Jicchak Rabin: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m →‎Atentát: drobné opravy
m →‎Atentát: lepší slovo
Řádek 542: Řádek 542:
| vydavatel = Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael
| vydavatel = Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael
| jazyk = anglicky
| jazyk = anglicky
}}</ref> Bill Clinton, který byl na pohřbu jedním z řečníků, svůj projev zakončil pamětným rozloučením v hebrejštině – „šalom chaver“ ({{Vjazyce|he}}: שלום חבר, doslova „sbohem, příteli“).<ref>{{Citace elektronické monografie
}}</ref> Bill Clinton, který byl na pohřbu jedním z řečníků, svůj projev zakončil památným rozloučením v hebrejštině – „šalom chaver“ ({{Vjazyce|he}}: שלום חבר, doslova „sbohem, příteli“).<ref>{{Citace elektronické monografie
| vydavatel = [[Židovská agentura]]
| vydavatel = [[Židovská agentura]]
| titul = Shalom haver
| titul = Shalom haver

Verze z 31. 1. 2010, 22:19

Šablona:Nobelova cena Šablona:Infobox Politik Jicchak Rabin (hebrejsky: zvuk יִצְחָק רַבִּין, anglicky: Yitzhak Rabin; 1. března 1922 – 4. listopadu 1995) byl izraelský politik, diplomat a voják. Byl v pořadí pátým a osmým izraelským premiérem, tento úřad zastával ve dvou funkčních obdobích; poprvé v letech 1974 až 1977 a podruhé od roku 1992 až do svého zavraždění v roce 1995. Službou v armádě strávil 27 let a během své vojenské kariéry dosáhl četných úspěchů. V období před vznikem Izraele byl členem elitních úderných jednotek Palmach a po vzniku Izraelských obranných sil (IOS) zastával řadu vysokých velitelských pozic. V letech 1964 až 1968 byl náčelníkem Generálního štábu IOS a z této pozice naplánoval a dohlížel izraelskému vojenskému úspěchu v šestidenní válce v roce 1967.[1] Během svého působení v armádě formoval izraelské vojenské doktríny a vyvíjel výcvikové techniky a bitevní strategie.[1]

Kromě úřadu premiéra zastával celou řadu ministerských postů v izraelské vládě (např. ministra obrany, vnitra, práce, školství, zdravotnictví). Ve svých politických názorech se dostal od razantního potírání první palestinské intifády politikou „železné pěsti“ až po mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Výrazným způsobem se zasadil o schválení historicky prvních mírových dohod s palestinskou reprezentací, a to v podobě mírových dohod z Osla, díky nimž vznikla Palestinská samospráva. V 70. letech byla za jeho vlády podepsána dohoda s Egyptem, která byla později podstatná pro dojednání mírové smlouvy s touto zemí. Díky jeho přičinění pak byla podepsána mírová smlouva s Jordánskem. Za jeho mírové úsilí mu byla v roce 1994, společně s Šimonem Peresem a Jásirem Arafatem, udělena Nobelovu cenu míru. Jeho promírové aktivity a územní ústupky v rámci mírových jednání však rozdělily izraelskou společnost. Mezi jádro tvrdých odpůrců Rabinovy politiky, kam se řadila především izraelská pravice a radikální náboženské kruhy, patřil i ortodoxní izraelský student Jigal Amir, který na Rabina v roce 1995 spáchal atentát na velké mírové demonstraci a třikrát jej smrtelně zranil výstřelem z pistole, kterým Rabin po převozu do nemocnice podlehl.

Jicchak Rabin byl prvním sabrou (Židem narozeným na území země izraelské či Izraele), který se stal izraelským premiérem.[2] Zároveň se stal prvním zavražděným izraelským premiérem a druhým izraelským premiérem, který zemřel během výkonu úřadu. V roce 2005 byl v celostátní izraelské soutěži internetového deníku Ynetnews zvolen největším Izraelcem všech dob.[3]

Mládí

Rodinný původ

Jicchak Rabin se narodil v roce 1922 v Jeruzalémě pionýrům třetí aliji Nehemjášovi a Rose Rabinovým, kteří byli činní v politické straně Achdut ha-Avoda.[4] Jicchakův otec Nehemjáš Rubic se narodil v roce 1886 na malém městečku Smidovič u Kyjeva v carském Rusku (dnešní Ukrajina). Jako dítě ztratil otce, a tak musel již v raném věku začít pracovat a podporovat rodinu.[5] V osmnácti letech emigroval do Spojených států, kde se stal členem sionistického hnutí Poalej Sijon („Dělníci Sijónu“) a změnil si své příjmení na Rabin. Během první světové války vstoupil v roce 1917 do Židovské legie a odjel do Britského mandátu Palestina (vojenských akcí se však nezúčastnil).[6] Tam po válce pracoval v národní energetické společnosti a stavební společnosti Solel Bone.[7] Jicchakova matka Rosa Kohenová se narodila v roce 1890 v Mohylevě v carském Rusku, na území dnešního Běloruska, do rodiny rabína. Na rozdíl od zbytku rodiny nebyla Rosa religiózní a další věcí, kterou s otcem nesdílela byl jeho odpor vůči sionismu. Na rozdíl od svých sourozenců studovala na křesťanské dívčí střední škole v sousedním Homelu. Tam byla svědkem pogromů a jako zdravotní pomocnice pomáhala Židům, kteří při nich utrpěli zranění.[6] Velmi podporovala dělnické hnutí, pracovala v muniční továrně a většinu vydělaných peněz dávala rodinám svých kolegů. Kvůli zhoršení podmínek dělníků a Židů nebyla spokojená s komunistickou říjnovou revoluci a po odmítnutí vstupu do Komunistické strany se stala podezřelou a pronásledovala ji tajná policie.[6] Rosa se tedy v roce 1919 rozhodla opustit Rusko, s cílem odplout do Švédska. Jediná loď v přístavu však plula do Palestiny, a tak Rosa neměla na vybranou a stala se příslušnicí třetí aliji.[5] Pracovala v kibucu na březích Galilejského jezera, kde pomáhala při vysoušení bažin, ale poté, co onemocněla malárií, se na radu lékaře přestěhovala do Jeruzaléma.[5] Později se přestěhovala do Haify, kde se stala první ženou ve vedení podzemní židovské vojenské organizace Hagana.[8] Byla rovněž bojovnicí za ženská práva a socialistkou (přezdívalo se jí „Rudá Róza“)[7] a později členkou telavivské městské rady.[8]

Dětství a mládí

Šablona:Externí obrázek Jicchak Rabin vyrůstal v Tel Avivu, kam se jeho rodiče přestěhovali, když mu byl rok. O rok později, v roce 1925, se mu narodila sestra Rachel.[9] Jako dítě chodil na základní školu Bejt Chinuch le-Jaldej Ovdim‎ (doslova „škola pro děti dělníků/pracujících“) a v patnácti letech nastoupil na Střední zemědělskou školu Kadoori, kde se spřátelil s Jigalem Allonem.[10] Školu absolvoval v roce 1940 s vyznamenáním a měl se stát zavlažovacím inženýrem (k čemuž však nedošlo).[2]

Během druhého příměří války za nezávislost se 23. srpna 1948 oženil s Leou Schlossbergovou, dcerou německých imigrantů, o kterou se ucházel již od roku 1944, kdy jí bylo patnáct let.[11] Lea tehdy pracovala jako reportérka novin Palmach. Společně se jim narodily dvě děti, dcera Dalia (* 1950) a syn Juval (*1956).[7] Rabin nebyl religiózně založený a zvláštní americký vyslanec pro Blízký východ Dennis Ross o něm prohlásil, že v Izraeli nepotkal sekulárnějšího Žida.[12]

Vojenská kariéra

Palmach

Jicchak Rabin na fotografii z roku 1948 ve funkci velitele 10. brigády Harel

V roce 1941 se zúčastnil praktické výuky v kibucu Ramat Jochanan, kde pod vlivem Jigala Allona vstoupil do elitních úderných jednotek Palmach, která byla součástí Hagany. První operací, jíž se zúčastnil, byla v červnu až červenci 1941 asistence spojenecké invazi do Libanonu, který ovládaly síly vichystické Francie.[13] Po skončení druhé světové války se stal vztah Palmach a britské mandátní správy značně napjatý, a to především v důsledku omezení židovského přistěhovalectví. V říjnu 1945 velel Rabin úspěšně provedené akci s cílem osvobození internovaných imigrantů ve sběrném táboře Atlit pro ilegální židovské imigranty.[14] Během masivní britské operace proti vůdcům židovského hnutí v Palestině, známé jako Černá sobota, byl Rabin zatčen a pět měsíců vězněn.[14] Po svém propuštění se stal velitelem druhého praporu Palmach a postupně se vypracoval až na velitele operací a zástupce velitele, jímž se stal v říjnu 1947.[10]

Služba v IOS

Během války za nezávislost řídil izraelské operace v Jeruzalémě a bojoval proti egyptské armádě v Negevu.[13] Dne 14. dubna 1948 byl jmenován velitelem nově vzniklé brigády Harel.[15] Brigáda během války bojovala na příjezdové cestě do Jeruzaléma, směrem od pobřežní planiny, včetně Barmské cesty, rovněž tak během mnoha bitev v Jeruzalémě, jako bylo zabezpečení jižní části města zabráním kibucu Ramat Rachel.[16][17]

Jicchak Rabin již jako velitel severního velitelství hovoří se svým podřízeným, 1957

Během prvního příměří, tehdy v hodnosti plukovníka, obdržel od Davida Ben Guriona rozkaz potopit loď Altalena, která k připlula k telavivskému pobřeží se zbraněmi pro Irgun.[18] Irgun totiž odmítl část zbraní předat IOS, čímž hrozilo nebezpečí dvojvládí, které Ben Gurion odmítal připustit. Tato událost byla pro Rabina jedním z nejtěžších okamžiků v životě, jak sám přiznal mimo záznam během televizního natáčení v roce 1994.[19] Podíl na potopení Altaleny mu však nikdy neodpustili židovští nacionalisté.[20] V následujícím období byl velitelem operací střední oblasti a zástupcem velitele operace Danny, při níž došlo k dobytí měst Ramla a Lydda a letiště v Lyddě.[21] Součástí bylo vyhnání 50 tisíc arabských civilistů, nařízené Ben Gurionem a provedené Rabinem a Allonem, které Rabina po dlouhá léta trápilo.[19] V poslední fázi války byl Rabin šéfem operací na jižní frontě a zúčastnil se hlavních bitev a bojů, včetně operací Joav a Choreb.[14]

Počátkem roku 1949 byl členem izraelské delegace během jednání o příměří s Egyptem na řeckém ostrově Rhodos.[4] Výsledkem jednání byly dohody o příměří, které ukončily válečný stav se sousedícími státy. Po demobilizaci na konci války byl služebně nejstarším členem Palmach, který zůstal v IOS. V březnu 1950 se stal armádním instruktorem, který vedl kurz pro přípravu velitelů praporu.[22] Rabin rovněž vytvořil výcvikovou doktrínu IOS a styl velení, známý pod rozkazem „následujte mě“ (anglicky: follow me).[2] V roce 1953 absolvoval britskou školu pro důstojníky Camberly Staff College[23] a po návratu byl v roce 1955, v pouhých 32 letech, povýšen do hodnosti generálmajora (čímž se stal nejmladším generálem izraelské armády)[7] a zároveň tehdejším náčelníkem Generálního štábu Moše Dajanem jmenován velitelem výcvikové větve IOS. První z rozhodnutí, které v této funkci učinil bylo nařízení, že každý bojový důstojník musí po absolvování důstojnického kurzu podstoupit parašutistický výcvik (mezi první zařadil členy generálního štábu).[23] V letech 1956 až 1959 byl velitelem severního velitelství.[14]

Šablona:Externí obrázek Dne 24. ledna 1961 byl jmenován zástupcem náčelníka Generálního štábu IOS Cvi Cura.[24] Z této funkce se snažil prosadit svůj názor, že by Izrael měl snížit svou závislost na francouzských zbraních a spíše se orientovat na americké zbraně. V této otázce se neshodoval s tehdejším náměstkem ministra obrany Šimonem Peresem a tento spor je prakticky začátkem jejich vzájemných sporů a rivality.[24] Dne 1. ledna 1964 byl v 41 letech Levi Eškolem jmenován náčelníkem Generálního štábu.[24] Za jeho vedení dosáhly IOS během šestidenní války v roce 1967 vítězství nad Egyptem, Sýrií a Jordánskem. Poté co bylo jeruzalémské Staré Město osvobozeno izraelskou armádou, byl mezi prvními, kdo Staré Město navštívili. Bezprostředně po skončení války mu byl Hebrejskou univerzitou udělen čestný doktorát z filosofie a při jeho přijetí pronesl svou slavnou řeč v univerzitním kampusu na hoře Skopus.[10] Jen několik týdnů před válkou, v druhé polovině května, však Rabin zažil krušné okamžiky. Izraelský generální štáb nebyl zajedno, zda proti egyptským provokacím (uzavření Tiranské úžiny, vypovězení příslušníků mírových sborů OSN ze Sinaje, atp.) reagovat stupňovitě, či zda provést rychlou totální ofenzivu. V tomto sporu nepomohl ani nerozhodný premiér Eškol. Rabin se proto vydal za Ben Gurionem, který oznámil svůj návrat do politiky, doufaje, že by Ben Gurion mohl využít svůj vliv ve prospěch preventivního útoku. Rabinovo setkání s Ben Gurionem vzpomíná kniha Luca Rosenzweiga: „Jenže Ben Gurion ostře napadl Rabina, že vyvoláním zbytečné války dává v sázku budoucnost Izraele. To byla pro Rabina taková rána, že se zhroutil: na několik dní úplně zmizel. Oficiálně měl „otravu tabákem,“ ve skutečnosti však upadl do hluboké deprese, jak sám později přiznal.“[25]

Velvyslanec a ministr práce

Izraelské stíhací letouny F-4 Phantom byly Izraeli prodány během Rabinova působení ve Spojených státech. Fotografie tohoto byla pořízena na letecké základně Tel Nof.

V lednu 1968 odešel z armády po 27 letech služby a téhož roku byl jmenován izraelským velvyslancem ve Spojených státech. Během svého pětiletého působení ve Spojených státech se snažil o posílení vztahů a sehrál hlavní roli v podpoře strategické spolupráce mezi oběma zeměmi.[2] Během jeho působení se Spojené státy staly hlavním dodavatelem zbraní do Izraele a byl uzavřen obchod na prodej letounů A-4 Skyhawk a F-4 Phantom do Izraele.[26] Do Izraele se vrátil v březnu 1973, ještě před vypuknutím jomkipurské války, a začal se angažovat v izraelské politice a straně Ma'arach, za níž byl v prosinci téhož roku zvolen poslancem Knesetu.[27] Po svém návratu si poznamenal: „Izrael, do kterého jsem se vrátil, měl sebejistotu, téměř samolibou auru, jaká sluší zemi na hony vzdálené hrozbě války.“[28] Tato sebejistota však stála Izrael mnoho obětí při jomkipurské válce v říjnu téhož roku. Ještě 5. října, den před vypuknutím války, Rabin díky okamžitému povolávacímu rozkazu svého syna Juvala z dovolené pochopil, že jsou IOS ve stavu pohotovosti, válku však neočekával.[29][pozn 1] Ráno následujícího dne byl pozván na schůzku bývalých náčelníků Generálního štábu s ministrem obrany Dajanem, která se měla konat v 15.00. Přesně hodinu před plánovanou schůzkou však Egypt a Sýrie zahájili koordinovaný útok na Izrael.[29] Po válce a po volbách byl v březnu 1974 jmenován ministrem práce ve vládě Goldy Meirové, která se však zapsala do historie státu jako vláda s nejkratším působením.[27] Dne 1. dubna totiž byla zveřejněna předběžná zpráva Agranatovy komise, která byla „vytvořená za účelem vyšetření nedostatečné připravenosti v předvečer jomkipurské války.“[27] Předběžná zpráva komise označila za viníky vysoké armádní a zpravodajské činitele a premiérku Meirovou s ministrem obrany Dajanem očistila. Na oba dva politické představitele se však snesla ostrá vlna kritiky, v jejímž důsledku nakonec postupně oba dva rezignovali.[27]

První funkční období premiéra

Poté co Golda Meirová v dubnu 1974 rezignovala, utkal se Rabin s Šimonem Peresem o funkci předsedy strany. Ve stranických primárkách zvítězil, dravé soupeření a rivalita mezi ním a Peresem jej však provázela po dvě následující desetiletí. Ve funkci premiéra nahradil Goldu Meirovou 3. června 1974. Jeho koaliční vláda zahrnovala strany Rac, Nezávislé liberály, stranu Pokroku a rozvoje a Arabskou kandidátku beduínů a venkovanů.[30] Tato vládní koalice s minimální většinou v Knesetu měla trvání pouze několik měsíců a byla jedním z mála období, kdy se na vládě nepodílely náboženské strany. Národní náboženská strana se stala součástí koalice 30. října 1974 a strana Rac ji opustila 6. listopadu.

Jicchak Rabin během návštěvy jihoizraelského kibucu Ejlot v roce 1975

Jako nový premiér čelil Jicchak Rabin několika podstatným úkolům, mezi něž patřila například potřeba rehabilitovat IOS, řešit sociální problémy, zlepšit ekonomiku země, ale také obnovení důvěry veřejnosti ve vojenské a civilní vedení. Všechny tyto úkoly mu komplikovaly vnitrostátní skandály, rostoucí neklid v průmyslu, ale i rivalita uvnitř členy jeho vlády (včetně té mezi ním a Peresem).[2]

V zahraniční politice došlo 1. září 1975, díky prostřednictví Spojených států, mezi Izraelem a Egyptem k podpisu Sinai Interim Agreement, v jejímž důsledku se Izrael stáhl od Suezského průplavu až po východní část průsmyků Gidi a Mitla výměnou za volnou plavbu izraelských nevojenských lodí Suezským průplavem; ve vzniklém prostoru mělo dojít ke vzniku nárazníkového pásma OSN a dohoda obsahovala i další dodatky.[31] Obě strany zároveň prohlásily, že konflikt mezi nimi a na Blízkém východě nemůže být řešen vojenskou silou, ale mírovými prostředky.[32] Dohoda byla výsledkem kyvadlové politiky Henryho Kissingera a hrozby „přehodnocení“ americké regionální politiky a vztahů s Izraelem. Rabin ve svých pamětech poznamenal, že tento „nevinný pojem byl posel jednoho z nejhorších obdobích v americko-izraelských vztazích.“[33] Díky této dohodě bylo v březnu 1979 podepsáno vůbec první memorandum porozumění mezi Izraelem a Spojenými státy (v něm se Spojené státy zavázaly nejednat s OOP).[31] Dohoda byla rovněž důležitým krokem k dohodám z Camp Davidu z roku 1978 a mírové smlouvě s Egyptem, podepsané v roce 1979.

Jicchak Rabin hovoří na učitelské sionistické konferenci v roce 1975

Pravděpodobně nejdramatičtější událostí Rabinova prvního funkčního období byla operace Entebbe z roku 1976. Na jeho rozkaz provedla speciální jednotka izraelské armády Sajeret Matkal záchrannou operaci zhruba stovky izraelských a židovských cestujících letu společnosti Air France, unesených palestinskými teroristy z Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP) a německými Revolučními buňkami do Ugandy. Celá operace se odehrála v průběhu 57 minut a všichni rukojmí při ní byli zachráněni. Zahynul však při ní velitel operace Jonatan Netanjahu (bratr pozdějšího premiéra Benjamina Netanjahua). Tato izraelská akce dosáhla velkého národního i mezinárodního významu: v národním měřítku byla kompenzací stáletrvajícího izraelského traumatu z jomkipurské války a probíhající ekonomické krize, v mezinárodním měřítku pak dala příklad všem zemím, jejichž občané se stali rukojmími „vzdušných únosců“ a které doposud jednaly opatrně.[34]

V prosinci roku 1976 došlo ke krizi, která znamenala konec Rabinovy vlády. Strana Agudat Jisra'el totiž podala návrh na vyslovení nedůvěry vládě kvůli porušení šabatu.[35] Toho se vládní představitelé v čele s Rabinem dopustili, když se zúčastnili oficiální ceremonie přivítání příletu čtyř nových stíhacích letounů F-15 pro izraelské letectvo. Slavnost se však protáhla a vládní delegace se tak vracela do svých domovů až po začátku šabatu.[36] Při hlasování o vyslovení nedůvěry vládě nakonec Rabinův kabinet neobstál kvůli tomu, že se hlasování zdrželo všech deset poslanců vládní Národní náboženské strany. Rozzuřený Rabin následně stranu vyloučil z vlády a 22. prosince předal do rukou prezidenta Efrajima Kacira vládní demisi.[35] Datum předčasných voleb bylo stanoveno na květen 1977. V únoru 1977 se konaly stranické primárky, ve kterých Peres vyzval Rabina k obhájení předsednického křesla. Těsným rozdílem 41 hlasů (1445 hlasů pro Rabina, 1404 pro Perese při 16 absencích) Rabin křeslo šéfa strany obhájil.[35]

Setkání amerického prezidenta Jimmyho Cartera (vpravo) s Jicchakem Rabinem v Bílém domě v březnu 1977

V březnu se Rabin vypravil na svou první oficiální cestu do Spojených států ve funkci premiéra.[35] Během jednání vyrozuměl amerického prezidenta Jimmyho Cartera o izraelském postoji ve věci arabsko-izraelského, potažmo izraelsko-palestinského konfliktu. Uvedl, že by Izrael byl ochoten vzdát se velké části Sinajského poloostrova a částečně, avšak ne zcela, stáhnout se ze Západního břehu výměnou za mír. Rezolutně odmítl izraelský odchod z Golanských výšin. Dále připustil možnost vzniku jordánsko-palestinského státního celku, nicméně zamítl možný vznik nového, čistě palestinského, státu.[35] Po setkání s Carterem Rabin veřejně oznámil, že Spojené státy podporují izraelskou myšlenku obhajitelných hranic. Carter však nechtěl, aby vznikl mylný dojem, že Spojené státy poskytly Izraeli bianko šek, a tak Bílý dům Rabinovo prohlášení uvedl na pravou míru.[37] Tento incident zapříčinil zhoršení americko-izraelských vztahů, které například podle Quandta (2005) přispělo k porážce Strany práce v květnových parlamentních volbách.[37]

Další nepříjemností, která Rabina před volbami zastihla, bylo odhalení deníku Haaretz z 15. března téhož roku, že Rabinova manželka Lea má v zahraničí dolarový účet z dob, kdy byl Rabin velvyslancem ve Spojených státech. Podle tehdejších zákonů sice bylo pro Izraelce žijící v zahraničí legální mít takový účet, nebylo to však možné pro Izraelce žijící v Izraeli (šlo tedy o čtyři roky, kdy byl účet ilegální). Počátkem dubna byla Lea Rabinová souzena za porušení izraelských zákonů a Rabin následně rezignoval na post předsedy strany a kandidáta na premiéra. Dne 17. dubna byla Lea Rabinová odsouzena „k pokutě ve výši desetinásobku nejvyšší částky na účtu.“[38][pozn 2]

Člen opozice a ministr obrany

Podrobnější informace naleznete v článku První intifáda.

Po Rabinově rezignaci se stal předsedou Strany práce Šimon Peres. V parlamentních volbách utrpěla strana těžko porážku a poprvé od vzniku státu tak v čele vlády stanula pravice v podobě Likudu Menachema Begina. V srpnu 1979 vydal Rabin své paměti, v nichž se nebývale ostře opřel do svého dlouholetého politického protivníka Perese. Označil jej jako „nenapravitelného intrikána“, který nebyl schopen se povznést nad to, aby proti němu jednal. Dále v nich napsal: „Nejenže se pokoušel podrazit mě, ale i celou vládu, a důvěřoval starému bolševickému pravidlu ‚čím hůř, tím lépe pro Perese.‘ Šířil lži a nepravdy a škodil Straně práce, čímž se korunoval na vůdce opozice.“[39] Mnohem kontroverznější však na pamětech bylo uvedení podrobností o vyhnání Arabů z Ramly a Lyddy (Lod) během války za nezávislost. Zmíněná pasáž byla cenzorem s uvedením důvodu zamítnuta, americkému listu The New York Times se však tyto skutečnosti podařilo zjistit a uveřejnil je.[39]

Soubor:Intifada1990.jpg
Plakát Ajmana Bardaweela z roku 1990 z průběhu první intifády znázorňuje izraelskou vojenskou botu na území Západního břehu a Pásma Gazy

Od roku 1984 byl Rabin členem výboru pro zahraniční věci a obranu.[40] V letech 1984 až 1990 byl ministrem obrany ve vládách národní jednoty, vedených premiéry Jicchakem Šamirem a Šimonem Peresem.[2] V době, kdy Rabin nastoupil na ministerstvo obrany, byla izraelská armáda po první libanonské válce stále hluboko v Libanonu. Rabin nařídil její stažení do „bezpečnostní zóny“ na libanonské straně hranice, kde IOS spolupracovala s Jiholibanonskou armádou.[41] Během svého působení na ministerstvu zrušil projekt vývoje víceúčelového stíhacího letounu IAI Lavi[14] a podílel se na prohlubování vztahů Izraele s Jordánskem. V dubnu 1986 se ve Štrasburku tajně sešel s jordánským králem Husajnem, načež Jordánsko uzavřelo kanceláře OOP v Ammánu.[42]

Mezi nejzásadnější události jeho působení v čele ministerstva patřila první intifáda (arabsky: انتفاضة, „procitnutí“ či doslova „lidové povstání“), jinak též „válka kamenů“, která vypukla 9. prosince 1987 v Pásmu Gazy. Její rozbuškou se stala dopravní nehoda izraelského a palestinského automobilu, při které zahynuli čtyři palestinští Arabové. Podle palestinské strany měl Izraelec nehodu způsobit záměrně jako pomstu za vraždu Izraelce spáchanou v Gaze o několik dní dříve. Zprvu intifáda probíhala v podobě demonstrací, nepokoje se však zakrátko rozšířily i na Západní břeh. V době kdy začaly, byl Rabin v zahraničí a na základě získaných informací nepokládal za nutné vracet se zpět dříve.[43] Násilnostmi nepokojů a hlavně jejich rozsahem, byli zaskočeni izraelští vojáci, kteří nebyli vycvičeni k potírání lidových povstání, ale k boji proti cizí armádě. Do mnohých palestinských vesnic jim byl zablokován přístup a ve většině měst a sídel v Gaze a na Západním břehu jim Arabové nadávali a útočili na ně kamením a zápalnými lahvemi. Součástí nepokojů byly dále generální stávky, bojkoty, zapalování pneumatik, graffiti, vyvěšování palestinských vlajek, barikády a pouze občas byly zaznamenány skutečné teroristické akce, při nichž došlo k používání tzv. Molotovových koktejlů či granátů. V důsledku násilností jednali vojáci podrážděně a obzvláště razantně.[43] Sám Rabin přijal tvrdá opatření k zastavení demonstrací a zastrašení demonstrantů v rámci politiky „síly, moci a bití“.[44] Proti demonstrantům armáda používala slzný plyn, kaučukové a plastové kulky a v krajní nouzi ostrou munici. Gilbert ve své knize Izrael: Dějiny zmiňuje Rabinovu instruktáž armádních důstojníků. Konkrétně uvádí:[45]

Když Rabin (…) hovořil k armádním důstojníkům o užití síly proti palestinským vrhačům kamenů, řekl jim, že je adekvátní použít sílu, aby bylo možno dostat demonstranty pod kontrolu, ale že násilí nemá být užíváno neuváženě. Když je nutné rozhodnout se při konfrontaci s demonstrantem házejícím zápalnou láhev, zda je lepší vystřelit na něj z pušky nebo udeřit ho obuškem, pak je lépe užít obušek. Byla to v zásadě umírněná rada: je lepší zlomit demonstrantovi nějakou kost než na něho vystřelit a riskovat těžké zranění nebo jeho smrt. Ale rada „udeřit obuškem“ se objevila v novinách na celém světě jako „přeražte jim kosti,“ přičemž obojí se zdálo kruté a necitlivé, a Izrael byl značně zostuzen.

Martin Gilbert, Izrael: Dějiny, s. 513

Údajný výrok „přeražte/zlámejte jim kosti“ do značné míry rezonoval izraelskou politikou. Dva izraelští poslanci žádali ustanovení vyšetřovací komise, která by prošetřila Rabinovy rozkazy a postupy během intifády.[46] Podle Lei Rabinové však takový výrok nikdy nepronesl, avšak podle jiné verze výrok skutečně pronesl, aby izraelské vojáky odradil od střelby na kameny házející palestinské Araby.[10]

Samotné povstání překvapilo i Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) v Tunisku,[45] která měla povstání „oficiálně vést“. Fakticky výraznou moc však v jeho rámci získala palestinská militantní islamistická skupina Hamas, která vznikla na počátku první intifády. Nepokoje se rozrostly a byly ukončeny až podepsáním mírové dohody z Osla roku 1993. Kombinace selhání politiky „železné pěsti“, snížení izraelské mezinárodní prestiže, přerušení administrativních vazeb Jordánska na Západní břeh a americké uznání OOP zástupcem palestinského národa, donutily Rabina usilovat o ukončení násilí skrze jednání a dialog s OOP.[47][48]

V letech 1990 až 1992 byl opět poslancem Knesetu a členem výboru pro zahraniční záležitosti a obranu.[49]

Druhé funkční období premiéra

Zleva: Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podepsání Mírových dohod z Osla na trávníku před Bílým domem ve Washingtonu, 13. září 1993

V dubnu 1992 se ve Straně práce konaly primárky, v nichž Rabin porazil dosavadního předsedu Perese.[13] Ve stejném roce se konaly parlamentní volby, ve kterých Rabinova strana přesvědčivě porazila stranu Likud vedenou Jicchakem Šamirem. Rabinovi se povedlo oslovit veřejnost imagí hrdiny šestidenní války, rázného ministra obrany z 80. let a muže vstřícného mírovým jednáním.[50] Na jeho úspěch mělo vliv i to, že většina veřejnosti chtěla ukončit neutuchávající násilí.[50] Ve volbách však levicový blok získal pouze těsnou většinu. Rabinovi se nicméně podařilo sestavit první levicovou vládu po patnácti letech, a to za podpory stran Merec (skupiny tří středolevých stran) a Šas (ultraortodoxní náboženské strany),[51] navíc měla vládní koalice podporu arabských i komunistických stran. V červnu se v 70 letech stal podruhé premiérem a jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo zastavení další výstavby izraelských osad na okupovaných územích (netýkalo se však výstavby stávajících osad).[52] Ministrem zahraničí učinil svého dlouholetého rivala Šimona Perese a pro sebe si navíc ponechal post ministra obrany a ministra náboženských věcí.[52][53] Nová vláda měla příznivý vliv na mírová jednání, která se konala v různých evropských městech; mimo zmíněná jednání probíhaly v Oslu tajné schůzky za účasti představitelů Izraele a OOP. Aby se mohli Izraelci se zástupci OOP vůbec sejít, musel být zrušen zákon, který takové styky zakazoval.[54]

Tajné schůzky vyústily v srpnu 1993 v základní náčrt budoucí mírové dohody z Osla, známý jako „Deklarace zásad“. Dne 30. srpna informoval Rabin vládu o probíhajících jednáních a předložil jí ke schválení návrh dohody. Ta ji při absenci dvou členů schválila a 4. září schválil návrh dohody i ústřední výbor OOP v Tunisku.[55] Aby na izraelské straně vůbec mohl začít proces schvalování, a aby zatlačil na předsedu OOP, oznámil Rabin Arafatovi, že je izraelská vláda připravena uznat OOP jakožto zástupce palestinského lidu. Následně došlo 9. září 1993 k výměně dopisů o vzájemném uznání. V prvním dopise, který byl Arafatem poslán Rabinovi, se OOP zřekla terorismu a uznala právo Státu Izrael na existenci v míru a bezpečí. V reakci na to Izrael poslal dopis Arafatovi, v němž oficiálně uznal OOP jako zástupce palestinského lidu.[54][56]

V reakci na schválení návrhu vládou vystoupila z vládní koalici strana Šas,[57] čímž se Rabinova vláda stala minoritní a musela se opírat o hlasy arabských a komunistických stran. Mírová smlouva byla nakonec v izraelském parlamentu schválena těsnou většinou jednoho hlasu. Před závěrečným hlasováním Rabin prohlásil:

„ Členové Knesetu, nemůžeme si vybírat své sousedy, ani své nepřátele, dokonce ani ty nejkrutější mezi nimi. Máme jen to, co tu je. OOP bojovala proti nám, a my bojovali proti nim - a s nimi nyní hledáme stezku k míru. Můžeme zamknout všechny dveře, překazit všechny pokusy o mír. Máme morální právo nezasednout k jednacímu stolu s OOP (…) nepotřást rukou, která tiskla spoušť. Máme sílu odmítnout s odporem návrhy OOP - a pak se stát nevědomky partnery v pokračujícím cyklu, se kterým jsme museli do nynějška žít: války, terorismus a násilí. “
—  Jicchak Rabin, v projevu před závěrečným hlasováním o mírové dohodě v Knesetu[56]
„ Je nám souzeno žít společně na stejné půdě, ve stejné zemi. My, vojáci, kteří jsme se vrátili z bitev poskvrnění krví; my, kteří jsme viděli, jak byli před našima očima zabiti naši příbuzní a přátelé; my kteří jsme přišli ze země, kde rodiče pohřbívali své děti; my kteří jsme bojovali proti vám, Palestincům, vám dnes říkáme hlasitě a jasně: Už dost bylo krve a slz. Dost! “

— Jicchak Rabin, část projevu během slavnostního podepsání mírové dohody[58]

Podle podepsané dohody měla být na přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva. V daném časovém horiznotu měla probíhat jednání o závěrečných otázkách týkajících se především otázky Jeruzaléma, uprchlíků, židovských osad, hranic a vody. Okupovaná území měla být rozdělena do tří zón, v závislosti na izraelském a palestinském podílu kontroly těchto území. Konečná dohoda měla být uzavřena na základě rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 242 a č. 338. Dohoda byla podepsána 13. září 1993 Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem. Slavnostní ceremoniál se uskutečnil na trávníku před Bílým domem za účasti amerického prezidenta Billa Clintona.

Podepsání dohod z Osla, přestože bylo významným krokem na cestě k míru, se ukázalo jako značně kontroverzní krok, který rozdělil jak izraelskou, tak palestinskou společnost a tím zkomplikoval mírový proces. Na palestinské politické scéně začala sílit opozice v podobě Hamasu a Palestinského islámského džihádu, kteří se proti OOP a mírovému procesu začali vymezovat. V Izraeli se proti smlouvě postavila pravice v čele s Likudem a další uskupení, zejména pak rada židovských osad Ješa a hnutí Guš Emunim.[57] Začaly se stupňovat i násilnosti a teroristické akce na obou stranách. Mírový proces se pokusil narušit židovský osadník Baruch Goldstein, když v únoru 1994 při tzv. masakru v Jeskyni patriarchů postřílel 29 modlících se muslimů.[59] Tento útok vyvolal sérii palestinských odvetných útoků a jako nový fenomén se objevily sebevražedné atentáty.[57] Pravice proti Rabinově politice pořádala bouřlivé demonstrace, na nichž vystupovali předáci Likudu Benjamin Netanjahu a Ariel Šaron. Součástí štvavé kampaně byly Rabinovy plakáty, na nichž byl vyobrazen s kefíjou, hitlerovským knírkem či v uniformě důstojníka SS.[60][61] Na demonstracích byla též pronášena rakev s Rabinovou figurínou a Rabinovi a jeho ženě bylo vyhrožováno smrtí. Mírový proces však i přes tyto nepokoje na obou stranách pokračoval. Po několika měsících podepsali Rabin a Arafat dohodu o odchodu izraelských jednotek z měst Gaza a Jericho. Jásir Arafat se stal oficiálním prezidentem Palestinské samosprávy a v červenci 1994 přesunul své sídlo z Tuniska do Gazy.[62]

Šablona:Externí obrázek

Zleva: král Husajn, Bill Clinton a Jicchak Rabin po podpisu izraelsko-jordánské mírové smlouvy v září 1994

Za roli při vzniku Oselských dohod získal Rabin v roce 1994 společně s Jásirem Arafatem a Šimonem Peresem Nobelovu cenu míru.[63] V roce 1994 mu bylo bývalou první dámou Nancy Reaganovou uděleno ocenění Ronald Reagan Freedom Award, které se uděluje osobám, „které významně a trvale přispěly svobodě na celém světě“ a těm, jenž „ztělesňují celoživotní přesvědčení prezidenta Reagana, že i jeden muž či žena, mohou něco změnit“.[64] Téhož roku mu byla společně s Jásirem Arafatem udělena cena prince Asturského v kategorii mezinárodní spolupráce.[65] Jen o rok dříve, v roce 1993, byl jednou ze čtyř osobností, které časopise Time vybral jako osobnost roku. Tato skupina, označená jako „Mírotvůrci“, kromě Rabina zahrnovala Jásira Arafata, Nelsona Mandelu a Frederika Willema de Klerka.[66]

Díky podepsání Oselských dohod došlo i ke zlepšení vztahů mezi Izraelem a Jordánskem.[57] Zlom v jednáních nastal v květnu 1994 na schůzce v Londýně, kde se Rabin Jordánsku zaručil, že bude mít privilegované postavení v dohledu na svatá místa islámu v Jeruzalémě. Po sérii veřejných i tajných jednání pak byla 26. října 1994 podepsána izraelsko-jordánská mírová smlouva. Ta oživila izraelské vztahy s arabskými státy v severní Africe a v Perském zálivu.[7] Pokrok ve vztazích nastal i mezi Izraelem a Sýrií, avšak uzavření smlouvy a návrácení Golanských výšin se ukázalo jako politicky neprůchodné.[57]

V září 1995 došlo k dalšímu pokroku v jednáních s palestinskou reprezentací a 28. září byla podepsána tzv. Přechodná dohoda (Interim Agreement), neoficiálně označovaná jako Oslo II. Tato dohoda týkající se Západního břehu znamenala stažení izraelské armády z určených palestinských měst, která následně přešla pod palestinskou správu. Podepsání dohody sebou přineslo na obou stranách opětovnou vlnu kritiky, která vyvrcholila v listopadu 1995 vraždou Jicchaka Rabina.[67]

Atentát

Hlavní článek: Atentát na Jicchaka Rabina
„ Dvacet sedm let jsem byl mužem války. Vedl jsem boje, pokud nebyla šance na mír. Vždy jsem však věřil, že většina lidí touží po míru a je ochotna využít možnosti míru docílit. Násilí ničí základy izraelské demokracie. Mělo by být odsouzeno. Mělo by být odsouzeno, vykořeněno a izolováno. Násilí není cestou Státu Izrael. “

— Jicchak Rabin, část posledního projevu proneseného na velkém shromáždění v Tel Avivu, 4. listopadu 1995[68]

V reakci na pravicové demonstrace proti mírovému procesu svolal Rabin s hnutím Mír nyní na 4. listopadu na telavivském náměstí Izraelských králů velkou mírovou demonstraci s názvem „Ano míru, ne násilí“ (anglicky: Yes to Peace, No to Violence).[10] Demonstrace měla odpůrcům vzkázat, že mezi Izraelci má mírový proces stále podporu.[61] Během stotisícové demonstrace stál Rabin na vyvýšeném prostranství před telavivskou radnicí, kde spolu s Šimonem Peresem a zpěvačkou Miri Aloni zpívali píseň Šir la-Šalom‎ (doslova „Píseň míru“) a kde pronesl svůj poslední projev na podporu mírového procesu (viz vpravo). V okamžiku, kdy po projevu scházel z pódia a procházel davem ke svému autu, byl třikrát střelen radikálním pravicovým ortodoxním Židem Jigalem Amirem, který chtěl zabitím Rabina zastavit mírový proces a dle svých slov tak „zachránit židovský národ“.[61] Rabin byl okamžitě byl převezen do nemocnice Ischilov, kde však po padesáti minutách na operačním stole zemřel z důvodu velké krevní ztráty a průstřelu plíce. Bezprostředně po střelbě byl Amir zadržen přítomnými policisty.[69]

Náměstí Izraelských králů, dnes Rabinovo náměstí, v Tel Avivu, je místem, kde byl spáchán atentát na Jicchaka Rabina. Dnes zde stojí jeho památník.

Během soudního procesu s pětadvacetiletým Amirem vyšlo najevo, že měl v plánu Rabina zabít již dvakrát, ale pokaždé byl jeho záměr zmařen nečekanou okolností. Podle vlastních slov měl jednat v souladu s halachou (židovským náboženským právem). U soudu prohlásil: „Každý Žid, který ponechá svůj lid nebo území nepříteli podobně jako Rabin, musí být zabit. Studoval jsem halachu celý život a dobře vím, o čem mluvím.“[70] Zjistilo se rovněž, že někteří rabíni z rady Ješa označili Rabina nejtěžšími halachickými obviněními Žida, a to tituly rodef a moser. Jak uvádí Čejka (2009), „Amir otevřeně přiznal, že se těmito religiózními (dez)intepretátory židovského práva z řad rabínských autorit náboženských osadníků inspiroval.“ Amir byl soudem shledán vinným a odsouzen k nepodmíněném doživotnímu odnětí svobody.[70]

Šablona:Externí obrázek Po krizovém zasedání vlády byl zastupujícím premiérem jmenován ministr zahraničí Šimon Peres.[71] Rabinova vražda znamenala velký šok pro izraelskou veřejnost i zbytek světa. Statisíce truchlících Izraelců se shromáždily na náměstí, kde byl Rabin zavražděn, a oplakávaly jeho smrt. Scházeli se zde zvláště mladí lidé, kteří zapalovali svíčky a zpívali písně míru. Rabinova pohřbu se zúčastnili zástupci z celého světa, včetně osmdesáti hlav států.[72] Mezi zúčastněnými byli např. ruský ministerský předseda Viktor Černomyrdin,[73] španělský ministr Felipe González,[74] kanadský ministerský předseda Jean Chrétien, izraelský ministerský předseda a minist zahraničí Šimon Peres,[75] generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí,[76] prezident Spojených států Bill Clinton,[77] jordánský král Husajn,[78] Rabinova vnučka Noa Ben-Arci,[79] první náměstek ministerského předsedy Šimon Ševes,[80] egyptský prezident Husní Mubarak,[81] a izraelský prezident Ezer Weizman.[82] Bill Clinton, který byl na pohřbu jedním z řečníků, svůj projev zakončil památným rozloučením v hebrejštině – „šalom chaver“ (hebrejsky: שלום חבר, doslova „sbohem, příteli“).[83] Jicchak Rabin je pohřben na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě.[7]

Tak jako u mnoha politických atentátů, probíhala i u Rabinovy vraždy debata o pozadí atentátu a vynořila se řada konspiračních teorií (od spiknutí v tajné službě Šin Bet, až po fingovaný atentát, jehož průběh nevyšel).[84][85]

Důsledky Rabinovy smrti

Náhrobní kámen Jicchaka (vpravo) a Lei (vlevo) Rabinových na Herzlově hoře v Jeruzalémě

Smrt Jicchaka Rabina poznamenala izraelsko-palestinská jednání a čím dál více bylo těžší nalézt společnou řeč, která by vedla k udržení mírových vztahů mezi židovským státem a palestinskými Araby. Izraelské osady na okupovaných územích se staly velkým ohniskem nesváru, který trvá až do dnešních dnů (2009). Trvalé důsledky Rabinovy smrti popisuje britský autor Charles D. Smith slovy: „Přízrak dalších atentátů či případné občanské války v Izraeli, který by nastala v případě stažení se z okupovaných území, posílil izraelského ministerského předsedu Ehuda Baraka v rozhodnutí posílit expanzi osad s připomenutím velké touhy osadníků po trvalém míru s Palestinci, a dále tato událost napomohla k větší toleranci izraelských aktivit ze strany amerických mírových vyjednávačů, kteří si ovšem uvědomili i negativní důsledky těchto expanzivních aktivit.“[86]

Rabinův hrob v obležení květin a smutečních vzkazů, prosinec 1995

Atentát též napnul již tak špatné vztahy mezi Stranou práce a stranou Likud do naprosto bezprecedentní míry. Napjatá atmosféru pak dále rozvířil Benjamin Netanjahu, který následujícího roku odmítl uznat den národního smutku za zesnulého Jicchaka Rabina, což mu vdova po Rabinovi oplatila zákazem pronést řeč na vzpomínkovém ceremoniálu za svého zesnulého manžela, a ke kterému se, v okamžiku, kdy jí chtěl vyjádřit upřímnou soustrast, okázale otočila zády.[87]

Po Rabinově smrti nastoupil do funkce ministerského předsedy Šimon Peres.[68] Aktuální atmosféra v Izraeli velmi nahrávala jeho Straně práce. Navzdory radám se však za těchto okolností nepokusil vyvolat předčasné volby a namísto toho se soustředil především na mírová jednání se Sýrií.[88] Neprodleně rovněž provedl několik zásadních kroků ke splnění dohody z Osla. Smith o tomto napsal: „Izraelské vojenské síly se ke konci roku 1995 stáhly ze šesti klíčových měst z Oblasti A a z více než čtyř set vesnic v Oblasti B.“ Dne 20. ledna 1996 se konaly volby do palestinské samosprávné vlády, čímž byl splněn jeden z bodů z Deklarace zásad z roku 1993.[89] Volby vyhrála strana Fatah Jásira Arafata, bojkotovaly je však radikální strany Hamas a Islámský džihád, které se následně snažily nově vzniklý demokratický proces v celý mírový proces narušit násilím.[88] V izraelských ulicích začali útočit palestinští sebevražední atentátníci, na což Izrael reagoval ostrými zásahy armádou.

Mírová jednání se Sýrií nakonec úspěšná nebyla. Krátce před izraelskými volbami se objevil další problém, v podobě ostřelování severního Izraele teroristy z hnutí Hizballáh z Libanonu. Peres, který nechtěl mít ve volbách pověst měkkého politika nařídil operaci Hrozny hněvu.[88] Během operace však zahynulo velké množství civilistů, což jeho popularitě neprospělo.[88] Operací si proti sobě rovněž popudil izraelské Araby, kteří jej původně chtěli volit. Ve volbách tak nakonec vyhrál Benjamin Netanjahu.[90]

Instituce a místa pojmenované po Rabinovi

Rabinova budova Haifské univerzity je jedním z mnoha míst, které nese jméno Jicchaka Rabina.

Jméno Jicchaka Rabina nese na jeho počest řada míst a institucí v Izraeli i po celém světě. Jedním z nich je místo, kde byl Rabin zavražděn – náměstí izraelských králů (hebrejsky: כיכר מלכי ישראל, Kikar Malchej Jisra'el), které bylo po jeho smrti přejmenováno na Rabinovo náměstí.[91] V Izraeli nese dále jeho jméno množství institucí, ulic, čtvrtí, škol, mostů a parků, rovněž tak dva vládní kancelářské komplexy a dvě synagogy. Mimo Izrael nesou Rabinovo jméno ulice v Bonnu, Berlíně a New Yorku a parky v Montrealu, Římě a Limě.[92]

Na jeho počest ustanovil Kneset 12. den židovského měsíce chešvan oficiálním pamětním den Jicchaka Rabina.[93] Neoficiálně se však jeho památka připomíná 4. listopadu, což je datum jeho vraždy podle gregoriánského kalendáře. Ještě v roce 1995 byla Izraelskou poštovní službou vydána Rabinova pamětní poštovní známka.[94] O dva roky později bylo zákonem zřízeno Centrum Jicchaka Rabina.[95] V roce 1998 byl zřízen armádní přípravný program Mechinat Rabin, který před nástupem do armády připravuje absolventy středních škol ve vůdcovství. Po své smrti byl vnímán jako národní symbol a stal se ztělesněním etosu izraelských mírových táborů, a to navzdory své vojenské kariéře a někdejším radikálnějším názorům.[96] Vzpomínka na Jicchaka Rabina pronikla i do světa kultury a na jeho památku nazpíval reggae zpěvák Alpha Blondy píseň s názvem Yitzhak Rabin.

Dílo

Izraelský parlament uvádí v Rabinově profilu na svých internetových stránkách následující tituly:[97]

  • Pinkas Šerut, 1979 (hebrejsky)
  • The War in Lebanon, 1983 (hebrejsky)
  • Meetings with World Leaders, 1984 (hebrejsky)

Dále je autorem knihy:

Odkazy

Šablona:Portál Izrael

Poznámky

  1. ↑ Je nutné dodat, že Jicchak Rabin již v tomto období nebyl v armádě a po pěti letech diplomatických služeb ve Spojených státech neměl takový přehled o dění v armádě.
  2. ↑ Martin Gilbert ve své knize Izrael: Dějiny v souvislosti s výší účtu uvádí: „Nebyl to velký účet, suma na něm nikdy nepřekročila 20 000 dolarů, a v době, kdy jej chtěla zrušit (Lea Rabinová), na něm byly 2000 dolarů.“[38]

Reference

  1. ↑ a b HOROVITZ, David Phillip. Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. New York: Newmarket Press, 1996. Dostupné online. ISBN 978-1557042873. S. 40. (anglicky) Dále jen: Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. 
  2. ↑ a b c d e f Yitzhak Rabin 1922 - 1995 [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ 'בניוביץ, גיא. הישראלי מספר 1: יצחק רבין [online]. Ynetnews, 2005-05-11 [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (hebrejsky) 
  4. ↑ a b Life History of Yitzhak Rabin [online]. Kneset [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 24-25.
  6. ↑ a b c HUGHES, Libby. Yitzhak Rabin: From Soldier to Peacemaker. Lincoln: Xlibris Corporation, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-595-34856-5. S. 17-18. (anglicky) Dále jen: Yitzhak Rabin: From Soldier to Peacemaker. 
  7. ↑ a b c d e f Prime Minister Yitzhak Rabin [online]. Úřad ministerského předsedy Státu Izrael [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b Yitzhak Rabin: From Soldier to Peacemaker. s. 20
  9. ↑ Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 26
  10. ↑ a b c d e Biography of Yitzhak Rabin [online]. Zionism and Israel [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 34
  12. ↑ ROSS, Dennis. The Missing Peace: The Inside Story of the Fight for Middle East Peace. [s.l.]: Farrar, Straus, and Giroux, 2004. ISBN 978-0374199739. (anglicky) 
  13. ↑ a b c Yitzhak Rabin [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ a b c d e יצחק רבין- מצביא ומנהיג (ציוני דרך) [online]. Ministerstvo obrany Státu Izrael [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (hebrejsky) 
  15. ↑ Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 32
  16. ↑ GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha: BB Art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 195, 203. Dále jen: GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. 
  17. ↑ The Battle for Ramat Rachel, Southern Gateway to Jerusalem [online]. Daat [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ ROSENZWEIG, Luc. Ariel Šaron. Praha: Garamond, 2008. ISBN 978-80-7407-023-5. S. 56. Dále jen: ROSENZWEIG, Luc. Ariel Šaro.. 
  19. ↑ a b Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 35
  20. ↑ PERI, Yoram. The Assassination of Yitzhak Rabin. Stanford: Stanford University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0804738354. S. 30. (anglicky) 
  21. ↑ GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 223
  22. ↑ ROSENZWEIG, Luc. Ariel Šaron. s. 60
  23. ↑ a b Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 43-44
  24. ↑ a b c Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 46-48
  25. ↑ ROSENZWEIG, Luc. Ariel Šaron. s. 125
  26. ↑ QUANDT, William B. Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict Since 1967. Berkeley: University of California Press, 2005. ISBN 9780520246317. S. 66. (anglicky) Dále jen: Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict Since 1967. 
  27. ↑ a b c d GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 454-455
  28. ↑ GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 416
  29. ↑ a b GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 421-423
  30. ↑ Factional and Government Make-Up of the Eighth Knesset [online]. Kneset [cit. 2010-01-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ a b GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 459
  32. ↑ Interim Agreement between Israel and Egypt [online]. Kneset [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ RABIN, Jicchak. The Rabin Memoirs. Berkeley: University of California Press, 1996. Dostupné online. ISBN 0-520-20766-1. S. 261. (anglicky) 
  34. ↑ SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. Praha: Regia, 1999. ISBN 80-902484-4-6. S. 622-623. Dále jen: SACHAR, H.M. Dějiny Státu Izrael. 
  35. ↑ a b c d e GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 464-466
  36. ↑ TERNER, Erich. Dějiny Státu Izrael. Pardubice: Kora, 1991. 173 s. ISBN 80-901092-0-9. 
  37. ↑ a b Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict Since 1967. s. 182
  38. ↑ a b GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 467
  39. ↑ a b GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 474-475
  40. ↑ Yitzhak Rabin [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 506
  42. ↑ QUANDT, William B. Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict since 1967. Berkeley: University of California Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0520225152. S. 271. (anglicky) Dále jen: Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict since 1967. 
  43. ↑ a b KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha: Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7257-740-9. S. 171. Dále jen: Sionismus a Stát Izrael. 
  44. ↑ SHIPLER, David K. U.S. Jews Torn Over Arab Beatings [online]. The New York Times, 1988-01-26 [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ a b GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 512-513
  46. ↑ Israel Declines to Study Rabin Tie to Beatings [online]. The New York Times, 1990-06-12 [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ SHLAIM, Avi. The Iron Wall; Israel and the Arab World. [s.l.]: Penguin Books, 2000. ISBN 0-14-028870-8. S. 55–457. (anglicky) 
  48. ↑ SICHERMAN, Harvey. Yitzhak Rabin: An Appreciation [online]. Foreign Policy Research Institute [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. ↑ Knesset Member, Yitzhak Rabin [online]. Kneset [cit. 2010-01-24]. Záložka Knesset Activities. Dostupné online. (anglicky) 
  50. ↑ a b SACHAR, H.M. Dějiny Státu Izrael. s. 738-739
  51. ↑ BREGMAN, Ahron. A History of Israel. New York: Palgrave Macmillan, 2003. Dostupné online. ISBN 0-333-67631-9. S. 237. (anglicky) 
  52. ↑ a b Sionismus a Stát Izrael. s. 189-190
  53. ↑ Peace Process: American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict since 1967. s. 313
  54. ↑ a b ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 187-188. Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování. 
  55. ↑ Sionismus a Stát Izrael. s. 194
  56. ↑ a b SACHAR, H.M. Dějiny Státu Izrael. s. 744-745
  57. ↑ a b c d e Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování. s. 191-194
  58. ↑ CLINTON, William Jefferson. Můj život. Praha: Ikar, 2004. ISBN 80-249-0474-8. S. 621. 
  59. ↑ ČEJKA, Marek. Judaismus a politika v Izraeli. 3. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2009. ISBN 978-80-87029-39-8. S. 244. Dále jen: Judaismus a politika v Izraeli. 
  60. ↑ Sionismus a Stát Izrael. s. 201
  61. ↑ a b c ROSENZWEIG, Luc. Ariel Šaron. s. 245-246
  62. ↑ Sionismus a Stát Izrael. s. 196-197
  63. ↑ 1994 Nobel Prize Laureates [online]. Nobelprize.org [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. ↑ The Ronald Reagan Freedom Award [online]. Reagan Foundation [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. ↑ Yitzhak Rabin and Yaser Arafat, 1994 Prince of Asturias Award for International Cooperation [online]. Fundación Príncipe de Asturias [cit. 2010-01-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. ↑ MORROW, Lance. The Peacemakers [online]. Time [cit. 2010-01-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 195
  68. ↑ a b Kolektiv autorů. Kronika 20. století. Praha: Fortuna Print, 2001. ISBN 80-7321-069-X. S. 1456. Dále jen: Kronika 20. století. 
  69. ↑ Shalom, Friend: The Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 19
  70. ↑ a b Judaismus a politika v Izraeli. s. 246
  71. ↑ On This Day; 1995: Israeli PM shot dead [online]. BBC [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. ↑ World Leaders in Attendance at the Funeral of the Late Prime Minister Yitzhak Rabin [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1995-11-06 [cit. 2009-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. ↑ Eulogy for the Late Prime Minister and Defense Yitzhak Rabin by Russian Prime Minister Viktor Chernomyrdin [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1995-11-06 [cit. 2009-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. ↑ Eulogy for the Late Prime Minister and Defense Minister Yitzhak Rabin by Felipe Gonzalez, Prime Minister of Spain and Current EU President [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1995-11-06 [cit. 2009-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  75. ↑ Eulogy for the Late Prime Minister and Defense Minister Yitzhak Rabin by Acting Prime Minister and Foreign Minister Shimon Peres [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1995-11-06 [cit. 2009-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  76. ↑ Eulogy for the Late Prime Minister and Defense Minister Yitzhak Rabin by Boutros Boutros-Ghali, Secretary-General of the United Nations [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1995-11-06 [cit. 2009-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  77. ↑ Eulogy for the Late Prime Minister and Defense Minister Yitzhak Rabin by U.S. President Bill Clinton [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1995-11-06 [cit. 2009-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. ↑ Eulogy for the Late Prime Minister and Defense Yitzhak Rabin by His Majesty King Hussein of Jordan [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1995-11-06 [cit. 2009-11-03]. Dostupné online. (anglick) 
  79. ↑ Eulogy by Noa Ben-Artzi Filosof for Her Grandfather, the Late Prime Minister and Defense Yitzhak Rabin [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1995-11-06 [cit. 2009-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. ↑ Eulogy for the Late Prime Minister and Defense Yitzhak Rabin by Former Dir-Gen PM's Office Shimon Sheves [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1995-11-06 [cit. 2009-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. ↑ Eulogy for the Late Prime Minister and Defense Yitzhak Rabin by Egyptian President Hosni Mubarak [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1995-11-06 [cit. 2009-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  82. ↑ Eulogy for the Late Prime Minister and Defense Yitzhak Rabin by President Ezer Weizman [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, 1995-11-06 [cit. 2009-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. ↑ Shalom haver [online]. Židovská agentura [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  84. ↑ SZÁNTÓ, Jakub. Nařídil Jicchak Rabin: Zavražděte mě!?. Reflex. 18. listopad 2005, čís. 46. Dostupné online. ISSN 0862-6634. 
  85. ↑ Judaismus a politika v Izraeli. s. 248
  86. ↑ SMITH, Charles D. Palestine and the Arab-Israeli Conflict: A History with Documents. 7. vyd. [s.l.]: Bedford/St. Martin's, 2009. ISBN 978-0312535018. S. 450. (anglicky) 
  87. ↑ ROSENZWEIG, Luc. Ariel Šaron. s. 246
  88. ↑ a b c d Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování. s. 199-201
  89. ↑ Kronika 20. století. s. 1459
  90. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování. s. 202-203
  91. ↑ Sionismus a Stát Izrael. s. 230
  92. ↑ מדינה שלמה על שם רבין [online]. Walla [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (hebrejsky) 
  93. ↑ In Memory of Yitzhak Rabin [online]. Jewish Community Center of Greater Baltimore [cit. 2010-01-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  94. ↑ Commemorative Rabin Stamp [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  95. ↑ About the Center [online]. The Yitzhak Rabin Center [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. ↑ RABINOVICH, Abraham. Third anniversary commemoration „Yitzhak Rabin: The Sabra, the Mensch“ [online]. The Jerusalem Post, 1998 [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. ↑ Knesset Member, Yitzhak Rabin [online]. Kneset [cit. 2010-01-24]. Záložka Public Activities. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • BENEDIKT, Linda. Yitzhak Rabin: The Battle for Peace. [s.l.]: Haus Publisher, 2005. 184 s. ISBN 1-904950-06-X. (anglicky) 
  • HOROVITZ, David. Shalom, Friend: the Life and Legacy of Yitzhak Rabin. New York: Newmarket Press, 1996. 310 s. Dostupné online. ISBN 1-55704-287-X. (anglicky) 
  • HUGHES, Libby. Yitzhak Rabin: From Soldier to Peacemaker. Lincoln: Xlibris Corporation, 2001. 116 s. Dostupné online. ISBN 978-0-595-34856-5. (anglicky) 
  • KURZMAN, Dan. Soldier of Peace: The Life of Yitzhak Rabin. New York: HarperCollins, 1998. 576 s. ISBN 0-06-018684-4. (anglicky) 
  • MILSTEIN, Uri. The Rabin File: An Unauthorized Expose. [s.l.]: Gefen Publishing House, 1999. 472 s. ISBN 965229196-X. (anglicky) 
  • PERI, Yoram. The Assassination of Yitzhak Rabin. Stanford: Stanford University Press, 2000. 400 s. Dostupné online. ISBN 978-0804738354. (anglicky) 
  • RABINOVÁ, Lea. Rabin: Our Life, His Legacy. [s.l.]: G. P. Putnam's Sons, 1997. 320 s. ISBN 0-399-14217-7. (anglicky) 

Externí odkazy

Šablona:Sisterlinks Dílo [[:s:{{{jazyk}}}:{{{dílo}}}|{{{dílo}}}]] ve Wikizdrojích (ISO 639-1? V jazyce "{{{jazyk}}}")

Předchůdce Jicchak Rabin Nástupce
Avraham Harman Izraelský velvyslanec v USA
1968–1973 		Simcha Dinic
Golda Meirová Předseda Ma'arachu
1973–1977 		Šimon Peres
Šimon Peres Předseda Strany práce
1992–1995 		Šimon Peres
Colin Powell Ronald Reagan Freedom Award
1994 		Husajn I.
Jicchak Rabin
Premiéři Izraele
Ministři obrany Izraele
Ministři školství Izraele

Ministři vnitra Izraele
Ministři zdravotnictví Izraele

Ministři práce Izraele
Bentov (1948–49) · Meirová (1949–56) · Namir (1956–59) · Joseftal (1959–61) · Alon (1961–68) · Almogi (1968–74) · Rabin (1974) · Bar'am (1974–77)
Náčelníci Generálního štábu Izraelských obranných sil Izrael
Velitelé severního velitelství Izrael
Nositelé Nobelovy ceny za mír

Betty Williamsová / Mairead Maguireová (1976) • Amnesty International (1977) • Anvar as-Sádát / Menachem Begin (1978) • Matka Tereza (1979) • Adolfo Pérez Esquivel (1980) • Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (1981) • Alva Myrdalová / Alfonso García Robles (1982) • Lech Wałęsa (1983) • Desmond Tutu (1984) • Lékaři proti jaderné válce (1985) • Elie Wiesel (1986) • Óscar Arias (1987) • Mírové síly OSN (1988) • Tändzin Gjamccho (14. dalajláma) (1989) • Michail Gorbačov (1990) • Aun Schan Su Ťij (1991) • Rigoberta Menchú (1992) • Nelson Mandela / F.W. de Klerk (1993) • Jásir Arafat / Šimon Peres / Jicchak Rabin (1994) • Pugwashské konference / Józef Rotblat (1995) • Carlos Belo / José Ramos-Horta (1996) • Mezinárodní kampaň za zákaz nášlapných min / Jody Williams (1997) • John Hume / David Trimble (1998) • Lékaři bez hranic (1999) • Kim Te-džung (2000)

1901–1925 • 1926–1950 • 1951–1975 • 1976–2000 • 2001–současnost
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jicchak_Rabin&oldid=4894324“