Marie Hübnerová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Marie Hübnerová

Plaketa Marie Hübnerové
Rodné jméno Marie Rufferová
Narození 12.října 1865
Rakouské císařství Slatina nad Zdobnicí
Rakouské císařství
Úmrtí 5.srpna 1931
Československo Praha
Československo
Aktivní roky 1882-1931
Manžel/ka Václav Hübner

Marie Hübnerová, rozená Marie Rufferová (12.října 1865 Slatina nad Zdobnicí – 5.srpna 1931 Praha) byla význačná česká divadelní herečka počátku 20. století.

Po otcově smrti byla vychovávána v německém klášteře v Brně, v roce 1882 odešla ke Košnerově divadelní společnosti. Odtud přešla v roce 1887 k div. společnosti F. Ludvíka. V sezóně 1891/1892 byla angažována ve Státním divadle v Brně. V závěru roku odešla s ředitelem divadla Václavem Hübnerem do jeho vlastní nově vytvořené divadelní společnosti České lidové divadlo na venkově. Po smrti Hübnerovy manželky Anny se za něj v roce 1893 provdala.
Do roku 1893 používala v divadle pseudonym Slatinská.

V únoru roku 1896 byla přijata do souboru Národního divadla v Praze, kde setrvala až do své smrti. Vytvořila zde přes 370 rolí, některé i opakovaně (např. Martu v Goethově hře Faust, Fanku v Čapkově Loupežníkovi a Kláskovou v Jiráskově Lucerně).

Často hostovala i v dalších českých městech (Plzeň, Brno, Olomouc a jiné) a v Bratislavě. V Praze též hostovala na menších scénách (např. v roce 1908 v Pištěkovo divadle, v roce 1914 v Uranii a v Intimním divadle. V letech 1910 a 1929 vystoupila úspěšně ve Vídni, v roce 1928 ve Varšavě a v roce 1931 v Jugoslávii, kde obdržela řád sv. Sávy.

Byla učitelkou hereček A. Sedláčkové, L. Ostrčilové, E. Vrchlické, J. Kronbauerové, O. Scheinpflugové, M. Májové, B. Durasové, Z. Baldové, A. Iblové, M. Pačové, M. Wintrové-Bečvářové a dalších.[1]

V roce 1931 vystupovala v jediném filmu, a sice v roli Fanky v Čapkově „Loupežníkovi“ v režii Josefa Kodíčka.

Je pochována v Praze na Olšanských hřbitovech.

Obsah

Divadelní role, výběr [editovat]

Filmové role [editovat]

Divadelní osobnosti o Marii Hübnerové [editovat]

Jaroslav Kvapil

  • Pracoval jsem s Marií Hübnerovou jako režisér osmnáct let a viděl jsem ji ve všech fázích jejího dozrálého umění. Dorostla jistě zatím v největší současnou českou herečku a byla poslední z té někdejší plejády, o níž dnes už jen vypravujeme nevěřícím. Dožila, ale nepřežila se: jediný Vojan vedle ní mohl vychutnávat všechnu svou slávu a svou autoritu ještě za živa. [2]
  • Na Národním divadle hrále víc než pětatřicet let: kolik to zatím vedle ní vyšlo a zapadlo hvězd a hvězdiček! Hned po jejích prvních úspěších povídal jsem jednou chtěje charakterisovat její nadání z boží milosti: "Tahle Hübnerka, to je Mošna v sukních!" Snad se tenkráte nemohlo říci o herečce jejího druhu nic lichotivějšího. [3]

Ladislav Boháč

  • A pak Marie Hübnerová! Hrála paní Evansovou, matku jednoho ze tří mužů. Svou zpověď ženy, která prošla nejkrutějšími zkouškami života a má proto právo požadovat od druhých oběti, vyjádřila s takovým mistrovstvím, s takovou neuvěřitelnou prostotou, že na ni dodnes nemohu zapomenout. Jsem vděčný, že mi bylo dopřáno pracovat po boku této umělkyně. Byla to herečka z rodu oněch mimořádných osobností, které přicházejí na svět jednou za řadu desetiletí. [4]
  • Hodně jsem s ní hrál; malé, a později i větší role. Jednou jsem ji doprovázel z premiéry domů, nesl jsem jí kytice, které dostala. Bydlela blízko Národního divadla, v Pštrossově ulici. Cestou se zastavila u kostela svatého Vojtěcha a polovinu květin položila do výklenku ke kříži. Byla velmi zbožná. [5]

František Černý

  • Kritika samozřejmě oceňovala i Marii Hübnerovou, obecně označovanou za největší tehdy žijící českou herečku, která hrála Martu již ve čtvrté inscenaci Fausta na Národním divadle. Hübnerová byla prostě Hübnerová. [7]

Joža Götzová

  • Jestliže se dnes u nás tak často mateřství chápe v novém živelném tvaru, jak jej vytvořila paní Marie Hübnerová, jestliže dnes nemůžeme pořád ještě vnímat hrdinství jinak, než jak je vytvořil Vojan, jestliže moderního vnitřně rozleptaného a běsy posedlého člověka vidíme dnes v podobě Vydrově, typ moderní milenky v podobě A. Sedláčkové a typ dívčí jednak v podobě J. Horákové a jednak O. Scheinpflugové, je to proto, že tito herci vytvořili základní typy, jež vytušili v hlubinách doby, ale dali jim definitivní formu. [8]
  • Marie Hübnerová byla bytost skrz na skrz kladná, směřující ke kladné ctnosti, k dobru, lásce, čistotě, něze, k životodárným silám. ...Marie Hübnerová byla, je a bude sláva, chlouba a radost české soudobé scény. [9]

Eduard Kohout

  • S chutí jsem si zahrál ... v Jiráskově Lucerně ustrašeného učitelského mládence Zajíčka. Tím jsem byl ještě v novém nastudování o deset let později. Změnili se hlavní představitelé, mlynář, kněžna, Hanička i vodníci, ale zůstala jedinečná Klásková Marie Hübnerové, na jejíž výstupy jsme se těšili stejně jako obecenstvo. [10]
  • Na rozhraní dvacátých a třicátých let zasadila smrt činohře Národního divadla několik těžkých ran. Marie Hübnerová zemřela 5. srpna 1931. Jako by zůstala svědomitá až do konce a zvolila si dobu hereckých prázdnin, kdy její odchod nezpůsobí repertoárové potíže. Na cestě k jejímu Vašíčkovi na Olšanech nás ji doprovodilo pramálo. Já přijel s Scheinpflugovou ze Salzburgu; opustili jsme Mozartovo město i místní přátele a spěchali jsme domů, abychom drahé „bábušce“ naposled projevili svou úctu a lásku. O její role se od příští sezóny dělily tři vynikající herečky, Nasková, Baldová a Dostalová, každá však nahradila jen část všestranného génia velké mrtvé. [11]

Ladislav Pešek

  • Dovedla vytvořit lidový charakter s takovým mistrovstvím, že se to na jevišti hned tak nevidí. Obdivoval jsem a studoval její práci od okamžiku, kdy jsem přišel do Národního divadla. Nejen já. Pro nás všechny, tenkrát mladé začínající herce, byla Marie Hübnerová tajuplné božstvo, kterému jsme se klaněli. Hübnerová umělkyně – Hübnerová člověk. Jaký to byl úžasný kontrast! Na jevišti nepřetržitý ohňostroj, jas a elán. Nikdy na ni není možné zapomenout. V životě zdrženlivá, stále s cigaretou v ruce, skoupá na slovo a na sebemenší projev citu. Mluvila vždy tiše, stále pozorovala ze zákulisí zkoušku a večer představení. Před jeho začátkem se pomodlila. Zády k obecenstvu se dívala kamsi do provaziště-klid, důstojnost, suverenita. [12]

Edmond Konrád

  • Herečka země i nebes, herečka nekonečné lásky, neustává Marie Hübnerová působiti nám rozkoš neochablou svěžestí svého svrchovaného mistrovství. [13]

Jindřich Vodák

  • U Hübnerové jsme se mohli věru učit, co to je, ztotožnit se s každým exemplářem našeho lidství, buď si jaký buď, každý aby nám byl stejně blízký a stejně drahý, stejně žádoucí poznání. [14]
  • Dvě stě čtyřicet a více postav vytvořila Hübnerová za těch pětadvacet let, co vstoupila do Národního divadla, asi deset postav průměrně ročně a to by ani tak nepřekvapovalo, poněvadž byly mezi nimi úložky drobné. Ale byly to postavy! Hübnerová uměla hrát rozkročenou, masitou, rozesmátou a kamarádskou markytánku ve Valdštýnovi a uměla hrát ztělesněnou tichou výčitku a úzkost, paní Alinu Solnessovou. [15]

Odkazy [editovat]

Reference [editovat]

  1. ↑ Archiv Národního divadla
  2. ↑ Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str.  472–3
  3. ↑ Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str.  474
  4. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 77
  5. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 78
  6. ↑ František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 284, ISBN 80-200-0782-2
  7. ↑ František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 196, ISBN 80-200-0782-2
  8. ↑ Joža Götzová: Profily českých herců, vyd.  S. V. U.Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 13
  9. ↑ Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U.Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 27–8
  10. ↑ Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str.  58
  11. ↑ Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str.  116
  12. ↑ Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 249–250
  13. ↑ Edmond Konrád: O nový standard divadelní, In: Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928 – 1929, vyd. Dr. Ot. Štorch–Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 56
  14. ↑ Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 107
  15. ↑ Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 106

Literatura [editovat]

  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 52, 77, 81, 239, 322
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 61, 75–8, 158, 160
  • Alexander Buchner: Opera v Praze, PANTON, Praha, 1985, str. 147
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 15, 75, 123, 128, 134
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 46, 190–1, 196, 202, 232, 241, 284–5, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 87, 102, 104, 109, 110, 120, 168–170, 178–9, 183, 219, 230, 232, 268, 291, 299
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, 1970, str. 9, 32, 85, 90
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 9, 230, ISBN 80-207-0419-1
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 13, 21, 26, 83, obraz.příl. 7–14
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 56, 218, 338, 345, 349, 374, 392, 409, 412
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 56, 218, 338, 345, 349, 374, 392, 409, 412, ISBN 80-204-0493-7
  • Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 32, 36, 58–9, 68–9, 74, 78–9, 81, 86, 101, 104, 116
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 18, 21–3, 34, 63, 74, 77, 117, 122, 124–6, 137, 170, 246, 588, 597, 609, 638, 640, 643, 645
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 170–3
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 85, 118–129, 134, 140, 191, 323, 353, 386, 391–4
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 77, 93, 95–6, 116, 301, 346
  • Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str.  262, 469–474
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 94–5, 151, 194–5, 249, 250
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 37, 58–9, 126, 150, 162, 198, 254
  • Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928 – 1929, vyd. Dr. Ot. Štorch–Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 56–7, 127, obr. přílohy 72–3
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 35, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Běla Veselá: Žena v českém umění dramatickém, vyd. Topičova edice, Praha, 1940, str. 75–91
  • Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 52, 66, 103–160, 178, 183–6, 194–7, 199
  • Eva Vrchlická: Marie Hübnerová, In: Divadelní zápisník, ročník I., 1945 – 1946, Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, 1946, str. 159–172

Externí odkazy [editovat]

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marie_Hübnerová&oldid=9781867“