Strana zelených

Šablona:Infobox politická strana Strana zelených (SZ, neoficiálně zelení) je česká parlamentní politická strana prosazující zelenou politiku (k základním programovým dokumentům patří mj. Charta globálních zelených a Charta Evropských zelených).

Strana zelených vznikla krátce po listopadové revoluci na podzim 1989, poprvé získala poslanecká křesla v roce 1992. Většího významu a výraznějšího vlivu na veřejnou debatu v ČR se dočkala až kolem roku 2002, kdy do ní masově vstoupili lidé z prostředí ekologických občanských iniciativ, kteří ji do té doby ignorovali. Na podzim 2004 získala podruhé parlamentní zastoupení, když byl do Senátu PČR v Praze 10 za SZ zvolen nestraník Jaromír Štětina. Ve sněmovních volbách v roce 2006 zelení poprvé přesáhli 5% kvórum a do Poslanecké sněmovny zasedlo 6 poslanců. SZ se stala součástí pravostředové vládní koalice, ve které zastávala čtyři ministerské posty. V následujících volbách 2010 zelení své zastoupení v Poslanecké sněmovně neobhájili. Ve volbách do senátu v roce 2012 byla ve volebním obvodu č. 59 Brno-město za SZ zvolena Eliška Wagnerová (nestr.), a SZ se tak opět stala parlamentní stranou.

V létě 2011 měla Strana zelených zhruba 1500 členů, nejvíce v Praze, kde také bývá v posledních letech nejúspěšnější. Strana má ve vrcholných orgánech i na kandidátních listinách vysoký podíl žen.

SZ je řádným členem Evropské strany zelených a Global Greens.

Politická orientace

Některé ekonomické názory Strany zelených lze chápat jako liberální (mírné snížení celkové daňové kvóty prostřednictvím snížení přímých daní a vedlejších nákladů práce jako sociální pojištění, zjednodušení a zefektivnění úřadů) až pravicové (deregulace nájemného, zachování poplatků ve zdravotnictví, snadnější podnikání), další jako výrazně levicové (úloha státu v regulaci aktivit poškozujících životní prostředí a prosazování trvale udržitelného rozvoje). Martin Bursík před volbami 2006 odmítal uvést preferovaného koaličního partnera se slovy „nejsme pravicoví ani levicoví, ale zelení“; po vstupu SZ do pravicové vlády ODS se však zařazení strany na pravolevém spektru stalo předmětem rostoucích sporů, vrcholících sjezdem v září 2008. Od zvolení Ondřeje Lišky do vedení strany v prosinci 2009 a zejména od sjezdu konaného o rok později se strana zřetelně posouvá ke středolevicové politice typické pro evropské zelené strany.

Ideová orientace

Strana zelených klade za cíl prosazovat zejména ekologicky a sociálně orientované tržní hospodářství, ochranu životního prostředí, globální spoluzodpovědnost a ochranu klimatu, nedělitelnost lidských práv, zapojení veřejnosti do správy věcí veřejných, rovné příležitosti a odstranění všech typů diskriminace ve společnosti, vzdělanostní a kulturně vyspělou společnost.^[zdroj?] Strana propaguje multikulturalismus a výuku multikulturní výchovy na českých školách,

Hlavní programové body SZ ve volbách 2006 byly:

• Modernizace české společnosti založená mj. na odklonu od využívání ropy a jaderné energie a ve využívání alternativních, k přírodě ohleduplných zdrojů. Cíle má být dosaženo zejména ekonomickými nástroji – ekologickou daňovou reformou, která zvýhodní ekologicky šetrné postupy před nešetrnými. Nejvýznamněji chce SZ změnit dopravu, kde usiluje o přenesení nákladní dopravy na železnici, zvýhodnění veřejné dopravy před individuální, zvýhodnění využívání alternativních paliv (zejména bioplynu) před benzínem a naftou, zrovnoprávnění automobilismu s cyklistickou a pěší dopravou. V oblasti průmyslu a energetiky SZ požaduje urychlené snížení emisí CO₂, odmítá výstavbu nových jaderných elektráren a prolomení limitů těžby uhlí v severních Čechách. Tvrdí, že nejlevnější energie je taková, jaká se vůbec nevyrobí, tj. že největší potenciál je v úsporách.
• Ochrana životního prostředí a práv spotřebitelů, kde SZ usiluje o zdravou krajinu, šetrné zemědělství, maximální možnou míru informování spotřebitelů o výrobcích, omezování využívání jedovatých a škodlivých chemikálií při výrobě potravin i průmyslového zboží, zvýšení podílu recyklovaných odpadů, o posílení práv zvířat, využití alternativních zdrojů energie(bionafta) a o zdravý život občanů ČR
• Otevřená společnost s důrazem na rozvoj demokracie a lidských práv: SZ zejména podporuje zvýšení podílu občanů na rozhodování formou referend. V programu měla i snížení věku pro aktivní volební právo na 16 let;
• Podpora školství a vědy: SZ požaduje zvýšení výdajů státu na kulturu na 1 % ze státního rozpočtu. Mezi další priority patří regulace reklamy a stanovení přesnějších mantinelů pro tzv. radniční noviny.
• Sociální politika: SZ usiluje o zdravotní reformu, adresnou sociální pomoc, podporu práce na částečný úvazek, rovný přístup k heterosexuálům i homosexuálům, právo žen na interrupce, ochranu dětí před pornografií a zvýšení počtu žen ve veřejném životě prostřednictví kvót a nucené kvóty pro ženy i v rámci volebního systému. Perspektivně mají být zrušeny dětské domovy a nahrazeny původní či adoptivní rodinou.
• Zahraniční politika má být založena na výrazném posílení evropské integrace a upřednostnění zahraniční rozvojové pomoci před vojenskou účastí ČR v konfliktech. SZ podporuje právo Palestinců na teritoriálně souvislý samostatný stát. Podle "zahraničně-politického experta" Ondřeje Horkého je Palestina závislá na zahraniční pomoci v důsledku porušování základních lidských práv palestinských mužů, žen a dětí ze strany Izraele. Na podzim 2011 se jako jediná česká demokratická politická strana vyslovila pro podporu jeho plného členství v OSN.

Základním ekonomickým nástrojem, kterým chce SZ dosáhnout zlepšení životního prostředí, je ekologická daňová reforma spočívající v přesunu od zdanění lidské práce ke zdanění surovin a energií a užití motorových vozidel. Do reformy veřejných financí platné od roku 2008 začlenilo ministerstvo financí tzv. první etapu zavedení ekologických daní (ze zemního plynu, pevných paliv a elektřiny) v minimální výši požadované EU.

Propojení s nevládními organizacemi

Strana je provázána s neziskovými organizacemi (především orientovanými na ochranu přírody, lidských práv, odpor proti jaderné energii a na ochranu spotřebitele), řada členů pochází z neziskového sektoru a někteří nestraníci na kandidátkách jsou aktivními členy neziskových organizací. Strana s neziskovými organizacemi také aktivně spolupracuje na přípravě volebního programu. Tento fakt někdy vede zejména u odpůrců zelených k připisování všech aktivit konaných neziskovými environmentálními organizacemi také přímo Straně zelených, nezávisle na tom, zda se SZ s takovýmito aktivitami ztotožňuje nebo ne.

Organizační struktura

Organizační struktura SZ

Strukturu Strany zelených určují Stanovy přijaté sjezdem konaným dne 27. září 2003 v Táboře. Novelizovány byly na sjezdech v Praze-Vršovicích 11. prosince 2004, v Pardubicích 25. září 2005, v Brně 6. prosince 2009 a v Pardubicích 11. prosince 2011.

Základní, městské a krajské organizace

Organizační jednotkou na místní úrovni je základní organizace (ZO), která je tvořena minimálně třemi členy SZ. Zakládá se v obci, resp. v případě územně členěných statutárních měst v jejich samosprávném obvodu či části. V daném místě smí působit jen jedna ZO. Plenárním orgánem ZO je členská schůze, jíž se mohou účastnit všichni členové dané ZO a jež volí radu ZO (včetně předsedy a případně místopředsedy ZO), pokladníka ZO a revizora ZO. Členská schůze dále volí delegáty na městskou konferenci, krajskou konferenci a sjezd. V neposlední řadě schvaluje rozpočet ZO na daný rok, kandidátní listinu a případnou koalici pro volby do zastupitelstva obce, resp. městského obvodu či části.

Pokud působí ZO ve více městských obvodech či městských částech téhož statutárního města, ustavuje se také městská organizace (MO), která sjednocuje činnost všech ZO na území města. Plenárním orgánem MO je městská konference, kterou tvoří delegáti zvolení základními organizacemi a která volí radu MO (včetně předsedy a místopředsedů MO), pokladníka MO a revizora MO. V neposlední řadě schvaluje rozpočet MO na daný rok, kandidátní listinu a případně koalici pro volby do zastupitelstva statutárního města.

Mimo tuto strukturu umožňují stanovy základním organizacím vytvářet lokální sdružení. Ta nejsou součástí organizační struktury SZ a jejich vnitřní uspořádání je věcí jejich vzájemné dohody.

Na krajské úrovni je organizační jednotkou krajská organizace (KO), kterou tvoří všechny ZO na území daného samosprávného kraje. Plenárním orgánem KO je krajská konference, kterou tvoří delegáti zvolení základními organizacemi a která volí radu KO (včetně předsedy a místopředsedů KO), pokladníka KO a krajskou revizní komisi (KRK). V neposlední řadě schvaluje rozpočet KO na daný rok, kandidátní listinu a případně koalici pro volby do krajského zastupitelstva.

Vrcholné orgány

Nejvyšším orgánem strany je celostátní sjezd. Ten je svoláván pravidelně jednou ročně rozhodnutím předsednictva SZ. Mimořádný sjezd lze svolat na základě požadavku nižších organizačních jednotek SZ.

Nejvyšším výkonným orgánem SZ mezi sjezdy je republiková rada (RR). Je tvořena předsedy a dalšími volenými zástupci krajských organizací, předsednictvem SZ a poslanci a senátory zvolenými za SZ, pokud jsou jejími členy. Odpovídá sjezdu za plnění jeho usnesení, cílů a hlavních úkolů SZ a politického programu SZ, pověřuje předsednictvo realizací svých usnesení a schvaluje s pověřením sjezdu některé vnitřní předpisy strany. Dále schvaluje rozpočet, volební programy, uzavření republikových předvolebních či povolebních koalic, společnou strategii voleb do zastupitelstev krajů, v závažných a odůvodněných případech úpravy krajských a komunálních kandidátek, strategii voleb a kandidáty do parlamentu a zastupitelských orgánů ČR v EU.

Užším výkonným orgánem Strany zelených v období mezi sjezdy a zasedáními republikové rady je sedmičlenné předsednictvo Strany zelených (PSZ), které je voleno sjezdem. Tvoří je předseda strany, tři místopředsedové strany a tři další členové. Mezi jeho pravomoci patří zajišťovat vedení a chod strany v organizačních záležitostech a přijímat neodkladná rozhodnutí, svolávat jednání sjezdu, připravovat program a materiály pro jednání sjezdu a RR, navrhovat a realizovat plán činnosti strany, zaujímat stanoviska k aktuální politické situaci, průběžně kontrolovat dodržování rozpočtu a navrhovat jeho změny, v případě nefunkčnosti některých funkcionářů na nižších organizačních stupních řešit situaci, případně dát návrh na jejich zbavení funkce, zajišťovat informační servis všem nižším organizačním jednotkám, vydávat souhlas ke kandidatuře člena SZ za jiný politický subjekt nebo jako nezávislého. Předsednictvo dále může vytvářet poradní útvary (pracovní skupiny).

Stranu zelených navenek reprezentuje sjezdem volený předseda, který zároveň rozhoduje v neodkladných záležitostech a provádí neodkladné úkony, nevyžadují-li souhlas jiného orgánu. Místopředsedové zastupují předsedu v době jeho nepřítomnosti nebo v době, kdy nemůže vykonávat svoji funkci zejména ze zdravotních, pracovních či jiných závažných důvodů.

Dohled nad dodržováním zákonů, stanov a dalších stranických předpisů zabezpečuje nejméně sedmičlenná ústřední revizní komise (ÚRK), která je volena sjezdem. Její pravomocí je mj. v případě porušení stanov navrhovat pořádková opatření včetně vyloučení členů a zrušení organizačních jednotek. Kontrolu hospodaření strany zajišťuje finanční kontrolní komise (FKK) volená republikovou radou.

K řešení sporů mezi členy SZ, orgány a organizačními jednotkami strany a dále k rozhodování o odvolání proti uložení pořádkových opatření (včetně vyloučení ze strany) se zřizují rozhodčí a smírčí orgány. Těmi jsou jednak ad hoc rozhodčí senáty, zřizované na návrh jedné strany k řešení konkrétních sporů, a dále nově zavedený stálý ombudsman, poprvé zvolený na sjezdu v listopadu 2012.

Každodenní provoz strany zabezpečuje hlavní manažer jmenovaný předsednictvem SZ. Odpovídá za nakládání s majetkem SZ, řídí činnost hlavní kanceláře (HK), po schválení PSZ uzavírá a po vyjádření PSZ ukončuje pracovní poměr se zaměstnanci HK, na návrh RKO uzavírá a ukončuje pracovní poměr se zaměstnanci působícími v krajských kancelářích, jedná jménem SZ v majetkových, hospodářských, pracovních a právních vztazích v rozsahu pověření předsednictvem SZ.

Odborné sekce

Pro hlubší diskuzi nad konkrétními programovými body zřizuje předsednictvo strany odborné sekce jako poradní orgán, na jehož činnosti se mohou podílet i nečlenové SZ. Odborné sekce připravují podklady pro stanoviska a programové dokumenty SZ, vymezují a diskutují konkrétní i obecná odborná témata, projednávají plnění volebního programu v dané oblasti, zpracovávají expertní stanoviska nebo předkládají náměty, ke kterým by SZ měla zaujmout stanovisko, připravují rešerše a podklady podle zadání PSZ, sledují legislativní změny a komunikují s parlamentními stranami, připomínkují právní předpisy, vyhledávají a vyzývají k diskusi odborníky v dané oblasti; pořádají odborné semináře nebo jinak prezentují politiku SZ v dané oblasti směrem ke členům i veřejnosti ve spolupráci s PSZ a v souladu s programovými cíli, programem a vnitřními předpisy strany, a vyjadřují se k dalším otázkám, které jim předloží příslušný orgán strany.

Historie

Historie v letech 1989–2002

Na začátku léta 1989 se ve Vimperku uskutečnilo setkání ekologických aktivistů, kde promluvili mj. poslanec Bundestagu za německé zelené Milan Horáček nebo ekolog a signatář Charty 77 Ivan Dejmal. Dříve rozdrobené ekologické spolky a uskupení se zde sjednotily do Ekologického sdružení, které se mělo postupně transformovat na Československou stranu zelených. Podle některých zdrojů zhatila vznik strany před listopadem 1989 Státní bezpečnost.

Strana zelených byla založena 9. prosince 1989, zaregistrována byla 3. února 1990 a ustavující sjezd se konal 17. února 1990 v Brně. Na sjezdu byly zřízeny tři zemské bloky (český, moravský a slovenský), později byl vytvořen blok pražský.

V prvních svobodných parlamentních volbách v červnu 1990 SZ kandidovala samostatně, pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu těsně nepřekonala. Neuspěla ani v komunálních volbách na podzim. Nicméně například v Ústí nad Labem SZ výrazně uspěla. Její kandidáti kandidující společně s OF v tzv. Chartě demokratické dohody obdrželi až 45% hlasů, SZ zde získala posty náměstka primátora (Leopold Kukačka), starosty obvodu Neštěmice (Václav Pucherna) a zástupce starosty obvodu Ústí nad Labem - město (Marian Páleník). V Praze skončila třetí nejúspěšnější a získala více mandátů (9) než např. lidovci nebo ČSSD.

O dva roky později Strana zelených kandidovala v koalici se Zemědělskou stranou a Československou stranou socialistickou v seskupení nazvaném Liberálně sociální unie. V jejím rámci získala SZ po třech poslancích ve Federálním shromáždění i v České národní radě. 22. listopadu 1993 rozhodl celostátní výbor strany o vystoupení z LSU, poslanecký klub unie zelení poslanci opustili o rok později.

Na sjezdu v Černé v Pošumaví v prosinci 1994 byl předsedou znovuzvolen Jaroslav Vlček. V říjnu 1995 Vlček odešel ze SZ do České strany sociálně demokratické (odešli s ním i dva místopředsedové a nemalá část členské základny); na jeho místo výkonný výbor strany zvolil Emila Zemana.

Ve sněmovních volbách v roce 1996 strana nekandidovala, v roce 1998 získala 1,1 % a v roce 2002 2,4 %. Od voleb do Evropského parlamentu v roce 2004 (zisk 3,2 %) měla SZ statut nejsilnější mimoparlamentní strany.

„Tmavozelený převrat“, vývoj v letech 2002–2005

Ve volbách 2002 Strana zelených získala i díky podpoře Brandýského fóra nevládních organizací 2,36 % a vyšlo najevo, že vedení hodlá velkou část státního příspěvku za hlasy vyplatit hlavnímu manažerovi strany, který financoval velkou část volební kampaně ze svých zdrojů. Nato přední člen BF, ekologický aktivista a šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka vyhlásil akci Zelená padesátka, později známou též jako tmavozelená výzva, kdy do SZ hromadně vstoupili lidé z prostředí ekologických občanských iniciativ s cílem přečíslit původní členy („starozelené“) a změnit politický styl a směřování strany. Počet členů se během roku ztrojnásobil z 250 na 750 s řadou známých osobností jako Ivan Dejmal, Karel Jech, Dalibor Stráský, Eva Vavroušková, Jan Wünsch, Dušan Lužný, Petr Uhl, Fedor Gál, Lumír Kolíbal či Jana Strunecká. Na mimořádném brněnském sjezdu v dubnu 2003 tak byl předsedou zvolen jeden z iniciátorů "revoluce" Jan Beránek. Nové vedení jednalo s bývalým ministrem životního prostředí v Tošovského vládě Martinem Bursíkem o možnosti, že by vedl kandidátku SZ ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2004. K dohodě však nedošlo, lídr kandidátky nebyl zvolen ani na sjezdu konaném v září 2003 v Táboře. Republiková rada nakonec z trojice Jakub Patočka, Jan Jařab, Bursík vybrala Beránkova přítele Patočku.^[zdroj?] Strana získala 3,16 % hlasů a do EP se tak nedostala.

Ve Straně zelených se postupně vytvořily dvě znepřátelené frakce: příznivci Beránkova vedení a jeho odpůrci, kteří vedení strany obviňovali z autoritářských a sektářských praktik a kritizovali radikalismus Patočkou prosazeného politického programu Vize ekologické demokracie (včetně „nové demokracie“, resp. „neodemokracie“). Na konci listopadu 2003 protiberánkovská skupina vydala Prohlášení demokratů v SZ a Přehled některých porušení stanov a demokratických postupů v SZ. I tuto kritiku poměrů ve straně vedení odmítlo jako neopodstatněnou. Na začátku roku 2004 někteří signatáři Prohlášení demokratů založili Otevřenou platformu Strany zelených, jejímž cílem měla být demokratizace vnitrostranického života; před sjezdem ji formálně rozpustili.

Na sjezdu v září 2004 Beránek předsednictví těsně obhájil v souboji s Petrem Štěpánkem. Vnitrostranická opozice se nakonec sjednotila kolem Martina Bursíka a postupně získala převahu.

Na mimořádném sjezdu v Pardubicích 24. až 25. září 2005 tak už Beránek znovu nekandidoval a novým předsedou se stal Bursík. Několik desítek Beránkových a Patočkových příznivců nato vystoupilo ze strany a koncem roku 2005 vytvořili politické hnutí Zelení, které však vyvíjí jen minimální aktivitu. Sjezd také rozhodl, že SZ půjde do parlamentních voleb 2006 samostatně a ne v koalici s menšími liberálními stranami, jak prosazoval Beránek. Bursík následně zmírnil vymezování SZ proti ODS, které bylo charakteristické pro Patočkovo vystupování.

Úspěch ve volbách 2006

Martin Bursík, předseda strany, a další její členové v roce 2006

V polovině února 2006 překročily volební preference SZ 5 %, potřebných pro vstup do Poslanecké sněmovny; to vyvolalo značný zájem médií o stranu a zjevně další růst preferencí od nerozhodnutých voličů. V dubnu se většina agentur pro výzkum veřejného mínění shodla na 10-11% preferencích (v Praze až 17 %). Bursík se vyjádřil, že cílem strany by měl být dvouciferný výsledek ve volbách.

16. května podpořil SZ a jmenovitě středočeské kandidáty Matěje Stropnického a Danielu Matějkovou, blízké Patočkovi a vedoucí osobní kampaň z nevolitelných míst, Václav Havel; následně podpořil i pražské lídry Bursíka a Kateřinu Jacques.

Necelý týden před volbami byla z 2. místa kandidátky Moravskoslezského kraje vyškrtnuta předsedkyně republikové rady Eva Holubová za to, že vyhlásila utvoření tzv. levé frakce (dle vedení strany a některých členů SZ, popřevších tvrzení Holubové o jejich příslušnosti ke frakci, fiktivní) a vedla stranou neschválená jednání s předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem. Republiková rada ji po volbách vyloučila ze strany.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny SZ získala 6,29 % hlasů a šest poslaneckých křesel (3 % mandátů). Nejlepšího výsledku dosáhla v Libereckém kraji (9,58 %) patrně díky silné podpoře Petra Pávka (získal největší podíl preferenčních hlasů mezi kandidáty SZ, 17 % a v Jindřichovicích pod Smrkem, kde je starostou, byla SZ se ziskem 32,95 % absolutním vítězem), paradoxně tam mandát o 266 hlasů nezískala. V Královéhradeckém kraji unikl mandát Stanislavu Pencovi o 75 hlasů. V Praze získala SZ 9,19 % hlasů a dva poslance. Nepoměr mezi počtem hlasů a mandátů byl zapříčiněn některými prvky volebního systému, především počtem a velikostí 14 volebních krajů, které zvyšují tzv. přirozené kvórum pro získání mandátu v menších krajích nad 10 %. Částečný vliv měla též použitá d'Hondtova metoda přepočítávání hlasů, která zvyšuje zisk větších stran na úkor menších. Systém je nevýhodný pro menší strany s vyrovnanou podporou po celé zemi bez silné regionální základny.

Účast ve vládě po roce 2006

Vnitrostranický konflikt

Po vstupu Strany zelených do pravicové vlády s ODS a KDU-ČSL se ve straně zformovaly dvě frakce – příznivci této spolupráce (zelení liberálové) a její odpůrci (levicovější frakce). Ti, kteří byli spokojeni s účastí strany v pravicové vládě, argumentovali výrazným uplatněním programu SZ ve vládním programu, který převyšoval sílu šesti zelených poslanců – 3 % v poslanecké sněmovně. Naproti tomu kritici tvrdili, že prosazení programu při jednání o koalici s ČSSD by bylo ještě výraznější a že účast v pravicové koalici byla jejími zastánci udržována i na úkor některých programových priorit (např. radar v Brdech) Konflikt se vyhrotil v poslaneckém klubu SZ, kde skupinu příznivců aktivní spolupráce s ODS tvořili vedle předsedy strany ještě Kateřina Jacques, Přemysl Rabas a částečně též Ondřej Liška. Opoziční křídlo, jež vedla bývalá ministryně a 1. místopředsedkyně Dana Kuchtová podporovaná „mladým rebelem“ Matějem Stropnickým, zahrnovala mj. poslankyně Olgu Zubovou (bývalou předsedkyni republikové rady) a Věru Jakubkovou.

Skupiny rozděloval i spor o rozdělení vnitřní moci ve straně. Bursíkovo křídlo usilovalo o omezení pravomocí širšího vedení SZ – republikové rady s tím, že rada dlouhodobě fungovala vedle předsednictva jako druhé mocenské centrum (tzv. „dvojkolejnost vedení strany“). Navrhli přetvořit radu na obdobný typ širšího vedení strany, jakým je výkonná rada ODS nebo ústřední výkonný výbor ČSSD, a zrušit přímou volbu části členů sjezdem, takže měli zůstat jen zástupci krajských organizací. Protistrana naopak požadovala zachování stávajícího rozsah vnitrostranické demokracie a případně její posílení o kolektivní předsednictví strany.

Teplický sjezd a vyhrocení vnitrostranického konfliktu

Martin Bursík se rozhodl vyřešit konflikt ještě před podzimními krajskými volbami a 9. července 2008 prosadil v předsednictvu poměrem hlasů 4:3 svolání sjezdu SZ na první zářijový víkend. Dana Kuchtová 18. července oznámila, že bude kandidovat na předsedkyni proti němu. Stranická opozice poté stoupence předsedy Bursíka obvinila, že před svoláním sjezdu navyšovali počet členů (z něhož se odvozuje počet delegátů sjezdu) účelovým zakládáním nových základních organizací. Zvýšenou aktivitu při zakládání nových ZO potvrdil předseda organizace Kamenný Přívoz Oldřich Janeba, který byl spoluautorem propagačních webových stránek Hlas pro Bursíka. Bursík obvinění popřel s tím, že nové organizace nesouvisejí se sjezdem, ale s pokračováním boje proti stavbě dálnice D3, a tempo růstu členské základny a počtu základních organizací v předsjezdovém období se neliší od dřívějška.

Na sjezdu SZ konaném v Teplicích ve dnech 5.–7. září 2008 byl předsedou SZ znovu zvolen Martin Bursík, místopředsedy Ondřej Liška, Kateřina Jacques a Martin Ander, dalšími členy PSZ se stali také „Bursíkovi lidé“. Nepodařilo se prosadit projednání změn stanov, avšak v závěru jednání byli z republikové rady odvoláni všichni členové volení sjezdem, mezi kterými měla většinu opozice a čímž se stoupencům předsedy Bursíka podařilo ovládnout i tento orgán.

Po teplickém sjezdu zformovala skupina kolem Dany Kuchtové a Martina Čáslavky vnitrostranickou iniciativu Výzva předsednictvu Strany zelených, v které kritizovala vedení strany v čele s Martinem Bursíkem za odklon reálné politiky od politického a volebního programu strany a potlačování vnitrostranické demokracie. Vedení kritiku nadále odmítalo a tak 31. 1. 2009 vznikla v Pardubicích vnitrostranická frakce Strany zelených Demokratická výzva. Do čela byli zvoleni Dana Kuchtová a Martin Čáslavka. Ústřední revizní komise strany o několik týdnů později obdržela podnět Jihomoravské krajské organizace obviňující členy frakce z porušování stanov strany. Komise navrhla Republikové radě potrestat Danu Kuchtovou, Martina Čáslavku, Olgu Zubovou a Věru Jakubkovou vyloučením ze strany, která o tom také 8. 3. 2009 rozhodla.

Eurovolby 2009 a zvolení Ondřeje Lišky předsedou

8. června 2009 předseda Martin Bursík rezignoval na svůj post. Důvodem byla prohra SZ v eurovolbách. Řízení strany převzal 1. místopředseda Ondřej Liška, který měl zelené vést do říjnových předčasných voleb do poslanecké sněmovny, ty však byly nakonec zrušeny. Od května 2009 nebyli zelení přímo zastoupeni ve vládě, protože vládla tzv. úřednická vláda Jana Fischera. Do té SZ nominovala ministra životního prostředí Ladislava Mika (později Jana Dusíka) a ministra pro lidská práva a menšiny Michaela Kocába. Od března 2010 zelení vládu nepodporovali.

V prosinci 2009 byl Liška na sjezdu konaném v Brně zvolen řádným předsedou strany, 1. místopředsedou byl zvolen František Pelc. Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2010 utrpěla strana drtivou porážku, když získala jen 2,44 % hlasů. Dne 29. května 2010 dal Ondřej Liška spolu s celým vedením SZ k dispozici své funkce.

Komunální volby 2010

15. a 16. října 2010 proběhly komunální volby, ve kterých SZ získala celkem 323 zastupitelských křesel.

Překvapením byl odchod SZ z celopražského zastupitelstva.^[zdroj?] Díky volebnímu inženýrství ODS – rozdělení města na 7 volebních obvodů (tzv. gerrymandering) – se koalice SZ a SNK-ED nedostala do zastupitelstva, přestože získala 5,9 % hlasů a překonala tak pětiprocentní hranici. Zelení, SNK-ED a Věci veřejné podali ústavnímu soudu společnou žalobu s požadavkem výsledek voleb v Praze anulovat. Soud však tento požadavek 29. března 2011 poměrem hlasů 7:5 odmítnul.

Vývoj ve straně po volbách v roce 2010

Vývoj ve straně po volbách v roce 2010

Na žižkovském sjezdu konaném 12.–14. listopadu 2010 v Praze byl Liška zvolen řádným předsedou strany. Do užšího vedení strany se dostali mj. bývalá pražská zastupitelka Petra Kolínská, Přemysl Rabas nebo Matěj Stropnický.

V průběhu Liškova předsednictví SZ zaznamenala znatelný posun k levé části politického spektra. Zelení vyzvali ke zprůhlednění financování politických stran, podpořili odborovou stávku proti reformám vlády, zesílili protijadernou rétoriku, aktivní účastí členů předsednictva na blokádě se zúčastnili odporu proti kůrovcovému kácení v národním parku Šumava, kritizovali z jejich pohledu asociální reformu DPH, představili svůj pohled na řešení sociální situace na Šluknovsku, prosazovali zásady moderního urbanismu a nesouhlas s tvorbou sídelní kaše. Byli hlavní silou boje za odchod Ladislava Bátory z vysoké manažerské pozice na ministerstvu školství. Byli součástí říjnové protivládní demonstrace hnutí ProAlt. Kritický k vládní reformě byl i Liškův projev, který přednesl na sjezdu TOP 09 v říjnu 2011.

V říjnu 2011 na pražské regionální konferenci SZ přišel Martin Bursík o poslední stranickou funkci, když neobhájil mandát člena republikové rady. Na konferenci konané v březnu 2012 byl však do republikové rady znovu zvolen. V květnu 2012 Martin Bursík oznámil zvažování opětovné kandidatury na předsedu strany. Vyjádřil nespokojenost s přílišným směřováním Strany zelených doleva.

Na českotřebovském sjezdu v listopadu 2012 byl Ondřej Liška znovu zvolen předsedou strany, když v přímém duelu o tento post porazil Martina Bursíka. První místopředsedkyní se stala Pavla Brady, dalšími místopředsedy Martin Bursík a Matěj Stropnický. Na řadová místa v předsednictvu delegáti sjezdu vybrali Evu Tylovou, Tomáše Průšu a Danu Kuchtovou, jejíž vyloučení ze strany bylo v létě zrušeno. Byl také zvolen první vnitrostranický ombudsman, jímž se stal Milan Mátl.

Předsedové SZ

Pořadí	Osoba	Období
1.	Jan Martin Ječmínek	1990–1991
2.	Aleš Mucha	1991–1992
3.	Jaroslav Vlček	1992–1995
4.	Emil Zeman	1995–1999
5.	Jiří Čejka	1999–2002
6.	Miroslav Rokos	2002–2003
7.	Jan Beránek	2003–2005
8.	Martin Bursík	2005–2009
9.	Ondřej Liška	2009 –

Sjezdy SZ (od roku 2003)

• pisárecký – 5. a 6. 4. 2003
• táborský – 27. 9. 2003
• olomoucký – 11. a 12. 9. 2004
• vršovický – 11. 12. 2004
• pardubický – 24. a 25. 9. 2005
• holešovický – 17. a 18. 2. 2007
• teplický – 5. až 7. 9. 2008
• štýřický – 4. až 6. 12. 2009
• žižkovský – 12. až 14. 11. 2010
• druhý pardubický – 10. a 11. 12. 2011
• českotřebovský – 23. až 25. 11. 2012

Volební výsledky

Rozložení voličské podpory SZ v posledních volbách do Poslanecké sněmovny (2010)

Česká národní rada

Volby (rok)	Počet hlasů	Podíl hlasů	Počet mandátů
1990	295 844	4,10 %	0
1992	421 988	6,52 %	3 z 18*

* V roce 1992 kandidovala Strana zelených společně s Československou stranou socialistickou, Zemědělskou stranou a Hnutím zemědělců a nezávislých osobností pod názvem Liberálně sociální unie a poprvé tak získala 3 poslance.

Poslanecká sněmovna

Volby (rok)	Počet hlasů	Podíl hlasů	Počet mandátů
1996	0	neúčastnila se*	0
1998	67 143	1,12 %	0
2002	112 929	2,36 %	0
2006	336 487	6,29 %	6
2010	127 831	2,44 %	0
2013	159 025	3,19 %	0

* Před volbami 1996 tehdejší vedení strany nezaplatilo volební kauci, a proto se SZ voleb neúčastnila.

V předčasných parlamentních volbách konaných 25. a 26. října 2013 Strana zelených mírně posílila a s výsledkem 3,19 % se stala nejsilnější stranou, která nemá zastoupení v poslanecké sněmovně.

Senát

Eliška Wagnerová, senátorka zvolená za Stranu zelených v roce 2012

Volby	Počet mandátů
1996	0
1998	0
2000	0
2002	0
2004	1
2006	0
2007	0
2008	0
2010	0
2012	1 + 1*

* za koalici KDU-ČSL, SZ a Pirátů

V roce 2004 byl zvolen za obvod 25 Praha 10 nezávislý kandidát SZ Jaromír Štětina. Ten však v dalších senátních volbách 2010 kandidoval za TOP 09. V doplňovacích volbách za obvod č. 30 Kladno v roce 2011 Strana zelených podporovala kandidáta sociální demokracie Jiřího Dienstbiera ml., který mandát skutečně získal. V senátních volbách 2012 byla za samostatně kandidující Stranu zelených do senátu ve volebním obvodu č. 59 Brno-město zvolena Eliška Wagnerová, za koalici KDU-ČSL, SZ a Pirátů byl ve volebním obvodu č. 26 Praha 2 zvolen Libor Michálek (oba nestraníci).

Evropský parlament

Volby (rok)	Počet hlasů	Podíl hlasů	Počet mandátů
2004	73 932	3,16 %	0
2009	48 621	2,06 %	0

Zastupitelstva krajů

V roce 2004 kandidovala SZ v Jihomoravském kraji, kde postavila s Liberální reformní stranou společnou kandidátku Zelená pro Moravu. Ta získala 5,08 % hlasů a tři křesla. Podle počtu preferenčních hlasů byli zvoleni: nestraník Mojmír Vlašín navržený SZ z 16. místa kandidátky, členka SZ a starostka MČ Brno-Nový Lískovec Jana Drápalová z 22. a volební lídr Jiří Löw, nestraník navržený LiRA.

V krajských volbách 17. a 18. října 2008 utrpěla strana porážku, navzdory optimistickým očekáváním předsedy Bursíka, který předpokládal nárůst počtu zastupitelů o stovky procent. Jeho názor podporovala i většina průzkumů veřejného mínění, které přisuzovaly zeleným zisk od 7 do 9 %. Ve skutečnosti strana zcela propadla a nezískala zastoupení v žádném kraji.

Ve volbách 12. a 13. října 2012 Strana zelených postavila kandidátní listiny ve všech krajích. V pěti krajích kandidovala v koalicích: v Karlovarském jako KOALICE PRO KARLOVARSKÝ KRAJ (KDU-ČSL + SZ + O co jim jde?), v Ústeckém jako Hnutí PRO!kraj (KDU-ČSL + SZ + HRM), v Libereckém jako Změna pro Liberecký kraj (SZ + Změna), v Královéhradeckém jako Změna pro Královéhradecký kraj (SZ + Změna), v Olomouckém kraji jako Koalice pro Olomoucký kraj společně se starosty (KDU-ČSL + SZ). Ve zbývajících osmi krajích kandidovala Strana zelených samostatně pod svým názvem.

Nejlepšího výsledku dosáhla strana v Libereckém kraji, kde koalice získala 16,85 % hlasů a celkem 10 křesel v krajském zastupitelstvu (z toho 5 členové nominovaní SZ). Druhého nejlepšího výsledku dosáhla v Olomouckém kraji, kde koalici volilo 11 % voličů, avšak zde všech 8 mandátů připadlo KDU-ČSL, neboť její silná voličská základna „vykroužkovala“ křesťanskodemokratické kandidáty před kandidáty SZ. Třetí nejlepší výsledek zelení zaznamenali v rámci Hnutí PRO!kraj na Labskoústecku, kde je volilo 8,15 % voličů. Koalice zde získala 6 mandátů, z toho 4 pro kandidáty nominované Stranou zelených. Tuto kandidátku vedl bývalý poslanec za Stranu zelených Přemysl Rabas. Jen těsně nedosáhli zelení na křesla zastupitelů v Karlovarském kraji, kde jejich koalice získala 4,66 % hlasů. (I v případě překonaní 5% klauzule by však zřejmě kvůli preferenčním hlasům SZ žádný mandát nezískala - její nejúspěšnější kandidát Petr Němec by skončil až na 6. místě.) Podobně dopadla strana v Královéhradeckém kraji, kde koaliční uskupení získalo 4,09 % platných hlasů. Nejlepšího výsledku jako samostatně kandidující strana dosáhla SZ v Jihomoravském kraji, kde získala 3,68 % platných hlasů, následována kraji Moravskoslezským (2,79 %), Středočeským (2,59 %), Plzeňským (2,09 %), Vysočinou (2,04 %), Jihočeským (1,67 %), Pardubickým (1,66 %) a Zlínským (1,57 %).

Komunální volby

• 2006 – 446 zastupitelů (0,71 %, s odstupem 7. místo), 5,3 % hlasů, v přepočtu na voliče cca 4,1 %; úspěch v Brně, kde se Martin Ander stal náměstkem primátora.
• 2010 – 244 zastupitelů.

Vývoj loga strany

Původním logem SZ z 90. let byl čtyřlístek vytvořený ze čtyř srdcí, z nichž tři byla zelená a jedno rudé. Po tmavozelené revoluci (nejvýrazněji ve volební kampani do Evropského parlamentu na jaře 2004) se začalo používat druhé, neformální logo – slunečnice, nejčastější námět log zelených stran v Evropě. Autorem současného loga Strany zelených - zeleného čtyřlístku (používáno od parlamentních voleb v roce 2006), zeleného písma ABCGreen (klon fontu JohnSans), i souvisejícího grafického manuálu strany je přední český typograf František Štorm a jeho První střešovická písmolijna.

Současní významní členové strany

Viz přehled článků o členech SZ na české Wikipedii.

Ocenění strany

Strana zelených opakovaně vyhrává soutěž občanského sdružení Fórum 50 Strana otevřená ženám. V roce 2013 získala místostarostka Prahy 10 Ivana Cabrnochová 2. místo v soutěži Nadějná politička roku, které také vyhlašuje Fórum 50%.

Ekonomický program SZ pro parlamentní volby v roce 2010, jehož autory byli Miroslav Zámečník a Tomáš Sedláček, byl oceněn řadou.^[zdroj?] expertů.

Uplatňování programu a kritika

Předvolební kampaň v do voleb v Poslanecké sněmovně v květnu 2010 ve formě koncertu - "Koncert pro Zelené" se konal v Praze na Žižkově

Uplatňování programu

Strana zelených ve svém volebním programu mj. prosazovala snížení věkové hranice pro volební právo na 16 let. Tento cíl byl často citován v médiích ve volební kampani, ale nesetkal se po vstupu SZ do vlády s širší podporou a téma nadlouho utichlo. 4. září 2008 tehdejší ministryně Džamila Stehlíková oznámila, že chce otevřít diskusi o snížení věkové hranice na 16 let pro komunální volby.

Kritika

Strana zelených bývá kritizována zprava i zleva. Častými tématy jsou snaha SZ o omezení jízd kamionů o víkendu a její kompromisní postoj k protiraketové základně USA v Brdech.

Odpor Strany zelených vůči jaderné energii

Strana (a s ní spojovaná sdružení) je často kritizována kvůli odporu proti jaderné energii a příliš silnému prosazování alternativních zdrojů energie. Tyto programové body jsou považovány některými lidmi za ideologické a za současné situace iracionální. Strana zelených mj. deklaruje svůj odpor k výstavbě dalších jaderných elektráren, kritizuje nevyřešený problém s ukládáním vyhořelého jaderného paliva a hodlá jednak „sledovat jako střednědobý cíl vystoupení ČR z jaderné energetiky“, jednak „co nejrychleji zastavit produkci dalšího vyhořelého jaderného paliva“. To je často označováno jako nezodpovědné a těžko splnitelné, neboť jaderná energetika má v Česku významný podíl na výrobě i spotřebě elektřiny (31 % a 47 %), přičemž bude v nejbližší době nutné rozhodnout o náhradě především tepelných (uhelných) elektráren, které dosluhují. Do programového prohlášení vlády SZ prosadila závazek, že vláda v Česku nebude připravovat stavbu dalších jaderných bloků.

Alternativy Strany zelených k jaderné energetice, jejich kritika

SZ uvádí jako alternativu alternativní zdroje energie – zejména pak využití biomasy (mj. rychle rostoucí rostliny pěstované k pálení), řepkového oleje, větrné a sluneční energie v kombinaci se snížením spotřeby energií, kritici těchto plánů však zdůrazňují, že v Česku jako vnitrozemském státu jsou možnosti využití alternativních zdrojů omezené, nehledě na další současné nevýhody alternativních zdrojů (většinou daleko větší cena vyráběné energie, nevyvážená výroba zejména u větrné a sluneční energie, nemožnost pokrýt celou nebo aspoň podstatnou část spotřeby energie). Některé současné výzkumy a tendence ovšem ukazují, že obnovitelné zdroje bude přece jen možné využívat. Jak Ernst & Young tak Čínská vláda říkají, že nejpozději do konce desetiletí by mohla být cena elektřiny z fotovoltaických panelů vyrovnaná s cenou elektřiny z uhelných elektráren. Nabízejí se rovněž řešení nevyvážené výroby zejména u větrné a sluneční elektřiny, jednak je to vyrovnanost dodávek elektřiny v důsledku propojenější energetické soustavy v Evropě(projekt pokládání drátů elektrického vedení na dno Severního moře, který bude spojovat fotovoltaické panely a větrné elektrárny s přečerpávacímí elektrárnami v Norsku) a jednak takzvané inteligentní sítě.

Zároveň podle SZ „přechodnou roli k energetické budoucnosti obnovitelných zdrojů bude hrát zemní plyn“, což je rovněž kritizováno vzhledem k nutnosti dovážení zemního plynu z nespolehlivých a politicky nestabilních zemí a z toho plynoucích rizik. Na druhou stranu jaderné palivo do českých jaderných elektráren se odebírá od Ruské společnosti TVEL.

Koaliční partner, postoj ke KSČM

Krajně pravicové skupiny Národní sjednocení (NSJ) a Vlastenecká fronta demonstrují proti SZ 1. září 2007, mj. na podporu Tomáše Čermáka; transparent zobrazuje srovnání s melouny („navrch zelení, uvnitř rudí“)

V minulosti se další kritika soustřeďovala na skutečnost, že není zcela jasné, jakého budoucího koaličního partnera Strana zelených upřednostňuje. Za pravděpodobný povolební výsledek byla médii často označována pravostředová koalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Podle prohlášení předsedy Bursíka však program strany zřejmě má blíž k programu ČSSD. Po vyhlášení výsledků parlamentních voleb v roce 2006 se však stranické vedení rozhodlo pro jednání s pravicovými stranami.

V minulosti byla SZ kritizována rovněž za to, že se její představitelé odmítali jasně vyslovit proti komunistům, odpor ke spolupráci s touto stranou začal být jasný až po vítězství Bursíkovy skupiny na sjezdu v Pardubicích.

Odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Strana zelených na Wikimedia Commons

Literatura

• Pavel Pečínka: Zelená zleva? aneb Historie ekologických stran v Evropě, G plus G 2002, ISBN 80-86103-58-7

Externí odkazy

• Strana zelených – oficiální stránky SZ
• Téma „Zelená politika“ na webu Literárních novin – propatočkovské
• Téma „Zelení“ (ev. články Pavla Pečínky) na Britských listech – převážně protipatočkovské
  • Beránek versus Štěpánek – ochočená revoluce? – podrobné líčení vnitrostranického konfliktu v letech 2003-4
• Tomáš Feřtek: Spor o Bursíka – článek v časopise Reflex o mimořádném sjezdu v září 2003