Sovětský svaz

Šablona:Infobox zaniklý stát Sovětský svaz (celým názvem Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně SSSR, rus. Сою́з Сове́тских Социалисти́ческих Респу́блик (СССР)), byl socialistický svazový stát ve východní Evropě a severní části Asie existující v rozmezí let 1922 až 1991.

Usiloval o nastolení komunismu v Marxově a Leninově podání, a to jak na domácí, tak i na světové půdě. Po celou dobu existence s výjimkou obdobi "perestrojky" byl SSSR centralistickým oligarchickým státem s rozsáhlou represivní složkou.

Státní zřízení

Sovětský svaz byl federací Sovětských socialistických republik (SSR). První z nich byly založeny krátce po roce 1917. Formálně byly autonomní, ale ovládány centrální komunistickou stranou (KSSS). Co se týče způsobu vlády, jednalo se po celou dobu jeho existence o totalitní stát. V Leninově a Stalinově éře zmizely miliony lidí na Sibiři v sovětské verzi koncentračních táborů - gulazích.

Hlavní představitelé

Související informace naleznete také v článku Seznam představitelů Sovětského svazu.

Nejvyššími představiteli Sovětského svazu byli vždy zároveň vůdcové vládnoucí strany (od roku 1925 Komunistické strany Sovětského svazu):

1. 1917–1924: Vladimir Iljič Lenin (Předseda Rady lidových komisařů, listopad 1917 do leden 1924
2. 1924–1953: Josif Vissarionovič Stalin (generální tajemník od 1922, od 1952 první tajemník)
3. 1953–1953: Georgij Maximilianovič Malenkov (první tajemník)
4. 1953–1964: Nikita Sergejevič Chruščov (první tajemník)
5. 1964–1982: Leonid Iljič Brežněv (od 1966 generální tajemník)
6. 1982–1984: Jurij Vladimirovič Andropov (generální tajemník)
7. 1984–1985: Konstantin Ustinovič Černěnko (generální tajemník)
8. 1985–1991: Michail Sergejevič Gorbačov (od 1990 prezident)

Dějiny Sovětského svazu

Související informace naleznete také v článku Dějiny Sovětského svazu.

Vznik SSSR

Po říjnové revoluci roku 1917 se ocitlo carské Rusko v chaosu. Zatímco existovala již prozatímní vláda se snahou uspořádat demokratické volby, v Petrohradu bolševici ustanovili okamžitě první sovět a po návratu Lenina z exilu začali postupně provádět reformy a získávat stále více moci. Na podzim rudá vláda anulovala dluhy Ruska ^[zdroj?], půda byla socializována a zaveden byl státní monopol. Jako obrannou složku zřídili komunisté Rudou armádu. Rovněž dalšími dekrety byla zajištěna odluka církve od státu.

V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR). 3. března téhož roku podepsali v Brest-Litevsku zástupci Ruska separátní mírovou smlouvu (Brestlitevský mír) ukončující První světovou válku. V jejím důsledku Rusko přišlo o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii.

Soubor:Poster15.jpg

Sovětský propagandistický plakát z 20. let minulého století

Krátce poté ovšem země upadla do občanské války, proti komunistům povstalo mnoho jejich odpůrců. Ti však byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být pro bolševiky silným protivníkem. Rudá armáda i přes několik intervencí vojsk Dohody dokázala během několika let odpor potlačit a ustanovit sovětskou moc na celém území země, včetně Dálného východu, Zakavkazska a Ukrajiny s Běloruskem. Na západě však přišla v důsledku Rusko-polské války o západní části Běloruska a Ukrajiny.

Na mezinárodní scéně došlo také ke změně; po izolacionismu, který vyvolaly spory ohledně neuznání starých ruských dluhů navázala RSFSR postupně diplomatické vztahy s Německem, Francií a Velkou Británií.

30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.

Období stalinismu

Soubor:Lenin-office-1918.jpg

Lenin

Nikita Chruščov

Leonid Brežněv

Michail Gorbačov

Poté, co roku 1924 zemřel Vladimir Lenin, vlády se chopil Josif Stalin. Ten vyhlásil realizaci mnohých velkolepých plánů. Ženy i muži byli (do jisté míry) zrovnoprávněni, zahájena byla kolektivizace a industrializace. Ke vzdělání, byť ovlivněnému socialistickou ideologií, získali přístup všichni. Rozšířila se i lékařská péče a likvidovány tak začaly být mnohé choroby, jako například cholera, malárie apod.

Jedním z nejznámějších plánů budování socialistického státu se stala násilná kolektivizace zemědělství, kdy zemi po následných chybách v celém zemědělském sektoru postihl hladomor. V gulazích na Sibiři zahynuly miliony odpůrců tehdejšího komunistického režimu, často prostých sedláků (tzv. kulaci). Počty obětí režimu z této doby jsou srovnatelné s obětmi druhé světové války ^[zdroj?]. Tyto akce do jisté míry zmírnily velký hospodářský růst země a zneschopnily například Rudou armádu, ale i další důležité složky státu. Do roku 1936 již bylo zkolektivizováno 90 % veškerých farem.

Rozsáhlá a velkolepá industrializace, hlavně zaostalých oblastí, měla zemi pomoci vymanit se mnohde ze středověkých podmínek. Zaváděla se elektřina, zvýšila se vzdělanost. Nové průmyslové závody schopné vyrábět vojenskou techniku byly odpovědí na vzrůstající nebezpečí ze strany Německa a Japonska.

Sovětský svaz si však v meziválečném období získal mnoho sympatizantů z řad evropské levice, hlavně v časech světové hospodářské krize, která SSSR díky izolovanosti od okolního světa nepostihla.

Sovětský svaz za druhé světové války

Související informace naleznete také v článku Velká vlastenecká válka.

Sovětský svaz jednal před vypuknutím druhé světové války nejprve s Francií a zejména Velkou Británií. Když se však ukázalo, že Velká Británie není ochotna podporovat jeho expanzi vůči státům spadajícím dříve pod vládu carského impéria ^[zdroj?], obrátil se na nacistické Německo, s nímž si nakonec dohodl rozdělení sfér vlivu v rámci paktu Ribbentrop-Molotov.

Podílel se na válce proti Polsku, které bez vyhlášení války přepadl 17. září, aby zabral východní polovinu této země a též si zajistil kontrolu nad Baltským mořem, když nejprve přinutil ke spolupráci a poté násilím zabral Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Od samého počátku války se vůči obyvatelstvu dobytých a obsazených zemí rozsáhle dopouštěl enormě ukrutných válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Sovětský svaz válčil za druhé světové války s Finskem, a to hned dvakrát (nejprve v letech 1939 a 1940 - tzv. Zimní válka, později pak v letech 1941 až 1945 - tzv. Pokračovací válka). Za přepadení Finska v roce 1939 byl vyloučen ze Společnosti národů.

Sovětský svaz byl nečekaně napaden Německem 22. června 1941 a díky nepřipravenosti Rudé armády postupovali Němci úspěšně hluboko do vnitrozemí SSSR. Nacistickým silám se podařilo obsadit západní republiky a též i významnou část RSFSR. Teprve až po bitvě u Stalingradu i díky pomoci západních Spojenců a přesunu průmyslových závodů do bezpečných oblastí v okolí Uralu se situace obrátila ve prospěch Rudé armády, která Němce vytlačila přes Východní Evropu až do Berlína. V závěru války Sovětský svaz napadl japonskou armádu v Mandžusku, čímž přispěl k urychlení kapitulace poslední ze vzdorujících zemí Osy.

Poválečné úspěchy

Rudá armáda osvobodila střední a východní Evropu. Díky tomuto, v mnoha ohledech pyrrhovu vítězství, (26 milionů mrtvých, zničená velká část země a ekonomika) získal SSSR ohromnou výhodu a komunisté byli v určitém okamžiku vnímáni jako zachránci lidstva před nacismem. Nadšení však rychle vystřídalo zklamání, neboť Sovětský svaz si osvobozené země podrobil a udělal z nich pouze formálně nezávislé satelity s komunistickým zřízením.

V samotném Sovětském svazu pokračovalo rychle tempo industrializace započaté již v 30. letech Stalinem, přicházely velké úspěchy (například sestrojení jaderné bomby v roce 1949), stavěla se nová města, elektrárny i továrny. Režim byl však stále velmi tuhý a i přes určité nadšení z porážky Německa se začala plánovitě šířit nenávist k západním zemím.

Díky této válce se SSSR podařilo rozšířit komunismus do východní a střední Evropy, Asie, či na západní polokouli (Kuba). V těchto zemích vznikly komunistické strany, spolupracující se SSSR, a oficiálně usilující o nastolení komunismu.

Studená válka

Související informace naleznete také v článku Studená válka.

Sovětský svaz soupeřil s USA v kosmickém výzkumu (vyslání prvního člověka do vesmíru), ideologicky (souboj – podle slov mnohých sovětských politiků – komunismu a kapitalismu, či – jak to bývalo označováno na západě – demokracie a totality) a nepřímo vojensky, podporou svých spojenců (vietnamská či korejská válka, arabsko-izraelský konflikt). Svět se tak stal bipolárním; vznikly dvě sféry vlivu, sovětská a americká.

Zánik Sovětského svazu

V tomto boji byl ovšem SSSR ekonomicky postupně vyčerpáván. Hospodářský růst nedosáhl takových čísel, jako tomu bylo v USA. Vrchol pak nastal hlavně v 80. letech, kdy politikou cíleného zbrojení dokázal americký prezident Ronald Reagan donutit Sovětský svaz vynakládat na zbrojení až desítky procent HDP země. To se tedy následně projevilo ekonomickým poklesem a spolu s nedostatky socialistické centrálně plánované ekonomiky úpadkem.

V této době zemi také zasáhla Černobylská havárie, která prokázala neschopnost a hlavně nepřipravenost klíčových míst a orgánů čelit události takového rozsahu, byť země jako samotná měla být oficiálně připravená stále i na jadernou válku.

Generální tajemník KSSS Michail Gorbačov jako odpověď na narůstající množství problémů zahájil na konci 80. let program tzv. perestrojky a demokratizace. Stažena byla i vojska z Afghánistánu. Politika glasnosti vedla k změně témat, která se na veřejnosti probírala. Místo oficiálně podporovaného budování komunismu se začalo mluvit o omylech a přehmatech, a to jak dřívějších, tak i současných. Kredit sovětské vlády tak ještě klesl a nespokojenost se do jisté míry spolu s klesající hospodářskou výkonnosti zvýšila. Objevily se náboženské, národnostní i sociální nepokoje, které později přerostly do neřešitelných mezí.

SSSR se proto na začátku 90. let rozpadl; nejprve se odtrhly pobaltské republiky, později se zbylých 12 republik přetransformovalo ve společenství nezávislých států. Oficiálně Sovětský svaz přestal existovat 31. prosince 1991. Za nástupnické státy se obvykle považuje jen zbylých 12 svazových republik. Pobaltské státy, tj. Litva, Lotyšsko a Estonsko, považují své nucené členství v SSSR za okupaci, a nejsou tudíž nástupnickými státy v plném slova smyslu. Podobně byla situace vnímána i v západních zemích.

Sovětský kosmický program

Raketa Sojuz startující z kosmodromu Bajkonur

Související informace naleznete také v článku Sovětský kosmický program.

Na konci 50. let SSSR s pomocí inženýrů a technologií dovezených z poraženého Německa, zkonstruovali Rusové první umělou družici - Sputnik 1 a předběhli tak USA. Poté následovaly další úspěšné satelity, a byli vysláni i pokusní psi. 12. dubna 1961 se po mnoha pokusech, častokrát neúspěšných, vyslán kosmonaut Jurij Gagarin. Ten jednou obletěl zemi a úspěšně přistál v kazašské stepi. V té době se v ruských projekčních kancelářích rýsovaly první plány raketoplánů a orbitálních stanic, tomu však nakonec zamezily osobní spory mezi projektanty a vedením. Prvním velkým fiaskem pro SSSR bylo přistání Američanů na Měsíci, kdy Rusové nebyli schopni v dostatečné době odpovědět Američanům stejným projektem. V 70. letech se začaly rýsovat konkrétnější návrhy konstrukce raketoplánu, avšak nedostatky, hlavně v elektronickém průmyslu (rychlé přehřívání elektroniky), odsunuly program až ke konci 80. let. První raketoplán, Buran, letěl v roce 1988 a to bez lidské posádky. Další raketoplán, Ptička, skončil rozestavěný, protože v roce 1991 byl projekt raketoplánů zrušen. Pro jejich vypuštění do vesmíru existuje dnes nevyužívaná supersilná raketa Eněrgija, která je nejsilnější na světě.

Na konci 80. let se podařil Sovětskému Svazu ještě jeden kousek - vyslat orbitální stanici Mir. Byla vystavěna na konstrukci stanic Saljut, a její úkoly byly čistě civilní a výzkumné. V 90. letech byla jedinou orbitální stanicí v provozu (provoz amerického Skylabu byl ukončen z důvodu nedostatku financí), byly na něj dodány další moduly, i americké. Technický stav stanice se však, hlavně po požáru, rychle zhoršoval, takže bylo rozhodnuto v roce 2001, že bude stanice navedena do atmosféry, kde shoří.

Správní rozdělení

Šablona:Hlavní část SSSR od roku 1956 zahrnoval 15 sovětských socialistických republik (SSR), základní správní jednotkou byl rajón (tj. okres), některé svazové republiky dále měly:

• oblasti
• kraje
• národnostní okruhy (NO)
• autonomní oblasti (AO)
• autonomní republiky (ASSR)

Sovětské republiky mimo území SSSR po I. světové válce

• Maďarská republika rad od 21. března do začátku srpna 1919
• Bavorská republika rad od dubna do května 1919
• Slovenská republika rad na jižním a východním Slovensku od 16. června do 7. července 1919.
• Lucemburská republika rad po dobu tří dnů, také v roce 1919.

Expanze SSSR a změny před II. světovou válkou, během ní a po ní

• 1939 – část Polska, známá jako Kresy, Východní Polsko nebo Západní Bělorusko, okupována a připojena k Běloruské SSR, podle dohody s Hitlerem (Pakt Ribbentrop-Molotov)
• 1940 – z autonomní oblasti založena Karelofinská SSR jako část příprav k okupaci Finska (viz též finsko-ruská Zimní válka)
• 1940 – okupovány a připojeny baltské země – Estonsko, Litva, Lotyšsko – a přejmenovány na Estonská SSR, Litevská SSR, Lotyšská SSR
• 1940 – okupována Besarábie, východní část tehdy rumunské Moldávie, a připojena k Moldavské ASSR (autonomní republice v Ukrajinské SSR), pojmenována Moldavská SSR
• 1944 – represe kavkazských a krymských obyvatel, deportace
• 1945 – část Východního Pruska, součást Německa, okupována a připojena k Ruské SFSR, jako Kaliningradská oblast, dnes exkláva Ruska
• 1945 – Volyňské vojvodství poválečného Polska okupováno a připojeno k Ukrajinské SSR jako Volyňská oblast a Rovenská oblast
• 1945 – Kurilské ostrovy a jižní část Sachalinu připojeny k Ruské SFSR
• 1945 – Podkarpatská Rus odstoupena Československem a připojena k Ukrajinské SSR jako Zakarpatská oblast

Změny v administrativním dělení SSSR po druhé světové válce

• 1954 – Krym převeden z Ruské SFSR k Ukrajinské SSR
• 1956 – Karelofinská SSR se zase stala autonomní republikou Ruské SFSR

Seznam svazových republik (k roku 1967)

Administrativní dělení SSSR v roce 1989

• Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) (dnešní Rusko)
  • hl. město: Moskva
  • další dělení: 16 ASSR, 5 AO, 10 NO, kraje, oblasti
• Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) (dnešní Ukrajina)
  • hl. město: Kyjev
  • další dělení: oblasti
• Běloruská SSR (dnešní Bělorusko)
  • hl. město: Minsk
  • další dělení: oblasti
• Uzbecká SSR (dnešní Uzbekistán)
  • hl. město: Taškent
  • další dělení: 1 ASSR, oblasti
• Kazašská SSR (dnešní Kazachstán)
  • hl. město: Alma-Ata
  • další dělení: oblasti
• Gruzínská SSR (dnešní Gruzie)
  • hl. město Tbilisi
  • další dělení: 2 ASSR, autonomní oblasti
• Ázerbájdžánská SSR (dnešní Ázerbájdžán)
  • hl. město: Baku
  • další dělení: 1 ASSR, autonomní oblasti
• Litevská SSR (dnešní Litva)
  • hl. město: Vilnius
• Moldavská SSR (dnešní Moldavsko )
  • hl. město: Kišiněv
• Lotyšská SSR (dnešní Lotyšsko)
  • hl. město Riga
• Kyrgyzská SSR (dnešní Kyrgyzstán)
  • hl. město: Frunze
  • další dělení: 1 oblast
• Tádžická SSR (dnešní Tádžikistán)
  • hl. město: Dušanbe
  • další dělení: 1 autonomní oblast
• Arménská SSR (dnešní Arménie)
  • hl. město: Jerevan
• Turkmenská SSR (dnešní Turkmenistán)
  • hl. město: Ašchabad
• Estonská SSR (dnešní Estonsko)
  • hl. město Tallinn

Obyvatelstvo a jazyky

Populační vývoj SSSR

Sovětský svaz jako mnohonárodnostní stát byl jazykově velmi bohatý. Kromě dominující ruštiny a dalších slovanských jazyků se na jeho území hovořilo dalšími desítkami jazyků z mnoha jazykových skupin. Země jako taková neměla oficiální jazyk, přesto ruština jako řeč majoritní byla mnohdy preferována a zdůrazňoval se její význam jako hlavního komunikačního jazyka (rusky язык межнационального общения. To vedlo k bilingvismu a multilingvismu, který byl mnohými národy nenáviděn (např. v pobaltských republikách, na západní Ukrajině a v dalších zemích). Formálně ale byly všechny jazyky na stejné úrovni.

Po říjnové revoluci bolševici ustanovili základní body politiky rozvoje národnostních menšin v Rusku. Velká část tehdejších marxistů se ale proti myšlence jednoho národního jazyka postavila a v roce 1920 pak tuto myšlenku bolševický sjezd uplatnil. Došlo tak k dočasné derusifikaci, která však ostře kontrastuje s obdobím stalinismu, kdy byly celé národy stěhovány a rozprašovány po území Svazu. Otázka jazyků jako politicky citlivá ještě z dob carské říše, kdy k násilné rusifikaci také docházelo a mohla přirozeně ovlivnit mnoho lidí. V 30. letech docházelo ke změnám některých jazyků národů SSSR. Původní písmo například nahrazovala cyrilice, což například u jazyků turkických nebo jidiš bylo prvkem evidentně cizím.

Odkazy

Doporučená literatura

• Crozier, B. (2004) Vzestup a pád Sovětské říše.
• Švankmajer, M. (1999) Dějiny Ruska.

Obrázky, zvuky či videa k tématu Sovětský svaz na Wikimedia Commons