Kníže: Porovnání verzí
Doplnění refů značka: editace z Vizuálního editoru |
Dopl. reference značka: editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 30: | Řádek 30: | ||
== Knížata jako šlechtici v Evropě a ve světě == |
== Knížata jako šlechtici v Evropě a ve světě == |
||
=== Litva a Polsko === |
=== Litva a Polsko === |
||
Na [[Litevské velkoknížectví|staré Litvě]] byl knížecí titul tradičně přiznáván potomkům dříve panujících dynastií různého původu. Vedle různých větví rodu [[Gediminas|Gediminovců]] měly nárok na knížecí titul také další rody litevských kmenových knížat (např. Holszańscy nebo Giedroyći) i rody původu [[Rurikovci|rurikovského]] (Ogińscy, Czertwertyńscy, Zbarascy aj.) i rody tatarské (Glińscy). [[Lublinská unie|Akt o Lublinské unii]] z r. [[1569]] zavedl knížecí titul také v Polsku, polská [[szlachta]] se však přijímání nových titulů bránila a roku [[1638]] si prosadila, že uznávat se budou jen tituly těch knížecích rodů, které jsou výslovně uvedené v aktu o Lublinské unii (vedle dynastických rodů ještě [[Radziwiłłové|Radziwillové]], povýšení roku [[1547]] do [[Svatá říše římská|říšského]] knížecího stavu, což bylo uznáno i na Litvě ([[1549]]) a Lublinskou unií také v Polsku). Připouštělo se sice vydávání dodatkových usnesení sejmu pro vydávání dalších knížecích uznání, to se však stávalo jen velice vzácně ([[Lubomirští]], od roku [[1649]] říšskými knížaty, uznáni [[1682]], polská větev knížat [[Ligne (šlechtický rod)|de Ligne]] (říšskými knížaty od r. [[1601]]) byla roku [[1780]] uznána za knížecí apod). Na Litvě ani v Polsku nebyla hodnost knížete zcela totožná s hodností magnáta, tedy mimořádně velkého pozemkového vlastníka. Kníže mohl i nemusel být [[Velmož|magnátem]] a většina magnátů knížaty nebyla. Poslední knížecí tituly v Polsku byli uděleny až po pádu monarchie. V roce [[1928]] si ministr [[Józef Piłsudski|Piłsudski]] a prezident [[Ignacy Mościcki|Mościcki]] nechali udělit knížecí tituly od afghánského krále [[Amanulláh|Amanulláha]]. |
Na [[Litevské velkoknížectví|staré Litvě]] byl knížecí titul tradičně přiznáván potomkům dříve panujících dynastií různého původu. Vedle různých větví rodu [[Gediminas|Gediminovců]] měly nárok na knížecí titul také další rody litevských kmenových knížat (např. Holszańscy nebo Giedroyći) i rody původu [[Rurikovci|rurikovského]] (Ogińscy, Czertwertyńscy, Zbarascy aj.) i rody tatarské (Glińscy). [[Lublinská unie|Akt o Lublinské unii]] z r. [[1569]] zavedl knížecí titul také v Polsku, polská [[szlachta]] se však přijímání nových titulů bránila a roku [[1638]] si prosadila, že uznávat se budou jen tituly těch knížecích rodů, které jsou výslovně uvedené v aktu o Lublinské unii (vedle dynastických rodů ještě [[Radziwiłłové|Radziwillové]], povýšení roku [[1547]] do [[Svatá říše římská|říšského]] knížecího stavu, což bylo uznáno i na Litvě ([[1549]]) a Lublinskou unií také v Polsku). Připouštělo se sice vydávání dodatkových usnesení sejmu pro vydávání dalších knížecích uznání, to se však stávalo jen velice vzácně ([[Lubomirští]], od roku [[1649]] říšskými knížaty, uznáni [[1682]], polská větev knížat [[Ligne (šlechtický rod)|de Ligne]] (říšskými knížaty od r. [[1601]]) byla roku [[1780]] uznána za knížecí apod). Na Litvě ani v Polsku nebyla hodnost knížete zcela totožná s hodností magnáta, tedy mimořádně velkého pozemkového vlastníka. Kníže mohl i nemusel být [[Velmož|magnátem]] a většina magnátů knížaty nebyla. Poslední knížecí tituly v Polsku byli uděleny až po pádu monarchie. V roce [[1928]] si ministr [[Józef Piłsudski|Piłsudski]] a prezident [[Ignacy Mościcki|Mościcki]] nechali udělit knížecí tituly od afghánského krále [[Amanulláh|Amanulláha]].<ref>{{Citace periodika|příjmení=|jméno=|titul=These are Princes and "Princes"|periodikum=White Eagle. Journal of the Polish Nobility Association Foundation|datum=|ročník=2011/12|číslo=|strany=9|url=http://pnaf.us/pdfs/white-eagle-fall-2011-winter-2012.pdf}}</ref> |
||
=== Rusko === |
=== Rusko === |
||
V [[Ruské impérium|Ruském imperiu]] byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak vedle spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od [[Rurikovci|Rurikovců]] (Obolenští, Dručtí-Lubečtí, Lvovové, Vjazemští atd.), od [[Gediminas|Gediminovců]] (Galicinové, [[Czartoryští |Czartoryští]], Sanguszkové atd.), od německých panujících knížat ([[Meklenburští]], [[Leuchtenberkové|Leuchtenbergové]]), od [[Mongolská říše|tatarských chánů]] ([[Felix Felixovič Jusupov|Jusupovové]], [[Krymský chanát|Girejové]]), od gruzínských panujících dynastií ([[Bagrationové]], Dadiani-Imeretinští), od jiných gruzínských knížecích rodů ([[Amilakhvarovové]], Abamelekové), od byzantských vzdorocísařů ([[Cantacuzenové |Cantacuzenové]]), [[Čerkesové|čerkéských]] chánů (Kabardinští), [[Kalmykové|kalmyckých]] [[Kagan|kaganů]] (Dondukovové), [[Osťakové|osťackých]] náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních [[Rádža|rádžů]] (Vizápurští) i rodů nejasného původu [[Mongolská říše|mongolského]] nebo sibiřsko-[[Evenkové|tunguzského]] (Gantimurovové).<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížecích rodů na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/russian-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-1-01}}</ref> Od dob [[Petr Veliký|Petra Velikého]] nastalo povyšování i knížat "nových", [[Dynastie|nedynastického]] původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku [[ |
V [[Ruské impérium|Ruském imperiu]] byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak vedle spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od [[Rurikovci|Rurikovců]] (Obolenští, Dručtí-Lubečtí, Lvovové, Vjazemští atd.), od [[Gediminas|Gediminovců]] (Galicinové, [[Czartoryští |Czartoryští]], Sanguszkové atd.), od německých panujících knížat ([[Meklenburští]], [[Leuchtenberkové|Leuchtenbergové]]), od [[Mongolská říše|tatarských chánů]] ([[Felix Felixovič Jusupov|Jusupovové]], [[Krymský chanát|Girejové]]), od gruzínských panujících dynastií ([[Bagrationové]], Dadiani-Imeretinští), od jiných gruzínských knížecích rodů ([[Amilakhvarovové]], Abamelekové), od byzantských vzdorocísařů ([[Cantacuzenové |Cantacuzenové]]), [[Čerkesové|čerkéských]] chánů (Kabardinští), [[Kalmykové|kalmyckých]] [[Kagan|kaganů]] (Dondukovové), [[Osťakové|osťackých]] náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních [[Rádža|rádžů]] (Vizápurští) i rodů nejasného původu [[Mongolská říše|mongolského]] nebo sibiřsko-[[Evenkové|tunguzského]] (Gantimurovové).<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížecích rodů na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/russian-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-1-01}}</ref> Od dob [[Petr Veliký|Petra Velikého]] nastalo povyšování i knížat "nových", [[Dynastie|nedynastického]] původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku [[1707]] [[Oleg Meňšikov|Oleg Menšikov]], který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody Orlovů nebo [[Grigorij Potěmkin|Potěmkinů]] či národnostně neruská knížata [[Michail Bogdanovič Barclay de Tolly|Barclay de Tolly]] nebo Lieven. Poslední ruskou titulární kněžnou se stala v roce [[1915]] druhá a [[Morganatické manželství|morganatická]] manželka velkoknížete [[Pavel Alexandrovič|Pavla]], [[Olga Valerianovna Palejová|Olga Valerianovna Karnovičová]], která se stala kněžnou Palejovou.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížat na webu genealogy.euweb|url=http://genealogy.euweb.cz/titles/russprince.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01}}</ref> Počet ruských knížat se rozrostl také po zřízení [[Kongresové Polsko|polského kongresového království]], neboť tam, vedle množství usazených knížat "starého" dynastického původu, nová knížata povyšoval [[Sejm|sejm]] a car je jen potvrzoval. Ruské knížecí rody přijaly více či méně německé heraldické zvyklosti, včetně hodnostních klobouků. Zajímavostí je, že původní knížecí dynastie užívají pouze erbovní štít, knížecí plášť a klobouk, zatímco nové povýšená knížata také "západní" [[Přilba (heraldika)|helmy]], [[Klenot (heraldika)|klenoty]], [[Motto|devizy]] a [[Štítonoš|štítonoše]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Buben|jméno=Milan|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie heraldiky|vydání=1|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=1994|počet stran=420|kapitola=Ruská heraldika|typ kapitoly=Heslo|strany=321|isbn=80-901579-4-7}}</ref> Ruská knížata se oslovují "[[Osvícenost|Vaše Osvícenosti]]", ta významnější pak "Vaše Jasnosti". Knížecí titul býval v Rusku udílen obvykle celému rodu či alespoň všem potomkům prvního knížete a všichni povýšení bývali knížaty, nikoli princi. |
||
=== Francouzské království a první císařství === |
=== Francouzské království a první císařství === |
||
==== Francouzské království ==== |
==== Francouzské království ==== |
||
Ve Francii v dobách ''[[Ancien régime]]'', mělo označení "kníže" (''Prince'') dvojí obsah. Jednak šlo o '''hodnost''', která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské [[Pair (Francie)|pairy]]. Sem patřila tzv. [[Zahraniční kníže|zahraniční knížata]] (''Princes Étrangéres'') a snad by sem šlo počítat i [[Princ královské krve|prince královské krve]], neboť francouzština jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad "kníže královské krve" nebo např. "kníže z Condé" je v některých případech možný. Vedle "knížat svojí hodností", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako titul a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti bylo mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, [[Knížectví Bidache|Bidache]], Arches-Charleville, tzv. "Království Yvetot" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na "knížectví" (''Principauté'') (např. r. [[1667]] Soubise pro rod [[Rohanové|Rohanů]]). V 18. a 19. století byli někteří francouzští poddaní povýšeni na knížata od cizích panovníků (římských císařů, papežů) a jejich titul jim byl ve Francii uznán ([[1743]] [[Charles-Louis-August Fouquet de Belle-Isle|Fouquet de Belle-Isle]], [[1757]] Louis de Bauffremont, [[1820]], resp. [[1838]] Jules de Polignac |
Ve Francii v dobách ''[[Ancien régime]]'', mělo označení "kníže" (''Prince'') dvojí obsah. Jednak šlo o '''hodnost''', která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské [[Pair (Francie)|pairy]]. Sem patřila tzv. [[Zahraniční kníže|zahraniční knížata]] (''Princes Étrangéres'') a snad by sem šlo počítat i [[Princ královské krve|prince královské krve]], neboť francouzština jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad "kníže královské krve" nebo např. "kníže z Condé" je v některých případech možný. Vedle "knížat svojí hodností", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako titul a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti bylo mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, [[Knížectví Bidache|Bidache]], Arches-Charleville, tzv. "Království Yvetot" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na "knížectví" (''Principauté'') (např. r. [[1667]] Soubise pro rod [[Rohanové|Rohanů]]). V 18. a 19. století byli někteří francouzští poddaní povýšeni na knížata od cizích panovníků (římských císařů, papežů) a jejich titul jim byl ve Francii uznán ([[1743]] [[Charles-Louis-August Fouquet de Belle-Isle|Fouquet de Belle-Isle]], [[1757]] Louis de Bauffremont, [[1820]], resp. [[1838]] Jules de Polignac<ref>Polignac roku 1820 obdržel papežský knížecí titul (''Princeps Romanus''), roku 1838 pak knížecí titul [[Bavorské království|Bavorského království]].</ref>).<ref name=":0" /> I sama vysoká šlechta, především vévodové, svévolně "povyšovala" některá rodová panství na knížectví a ta pak udílela svým nejstarším synům a následníků (takto se nejstarší syn vévody [[de La Rochefoucauld]] "stal" knížetem z Marcillacu), aby tak ponížila své velké nepřátele - zahraniční knížata, neboť ''"vévoda je přece více nežli kníže"''. Z historických důvodů byli ve Francii knížaty i někteří bývalí biskupové ([[Arcidiecéze cambraiská|Cambrai]], [[Diecéze métská|Mety]], [[Arcidiecéze besançonská|Besançon]] aj.), preláti (abatyše z [[Lure]], opat z [[Klášter Murbach|Murbachu]] aj.) i světští panovníci ([[Oranžsko-nasavská dynastie|Orange]]) knížaty Svaté říše římské. Celkem se mohlo v předrevoluční Francii vyskytovat zhruba 40 knížectví a knížecích titulů. Přes tuto nepřehlednou situaci se kníže nikdy nestal samostatným stupněm francouzské šlechtické hierarchie a titul byl užíván jen jako doplňkový, tzv. subsidiární. Nešlo-li o zahraničního knížete, byl francouzský kníže považován za titul nižší než vévoda, ale vyšší než [[Markýz|markýz]] a oslovoval se: [[Excelence]]. Šlo o titul přísně primogeniturní a vázaný na rodové panství, výjimku však tvořila některá říšská knížata ([[1759]] Victor-François de Broglie) s knížecím titulem pro celý rod, jemuž byl říšský diplom v plném rozsahu uznán i ve Francii. V takovýchto rodech jsou či byli knížaty (princi) všichni.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=Velde|jméno=François|titul=The Rank/Title of Prince in France|url=http://heraldica.org/topics/france/frprince.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-30|jazyk=anglicky}}</ref> |
||
{{Podrobně|Princ královské krve|Zahraniční kníže|Kníže-biskup#Knížata-biskupové ve Francii|Kníže-biskup#Knížata-preláti v Itálii a Francii}} |
{{Podrobně|Princ královské krve|Zahraniční kníže|Kníže-biskup#Knížata-biskupové ve Francii|Kníže-biskup#Knížata-preláti v Itálii a Francii}} |
||
| Řádek 61: | Řádek 61: | ||
=== Itálie === |
=== Itálie === |
||
V Itálii se knížecí titul objevoval již v [[Raný středověk|raném středověku]], když někteří [[Langobardské království|langobardští]] vévodové přijali knížecí titul (''Princeps''), chápaný jako vyšší (např. vévodové z [[Capua|Capui]], [[Benevento|Beneventa]] či [[Salerno|Salerna]]). Vévodové [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a suverénní vévodové, povýšení papežem byli také v širším smyslu chápáni jako knížata. Vlastní titul knížete se objevuje v Itálii ve větší míře až v raném novověku. V jižní a střední Itálii, kde knížecí tituly ([[Italština|italsky]] ''Principe'') pro zemské šlechtice udílel král sicilský, neapolský nebo papež, se knížecí titul již během 16. století stal nejvyšším šlechtickým titulem, nadřazeným i nepanujícím vévodům. V severní, tzv. [[Italské království (Svatá říše římská)|Říšské Itálii]], kde povyšování do knížecí hodnosti zůstalo plně v [[Seznam panovníků Svaté říše římské|císařových]] rukou, panovaly odlišné poměry. Vládnoucí kníže italské části Svaté říše římské byl, tak jako v části německé, považován za méně prestižní a mladší titul, než vévodský a v průběhu raného novověku byl udělen jen panovníkům opravdu trpasličích státečků (např. 1594 [[Knížectví Piombino|Piombino]], 1616 [[Knížectví Correggio|Correggio]], 1760 [[Knížectví Toriglia|Toriglia]]). Knížata jako šlechtici jsou císařem, stejně jmenována teprve od počátku 17. století (př. 1622 [[Carraffové|Carraffa]], 1623 [[Orsini]], 1699 [[Hercolani (šlechtický rod)|Hercolani]], 1710 [[Albani (šlechtický rod)|Albani]], 1769 [[Barbiano-Belgioso]] atd.).<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Neúplný seznam titulárních říšských knížat na blogu Heirsofeurope|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/reichsfursten.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01|jazyk=anglicky}}</ref> Knížecí titul tu byl tak jako v Německu nejvyšším šlechtickým titulem, protože vévoda jako šlechtic v říši vůbec neexistoval (italský říšský kníže byl ovšem bezprostředně nadřazen markýzovi, zatímco německý [[Hrabě|hraběti]]). V [[Neapolské království|Království neapolském]] a [[Sicilské království|Sicilském]] ztratil knížecí titul záhy na prestiži, protože byl spolu s drobnými [[Léno|lény]] udělen příliš velkému počtu osob. [[Habsburkové]] odměňovali tamním knížecím, případně vévodským titulem zasloužilé šlechtice ze všech zemí pod svou vládou (v Čechách se takto stal hrabě [[Heinrich Franz von Mannsfeld|Heinrich Franz z Mansfeldu]] knížetem z [[Fondi]] a hrabě [[Wirich Daun]] knížetem z [[Teano]]). [[Bourboni]] v 18. století, zejména král [[Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský|Ferdinand I.]] si pak prodejem vysokých aristokratických titulů ve velkém vylepšovali platební bilanci Koruny. Proto neapolsko-sicilské knížecí tituly, zejména ty od bourbonských králů, nemají srovnatelnou váhu s knížecími tituly od jiných panovníků. V 19. století bylo několik málo knížecích titulů kreováno [[Toskánské velkovévodství|toskánskými velkovévody]] ([[Poniatowští|Poniatovski di Monte Rotondo]]), [[Království lombardsko-benátské|lombardsko-benátskými]] králi ([[Erizzové|Erizzo]])<ref>{{Citace monografie|příjmení=Schröder|jméno=Franz|příjmení2=|jméno2=|titul=Repertorio genealogico delle famiglie confermate nobili e dei titolati nobili esistenti nelle provincie venete...|url=https://archive.org/stream/repertoriogeneal01schr#page/n615/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Tipografia di Alvisopoli|místo=Venezia|rok=1830|počet stran=512 číslovaných|strany=308|svazek=1|isbn=|jazyk=italsky}}</ref> i [[Rakouské císařství|rakouskými císaři]] ([[Erba-Monteleone]]). V udílení knížecích titulů se pokračovalo i po [[Risorgimento|sjednocení Itálie]] a [[Lateránské smlouvy|Lateránské dohody]] roku 1929 zavázaly [[Seznam italských králů|italské krále]] uznat jakýkoli dosavadní i budoucí šlechtický titul (tedy i knížecí), udělený papežem, za titul italský. V důsledku těchto skutečností je dnes v Itálii kolem jednoho sta knížecích titulů, o které se ovšem dělí značně nižší počet rodů. [[Italské království]] uznalo titul knížete (''Principe'') za nejvyšší v zemi, nadřazený titulu vévodskému (výjimky se připouští jen tam, kde jde o titul bývalého suveréna, pak může být knížeti nadřazen i hrabě). Titul je v naprosté většině případů primogeniturní (lze jej však udělit bratru či mladšímu synovi a založit tak novou knížecí linii rodu, má-li kníže knížecích titulů více). Knížecí titul tak bývá obvykle vázán na konkrétní lokalitu, resp. bývalé léno (př. kníže z [[Lampedusa|Lampedusy]] pro rod [[Tomassi (šlechtický rod)|Tomassi]]). Italský kníže má nárok na čestný titul [[Don (oslovení)|Don]], a pokud nemá z historických důvodů nárok na vyšší [[predikát]], je oslovován „[[Excelence]]“. |
V Itálii se knížecí titul objevoval již v [[Raný středověk|raném středověku]], když někteří [[Langobardské království|langobardští]] vévodové přijali knížecí titul (''Princeps''), chápaný jako vyšší (např. vévodové z [[Capua|Capui]], [[Benevento|Beneventa]] či [[Salerno|Salerna]]). Vévodové [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a suverénní vévodové, povýšení papežem byli také v širším smyslu chápáni jako knížata. Vlastní titul knížete se objevuje v Itálii ve větší míře až v raném novověku. V jižní a střední Itálii, kde knížecí tituly ([[Italština|italsky]] ''Principe'') pro zemské šlechtice udílel král sicilský, neapolský nebo papež, se knížecí titul již během 16. století stal nejvyšším šlechtickým titulem, nadřazeným i nepanujícím vévodům. V severní, tzv. [[Italské království (Svatá říše římská)|Říšské Itálii]], kde povyšování do knížecí hodnosti zůstalo plně v [[Seznam panovníků Svaté říše římské|císařových]] rukou, panovaly odlišné poměry. Vládnoucí kníže italské části Svaté říše římské byl, tak jako v části německé, považován za méně prestižní a mladší titul, než vévodský a v průběhu raného novověku byl udělen jen panovníkům opravdu trpasličích státečků (např. 1594 [[Knížectví Piombino|Piombino]], 1616 [[Knížectví Correggio|Correggio]], 1760 [[Knížectví Toriglia|Toriglia]]). Knížata jako šlechtici jsou císařem, stejně jmenována teprve od počátku 17. století (př. 1622 [[Carraffové|Carraffa]], 1623 [[Orsini]], 1699 [[Hercolani (šlechtický rod)|Hercolani]], 1710 [[Albani (šlechtický rod)|Albani]], 1769 [[Barbiano-Belgioso]] atd.).<ref name=":0">{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Neúplný seznam titulárních říšských knížat na blogu Heirsofeurope|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/reichsfursten.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01|jazyk=anglicky}}</ref> Knížecí titul tu byl tak jako v Německu nejvyšším šlechtickým titulem, protože vévoda jako šlechtic v říši vůbec neexistoval (italský říšský kníže byl ovšem bezprostředně nadřazen markýzovi, zatímco německý [[Hrabě|hraběti]]). V [[Neapolské království|Království neapolském]] a [[Sicilské království|Sicilském]] ztratil knížecí titul záhy na prestiži, protože byl spolu s drobnými [[Léno|lény]] udělen příliš velkému počtu osob. [[Habsburkové]] odměňovali tamním knížecím, případně vévodským titulem zasloužilé šlechtice ze všech zemí pod svou vládou (v Čechách se takto stal hrabě [[Heinrich Franz von Mannsfeld|Heinrich Franz z Mansfeldu]] knížetem z [[Fondi]] a hrabě [[Wirich Daun]] knížetem z [[Teano]]). [[Bourboni]] v 18. století, zejména král [[Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský|Ferdinand I.]] si pak prodejem vysokých aristokratických titulů ve velkém vylepšovali platební bilanci Koruny. Proto neapolsko-sicilské knížecí tituly, zejména ty od bourbonských králů, nemají srovnatelnou váhu s knížecími tituly od jiných panovníků. V 19. století bylo několik málo knížecích titulů kreováno [[Toskánské velkovévodství|toskánskými velkovévody]] ([[Poniatowští|Poniatovski di Monte Rotondo]]), [[Království lombardsko-benátské|lombardsko-benátskými]] králi ([[Erizzové|Erizzo]])<ref>{{Citace monografie|příjmení=Schröder|jméno=Franz|příjmení2=|jméno2=|titul=Repertorio genealogico delle famiglie confermate nobili e dei titolati nobili esistenti nelle provincie venete...|url=https://archive.org/stream/repertoriogeneal01schr#page/n615/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Tipografia di Alvisopoli|místo=Venezia|rok=1830|počet stran=512 číslovaných|strany=308|svazek=1|isbn=|jazyk=italsky}}</ref> i [[Rakouské císařství|rakouskými císaři]] ([[Erba-Monteleone]]). V udílení knížecích titulů se pokračovalo i po [[Risorgimento|sjednocení Itálie]] a [[Lateránské smlouvy|Lateránské dohody]] roku 1929 zavázaly [[Seznam italských králů|italské krále]] uznat jakýkoli dosavadní i budoucí šlechtický titul (tedy i knížecí), udělený papežem, za titul italský. V důsledku těchto skutečností je dnes v Itálii kolem jednoho sta knížecích titulů, o které se ovšem dělí značně nižší počet rodů. [[Italské království]] uznalo titul knížete (''Principe'') za nejvyšší v zemi, nadřazený titulu vévodskému (výjimky se připouští jen tam, kde jde o titul bývalého suveréna, pak může být knížeti nadřazen i hrabě). Titul je v naprosté většině případů primogeniturní (lze jej však udělit bratru či mladšímu synovi a založit tak novou knížecí linii rodu, má-li kníže knížecích titulů více). Knížecí titul tak bývá obvykle vázán na konkrétní lokalitu, resp. bývalé léno (př. kníže z [[Lampedusa|Lampedusy]] pro rod [[Tomassi (šlechtický rod)|Tomassi]]). Italský kníže má nárok na čestný titul [[Don (oslovení)|Don]], a pokud nemá z historických důvodů nárok na vyšší [[predikát]], je oslovován „[[Excelence]]“. |
||
=== Papežská knížata === |
=== Papežská knížata === |
||
Verze z 1. 1. 2017, 21:32
Slovo kníže pochází z německého (germánského) kuning pán, vladař, pokračujího v německém könig a anglickém king (král).
Historickým vývojem však začal být užíván v několika rozličných významech - jako člen vznešené/panující rodiny resp panovníkova leníka nejvyšší úrovně. Jeho synonymy se tak staly pojmy vévoda a princ.
Přechýlenou formou je kněžna.
Současnost
Nyní se zpravidla termín kníže užívá zejména jako
- generický název pro jakéhokoli suverénního panovníka bez ohledu na jeho oficiální titul
- samostatný (v nynější Evropě nejnižší) titul suverénního panovníka vládnoucího v knížectví;
- vysoký šlechtický titul v rámci vyšší šlechty
- hodnostně obdobné jsou mimoevropské tituly např.: emír, šajch, imám, wang
Oslovení
Knížeti přísluší oslovení Jasnost (dříve Knížecí Milost), ostatním členům rodiny pak dle titulu Jasnost či Excelence. Nejstarší syn knížete je většinou dědičný princ (Erbprinz) nebo dědičný hrabě (Erbgraf). Ostatní děti knížete jsou u vládnoucích rodů: princové (princezny) a u šlechtických rodů: hrabata (hraběnky), toto ale není pevně dané pravidlo.
Etymologie
Samotný výraz pochází ze staroslovanského kъnędzь (pravděpodobně převzato z pragermánského kuningaz, značícího vládce, krále – srov. něm. könig, ang. king), má tedy společný základ s výrazem kněz, s nímž byl zejména ve starších zápisech nezřídka zaměňován. Ve slovanských jazycích (čeština, polština) je synonymem pro vévodu. V Čechách je tento titul spojen s vládcem Čechů do konce 12. století, fakticky stejné úrovně, jako pozdější titul král, který se odlišoval potvrzením, udělením úřadu od vyšší autority - římské říše osobou císaře nebo římské církve osobou papeže. Společné je také jejich volenost, zejména po vymření královského rodu po meči (bez mužského potomka), případně i po přeslici (bez potomka včetně ženského). Váha volby, svévole a udělení úřadu se ovšem v dějinách často proměňovala - u knížat i u králů.
Etymologický původ ekvivalentních titulů v jiných jazycích je poněkud odlišný a vychází z latinského princeps, což znamená „první“. Toto slovo bylo používáno původně pro hlavy římského senátu, ve smyslu první mezi sobě rovnými. V češtině se z tohoto slova odvozuje také titul princ, který má ale význam spíše pro zdvořilé oslovování potomků vyšších šlechticů.
V několika jazycích tento rozdíl není rozlišen tak jako v češtině. Na druhé straně například v němčině jsou tyto dva tituly rozlišeny, pro knížete Fürst a pro prince Prinz, a přesto vychází ze stejného významového základu „první“ - germánského (něm. erst(e), ang. first, snad jako germánská napodobenina latinského slova) a latinského.
Mediatizovaná knížata
Říšská knížata, která přišla o svá suverénní panství mediatizací za Napoleona I. a která nezískala suverenitu při jednáních Vídeňského kongresu, si až do zániku monarchie udržela zvláštní privilegia. Byla i nadále považována za rovnocenná vládnoucím panovnickým domům. Jejich hlavou je kníže, ostatní členové mají titul „princ“ či „princezna“. Knížecí rody, které získaly titul pouze jako šlechtickou hodnost během 19. a 20. století (tedy po mediatizaci drobných říšských států, tj. nikdy fakticky nevládly), se liší i označením svých potomků – knížetem je pouze hlava rodu, ostatní členové jsou hrabata a hraběnky (v českých zemích například Kinští). K mediatizovaným rodům patří Lobkovicové, Schwarzenbergové, Fürstenbergové, Thurn-Taxisové, z Hohenlohe.
Knížata jako šlechtici v Evropě a ve světě
Litva a Polsko
Na staré Litvě byl knížecí titul tradičně přiznáván potomkům dříve panujících dynastií různého původu. Vedle různých větví rodu Gediminovců měly nárok na knížecí titul také další rody litevských kmenových knížat (např. Holszańscy nebo Giedroyći) i rody původu rurikovského (Ogińscy, Czertwertyńscy, Zbarascy aj.) i rody tatarské (Glińscy). Akt o Lublinské unii z r. 1569 zavedl knížecí titul také v Polsku, polská szlachta se však přijímání nových titulů bránila a roku 1638 si prosadila, že uznávat se budou jen tituly těch knížecích rodů, které jsou výslovně uvedené v aktu o Lublinské unii (vedle dynastických rodů ještě Radziwillové, povýšení roku 1547 do říšského knížecího stavu, což bylo uznáno i na Litvě (1549) a Lublinskou unií také v Polsku). Připouštělo se sice vydávání dodatkových usnesení sejmu pro vydávání dalších knížecích uznání, to se však stávalo jen velice vzácně (Lubomirští, od roku 1649 říšskými knížaty, uznáni 1682, polská větev knížat de Ligne (říšskými knížaty od r. 1601) byla roku 1780 uznána za knížecí apod). Na Litvě ani v Polsku nebyla hodnost knížete zcela totožná s hodností magnáta, tedy mimořádně velkého pozemkového vlastníka. Kníže mohl i nemusel být magnátem a většina magnátů knížaty nebyla. Poslední knížecí tituly v Polsku byli uděleny až po pádu monarchie. V roce 1928 si ministr Piłsudski a prezident Mościcki nechali udělit knížecí tituly od afghánského krále Amanulláha.[1]
Rusko
V Ruském imperiu byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak vedle spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od Rurikovců (Obolenští, Dručtí-Lubečtí, Lvovové, Vjazemští atd.), od Gediminovců (Galicinové, Czartoryští, Sanguszkové atd.), od německých panujících knížat (Meklenburští, Leuchtenbergové), od tatarských chánů (Jusupovové, Girejové), od gruzínských panujících dynastií (Bagrationové, Dadiani-Imeretinští), od jiných gruzínských knížecích rodů (Amilakhvarovové, Abamelekové), od byzantských vzdorocísařů (Cantacuzenové), čerkéských chánů (Kabardinští), kalmyckých kaganů (Dondukovové), osťackých náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních rádžů (Vizápurští) i rodů nejasného původu mongolského nebo sibiřsko-tunguzského (Gantimurovové).[2] Od dob Petra Velikého nastalo povyšování i knížat "nových", nedynastického původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku 1707 Oleg Menšikov, který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody Orlovů nebo Potěmkinů či národnostně neruská knížata Barclay de Tolly nebo Lieven. Poslední ruskou titulární kněžnou se stala v roce 1915 druhá a morganatická manželka velkoknížete Pavla, Olga Valerianovna Karnovičová, která se stala kněžnou Palejovou.[3] Počet ruských knížat se rozrostl také po zřízení polského kongresového království, neboť tam, vedle množství usazených knížat "starého" dynastického původu, nová knížata povyšoval sejm a car je jen potvrzoval. Ruské knížecí rody přijaly více či méně německé heraldické zvyklosti, včetně hodnostních klobouků. Zajímavostí je, že původní knížecí dynastie užívají pouze erbovní štít, knížecí plášť a klobouk, zatímco nové povýšená knížata také "západní" helmy, klenoty, devizy a štítonoše.[4] Ruská knížata se oslovují "Vaše Osvícenosti", ta významnější pak "Vaše Jasnosti". Knížecí titul býval v Rusku udílen obvykle celému rodu či alespoň všem potomkům prvního knížete a všichni povýšení bývali knížaty, nikoli princi.
Francouzské království a první císařství
Francouzské království
Ve Francii v dobách Ancien régime, mělo označení "kníže" (Prince) dvojí obsah. Jednak šlo o hodnost, která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské pairy. Sem patřila tzv. zahraniční knížata (Princes Étrangéres) a snad by sem šlo počítat i prince královské krve, neboť francouzština jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad "kníže královské krve" nebo např. "kníže z Condé" je v některých případech možný. Vedle "knížat svojí hodností", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako titul a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti bylo mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, Bidache, Arches-Charleville, tzv. "Království Yvetot" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na "knížectví" (Principauté) (např. r. 1667 Soubise pro rod Rohanů). V 18. a 19. století byli někteří francouzští poddaní povýšeni na knížata od cizích panovníků (římských císařů, papežů) a jejich titul jim byl ve Francii uznán (1743 Fouquet de Belle-Isle, 1757 Louis de Bauffremont, 1820, resp. 1838 Jules de Polignac[5]).[6] I sama vysoká šlechta, především vévodové, svévolně "povyšovala" některá rodová panství na knížectví a ta pak udílela svým nejstarším synům a následníků (takto se nejstarší syn vévody de La Rochefoucauld "stal" knížetem z Marcillacu), aby tak ponížila své velké nepřátele - zahraniční knížata, neboť "vévoda je přece více nežli kníže". Z historických důvodů byli ve Francii knížaty i někteří bývalí biskupové (Cambrai, Mety, Besançon aj.), preláti (abatyše z Lure, opat z Murbachu aj.) i světští panovníci (Orange) knížaty Svaté říše římské. Celkem se mohlo v předrevoluční Francii vyskytovat zhruba 40 knížectví a knížecích titulů. Přes tuto nepřehlednou situaci se kníže nikdy nestal samostatným stupněm francouzské šlechtické hierarchie a titul byl užíván jen jako doplňkový, tzv. subsidiární. Nešlo-li o zahraničního knížete, byl francouzský kníže považován za titul nižší než vévoda, ale vyšší než markýz a oslovoval se: Excelence. Šlo o titul přísně primogeniturní a vázaný na rodové panství, výjimku však tvořila některá říšská knížata (1759 Victor-François de Broglie) s knížecím titulem pro celý rod, jemuž byl říšský diplom v plném rozsahu uznán i ve Francii. V takovýchto rodech jsou či byli knížaty (princi) všichni.[7]
První Francouzské císařství
V dobách Prvního Francouzského císařství byly veškeré dosavadní šlechtické tituly zrušeny a nahrazeny novými se specifickými pravidly a heraldikou. Napoleon usiloval o postavení univerzálního císaře, podobné pozici středověkých římských císařů. Zaváděl vlastní lenní systém s loutkovými vládci a jednotným systémem šlechtického práva a jednotnou heraldikou. Svým příbuzným, králům v satelitních státech, zakázal udílet knížecí tituly, kteréžto právo si, jako císař, rezervoval pro sebe. Napoleonská šlechta, vytvořená definitivně roku 1808 měla jeden stupeň nižší šlechty: rytíře a čtyři stupně šlechty vyšší (vzestupně): baron, hrabě, vévoda a kníže. Jen knížata a vévodové byli držiteli teritoriálního predikátu a jen některá z knížat, nikoli vévodové, byli suverény. Ostatní šlechtici byli jen např. baron de l´Empire bez predikátu. Knížecích titulů bylo za Prvního císařství uděleno neobyčejně málo a na rozdíl od zbývajících titulů byli tituly knížat automaticky dědičné, ovšem výhradně v primogenituře.[8]
Knížata kreovaná Napoleonem
Suverénní knížata:
- Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord se stal roku 1806 knížetem z Beneventa (Prince de Benevent)
- Jean-Baptiste de Bernadotte se roku 1806 stal knížetem z Pontecorvo (Prince de Pontecorvo) (roku 1810 namísto toho také princem následníkem švédským, titul po krátké pauze přešel roku 1812 na syna Joachima Murata, Luciena Murata, prince neapolského a prince Francie)
- Louis-Alexandre Berthier se roku 1806 knížetem z Neufchâtel (Prince de Neufchâtel)
- Jean Lannes se stal roku 1807 knížetem seveřským (Prince de Sievers)
- Philipp, hrabě von der Leyen se stává roku 1806 knížetem von der Leyen (Fürst von der Leyen)
- Jiří Vilém, hrabě ze Schaumburg-Lippe se roku 1807 stává knížetem na Schaumburgu-Lippe (Fürst zu Schaumburg-Lippe)
Poslední dvě jmenovaná knížata byla suverény Rýnského spolku a v právních, např. heraldických záležitostech se řídila německými a bývalými říšskými zvyklostmi (klobouk knížat Svaté říše, knížecí titul pro veškeré potomky atp.). Schaumburg-Lippe ani nebylo řádnými procedurami povýšeno, ale jako knížectví se objevuje až v přistupujících listinách k Rýnskému spolku.
Knížata s tzv. Tituly vítězství s predikáty podle vítězné bitvy:
- Louis-Nicolas Davout se stal roku 1809 knížetem z Eckmühlu a navíc ještě vévodou z Auerstaedtu (Prince d´Eckmühl et Duc d´Auerstaedt)
- Louis-Alexandre Berthier se stal roku 1809 knížetem z Wagramu (kromě svého vladařského titulu - viz výše) (Prince de Wagram)
- André Masséna se stal roku 1810 knížetem z Esslingu (Prince d´Essling)
- Michel Ney se stal roku 1813 knížetem z Moskvy (francouzský název pro bitvu u Borodina) a navíc byl od roku 1808 vévodou z Elchingenu (Prince de la Moskowa et Duc d´Elchingen)
Knížetem benátským (Prince de Venice) byl i Napoleonův adoptivní syn Eugen de Beauharnais. Knížectví ovšem patřilo pod Italské království a nebylo suverénní, napoleonova sestra Paulina byla v roce 1806 krátce vládkyní Guastally s titulem "kněžna a vévodkyně (Princesse et Duchesse de Guastalla). Její muž, kníže Camillo Borghese, který vládl Mantově jako spolukníže po Paulinině boku sice neobdržel knížecí titul Francouzského císařství, ale získal status tzv. "prince Francie" (Prince de France), titulu vyhrazeného Napoleonovým příbuzným, kteří nebyli dětmi císaře (ti byli "císařskými princi", Princes imperiaux).[9]
Itálie
V Itálii se knížecí titul objevoval již v raném středověku, když někteří langobardští vévodové přijali knížecí titul (Princeps), chápaný jako vyšší (např. vévodové z Capui, Beneventa či Salerna). Vévodové Svaté říše římské a suverénní vévodové, povýšení papežem byli také v širším smyslu chápáni jako knížata. Vlastní titul knížete se objevuje v Itálii ve větší míře až v raném novověku. V jižní a střední Itálii, kde knížecí tituly (italsky Principe) pro zemské šlechtice udílel král sicilský, neapolský nebo papež, se knížecí titul již během 16. století stal nejvyšším šlechtickým titulem, nadřazeným i nepanujícím vévodům. V severní, tzv. Říšské Itálii, kde povyšování do knížecí hodnosti zůstalo plně v císařových rukou, panovaly odlišné poměry. Vládnoucí kníže italské části Svaté říše římské byl, tak jako v části německé, považován za méně prestižní a mladší titul, než vévodský a v průběhu raného novověku byl udělen jen panovníkům opravdu trpasličích státečků (např. 1594 Piombino, 1616 Correggio, 1760 Toriglia). Knížata jako šlechtici jsou císařem, stejně jmenována teprve od počátku 17. století (př. 1622 Carraffa, 1623 Orsini, 1699 Hercolani, 1710 Albani, 1769 Barbiano-Belgioso atd.).[6] Knížecí titul tu byl tak jako v Německu nejvyšším šlechtickým titulem, protože vévoda jako šlechtic v říši vůbec neexistoval (italský říšský kníže byl ovšem bezprostředně nadřazen markýzovi, zatímco německý hraběti). V Království neapolském a Sicilském ztratil knížecí titul záhy na prestiži, protože byl spolu s drobnými lény udělen příliš velkému počtu osob. Habsburkové odměňovali tamním knížecím, případně vévodským titulem zasloužilé šlechtice ze všech zemí pod svou vládou (v Čechách se takto stal hrabě Heinrich Franz z Mansfeldu knížetem z Fondi a hrabě Wirich Daun knížetem z Teano). Bourboni v 18. století, zejména král Ferdinand I. si pak prodejem vysokých aristokratických titulů ve velkém vylepšovali platební bilanci Koruny. Proto neapolsko-sicilské knížecí tituly, zejména ty od bourbonských králů, nemají srovnatelnou váhu s knížecími tituly od jiných panovníků. V 19. století bylo několik málo knížecích titulů kreováno toskánskými velkovévody (Poniatovski di Monte Rotondo), lombardsko-benátskými králi (Erizzo)[10] i rakouskými císaři (Erba-Monteleone). V udílení knížecích titulů se pokračovalo i po sjednocení Itálie a Lateránské dohody roku 1929 zavázaly italské krále uznat jakýkoli dosavadní i budoucí šlechtický titul (tedy i knížecí), udělený papežem, za titul italský. V důsledku těchto skutečností je dnes v Itálii kolem jednoho sta knížecích titulů, o které se ovšem dělí značně nižší počet rodů. Italské království uznalo titul knížete (Principe) za nejvyšší v zemi, nadřazený titulu vévodskému (výjimky se připouští jen tam, kde jde o titul bývalého suveréna, pak může být knížeti nadřazen i hrabě). Titul je v naprosté většině případů primogeniturní (lze jej však udělit bratru či mladšímu synovi a založit tak novou knížecí linii rodu, má-li kníže knížecích titulů více). Knížecí titul tak bývá obvykle vázán na konkrétní lokalitu, resp. bývalé léno (př. kníže z Lampedusy pro rod Tomassi). Italský kníže má nárok na čestný titul Don, a pokud nemá z historických důvodů nárok na vyšší predikát, je oslovován „Excelence“.
Papežská knížata
Mimoevropská knížata
Mimo Evropu uznávaly některé koloniální mocnosti knížecí titul domorodým elitám. To byl případ Španělska a tzv. Princípalias na Filipínách, knížat v Nizozemské východní Indii a panovníků tzv. Knížecích států v Britské Indii. Za odpovídající titulu evropského knížete se považuje rovněž arabsko-islámský titul emíra a japonský titul daimjó.
Galerie
Hodnostní a heraldické koruny knížat v jiných šlechtických systémech:
-
Koruna suverénního knížete v systému napoleonské heraldiky -
Baret titulárního knížete v systému napoleonské heraldiky -
Heraldická koruna Frederika, knížete Waleského -
Reálný vzhled první známé koruny knížat z Walesu, knížete Frederika (kníže Charles byl korunován korunou jinou) -
Heraldická koruna knížat v Italském království -
Heraldická koruna knížat a královských princů v Nizozemsku a Belgii
Odkazy
Související články
Reference
- ↑ These are Princes and "Princes". White Eagle. Journal of the Polish Nobility Association Foundation. Roč. 2011/12, s. 9. Dostupné online.
- ↑ Seznam ruských knížecích rodů na blogu Heirs of Europe [online]. [cit. 2017-01-01]. Dostupné online.
- ↑ Seznam ruských knížat na webu genealogy.euweb [online]. [cit. 2017-01-01]. Dostupné online.
- ↑ BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. 1. vyd. Praha: Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. Heslo Ruská heraldika, s. 321.
- ↑ Polignac roku 1820 obdržel papežský knížecí titul (Princeps Romanus), roku 1838 pak knížecí titul Bavorského království.
- ↑ a b Neúplný seznam titulárních říšských knížat na blogu Heirsofeurope [online]. [cit. 2017-01-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ VELDE, François. The Rank/Title of Prince in France [online]. [cit. 2016-12-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Rytíři museli při žádosti o uznání dědičnosti titulů doložit v každé generaci odpovídající příjem. Baroni, hrabata a vévodové zase museli založit fideikomis. Knížata sice byla od této povinnosti de jure osvobozena, de facto však vládnoucím knížatům nahrazovalo fideikomis jejich knížectví a titulární knížata zase byla ve všech případech také vévody s povinností založení fideikomisu, chtěla-li vévodský titul udržet v pozdějších generacích.
- ↑ VELDE, François. Napoleonic Titles and Heraldry [online]. [cit. 2016-12-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SCHRÖDER, Franz. Repertorio genealogico delle famiglie confermate nobili e dei titolati nobili esistenti nelle provincie venete.... 1. vyd. Svazek 1. Venezia: Tipografia di Alvisopoli, 1830. 512 číslovaných s. Dostupné online. S. 308. (italsky)
