Geologický čas

Geologická období (zjednodušeno)
počátek před dneškem a délka trvání v milionech let

eon	éra	perioda	p	d
fanerozoikum	kenozoikum	kvartér  (čtvrtohory)	3	3
		neogén	23	20
		paleogén	66	43
	mezozoikum  (druhohory)	křída	145	79
		jura	201	56
		trias	252	51
	paleozoikum  (prvohory)	perm	299	47
		karbon	359	60
		devon	419	60
		silur	444	24
		ordovik	485	42
		kambrium	539	54
proterozoikum (starohory)	neoproterozoikum	ediakara	635	96
		kryogén	720	85
		tonium	1000	280
	mezoproterozoikum		1600	600
	paleoproterozoikum		2500	900
archaikum (prahory)			4031	1531
hadaikum			4567	536

Názory na geologický čas, tedy představy o skutečném stáří planety Země či o stáří jednotlivých hornin, minerálů nebo i zkamenělin v nich obsažených, procházely obdobným vývojem jako představy o vesmírných rozměrech. Tak jako v případě vesmíru původní představy začínaly se vzdálenostmi představitelnými zde na Zemi a skončily při současném stavu poznání u celých miliard světelných let, pak i v případě geologie se původně počítalo stáří Země jen na tisíce roků, aby nakonec bylo odhadnuto na více než 4,5 miliardy let.

Hledání stáří Země

Podrobnější informace naleznete v článku Stáří Země.

Geologický profil usazenými horninami, kde jsou dobře patrné jednotlivé vrstvy, jak se v čase usazovaly

Někteří učenci starověkého Řecka (Aristoteles) a Říma došli při pozorování usazování sedimentů v současné přírodě k poznání, že kamenné usazené horniny představují velice dlouhý záznam minulosti Země. Perský Avicenna částečně převzal dílo Aristotela. Geomorfologie byla známa již i čínskému vědci Šen Kuaovi. Tato myšlenka se však v Evropě „ztratila“ až do novověku.

Ještě v první polovině 19. století převažoval v křesťanském světě názor, podle kterého byl vznik Země spočítán k roku 4004 před naším letopočtem. K tomuto číslu došel anglikánský arcibiskup James Ussher roku 1650 na základě údajů obsažených v Bibli. Tehdejší učenci později údaj upřesnili na datum 23. října a 18. hodinu večerní. Objevy velkého množství zkamenělin odlišných od v současnosti žijících druhů byly na přelomu 18. a 19. století vysvětlovány pravidelně přicházejícími kataklyzmatickými událostmi, po kterých se objevují nové druhy organismů, které jinak zůstávají neměnné.

V 18. století skotský geolog James Hutton oprášil starověkou teorii o dlouho trvajícím záznamu minulosti v horninách, když opět sledoval sedimentární jevy v současné přírodě. Byl to ostatně právě Hutton, který do geologie zavedl princip uniformity dějů, to znamená, že ty přírodní děje a procesy, které sledujeme dnes, musely stejným způsobem probíhat i v dávné minulosti. V knize Principy geologie z roku 1830 sir Charles Lyell dále rozváděl myšlenky o dlouhodobém usazování hornin a kromě toho již si všímá zkamenělin v nich obsažených, o kterých tvrdí, že se jedná o pozůstatky dávných živočichů. S Huttonovou a Lyellovou prací byl seznámen též Charles Darwin, který dlouhou minulostí Země vysvětloval biologický vývoj organismů a oponoval tak tehdy převažující kreacionostické filozofii, která pokládala všechny druhy organismů za výsledky jednotlivých aktů zázračného stvoření.

Roku 1880 odhadl stáří Země Angličan Alfred Russel Wallace na 400 milionů let. Naproti tomu ve druhé polovině 19. století lord Kelvin podle tehdejších výpočtů chladnutí Země spočítal, že planeta nemůže být starší než 40 milionů let.

Přesnější představu o skutečném stáří pak umožnil objev radioaktivity na přelomu 19. a 20. století, kdy již první výpočty založené na stanovení množství rádia v zemském plášti směřovaly k miliardám let. V 50. letech 20. století pak bylo stáří Země stanoveno na 4 550 milionů let (Ma).

Radiometrické metody se používají nejen pro datování hornin, ale i fosílií. Například u populárního masožravého dinosaura druhu Tyrannosaurus rex bylo ještě kolem roku 1915 (kdy dosud nebyly k dispozici přesné výsledky radiometrických měření) udáváno stáří asi 3 miliony let, ve skutečnosti je to ale 68 až 66 milionů let.

Geologické časové jednotky

geochronologické a chronostratigrafické jednotky
česká a (mezinárodní) terminologie

geochronologické j. vyjadřují absolutní čas	chronostratigrafické j. odpovídají horninovým vrstvám	příklad
eon (eon)	eonotém (eonothem)	fanerozoikum
éra (era)	eratém (erathem)	mezozoikum
perioda (period)	útvar (system)	jura
epocha (epoch)	oddělení (series)	malm
věk (age)	stupeň (stage)	oxford
chron/období (chron)	chronozóna (chronozone)	Cardioceras cordatum

Podíl jednotlivých geologických ér při představě, že zkrátíme celou minulost planety Země na velikost hodinového ciferníku

Celá geologická minulost Země byla rozčleněna dle geologického a paleontologického vývoje na Zemi do hierarchicky uspořádaných časových úseků podle událostí, které se v daném období či na jejich rozhraní staly. Vznikla tak tzv. stratigrafická tabulka, která rozděluje minulost Země na jednotlivá období, kdy na vrchu tabulky jsou období nejmladší a pod nimi postupně řazena období starší.

První takové rozdělení vypracoval kolem roku 1760 benátský důlní inženýr Giovanni Arduino na příkladu dlouhého přirozeného řezu usazenými horninami v Alpách. Rozlišil zde čtyři základní období, jež nazval řády – tedy primární, sekundární, terciérní a kvartérní. Rozlišil je podle chemického složení hornin a podle typických zkamenělin, které v nich byly obsaženy. Toto rozdělení bylo postupně upravováno a rozvíjeno v průběhu 19. století, kdy k základním érám přibyly též periody, jež se dále daly rozlišit na svrchní, střední či spodní. Období se rozlišovala podle typických zkamenělin, jež jsou označovány jako vůdčí – tedy typické pro určitá období. Na přelomech základních ér, tedy prvohor, druhohor a třetihor se předpokládala určitá kataklyzmatická událost, která vedla k významnému převratu v biologickém vývoji organismů. Tyto zvraty se odrážely právě v dochovaných zkamenělinách a pozdější výzkumy tento předpoklad potvrzovaly. S vymezením posledních dvou „řádů“ – třetihor a čtvrtohor, byl vždy problém. V dnešní stratigrafické tabulce již třetihory nenajdeme a čtvrtohory (kvartér) je označení jemnější časové jednotky, ne velké éry. Obě tato období byla sloučena do jediné éry – kenozoika. Současné dělení největších časových jednotek navrhl roku 1841 John Phillips, jenž poprvé užil názvů paleozoikum, mezozoikum a kenozoikum. Názvy se vztahují k pohledu na fosilie z této doby, tedy jedná se o období starého, středního a nedávného života. Tyto tři éry byly spojeny do jednoho eonu zvaného fanerozoikum – tedy období hojného života.

O období před prvohorami se dlouho soudilo, že to byla doba bez života. Až později byly nalezeny zkameněliny, jež dokazují existenci života dávno před prvohorami. Pozdějším výzkumem bylo dokonce zjištěno, že celé období od prvohor až do současnosti představuje pouze menší část dějin života na Zemi.

Pokud tu mluvíme o stratigrafické tabulce, jak byla sestavena v průběhu 19. století, musíme si uvědomit, jakým způsobem byla sestavena. Bylo to na základě jednoduchého principu spočívajícího v tom, že mladší vrstvy usazených hornin logicky vždy leží nad staršími. Geologové sledovali, třídili a porovnávali zkameněliny v jednotlivých vrstvách v dochovaných profilech po celém světě a postupně se tak dopátrali k určité posloupnosti, v jaké byly tyto vrstvy uloženy. Prolínáním jednotlivých druhů zkamenělin do různých lokalit po celé Zemi byla zajištěna globální platnost této stratigrafické tabulky. Do objevení metody určování stáří hornin pomocí radioaktivity v roce 1906 nebylo vůbec známo stáří ani trvání jednotlivých období.

Podíváme-li se na stratigrafickou tabulku, vidíme kromě základních ér též jemnější dělení na periody, epochy a věky (odpovídající geologickým útvarům, oddělením a stupňům). Srovnáním délky jednotlivých období zjistíme, že směrem do minulosti se tato období prodlužují, zejména v období prekambria. Je to způsobeno tím, že i horniny jsou s časem ničeny některými geologickými procesy. Zanikají v subdukčních zónách, kde jsou části zemské kůry vtahovány do hloubky zemského pláště a roztaveny. Při srážkách kontinentů jsou vystavovány obrovským tlakům a teplotám a jsou metamorfovány – přeměněny v horniny jiné. Směrem do minulosti tedy ubývá geologických i paleontologických záznamů, což komplikuje přesnější popis starších období a neumožňuje jemnější stratigrafické rozdělení. Proto jsou hranice ér v předprvohorním období vytyčeny uměle, aniž by se k té době vztahovala určitá hraniční událost.

Stratigrafická tabulka

Celosvětovou platnost stratigrafické tabulky zajišťuje Mezinárodní stratigrafická komise. Poslední českou verzi dokončila Česká stratigrafická komise v roce 2012. Z té také vychází jména jednotek v tabulce níže psaná tučně. Kurzívou jsou uvedeny případné další užívané názvy. Jména stratigrafických jednotek se píší (na rozdíl od angličtiny) s malým počátečním písmenem. Podbarvení odpovídá barvám předepsaným pro geologickou mapu světa.

legenda	příklad
formální jméno jednotky další užívaný název „překlad jména jednotky“	prekambrium kryptozoikum „období skrytého života“

	eon / eonotem	éra / eratem	perioda / útvar	epocha / oddělení		věk / stupeň	počátek v Ma b2k	odchylka počátku v ±Ma	délka trvání v Ma	hlavní události
	fanerozoikum „období zjevného života“	kenozoikum	kvartér čtvrtohory	holocén		meghalay	0,00425		0,00425	Konec poslední doby ledové a vzestup moderních lidských civilizací.
						northgrip	0,008326		0,004076
						greenland	0,0117		0,003374
				pleistocén		svrchní	0,129		0,1173	Po celé období probíhá cyklus ledových dob – periodicky se rozšiřují a mizí mohutné pevninské ledovce. Z hominidů rodu Australopithecus se vyvíjí hominidé rodu Homo. Od starších typů např. Homo erectus vývoj pokračuje směrem k člověku neandertálskému a modernímu člověku. Ke konci období vymírání většiny druhů velkých suchozemských savců (tzv. megafauny).
						chiban	0,774		0,645
						calabr	1,8		1,026
						gelas	2,58		0,78
			neogén	pliocén		piacenz	3,6		1,02	Náhlé obnovení spojení prostoru Středozemního moře s Atlantikem. Objevují se zástupci rodu Australopithecus, kteří patří k předchůdcům moderních lidí. Výrazné ochlazování a vysušování globálního klimatu, s tím souvisí rozšiřování otevřené bezlesé krajiny a tomu příslušných druhů rostlin a živočichů.
						zancl	5,333		1,733
				miocén		messin	7,246		1,913	V souvislosti s výzdvihem Alp, Karpatského oblouku a dalších procesů v rámci alpinského vrásnění dochází v prostoru tehdejší Paratethydy na území střední Evropy k složitému vývoji oblastí zalitých mořem, nebo naopak z moře vystupujících. Koncem období velký ústup moře z Paratethydy a tedy i z území dnešního Česka, uzavírá se spojení území dnešního Středozemního moře s Atlantikem. Rozšiřují se moderní šelmy, objevují se medvědi a hyeny, dále šavlozubí machairodi. Významně se rozšiřují chobotnatci. Mezi opicemi se vyvíjejí první příslušníci čeledi hominidae (lidoopovití).
						torton	11,63		4,384
						serravall	13,82		2,19
						langh	15,97		2,15
						burdigal	20,44		4,47
						aquitan	23,03		2,59
			paleogén	oligocén		chatt	28,1		5,07	Na počátku období výrazné ochlazení klimatu spojené s poklesem hladiny světového oceánu. Ústup moře odhalil pevninské mosty, které umožnily rozsáhlou migraci druhů mezi severem a jihem Asie a Euroasií a Severní Amerikou. Rozvíjí se řada druhů velkých savců, např. nosorožcovitých.
						rupel	33,9		5,8
				eocén		priabon	37,71		3,81	Počátek zalednění Antarktidy. Na severní polokouli se otevřela cesta chladným oceánským vodám ze Severního ledového oceánu do jižnějších částí Atlantiku, což zásadně změnilo režim mořských proudů. Vyvíjejí se mořští savci, na zemi se bouřlivě rozvíjí většina dnešních řádů savců.
						barton	41,2		3,49
						lutet	47,8		6,6
						ypres	56		8,2
				paleocén		thanet	59,2		3,2	Uvolněné místo po předchozím masivním vymíráním organismů na konci křídy rychle zaplňují nové formy, zejména savci a ptáci. Na konci období dochází k prudkému oteplení, tzv. paleocennímu–eocennímu teplotnímu maximu (PETM).
						seeland	61,6		2,4
						dan	66		4,4
		mezozoikum druhohory	křída	svrchní		maastricht	72,1	0,2	6,1	Velký rozvoj ptáků a krytosemenných rostlin, naopak upadá fauna amonitů. Mezi dinosaury jsou hojní zástupci skupiny Ceratopsidae – rohatí ceratopsidi. Obřích rozměrů dosahují dravci ze skupiny teropodů. Ze svrchní křídy pochází též nejstarší známý zástupce primátů. Na počátku období dochází k mohutné globální transgresi – hladina moří stoupá o 200 až 300 m, podíl pevniny na zemském povrchu tak klesá k 18%. V mělkých mořích se usazují mocná souvrství hornin. Pokračuje rozpad původního kontinentu Gondwany. Indie se po předchozím rychlém pohybu k severu střetává s Asií. Na konci období došlo pravděpodobně ke katastrofické události, nejspíš k dopadu mimozemského tělesa, po němž přichází velké vymírání organismů. Během krátké doby mizí dinosauři a další velcí plazi, amoniti, belemniti a řada dalších skupin živočichů a rostlin.
						campan	83,6	0,2	11,5
						santon	86,3	0,5	2,7
						coniac	89,8	0,3	3,5
						turon	93,9		4,1
						cenoman	100,5		6,6
				spodní		alb	113		12,5	Probíhá rozpad kontinentu Gondwana, Indie se odděluje od Afriky a pohybuje se směrem k severu. Počíná alpinské vrásnění. Objevují se a rychle se rozšiřují krytosemenné rostliny. Mizí většina velkých sauropodů, které nahrazují menší typy dinosaurů. Četní jsou ceratopsidi nebo hadrosauři. Ze spodní křídy pochází i první fosilie hadů.
						apt	121,4		8,4
						barrem	129,4		8,0
						hauteriv	132,6		3,2
						valangin	139,8		7,2
						berrias	145		5,2
			jura	svrchní malm		tithon	152,1	0,9	7,1	Superkonitent Pangea se rozpadá na Laurasii a Gondwanu. Panuje teplé a vlhké klima, které i v polárních oblastech umožňovalo růst lesů. Uvnitř kontinentů ale docházelo k vysušování. Dinosauři ovládají souše, další typy plazů pak moře i vzduch. Vrcholem svého vývoje prošli amoniti. Z drobných dinosaurů se vyvíjejí ptáci. Dinosauři dosahují maximální druhové diverzity, z jury pocházejí nálezy obřích sauropodů, z drobných dinosaurů se vyvíjejí ptáci.
						kimmeridge	157,3	1	5,2
						oxford	163,5	1	6,2
				střední dogger		callovian	166,1	1,2	2,6
						bathon	168,3	1,3	2,2
						bajoc	170,3	1,4	2
						aalen	174,1	1	3,8
				spodní lias		toarc	182,7	0,7	8,6
						pliensbach	190,8	1	8,1
						sinemur	199,3	0,3	8,5
						hettang	201,3	0,2	2
			trias	svrchní		rhaet	208,5		7,2	Kontinenty jsou nadále spojeny do jediného superkontinentu Pangea, ale již jsou patrné náznaky jejího budoucího rozpadu. Klima je podobně jako v permu teplé a velmi suché. Po velkém vymírání se postupně rozšiřuje druhová diverzita plazů a savcovitých plazů, z nichž se již v tomto období vyvíjejí první savci. V mořích se rozvíjejí ichtyosauři nebo plesiosauři, na souši pak dinosauři. Na konci období dochází k dalšímu masivnímu vymírání, při kterém mizí savcovití plazi a řada rodů nedinosauřích archosaurů.
						nor	227		18,5
						carn	237		10
				střední		ladin	242		5
						anis	247,2		5,2
				spodní		olenek	251,2		4
						ind	251,902	0,024	0,7
		paleozoikum prvohory	perm	loping		changhsing	254,14	0,07	2,24	Kontinenty se spojují do obřího superkontinentu Pangea, pouze jihovýchodní Asie zůstává ještě po nějaký čas oddělena, dochází k velkým poklesům mořské hladiny a tím i redukci šelfových moří. Klima na souších značně ovlivňuje samotná existence tak rozsáhlého kontinentu, jakož i existence velkých variských pásemných pohoří. Výrazně jsou rozrůzněna podnebná pásma od chladných až po tropické, přičemž dochází k postupnému vysušování klimatu, jež se mj. projevuje tvorbou solných ložisek. Naopak ustává tvorba ložisek uhelných, která se přesouvají do severnějších, resp. jižnějších částí kontinentu, jež se vyznačovaly vlhčím klimatem. Na souších dominují plazi, kteří se lépe než obojživelníci přizpůsobují suššímu podnebí. Rozvíjejí se též savcovití plazi, zejména therapsidi. Nové typy plazů se objevují v mořích i ve vzduchu. Na konci období došlo pravděpodobně ke katastrofické události, při které vymírá až 96% živočišných a rostlinných druhů, jedná se tedy o největší známé vymírání.
						wuchiapig	259,51	0,21	5,37
				guadalup		capitan	264,28	0,16	4,77
						word	266,9	0,4	2,6
						road	273,01	0,14	6,1
				cisural		kungur	283,5	0,6	10,5
						artinsk	290,1	0,26	6,6
						sakmar	295	0,18	4,9
						assel	298,9	0,15	3,9
			karbon	podútvarː pennsylvan	svrchní	gžel	303,7	0,1	4,8	Kontinent Gondwana se spojuje s Laurussií, v důsledku čehož dochází k vyvrásnění mohutných variských horstev. I další pevniny se k nově vznikajícímu superkontinentu postupně přibližují. Vznik velkých pásemných pohoří spolu s dalšími vlivy způsobují postupné ochlazování, kdy na konci karbonu nastupuje rozsáhlé zalednění Gondwany v okolí jižního pólu, ochlazení doprovází též vysušování klimatu. Dochází k ukládání slojí černého uhlí. Pokračuje invaze živých organismů do sladkých vod a na souš. Explozivně se rozvíjí hmyz, objevují se též charakteristické obří druhy hmyzu jako např. obří pravážky. Z již bohatě rozrůzněných obojživelníků se ve svrchním karbonu vyvíjejí plazi, jejichž evoluce zrychluje v prostředí vysušujícího se klimatu až k prvním savcovitým plazům. Z rostlin převažují výtrusné rostliny – vyrůstají lesy stromových plavuní, a nahosemenné rostliny, z nich ke konci období též první jehličnany.
kasimov	307					0,1	3,3
střední	moskov				315,2	0,2	8,2
spodní	baškir				323,2	0,4	8
podútvarː mississipp	svrchní			serpuchov	330,9	0,2	7,7
	střední			visé	346,7	0,4	15,8
	spodní			tournai	358,9	0,4	12,2
devon	svrchní		famen	372,2	1,6	13,3	Kontinent Gondwana se posouvá z prostoru kolem jižního pólu k severozápadu. Většina pevniny se nachází v teplých klimatických pásmech, ale část území Gondwany byla zaledněna. Klimatické výkyvy během období se odrážení v posunech hladiny moří, přičemž k nejvýraznějšímu poklesu hladiny došlo před 360–370 miliony let. V této době docházelo k velkému vymírání, při kterém zmizelo až 70% tehdejších druhů organismů. Jeho příčiny jsou nejasné, teorie hovoří o výrazném ochlazení, sopečné činnosti a též o pádu mimozemského tělesa. V mořích se bohatě rozvíjejí ramenonožci, hlavonožci či koráli, snižuje se však druhová diverzita trilobitů. Devonu v mořích kralují ryby, jejichž diverzita raketově roste, významní též jsou bezčelistní rybovití obratlovci, pancéřnaté ryby nebo paryby. Objevují se lalokoploutvé a dvojdyšné ryby. Na souši se ve středním devonu vyvíjí hmyz a ve svrchním devonu pak první obojživelníci. Pokračuje invaze rostlin na suchou zem. Jsou to plavuňové rostliny, přesličky, kapradinové rostliny a předchůdci nahosemenných.
			frasn	382,7	1,6	10,5
	střední		givet	387,7	0,8	5
			eifel	393,3	1,2	5,6
	spodní		ems	407,6	2,6	14,3
			prag	410,8	2,8	3,2
			lochkov	419,2	3,2	8,4
silur	přídolí			423	2,3	3,8	Od počátku období dochází k postupnému oteplování a tím i ke zdvihu hladiny moří. Na jižní polokouli se nacházející kontinent Gondwana se severovýchodním cípem posouvá k severu, do teplejších pásem. Kolizí menších kontinentů Baltika a Laurentie vzniká severoatlantický kontinent Laurussie. V mořích se bohatě rozvíjejí měkkýši, ramenonožci, ostnokožci či tabulární koráli, naopak snižuje se druhová diverzita trilobitů, i když stále zůstávají významnou skupinou organismů. Probíhá invaze života do sladkých vod a na souš. Do sladkých a brakických vod pronikají rybovití obratlovci, na souši se prokazatelně vyskytují cévnaté rostliny následované štíry a předchůdci dalších členovců.
	ludlow		ludford	425,6	0,9	2,6
			gorst	427,4	0,5	1,8
	wenlock		homer	430,5	0,7	3,1
			sheinwood	433,4	0,8	2,9
	llandovery		telych	438,5	1,1	5,1
			aeron	440,8	1,2	2,3
			rhuddan	443,8	1,5	3
ordovik	svrchní		hirnant	445,2	1,4	1,4	Část kontinentu Gondwana se dostává přímo do oblasti jižního pólu. V severnějších teplejších pásmech se kromě výběžku Gondwany nachází též několik menších kontinentů. Klima v ordoviku procházelo zřetelnými chladnými výkyvy, přičemž na konci období je patrné velmi prudké ochlazení provázené poklesem hladiny moří, dochází též k velkému vymírání organismů. Na počátku ordoviku došlo ke změnám ve fauně trilobitů, kdy většina kambrických čeledí vymírá, ty jsou ale nahrazeny novými, též široce rozšířenými. Bohatě se rozvíjejí měkkýši, vzácněji pak rybovití obratlovci. Pravděpodobně na konci období na souš vystupují první rostliny.
			katy	453	0,7	7,8
			sandby	458,4	0,9	5,4
	střední		darriwil	467,3	1,1	8,9
			daping	470	1,4	2,7
	spodní		flo	477,7	1,4	7,7
			tremadok	485,4	1,9	7,7
kambrium	furong		stupeň 10	489,5		4,1	Největší pevnina – kontinent Gondwana se rozprostíral převážně na jižní polokouli od rovníku přes mírné klimatické pásmo až k chladnému pásmu a postupně se posouval dál k jihu. Další menší kontinenty se nacházely v teplém a mírném pásu převážně též na jižní polokouli. Mezi organismy dochází k velkému rozvoji, který bývá označován jako kambrická organická exploze. Od spodního kambria se objevují zástupci měkkýšů, ramenonožců, hlavonožců nebo mnoho druhů členovců. Uprostřed kambria jsou známí trilobiti, kteří se brzy stávají jednou z nejčetnějších forem života, zachovaných ve fosiliích.
			jiangshan	494		4,5
			paibi	497		3
	miaoling		guzhang	500,5		3,5
			drum	504,5		4
			wuliu	509		4,5
	oddělení 2		stupeň 4	514		5
			stupeň 3	521		7
	terreneuv		stupeň 2	529		8
			fortun	538,8	0,2	14,2
prekambrium kryptozoikum „období skrytého života“	proterozoikum starohory	neoproterozoikum	ediacar				635		96,2	Pevniny se postupně spojují do obřího superkontinentu Rodinie (před 1,3 miliardy let), ve kterém byla soustředěna většina tehdejší souše. Přitom docházelo k významným vrásněním. Vznikají jádra dnešních pevninských štítů. Ještě v průběhu proterozoika se Rodinie rozpadá na menší kontinenty – před 750 miliony let. V této době dochází též k velkému ochlazení, při kterém pevniny pokrývají ledovce a podle některých teorií zamrzá i většina rozlohy moří (tzv. teorie sněhové koule). Tuto drastickou dobu ledovou ukončilo prudké oteplení a rychlé tání. Během proterozoika prochází život postupným vývojem od jednoduchých jednobuněčných organismů až k mnohobuněčným. Tento vývoj patrně urychlila i krize v době velkého zalednění, kdy primitivní organismy musely odolat extrémním podmínkám zasahujícím nejspíš celou Zemi. Nejvyšší druhová diverzita živých organismů, kterou se zatím z tohoto dlouhého období podařila zmapovat, je tzv. ediakarská fauna z nejmladšího proterozoika z území dnešní Austrálie. Tato fauna záhadně mizí během staršího kambria.
			cryogen				720		85
			ton				1000		280
		mesoproterozoikum	sten				1200		200
			ectas				1400		200
			calymm				1600		200
		paleo- proterozoikum	stather				1800		200
			orosir				2050		250
			rhyac				2300		250
			sider				2500		200
	archaikum prahory	neoarchaikum					2800		300	Vznikají první kontinenty, resp. jejich jádra–kratóny. Probíhá mohutná vulkanická činnost. Vznik života v podobě jednobuněčných organismů – bakterie, sinice či stromatolity.
		mesoarchaikum					3200		400
		paleoarchaikum					3600		400
		eoarchaikum					4000		400
	hadaikum „Hádské období“ priscoan						cca 4600		600	4280 Ma – nejstarší horniny (Nuvvuagittuq greenstone belt, Kanada); 4404 Ma – nejstarší známý minerál (zirkon); 4550 Ma – vznik Země

Odkazy

Literatura

• CHLUPÁČ, Ivo; BRZOBOHATÝ, Rostislav; KOVANDA, Jiří, STRANÍK, Zdeněk. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5. 
• FEJFAR, Oldřich. Zkamenělá minulost. Praha: Albatros, 1989. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu geologický čas na Wikimedia Commons
• (anglicky) Aktuální geochronologická stratigrafická tabulka, podle Mezinárodní komise pro stratigrafii (ICS)
  • (anglicky) Geochronologická stratigrafická tabulka – Předepsané barvy (v CMYK i RGB) dle CGMW (MS Excel, data z 2021)
  • (anglicky) Geochronologická stratigrafická tabulka – Předepsané barvy (v CMYK i RGB) dle CGMW (PDF, ale částečně zastaralá data z 5/2012)
• (anglicky) Aktuální definiční body stratigrafických rozhraní, podle Mezinárodní komise pro stratigrafii (ICS)
• (česky) SOCHA Vladimír: Geologický čas pod pravítkem Osel.cz, 2015-09-07.
• (česky) SOCHA Vladimír: Nezměrnost geologického času Osel.cz, 2014-08-18.

Pohyb světadílů a jejich desek

1100–750

miliony let zpět

600–550

200

0

Světadíly:

↗

Arábie

↗

Madagaskar

↗

Indie

↗

Kongo

↓

↗

Afrika

→

Afrika

↗

Patagonie

↓

↗

Sibiř

↓

↗

Atlantika

→

Jižní Amerika

Atlantika

↘

↗

Západní Arábie

↓

↗

Baltika

↘

↗

Austrálie

Ur

→

Rodinie

→

Východní Gondwana

→

Protogondwana

→

Pannotie

→

Laurentie

→

Euramerika (Laurussie)

→

Pangea

→

Gondwana

→

Antarktida

→

Antarktida

Arktida

→

Nena

↗

↘

Západní Gondwana

→

Protolaurasie

↗

↘

Gondwana

↗

↘

Laurasie

→

Laurentie

→

Severní Amerika

Baltika

↗

↘

Baltika

↗

↓

Avalonie

↘

Eurasie

↘

Laurentie

↗

↓

Severní Čína

↘

Sibiř

↗

↓

Jižní Čína

Oceány:

Mirovia

Prototethys, Paleotethys

Panthalassa

↘

Tethys

svislé šipky: rozdělení a spojení • vodorovné a šikmé šipky: postupné připojování a oddělování

Autoritní data	BNF: cb119348804 (data) LCCN: sh85054035 NLI: 987007562979405171