Francouzština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Francouzský jazyk)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Francouzština
Français
Map-Francophone World.png
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření Francie, Alžírsko, Belgie, Benin, Burkina Faso, Burundi, Čad, Demokratická republika Kongo, Džibutsko, Francouzská Guyana, Francouzská Polynésie, Gabon, Guadeloupe, Guinea, Haiti, Itálie, Kambodža, Kamerun, Kanada, Komory, Kongo, Laos, Libanon, Lucembursko, Madagaskar, Mali, Martinik, Mauricius, Mayotte, Monako, Niger, Nová Kaledonie, Pobřeží slonoviny, Réunion, Rovníková Guinea, Rwanda, Saint-Pierre a Miquelon, Senegal, Seychely, Středoafrická republika, Švýcarsko, Togo, Tunisko, Vanuatu, Vietnam, Wallis a Futuna
Počet mluvčích
  • 115 milionů rodilých mluvčích
  • 300 milionů uživatelů
Klasifikace
Písmo Latinka
Postavení
Regulátor
Úřední jazyk

státní – Francie, Andorra, Belgie, Benin, Burkina Faso, Burundi, Čad, Demokratická republika Kongo, Džibutsko, Francouzská Guyana, Francouzská Polynésie, Gabon, Guadeloupe, Guinea, Haiti, Kamerun, Kanada, Komory, Kongo, Libanon, Lucembursko, Madagaskar, Mali, Martinik, Mauricius, Mayotte, Monako, Niger, Nová Kaledonie, Pobřeží slonoviny, Réunion, Rovníková Guinea, Rwanda, Saint Pierre a Miquelon, Senegal, Seychely, Středoafrická republika, Švýcarsko, Togo, Vanuatu, Wallis a Futuna

regionální –

Údolí Aosty (Itálie), Normanské ostrovy (Spojené království)
Kódy
ISO 639-1 fr
ISO 639-2 fre (B)
fra (T)
ISO 639-3 fra
Ethnologue FRA
Wikipedie
fr.wikipedia.org
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Francouzština (dříve též nazývaná franština[p 1]) je románský jazyk, je státním jazykem např. ve Francii, Belgii, Švýcarsku, Kanadě a v některých afrických zemích .

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Prvopočátky vývoje francouzštiny jako románského jazyka jsou spojovány s postupným pronikáním římského vojevůdce Julia Caesara do Galie v letech 58 až 52 př. n. l. Římané s sebou přinesli svůj talent pro správu území a jako vítězové se ujali administrativy v zemi. Úředním jazykem se stala latina (především ve formě mluvené vulgární latiny).

Původní keltský jazyk Galů přežíval i nadále, a to převážně v mluvené podobě na venkově, zčásti i v městských domácnostech.

Tento proces, který se označuje jako romanizace, probíhal od jihu země a rozdíly v nářečích lze pozorovat ještě dnes. Tzv. provençal, nářečí kraje Provence, je svou výslovností velmi podobné italštině.

Období Germánů[editovat | editovat zdroj]

Germáni pronikají na galská území v pozdním starověku. Vulgární latina se postupně vytrácí a přežívá pouze ve formě latiny klasické, která se stala od roku 313 vyhlášením Ediktu milánského jediným jazykem bohoslužeb.

Země je relativně roztříštěná a vyvíjejí se místní nářečí (patois), z nichž nejvýznamnější je nářečí 'Île-de-France. Postupně se utvářejí tři hlavní jazykové oblasti:

  • Nářečí severu země – la langue d'oïl, označované podle toho, že ano (oui) se v tomto nářečí vyslovuje jako oïl.
  • Nářečí jihu země – la langue d'oc, označované podle toho, že ano (oui) se v tomto nářečí vyslovuje jako oc. Nepatří vlastně do francouzštiny, jazykověda je považuje za samostatný románský jazyk, okcitánštinu.
  • Nářečí frankoprovensálská - le francoprovençal, ve východní oblasti, v okolí měst Lyon, Ženeva a Grenoble. Nepatří vlastně do francouzštiny, jazykověda je považuje za samostatný románský jazyk, frankoprovensálštinu.

Vliv germánských jazyků na francouzštinu[editovat | editovat zdroj]

  • Vznik tzv. h aspiré, které má vliv na vázání slov. Zatímco v germánských jazycích se hláska 'h' vyslovuje, ve francouzštině tomu tak není. Ve slovech s 'h' germánského původu nelze provádět elizi (např. le Havre /ləavʀ/, ale l'hôtel /lɔtɛl/).
  • Vzniká charakteristický přízvuk francouzštiny (accent pointu), většinou na koncové slabice slova. Protože v germánských jazycích je přízvuk na první slabice, došlo k redukci výslovnosti koncových slabik u původních latinských slov. Tak např. z latinského slova TĒLA se vyvinulo francouzské 'toile' /twal/ s tzv. němým e na konci.
  • V románských jazycích je přídavné jméno umístěno většinou za podstatným jménem. Díky vlivu germánských jazyků lze některá krátká přídavná jména ve francouzštině nalézt před podstatným jménem (např. un petit garçon).

Období šíření křesťanství[editovat | editovat zdroj]

V roce 496 si franský král Chlodvík I. bere za ženu burgundskou kněžnu Klotildu a přebírá i její katolickou víru. Tak se katolické křesťanství stává oficiálním náboženstvím Franské říše. Znovu se vrací vliv latiny, která se vyvíjí do různých nářečí.

Karel Veliký a počátky francouzštiny[editovat | editovat zdroj]

Ještě v období vlády Karla Velikého se nedá mluvit o francouzštině jako takové. Jazyk, kterým se v té době mluvilo, byl složen z mnoha nářečí a souhrnně jej francouzština označuje jako la langue romaine. Karel Veliký dbal na šíření kultury a miloval klasickou latinu. Zakládal školy jak pro obyčejný lid při každé farnosti, tak školy pro vzdělance při každém klášteře, kde se vyučovalo klasické latině. (Tato tradice však po jeho smrti zanikla a mnoho škol bylo zrušeno a opuštěno.) Z Anglie si pozval mnicha Alquina, jehož úkolem bylo postarat se o znovunalezení pravidel klasické latiny. Ta se stává jediným jazykem vzdělanců a jediným psaným jazykem. Pro tyto účely vzniklo nové písmo, které se nazývá karolinská minuskula. Z karolinské minuskuly vznikla později malá písmena abecedy, kterou používáme dnes i my – nazývá se latinka. Velká písmena (majuskule) byla převzata z antických nápisů.

Po smrti Ludvíka Pobožného, syna Karla Velikého, byla země rozdělena. Mezi Ludvíkovými syny dochází k bojům o moc a Ludvík Němec a Karel Holý uzavírají alianci proti staršímu bratru Lotharovi. Za tímto účelem vzniká Štrasburská přísaha, dokument, který jako první v písemné podobě dokládá podobu staré francouzštiny (la langue romaine).

Jazyk, který díky šíření kultury vzniká v období karolinské renesance, se ve francouzštině nazývá la langue franque nebo la langue francienne, tedy základ moderní francouzštiny.

Změny jazyka v tomto období[editovat | editovat zdroj]

Znalost francouzštiny v Evropské Unii

Obnova klasické latiny měla vliv především na slovní zásobu. Vznikají tzv. dubleta, tedy dvě slova různé pravopisné i fonetické formy, která pocházejí ze stejného latinského základu. Příčinou je dvojí podoba latiny. Vulgární latina, kterou používal prostý lid, dala za vznik jednomu tvaru, vznikajícímu přirozenou cestou, a latina klasická, kterou používali učenci, dala za vznik druhému tvaru. Tato slova vznikala uměle a vyplňovala mezery ve slovní zásobě, bylo-li třeba popsat nový jev. Např. z latinského hospitalem vzniklo přirozeným vývojem hôte (hostitel) nebo hôtel (hotel) a uměle bylo vytvořeno hôpital (nemocnice).

Změny v pravopise:

  • Změna souhlásky c na spřežku ch /ʃ/ (např. z latinského castelum vzniká château)
  • Souhláska 's' v některých případech mizí před samohláskami, místo ní se nad samohláskou píše cirkumflex ^ (např. z latinského insula vzniká île – ostrov)
  • V pravopise mizí souhláska 'l' a mění se na spřežku 'au' /o/, která se v mnoha případech už ani v latině nevyslovovala (např. z latinského auba vzniká aube - úsvit)

Francouzština ve světě[editovat | editovat zdroj]

Z francouzštiny pochází velká část mezinárodních slov – 45 % slov v dnešní angličtině má francouzský (a zprostředkovaně přes francouzštinu vlastně latinský) původ.[1] Francouzština je mezinárodním diplomatickým jazykem, komunikačním jazykem EU, NATO, OSN a dalších mezinárodních organizací; po 2. světové válce je však vytlačována angličtinou a její celosvětový význam je menší (přes snahu francouzské vlády podporovat šíření jazyka v zahraničí).

Abeceda a výslovnost[editovat | editovat zdroj]

Francouzština se píše latinkoudiakritickými znaménky. Písmena s diakritikou se v abecedním pořadí řadí tak, jako by diakritiku neobsahovala, tj. např. slovo mère je v abecedě mezi slovy merci a mettre.

velká písmena A À Â Æ B C Ç D E Ë È É Ê F G H I Ï Î J L M N O Ô Œ P Q R T U Ü Ù Û W X Y Ÿ
malá písmena a à â æ b c ç d e ë è é ê f g h i ï î j l m n o ô œ p q r t u ü ù û w x y ÿ
výslovnost a a a ä b k/s  d e e e e e f g/ž i i/j i ž l m n o o ö p r s/z  t ü u ü ü v s/z  i/j i/j

Francouzština používá částečně spřežkový pravopisch [ʃ], gn [ɲ], ou [u], tch [tʃ], que [kɛ, k], gue [gɛ, g], aux [o] atd. Dále používá systém přízvuků (fr: accent), čtyři pro samohlásky a jeden pro souhlásky:

  • Accent circonflexe (cirkumflex) – â, ê, î, ô, û – česky vokáň, což je obrácený háček, „stříška“. Použití vychází z historického vývoje francouzštiny, původně po takto označené samohlásce následovala souhláska „s“ (např. hostel – hôtel [ɔtɛl]).
  • Accent aigu (ostrý přízvuk) – é – pozor, neznačí jako v češtině prodlouženou výslovnost. Používá se, pokud předchází ve slově vyslovenou samohlásku (např. étudiant [etydjɑ̃]).
  • Accent grave (tupý přízvuk) – à, è, ù – vyslovuje se prodlouženě pouze před souhláskami či skupinami souhlásek vyslovovaných [v], [ʀ], [z], [ʒ], [vʀ] (např. père [pɛ:ʀ]). Používá se, pokud ve slově předchází nevyslovenou samohlásku, většinou tzv. němé e na konci slova (např. mère [mɛ:ʀ]).
  • Tréma (dvojtečka nad samohláskou) – ë, ï, ü, ÿ – používá se ve spojení dvou hlásek, pokud chceme zachovat jejich výslovnost. Tyto hlásky by jinak fungovaly jako spřežky a jejich výslovnost by byla redukovaná toliko na jediný foném (např. maïs [mais], ale mais [mɛ]).
  • C cédille (cedilla) – ç – vyslovuje se jako [s] a používá se před tzv. tvrdými samohláskami „a“, „o“ a „u“ (např. François [fʀɑ̃sła]).

Jazyk se vyznačuje silnou fonetickou redukcí slova – koncové souhlásky se většinou vůbec nevyslovují. Ve francouzštině máme i pár takových výrazů, které si spousta lidí plete, jelikož znějí skoro stejně, ale je mezi nimi zásadní rozdíl. Např. Le poisson (ryba) X Le poison(jed), nebo Le dessert (dezert) X Le désert(poušť). Ve francouzštině tedy musíme rozlišovat, kolik se ve slově píše "s", protože to pak má zásadní vliv na výslovnost.

Gramatika[editovat | editovat zdroj]

Zájmena[editovat | editovat zdroj]

Francouzština používá následující osobní zájmena:

Jednotné číslo výslovnost Množné číslo výslovnost
1. osoba je [ʒə] nous [nu]
2. osoba tu [tü] vous [vu]
3. osoba - mužský rod il [il] ils [il]
3. osoba - ženský rod elle [el] elles [el]

Číslovky[editovat | editovat zdroj]

Francouzský systém číslovek je komplikovaný a nevychází zcela z desítkové soustavy. Např. číslovka „sedmdesát“ není odvozena z číslovky „sedm“, místo toho se řekne „soixante-dix“, tedy doslova „šedesát deset“. Doslovný překlad osmdesátky je „čtyři dvacítky“, 92 se řekne „čtyři dvacet dvanáct“, 99 potom dokonce „čtyři dvacet deset devět“. Tento tradiční systém se ale v některých oblastech zpravidelňuje. Výjimkou jsou čísla končící na jedničku, která se připojuje spojkou ''et'' (vingt et un).

Výrazy septante (70) a nonante (90) se používají oficiálně ve Švýcarsku a Belgii, jsou běžné také v Itálii (Val d'Aoste), Kongu a Rwandě. Huitante (80) se používá ve Švýcarsku, v některých kantonech i oficiálně.

Původ tohoto systému není jednoznačný. Může se jednat o pozůstatek historického počítání (podobně jako české pár, půltucet, tucet, veletucet, kopa). Může se ale také jednat o důvod ten, že výrazy septante (70), huitante (80) a nonante (90) zní podobně jako jiné číslovky a může dojít k záměně.

Slovesa[editovat | editovat zdroj]

Systém slovesných časů je mnohem bohatší než v češtině. Francouzština rozlišuje šest minulých časů (passé composé, imparfait, plus-que-parfait, passé simple, passé antérieur a passé récent), jeden přítomný a tři budoucí (futur simple, futur antérieur a futur proche). V běžné francouzštině se však používají jen některé z nich.

Počet slov[editovat | editovat zdroj]

Běžná francouzština používá asi 32 000 slov, z nichž 20 000 je vědeckého nebo cizího původu a 12 000 je francouzského původu. Nejobsáhlejší francouzské slovníky obsahují až 90 000 slov.[2]

Vzorový text[editovat | editovat zdroj]

Všeobecná deklarace lidských práv

francouzsky

Tous les êtres humains naissent libres et égaux en dignité et en droits. Ils sont doués de raison et de conscience et doivent agir les uns envers les autres dans un esprit de fraternité.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Např. ještě v roce 1991 vydaná učebnice Franština pro mediky (Brno, Masarykova univerzita)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Why Study French [online]. Athabasca University. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Combien y a-t-il, à ce jour, de mots dans la langue française ? – odpověď na otázku, kolik je francouzských slov (francouzsky) [online]. Bibliothèques municipales de la Ville de Genève [cit. 2019-09-24]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]