Léno

Léno (latina používá dva výrazy: feudum nebo beneficium, německy: Lehn, Lehen, francouzsky: fief) byla ve středověku označována podmíněná držba půdy nebo úřadů na základě lenní smlouvy, která mohla být jak ústní, tak písemná. Lenní systém byl v západní Evropě obvyklý způsob státní správy a páteř feudálního společenského zřízení.

Udělování lén

Vrchním vlastníkem veškeré půdy v zemi byl v době utváření středověkých států panovník, který uděloval pozemky a úřady do držení členům své družiny, aby je odměnil a zavázal si je. Zpočátku to bylo pouze do úmrtí panovníka i nabyvatele, jemuž navíc mohly být statky pro neposlušnost z panovníkovy vůle odebrány. Později si šlechta vymohla jejich dědičnost z otce na syna (v západofranské říši například roku 877 na Karlu II. Holém).

Lenní přísaha, dřevořez z počátku 16. století

Držitel propůjčené půdy (mohl jím být nejen šlechtic, ale také církevní hodnostář, klášter či biskupství) se nazýval leník nebo vazal. Vazalové byli vůči svému lennímu pánovi – seniorovi povinni „radou a pomocí“. K jejich hlavním povinnostem patřilo účastnit se shromáždění, které panovník svolal, a poskytnout mu v případě potřeby vojenskou nebo finanční pomoc.

Zatímco v Anglii byla uplatňována zásada „vazal mého vazala je i mým vazalem“, což vedlo k centralizaci země, ve Francii platilo, že „vazal mého vazala není mým vazalem“.

Feudální statek

Léno sloužilo k zajištění obživy toho, kdo jej držel, včetně jeho rodiny, služebnictva a celého dvora (obyvatelé hradu či paláce). Vlastníci lén byli feudální vrchností – pozemky jejich statků obdělávali poddaní, kteří byli na svém pánovi závislí. Základem toho byla skutečnost, že vrchnosti patřila veškerá půda ve vesnici (dominikál i rustikál, včetně té, kterou sedláci obdělávali pro sebe nebo na níž stála jejich hospodářská usedlost). Za to museli odvádět rentu. Kromě roboty – renty v úkonech, odevzdávali ještě část vlastní úrody – rentu v naturáliích. Později převládla peněžní renta. V 9.–13. století byla většina poddaných v postavení osobně nesvobodných nevolníků – bez svolení své vrchnosti se například nesměli stěhovat, studovat nebo uzavírat sňatky. Vztah feudál-poddaný byl určitou obdobou vztahu mezi lenním pánem a jeho vazalem.

Feudální úřad

Stejně jako statky byly v léno udělovány i úřady, z nichž často plynuly držiteli také nemalé výhody. V tomto případě se v latině používá výraz beneficium. Význam je zde prakticky stejný, jako při použití výrazu feudum.

Feudální hierarchie

Renta byla pro feudály velkým zdrojem bohatství. Přesto se jim někdy jevilo jako výhodnější zachovat se podobně jako panovník a část svých držav dále propůjčit. Královský vazal se tak stal zároveň lenním pánem svého vazala. Také on na něm požadoval „radu a pomoc“. Do lenního poměru k mocným a bohatým šlechticům vstupovala především drobná šlechta – rytíři a zemani. Složitý systém lenních závislostí, jímž byli mezi sebou propojeni vlastníci větších i menších držav, které byly obdělávané závislými rolníky, se poprvé objevil ve franské říši za vlády Karlovců (první léno bylo uděleno v polovině 8. století majordomem Karlem Martelem). V 9.–11. století se postupně prosadil téměř v celé Evropě. Podle latinského výrazu feudum se celý systém i středověká společnost označují jako feudální.

Koncem středověku, v době, kdy rytířská vojska začala být nahrazována nájemními vojáky, žoldnéři, začalo lenní právo ztrácet na významu. Formálně trvalo v českých zemích až do konce Svaté říše římské roku 1806, v Anglii do roku 1649, ve Francii do roku 1789. V Čechách se lenní vztahy nejdéle udržely na Frýdlantsku, kde vrchnost udělovala jednotlivé vsi nižším šlechticům jako léno. Tito šlechtici neměli téměř žádný větší majetek a žili jen v lepších chalupách. Lenní systém zde zanikl do poloviny 18. století.

Odkazy

Literatura

• Ottův slovník naučný, XV. díl, Praha 1900, hesla Lenní (též manské) právo, s. 851–856 a Léno (též manství), s. 586
• Wilhelm Weizsäcker, Die Entstehung des böhmisch-mährischen Lehnwesens im Lichte der germanischen Forschung, Zeitschrift des deutschen Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens 21, 1917, s. 207–238
• Jaroslav Bakala, K počátkům lenního zřízení v českém státě, Slezský sborník 57, 1959, s. 378–388
• František Kavka, Západoevropský lenní institut jako nástroj vnitřní královské politiky za posledních Přemyslovců a za Jana Lucemburského, Český časopis historický, 88, 1990, č. 3, s. 225–251
• Václav Bůžek, Manové ve skladbě nižší šlechty jagellonského věku, Marginalia Historica 4, 1999, s. 155–174
• Karl-Heinz Spiess, Das Lehnswesen in Deutschland im hohen und späten Mittelalter, Idstein 2002
• Stanislav Lapčík, Nástin vývoje lenní organizace olomouckých biskupů a arcibiskupů, Olomoucký archivní sborník 3, 2005, s. 38–55
• Jan Zelenka, Beneficium et feudum. Podoba a proměny lenního institutu, Praha 2016

Související články

• Feudalismus

Externí odkazy

• Encyklopedické heslo Lenní (též manské) právo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Encyklopedické heslo Léno v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Slovníkové heslo léno ve Wikislovníku
• Feudalismus – lenní systém

Autoritní data	BNF: cb122169525 (data) GND: 4167145-4 HDS: 008972, 009923 LCCN: sh85048086 NLI: 987007531343905171 TDVİA: yurtluk

Portály: Středověk