Hodinář

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dřevořezba středověkého hodináře, 1568
Hodinářská dílna v Černém lese okolo roku 1900
Hodinářka s lupou

Hodinář je člověk, který se zabývá výrobou, opravou a seřizováním přístrojů na měření času - hodin nebo hodinek.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1657 uveřejnil Christiaan Huygens sdělení o svém vynálezu kyvadlových hodin s netlumeným pohybem kyvadla, používaných dodnes. Sestrojil je roku 1655 a podrobně popsal ve spisu Horologium oscillatorium v roce 1673. Nezávisle na Angličanu Hookovi vynalezl i setrvačku, regulátor pro přenosné hodiny.

Kapesní hodinky[editovat | editovat zdroj]

První kapesní hodinky vznikly z potřeb přesnější časové orientace kolem roku 1500 (tzv. Norimberské vajíčko Petera Henleina). Jejich chod byl velmi nerovnoměrný, protože hnací síla pružiny postupně klesá a protože frekvence jejich oscilátoru, lihýře, na tom silně závisí. Velký pokrok znamenal vynález setrvačky (Christian Huygens, před 1675) s lépe definovanou vlastní frekvencí. Hodináři ale dlouho preferovali pracnější řešení – vyrovnávání síly pružiny šnekem a řetízkem. Pro snížení tření v čepech se od 18. století dělají ložiska z rubínů („kameny“).

Další vývoj se týkal především kroku. Při vývoji přesných hodin a lodních chronometrů (John Harrison, 1760) vznikly tzv. klidové kroky (Grahamův krok), které podstatně méně ovlivňují oscilátor. Kolem roku 1800 se zavedlo také lepší tvarování vlásku (Abraham Louis Breguet), takže frekvence méně závisela na hnací síle i na poloze hodinek. Za stejným účelem vznikl už v 18. století tourbillon, složité a důmyslné uspořádání setrvačky v jakési kleci, která se neustále pomalu otáčí a tak vyrovnává nerovnoměrnost chodu v různých polohách. Kvalitní hodinky s velmi tenkými čepy setrvačky (typicky 0,12 mm) byly však velmi choulostivé vůči nárazům. Proto se kolem roku 1900 zavádí pružné uložení ložisek setrvačky (anti-choc, Incabloc).

Kapesní hodinky Dvouplášťové s řetízkem, kolem 1900

Od poloviny 19. století se rozběhla tovární výroba hodinek, zejména ve Švýcarsku, které byly spolehlivé a stále levnější. Potřebovali je všichni železničáři, pošťáci a další. Významné zlevnění přinesl Roskopfův a kolíčkový krok, pro dámské hodinky, nošené na šňůrce, se užíval cylindrový krok. Lepší hodinky měly ještě druhý plášť, často zlatý, který chránil sklo na ciferníku.

Roku 1904 vyrobila firma Cartier pro francouzského letce Santos-Dumonta první náramkové hodinky, které od první světové války rychle nahradily hodinky kapesní. Vyráběly se v nejrůznějších tvarech a designu, od levných kolíčkových až po velmi drahé a technicky dokonalé stroje. V 50. letech se začaly vyrábět hodinky s automatickým natahováním, nejčastěji excentrickým segmentem (rotor), který se při pohybu ruky otáčí a natahuje pero.

Další významnou novinkou byly křemenné hodinky (quartz), poprvé vyvinuté ve Švýcarsku, ale vyráběné od roku 1969 japonskou firmou Seiko. Indikace byla zprvu také číslicová, displejem se svítícími diodami (LED) nebo kapalnými krystaly (LCD), později se však více prosadily elektronické hodinky s mechanickou indikací ručkami. Zatím poslední novinkou jsou elektronické hodinky s automatickou rádiovou synchronizací (v Evropě se stanicí DCF77), jejíž chyby chodu jsou v řádu nanosekund za den.

Významní hodináři[editovat | editovat zdroj]

Astronomický ciferník na Staroměstském orloji v Praze

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Watchmakers ve Wikimedia Commons