Geologický čas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Stratigrafická tabulka)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Geologický čas
Eon Éra Perioda Miliony let
 fanerozoikum   kenozoikum  kvartér 
(čtvrtohory)
0 – 3
neogén 03 – 23
paleogén 23 – 66
 mezozoikum 
(druhohory)
křída 066 – 145
jura 145 – 201
trias 201 – 252
 paleozoikum 
(prvohory)
perm 252 – 299
karbon 299 – 359
devon 359 – 419
silur 419 – 443
ordovik 443 – 485
kambrium 485 – 541
proterozoikum (starohory) 0541 – 2500
archaikum (prahory) 2500 – 4000
hadaikum  4000 – 4600 

Názory na geologický čas, tedy představy o skutečném stáří planety Země či o stáří jednotlivých hornin, minerálů nebo i zkamenělin v nich obsažených, procházely obdobným vývojem jako představy o vesmírných rozměrech. Tak jako v případě vesmíru původní představy začínaly se vzdálenostmi představitelnými zde na Zemi a skončily při současném stavu poznání u celých miliard světelných let, pak i v případě geologie se původně počítalo stáří Země jen na tisíce roků, aby nakonec bylo odhadnuto na více než 4,5 miliardy let.

Hledání stáří Země[editovat | editovat zdroj]

Geologický profil usazenými horninami, kde jsou dobře patrné jednotlivé vrstvy, jak se v čase usazovaly

Někteří učenci starověkého Řecka (Aristoteles) a Říma došli při pozorování usazování sedimentů v současné přírodě k poznání, že kamenné usazené horniny představují velice dlouhý záznam minulosti Země. Perský Avicenna částečně převzal dílo Aristotela. Geomorfologie byla známa již i čínskému vědci Šen Kuaovi. Tato myšlenka se však v Evropě „ztratila“ až do novověku.

Ještě v první polovině 19. století převažoval v křesťanském světě názor, podle kterého byl vznik Země spočítán k roku 4004 před naším letopočtem. K tomuto číslu došel anglikánský arcibiskup James Ussher roku 1650 na základě údajů obsažených v Bibli. Tehdejší učenci později údaj upřesnili na datum 23. října a 18. hodinu večerní.[1] Objevy velkého množství zkamenělin odlišných od v současnosti žijících druhů byly na přelomu 18. a 19. století vysvětlovány pravidelně přicházejícími kataklyzmatickými událostmi, po nichž se objevují nové druhy organismů, které jinak zůstávají neměnné.[2]

V 18. století skotský geolog James Hutton oprášil starověkou teorii o dlouho trvajícím záznamu minulosti v horninách, když opět sledoval sedimentární jevy v současné přírodě. Byl to ostatně právě Hutton, který do geologie zavedl princip uniformity dějů, to znamená, že ty přírodní děje a procesy, které sledujeme dnes, musely stejným způsobem probíhat i v dávné minulosti. V knize Principy geologie z roku 1830 sir Charles Lyell dále rozváděl myšlenky o dlouhodobém usazování hornin a kromě toho již si všímá zkamenělin v nich obsažených, o kterých tvrdí, že se jedná o pozůstatky dávných živočichů. S Huttonovou a Lyellovou prací byl seznámen též Charles Darwin, který dlouhou minulostí Země vysvětloval biologický vývoj organismů a oponoval tak tehdy převažující kreacionostické filozofii, která pokládala všechny druhy organismů za výsledky jednotlivých aktů zázračného stvoření.[3]

Roku 1880 odhadl stáří Země Angličan Alfred Russel Wallace na 400 milionů let.[2] Naproti tomu ve druhé polovině 19. století lord Kelvin podle tehdejších výpočtů chladnutí Země spočítal, že planeta nemůže být starší než 40 milionů let.

Přesnější představu o skutečném stáří pak umožnil objev radioaktivity na přelomu 19.20. století, kdy již první výpočty založené na stanovení množství rádiazemském plášti směřovaly k miliardám let.[2] V 50. letech 20. století pak bylo stáří Země stanoveno na 4 550 milionů let (Ma). Během několika dalších desetiletí se dospělo k poznání, že vesmír je starý 13 až 14 miliard let (poslední přesnější údaj je 13,75 miliard let).

Geologické časové jednotky[editovat | editovat zdroj]

Podíl jednotlivých geologických ér při představě, že zkrátíme celou minulost planety Země na velikost hodinového ciferníku

Celá geologická minulost Země byla rozčleněna dle geologického a paleontologického vývoje na Zemi do hierarchicky uspořádaných časových úseků podle událostí, které se v daném období či na jejich rozhraní staly. Vznikla tak tzv. stratigrafická tabulka, která rozděluje minulost Země na jednotlivá období, kdy na vrchu tabulky jsou období nejmladší a pod nimi postupně řazena období starší.

První takové rozdělení vypracoval kolem roku 1760 benátský důlní inženýr Giovanni Arduino na příkladu dlouhého přirozeného řezu usazenými horninami v Alpách. Rozlišil zde čtyři základní období, jež nazval řády – tedy primární, sekundární, terciérní a kvartérní. Rozlišil je podle chemického složení hornin a podle typických zkamenělin, které v nich byly obsaženy. Toto rozdělení bylo postupně upravováno a rozvíjeno v průběhu 19. století, kdy k základním érám přibyly též periody, jež se dále daly rozlišit na svrchní, střední či spodní. Období se rozlišovala podle typických zkamenělin, jež jsou označovány jako vůdčí – tedy typické pro určitá období. Na přelomech základních ér, tedy prvohor, druhohor a třetihor se předpokládala určitá kataklyzmatická událost, která vedla k významnému převratu v biologickém vývoji organismů. Tyto zvraty se odrážely právě v dochovaných zkamenělinách a pozdější výzkumy tento předpoklad potvrzovaly. S vymezením posledních dvou „řádů“ – třetihor a čtvrtohor, byl vždy problém. V dnešní stratigrafické tabulce již třetihory nenajdeme a čtvrtohory (kvartér) je označení jemnější časové jednotky, ne velké éry. Obě tato období byla sloučena do jediné éry – kenozoika.[4] Současné dělení největších časových jednotek navrhl roku 1841 John Phillips, jenž poprvé užil názvů paleozoikum, mezozoikumkenozoikum. Názvy se vztahují k pohledu na fosilie z této doby, tedy jedná se o období starého, středního a nedávného života. Tyto tři éry byly spojeny do jednoho eonu zvaného fanerozoikum – tedy období hojného života.[5]

O období před prvohorami se dlouho soudilo, že to byla doba bez života. Až později byly nalezeny zkameněliny, jež dokazují existenci života dávno před prvohorami. Pozdějším výzkumem bylo dokonce zjištěno, že celé období od prvohor až do současnosti představuje pouze menší část dějin života na Zemi.

Pokud tu mluvíme o stratigrafické tabulce, jak byla sestavena v průběhu 19. století, musíme si uvědomit, jakým způsobem byla sestavena. Bylo to na základě jednoduchého principu spočívajícího v tom, že mladší vrstvy usazených hornin logicky vždy leží nad staršími. Geologové sledovali, třídili a porovnávali zkameněliny v jednotlivých vrstvách v dochovaných profilech po celém světě a postupně se tak dopátrali k určité posloupnosti, v jaké byly tyto vrstvy uloženy. Prolínáním jednotlivých druhů zkamenělin do různých lokalit po celé Zemi byla zajištěna globální platnost této stratigrafické tabulky. Do objevení metody určování stáří hornin pomocí radioaktivity v roce 1906 nebylo vůbec známo stáří ani trvání jednotlivých období.[4]

Podíváme-li se na stratigrafickou tabulku, vidíme kromě základních ér též jemnější dělení na periody, epochy a věky (odpovídající geologickým útvarům, oddělením a stupňům). Srovnáním délky jednotlivých období zjistíme, že směrem do minulosti se tato období prodlužují, zejména v období prekambria. Je to způsobeno tím, že i horniny jsou s časem ničeny některými geologickými procesy. Zanikají v subdukčních zónách, kde jsou části zemské kůry vtahovány do hloubky zemského pláště a roztaveny. Při srážkách kontinentů jsou vystavovány obrovským tlakům a teplotám a jsou metamorfovány – přeměněny v horniny jiné. Směrem do minulosti tedy ubývá geologických i paleontologických záznamů, což komplikuje přesnější popis starších období a neumožňuje jemnější stratigrafické rozdělení. Proto jsou hranice ér v předprvohorním období vytyčeny uměle, aniž by se k té době vztahovala určitá hraniční událost.[4]

Stratigrafická tabulka[editovat | editovat zdroj]

Celosvětovou platnost stratigrafické tabulky zajišťuje Mezinárodní stratigrafická komise. Poslední českou verzi dokončila Česká stratigrafická komise v roce 2012[6]. Z té také vychází jména jednotek v tabulce níže psaná tučně.[pozn. 1] Kurzívou jsou uvedeny případné další užívané názvy. Jména stratigrafických jednotek se píší (na rozdíl od angličtiny) s malým počátečním písmenem. Podbarvení odpovídá barvám předepsaným pro geologickou mapu světa.

legenda příklad
formální jméno jednotky[6]
(ekvivalentní jméno v angličtině)
další užívaný název

"překlad jména jednotky"

prekambrium
(Precambrian)

kryptozoikum

"období skrytého života"

eon /
eonotem
(Eonothem)
éra /
eratem
(Erathem)
perioda
/ útvar
(System)
epocha /
oddělení
(Series)
věk (Age)

/ stupeň
(Stage)

počátek[7]

v Ma B2k[pozn. 2]

odchylka počátku

v ±Ma[7]

délka trvání

v Ma

hlavní události
fanerozoikum
(Phanerozoic)
"období zjevného života"
kenozoikum
kvartér
čtvrtohory
holocén meghalay[8] 0,00425[9] 0,00425

Konec poslední doby ledové a vzestup moderních lidských civilizací.

northgrip[8] 0,008326[9] 0,004076
greenland[8] 0,0117[9] 0,003374
pleistocén svrchní[10][pozn. 3] 0,126[10] 0,1143

Po celé období probíhá cyklus ledových dob – periodicky se rozšiřují a mizí mohutné pevninské ledovce. Z hominidů rodu Australopithecus se vyvíjí hominidé rodu Homo. Od starších typů např. Homo erectus vývoj pokračuje směrem k člověku neandertálskémumodernímu člověku. Ke konci období vymírání většiny druhů velkých suchozemských savců (tzv. megafauny).

střední[10][pozn. 4] 0,781[10] 0,655
calabr 1,8 1,019
gelas 2,58 0,78
neogén pliocén piacenz 3,6 1,02

Náhlé obnovení spojení prostoru Středozemního mořeAtlantikem. Objevují se zástupci rodu Australopithecus, kteří patří k předchůdcům moderních lidí. Výrazné ochlazování a vysušování globálního klimatu, s tím souvisí rozšiřování otevřené bezlesé krajiny a tomu příslušných druhů rostlin a živočichů.

zancl 5,333 1,733
miocén messin 7,246 1,913

V souvislosti s výzdvihem Alp, Karpatského oblouku a dalších procesů v rámci alpinského vrásnění dochází v prostoru tehdejší Paratethydy na území střední Evropy k složitému vývoji oblastí zalitých mořem, nebo naopak z moře vystupujících. Koncem období velký ústup moře z Paratethydy a tedy i z území dnešního Česka, uzavírá se spojení území dnešního Středozemního mořeAtlantikem. Rozšiřují se moderní šelmy, objevují se medvědihyeny, dále šavlozubí machairodi. Významně se rozšiřují chobotnatci. Mezi opicemi se vyvíjejí první příslušníci čeledi hominidae (lidoopovití).

torton 11,63 4,384
serravall 13,82 2,19
langh 15,97 2,15
burdigal 20,44 4,47
aquitan 23,03 2,59
paleogén oligocén chatt 28,1 5,07

Na počátku období výrazné ochlazení klimatu spojené s poklesem hladiny světového oceánu. Ústup moře odhalil pevninské mosty, které umožnily rozsáhlou migraci druhů mezi severem a jihem AsieEuroasiíSeverní Amerikou. Rozvíjí se řada druhů velkých savců, např. nosorožcovitých.

rupel 33,9 5,8
eocén priabon 37,8 3,9

Počátek zalednění Antarktidy. Na severní polokouli se otevřela cesta chladným oceánským vodám ze Severního ledového oceánu do jižnějších částí Atlantiku, což zásadně změnilo režim mořských proudů. Vyvíjejí se mořští savci, na zemi se bouřlivě rozvíjí většina dnešních řádů savců.

barton 41,2 3,4
lutet 47,8 6,6
ypres 56 8,2
paleocén thanet 59,2 3,2

Uvolněné místo po předchozím masivním vymíráním organismů na konci křídy rychle zaplňují nové formy, zejména savciptáci. Na konci období dochází k prudkému oteplení, tzv. paleocennímu-eocennímu teplotnímu maximu (PETM).

seeland 61,6 2,4
dan 66 4,4
mezozoikum
druhohory
křída svrchní maastricht 72,1 0,2 6,1

Velký rozvoj ptákůkrytosemenných rostlin, naopak upadá fauna amonitů. Mezi dinosaury jsou hojní zástupci skupiny Ceratopsidae – rohatí ceratopsidi. Obřích rozměrů dosahují dravci ze skupiny teropodů. Ze svrchní křídy pochází též nejstarší známý zástupce primátů. Na počátku období dochází k mohutné globální transgresi – hladina moří stoupá o 200 až 300 m, podíl pevniny na zemském povrchu tak klesá k 18%. V mělkých mořích se usazují mocná souvrství hornin. Pokračuje rozpad původního kontinentu Gondwany. Indie se po předchozím rychlém pohybu k severu střetává s Asií. Na konci období došlo pravděpodobně ke katastrofické události, nejspíš k dopadu mimozemského tělesa, po němž přichází velké vymírání organismů. Během krátké doby mizí dinosauři a další velcí plazi, amoniti, belemniti a řada dalších skupin živočichů a rostlin.

campan 83,6 0,2 11,5
santon 86,3 0,5 2,7
coniac 89,8 0,3 3,5
turon 93,9 4,1
cenoman 100,5 6,6
spodní alb 113 12,5

Probíhá rozpad kontinentu Gondwana, Indie se odděluje od Afriky a pohybuje se směrem k severu. Počíná alpinské vrásnění. Objevují se a rychle se rozšiřují krytosemenné rostliny. Mizí většina velkých sauropodů, které nahrazují menší typy dinosaurů. Četní jsou ceratopsidi nebo hadrosauři. Ze spodní křídy pochází i první fosilie hadů.

apt 125 12
barrem 129,4 4,4
hauteriv 132,9 3,5
valangin 139,8 6,9
berrias 145 5,2
jura svrchní
malm
tithon 152,1 0,9 7,1

Superkonitent Pangea se rozpadá na LaurasiiGondwanu. Panuje teplé a vlhké klima, které i v polárních oblastech umožňovalo růst lesů. Uvnitř kontinentů ale docházelo k vysušování. Dinosauři ovládají souše, další typy plazů pak moře i vzduch. Vrcholem svého vývoje prošli amoniti. Z drobných dinosaurů se vyvíjejí ptáci. Dinosauři dosahují maximální druhové diverzity, z jury pocházejí nálezy obřích sauropodů, z drobných dinosaurů se vyvíjejí ptáci.

kimmeridge 157,3 1 5,2
oxford 163,5 1 6,2
střední
dogger
callovian 166,1 1,2 2,6
bathon 168,3 1,3 2,2
bajoc 170,3 1,4 2
aalen 174,1 1 3,8
spodní
lias
toarc 182,7 0,7 8,6
pliensbach 190,8 1 8,1
sinemur 199,3 0,3 8,5
hettang 201,3 0,2 2
trias svrchní rhaet 208,5 7,2

Kontinenty jsou nadále spojeny do jediného superkontinentu Pangea, ale již jsou patrné náznaky jejího budoucího rozpadu. Klima je podobně jako v permu teplé a velmi suché. Po velkém vymírání se postupně rozšiřuje druhová diverzita plazů a savcovitých plazů, z nichž se již v tomto období vyvíjejí první savci. V mořích se rozvíjejí ichtyosauři nebo plesiosauři, na souši pak dinosauři. Na konci období dochází k dalšímu masivnímu vymírání, při kterém mizí savcovití plazi a řada rodů nedinosauřích archosaurů.

nor 227 18,5
carn 237 10
střední ladin 242 5
anis 247,2 5,2
spodní olenek 251,2 4
ind 252,17 0,06 0,97
paleozoikum
prvohory
perm loping changhsing 254,14 0,07 1,97

Kontinenty se spojují do obřího superkontinentu Pangea, pouze jihovýchodní Asie zůstává ještě po nějaký čas oddělena, dochází k velkým poklesům mořské hladiny a tím i redukci šelfových moří. Klima na souších značně ovlivňuje samotná existence tak rozsáhlého kontinentu, jakož i existence velkých variských pásemných pohoří. Výrazně jsou rozrůzněna podnebná pásma od chladných až po tropické, přičemž dochází k postupnému vysušování klimatu, jež se mj. projevuje tvorbou solných ložisek. Naopak ustává tvorba ložisek uhelných, která se přesouvají do severnějších, resp. jižnějších částí kontinentu, jež se vyznačovaly vlhčím klimatem. Na souších dominují plazi, kteří se lépe než obojživelníci přizpůsobují suššímu podnebí. Rozvíjejí se též savcovití plazi, zejména therapsidi. Nové typy plazů se objevují v mořích i ve vzduchu. Na konci období došlo pravděpodobně ke katastrofické události, při které vymírá až 96% živočišných a rostlinných druhů, jedná se tedy o největší známé vymírání.

wuchiapig 259,8 0,4 5,66
guadalup capitan 265,1 0,4 5,3
word 268,8 0,5 3,7
road 272,3 0,5 3,5
cisural kungur 283,5 0,6 11,2
artinsk 290,1 0,26 6,6
sakmar 295 0,18 4,9
assel 298,9 0,15 3,9
karbon podútvarː[7] pennsylvan svrchní gžel 303,7 0,1 4,8

Kontinent Gondwana se spojuje s Laurussií, v důsledku čehož dochází k vyvrásnění mohutných variských horstev. I další pevniny se k nově vznikajícímu superkontinentu postupně přibližují. Vznik velkých pásemných pohoří spolu s dalšími vlivy způsobují postupné ochlazování, kdy na konci karbonu nastupuje rozsáhlé zalednění Gondwany v okolí jižního pólu, ochlazení doprovází též vysušování klimatu. Dochází k ukládání slojí černého uhlí. Pokračuje invaze živých organismů do sladkých vod a na souš. Explozivně se rozvíjí hmyz, objevují se též charakteristické obří druhy hmyzu jako např. obří pravážky. Z již bohatě rozrůzněných obojživelníků se ve svrchním karbonu vyvíjejí plazi, jejichž evoluce zrychluje v prostředí vysušujícího se klimatu až k prvním savcovitým plazům. Z rostlin převažují výtrusné rostliny – vyrůstají lesy stromových plavuní, a nahosemenné rostliny, z nich ke konci období též první jehličnany.

kasimov 307 0,1 3,3
střední moskov 315,2 0,2 8,2
spodní baškir 323,2 0,4 8
podútvarː[7]

mississipp

svrchní serpuchov 330,9 0,2 7,7
střední visé 346,7 0,4 15,8
spodní tournai 358,9 0,4 12,2
devon svrchní famen 372,2 1,6 13,3

Kontinent Gondwana se posouvá z prostoru kolem jižního pólu k severozápadu. Většina pevniny se nachází v teplých klimatických pásmech, ale část území Gondwany byla zaledněna. Klimatické výkyvy během období se odrážení v posunech hladiny moří, přičemž k nejvýraznějšímu poklesu hladiny došlo před 360–370 miliony let. V této době docházelo k velkému vymírání, při kterém zmizelo až 70% tehdejších druhů organismů. Jeho příčiny jsou nejasné, teorie hovoří o výrazném ochlazení, sopečné činnosti a též o pádu mimozemského tělesa. V mořích se bohatě rozvíjejí ramenonožci, hlavonožci či koráli, snižuje se však druhová diverzita trilobitů. Devonu v mořích kralují ryby, jejichž diverzita raketově roste, významní též jsou bezčelistní rybovití obratlovci, pancéřnaté ryby nebo paryby. Objevují se lalokoploutvé a dvojdyšné ryby. Na souši se ve středním devonu vyvíjí hmyz a ve svrchním devonu pak první obojživelníci. Pokračuje invaze rostlin na suchou zem. Jsou to plavuňové rostliny, přesličky, kapradinové rostliny a předchůdci nahosemenných.

frasn 382,7 1,6 10,5
střední givet 387,7 0,8 5
eifel 393,3 1,2 5,6
spodní ems 407,6 2,6 14,3
prag 410,8 2,8 3,2
lochkov 419,2 3,2 8,4
silur přídolí 423 2,3 3,8

Od počátku období dochází k postupnému oteplování a tím i ke zdvihu hladiny moří. Na jižní polokouli se nacházející kontinent Gondwana se severovýchodním cípem posouvá k severu, do teplejších pásem. Kolizí menších kontinentů BaltikaLaurentie vzniká severoatlantický kontinent Laurussie. V mořích se bohatě rozvíjejí měkkýši, ramenonožci, ostnokožci či tabulární koráli, naopak snižuje se druhová diverzita trilobitů, i když stále zůstávají významnou skupinou organismů. Probíhá invaze života do sladkých vod a na souš. Do sladkých a brakických vod pronikají rybovití obratlovci, na souši se prokazatelně vyskytují cévnaté rostliny následované štíry a předchůdci dalších členovců.

ludlow ludford 425,6 0,9 2,6
gorst 427,4 0,5 1,8
wenlock homer 430,5 0,7 3,1
sheinwood 433,4 0,8 2,9
llandovery telych 438,5 1,1 5,1
aeron 440,8 1,2 2,3
rhuddan 443,8 1,5 3
ordovik svrchní hirnant 445,2 1,4 1,4

Část kontinentu Gondwana se dostává přímo do oblasti jižního pólu. V severnějších teplejších pásmech se kromě výběžku Gondwany nachází též několik menších kontinentů. Klima v ordoviku procházelo zřetelnými chladnými výkyvy, přičemž na konci období je patrné velmi prudké ochlazení provázené poklesem hladiny moří, dochází též k velkému vymírání organismů. Na počátku ordoviku došlo ke změnám ve fauně trilobitů, kdy většina kambrických čeledí vymírá, ty jsou ale nahrazeny novými, též široce rozšířenými. Bohatě se rozvíjejí měkkýši, vzácněji pak rybovití obratlovci. Pravděpodobně na konci období na souš vystupují první rostliny.[11]

katy 453 0,7 7,8
sandby 458,4 0,9 5,4
střední darriwil 467,3 1,1 8,9
daping 470 1,4 2,7
spodní flo 477,7 1,4 7,7
tremadok 485,4 1,9 7,7
kambrium furong stupeň 10 489,5 4,1

Největší pevnina – kontinent Gondwana se rozprostíral převážně na jižní polokouli od rovníku přes mírné klimatické pásmo až k chladnému pásmu a postupně se posouval dál k jihu. Další menší kontinenty se nacházely v teplém a mírném pásu převážně též na jižní polokouli. Mezi organismy dochází k velkému rozvoji, který bývá označován jako kambrická organická exploze. Od spodního kambria se objevují zástupci měkkýšů, ramenonožců, hlavonožců nebo mnoho druhů členovců. Uprostřed kambria jsou známí trilobiti, kteří se brzy stávají jednou z nejčetnějších forem života, zachovaných ve fosiliích.

jiangshan 494 4,5
paibi 497 3
miaoling[8] guzhang 500,5 3,5
drum 504,5 4
wuliu[8] 509 4,5
oddělení 2[8] stupeň 4 514 5
stupeň 3 521 7
terreneuv stupeň 2 529 8
fortun 541 1 12
prekambrium
(Precambrian)

kryptozoikum "období skrytého života"

proterozoikum (Proterozoic)

starohory

neoproterozoikum ediacar 635 94

Pevniny se postupně spojují do obřího superkontinentu Rodinie (před 1,3 miliardy let), ve kterém byla soustředěna většina tehdejší souše. Přitom docházelo k významným vrásněním. Vznikají jádra dnešních pevninských štítů. Ještě v průběhu proterozoika se Rodinie rozpadá na menší kontinenty – před 750 miliony let. V této době dochází též k velkému ochlazení, při kterém pevniny pokrývají ledovce a podle některých teorií zamrzá i většina rozlohy moří (tzv. teorie sněhové koule). Tuto drastickou dobu ledovou ukončilo prudké oteplení a rychlé tání. Během proterozoika prochází život postupným vývojem od jednoduchých jednobuněčných organismů až k mnohobuněčným. Tento vývoj patrně urychlila i krize v době velkého zalednění, kdy primitivní organismy musely odolat extrémním podmínkám zasahujícím nejspíš celou Zemi. Nejvyšší druhová diverzita živých organismů, kterou se zatím z tohoto dlouhého období podařila zmapovat, je tzv. ediakarská fauna z nejmladšího proterozoika z území dnešní Austrálie. Tato fauna záhadně mizí během staršího kambria.

cryogen 720 85
ton 1000 280
mesoproterozoikum sten 1200 200
ectas 1400 200
calymm 1600 200
paleo-
proterozoikum
stather 1800 200
orosir 2050 250
rhyac 2300 250
sider 2500 200
archaikum (Archean)

prahory

neoarchaikum 2800 300

Vznikají první kontinenty, resp. jejich jádra–kratóny. Probíhá mohutná vulkanická činnost. Vznik života v podobě jednobuněčných organismů – bakterie, sinice či stromatolity.[pozn. 5]

mesoarchaikum 3200 400
paleoarchaikum 3600 400
eoarchaikum 4000 400
hadaikum[pozn. 6] (Hadean)

"Hádské období"

priscoan

cca 4600 600

4280 Ma – nejstarší horniny (Nuvvuagittuq greenstone belt, Kanada);
4404 Ma – nejstarší známý minerál (zirkon);[14][15]
4550 Ma – vznik Země[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Česká chronostratigrafická tabulka uvádí také odlišná regionální členění, zde uvedeno pouze mezinárodní členění.
  2. Počátek jednotky, resp. stáří její báze (dolní hranice), se uvádí v miliónech let před dneškem (přesněji před rokem 2000). Data jsou nepřesná s odchylkou až několik procent. To je způsobeno převážně nejistotou použitého měření.
  3. dosud neschválený specifický název: tarant (dle České chronostratigrafické tabulky 2012)[6]
  4. dosud neschválený specifický název: ion (dle České chronostratigrafické tabulky 2012)[6]
  5. Dosud nejstarší známé stopy života na Zemi byly objeveny v r. 2017 v grafitové vrstvě staré 3,95 miliardy let.[12][13]
  6. neformální jednotka

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MACDOUGALL, J. Douglas. Stručné dějiny planety Země. Praha: Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-92-6. Kapitola Čtení kamenů a skal, s. 13-24. 
  2. a b c POKORNÝ, Petr. Neklidné časy. Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-392-9. Kapitola O čtvrtém řádu a o tom, jak věda objevila dějiny, s. 9-50. 
  3. LEWIS-WILLIAMS, David. Mysl v jeskyni. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1518-1. Kapitola Objevování lidského dávnověku, s. 23-52. 
  4. a b c MACDOUGALL, J. Douglas. Stručné dějiny planety Země. Praha: Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-92-6. Kapitola Geologické hodiny, s. 91-105. 
  5. BENTON, Michael. Život a čas. In: GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha: Columbus, 1998. ISBN 80-7176-722-0. S. 23-35.
  6. a b c d Stratigrafická tabulka. www.geology.cz [online]. Česká stratigrafická komise, 2012 [cit. 2018-03-27]. Dostupné online. 
  7. a b c d Global Boundary Stratotype Section and Point (GSSP) Table - All Periods [online]. International Commission on Stratigraphy [cit. 2018-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b c d e f INTERNATIONAL CHRONOSTRATIGRAPHIC CHART v 2018/07 [online]. International Commission on Stratigraphy [cit. 2018-07-11]. Dostupné online. 
  9. a b c ASCH, Kristine; KÖSTERKE, Susanna; MARKER, Brian. International Commission on Stratigraphy: New Subdivisions of the Holocene. IUGS E-Bulletin [online]. International Union of Geological Sciences, červen 2018. Čís. 43, s. 1-2. Dostupné online. PDF [1]. (anglicky) 
  10. a b c d INTERNATIONAL CHRONOSTRATIGRAPHIC CHART v 2017/02 [online]. International Commission on Stratigraphy [cit. 2018-03-27]. Dostupné online. 
  11. Rostliny se na souš vypravily už v ordoviku; scienceworld.cz
  12. TASHIRO, Takayuki; ISHIDA, Akizumi; HORI, Masako; IGISU, Motoko; KOIKE, Mizuho; MÉJEAN, Pauline; TAKAHATA, Naoto, SANO, Yuji; KOMIYA, Tsuyoshi. Early trace of life from 3.95 Ga sedimentary rocks in Labrador, Canada. Nature [online]. Macmillan Publishers Limited, 27. září 2017. Svazek 549, čís. 7673, s. 516–518. Dostupné online. ISSN 1476-4687. DOI:10.1038/nature24019. (anglicky) 
  13. Vědci našli dosud nejstarší stopy života na Zemi. Novinky.cz [online]. Borgis, a.s., 30. září 2017. Dostupné online. 
  14. VALLEY, John W.; CAVOSIE, Aaron J.; USHIKUBO, Takayuki, REINHARD, David A.; LAWRENCE, Daniel F.; LARSON, David J.; CLIFTON, Peter H.; KELLY, Thomas F.; WILDE, Simon A.; MOSER, Desmond E.; SPICUZZA, Michael J. Hadean age for a post-magma-ocean zircon confirmed by atom-probe tomography. Nature Geoscience [online]. 23. únor 2014. Svazek 7, čís. 3, s. 219–223. Dostupné online. ISSN 1752-0908. DOI:10.1038/ngeo2075. (anglicky) 
  15. MIHULKA, Stanislav. Nejstaršímu úlomku zemské kůry je 4,4 miliardy let. OSEL [online]. 1. březen 2014. Dostupné online. 
  16. STASSEN, Chris. The Age of the Earth. The Talk.origins Archive. 10. září 2005. Dostupné online (anglicky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHLUPÁČ, Ivo; BRZOBOHATÝ, Rostislav; KOVANDA, Jiří, STRANÍK, Zdeněk. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5. 
  • FEJFAR, Oldřich. Zkamenělá minulost. Praha: Albatros, 1989. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Pohyb světadílů a jejich desek
1100–750 miliony let zpět 600–550 200 0
Světadíly: Arábie
Madagaskar
Indie
Kongo Afrika Afrika
Patagonie Sibiř Atlantika Jižní Amerika
Atlantika Západní Arábie Baltika Austrálie
Ur Rodinie Východní Gondwana Protogondwana Pannotie Laurentie Euramerika (Laurussie) Pangea Gondwana Antarktida Antarktida
Arktida Nena Západní Gondwana Protolaurasie Gondwana Laurasie Laurentie Severní Amerika
Baltika Baltika Avalonie Eurasie
Laurentie Severní Čína
Sibiř Jižní Čína
Oceány: Mirovia Prototethys, Paleotethys Panthalassa Tethys
svislé šipky: rozdělení a spojení • vodorovné a šikmé šipky: postupné připojování a oddělování