Avigdor Lieberman

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Avigdor Lieberman
אביגדור ליברמן‎‎
Avigdor Lieberman na fotografii ze září 2011.
Avigdor Lieberman na fotografii ze září 2011.

24. ministr obrany
Ve funkci:
30. května 2016 – úřadující
Předchůdce Moše Ja'alon

20. a 22. ministr zahraničních věcí
Ve funkci:
11. listopadu 2013 – 14. května 2015
Předchůdce Benjamin Netanjahu
Nástupce Benjamin Netanjahu
Ve funkci:
31. března 2009 – 18. prosince 2012
Předchůdce Cipi Livniová
Nástupce Benjamin Netanjahu

29. ministr dopravy Izraele
Ve funkci:
28. února 2003 – 6. června 2004
Předchůdce Cachi Hanegbi
Nástupce Me'ir Šítrit

Stranická příslušnost
Členství Jisra'el bejtenu (dříve Národní jednota)

Narození 5. června 1958 (58 let)
Sovětský svaz Kišiněv, Sovětský svaz
Kneset 15., 16., 17., 18., 19., 20.
Sídlo Nokdim
Alma mater Hebrejská univerzita
Profese politik, novinář a odborář
Commons Kategorie Avigdor Lieberman
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Avigdor Lieberman (hebrejsky zvuk אביגדור ליברמן‎‎, rodným jménem Evet Lvovič Lieberman, rusky Эве́т Льво́вич Ли́берман; * 5. června 1958 Kišiněv, Sovětský svaz) je izraelský politik, ministr obrany, předseda strany Jisra'el bejtenu a poslanec Knesetu. V minulosti zastával ve vládě Ariela Šarona posty ministra dopravy a národní infrastruktury.[1] V letech 2009 až 2012 a 2013 až 2015 zastával post ministra zahraničních věcí.

Lieberman v minulosti vyzval, aby Izrael změnil své hranice a předal území osídlené izraelskými Araby Palestinské samosprávě, výměnou za bloky izraelských osad na palestinských území.[2] Zároveň požaduje, aby všichni obyvatelé Izraele, včetně často antisionistických charedim a izraelských Arabů, podepsali věrnost státu nebo přišli o své právo volit a být voleni.[3] Navzdory jeho podpoře „dvoustátnímu řešení“[4] jej mnohá média označují jako ultrapravicového politika a ultranacionalistu. Mnozí komentátoři označují jeho názory jako „protiarabské.“[5]

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v tehdejším sovětském městě Kišiněv, které je dnes hlavním městem Moldavska. Jako mladík pracoval jako vyhazovač v nočním klubu[3] a jako rozhlasový hlasatel v Baku. V roce 1978 emigroval jako dvacetiletý do Izraele, kde si odsloužil povinnou vojenskou službu v Izraelských obranných silách. Poté studoval mezinárodní vztahy a politické vědy na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kde získal titul bakalář.

Je ženatý a se svou manželkou Ellou (rozenou Cipkinovou) má tři děti. Žije v osadě Nokdim na Západním břehu Jordánu.

Politická činnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1979 byl podle tvrzení dvou svědků několik měsíců členem rasistické strany Kach.[6] On sám ovšem členství v této organizaci popírá. V letech 1983 až 1988 pomáhal založit sionistické fórum pro sovětské židovstvo a byl členem výboru Jerusalem Economic Corporation a tajemníkem jeruzalémské pobočky odborového svazu Histadrut. V letech 1993 až 1996 byl hlavním tajemníkem Likudu a v letech 1996 až 1997 tajemníkem kanceláře premiéra Benjamina Netanjahua. V roce 1999 založil stranu Jisra'el bejtenu a byl redaktorem novin Joman Jisra'eli („Izraelský deník“). Lieberman podporuje izraelský vstup do Evropské unie a NATO.[7]

V roce 1999 byl zvolen do Knesetu a zastával funkci předsedy izraelsko-moldavské parlamentní přátelské ligy. V březnu 2001 byl jmenován ministrem národní infrastruktury, ale březnu 2002 na ministerský post rezignoval. V lednu 2003 byl opět zvolen do Knesetu za společnou kandidátku Národní jednoty a Jisra'el bejtenu a v únoru byl jmenován ministrem dopravy. V květnu 2004 však z vlády odešel kvůli nesouhlasu s plánem premiéra Šarona na stažení Izraele z Pásma Gazy.

V říjnu 2006 podepsal Lieberman a tehdejší premiér Ehud Olmert koaliční dohodu, na jejímž základě se Lieberman stal vicepremiérem a ministrem strategických záležitostí.[1] Izraelskou vládu však opustil v lednu 2008 poté, co Jisra'el bejtenu vystoupil z vládní koalice na protest proti jednání s palestinskými Araby.[2] Ve volbách do Knesetu v únoru 2009 se Liebermanova strana stala třetí největší parlamentní stranou a Lieberman byl vnímán jako faktický vítěz voleb, který určí složení příští izraelské vlády. Podle koaliční dohody, kterou uzavřel Lieberman za Jisra'el bejtenu s Likudem, se Lieberman stal izraelským ministrem zahraničí.

Podezření z ekonomické kriminality[editovat | editovat zdroj]

Lieberman byl počátkem dubna 2009 vyslýchán kriminální policií a útvarem pro boj s organizovaným zločinem pro podezření z účasti na rozsáhlých ekonomických zločinech – praní špinavých peněz, úplatkářství, zpronevěry a zneužití důvěry. Obvinění se týká období, kdy řídil ministerstvo dopravy.[8] Vyšetřovatelé podle serveru Ynet.co.il rozkryli šest až osm fiktivních společností a velký počet účtů, kterými měly „vyprané“ peníze proudit do strany Jisra'el bejtenu. Jedním z těchto kont je bankovní účet na Kypru, patřící Liebermanově dceři Michal.[9]

Počátkem srpna 2009 policie doporučila státní prokuratuře obžalovat Liebermana z uplácení, praní špinavých peněz a zastrašování svědků. Doporučení musí schválit generální prokurátor a v případě obžaloby by mu hrozil trest 31 let odnětí svobody. Lieberman jakoukoliv vinu odmítl.[10] Koncem prosince však podal demisi na post ministra zahraničních věcí.[11] V listopadu 2013 ho soud osvobodil. Zprávu o tom uvítal ministerský předseda Benjamin Netanjahu, který oznámil, že se Lieberman vrátí do úřadu ministra zahraničí.[12]

Ministr obrany[editovat | editovat zdroj]

V parlamentních volbách v lednu 2013 mezitím obhájil svůj poslanecký mandát. Mandát obhájil rovněž ve volbách v roce 2015.[13] Jeho strana se však v roce 2015 do vládní koalice nezapojila; teprve v květnu 2016 se Lieberman dohodl s premiérem Netanjahuem na vstupu Jisra'el bejtenu do koalice a převzal po Moše Ja'alonovi post ministra obrany.

Kontroverze[editovat | editovat zdroj]

V rámci předvolební kampaně řekl Lieberman na shromáždění před voliči dne 8. března 2015, v kontextu arabských Izraelců nebo Izraelců nesouhlasící s jeho politikou:

Ti, kteří jsou s námi si zaslouží vše, ale ti, kteří jsou proti nám, si zaslouží, aby jejich hlavy byly useknuty sekerou.
— [14][15]

Na témže shromáždění též řekl, že „ti, kteří na al Nakba vyvěsí černou vlajku na vyjádření zármutku nad založením Izraele, sem [do Izraele] nepatří“ a „celkem ochotně je daruji vůdci PA Mahmúdu Abbásovi“.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Avigdor Lieberman na anglické Wikipedii.

  1. a b PROFIL: Avigdor Lieberman [online]. Novinky.cz, [cit. 2009-03-24]. Dostupné online.  
  2. a b ČEJKA, Marek. Judaismus a politika v Izraeli. 3. vyd. Brno : Barrister & Principal, 2009. ISBN 978-80-87029-39-8. S. 220.  
  3. a b GAZDÍK, Roman. Černým koněm izraelských voleb je Haider naruby [online]. Aktuálně.cz, 2009-2-7, [cit. 2009-03-24]. Dostupné online.  
  4. Lieberman: I support creation of viable Palestinian state [online]. Haaretz, 2009-2-27, [cit. 2009-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ROSENBERG, M. J. The rise of Avigdor Lieberman [online]. Los Angeles Times, 2009-2-11, [cit. 2009-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. GALILI, Lilly. Elections 2009 / Haaretz exclusive: Avigdor Lieberman said to be ex-member of banned radical Kach movement [online]. Haaretz, 2009-2-3, [cit. 2009-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Avigdor Lieberman: Israel should press to join NATO, EU [online]. Haaretz, 2007-1-1, [cit. 2009-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Břetislav Tureček, Katarína Brezovská, Miroslav Panuška: Nového šéfa izraelské diplomacie vyslýchala sedm hodin policie, Český rozhlas, 3.4.2009
  9. Izraelský ministr Lieberman prý pral špinavé peníze. Aktuálně.cz [online]. 2009-08-03. Dostupné online.  
  10. Policie doporučila žalovat šéfa izraelské diplomacie z korupce. České noviny [online]. 2009-08-03. Dostupné online.  
  11. Izraelský šéf diplomacie podal demisi. Kvůli obvinění z podvodu a zneužití důvěry. iHNed.cz [online]. 2012-12-14 [cit. 2012-12-14]. Dostupné online.  
  12. Israel’s Liebermann to take up foreign minister post. The Voice of Russia [online]. 2013-11-06. Dostupné online.  (anglicky) 
  13. All 120 incoming Knesset members [online]. The Times of Israel, [cit. 2015-03-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Liberman: Disloyal Arab-Israelis 'Should Be Beheaded'
  15. Behead Arab-Israelis Opposed to State, Says Foreign Minister

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]