České středohoří

České středohoří
	České středohoří z vrchu Vysoký Ostrý
Nejvyšší bod	837 m n. m. (Milešovka)
Délka	70 km
Rozloha	1266 km²
Poznámka	geologicky nejmladší pohoří Česka
Nadřazená jednotka	Podkrušnohorská oblast
Sousední; jednotky	Mostecká pánev ; Děčínská vrchovina ; Lužické hory ; Ralská pahorkatina ; Dolnooharská tabule
Podřazené; jednotky	Verneřické středohoří ; Milešovské středohoří
Světadíl	Evropa
Stát	Česko
	; České středohoří na mapě Česka
Horniny	čedič
Povodí	Labe
Souřadnice	50°35′ s. š., 14°7′30″ v. d.
Identifikátory
Kód geomorf. jednotky	IIIB-5
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

České středohoří (německy Böhmisches Mittelgebirge) je geomorfologický celek o rozloze 1265 km². Z hlediska horopisného patří do Podkrušnohorské oblasti, která je součástí Krušnohorské subprovincie. Na 84 % území Českého středohoří zaujímá Chráněná krajinná oblast České středohoří (CHKO České středohoří) o výměře 1063,17 km². Nejvyšším vrcholem je Milešovka (837 m). Nejnižším bodem je hladina Labe v Děčíně (121,9 m). Maximální výškový rozdíl tedy činí 715,1 m.

Geomorfologické členění[editovat | editovat zdroj]

Hluboké údolí Labe rozděluje České středohoří na dva geomorfologické podcelky: Verneřické středohoří (IIIB-5A) na pravém břehu Labe a Milešovské středohoří (IIIB-5B) na levém břehu Labe. Tyto podcelky se dále člení do celkem osmi okrsků:^[1]

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Rozlohou 1266 km², délkou přes 70 km a šířkou až 25 km patří České středohoří k menším orografickým celkům. Přesto je však nejmohutnějším projevem sopečné činnosti v Česku. České středohoří totiž vzniklo sopečnou činností. Podél řeky Ohře existoval Ohárecký rift, kterým se žhavé magma dostalo na povrch. V oblasti převažují čedičové horniny (73,6%), zbytek tvoří trachytické a v malé míře andezitické horniny. Územím prochází Litoměřický hlubinný zlom, který z geologického hlediska tvoří hranici mezi krušnohorskou a středočeskou oblastí. Pod povrchem se hromadilo magma v žilách a tvořily se tzv. lakolity, což byly podpovrchové balvany z utuhlého magmatu. V mladších třetihorách, v miocénu (asi před 23 miliony let) se začaly vyzdvihovat z pískovcového podloží sopečné kužely. V pliocénu (před 4,8 miliony let) vulkanity místy prorážely Českou křídovou pánev (Trosky, Kunětická hora). Vodní toky obnažily ztuhlé podpovrchové magma a prohlubovaly údolí, což dalo Českému středohoří majestátní krajinný ráz. Jedním takovým údolím je Porta Bohemica, kterou vymodelovala řeka Labe. Z výlevných hornin tu převažují čediče a znělce, z usazenin pískovce a opuky.

Zvláštnosti[editovat | editovat zdroj]

Loupežnická jeskyně u Velkého Března je největší pseudokrasová jeskyně v neovulkanitech v Česku.
Na Borečském vrchu a Plešivci jsou ledové jámy.
V širším okolí Třebívlic se vyskytuje český granát, ojediněle i diamant.
Jihozápad Českého středohoří patří k nejteplejším a nejsušším místům republiky.
Severozápad středohoří byl v zájmu těžby hnědého uhlí vyňat z původně navrhované chráněné krajinné oblasti a krajina je zde silně negativně ovlivňována těžbou uhlí a souvisejícím průmyslem. V srdci pohoří je řada vrchů zasažena velkolomy (Kubačka, Deblík, Trabice, Mariánská skála) a mnoha dalšími lomy různého rozsahu.

Vrcholy[editovat | editovat zdroj]

K významným vrchům kromě nejvyšší hory Milešovky (837 m) patří Hradišťany (753 m), Kletečná (706 m) a Lovoš (573 m). Ve východní části, oddělené Labem, jsou kopce poněkud nižší – nejvyšší z nich je Sedlo (727 m).

Významné vrcholy[editovat | editovat zdroj]

Milešovka (837 m)
Hradišťany (753 m)
Kloč (737 m)
Sedlo (727 m)
Kleč (721 m)
Ostrý (719 m)
Kletečná (706 m)
Lipská hora (688 m)
Buková hora (686 m)
Vrchovina (678 m)
Varhošť (640 m)
Solanská hora (638 m)
Polevský vrch (627 m)
Javorský vrch (617 m)
Panna (596 m)
Vysoký Ostrý (587 m)
Lysá hora (578 m)
Lovoš (573 m)
Hrádek (568 m)
Ostrý (553 m)
Hradiště (545 m)
Výrovna (540 m)
Bořeň (539 m)
Kalich (536 m)
Popovičský vrch (531m)
Zlatník (522 m)
Milá (510 m)
Oblík (510 m)
Plešivec (510 m)
Chmelník (508 m)
Sokolí vrch (506 m)
Sutomský vrch (506 m)
Košťál (494 m)
Litýš (491 m)
Srdov (483 m)
Brník (472 m)
Raná (457 m)
Trojhora (456 m)
Boreč (450 m)
Ovčín (431 m)
Ressl (414 m)
Hněvín (407 m)
Radobýl (399 m)
Špičák (399 m)
Široký vrch (387 m)
Vrabinec (350 m)
Mostka (279 m)
Kočka (Sovice) (275 m)
Červený vrch (274 m)
Kalvárie (246 m)

Vodní toky[editovat | editovat zdroj]

Osu středohoří tvoří úrodné údolí Labe. Dalším větším tokem je Ploučnice. Centrální části obou podcelků jsou odvodňovány drobnými toky směřujícími k Labi, Ploučnici a Bílině. Na labských přítocích v okolí Ústí nad Labem jsou zpětnou erozí vytvořeny vysoké vodopády (Moravanský, Vaňovský, ve Vlčí rokli, u Budova, v údolí Peklo u Týniště). Nejvyšší z nich má 12 m.

Lesy[editovat | editovat zdroj]

Lesnatost je malá a dosahuje 28,4 %. Z druhů je nejvíce zastoupen smrk (32,8 %) a dále se vyskytuje dub, buk, habr, bříza, jasan, lípa a javor.^[zdroj⁠?]

Drobná fauna a flóra[editovat | editovat zdroj]

České středohoří má, díky své přirozené uzavřené poloze ze severu a otevřené z jihu, příznivé podmínky pro výskyt náročnějších druhů rostlin a živočichů, běžně žijících v teplých krajích. Roste zde například lilie zlatohlavá.

Ochrana přírody[editovat | editovat zdroj]

Velkoplošná chráněná území: CHKO České středohoří
Maloplošná chráněná území: Celkem 39, z toho národní přírodní rezervace 5, národní přírodní památky 8, přírodní rezervace 11, přírodní památky 15.

Lidová architektura[editovat | editovat zdroj]

Pro České středohoří je specifická venkovská sídelní struktura, daná hustou sítí malých obcí, osad a drobných sídel. Početné jsou památky lidové architektury, prolíná se tu několik regionálních typů lidových staveb (objekty zděné, roubené, hrázděné). O bohaté historii svědčí i několik předslovanských a slovanských hradišť, řada středověkých hradů na vrcholech kopců, tvrzí, zámků a dalších šlechtických sídel.

Obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

Menší obce[editovat | editovat zdroj]

Milešovské středohoří. Pohled z Hazmburku k severu

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ BÍNA, Jan; DEMEK, Jaromír. Z nížin do hor. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2026-0. Kapitola Krušnohorská soustava, s. 112.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu České středohoří na Wikimedia Commons
Stránky o Českém středohoří
Turistické informace a fotografie z Českého středohoří
Turistické cíle a tipy na výlet v Českém středohoří Archivováno 9. 4. 2020 na Wayback Machine.

[Demek-1] BÍNA, Jan; DEMEK, Jaromír. Z nížin do hor. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2026-0. Kapitola Krušnohorská soustava, s. 112.

[1]

Geomorfologické členění Českého středohoří
ČESKÁ VYSOČINA • Krušnohorská soustava • Podkrušnohorská oblast
VERNEŘICKÉ STŘEDOHOŘÍ	Benešovské středohoří	Medvědí hůrka (644 m)
	Bukovohorské středohoří	Buková hora (686 m)
	Litoměřické středohoří	Sedlo (727 m)
	Ústecké středohoří	Javorský vrch (617 m)
MILEŠOVSKÉ STŘEDOHOŘÍ	Kostomlatské středohoří	Milešovka (837 m)
	Teplické středohoří	Štrbický vrch (475 m)
	Bořeňské středohoří	Bořeň (539 m)
	Ranské středohoří	Milá (510 m)
PROVINCIE • Subprovincie • Oblast / Celek / PODCELEK • Okrsek • Vrchol