Přeskočit na obsah

Binjamin Ben Eli'ezer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Binjamin Ben Eli'ezer
בנימין בן אליעזר
Ben Eli'ezer v roce 2008
Ben Eli'ezer v roce 2008
25. ministr průmyslu, obchodu a práce Izraele
Ve funkci:
31. března 2009 – 18. ledna 2011
PředchůdceEli Jišaj
NástupceŠalom Simchon
19. ministr obrany Izraele
Ve funkci:
7. března 2001 – 2. listopadu 2002
PředchůdceEhud Barak
NástupceŠaul Mofaz
Stranická příslušnost
ČlenstvíStrana práce

Narození12. února 1936
Basra
Úmrtí28. srpna 2016 (ve věku 80 let)
Tel Aviv
Místo pohřbeníhřbitov ha-Darom
Kneset11.19.
Profesepolitik a důstojník
Náboženstvíjudaismus
CommonsBinyamin Ben-Eliezer
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Binjamin „Fuád“ Ben Eli'ezer (hebrejsky בנימין „פואד” בן אליעזר‎, 12. února 1936 Basra[1], Irák28. srpna 2016 Tel Aviv) byl izraelský politik, poslanec, ministr a brigádní generál Izraelských obranných sil. V letech 2001 až 2002 stál v čele Strany práce.

Pocházel z Iráku a díky své plynulé znalosti arabštiny si v armádě vysloužil přezdívku Fuád. Během své vojenské kariéry bojoval v šestidenní, jomkipurské a opotřebovací válce. Na přelomu 70. a 80. let působil nejprve jako vojenský správce a později jako vládní koordinátor na Západním břehu Jordánu. Armádu opustil v roce 1984 v hodnosti brigádního generála a odešel do politiky.

Ve volbách v roce 1984 byl poprvé zvolen poslancem Knesetu za Stranu práce. Poslanecký mandát vykonával v devíti funkčních obdobích po následujících třicet let. V této době zastával různé ministerské posty v izraelských vládách. Nejprve se v letech 1992 až 1996 stal ministrem bydlení a výstavby za vlád Jicchaka Rabina a Šimona Perese (tento resort opětovně řídil mezi lety 2000 a 2001 ve vládě Ehuda Baraka). Následně v letech 2001 až 2002 stanul v čele ministerstva obrany za první Šaronovy vlády, a v roce 2005 se stal ministrem národní infrastruktury ve druhé Šaronově vládě (tento post zastával ještě jednou v letech 2006 až 2009 v Olmertově vládě). Jeho posledním vládním angažmá byla pozice ministra průmyslu, obchodu a práce, jíž v letech 2009 až 2011 zastával ve druhé Netanjahuově vládě. Na ministerskou funkci rezignoval v lednu 2011 v důsledku odchodu části poslanců Strany práce včetně jejího předsedy Ehuda Baraka do nové politické formace Acma'ut.[2] V roce 2014 byl jedním z kandidátů volby izraelského prezidenta, ale svoji kandidaturu nakonec stáhl kvůli policejnímu vyšetřování.

Narodil se v Iráku a do Izraele emigroval v roce 1950. O čtyři roky později vstoupil do Izraelských obranných sil a stal se profesionálním vojákem. Díky tomu, že pocházel z arabské země (Iráku) a hovořil plynně arabsky, si v armádě vysloužil přezdívku Fuád.[3] Během šestidenní a jomkipurské války sloužil jako velitel a při opotřebovací válce byl raněn. V roce 1977 byl jmenován prvním velícím důstojníkem v jižním Libanonu a sloužil jako styčný důstojník mezi Izraelem a libanonskými křesťanskými milicemi. V letech 19781981 byl vojenským správcem nad Západním břehem Jordánu a v letech 1983–1984 působil jako vládní koordinátor aktivit na Izraelem okupovaných územích.

V roce 1984 byl poprvé zvolen do Knesetu a od té doby zastával funkce ministra bydlení a výstavby, ministra komunikací, ministra obrany a zastupujícího ministerského předsedy. V současné době je členem parlamentní skupiny Strana práce-Mejmad.

V oblasti zahraniční politiky je považován za jestřába. Byl jedním z hlavních architektů izraelské invaze do Libanonu a rovněž silným zastáncem operace Obranný štítDženínu. Zastával názor, že by měly být s palestinskými Araby přerušeny mírové hovory, a to do té doby, než se zřeknou násilí proti Izraelcům. Věřil rovněž, že palestinské vedení dokáže zastavit terorismus a opustit jej jakožto politický nástroj.

V primárkách Strany práce z 9. listopadu 2005 se umístil na třetím místě. Získal 16,82 % hlasů, což způsobilo, že ubral příznivce Šimonu Peresovi, který se tak umístil na druhém místě za vítězem Amirem Perecem. Ve volbách v roce 2013 svůj poslanecký mandát obhájil. V roce 2014 byl jedním z kandidátů ve volbě izraelského prezidenta, avšak tři dny před vlastní volbou odstoupil pro policejní vyšetřování financování jeho telavivského bytu a další skandály.[4] V prosinci 2014 oznámil odchod z politiky a rezignoval na svůj poslanecký mandát.[5]

Má pět dětí.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Binyamin Ben-Eliezer na anglické Wikipedii.

  1. http://www.knesset.gov.il/mk/eng/mk_eng.asp?mk_individual_id_t=20
  2. Ehud Barak announces defection from Labor, formation of new party [online]. Haaretz [cit. 2011-01-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 100. 
  4. HARKOV, Lahav. Ben-Eliezer drops out of presidential race after police probe [online]. The Jerusalem Post, 2014-06-07 [cit. 2014-06-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. HOFFMAN, Gil. Veteran Labor MK Binyamin Ben-Eliezer retires from politics [online]. The Jerusalem Post, 2014-12-11 [cit. 2015-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]