruském originále "Татарская нация: история и современное развитие". Д. М. Исхаков. Казань: Магариф, 2002), jehož myšlenky byly použity např. v bakalářské práci: FASKUTDINOVA, Lira. Tatarská etnicita a důvody jazykové asimilace. Praha, 2012. Bakalářská práce. Česká zemědělská univerzita v Praze. Vedoucí práce Petr Kokaisl. Dostupné online.
- ↑ "Byl Kumán černooký chlapík". Navýchod 2/2006.
- ↑ Obávané Tatary vyhnal z Krymu Stalin, na spravedlnost čekají dodnes. iDNES.cz, 1. prosince 2010.
- ↑ Tatarští muslimové v polsko-litevském státě. Navýchod 3/2008.
- ↑ Lánové rejstříky (1656–1711). www.ilcik.cz [online]. [cit. 07-09-2013]. Dostupné v archivu pořízeném dne 12-03-2012.
- ↑ Jak se slaví Sabantyui. Navýchod 2/2006
- ↑ Veřejný rejstřík a Sbírka listin - Ministerstvo spravedlnosti České republiky. or.justice.cz [online]. [cit. 2017-04-14]. Dostupné online.
- ↑ Veřejný rejstřík a Sbírka listin - Ministerstvo spravedlnosti České republiky. or.justice.cz [online]. [cit. 2018-02-11]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Tataři na Wikimedia Commons - (česky)Oficiální stránky Tatarů žijících v ČR
- (česky) Tataři na Litvě (webarchiv článku v časopisu Navýchod 1/2004)
