Josif Vissarionovič Stalin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Josif Stalin)
Skočit na: Navigace, Hledání
Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin)

Stalin v roce 1936

1. generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu
Ve funkci:
3. dubna 1922 – 16. října 1952
Předchůdce funkce vytvořena
Nástupce Nikita Sergejevič Chruščov

4. premiér Sovětského svazu
Ve funkci:
6. května 1941 – 5. března 1953
Předchůdce Vjačeslav Michajlovič Molotov
Nástupce Georgij Maximilianovič Malenkov

Lidový komisař obrany Sovětského svazu
Ve funkci:
19. července 1941 – 3. března 1947
Předchůdce Semjon Konstantinovič Timošenko
Nástupce Nikolaj Alexandrovič Bulganin

Předseda Státního výboru obrany
Ve funkci:
30. června 1941 – 4. září 1945

Lidový komisař pro národnosti
Ve funkci:
1917 – 1923
Stranická příslušnost
Členství Komunistická strana Sovětského svazu

Narození 18. prosince 1878
Ruské impérium Gori, Ruské impérium (dnes Gruzie)
Úmrtí 5. března 1953 (ve věku 74 let)
Sovětský svaz Moskva, Sovětský svaz
Národnost Gruzínec
Choť Jekatěrina Svanidzeová, Naděžda Allilujeva
Vztahy Jakov Džugašvili (syn), Vasilij Stalin (syn), Světlana Allilujevová (dcera)
Rodiče Vissarion Džugašvili a Ketevan Geladze
Děti Jakov Džugašvili
Vasilij Stalin
Světlana Allilujevová
Sídlo Narym
Novaya Uda, Irkutsk Oblast
Petrohrad
Solvyčegodsk
Turukhansk
Baku
Alma mater Горийское духовное училище (18881894)
Tbiliský teologický seminář (18941899)
Profese politik, básník, spisovatel, revolucionář a voják
Ocenění Řád rudého praporu
Order of the Red Star
jubilejní medaile 20 let Dělnicko-rolnické rudé armády
Osobnost roku časopisu Time
… více na Wikidatech
Podpis
Commons Иосиф Виссарионович Сталин
¹do roku 1946 předseda rady lidových komisařů, poté předseda rady ministrů SSSR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josif Vissarionovič Džugašvili (gruzínsky: იოსებ ბესარიონის ძე ჯუღაშვილი [Ioseb Besarionis dze Džugašvili], rusky: zvuk Иосиф Виссарионович Джугашвили, správným přepisem do češtiny Iosif Vissarionovič Džugašvili; 18. prosince 1878 Gori, Ruské impérium5. března 1953 Moskva, Sovětský svaz), celosvětově známý jako Stalin (Сталин – česky Muž z oceli)[p 1] byl gruzínský revolucionář, politik a politický teoretik. V letech 19221952 byl generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu.

Stalin je historicky rozporuplnou osobností. Má na svědomí životy milionů sovětských občanů. Jen počet mrtvých při hladomoru na Ukrajině se podle oficiálního ukrajinského odhadu pohybuje mezi 7 a 10 milióny obyvatel,[1] podle jiných zdrojů na 3,5 milionu.[2] Počítá se proto mezi nejkrvavější diktátory všech dob. Pro období Stalinova SSSR jsou také charakteristické represe vůči obyvatelstvu i vysokým stranickým funkcionářům. Přesto má ve světě mnoho příznivců, kteří oceňují pokrok SSSR za jeho vlády - především transformaci zemědělského státu v průmyslovou velmoc, růst ekonomiky a gramotnosti nebo zlepšení úrovně lékařství.

Mládí (1878–1900)[editovat | editovat zdroj]

Podle matriky a úředních listin z raného období svého života se narodil v gruzínské rodině v gruzínském městě Gori 18. prosince (6. prosince v juliánském kalendáři) 1878, později však vytrvale tvrdil, že to bylo 21. prosince (9. prosince v juliánském kalendáři) 1879 a toto datum je jeho stoupenci nadále oslavováno. Dodnes uvádějí zdroje různá data Stalinova narození.[3] Otec byl obuvník a pijan, matka Jekatěrina, rozená Geladze, byla zbožná gruzínská pravoslavná křesťanka a chtěla mít ze syna kněze. V 16 letech na její přání Stalin vstoupil do pravoslavného semináře. O tři roky později byl vyloučen pro nedostavení se ke zkouškám.[4][p 2] V té době již byl členem podzemní organizace sociálních demokratů Mesame dasi.

Revolucionář (1900–1917)[editovat | editovat zdroj]

Stalin v roce 1894
Mladý Stalin (1902)
Z kartotéky carské policie
v Petrohradě, 1911[5]

Od roku 1900 se stáhnul do politického podzemí. Organizoval demonstrace a stávky v průmyslových centrech Kavkazu, ale jeho nadměrná horlivost při vyvolávání krvavých střetů s policií ho znepřátelovala s jeho spolubojovníky. Od dubna 1902 do března 1913 byl sedmkrát zatčen za revoluční činnost, opakovaně uvězněn a odesílán do vyhnanství. Mírnost rozsudků a opakované útěky vedly k podezření, že byl tajným agentem carské policie. Pro tato obvinění však neexistují důkazy.[6]

Po rozpadu ruské sociálně demokratické strany v roce 1903 na bolševiky a menševiky se Stalin připojil k bolševikům.[6] Od roku 1905, kdy se poprvé setkal v Petrohradu s Leninem (před přesunem na konferenci v Tammerforsu - dnešním Tampere), se Stalin zúčastňoval vrcholných setkání Ruské sociálně demokratické dělnické strany. V roce 1905 byl delegátem na konferenci strany ve Finsku. Byl zvolen delegátem na dvou sjezdech strany (Stockholm 1906, Londýn 1907[7]), kde se bolševici opakovaně střetávali s menševiky.[8]

13. června 1907 zorganizoval přepadení transportu peněz do Tbiliské banky – na rušné ulici. Výsledkem byla obrovská kořist a asi 40 mrtvých[9], jen menšinu z toho tvořila ostraha transportu. Peníze byly předány stranické pokladně, nicméně někteří členové vedení[kdo?] vyslovili pobouření nad používáním teroristických a banditistických metod a požadovali Stalinovo vyloučení. Lenin však jakékoliv diskuse na toto téma odmítl.

V roce 1912 Lenin svolal stranickou konferenci v Praze, kde byla formálně ustavena bolševická strana a její Ústřední výbor; nepřítomný Stalin byl do ÚV kooptován.[10] Stalin poté uposlechl Leninovy výzvy doručené mu na Sibiř Ordžonikidzem a v únoru 1912 opět uprchl a stanul do dalšího zatčení v čele výboru. V letech 1912–1913 (hledán policií a bez platných dokladů) několikrát překročil rusko-rakouské hranice a pohyboval se mezi Krakovem, Petrohradem a Vídní.

V roce 1913 byl Stalin znovu zatčen a skončil ve vyhnanství na stanici Kurejka, jednom z nejhorších míst na Sibiři. V roce 1917 využil pádu carského režimu a vrátil se do Petrohradu. Původně propagoval spojenectví se všemi stranami levého spektra, ale po příjezdu Lenina přijal jeho ideu nesmiřitelného boje proti všem ostatním stranám a proti vládě. Ve volbách do ÚV pak získal třetí nejvyšší počet hlasů (po Leninovi a Zinověvovi). V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné byro ÚV ve složení Lenin, Zinověv, Kameněv a Stalin, který se tak poprvé dostal k moci.[11]

Od července 1917, kdy se Lenin a Zinověv museli uchýlit do ilegality a současně Trockij s Kameněvem byli ve vězení, vedl Stalin do září až října 1917 stranu. Již nyní si tak vypracovával pozici nad svými nejdůležitějšími spolupracovníky a konkurenty - Zinověvem, Kameněvem, Sverdlovem a Trockým.[12]

Občanská válka (1917–1920)[editovat | editovat zdroj]

Skupina delegátů v březnu 1919 na 8. sjezdu ruské komunistické strany, uprostřed Stalin, Lenin a Kalinin

Po uchopení moci bolševiky Lenin sestavil vládu, v níž se Stalin stal komisařem pro národnostní problematiku.[13] Většina okrajových provincií, obývaných jinými národnostmi, však byla pod kontrolou bílých – většinou procarských generálů, kteří hodlali bolševický puč rozdrtit.

V nové funkci Stalin spolu s Leninem podepsali Deklaraci práv národů Ruska; deklarace zaručovala národům Ruska právo na sebeurčení.Stalin s Leninem navíc prohlásili, že národy bývalého carského impéria mají nárok na sebeurčení. Odtrhlo se Finsko a Polsko, dočasně dále Ukrajina, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Ázerbájdžán, Arménie a Gruzie.

V roce 1918 vypukla občanská válka a nejdůležitější ruská města Petrohrad a Moskva trpěla nedostatkem potravin. Stalinova práce lidového komisaře se stala nedůležitou a Lenin ho jmenoval generálním dodavatelem obilí na jihu Ruska s neomezenými právy a plnou mocí. V červnu 1918 odcestoval Stalin vyjel s oddílem Rudé armády do Caricynu (dnešní Volgograd). Ve vykonání úkolu mu bránily střety s kozáckými skupinami a byl proto na vlastní žádost a se souhlasem Trockého jmenován předsedou Vojenské rady severokavkazského vojenského okruhu. V této době také docházelo k prvním vážným konfliktům s Trockým a Stalin byl na jeho žádost z Caricynu odvolán.[13]

Během občanské války byl Stalin v lednu 1919 odeslán do Permu, kde krutými metodami obnovil bojeschopnost armády a dále byl povolán k obraně Petrohradu proti vojsku generála Juděniče a podařilo se mu ofenzivu zastavit.

Úkoly zadané Leninem splnil, nicméně již zde naplno používal metody rudého teroru, charakterizované např. popravami bez soudů, které byly zlegalizovány po atentátu na Lenina na konci srpna 1918, ale byly aplikovány již dříve.[14]

V letech 1919–1920 se účastnil úderu Rudé armády proti Polsku. Lenin, Tuchačevskij i Stalin v té době zřejmě dokonce věřili, že by mohli ovládnout podstatnou část Evropy (po smetení Polska a spojení se s maďarskými, německými a francouzskými soudruhy). Jako politický velitel se měl podílet na vedení jižního křídla armády útočícího na Lvov (fakticky je vedl). V srpnu 1920, když Tuchačevského armáda dosáhla okraj Varšavy, dostal Stalin rozkaz přesunout hlavní složky armády z jihu na sever, na pomoc Tuchačevskému. Stalin však pokračoval podle svého původního plánu na Lvov. 16. srpna podnikla polská armáda protiútok a zahnala obě armády zpět do Ruska. Důsledkem byla územní ztráta části Běloruska (asi třetiny území) a Ukrajiny ve prospěch Druhé Polské republiky.[13]

Boj o nástupnictví (1920–1927)[editovat | editovat zdroj]

Kaganovič, Stalin, Postyšev a Vorošilov v přátelském objetí v lednu 1934
Trofim Lysenko řeční. Naslouchají mu Kosior, Mikojan, Andrejev a Stalin

V roce 1921 byl Stalin znovuzvolen do politbyra a o rok později se stal generálním tajemníkem strany (z návrhu L. B. Kameněva). Funkce využil okamžitě k upevnění své moci. V roce 1922 se střetl se samotným Leninem, když Stalin navrhnul přeměnit svazové republiky na autonomní oblasti) a zbavit je tak zbývajících prvků nezávislosti. Stalin nakonec ustoupil, nejednalo se o jediný nesouhlas. Nicméně Leninův zdravotní stav se prudce zhoršoval a znemožnil mu angažovat se v politice.[15] Stihl už jen sepsat tzv. Dopis sjezdu (označovaný též jako Leninova závěť), v němž napsal mimo jiné toto:

Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat…
Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovali na ni jiného člověka...[16][17]

Stalin se Leninovy závěti zmocnil a byl si svou pozicí již natolik jist, že ji osobně přečetl na Ústředním výboru, přičemž maximálně využil toho, že kritizovala i jeho další členy. Vzápětí nato nabídl svoji rezignaci, kterou ale výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří tak nevyužili poslední vážnou šanci Stalina sesadit a zachránit své životy.

Hlavní aktéři boje o nástupnictví[editovat | editovat zdroj]

(zprava) Stalin, Trockij, Kameněv a další nesou rakev zakladatele Čeky Felixe Dzeržinského v roce 1926

Po Leninově smrti byli tito muži nejdůležitějšími aktéry boje o nástupnictví:[18]

Stalin nejdříve v letech 1923-1925 s pomocí Grigorije Zinověva a Lva Kameněva odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z politbyra. Následně s Kameněvem vyřadil z politbyra Trockého a zcela je ovládl. V roce 1927 prosadil vyloučení Zinověva a Trockého ze strany, Trockého pak nechal vypovědět ze Sovětského svazu. Trockij v zahraničí nemlčel a proto byl v Mexiku zavražděn agentem NKVD. Posledním veřejně vystupujícím Stalinovým odpůrcem ve vedení bolševické strany byl Nikolaj Bucharin (jeho věrný spojenec až do roku 1928), který se postavil proti kolektivizaci vesnic a teroru. Spolu s ním byli odstaveni od moci i Rykov a Tomskij.[19]

Diktátor upevňuje moc (1927–1938)[editovat | editovat zdroj]

Po Ježovově odstranění byla jeho postava z fotografie vymazána
Sergej Kirov a Josef Stalin na dovolené v Soči roku 1934
Stalin při stavbě průplavu Moskva-Volha. Stavěl se v letech 1932 až 1937 vězni z gulagů.

Roku 1927 Stalin ještě nebyl neomezeným diktátorem. Skupina jeho přívrženců měla v politbyru i v ÚV VKS(b) sice mírnou převahu, avšak Stalinových odpůrců bylo hodně. Situace v zemi, která prodělala první světovou válku, občanskou válku a hladomor, byla na hranici únosnosti. Leninova NEP byla schopna zajistit základní výrobu, avšak rozvoj země byl velmi pozvolný a mnohé západní velmoci hrozily vojenskou intervencí.

Kolektivizace zemědělství a hladomor[editovat | editovat zdroj]

Prvním velkým Stalinovým cílem se stala kolektivizace zemědělství, která byla schválena v prosinci 1927 sjezdem strany. mu měla pomoci k podmanění vesnického obyvatelstva. Státní aparát do té doby získával zemědělské produkty od rolníků vykupováním přebytků za základní ceny, avšak tento systém nebyl efektivní. Kolektivizace probíhala násilnými metodami a jejím důsledkem bylo narušení výrobních vztahů, pokles zemědělské produkce[20] a hladomor, zejména na Ukrajině, Povolží, severním Kavkaze.[21]

Roku 1932 postihla Sovětský svaz špatná úroda. Země si nezaopatřila žádné zásoby pro případ nedostatku, protože musela splácet úvěry především Francii a Německu. Stalin si ještě neuvědomoval, jak závažné důsledky měla zprvu drobná potravinová krize mít. V zimě 1932/1933 postihl některé části SSSR, především Ukrajinu, kdy zejména na Ukrajině zemřely hladem miliony lidí. Podle dnešního ukrajinského hodnocení se jednalo o „...uvědomělý teroristický akt stalinského politického systému proti pokojným lidem, proti Ukrajincům jako národu a zejména proti sedlákům jako třídě“.[1]

Důsledkem kolektivizace byla také migrace obyvatel z venkova do měst, která umožnila další rozvoj průmyslu ve významných střediscích.

Pětileté plánování[editovat | editovat zdroj]

Ekonomika se začala řídit pomocí pětiletek (první pětiletý plán byl vyhlášen na období 1928-1932), do napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem byla vyhlášena ještě druhá a třetí pětiletka (ta již kvůli válce nebyla dokončena). Společně s kolektivizací byla vysokým tempem započata industrializace. Prioritní byl v první pětiletce rozvoj dosud slabého kovozpracujícího průmyslu, rozšíření těžby uhlí a výroby elektřiny. Ve druhé pětiletce byl rozvoj zaměřen na vojenskou produkci.[20]

Velká čistka[editovat | editovat zdroj]

Jedním ze spouštěčů tzv. Velké čistky se stala vražda Stalinova spolupracovníka S. M. Kirova 1. prosince 1934. O tom, kdo si vraždu objednal, existuje řada spekulací, včetně neprokázaných podezření na Stalina.[p 3] Z obavy, aby atentát nedopadl i na jeho osobu, vydal Stalin dekret o teroristických útocích, který mj. stanovoval maximálně desetidenní projednání bez účasti dalších stran a bez možnosti odvolání a provedení trestu smrti ihned po vyhlášení rozsudku. [22] Došlo k masovému zatýkání, především v řadách stranických či funkcionářů, vrcholem Velké čistky se staly tzv. Moskevské procesy, při kterých byli odsouzeni k trestu smrti mimo jiné i bývalí Leninovi i Stalinovi spolupracovníci Lev Kameněv, Grigorij Zinověv a Nikolaj Bucharin.

Represe se rozšířily i na ostatní vrstvy obyvatelstva. Pod vedením Nikolaje Ježova, šéfa tajné policie NKVD, byly zatýkány a bez soudu popravovány tisíce lidí.[23] Došlo i k čistce v armádě, která postihla většinu nejvyšších velitelů (nejznámější je poprava maršála Tuchačevského). Sám Ježov byl 25. listopadu 1938 zbaven předsednictví NKVD, o něco později zatčen a v únoru roku 1940 byl také zastřelen.

Mezinárodní expanze[editovat | editovat zdroj]

Během 20. a první poloviny 30. let se Sovětský svaz pod Stalinovým vedením omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Od poloviny 30. let vstoupil aktivně do tří mezinárodních krizí:

  • Podpořil dobrovolnickými oddíly republikánskou stranu v občanské válce ve Španělsku[24]
  • V roce 1939 zabránily společné sovětsko-mongolské síly okupování Mongolska Japonskem v japonsko-čínské válce[25][26]
  • Italskou agresí proti Habeši nejprve odsoudil,[27] poté odmítl na Itálii uvalit, byť i jen symbolické sankce.

Expanze (1939–1941)[editovat | editovat zdroj]

Plánované a skutečné územní změny ve střední a východní Evropě 1939–1940

Mnichovská dohoda[editovat | editovat zdroj]

Už od roku 1938 stál svět na prahu další velké války. Nacismus se šířil Střední Evropou (počínaje obsazením Porýní, Rakouska a Sudet). Československo uzavřelo v roce 1935 se Sovětským svazem smlouvu o vojenské pomoci, ta však byla vázána na podmínku, že v případě napadení Německem zasáhne vojensky i Francie.[28]

Stalin se aktivně snažil Hitlera zastavit a prostřednictvím svých diplomatů potvrdil ještě v říjnu 1938 tehdejší závazek sovětské vojenské pomoci za předpokladu francouzského zásahu.[29] Sovětský svaz jako jediná velmoc měl nabídnout Československé vládě pomoc i po mnichovské dohodě. Tato informace se opírá o údajný rozhovor Klementa Gottvalda se sovětským velvyslancem Sergejem Alexandrovským. Sovětský svaz by se též do války proti Německu zapojil, kdyby se Československo obrátilo na Společnost národů a ta označila Německo za agresora.[30]

Problematická byla možná účinnost zásahu. Rudá armáda nemohla být přesunuta přes Polsko, se kterým byla jednání o možnostech průjezdu neúspěšná. Pro přechod přes Rumunsko nebyla do září 1938 podepsána konkrétní dohoda o výstavbě speciální železnice pro armádní tranzit.[28]

Pakt Ribentropp-Molotov a napadení Polska[editovat | editovat zdroj]

Stalin při podpisu paktu Molotov-Ribbentrop 23. srpna 1939 v Moskvě
Příkaz ke katyňské vraždě podepsaný Stalinem, Klimentem Vorošilovem, Molotovem, Anastázem Mikojanem a souhlas k vraždě podepsaný Michailem Kalininem a Lazarem Kaganovičem

Jelikož Stalin od Západu podporu v boji proti Němcům nalézt nemohl, uchýlil se těsně před německým přepadení Polska, 23. srpna 1939, k uzavření dohody o neútočení, známé jako Pakt Ribbentrop-Molotov. V tajném dodatku k protokolu byly vymezeny sféry vlivu Německa a Sovětského svazu.[31]

Po vpádu německých vojsk do Polska 1. září 1939, Sovětský svaz nejprve 15. září uzavřel s Japonskem úmluvu o ukončení nepřátelství na mandžuských hranicích[32] a poté 17. září 1939 napadl Polsko, prohrávající svůj boj s Německem. Ústy Molotova tvrdil, že jde chránit ukrajinské a běloruské obyvatelstvo ve východním Polsku.[33] Rezervní jednotky polské armády rozmístěné na východních hranicích nedokázaly Rudou armádu zastavit.

V roce 1940 byli povražděni polští váleční a civilní zajatci v tzv. Katyňském masakru. Podle oficiálního vyjádření ruské Dumy byla tato hromadná vražda provedena na příkaz Stalina a dalších vedoucích činitelů.[34]

Deportace v červnu 1941 z Lotyšska

Hrozbou násilím si vynutil spojenecké smlouvy a rozmístění svých jednotek v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Když se však s těmito a ještě dalšími požadavky obrátil na Finsko, byl odmítnut.

Zimní válka s Finskem[editovat | editovat zdroj]

Dne 30. listopadu 1939 SSSR Finsko napadl (tzv. zimní válka). 1. prosince byla ustavena dělnicko-rolnická vláda Finska pod vedením Otto Kuusinena, kterou Stalin označil za jedinou legitimní vládu Finska, s níž je ochoten jednat.[35] Jenže Finové, byť hůře vyzbrojeni a několikanásobně přečísleni, bojovali s výjimečnou urputností a Rudá armáda zdecimovaná čistkami měla s lámáním jejich odporu obrovské potíže.[36] Také se projevily potíže se zásobováním Rudé armády a zapojením letectva. SSSR byl za tuto nevyprovokovanou agresi 14. 12. 1939 vyloučen ze Společnosti národů[35].[37] Stalin se tedy rozhodl prozatím ustoupit od podmanění celého Finska a spokojil se s územními zisky. Ztráty Finska ze zimní války činily asi 22 000 mrtvých a 50 000 těžce raněných.[38]

Stalin a Molotov u podpisu sovětsko-japonské smlouvy o neutralitě, 1941

Expanze do Pobaltí a Besarábie[editovat | editovat zdroj]

V červnu 1940 SSSR násilím obsadil Pobaltí (včetně Litvy, což bylo v rozporu s paktem, nicméně Německo to akceptovalo[39]).[40] Poté přinutil Rumunsko k odevzdání Besarábie.[41][42]

Konec předválečných expanzí[editovat | editovat zdroj]

Finsko mezitím získalo podporu a záruky Německa. Když se v severním Finsku objevily německé jednotky, rozhodl se Stalin od jeho obsazení ustoupit. Tím svoji expanzi Evropou ukončil, protože na utkání s Německem se necítil a všechny potenciální cíle byly pod německou ochranou. Soustředil se tedy na budování armády a pacifikaci území, která obsadil.

Velká vlastenecká válka (1941–1945)[editovat | editovat zdroj]

Napadení Sovětského svazu[editovat | editovat zdroj]

Kongres uspořádaný v roce 1941 v Brisbane v Austrálii na podporu britsko-sovětského spojenectví

Když 22. června 1941 Hitlerovské Německo SSSR přepadlo, Stalin tomu zprvu nemohl uvěřit; tvrdil, že se jedná o provokaci německých generálů a že Hitler o tom nemůže vědět.[43][44] Věrolomný nepřátelský útok, jakož i čistky v armádě z třicátých let, způsobil Rudé armádě značné ztráty; její letectvo bylo z téměř 60% zničeno,[45] tanková vojska, která se s Němci střetla, byla navzdory kvantitativní převaze nad německými pancéři zlikvidována z téměř 90 %.

Stalin sám vystoupil v rozhlase až 3. července, kdy informoval o územních ztrátách a vyzýval lid k boji proti nepříteli i vlastním dezertérům a zbabělcům.[46]

Stalinova centralizace moci za války[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1941 byl Stalin předsedou Rady lidových komisařů (obdoba ministerského předsedy). V průběhu druhé světové války zastával funkce předsedy Státního výboru obrany, lidového komisaře obrany a vrchního velitele sovětských vojsk.[47] 10. července 1941 byl hlavní štáb (Ставка Главного Командования) přejmenován (na Ставка Верховного Командования) a Stalin se stal jeho předsedou místo Timošenka. 19. července Stalin Timošenka nahradil i ve funkci ministra obrany a 8. srpna 1941 se stal vrchním velitelem ozbrojených sil SSSR. Ve svých rukou soustředil veškerou moc vládní, stranickou i vojenskou.[48]

Zemi řídil z Moskvy a to i v době největšího ohrožení hlavního města v období bitvy před Moskvou (listopad 1941 - jaro 1942). Jeho přítomnost a veřejná vystoupení přispěly ke zvýšení morálky napadené země.[49]

Jak však uvedl N. S. Chruščov ve svém projevu v r. 1956, Stalin nechápal situaci, která se vytvářela na jednotlivých frontách proto, že za celou válku nebyl (s jedinou krátkou výjimkou) ani na jednom z úseků fronty či v jediném osvobozeném městě. Přitom často vydával rozkazy, které neodpovídaly skutečné situaci a vedly k velkým ztrátám na životech.[44] Slabá byla jeho strategická rozhodnutí v počátku války, kdy v září 1941, i přes žádostí generálů, dopustil obklíčení a zničení vojenského seskupení pěti armád v bitvě o Kyjevský kotel.

Mezinárodní jednání se Stalinovou účastí[editovat | editovat zdroj]

Stalin, Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill na verandě sovětské ambasády v Teheránu během konference
Churchill, Roosevelt a Stalin na jaltské konferenci v únoru 1945

V Moskvě proběhla za Stalinovy účasti i část konferencí 2. světové války na vysoké a nejvyšší úrovni:

  • První Moskevská konference, Moskva, 29. září - 1. října 1941, účast: Stalin, W. Averell Harriman, Lord Beaverbrook, Molotov, předmět jednání: Spojenecká pomoc Sovětům
  • Druhá Moskevská konference, Moskva, 12. - 17. srpna 1942, účast: Churchill, Stalin, Harriman, předmět jednání: Diskuse o důvodu upřednostnění otevření severoafrické fronty před vyloděním ve Francii ze strany Velké Británie, anglicko - sovětská dohoda o výměně informací a technologií
  • Třetí Moskevská konference, Moskva, 18. října - 1. listopadu 1943, účast: Ministři zahraničí Cordell Hull, Anthony Eden, Molotov, Fu Bingchang a Stalin, předmět jednání: Moskevská deklarace - společné prohlášení vlád USA, Velké Británie a SSSR o osvobozování některých evropských států z moci Němců
  • Čtvrtá Moskevská konference, Moskva, 9. října 1944, účast: Churchill, Stalin, Molotov, Eden, předmět jednání: Zřízení poválečných sfér vlivu ve východní Evropě a na Balkánském poloostrově

Jako hlava sovětské vlády se dále zúčastnil těchto válečných konferencí mimo Moskvu:

  • Teheránská konference, Teherán, Írán, 28. listopadu - 1. prosince 1943, účast: Churchill, Roosevelt, Stalin, předmět jednání: První společné setkání Velké trojky, plánování konečné strategie války proti Německu a jeho spojencům, stanovení data Dne D
  • Jaltská konference, Jalta, 4. - 11. února 1945, účast: Churchill, Roosevelt, Stalin, předmět jednání: závěrečné plány porážky Německa, poválečné plány na rozdělení Evropy, stanovení data Konference spojených národů, podmínky vstupu SSSR do války proti Japonsku
  • Postupimská konference, Postupim, Německo, 17. července - 2. srpna 1945, účast: Churchill, Stalin, Truman, Attlee, předmět jednání: Deklarace bezpodmínečné kapitulace Japonska, stanovení poválečné politiky Německa

Vojenské hodnosti[editovat | editovat zdroj]

6. března 1943 mu byla udělena hodnost maršál Sovětského svazu.[48]V červenci 1945 byl armádními špičkami navržen Ústřednímu výboru strany na udělení hodnosti generalissima[50] a 27. července tuto hodnost „...jako ocenění výjimečných zásluh ve Velké vlastenecké válce..“ spolu s řády Vítězství a Hrdina Sovětského svazu obdržel.

V troskách Stalingradu po osvobození města v únoru 1943

Pokus o atentát (1944)[editovat | editovat zdroj]

Ještě za války, roku 1944 měl být na Stalina spáchán atentát. Atentátníkem měl být bývalý sovětský nadporučík a poté špion Třetí Říše Pjotr Tavrin-Šilo. Měl zaútočit granátometem na Stalinův opancéřovaný vůz při výjezdu z Kremlu, případně po něm hodit magnetickou minu.

Tavrin-Šilo byl vysazen na území SSSR dne 1. září 1944. Několik dní pobyl v Karmanovu, odkud 5. září odjel motocyklem. Za městem ho zastavil milicionář s otázkou, odkud jede. Tavrin-Šilo mu uvedl Ržev, což neměl dělat z toho důvodu, že toto město bylo vzdáleno asi 200 km a Tavrin-Šilo měl téměř suché pneumatiky, přestože celý den pršelo.

Nakonec byl odveden na úřadovnu NKVD, kde se přiznal nejen ke spolupráci s nacisty, ale i ke své minulosti (Tavrin-Šilo byl před válkou třikrát ve vězení). Roku 1952 byl on i jeho manželka odsouzen k trestu smrti a oba byli popraveni.[51]

Důsledky války[editovat | editovat zdroj]

V průběhu války zahynulo přes 20 milionu obyvatel Sovětského svazu, včetně 9 milionu vojáků, a země tak utrpěla ze všech válčících států nejvyšší ztráty.[52] Stalinem vedený Sovětský svaz dokázal za pomoci zahraničních dodávek a za cenu obrovských obětí německému útoku odolat a na přelomu let 1942/43 po bitvě u Stalingradu převzal iniciativu a přešel do protiútoku. Když Rudá armáda stanula na jaře 1945 v Berlíně, byl srovnán se zemí. Stalin získal zpět vše, co ztratil, znovu ovládl Pobaltí, Ukrajinu, Besarábii a Bělorusko, které začlenil do Sovětského svazu jako svazové republiky. Finsko se sice stalo satelitem SSSR v mezinárodní politice a částečně i zahraničním obchodu, ale zachovalo si nezávislost ve vnitřní politice a státním zřízení. Jiné státy ve Stalinově sféře zájmů (Polsko, Československo, Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko a Východní Německo) se staly satelity se vším všudy, i když režimy v nich vzniklé nelze se Stalinovou diktaturou srovnávat.

Stalin získal jakožto vítěz nad nacismem gloriolu bojovníka za svobodu a osvoboditele národů. Mnoho levicových intelektuálů po celém světě na něj mělo právě takový názor a nevěřili zprávám o zločinech, které měl v SSSR páchat.

Pro Rusko je velkým štěstím, že ve svém utrpení má v čele tohoto velkého a tvrdého vojevůdce. Stalin je mohutnou a silnou osobností, vhodnou pro bouřlivou dobu, v níž musí žít. Je to muž nevyčerpatelné odvahy a silné vůle, člověk přímý a též ostrý v řeči, což se mě, jako člověka vyrostlého v Dolní sněmovně, nijak nedotklo, zvláště když to mohu říci i o sobě. Především je člověkem s oním spásným smyslem pro humor, jenž má mimořádný význam pro všechny lidi a pro všechny národy, a zvláště pro velké lidi a velké národy. Stalin na mě učinil dojem muže, jenž disponuje hlubokou a chladnokrevnou moudrostí při úplné absenci jakýchkoli iluzí.

Winston Churchill, Projev v Dolní sněmovně dne 8. 9. 1942, pronesený po setkání se Stalinem v Moskvě[53]

Jen postupně se názor na Stalina měnil od opatrné kritiky chyb po prohlášení Stalina za zločince ústy tehdejšího ruského presidenta.[54] [55] Přesto počet obdivovatelů Stalina zůstává, zejména v Rusku, vysoký.[56] [57]

Poválečné období (1945–1953)[editovat | editovat zdroj]

Churchill, Roosevelt a Stalin na jaltské konferenci v únoru 1945

Vrcholící kult osobnosti[editovat | editovat zdroj]

V poválečném období kult Stalinovy osobnosti vstupoval do života každého jednotlivce. Glorifikace dosáhla gigantických rozměrů, které vyvrcholily během oslav vůdcových sedmdesátých narozenin (1949). V pražském Veletržním paláci byla např. 4. prosince 1949 otevřena výstava darů „československého lidu“ J. V. Stalinovi,[58] obdobné výstavy se konaly i v dalších socialistických metropolích a v Bratislavě. Od počátku prosince informoval tisk o slavnostních shromážděních a závazcích na počet Stalinových narozenin.

Od roku 1945 byly Stalinovým jménem pojmenovávány nejdůležitější ulice a náměstí v českých a slovenských městech (v Praze dnešní Vinohradská) a důležité výrobní závody, např. dnešní chemička v Záluží[59] a stavěny pomníky.[60][61]

Obdobný rozsah mělo i uctívání v době Stalinova pohřbu (9. březen 1953).

Stalinův zdravotní stav[editovat | editovat zdroj]

Poškození srdečního svalu konstatovali lékaři již v roce 1927. Po válce se Stalinův zdravotní stav začal zhoršovat, též jako důsledek nadměrného kouření, přejídání se a nadměrného pití alkoholu. Již v roce 1945, v době náročných jednání s Velkou trojkou, prodělal infarkt, postupně se rozvíjela ateroskleróza mozku. Obtíže vyvrcholily v březnu 1953 mozkovou mrtvicí, ze které se již neprobral.[62]

Vůdce ztrácel síly k tomu, aby se mohl věnovat každodennímu řízení země. Již v říjnu 1945 během své první poválečné dovolené prodělal srdeční infarkt. V Moskvě se rozhořel boj o nástupnictví. Dosavadní muž číslo dvě Vjačeslav Michajlovič Molotov byl odsunut a předstižen Andrejem A. Ždanovem či Georgijem M. Malenkovem.

Berijovské represe[editovat | editovat zdroj]

Poslední léta diktatury J. V. Stalina vedla k opětovnému stupňování represí uvnitř SSSR. Šéfem NKVD byl do ledna 1946 Lavrentij Berija, který pokračoval v teroru podobném třicátým letem pod taktovkou Ježova.[63]

Poválečnou éru vyplnily i masivní propagační kampaně a politické aféry. Sovětská propaganda zahájila tažení proti poklonkování před západem (boj proti kosmopolitismu s jasně antisemitským pozadím) a na podporu sovětského vlastenectví. Politické a represivní kampaně zasáhly armádní elitu, stranický aparát a uměleckou a intelektuální elitu (leningradská aféra, mingrelské spiknutí,[63] spiknutí bílých plášťů[64]). Atmosféra odhalování spiknutí se přenesla i do tehdejšího Československa.[65]

Hospodářské problémy a růst[editovat | editovat zdroj]

Sovětský svaz vyšel z konfliktu nesmírně mocensky posílen, nicméně hospodářsky se ocitl na pokraji zhroucení. Životní úroveň obyvatelstva byla na hraně únosnosti. Stát žádal nové oběti od lidí, aby byla obnovena hospodářská moc země. Znovu se zbrojilo, velmi důležitým úkolem pro sovětské vědce a rozvědku bylo získání atomové bomby. Stalin preferoval rozvoj těžkého průmyslu (výroba strojů pro další výrobu a zbrojní průmysl), spotřební průmysl byl minimalizován. Díky reparacím byla do SSSR vyvezena značná část průmyslového zařízení z Německa (např. továrny BMW), které Sovětům alespoň trochu kompenzovalo utrpěné ztráty.[66] Sovětský průmysl, na rozdíl od zemědělství, dosahoval vyšší produkce.[67]

Zemědělství se stále ještě nevzpamatovalo z kolektivizace, válečných útrap a odvodů práceschopných mužů do armády i poválečného úprku rolníků do měst za lepším živobytím. Kolchozní výroba byla hluboko pod úrovní, kterou měla zemědělská produkce za carského Ruska.

Zahraniční politika (1945–1953)[editovat | editovat zdroj]

Mao na oslavách Stalinových sedmdesátin v Moskvě, prosinec 1949
Stalin a Mao Ce-tung na čínské poštovní známce

Stalin v poválečných letech sice i nadále plánoval expanzi a upevnění impéria, nicméně jeho postupy se změnily. Aby si uchoval svou pozitivní tvář, snažil se postupovat méně nápadně. Měl obavy ze západních spojenců, jejichž ekonomická převaha byla značná. Pouze ve střední a východní Evropě se zdařila sovětizace. Stalin vytvořil Informační byro (1947), které mělo podřídit tamní komunistické strany sovětském vlivu. Ale i zde se vyskytly nečekané komplikace v souvislosti s nepoddajnou Jugoslávií J. B. Tita. Komunistické režimy však vznikly i v Číně Mao Ce-tunga a Severní Koreji Kim Ir-sena. Sovětský vliv ve světě však rostl i díky vlivné pozici v OSN, které se stalo řečnickou arénou Studené války.

Studená válka se rozhořela naplno během berlínské blokády (od 23. června 1948 do 12. května 1949). Trumanova doktrína zadržování komunismu vedla k aktivizaci antikomunistických sil ve světě. Komunisté byli poraženi v řecké občanské válce. Sověti byli nuceni ustoupit v otázkách nároků vůči Turecku i Íránu. Nově vzniklý stát Izrael se k SSSR i přes Stalinovu počáteční podporu nakonec obrátil zády a ani korejská válka se nevyvíjela dle jeho představ.

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Stalin s dcerou Světlanou

Stalin byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil v roce 1904. První manželka Jekatěrina Semjonovna Svanidzeová (1885–1907) zemřela necelý rok po narození syna Jakova (1907–1943).

S druhou manželkou Naděždou Alilujevovou (1901–1932) měl syna Vasilije (1921–1962) a dceru Světlanu (1926–2011).[68]

Podle vzpomínek dcery Světlany měl být Stalin citově chladný a paranoidní.[69]

Kult osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Mapa znázorňující pokles populace na Ukrajině a v jihozápadním Rusku během hladomoru v letech 1929–33
Berijův návrh na popravu 46 generálů a vyšších důstojníků Rudé armády po porážkách v roce 1941. Stalinovo rozhodnutí: „Zastřelte všechny uvedené
v seznamu“ – J. St.“

V letech kultu osobnosti byl Stalin oslavován jako veliký vůdce, veliký vůdce a učitel, otec národů apod. («великий вождь», «великий вождь и учитель», «отец народов»).[70] [p 4]

Stalin též usiloval o gloriolu velkého vojevůdce. Hodnost maršála Sovětského svazu obdržel v roce 1943, po válce získal hodnost generalissima, nejvyšší vojenskou hodnost v SSSR, kterou zastával pouze on sám.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Poslední dny[editovat | editovat zdroj]

Stalinův hrob u kremelské zdi v roce 1965

Stalin byl paranoidní a v pozdních letech trpěl arterosklerózou. Jeho lékař Vladimir Vinogradov zaznamenal v roce 1952 výraznou změnu ve Stalinově zdravotním stavu. Když Stalinovi navrhnul, aby bral věci na lehčí váhu, rozzuřil se a nechal ho uvěznit. Stejně tak bylo v roce 1952 uvězněno několik dalších lékařů. Někteří z nich byli židovského původu a tisk začal šířit pověsti o lékařském spiknutí.[72] V lednu 1953 TASS zveřejnila zprávu o uvěznění devíti členů zločinné skupiny vraždících lékařů, obviněných z likvidace předních sovětských činitelů.[64]

V polovině února 1953 odjel Stalin na svou daču v Kuncevu u Moskvy[73]. O průběhu dalších událostí existují rozporné zprávy, které se v zásadě shodují v následujícím. Noc na 1. března 1953 Stalin strávil večeří a pitím do ranních hodin. Když se následující den do pozdních večerních hodin neozývaly z ložnice zvuky, odvážil se někdo přítomných ke vstupu a nalezl Stalina ležet na podlaze. Podle Chruščevových vzpomínek vyjeli on, Malenkov, Berija a Bulganin do Kunceva poté, co je stráž telefonicky informovala. Když dorazili na místo, bylo jim řečeno, že Stalin byl uložen na pohovku v malé jídelně a spí. Čtyři muži si neuvědomili, že se mohlo stát něco vážného a vrátili se do Moskvy. Teprve 2. března, když Stalin stále zůstával ochrnutý a nemluvil, byli přivoláni lékaři, kteří konstatovali záchvat mrtvice. Bezradní členové Politbyra dojížděli na daču každý den.[72] Zpráva o Stalinově zdravotním stavu, včetně informace o tlaku a teplotě, byla vysílána v rozhlase až 4. března 1953, v československém tisku se objevila o den později.[74]

Stalin zemřel 5. března 1953 v 9 hodin 50 minut moskevského času.[75] 7. března bylo tělo vystaveno v kremelské Sloupové síni a pohřeb se konal 9. března 1953.[76][77]

Posmrtné uložení[editovat | editovat zdroj]

Nabalzamované tělo bylo téhož roku uloženo do Leninova mauzolea v Moskvě, které bylo přejmenováno na Mauzoleum Lenina a Stalina.[78] V říjnu 1961 rozhodl sjezd Komunistické strany SSSR, že Stalinovy ostatky nebudou v mauzoleu nadále uchovávány.[79] V noci z 31. října na 1. listopadu 1961 bylo jeho tělo vyneseno a pohřbeno u Kremelské zdi.

Stalinovi nástupci[editovat | editovat zdroj]

Lavrentij Berija se Stalinem
(v pozadí) a se Stalinovou dcerou Světlanou na klíně. Přítomný Nestor Lakoba je skryt.

Hlavní nástupci, kteří si rozdělili moc v Kremlu:

Již během zdlouhavého umírání diktátora proběhlo v Kremlu dělení moci. Hlavní iniciativu převzal Stalinův gruzínský krajan a úzký spolupracovník Lavrentij Pavlovič Berija, jehož aktivita ostatní překvapila a částečně i paralyzovala. Několik hodin před Stalinovou smrtí se konalo v Kremlu zasedání ÚV a rady ministrů. Mělo posvětit dohodu, která vznikla uvnitř „věrchušky“ (elita, politická špička). Hlavní slovo na jednání měli Berija s Malenkovem. Výsledné rozdělení funkcí anulovalo výsledky XIX. sjezdu KSSS a poslední Stalinovy zásahy do mocenského postavení svých nejbližších. Rehabilitováno bylo postavení Molotova, Mikojana a Vorošilova. Většina nováčků ve vedení strany své postavení ztratila (Brežněv a další).

Den po Stalinově smrti, 6. března 1953, byl Malenkov jmenován předsedou Rady ministrů, jeho prvními náměstky Berija, Molotov, Bulganin a Kaganovič.[80] Během prvních týdnů se vytvořil triumvirát složený z Malenkova, Beriji a Molotova, kteří také přednesli během pohřbu diktátora projev na Rudém náměstí.

Brzy se semknula většina členů předsednictva ÚV KSSS proti L. P. Berijovi, který byl v červnu 1953 zatčen, uvězněn a 23. prosince 1953 popraven.[81] Od září 1953 měli hlavní postavení v zemi šéf vlády G. M. Malenkov a šéf stranického aparátu N. S. Chruščov.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Stalinův pomník v Praze na Letné (1955–1962), posměšně nazývaný „fronta na maso“

Udělení Československého řádu Bílého lva J. V. Stalinovi[editovat | editovat zdroj]

Dne 20. 6. 1945 schválila vláda propůjčení Československého řádu Bílého lva I. třídy s řetězem J. V. Stalinovi (č. j. B 12/45). Stalin vyznamenáni odmítl přijmout.[82] [p 5]

Dnešní hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Rostoucí obliba v některých postsovětských státech[editovat | editovat zdroj]

Stalinova socha v jeho rodném Gori

Stalin je v některých postsovětských státech (Rusko, Gruzie nebo Arménie) spojován s vítězstvím nad nacistickým Německem ve Velké vlastenecké válce. Mnoha lidmi je stále obdivován jako válečný vůdce, ačkoliv ti samí lidé často odmítají jeho represivní politiku.[83]

J. V. Stalin na kyrgyzské poštovní známce z r. 2005

V roce 2008 se v anketě Největší Rus (ruský název Имя Россия) umístil Stalin na 3. místě.[84][p 6] Jeho příznivci argumentují tím, že Sovětský svaz zachránil před Leninovým NEPem (který měl údajně „rozdat" nerostné bohatství Ruska Západu), celou Evropu před nacisty a že SSSR pozvedl ze zemědělského státu na jadernou, průmyslovou a vojenskou velmoc. V průzkumu z roku 2012 kladně ohodnotilo Stalina 28 % dotázaných Rusů, a to především lidé starší 55 let (41 %), méně často lidé ve věku 18 až 39 let (okolo 20 %).[83]

Průzkum v roce 2016 ukázal, že od roku 2007 v Rusku výrazně narostl počet osob kladně oceňujících roli Stalina a naopak poklesl počet těch, kteří o něm uvažují kriticky.[85]

V roce 2017 byl již Stalin v ruské anktetě vyhodnocen jako největší historická osobnost (38 %) před Vladimírem Putinem (34 %)[57]

V jeho rodné Gruzii vyjádřilo 46 % dotazovaných ke Stalinovi kladný vztah. V Gori byla postavena obří Stalinova socha.[86] V roce 2013 označilo 68 % dotazovaných Gruzínců Stalina za „moudrého vůdce“.[83]

V Arménii v roce 2013 uvedlo 38 % dotázaných, že jejich země by potřebovala silného vůdce jako byl Stalin, aby byl „obnoven pořádek“.[83]

Hodnocení zločinů[editovat | editovat zdroj]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Když buržoasní diplomaté připravují válku, začínají horlivě křičet o „míru" a „přátelských vztazích". Začíná-li nějaký ministr zahraničních věcí horlit pro „mírovou konferenci", pak vězte, že „jeho vláda" již objednala nové bitevní lodi a letadla. U diplomata se slova musí rozcházet s činem – neboť, jaký by to byl diplomat? Slova jsou jedna věc, a činy jsou naprosto něco jiného. Hezká slova jsou maskou k zastření špatných činů. Upřímný diplomat, toť něco asi jako suchá voda, dřevěné železo.

—Josif Vissarionovič Stalin, Volby v Petrohradě, otištěno v časopise „Social-Demokrat" v lednu 1913[89]

My, komunisté, jsme lidé zvláštního ražení. Jsme ukováni ze zvláštní látky. Jsme ti, kdož tvoří armádu velikého proletářského stratéga, armádu soudruha Lenina. Není nic vyššího než čest patřit k této armádě.

—Josif Vissarionovič Stalin, Projev na II. všesvazovém sjezdu sjezdu sovětů 26. ledna 1924[90]

  • Stalin: „Já vím, že vy, Čechoslováci, nám Rusům nedůvěřujete. Ani vy, dr. Beneši, nám nedůvěřujete!“
    Beneš: „Ano!“
    Stalin: „Avšak já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
    (Stalinův přípitek na večeři na Benešovu počest, když se na jaře 1945 vracel z londýnského exilu přes Moskvu do Československa)[91] [p 7]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • O technice. Praha : Práce, 1945. 83 s.  
  • O dialektickém a historickém materialismu. Praha : Svoboda, 1945. 39 s.  
  • O marxismu v jazykovědě. Slovo a slovesnost, 1950, č. 2. Dostupné online: 1. část, 2. část
  • Korespondence předsedy rady ministrů SSSR s prezidenty USA a ministerskými předsedy Velké Británie za Velké vlastenecké války 1941–1945. Překlad Zdeněk Kubeš. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1981. 717, [3] s.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Méně známou přezdívku Koba přijal v mládí, a to podle jednoho z hrdinů románu gruzínského spisovatele Alexandra Kazbegi Otcovrah (publikován v roce 1882). Románový Koba bojoval za práva rolníků a mstil své přátele. (Koktejl 2004/11: Stalin - kat svého lidu)
  2. Podle vlastní Stalinovy verze byl vyloučen za propagaci marxismu. Tato verze je však v rozporu se záznamy školního archivu.
  3. Vraždou Kirova byla inspirována povídka Borise Pilňaka Nezhašený měsíc. Autor byl později popraven pro obvinění ze špionáže.
  4. Ke Stalinovu jménu byla i v Československu připojována řada oslavných přídomků. Např. Rudé právo otisklo dne 7. 3. 1953 článek „Živoucí zůstane veliké dílo J. V. Stalina", v němž se mj. uvádí: „Zemřel J. V. Stalin, veliký vůdce sovětského lidu, geniální učitel pracujících celého světa, nejdražší osobnost všeho lidstva. Zemřel J. V. Stalin, milovaný osvoboditel, přítel a ochránce naší vlasti. Zemřel J. V. Stalin, vítězný budovatel nového řádu lidstva, titan lidského pokroku, praporečník boje za světový mír." [71]
  5. Toto vyznamenání bylo zřízeno vládním nařízením č. 362/1922 Sb., a to s uvedeným názvem. Nelze proto asi v tomto případě respektovat platná Pravidla českého pravopisu, dle kterých by se mělo psát „bílého“.
  6. Vítězem byl Alexandr Něvský, Vladimír Iljič Lenin obsadil šesté místo
  7. Jde o část Stalinova projevu při večeři na rozloučenou v Kremlu dne 28. 3. 1945. Stalin pronesl dva projevy, jejichž znění zaznamenal jeden z československých účastníků (zřejmě po paměti, po skončení recepce). Kopie záznamu se dostala do archivu Eduarda Táborského (1910–1996), tehdejšího sekretáře prezidenta Beneše, a Táborský tento záznam obou Stalinových řečí otiskl v knize „Prezident Beneš mezi Západem a Východem". Verze, jež je otištěna v knize Táborského, se slovně dosti liší od verze, kterou uvádí Josef Macek, i když smysl je podobný; odkud čerpal Macek, je těžké říci, v doprovodu prezidenta Beneše nebyl.[92]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b http://www.ukrkonzulat.cz/cz/ukraine/hladomor/01.htm
  2. ZIEGLER, Aleš. Hladomor na Ukrajině v letech 1932-1933. Brno, 2006. . Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Vladimír Goněc. Dostupné online.
  3. http://state.rin.ru/cgi-bin/persona_e.pl?id=4140&id_subcat=6&r=8
  4. HUŠKOVÁ, Šárka. Fenomén Stalin: politicko-sociální rozbor. Liberec, 2011. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická. Vedoucí práce Martin Brabec. s. 15-16. Dostupné online.
  5. Simon Sebag Montefiore. Young Stalin. 2007. ISBN 978-0-297-85068-7
  6. a b Encyklopedia Britannica: Joseph Stalin, kapitola The Young Revolutionary (anglicky)
  7. J. V. Stalin: Londýnský kongres Ruské sociálně demokratické dělnické strany
  8. Encyklopedia of marxism: Congresses of the R.S.D.L.P.
  9. Georgia about: O historii loupeže na Jerevanském náměstí (anglicky)
  10. Kominternet.cz: 100 let od pražské konference ruské sociální demokracie
  11. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 23–27.  
  12. HUŠKOVÁ, Šárka. Fenomén Stalin: politicko-sociální rozbor. Liberec, 2011. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci. Vedoucí práce Martin Brabec. s. 27-28. Dostupné online.
  13. a b c HUŠKOVÁ, Šárka. Fenomén Stalin: politicko-sociální rozbor. Liberec, 2011. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci. Vedoucí práce Martin Brabec. s. 28-32. Dostupné online.
  14. MARUŠINCOVÁ, Lenka. Terorismus – problém minulosti i současnosti. Brno, 2009. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Radim Štěrba. s. 18. Dostupné online.
  15. Václav Veber: Stalinoval cesta k moci, část Napětí mezi Leninem a Stalinem
  16. Lenin: Dopis sjezdu (rusky, úplné znění)
  17. Lenin: Dopis Sjezdu (česky, část)
  18. ExampleEssays: Why was it that Stalin emerged? (anglicky)
  19. CABANOVÁ, Zdenka. Vznik kultu osobnosti Stalina a jeho důsledky. Brno, 2013. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Milan Valach. s. 29.
  20. a b HAVELKOVÁ, Lenka. Vývoj ruské ekonomiky, její současné postavení a perspektiv. Brno, 2012 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Oldřich Králík. s. 33-39. Dostupné online.
  21. Velký encyklopedický slovník: Kolektivizace v SSSR (rusky)
  22. TLACHOVÁ, Lenka. Politické represe v SSSR ve 30. letech 20. století. Plzeň, 2015. Bakalářská práce. Západočeská univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Petra Kodetová. Dostupné online.
  23. Např.: Další travičská aféra v Moskvě?. Národní listy. 30. 6. 1938, s. 4. Dostupné online.  
  24. Mezinárodní brigáda ve Španělsku. Národní politika. 2. 1. 1937, s. 1. Dostupné online.  
  25. Rozmluva Stalinova s Roy Howardem. Lidové noviny. 5. 3. 1936, s. 3. Dostupné online.  
  26. Prudké boje vojska sovětského a japonského ve vnějším Mongolsku. Národní listy. 27. 6. 1939, s. 1. Dostupné online.  
  27. SSSR a konflikt Italsko-habešský. Lidové noviny. 24. 9. 1935, s. 1. Dostupné online.  
  28. a b KŘIVÁČEK, Jan. Mnichovská dohoda a její platnost. Brno, 2013. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jaromír Tauchen. s. 17. Dostupné online.
  29. Sovětský protest v Londýně proti řeči Halifaxově. Národní listy. 12. 10. 1938, s. 1. Dostupné online.  
  30. Jan Rychlík: Oč za Mnichova skutečně šlo (část Platná? Neplatná?
  31. Sovětsko-německý pakt o neútočení (česky)
  32. Zastavení sovětsko-japonského nepřátelství. Národní listy. 17. 9. 1939, s. 1. Dostupné online.  
  33. Sovětská vojska vstoupila do Polska a Rozhlasový projev...Molotova. Národní listy. 18. 9. 1939, s. 1. Dostupné online.  
  34. Polác v Katyňském lese zemřeli na rozkaz Stalin - přiznává oficiálně Rusko. Hospodářské noviny. 26. 11. 2010. Dostupné online.  
  35. a b Historický rok 1939 českého národa. Národní listy. 31. 12. 1939, s. 12. Dostupné online.  
  36. Např.: Živější akce na Karelské šíji. Národní listy. 29. 12. 1939, s. 2. Dostupné online.  
  37. VYČICHLOVÁ, Lucie. Finsko v české publicistice v letech 1938–1945. Brno, 2012. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Michal Kovář. s. 17. Dostupné online.
  38. Petruška Šustrová, Josef Mlejnek jr.: Zimní sovětsko-finská válka
  39. Události v Pobaltí nezajímají Německo. Národní listy. 27. 7. 1940, s. 1. Dostupné online.  
  40. Před 75 lety Sovětský svaz brutálně anektoval Pobaltí. Reflex. 10. 6. 2015. Dostupné online.  
  41. Klid na Balkáně. Lidové noviny. 4. 7. 1940, s. 1. Dostupné online.  
  42. Molotov jasně a určitě odmítá anglické spekulace. Národní listy. 3. 8. 1940, s. 1. Dostupné online.  
  43. Simon Sebag Montefiore. Stalin: The Court of the Red Tsar. Knopf, 2004 (ISBN 1-4000-4230-5)
  44. a b Moderní dějiny: Tajný projev N. S. Chruščova 1956
  45. Válka.cz:Ekonomická situace SSSR v průběhu 1941-42 a spojenecká pomoc Lend-Lease - díl 10.
  46. HUŠKOVÁ, Šárka. Fenomén Stalin: politicko-sociální rozbor. , Bakalářská. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická. . Dostupné online.
  47. KOLEKTIV. Malý encyklopedický slovník A-Ž. Praha : Academia, 1972. Kapitola Stalin Josef Vissarionovič, s. 1144-1145.  
  48. a b Váleční hrdinové: Stalin Josif Vissarionovič (rusky)
  49. Stalinův projev na přehlídce v Moskvě 7. 11. 1941
  50. Návrh na udělení hodnosti generalissima (rusky)
  51. Russiapedia: 6 September (anglicky)
  52. Vůdci truchlí nad sovětskými válečnými mrtvými, BBC news 9.5.2005 (anglicky)
  53. „It is very fortunate for Russia in her agony to have this great rugged war chief at her head. He is a man of massive outstanding personality, suited to the sombre and stormy times in which his life has been cast; a man of inexhaustible courage and will-power, and a man direct and even blunt in speech, which, having been brought up in the House of Commons, I do not mind at all, especially when I have something to say of my own. Above all, he is a man with that saving sense of humour which is of high importance to all men and all nations, but particularly to great men and great nations. Stalin also left upon me the impression of a deep, cool wisdom and a complete absence of illusions of any kind." In: CHURCHILL, Winston. The End of the Beginning (War Speeches 1942), London: Cassell, 1943. [Citovaný text je na str. 216–217.]
  54. Projev soudruha N. S. Chruščova. Rudé právo. 19. 1. 1957, s. 3. Dostupné online.  
  55. Stalinovy zločiny nelze ospravedlnit. Medveděv na své kritice trvá.. Lidovky.cz. 8. 11. 2009. Dostupné online.  
  56. Polác v Katyňském lese zemřeli na rozkaz Stalin - přiznává oficiálně Rusko (posled. odst.). Hospodářské noviny. 26. 11. 2010. Dostupné online.  
  57. a b Putin je až druhý. Rusové vybírali největší historickou osobnost, vyhrál Stalin. Aktuálně.cz [online]. 2017-06-26 [cit. 2017-06-26]. Dostupné online.  
  58. Výstava darů J. V. Stalinovi (dostupné online v NK ČR). Rudé právo. 6. 12. 1949, s. 1. Dostupné online.  
  59. Chemička v Záluží (Historie)
  60. Stalinův pomník v Plzni, 1953
  61. Stalinův pomník v Jičíně, 1952
  62. PIDIMA, Dominik. Porovnání smutečních akcí po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda na příkladu Brna. Brno, 2016. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Denisa Nečasová. s. 9-11. Dostupné online.
  63. a b Chruščov: O kultu osobnosti (část 5)
  64. a b Odhalení záškodnické skupiny lékařů v Sovětském svazu. Rudé právo. 14. 1. 1953, s. 3. Dostupné online.  
  65. Proces s vedením protistátního spikleneckého centra.... Rudé právo. 21. 11. 1952, s. 1. Dostupné online.  
  66. MACEK, Libor. Dvanáctiválcové motory BMW. Brno, 2014. Bakalářská práce. VUT v Brně, Fakulta strojního inženýrství. Vedoucí práce Lubomír Drápal. s. 15. Dostupné online.
  67. Sovětský průmysl splnil pětiletý plán za čtyři roky a tři měsíce. Rudé právo. 18. 4. 1951, s. 3. Dostupné online.  
  68. Český rozhlas Brno: Smrt druhé Stalinovy manželky Naděždy
  69. V Americe zemřela jediná dcera ruského diktátora Stalina. i-Dnes. 28. 11. 2011. Dostupné online.  
  70. Oldgazette.ru: Přiklady posmrtných článků o Stalinovi vč. titulů (rusky)
  71. Živoucí zůstane veliké dílo J. V. Stalina. Rudé právo. 7. březen 1953, s. 1. Dostupné online.  
  72. a b Richard Cavendish: Death of Joseph Stalin (Smrt Josefa Stalina - anglicky). History Today. 3. 3. 2003. Dostupné online.  
  73. Globalsecurity.org: Kuntsevo (anglicky)
  74. Vládní zpráva o nemoci předsedy Rady ministrů...J. V. Stalina. Rudé právo. 5. 3. 1953, s. 1. Dostupné online.  
  75. Soudruh J. V. Stalin zemřel. Rudé právo. 6. 3. 1953, s. 1. Dostupné online.  
  76. Ze Sloupové síně.... Rudé právo. 6. 3. 1953, s. 1. Dostupné online.  
  77. Stalin bude žít na věky.... Rudé právo. 10. 3. 1953, s. 1. Dostupné online.  
  78. Mausoleum Lenina a Stalina. Rudé právo. 28. 11. 1953, s. 1. Dostupné online.  
  79. Usnesení „O Mauzoleu Vladimíra Iljiče Lenina“. Rudé právo. 31. 10. 1961, s. 1. Dostupné online.  
  80. Usnesení společné schůze plena.... Rudé právo. 7. 3. 1953, s. 1. Dostupné online.  
  81. Oznámení prokuratury SSSR o zločinné činnosti L. P. Beriji. Rudé právo. 18. 12. 1953, s. 3. Dostupné online.  
  82. Archiv Kanceláře prezidenta republiky – československý Řád Bílého lva (seznam nositelů) – dostupné online
  83. a b c d "The Stalin Puzzle: Deciphering Post-Soviet Public Opinion". Carnegie Endowment for International Peace. 1. března 2013.
  84. BBC News: Stalin voted third-best Russian (anglicky)
  85. Lithuania Tribune: Průzkum ukazuje, že Stalinova popularita v Rusku roste (anglicky)
  86. Georgia divided over Stalin ‘local hero’ status in Gori“. BBC News. March 5, 2013.
  87. Rights group names 2.6m Stalin victims [online]. ABC News, [cit. 2008-06-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  88. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=657920
  89. STALIN, Josif Vissarionovič. Spisy. Sv. 2, 1907-1913. 1., autoris. vyd. Praha: Svoboda, 1949. 400 s. cnb000675856. [Citovaný text je na str. 262.]
  90. STALIN, Josif Vissarionovič. Spisy. Sv. 6, 1924. 1., autoris. vyd. Praha: Svoboda, 1951. 402 s. cnb000504889. [Citovaný text je na str. 54.]
  91. Strana demokratického socialismu, Josef Macek: Dědictví marxismu, kap. 7. Stalinismus
  92. TÁBORSKÝ, Eduard. Prezident Beneš mezi Západem a Východem. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993. 327 s. ISBN 80-204-0365-5. [Text Stalinových projevů je otištěn na str. 234–236, viz i poznámku č. 19 na str. 310.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 13. května 2017, a nereflektuje změny po tomto datu.
Více namluvených článkůNápověda