Anna Letenská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Anna Letenská, rozená Svobodová, provdaná Čalounová (29. srpna 1904, Nýřany u Plzně – 24. října 1942, koncentrační tábor Mauthausen) byla česká divadelní a filmová herečka.

Život a divadlo[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v herecké rodině, jako jedno ze šesti dětí. Otec Oldřich (18721939) byl hercem a režisérem (naposledy v Jihočeském divadle), matka Marie (18711960) byla herečkou (členka divadelní kočovné společnosti). Její sestra Růžena Nováková (18991984) se stala také herečkou.

Začínala jako dítě v kočovné divadelní společnosti u Tuttrů, první angažmá v roce 1919 získala u divadelní společnosti Suková-Kramuelová, kterou její otec po návratu z první světové války vedl. Následovalo působení v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích (19211929)[1] a pokračovala v div. společnosti Alferiho. V roce 1925 se v Třeboni na jedné štaci vdala za člena souboru, mladokomika Ludvíka Hrdličku, užívajícího oficiálně pseudonym „Letenský“. Ještě v roce 1925 se jim narodil syn Jiří, pozdější režisér Beskydského divadla.[2]

Následovalo působení v divadlech v Olomouci (19301931), Bratislavě (1931–1935, zde vytvořila dokonce Dulcineu v Dykově Zmoudření dona Quijota) a Kladně (1935–1936).[1]

Krátce působila také v Osvobozeném divadle a spolupracovala s Československým rozhlasem.[3]

V roce 1939[4] nastoupila do Vinohradského divadla, kde působila do roku 1942.[5] Tehdejší nově jmenovaný vrchní režisér činohry František Salzer[6] ji obsadil do několika zajímavých rolí, kde mohla uplatnit svůj nesporný talent. Byla hodnocena jako nejvýraznější komická herečka mezi svými vrstevnicemi.[7]

Po rozchodu s manželem v roce 1941 se znovu vdala. Její druhý manžel architekt Vladislav Čaloun byl zatčen 17. 7. 1942 za pomoc při ukrývání pachatelů atentátu na R. Heydricha. Poté A. Letenská odešla z Divadla na Vinohradech (30. 8. 1942) a nastoupila do divadla Uranie, kde ještě začala studovat roli Vojnarky ve hře A. Jiráska.[8]

Gestapem měla povolené každodenní návštěvy manžela v Petschkově paláci a zde byla 3. 9. 1942 zatčena. Bylo to těsně po dokončení jejího posledního filmu „Přijdu hned“. Dne 5. 9. 1942 byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně a následně do Mauthausenu, kde byla 24. 10. 1942 popravena zastřelením.[9] Její manžel byl popraven o tři měsíce později, v lednu 1943.

Anna Letenská byla po válce vyznamenána in memoriam Československým válečným křížem. V Divadle na Vinohradech jí byla dne 30. 11. 1947[10] odhalena busta, umístěná na 1. divadelním balkóně.

V roce 1948 byla po A. Letenské pojmenována dřívější ulice „V Pštrosovce“, spojující náměstíčko za Vinohradským divadlem s Vinohradskou ulicí a Riegrovými sady.[11]

Osud A. Letenské se stal námětem pro povídku Norberta Frýda, nazvanou „Kat nepočká“, podle níž natočil režisér František Filip v roce 1971 stejnojmenný film s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli.

Vybrané divadelní role[editovat | editovat zdroj]

Film[editovat | editovat zdroj]

V letech 19371942 vystupovala v menších rolích ve 25 českých filmech. Debutovala v roce 1937 ve filmu Kříž u potoka, v roli děvečky (režie M.Jareš). Jejím posledním dokončeným filmem byl v roce 1942 v režii Otakara Vávry snímek Přijdu hned, kde ztvárnila postavu domovnice Koubkové. Film se dostal do kin až dva měsíce po její smrti.

Vybrané filmové role[editovat | editovat zdroj]

Herci o Anně Letenské[editovat | editovat zdroj]

Anna Letenská umřela v koncentračním táboře. Spoluvězeňkyně, které se po válce vrátily, vyprávěly, že kolem ní panovala i v nejtěžších chvílích dobrá, uklidňující nálada. I v lágru rozdávala svou veselost. Dokonce prý z hadříků ušila panáčky, jakési loutky, karikující táborové panstvo. Vymýšlela si k nim humorné průpovídky a bavila své přátele. Až do poslední chvíle potvrzovala, že byla bohem nadaným komikem.[12]

Anka, jak si přála, abychom ji říkali, se projevila záhy jako vynikající talent. Anna byla přátelská, milá, čestná povaha, neschopná komukoliv odepřít pomoc. A to bylo osudné. [13]

Jaká to byla znamenitá herečka! V samém rozkvětu jejího umění tak tragický konec! [14]

Život Anny Letenské byl zmařen za okupace.... Jaký krásný, radostný a statečný člověk to byl! [15]

Od zadního traktu Vinohradského divadla vede k Riegrovým sadům ulice Anny Letenské. Jen málokdo ví, komu toto jméno patřilo a jaký osud se k němu pojí. Letenská byla znamenitá herečka a vzácný, laskavý člověk. Ženský komik stejně jako dramatický talent. Výrazná představitelka lidových typů, která slibovala, že bude druhou Hübnerovou nebo Bečvářovou. Čekala ji skvělá perspektiva, protože divadlo osobnost tohoto druhu již dlouho postrádalo. Kdyby nepřišla válka! [16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Miloš Fikejz: Český film : herci a herečky II, s. 51
  2. J. M. Kvapil: Podoba Anny Letenské. In: Divadelní zápisník, roč. 1948, č.1, str. 18
  3. Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, Novinář, 1982, str. 188
  4. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 268
  5. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 - Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 53, 193, ISBN 978-80-239-9604-3
  6. Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 157
  7. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 268
  8. J. M. Kvapil: Podoba Anny Letenské. In: Divadelní zápisník, roč. 1948, č.1, str. 19
  9. Miloš Fikejz: Český film : herci a herečky II, s. 52
  10. J. M. Kvapil: Podoba Anny Letenské. In: Divadelní zápisník, roč. 1948, č.1, str. 22
  11. Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907-2007 - Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 189, ISBN 978-80-239-9603-6
  12. Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, Novinář, 1982, str. 190
  13. Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 157-8
  14. Z. Štěpánek: Herec, Mladá fronta, Praha, 1964, str. 245-6
  15. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 71
  16. Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 69, ISBN 80-7023-118-1

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]