T-34/76

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
T-34 Model 1942
T-34/76 model 42 jako pomník v Gdaňsku
T-34/76 model 42 jako pomník v Gdaňsku
Základní charakteristika
Posádka 4
Délka 6,7 m
Šířka 3 m
Výška 2,4 m
Hmotnost 26 tun
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování 45 mm
Hlavní zbraň 76,2mm kanón
Sekundární zbraně 2x 7,62mm kulomet DT
Pohon a pohyb
Pohon Model 1940: zážehový motor M-17 T: vidlicový, 12válcový, čtyřdobý, vodou chlazený
500 hp (370 kW)
pozdější modely: vznětový motor V-2: vidlicový, 12válcový, čtyřdobý, vodou chlazený
500 hp (370 kW)
Odpružení podvozek Christie
Max. rychlost 55 km/h
Dojezd 465 km

Tank T-34/76 byl první hlavní verzí sovětského tanku T-34.

Vznik tanku[editovat | editovat zdroj]

V první světové válce byly tanky na východní frontě téměř neznámé a v Rusku se začaly objevovat až za občanské války. První typy zde vyrobené byly kopií francouzského tanku Renault FT-17 a nesly označení M-17. Po něm následoval typ T-18, dále se vyráběly typy řady BT, lehké tanky T-60, tančíky T-27 atd. Od poloviny třicátých let tvořily jádro tankových sil stroje typu T-26 a BT, které se zúčastnily bojů ve Španělsku, kde se vyznačovaly vysokou zranitelností. Proto bylo rozhodnuto o vývoji nového tanku, který by vyhovoval zvýšeným nárokům na vedení boje a který by byl odolný vůči zdokonalujícím se bojovým prostředkům. Bylo zhotoveno několik prototypů, mezi nimiž se objevil tank s označením A-32. Na základě zkušeností s tankovým bojem při invazi ve Finsku roku 1939 bylo rozhodnuto, že dojde k zesílení pancířů bez toho, aby to mělo vliv na výkon a pohyblivost stroje. Tank se začal sériově vyrábět roku 1940 a dostal název T-34 jako připomenutí státního dekretu z roku 1934, nařizujícího rozšíření tankových sil.

Charakteristika tanku[editovat | editovat zdroj]

Tank T-34 byl svým způsobem jednoduchý stroj, který poskytoval pouze nezbytné pracovní podmínky a pramálo pohodlí. Podvozek tanku T-34 využíval osvědčený a vyzkoušený systém amerického konstruktéra Johna Waltera Christieho. Tento podvozek již úspěšně fungoval v tancích typu BT, které vycházely z Christieho tanků M1931 a M1932.[1] V porovnání s jinými typy středních tanků dosahoval T-34 velmi příznivou hodnotu měrného tlaku 0,64 kg/cm2, což mělo vliv na jízdní vlastnosti a manévrovatelnost v obtížném terénu. Kvalita pancéřování tanku, jehož zpracování bylo spíše hrubé, byla vyšší než u srovnatelných zahraničních strojů. Největší slabinou tanku bylo ergonomické řešení věže, které znesnadňovalo úkoly potřebné k ovládání věže a ke střelbě. Neomezenému výhledu z věžového průlezu bránil veliteli T-34 těžkopádný poklop, otevíraný dopředu. V zadní části věže byl nešťastně řešený zadní převis, který směroval dopadající střely přímo na zranitelné ložisko věže, nebo pod nějž německá protitanková pěchota kladla v boji talířové miny. Věž se původně vyráběla ze svařovaných válcovaných ocelových plátů, ovšem později se více používala věž litá.

Prototypy tanků T-34: A-8 (BT-7M), A-20, T-34 Model 1940, T-34 Model 1941

Nízká silueta vozidla byla spíše výhodou, ovšem na druhou stranu znamenala omezení rozsahu úhlů náměru kanónu a spřaženého kulometu. T-34 z roku 1940 byl vyzbrojen krátkým kanónem L-11 vzor 1938 ráže 76,2 mm, od roku 1941 se do něj začal montovat kanón F-34 stejné ráže, avšak s vyšší počáteční rychlostí, což bylo z hlediska dostřelu a průbojnosti velkou výhodou. Kulometčík, který byl zároveň radistou, měl k dispozici kulomet DT ráže 7,62 mm v kulovém loži. Počátkem války byly radiostanicemi vybaveny pouze tanky velitelů rot, avšak postupem času se začal jejich počet zvyšovat. Členové osádky uvnitř tanku se spolu dorozumívali pomocí vnitřního hovorového zařízení. První modely tanku byly obvykle vybaveny motorem Mikulin M-17 z tanků série BT, který byl licenčním motorem BMW VI.[2][3][4][5] Stroje vyrobené po roce 1940 už byly opatřeny dvanáctiválcovým vznětovým motorem V-2 o výkonu 493 koní. Naftový motor si cenili sovětští tankisté také pro to, že nafta při zásahu stroje nevzplála a nevybuchla tak snadno, jako u strojů protivníka, poháněných benzínem. Převodovka byla původně čtyřstupňová. Tank se řídil pomocí dvou řídicích pák, řadicí pákou, pedálem spojky a brzdovým pedálem. Jeho ovládání bylo namáhavé i kvůli nepřítomnosti posilovače řízení. Řidiči měli po ruce kladivo, které poměrně často potřebovali k poklepání páky, za kterou měli vzít. Přes tyto nedostatky byl tank i samotnými osádkami oblíbený pro svou jednoduchost a nenáročnost. Mnohé opravy se daly udělat doslova „na koleně,“ což bylo v drsných podmínkách východní fronty velkou výhodou. Sladěním nejdůležitějších kritérií, kterými byla výzbroj, pancéřování a pohyblivost, předčil jakýkoliv tehdy vyráběný tank.

Bojové užití[editovat | editovat zdroj]

Když Německo vpadlo roku 1941 do Sovětského svazu, byl pro ně tank T-34 velkým překvapením. Například v bitvě u Brodů odolal tento stroj 24 zásahům německého protitankového kanónu ráže 37mm, což byl pro německé velitele i vojáky šok. Stejnou překážkou byl i pro tanky typu PzKpfw III. a PzKpfw IV., které neměly při čelním útoku na T-34 šanci. Ač měli Sověti těchto moderních tanků dostatek, nedokázali zastavit německý postup. Tankovým vojskům vázlo zásobování pohonnými hmotami, při ústupových bojích vládl nepředstavitelný chaos, osádky tanků byly špatně vycvičené. Dalším slabým místem byla absence radiostanic a s tím spojená nemožnost účinné komunikace. Největší slabinou boje však byl nedostatek schopných velitelů, kteří by dokázali řídit tankový boj. Je obecně známo, že od roku 1937 velel Stalin čistkám, při kterých došlo k likvidaci armádních špiček. Méně se však ví, že až do roku 1941 mizeli s děsivou pravidelností i nižší důstojníci. Odhaduje se, že bylo vězněno nebo popraveno asi 30 - 40 tisíc těchto důstojníků, což mělo za následek katastrofální výsledky obranných bojů v prvních dvou letech války. Tanky se při počátečních střetnutích pohybovaly na bojišti bez toho, aby plnily úkoly, které by za normálních okolností byly profesionálními veliteli vyžadovány. Navíc jim hrozilo nebezpečí ze vzduchu, protože ve vzduchu měli Němci výraznou převahu.


Prvním výrazným vítězstvím Rudé armády ve Velké vlastenecké válce, na němž se významným způsobem podílely tanky T-34, byla bitva o Moskvu v roce 1941, kde vysoce převyšovaly německé tanky, které neměly ani zimní vybavení, v zimě zamrzaly a na sněhu se hůře pohybovaly. Němci si již dříve museli přiznat podřadnost svých strojů a začali s modernizacemi stávajících tanků a s vývojem nových. Další změnou bylo nahrazování běžných protitankových kanónů ráže 37 mm, které na T-34 nestačily, kanóny PAK 40 ráže 75 mm. Nezaháleli ani Sověti, kteří reagovali na připomínky a T-34 modernizovali. Zmenšil se zadní převis věže, zvýšil se objem nádrží paliva, zdokonalila se převodovka, stanoviště řidiče mělo nový poklop. Tank dostal nové 50 cm široké pásy, čelo věže mělo pancíř o síle 90 mm. Přes tato zlepšení nedosáhly T-34 v bojích u Charkova a při ústupu ke Stalingradu úspěchu, protože tankovým vojskům stále chyběl výcvik, schopnost nezávislého uvažování a rozhodování. Technická převaha sovětských tanků tak zůstala opět nevyužita. Po bitvě u Stalingradu se na upevnění německých pozic začaly ve větší míře podílet tanky Panzer VI. Ausf E (Tiger), které svým 88 mm kanónem dokázaly T-34 ničit. V té době však byly dle požadavků armády modernizovány i tanky T-34. Vzor 1943 měl již věž nové konstrukce, byly zavedeny dva samostatné menší poklopy pro velitele a nabíječe, nová velitelská kopule zlepšila výhled, všechny tanky již byly standardně vybavovány radiostanicemi. Čtyřstupňová převodovka byla nahrazena novou pětistupňovou, jejíž řazení probíhalo snadněji a tank dosahoval větší rychlosti. Sověti zachovali účinnost svých kanónů zavedením nové podkaliberní střely, která probíjela 92 mm pancíře na vzdálenost 500 m, což byla průměrná vzdálenost tankového střetnutí. V červenci roku 1943 v bitvě u Kurska došlo ke střetnutí sovětských a německých tanků v rozsahu, který neměl obdoby. Sověti si byli vědomi, že proti těžkým tankům Tiger I a Panther, které měly v čelních partiích tloušťku pancíře 100 mm, nemají při klasickém střetnutí moc šancí. Posádkám bylo nařízeno svádět souboje v kratších vzdálenostech, či provádět boční útoky a střelbou do zranitelnějších míst tak ničit německé tanky. V bitvě u Prochorovky bylo zničeno asi 40-80 německých a 400-600 sovětských strojů (údaje z různých zdrojů se liší), avšak díky početní převaze se stali pány bojiště Sověti. Ti po bitvě u Kurska překonali definitivně Němce v objemu výroby tanků. Nástupcem tanku T-34/76 se stal T-34/85.

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Osvobození města Orla - vjezd tanku T-34

Tank T-34 byl rozhodně jedním z nejpokrokověji řešených tanků v dějinách, z jehož konstrukce vychází drtivá většina moderních obrněných vozidel. Jako takový bývá často nazýván nejlepším tankem 2. světové války. Široké pásy, velká pojezdová kola a silný naftový motor zaručovaly vysokou rychlost a vynikající průchodnost terénem. Šikmé pancéřování o síle až 70 mm poskytovalo do druhé poloviny roku 1942 výhodu odolnosti proti všem typům německých tanků a protitankových zbraní s výjimkou protiletadlového děla 8,8cm FlaK 18 a protitankového děla Pak 43. Jeho největší výhodou však byla jednoduchá konstrukce, která Sovětům umožňovala stavět jej v takřka neomezených počtech. T-34 ve své první verzi však měl i svou velkou konstrukční chybu. Tou byla bojová věž, která sice při čelním pohledu perfektně ladila s šikmými liniemi bočního pancéřování korby, byla však příliš malá, takže dovnitř se kromě kanónu F-34 vešel jen střelec a velitel, ale nabíječ už nikoliv. Zejména v divokých přestřelkách s německými tanky to znamenalo obrovskou nevýhodu, protože velitel musel kromě navádění řidiče a střelce ještě nabíjet dělo, jehož zásoba střeliva se převážně nacházela pod podlahou věže, kterou bylo nutno předtím odstranit… Ve stísněných podmínkách uvnitř to byl takřka nadlidský úkol, ztížený navíc potřebou neustálé ostražitosti. Kanón F-34 měl totiž poměrně veliký zákluz, na což doplatilo mnoho ruských tankových velitelů svými životy. Sovětům se tento problém podařilo částečně vyřešit variantou T-34/76D s novou šestihrannou věží s větším vnitřním prostorem; avšak stále dvoumístnou. Od konce roku 1943 byl pak T-34/76 postupně nahrazován verzí T-34/85 s novou, třímístnou věží vybavenou kanónem ZiS-3-53 ráže 85mm, se kterým dokázal, na rozdíl od svého předchůdce, prorazit čelní pancíř německých těžkých tanků Tiger I a Panther.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Americké kořeny sovětského tanku T-34 [online]. Valka.cz, 16. 8. 2002. Dostupné online. 
  2. T-34/76 Medium tank (1940-43) [online]. Tank Encyclopedia. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Gunston, Bill (1995). The Osprey Encyclopaedia of Russian Aircraft 1875–1995. London: Osprey. ISBN 1-85532-405-9. 
  4. Mikulin M-17 [online]. Destobesser.com. Dostupné online. (německy) 
  5. PETRESCU, Florian. The Aviation History. [s.l.]: Books on Demand, 2013. Dostupné online. S. 152. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dr. Matthew Hughes, Dr. Chris Mann - Tank T-34