Kunstkomora Rudolfa II.

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Kunstkomora Rudolfa II. byla ústřední částí rudolfínských sbírek. Jednalo se o prostory v Novém paláci Pražského hradu, které nechal císař Rudolf II. vybudovat pro své rozsáhlé sbírky. Tento tzv. Střední trakt, zbudovaný kolem roku 1600, odděluje druhé a třetí hradní nádvoří.[1] Sbírky vedle uměleckých děl zahrnovaly i knihy, zvířata, přírodniny, nástroje a podobně. Zánik kunstkomory započal brzy po Rudolfově smrti v roce 1612. Sbírky byly odváženy a prodávány, v roce 1648 vypleněny švédskými vojsky, zbytky rozprodal císař Josef II. v roce 1783 v dražbě.

Vznik kunstkomory

Po smrti Maxmiliána II. Habsburského (1576) se vlády ujal císař římský a král český Rudolf II., který v říjnu 1583 přemístil císařský dvůr a s ním i část uměleckých sbírek z Vídně do Prahy. V souladu s principy anglického filozofa Francise Bacona, císař k těmto sbírkám přiřadil i knihovnu, stáje s ušlechtilými koňmi a zahrady s voliérami pro exotická zvířata, stejně jako dílny a laboratoře alchymistů. K dotvoření celku patřil kabinet kuriozit, sbírka neobyčejných výtvorů člověka i přírody.[2]

Rudolf II. tyto sbírky budoval z rozsáhlých nákupů, ale i z četných darů. Z počátku císaři s nákupy pomáhal Jacopo Strada (1515-1588), kterého již Maxmilián II. jmenoval antikvářem a správcem vídeňských sbírek. Jacopo Strada měl však i vlastní obchodní zájmy, a proto ho Rudolf II. uvolnil z dvorské služby. V roce 1583 péči o Rudolfovy sbírky převzal Jacopův syn Ottavio. Jménem císaře Ottavio Strada (1550-1606) pozval do Prahy řadu významných uměleckých osobností. Po Ottaviově smrti se stal správcem císařských sbírek Daniel Fröschl (1563-1612). Byl pověřen jejich uspořádáním, ale i jejich inventarizací. Další inventarizace byla provedena na příkaz českých stavů před příchodem Fridricha Falckého do Prahy (1619). Kompletní inventář byl vyhotoven na příkaz Karla I. z Lichtenštejna v roce 1621 a zahrnoval soupis sbírek v kunstkomoře spolu s obrazy nacházejícími se v obou sálech (Španělském a Novém).[3]

Tzv. Dlouhá stavba či Chodbové stavení Nového paláce na Pražském hradě bylo místem kunstkomory Rudolfa II.

Prostory císařské kunstkomory na Pražském hradě

V 16. století se sběratelství stalo vzdělávací, ale i reprezentační záležitostí pro představitele panovnických rodů, a později i vysoké šlechty. Výjimkou v tom nebyli ani první Habsburkové na českém trůně.[1] Původně to byla vídeňská sbírka mincí a medailí, ale již v 50. letech 16. století vznikla sbírka vzácných knih a téměř ve stejné době i sbírka označovaná jako kunstkomora (něm. Kunstkammer či Wunderkammer). Císař Maxmilián II. dále rozšiřoval vídeňské sbírky rukopisů, zatímco v Praze pokračoval v budování královské zahrady v místě Jeleního příkopu.

Prostory císařské kunstkomory v Novém paláci byly tvořeny čtyřmi místnostmi, které se nacházely v prvním patře Chodbového stavení spojujícího císařský "letní" palác na jižní straně hradu se dvěma velkými sály - Španělským (dnes Rudolfova galerie) a Novým (dnes Španělský sál). Oba sály byly postaveny nad konírnami v severní části hradního areálu. Zatímco v původním Španělském sále byla vystavena většina obrazové sbírky, v Novém sále byla umístěna císařova sbírka soch, skulptur a plastik. Naopak "Chodbové stavení" obsahovalo na třech podlažích uložené císařovy sbírky přírodnin a arteficiálií. Na 1. podlaží se nacházela 100 m dlouhá a 5,5 m široká chodba, z níž 60 m zabíraly 3 místnosti přední kunstkomory a 33 m byla dlouhá hlavní Kunstkammer.

Na uspořádání císařovy kunstkomory lze alespoň částečně usuzovat z inventáře sepsaného v letech 1607-1611 a z dodatečných vpisků. Soupis inventáře se však týkal pouze vlastní Kunstkammer, nikoliv však obrazových sbírek a tří místností přední kunstkomory. O nich se dovídáme až v inventáři z roku 1621. Ve vlastní kunstkomoře bylo umístěno 20 skříní, jejichž obsah známe jen částečně. Uprostřed této místnosti stál dlouhý stůl, na kterém byly vystaveny glóby, hodiny, astroláby, truhličky, vázy i hudební nástroje. V místnosti se nacházely i truhly s knihami a grafickými listy, šperkovnice s mincemi a medailemi či skřínky se šperky a kuriozitami.[3] Ve třech klenutých prostorách přední kunstkomory bylo umístěno dalších 17 skříní, dále stoly, truhly, kabinety i volně uložené předměty. Rudolfovy sbírky tak byly z větší části uzavřeny, a proto si je návštěvník nemohl přímo prohlédnout. I tak si lze z dobových údajů udělat alespoň dílčí představu o uspořádání jednotlivých sbírek v Rudolfově kunstkomoře.

Sbírka obrazů

Obraz Růžencová slavnost namaloval Albrecht Dürer běhen svého druhého pobytu v Benátkách (1505-1507) pro tamní německou komunitu (Národní galerie, Praha)

Část obrazových sbírek byla vystavena i v Letohrádku královny Anny a v prostorách Široké chodby nacházející se na 2. podlaží "Chodbového stavení". K vystavení nejvýznamnějších sbírkových obrazů byl určen Španělský sál (dnes Rudolfova galerie). Rudolf II. obrazy buď nakupoval, získával darem nebo je přímo objednával u svých dvorních malířů. Přitom někteří z nich (Jacopo a Ottavio Stradové nebo Hans von Aachen) sami zprostředkovávali jejich nákupy v cizích zemích.

Pro Rudolfovu obrazovou sbírku byly přednostně určeny prostory dnešní Rudolfovy galerie. Stěny sálu byly bez výzdoby, s výjimkou soklu, na který bylo možné vystavené obrazy přímo postavit. O sokl se opíraly obrazy, které spočívaly na podlaze sálu, střední řada obrazů byla umístěna na soklu a nad ní visela jejich horní řada.[4]

V roce 1612 odhadl benátský vyslanec Girolamo Soranzo počet obrazů Rudolfovy sbírky na 3000. Podle dobových inventářů však počet obrazů činil něco více než 1000 kusů.[5] Soubor tvořila díla nejlepších malířů renesanční Evropy. Z Benátčanů byli zastoupeni Tiziano Vecellio, Jacopo Tintoretto, Paolo Veronese či rodina Bassanů. Ve sbírce nechyběla ani díla Raffaela Santiho nebo slavné Lásky Jupiterovy od Correggia. Ve zvláštní oblibě měl císař obrazy německých malířů (Albrecht Dürer, Hans Holbein mladší nebo Lucas Cranach starší) a díla vlámských mistrů (Hieronymus Bosch a především rodina Breughelů), jejichž práce již dříve obdivoval ve sbírkách Filipa II. Španělského. Velkou část sbírky tvořily obrazy Rudolfových dvorních malířů věnujících se alegorické, mytologické a částečně i náboženské malbě (Giuseppe Arcimboldo, Hans Hoffmann, Bartholomeus Spranger, Hans von Aachen, Joseph Heintz starší či Dirck de Quade van Ravesteyn), krajinomalbě (Pieter Stevens, Roelandt Savery) nebo miniatuře (Joris a Jacob Hoefnagelové).

Císařův obdiv k obrazům Albrechta Dürera dokládá Rudolfův nákup obrazu Růžencová slavnost, původně namalovaný pro kostel sv. Bartoloměje, který navštěvovala komunita německých kupců působících v Benátkách. Nákup zprostředkoval Hans von Aachen a císař za obraz zaplatil 900 dukátů. Jeho doprava přes Alpy stála dalších 200 dukátů, aby obraz byl nakonec prodán v josefínské dražbě (1793) za 1 zlatý a 18 krejcarů.[6]

Sbírka soch a plastik

Tzv. Gemma Augustea zobrazuje císaře Augusta sedícího vedle ženy zobrazující Řím a Tiberia sestupujícího z válečného vozu (Uměleckohistorické muzeum, Vídeň)

Nový (dnes Španělský) sál byl místem, kde císař vystavoval nejen sbírku antických soch a reliéfních plastik, ale i prací od soudobých sochařů jako byli Hans Mont, Adrian de Vries nebo Giovanni Battista Quadri. Mnohé sochy byly umístěny také na skříních v prostorách "Kunstkammer", zatímco drobná plastika (kameje, gemy a medailony) se nacházela v truhličkách, pouzdrech či šperkovnicích umístěných v prostorách přední kunstkomory.

Bronzová Busta Rudolfa II. od Adriana de Vries z roku 1603 (Uměleckohistorické muzeum, Vídeň)

K nejvzácnějším sochám v Rudolfově sbírce patřilo antické torzo Iliona pocházející z doby kolem roku 320 př. n. l. (původně přisuzované Praxitelovi). Jeho nákup v Římě zprostředkoval malíř Hans von Aachen (1603). Císař za ně zaplatil desetitisíce dukátů, aby bylo v josefínské dražbě prodáno za 30 krejcarů. Dnes je torzo chloubou mnichovské Glyptotéky. Podobný osud postihl i antický reliéf známý jako Polykleitovo lože (dnes sbírka K. J. Hewetta, Ashford, UK). K nejdražším nákupům antických uměleckých artefaktů patřil císařovým agentem zprostředkovaný nákup řezané kameje zvané Gemma Augustea ze sardonyxu. Původně byla v pokladu římských císařů. Ve středověku se nacházela ve sbírkách vévody z Berry. Později byla odcizena ze sbírek francouzského krále Františka I., aby ji v Benátkách nakonec pro Rudolfa II. zakoupil jeho agent za 12 000 dukátů.[7]

Od 80. let 16. století do Rudolfovy sbírky plastik přispíval sochař Hans Mont (1542/45-po 1582), kterého císaři doporučil Giovanni da Bologna. Po jeho krátkém pobytu v Praze ho ve funkci dvorního sochaře vystřídal Adrian de Vries (asi 1545-1626), jehož díla se stala chloubou Rudolfovy sbírky. Vedle několika reliéfů, které vytvořil pro Rudolfovu kunstkomoru, sochař oslavil císaře třemi bronzovými bustami z let 1603, 1604 a 1607. Dokládá to především nejstarší z nich zobrazující císaře v majestátním postoji (1603, Uměleckohistorické muzeum, Vídeň). Bustu nesou Jupiter a Merkur symbolizující císařovu moc i moudrost. V kunstkomoře byla busta Rudolfa II. dávána do souvislosti s bronzovou bustou císaře Karla V., kterou zhotovil Leone Leoni (1553, Prado, Madrid). Zatímco busta Karla V. stála na první skříni, busta Rudolfa II. od Adriana de Vries (1607) byla umístěna na poslední 20. skříni v Kunstkammer.[8],[3]

V roce 1604 však císař usilovně hledal sochaře znalého práce se štukem pro výzdobu právě dokončeného Nového sálu na Pražském hradě. S tímto druhem sochařské práce však Adrian de Vries neměl dostatek zkušeností, a proto císař do Prahy povolal Giovanni Battistu Quadriho (?-1618/19), který po dokončení štukové výzdoby sálu vytvořil pro kunstkomoru řadu dalších plastik. Z nich se však dochovala jen polychromovaná štuková plastika Klanění tří králů (před 1611, Obrazárna Pražského hradu).[9]

Sbírka přírodnin a exotik

Inventář z roku 1607-1612 uváděl 2814 artefaktů majících muzeální charakter. Sbírka přírodnin zahrnovala sbírku minerálů, v níž dominovaly polodrahokamy a vzácné drahokamy. Císař měl ve velké oblibě z polodrahokamů sestavené mozaiky zvané "commesso in pietre dure", jež byly v 16. století florentskou specialitou. Tuto techniku přenesli do Prahy Cosimo Castrucci a jeho syn Giovanni, jmenovaní dvorními řezači drahokamů na přelomu 16. a 17. století. Technikou florentské mozaiky vytvářeli krajinné obrazy, mezi nimi i pohledy na Prahu. Ty se nejčastěji stávaly součástí kabinetů a desek stolů.[10]

Byly zde vystaveny i fosilie, stejně jako exotické plody. Z nich byly např. kokosové ořechy nebo rohy nosorožců zlatníky upravovány jako číše a poháry. Herbáře obsahovaly artefakty rostlinného původu, zatímco volně byla vystavena vycpaná zvířata, skořápky mušlí a trsy korálů, spolu s želvími krunýři či vejci exotických ptáků. Sbírka obsahovala i slavný "roh jednorožce", ve skutečnosti do délky protažený levý horní špičák z čelisti narvala jednorohého.

Sovy z kompendia Jorise Hoefnagela Čtyři živly (1575/80, National Gallery, Washington)

Součástí sbírky byla také vyobrazení naturálií, což dokládá české vydání Mattioliho Komentářů (1562), které ilustroval Giorgio Liberale (1527-1579?). Malířem přírodnin byl i Giuseppe Arcimboldo (1527-1593), jehož "kompozitní hlavy" odrážely císařův zájem o exotickou faunu a flóru. Vrcholem souboru nazvaného Naturalia bylo jejich knižní vyobrazení encyklopedického charakteru, které vytvořil císařův dvorní malíř Joris Hoefnagel (1542-1600), a svou dokonalostí se vyrovnalo Sprangerovým nebo Vriesovým dílům. Na Hoefnagelovy ilustrace ve spisu Čtyři živly navazovalo kompendium přírodovědných vyobrazení nazvané Muzeum Rudolfa II. (Österreichische Nationalbibliothek, Vídeň).[11]

Sbírka skla a porcelánu

Skleněná deska zobrazující Únos Europy (1608, Caspar Lehmann)

Ve 2. polovině 16. století sklářská tvorba v Čechách přijímala umělecké podněty z Benátek, které přicházely většinou nepřímo, především ze saského Krušnohoří. Pití na šlechtických hostinách z malovaných sklenic se za Rudolfa II. stalo běžnou záležitostí. Zdobily je šlechtické erby, symboly říše římské, náboženské a alegorické motivy. Část produkce byla zdobena nevypalovanou malbou doplněnou rytinami provedenými diamantem. Uplatnění rytiny (řezání skla) souviselo s její oblibou na císařském dvoře. Tato skutečnost přilákala do Prahy významné řezače a brusiče skla a drahých kamenů.[12] Vedle dílny Giovanni Castruccia a Ottavia Miseroniho, to byl Caspar Lehmann (1563/65-1622), který zhotovil řadu skleněných destiček s mytologickými a alegorickými náměty, které vykazují vliv Bartholomea Sprangera a Hanse von Aachena.[10]

Skříně pro sbírky porcelánu byly v kunstkammeře uzpůsobeny svému účelu, což dokládá skříň č. 18 mající čtyři police. To umožnilo na ně uložit 389 malých i velkých kusů porcelánu (inventář z roku 1621). Inventář také zmiňuje 178 kusů italské a francouzské fajánse nacházející se ve 2. skříni první místnosti přední kunstkomory. Bohaté sbírky porcelánu a keramiky byly v majetku české šlechty té doby.[13]

Sbírka hodin a astronomických přístrojů

Stolní hodiny věžové zhotovil norimberský hodinář Paulus Schuster (1587, Zwinger, Drážďany)

V 16. století hodináři začali nahrazovat závažím zajišťovaný hodinový pohon ocelovým perem. To umožnilo konstrukci nových typů hodin, na jejichž podobě hodináři spolupracovali se zlatníky, rytci, a dokonce i se sochaři. Typické pro tu dobu byly hodiny věžové mající 2-3 patra. Jejich zdokonalováním se zabývaly především dílny v Norimberku, Augsburgu, Mnichově, Kasselu nebo ve Štrasburku. Stoupající složitost hodinového stroje byla provázena jejich stále výraznější "manýristickou" podobou. Dokladem toho byly astronomické hodiny augsburgských hodinářů, kteří v té době pro Rudolfa II. pracovali. Jedním z nich byl Hans Schlottheim, který do císařových sbírek dovážel hrací strojky. Rovněž dvorní hodinář Christoph Margraf přispíval do sbírek hracími strojky, které vynikaly technickou i uměleckou dokonalostí. Od roku 1593 působil na císařském dvoře Erasmus Habermel (1538 ?-1606), který vynikl jako tvůrce astronomických přístrojů. K jeho nejznámějšímu dílu patří velký sextant, který sloužil Rudolfovým astronomům k pozorování nebeských objektů.

Astronomické hodiny s armilární sférou zhotovené Jostem Bürgim a Antoniusem Eisenthaitem (1585) byly ze sbírek Rudolfa II. zcizeny Švédy (dnes Nordiska Museum, Stockholm)

Císař si však hodiny objednával nejen v proslulých německých dílnách, ale zval si významné hodináře z říšských měst přímo do Prahy. K nejvýznamnějším z nich patřil Jost Bürgi (1552-1632), který si v Praze vybudoval hodinářskou dílnu. Jako první na světě zhotovil "vteřinové" hodiny nebo nejpřesnější "hvězdný" globus.[14] V letech 1604-1612 Hürgi v Praze spolupracoval s Johannem Keplerem a významně přispěl k přesnosti jeho astronomických výpočtů. Kepler ke svým studiím použil i Bürgiho astronomické hodiny ze sbírek Rudolfa II., jež byly součástí císařova souboru nazvaného Scienciália umístěného na velkém stole uprostřed "Kunstkammer".[10]

Osudy Rudolfových uměleckých sbírek

Po císařově smrti byla vytvořena komise k ocenění císařovy sbírky uměleckých předmětů. Komise ocenila sbírku, která byla největším muzeem vlastněným jednou osobou, na sumu 17 milionů guldenů.[6] V době, kdy čeští stavové provedli účelový odhad této sbírky (bez obrazů a soch), její cena činila 543 849 kop českých grošů. Po zahrnutí obrazů a soch by před druhou světovou válkou její cena činila přes 1 miliardu Kčs tehdejší měny. Vzhledem k celkové ceně sbírek v Rudolfově kunstkomoře proto nepřekvapí, že císař Matyáš začal odvážet různé předměty z Pražského hradu hned po Rudolfově smrti. Již v roce 1618 si část obrazové sbírky mezi sebe rozdělili císař Matyáš a arcivévodové Albrecht a Maxmilián. Část obrazů zakoupil také vévoda z Buckinghamu. Desítky obrazů později získal i císař Ferdinand II. Další část sbírek byla odvezena do Vídně před útokem saských vojsk ohrožujících Prahu (1631). Nově provedená inventarizace sbírek (1647) byla podnětem k tomu, aby v červnu 1648 švédská vojska z příkazu královny Kristýny vyrabovala sbírky Pražského hradu a Malé Strany. Tato „loupež století“ tak během následujících tří měsíců, které zbývaly do uzavření vestfálského míru, učinila z královny Kristýny jednu z nejbohatších panovnic Evropy. Rozprodej zbytku sbírek však pokračoval a jejich konečnou likvidaci uskutečnila josefinská dražba (1793).

Příbuzná hesla

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Fučíková E. Pražský hrad za Rudolfa II., jeho předchůdců a následovníků (1530-1648). In: Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, Praha-Londýn-Milán, 1997. Str. 2-71.
  2. ↑ Bukovinská B. Kunstkomora. Neúplný obraz složený z fragmentů. In: Umění a řemesla. Speciální číslo U&Ř k rudolfínským výstavám v Praze, 1997. Str. 20-27.
  3. ↑ a b c Bukovinská B. Kunstkomora Rudolfa II. In: Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, Praha-Londýn-Milán, 1997. Str. 199-208.
  4. ↑ Kadlec F., Malá V. Rudolfova galerie. In: Pražský hrad. Reprezentační prostory. Vydala Správa Pražského hradu, 1995. Str. 18.
  5. ↑ Bukovinská B. Ad exemplum...(Redakce). In: Umění a řemesla. Speciální číslo U&Ř k rudolfínským výstavám v Praze, 1997. Str. 28-40.
  6. ↑ a b Brožková H., Cirkl J., Drahotová O. et al. Rudolf II. a jeho sbírky. In: Sběratelství. Vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha, 1983. Str. 47-60.
  7. ↑ Brožková H., Cirkl J., Drahotová O. et al. Artis pictoriae amatores. In: Sběratelství. Vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha, 1983. Str. 61-78.
  8. ↑ Larsson L. O. Portréty císaře Rudolfa II. In: Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, Praha-Londýn-Milán, 1997. Str. 122-129.
  9. ↑ Fučíková E. Malířství a sochařství na dvoře Rudolfa II. v Praze. In: Dějiny českého výtvarného umění II/1. Od počátků renesance do závěru baroka (O. J. Blažíček et al., eds.). Vydala Academia, Praha, 1989. Str. 182-222.
  10. ↑ a b c Bukovinská B. Umělecké řemeslo na dvoře Rudolfa II. In: Dějiny českého výtvarného umění II/1. Od počátků renesance do závěru baroka (O. J. Blažíček et al., eds.). Vydala Academia, Praha, 1989. Str. 223-247.
  11. ↑ Hendrix L. Vyobrazení naturálií na dvoře Rudolfa II. In: Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, Praha-Londýn-Milán, 1997. Str. 157-171.
  12. ↑ Drahotová O. Renesanční sklo v Čechách. In: Umění a řemesla. Speciální číslo U&Ř k rudolfínským výstavám v Praze, 1997. Str. 41-44.
  13. ↑ Pánek J. Šlechta v Českých zemích 1550-1650. In: Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, Praha-Londýn-Milán, 1997. Str. 270-286.
  14. ↑ Urešová L. Hodiny. In: Umění a řemesla. Speciální číslo U&Ř k rudolfínským výstavám v Praze, 1997. Str. 49-52.

Literatura

  • Brožková H., Cirkl J., Drahotová O. et al. Sběratelství. Vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha, 1983. 160 stran.
  • Janáček J. Rudolf II. a jeho doba. Vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha, 1987. 569 stran.
  • Kadlec F., Malá V. Pražský hrad. Reprezentační prostory. Vydala Správa Pražského hradu, 1995. 40 stran.
  • Kolektiv autorů. Dějiny českého výtvarného umění II/1. Od počátků renesance do závěru baroka. Vydalo nakladatelství Academia, Praha, 1989. 390 stran. ISBN 80-200-0069-0
  • Kolektiv autorů. Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, Praha-Londýn-Milán, 1997. 386 stran. ISBN 80-902051-6-X
  • Neumann J. a spol. Rudolfínská Praha (Pressforo, ed.). Vydalo vydavatelství ČTK, Praha, 1984. 126 stran.
  • Preiss P. Panoráma manýrismu. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1974. 397 stran.

Externí odkazy

Dvorní malíři rudolfínské Prahy
portrétisté
Giuseppe Arcimboldo (1527–1593) • Matthäus Gundelach (1566–1654) • Joseph Heintz starší (1564–1609) • Jacob Hoefnagel (1573/5–1630/3) • Hans Hoffmann (1530–1591/2) • Bartholomeus Spranger (1546–1611) • Dirck de Quade van Ravesteyn (1565/70–1620) • Hans von Aachen (1552/56–1615) • Giovanni Battista Ferro (?-?) • Daniel Fröschl (1572/73–1613) • Jeremias Günther (?–?) • Giulio Licinio (1527–1591) • Jakob Seisenegger (1505–1567) • Francesco Terzio (1523–1591)
krajináři
Roelandt Savery (1576/8–1639) • Pieter Stevens (1567–1624) • Paulus van Vianen (1570–1613) • Hans Vredeman de Vries (1526/7–1606/9)
kreslíři
Florian Abel (?–1564) • Ottavio Strada starší (1550–1606)
sochaři (a kreslíři)
Hans Mont (1546–1582/85) • Adrian de Vries (1556–1626)
miniaturisté
Joris Hoefnagel (1542–1600/1) • Matyáš Hutský (1546–1599)
rytci
Aegidius Sadeler (1568/70–1625/9) • Hendrick Goltzius (1558–1617) • Jacob Matham (1571–1631) • Martino Rota (1520?–1583)
Sbírky Rudolfa II. • Kunstkomora Rudolfa II.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kunstkomora_Rudolfa_II.&oldid=16102431“