Dědičný princ

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Alois z a na Lichtenštejnu (nar. 1968), od r. 1989 dědičný princ Lichtenštejnský

Dědičný princ, něm. Erbprinz, angl. hereditary Prince, je titul následníka trůnu v monarchii nižšího stupně než království či císařství, kde je používán titul korunní princ, příp. císařský korunní princ.[1]

Josias na Waldecku a Pyrmontu (18961967), od svého narození dědičný princ waldecký (zde v uniformě SS Obergruppenführera)

Obecné[editovat | editovat zdroj]

Titul dědičného prince se používal a používá výhradně v suverénních monarchiích, stojících hierarchicky níže než království, kde mladší členové rodu mají titul prince (netýkalo se tedy suverénních hrabat). Dědiční princové se zcela výjimečně objevovali i v královských rodinách, jejich hodnost však nenahrazovala důstojenství korunního prince (s výjimkou Království obojí Sicílie, viz dále). Titul představuje jakési zdůraznění principu primogenitury v dědickém právu. Proto byl dědičným princem vždy jen nejstarší syn panujícího knížete, ne vladařův bratr v případě panovníkovi bezdětnosti.[2] Výraz byl nejobvyklejší v německém prostředí, kde se, stejně jako v češtině, rozlišuje mezi titulem knížete a prince. Titul je ze své podstaty jazykově nelogický, logičtější by bylo mluvit o „princi a dědičném knížeti (vévodovi)“[3], zřejmě pro zdlouhavost takového výrazu se tak ale neděje. V praxi byl titul používán jen v rodech suverénních vévodů, knížat a jim na roveň postaveným (něm. fürstenmäßig) některým lankrabatům, markrabím a falckrabím. Vladaři s vyšším titulem, kurfiřti a velkovévodové, měli vlastní specifické tituly (viz kap. Varianty titulu). Titul je používán v zemích bývalé Svaté říše římské zhruba od pol. 18. století. Existuje také titul dědičné princezny, užívaný buďto manželkami dědičných princů, či nejstaršími dcerami nižších vládců tam, kde chybí mužský následník trůnu. Po roce 1806 si titul nárokovaly, víceméně neprávem, také některé mediatizované knížecí rody.[4] Mimo oblast německého jazyka a kultury titul existoval a existuje spíše funkčně, z vlastní podstaty, než že by šlo o zvláště pojmenovávanou aristokratickou hodnost. Pozoruhodnou výjimku představuje portugalská infantka Maria (15271545), která se narodila jako nejstarší žijící královské dítě a až do svých osmi let nesla titul „Princesa herdeira da Coroa de Portugal“ (dědičná princezna Portugalské Koruny), než byl jejímu mladšímu bratrovi udělen titul „následník trůnu“.

Varianty titulu[editovat | editovat zdroj]

Státy, které užívaly titulu dědičného prince (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Současní dědiční princové[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Meyers Großes Konversations-Lexikon, Band 5. 1.. vyd. Leipzig: [s.n.], 1906. Dostupné online. S. 893-894. (německy) 
  2. a b Pierer´s Universal-Lexikon, Band V. 1. vyd. Altenburg: [s.n.], 1858. Dostupné online. S. 815. (německy) 
  3. Článek na heraldica.org o šlechtických titulech [online]. [cit. 2016-06-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Gothaischer genealogischer Hofkalender, Jahrgang 144. 1. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1917. 1196 s. Dostupné online. S. 111-232. (německy) 
  5. BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. 1. vyd. Praha: Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 378. 
  6. Gothaischer genealogischer Hofkalender 144..., S. 203
  7. Gothaischer genealogischer Hofkalender...144, S. 194
  8. Meyers Großes Konversations-Lexikon, Band 5. 1.. vyd. Leipzig: [s.n.], 1906. Dostupné online. S. 890. (německy) 
  9. a b c d e f Gothaischer genealogischer Hofkalender 144..., S. 2-104
  10. LUCA de..., s. 275
  11. Adelung, Grammatisch-kritisches Wörterbuch der hochdeutschen Mundart, Band 1. 1. vyd. Leipzig: [s.n.], 1793. Dostupné online. S. 1863. (německy) 
  12. Oficiální web-presentace dánské královské rodiny [online]. [cit. 2014-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 08-02-2014. (anglicky) 
  13. a b LUCA, Ignaz de. Practische Staatskunde von Europa. 1. vyd. Wien: Anton Gassler, 1796. 495 s. Dostupné online. S. 273. (německy) Psáno švabachem. 
  14. Novinový článek [online]. [cit. 2016-06-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-03. (anglicky)