Přeskočit na obsah

Antonín Novotný: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
verze 23811980 uživatele 46.174.21.22 (diskuse) zrušena
značka: vrácení zpět
Bez shrnutí editace
značky: revertováno možný vandalismus podezřelý článek odstraněna reference editace z Vizuálního editoru editace z mobilu editace z mobilního webu
Řádek 28: Řádek 28:
}}
}}
[[Soubor: Antonín Novotný-hrob, Hřbitov Malvazinky 09.jpg |náhled|220px| Hrob bývalého prezidenta Antonína Novotného na hřbitově Malvazinky.]]
[[Soubor: Antonín Novotný-hrob, Hřbitov Malvazinky 09.jpg |náhled|220px| Hrob bývalého prezidenta Antonína Novotného na hřbitově Malvazinky.]]
'''Antonín Novotný''' je největší frajer:))
'''Antonín Josef Novotný''' ([[10. prosinec|10. prosince]] [[1904]] [[Letňany]]<ref>[http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=D4E2DD1D9BB041FB8DA3B36797FDD92E&scan=89#scan88 Záznam o narození a křtu v matrice] farnosti Čakovice na stránkách Archivu hlavního města Prahy</ref> – [[28. leden|28. ledna]] [[1975]] [[Praha]]<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Fotogalerie: ANTONÍN NOVOTNÝ (10.12. 1904 - 28.1. 1975) Praha, hřbitov Malvazinky
| periodikum = iDNES.cz
| url = https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/antonin-novotny-1968-prezident-prazske-jaro.A180713_151938_domaci_vov/foto
| datum přístupu = 2023-01-09
}}</ref>) byl československý politik a funkcionář [[Komunistická strana Československa|Komunistické strany Československa]]. V letech 1953–1968 zastával funkci prvního tajemníka KSČ. Kromě toho během let 1957 až 1968 úřadoval jako [[prezident Československa|československý prezident]], v pořadí třetí komunistický.


== Život ==
== Život ==

Verze z 10. 5. 2024, 12:29

Tento článek je o prezidentovi. Další významy jsou uvedeny na stránce Antonín Novotný (rozcestník).
Antonín Novotný
6. prezident Československa
Ve funkci:
19. listopadu 1957 – 22. března 1968
Předseda vládyViliam Široký
Jozef Lenárt
PředchůdceAntonín Zápotocký
NástupceLudvík Svoboda
6. První tajemník ÚV KSČ
Ve funkci:
1953 – 1968
PředchůdceKlement Gottwald
NástupceAlexander Dubček
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Narození10. prosince 1904
Letňany
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí28. ledna 1975 (ve věku 70 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtísrdeční zástava
Místo pohřbeníHřbitov Malvazinky
Národnostčeská
ChoťBožena Novotná (1929–1975)
DětiAntonín
SídloLetňany a rodný dům Antonína Novotného
Profesestrojní zámečník
OceněníŘád 25. února 1. stupně (1949)
Řád budování socialistické vlasti (1954)
Řád Klementa Gottwalda (1955)
Královský řád Kambodže
Řád jugoslávské hvězdy
… více na Wikidatech
PodpisAntonín Novotný, podpis
Webová stránkaoficiální stránka
CommonsAntonín Novotný
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob bývalého prezidenta Antonína Novotného na hřbitově Malvazinky.

Antonín Novotný je největší frajer:))

Život

Mládí

Novotný pocházel z chudé rodiny zedníka Antonína Novotného (* 1874) z Letňan a Barbory, roz. Hlaváčové (* 1882) z Velkých Čakovic. Narodil se v Letňanech čp. 28 (kde měli bydliště i jeho otec Antonín a děd Antonín, dnes Beranových 28) a 13. prosince dostal při křtu v kostele sv. Remigia ve farnosti Čakovice jména Antonín Josef.

Vyučil se strojním zámečníkem, poté pracoval jako dělník. V prosinci 1929 se oženil s Boženou Fridrichovou, v následujícím roce se jim narodil syn Antonín.[1] Podle zápisu v matrice v únoru 1921 vystoupil z církve.

Kariéra v KSČ

Roku 1921 vstoupil do KSČ, kde prošel řadou funkcí (v pražské organizaci), v letech 1937–1938 působil jako tajemník KV KSČ v Hodoníně. Po zákazu komunistické strany (1938) pracoval jako dělník ve vysočanské Včele.[2]

Za druhé světové války se podílel na ilegální činnosti KSČ, v roce 1941 byl zatčen a až do roku 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen.

Pro volby do prozatímního Národního shromáždění v roce 1945 byl na kandidátce KSČ umístěn jako 6. náhradník za KSČ, zvolen poslancem ještě nebyl.[3][4] Poslancem se stal po volbách v roce 1948 a zůstal jím až do své volby prezidentem republiky v roce 1957. Od roku 1954 byl členem předsednictva Národního shromáždění.[5][6]

V letech 1945–1951 byl vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze. V letech 1946–1968 byl členem ÚV KSČ, v roce 1951 se stal členem předsednictva ÚV KSČ a v září 1953 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ.[7]

Prezidentem Československa

Když zemřel prezident Antonín Zápotocký, čekalo se, že novým prezidentem bude Viliam Široký. V Praze už probíhaly přípravy na volbu Širokého, tiskly se dokonce jeho prezidentské obrazy. Při návštěvě československé komunistické reprezentace v Moskvě rozhodl Chruščov v Moskvě jinak. Když dostal zprávu o smrti Zápotockého, osobně doporučil do funkce prezidenta Antonína Novotného. Ústřední výbor KSČ navrhl Antonína Novotného jako kandidáta na prezidenta.[8]

Dne 19. listopadu 1957 se stal prezidentem Československa, když pro něj hlasovalo všech 353 přítomných poslanců Národního shromáždění.[9] V roce 1960 vyhlásil rozsáhlou amnestii a na svobodu se tak dostala řada odsouzených z politických procesů 50. let. Jelikož však v době jeho úřadu výkonnost ekonomiky neustále klesala, musel Novotný hledat další východiska v této oblasti. V roce 1963, v době zhroucení tzv. 3. pětiletky, která musela být zrušena a přeplánována, odvolal z funkce předsedy vlády stalinistu Viliama Širokého a nahradil jej pragmatičtější Jozef Lenárt. Díky tomu byly v roce 1965 přijaty reformní návrhy ekonoma Oty Šika. V roce 1967 chtěl Novotný obnovit tvrdší kurs, ale vzhledem k již probíhajícímu procesu uvolňování bylo již pozdě. V té době již intelektuálně nestačil novodobým úkolům a jeho spontánní vystoupení vyvolávala často smích a vtipkování mezi obyvatelstvem.[10] Sám o sobě a o svých schopnostech pochyboval. Svědectví jeho neteře z konce padesátých let 20. století popisuje, jak Novotný drží hlavu v dlaních a stěžuje si, že na funkci nestačí a nemůže v ní obstát. Styděl se před vzdělanými lidmi, a k inteligenci se proto choval tvrdě a přezíravě.[11]

V době jeho působení v čele státu došlo postupně k značnému uvolnění a k částečné rehabilitaci většiny nespravedlivě odsouzených v 50. letech. Podle historika Jiřího Pernese Novotný trávil v prezidentském úřadě svá dopoledne v pondělí, ve středu a v pátek. Většinu času totiž nadále věnoval své důležitější funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Novotný byl první hlavou státu, která se nechávala oslovovat „soudruhu prezidente“, a po nástupu do funkce si nechal snížit plat.[12]

Novotný v září roku 1960 přednáší projev po příletu do New Yorku

V roce 1960 na zasedání tehdejšího ÚV KSČ 13. a 14. ledna aktivně prosadil schválení návrhu nové ústavy, tzv. socialistické, nahrazující Ústavu 9. května z roku 1948 (kterou tehdejší prezident Edvard Beneš odmítl podepsat). Krátce poté se sešlo Národní shromáždění, které 9. dubna 1960 schválilo novou územní organizaci státu, spočívající ve slučování okresů a snížení počtu krajů. 5. až 7. července na celostátní konferenci KSČ Novotný v hlavním projevu konstatoval „vítězství socialismu“ (čímž myslel téměř úplnou likvidaci soukromého podnikání a vlastnictví výrobních prostředků v ČSR a vznik společnosti bez vykořisťovatelských tříd). 11. července 1960 Národní shromáždění schválilo tuto novou, tzv. socialistickou ústavu. Tím byl tradiční název Československá republika změněn na Československá socialistická republika (ČSSR) a byl zaveden i nový státní znak. Pro Antonína Novotného byl hlavním problémem v řízení společnosti problém slovenský. Ve chvíli, kdy byla schválena ústava v roce 1960 a Československo se považovalo za socialistickou zemi, šlo v podstatě o centralistické řízení, takzvaný demokratický centralismus. Antonín Novotný a jeho pragocentrický aparát velice silně zastával tuto teorii, ve které pro slovenské národní orgány a vůbec sebeuplatnění slovenského národa jak politicky, tak kulturně nebylo žádné místo. Od představitelů Matice odmítl převzít dary a obvinil je z podpory separatismu. Při návštěvě Slovenska zakázal vzít dary od Matice slovenské i své manželce se slovy: „Božka nic neber.“ Pak odjel do Prahy.[13]

V šedesátých letech se však československá společnost postupně značně liberalizovala. Byla zavedena tzv. Nová hospodářská soustava, vznikala malá divadla, nová vlna ve filmu, začaly být vydávány výrazně svobodomyslné Literární noviny atd. Značnou pozornost věnoval Antonín Novotný tělovýchovným vystoupením (československá spartakiáda).

Dne 12. listopadu 1964 byl po uplynutí sedmiletého funkčního období podruhé zvolen československým prezidentem. Ruku pro něj zvedlo všech 294 přítomných poslanců Národního shromáždění.[8]

Antonín Novotný a rumunský premiér Gheorghe Gheorghiu-Dej. Fotografie z roku 1961.
Novotný při setkání se Sukarnem, prvním prezidentem nezávislé Indonésie, září 1963

Novotného se značně dotkly tzv. strahovské události na konci října 1967 a osobně se pokusil na Strahově v menze kolejí neúspěšně hledat se studenty řešení vzniklé nespokojenosti. Masarykovské názory studentů se dostávaly do přímého konfliktu s jeho názory. Studenti hovořili o svobodné vůli člověka, nepotřebnosti Lidových milicí, porušování akademické svobody Státní bezpečností, potlačování studentských nepokojů a také o možnostech drobného soukromého podnikání. Na podzim roku 1967, po pokusu Novotného omezit liberalizaci (bylo zastaveno vydávání oblíbených liberálních Literárních novin, zakázal např. promítání filmu Bílá paní, který tehdy zaplňoval československé biografy), vznikla politická krize, které využili jeho odpůrci. Stalinisté Biľak a Kolder a také Hendrych se spojili s reformními komunisty ve snaze odvolat Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, a to i přesto, že se za něj postavily Lidové milice, které poté při jeho únorovém projevu zcela zaplnily pražské Staroměstské náměstí. Jako řešení vzniklé patové situace on sám navrhl svého oblíbence,[14][15] slovenského komunistu Alexandra Dubčeka jako kompromisního kandidáta[zdroj?] na funkci 1. tajemníka ÚV KSČ. Dubček pak byl 5. ledna 1968 zvolen do této funkce a Antonín Novotný zůstal prezidentem až do 22. března 1968[16], kdy byl přinucen odstoupit i z tohoto úřadu a zcela odejít z politického života. V květnu 1968 byl odvolán ze všech funkcí a bylo mu pozastaveno členství v KSČ. Vráceno mu bylo v období normalizace v roce 1971, ale do politického života se již nevrátil.[17]

Antonín Novotný zemřel 28. ledna 1975 po krátké těžké nemoci na infarkt myokardu ve věku 70 let ve Státním sanatoriu v Praze. Zpráva o jeho smrti v Rudém právu připomněla, že byl zakládajícím členem KSČ.[18] Poslední rozloučení se konalo dne 1. února 1975 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Pohřbu se zúčastnila delegace vedená členem Ústředního výboru KSČ Emilem Mertlem.[19]

Politické postoje

Nový státní znak, prosazený za vlády Antonína Novotného

Antonín Novotný odmítl žádost Brežněva o přijetí sovětských jednotek na území Československa,[20] nepodporoval nástup Brežněva k moci (přiklonil se na stranu jeho rivala Kosygina), umožnil postupnou liberalizaci. Jeho postoj ke Slovensku je často označován za problematický. Například Matici slovenskou pomluvil (což vyplývalo z jeho nedostatečného nejen historického vzdělání), 5. až 7. července 1960 omezil pravomoci Slovenské národní rady a pomocí dalších orgánů zrušil Sbor pověřenců – národní orgán moci vládní a výkonné na Slovensku. Tím pádem se Československo stalo de facto unitárním státem. Po krachu III. pětiletého plánu v roce 1963 získal pochybnosti o centrálním řízení československého hospodářství (vystoupení na Letné 9. května 1963). Zejména v roce 1965 připustil význam prezidentů T. G. Masaryka a Beneše na vzniku a obnově Československa. Při rehabilitacích nepřímo odsoudil neblahou roli obou svých bezprostředních předchůdců ve funkci prezidenta republiky.

V lidové kultuře

Prezident Novotný se stal, podobně jako jeho předchůdci,[21][22][23] terčem četných anekdot, které se vysmívaly jeho nevzdělanosti.[24] Mezi lidmi měl přezdívku „der schöne Toni“. Když se jako host zúčastnil zasedání Valného shromáždění OSN, byl údajně zvolen nejkrásnějším státníkem, který na jednání byl.[25]

Ocenění

Československá vyznamenání


Zahraniční vyznamenání

Zajímavost

Jeho celoživotní zálibou byl mariáš[38], který hrál i ve své rezidenci na Orlíku.[38] Také při dlouhotrvajících letech na zahraničních cestách se této zábavě věnoval. Jeho partnerem byl obvykle Václav David (ministr zahraničí), Jiří Hendrych (tajemník ÚV KSČ) a Ladislav Novák (vedoucí Kanceláře prezidenta)[38].

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Ve stati „Řády a vyznamenání prezidentů republiky" na webu vyznamenani.net se mylně píše, že A. Novotný obdržel Řád Klementa Gottwalda v roce 1958.[26] V seznamu nositelů tohoto řádu na stránkách Archivu Kanceláře prezidenta republiky, jsou dvě data – 10. 12. 1954 a 7. 5. 1955.[29] O udělení řádu v roce 1955 informoval i denní tisk.[30]
  2. ↑ Ve stati „Řády a vyznamenání prezidentů republiky" na webu vyznamenni.net je Královský řád Kambodže uveden dvakrát.[26] Poprvé k roku 1956, kdy jím byl vyznamenán prezident Zápotocký, což odpovídá skutečnosti (viz Rudé právo z 15. 7. 1956, str. 5). Podruhé se uvádí jako vyznamenání prezidenta Novotného k roku 1958; v tomto případě patrně došlo k omylu v datu, nejvyšším kambodžským řádem byl Novotný vyznamenán v roce 1960 (viz Rudé právo z 28. 11. 1960, str. 1).

Reference

  1. ↑ KOSATÍK, Pavel. Osm žen z Hradu. Manželky prezidentů. Praha: Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0367-1. S. 233. 
  2. ↑ MACH, Vladimír. Antonín NOVOTNÝ, československý komunistický politik a prezident [online]. Totalita.cz [cit. 2015-10-12]. Dostupné online. 
  3. ↑ Společná kandidátní listina Národní frony. S. 3. Rudé právo [online]. 1945-10-14 [cit. 2021-18-12]. S. 3. Dostupné online. 
  4. ↑ Porevoluční (prozatímní) Národní shromáždění: Členové (písmeno N) [online]. PS Parlamentu ČR [cit. 2021-12-18]. Dostupné online. 
  5. ↑ Volební období 1948-1954: Antonín Novotný [online]. PS Parlamentu ČR [cit. 2021-12-18]. Dostupné online. 
  6. ↑ Volební období 1954-1960: Antonín Novotný [online]. PS Parlamentu ČR [cit. 2021-12-18]. Dostupné online. 
  7. ↑ Zpráva o zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa. S. 1. Rudé právo [online]. 1953-09-14 [cit. 2021-12-18]. S. 1. Dostupné online. 
  8. ↑ a b ČERNÝ, Ondřej. 1957 a 1964. Rozhlas.cz [online]. 2008-02-08 [cit. 2019-01-12]. Dostupné v archivu. 
  9. ↑ Národní shromáždění volí presidenta republiky. S. 1. Rudé právo [online]. 20. 11. 1957 [cit. 2020-05-15]. S. 1. Dostupné online. 
  10. ↑ Antonín Novotný [online]. Kancelář prezidenta České republiky [cit. 2015-10-12]. Dostupné online. 
  11. ↑ BUDÍNSKÝ, Libor. Deset prezidentů. Praha: Knižní klub, 2003. 285 s. ISBN 80-242-0966-7. S. 154–155. 
  12. ↑ Všichni muži Hradu [online]. Česká televize [cit. 2015-10-12]. Dostupné online. 
  13. ↑ Česko-slovenské vztahy v hledáčku Historického magazínu. ČT24 [online]. 2007-07-31 [cit. 2015-10-12]. Dostupné online. 
  14. ↑ NOVOTNÝ, Antonín; ČERNÝ, Rudolf. Antonín Novotný: pozdní obhajoba : hovory s mužem, který nerad mluvil. [s.l.]: Kiezler 134 s. Dostupné online. Google-Books-ID: MudnAAAAMAAJ. 
  15. ↑ HAJKO, Jozef. História / Nerobme z Dubčeka hrdinu, lebo ním nebol. www.postoj.sk [online]. [cit. 2021-11-22]. Dostupné online. (slovensky) 
  16. ↑ Antonín Novotný [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2008–2012 [cit. 2018-04-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-04-23. 
  17. ↑ Antonín Novotný na stránkách Kanceláře prezidenta republiky; převzato z publikace „Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století", nakladadatelství Libri (citováno 19. 8. 2018). Dostupné online
  18. ↑ Zemřel soudruh Antonín Novotný. Rudé právo. 29. 1. 1975, s. 1. Dostupné online. 
  19. ↑ Rozloučení se soudruhem Antonínem Novotným. Rudé právo. 3. 2. 1975, s. 1. Dostupné online. 
  20. ↑ NOVÁK, Ladislav. Kancléřem tří prezidentů. 1. vyd. Praha: Petrklíč, 2002. 126 s. ISBN 80-7229-039-8. S. 55. 
  21. ↑ Protektorátní vtipy o kolaborantu Háchovi. www.ceskenarodnilisty.cz [online]. [cit. 2023-01-09]. Dostupné online. 
  22. ↑ Vtipy — KOMUNISMUS. vtipy1.cz [online]. [cit. 2023-01-09]. Dostupné online. 
  23. ↑ NEJEDLÝ, Jan. Anekdoty 2: Soudruzi. [s.l.]: CPress, 2018. 104 s. ISBN 978-80-264-2154-2. 
  24. ↑ Nevzdělaný byrokrat Antonín Novotný, nebo fešák Tony?. Plus [online]. 2020-10-12 [cit. 2023-01-09]. Dostupné online. 
  25. ↑ Nejkrásnější prezident [online]. [cit. 2016-08-01]. Dostupné online. 
  26. ↑ a b c d e f g Řády a vyznamenání prezidentů republiky. www.vyznamenani.net [online]. [cit. 2023-01-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ President republiky udělil Řád budování socialistické vlasti prvnímu tajemníku ÚV KSČ soudruhu Antonínu Novotnému. Rudé právo. 11. 12. 1954, s. 2. Dostupné online. 
  28. ↑ [ČTK]. Slavnostní vyznamenání politických a veřejných pracovníků na pražském Hradě. Rudé právo. 8. 5. 1955, s. 2. Dostupné online. 
  29. ↑ Seznamy nositelů státních vyznamenání/Řád Klementa Gottwalda [online]. Kancelář prezidenta republiky [cit. 2022-02-25]. Dostupné online. 
  30. ↑ Slavnostní vyznamenání politických a veřejných pracovníků na pražském Hradě. S. 2. Rudé právo [online]. 1955-05-08. S. 2. Dostupné online. 
  31. ↑ Usnesení Národního shromáždění o udělení titulu hrdina socialistické práce soudruhu A. Novotnému. Rudé právo. 10. 12. 1964, s. 1. Dostupné online. 
  32. ↑ Z pobytu císaře Etiopie v Československu. Rudé právo. 17. 7. 1959, s. 1. Dostupné online. 
  33. ↑ [ČTK]. Smlouva o přátelství a spolupráci mezi ČSSR a Kambodžou podepsána. Rudé právo. 28. 11. 1960, s. 1. Dostupné online. 
  34. ↑ President ČSSR A. Novotný na večeru pořádaném A. Sukarnem. Rudé právo. 29. 5. 1961, s. 1. Dostupné online. 
  35. ↑ [Od zpravodajů RP a ČTK]. Závěr návštěvy soudruha Antonína Novotného v Jugoslávii. Rudé právo. 27. 9. 1964, s. 1. Dostupné online. 
  36. ↑ President A. Novotný na přátelské návštěvě v Sjednocené arabské republice. Rudé právo. 10. 11. 1966, s. 1. Dostupné online. 
  37. ↑ [Od našeho zpravodaje a ČTK]. Íránský císař skončil návštěvu republiky. Rudé právo. 28. 5. 1967, s. 1. Dostupné online. 
  38. ↑ a b c NOVÁK, Ladislav. Kancléřem tří prezidentů. 1. vyd. Praha: Petrklíč, 2002. 126 s. ISBN 80-7229-039-8. S. 45. 

Literatura

  • KAPLAN, Karel. Kronika komunistického Československa. Antonín Novotný – vzestup a pád „lidového“ aparátčíka. Brno: Barrister & Principal, 2011. 342 s. ISBN 978-80-87474-08-2. 

Související články

Externí odkazy

Prezidenti Československa
Tomáš G. Masaryk (1918–1935) • Edvard Beneš¹ (1935–1938) • Emil Hácha (1938–1939) • Edvard Beneš¹ (1945–1948) • Klement Gottwald (1948–1953) • Antonín Zápotocký (1953–1957) • Antonín Novotný (1957–1968) • Ludvík Svoboda (1968–1975) • Gustáv Husák (1975–1989) • Václav Havel (1989–1992)
¹ Beneš byl v letech 1940–1945 prezidentem v exilu
Generální tajemníci ÚV KSČ
1921–1922: Václav Šturc • 1922–1924: Alois Muna • 1924–1926: Josef Haken • 1927–1929: Bohumil Jílek • 1929–1953: Klement Gottwald (1945–1953 předseda strany) • 1945–1951: Rudolf Slánský • 1953–1968: Antonín Novotný • 1968–1969: Alexander Dubček • 1969–1987: Gustáv Husák • 1987–1989: Miloš Jakeš • 1989: Karel Urbánek
Vláda Antonína Zápotockého a Viliama Širokého
Předseda vlády
Antonín Zápotocký (jmenován 15. června 1948, KSČ) • Viliam Široký (jmenován 21. března 1953, KSČ)
Členové v den jmenování vlády
15. června 1948
Viliam Široký (náměstek předsedy vlády do 21. března 1953, KSČ) • Zdeněk Fierlinger (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Ján Ševčík (náměstek předsedy vlády do 29. května 1952, SSO) • Vladimír Clementis¹ (zahraničí do 18. března 1950, KSČ) • Ludvík Svoboda (obrana do 25. dubna 1950, KSČ) • Antonín Gregor (zahraniční obchod do 2. prosince 1952, KSČ) • Václav Nosek (vnitro do 14. září 1953, KSČ) • Jaromír Dolanský (finance do 5. dubna 1949, KSČ) • Zdeněk Nejedlý (školství a osvěta do 31. ledna 1953, KSČ) • Alexej Čepička (spravedlnost do 25. dubna 1950, KSČ) • Václav Kopecký (informace do 31. ledna 1953, KSČ) • Augustin Kliment (průmysl, těžký průmysl do 1. srpna 1952, KSČ) • Július Ďuriš (zemědělství do 10. září 1951, KSČ) • František Krajčír (vnitřní obchod, KSČ) • Alois Petr (doprava do 14. prosince 1951, ČSL) • Evžen Erban (sociální péče do 8. září 1951, KSČ) • Ludmila Jankovcová (výživa, KSČ) • Josef Plojhar (zdravotnictví, ČSL) • Emanuel Šlechta (technika do 20. prosince 1950, ČSS) • Alois Neuman (pošty, od 30. dubna 1952 spojů, ČSS) • Vavro Šrobár (sjednocení zákonů do 6. prosince 1950, Strana slobody)
Členové jmenovaní později
5. dubna 1949
Jaromír Dolanský (předseda Státního úřadu plánovacího do 21. prosince 1951, KSČ) • Jaroslav Kabeš (financí do 14. září 1953, KSČ)
18. března 1950
Viliam Široký (zahraničních věcí do 31. ledna 1953, KSČ)
25. dubna 1950
Ludvík Svoboda (náměstek předsedy vlády do 8. září 1950, KSČ) • Alexej Čepička (obrana, KSČ) • Štefan Rais (spravedlnost do 14. září 1953, KSČ)
23. května 1950
20. prosince 1950
8. září 1951
Rudolf Slánský¹ (náměstek předsedy vlády do 24. listopadu 1951, KSČ) • Alois Málek (lehký průmysl, KSČ) • Jaroslav Havelka (sociální péče do 14. září 1953, KSČ) • Václav Pokorný (paliva a energetika do 14. září 1953, KSČ) • Karol Bacílek (státní kontrola do 23. ledna 1952, KSČ) • Jan Bílek (hutní průmysl a rudné doly do 24. března 1953, KSČ) • Marek Smida (lesy a dřevařský průmysl do 31. ledna 1953, KSČ) • Jozef Púčik (chemický průmysl do 21. prosince 1951, KSČ)
10. září 1951
Josef Nepomucký (zemědělství do 14. září 1953, KSČ)
21. prosince 1951
Jaromír Dolanský (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Jozef Púčik (Státní úřad plánovací do 22. června 1954, KSČ) • Antonín Pospíšil (doprava, ČSL)
23. ledna 1952
Karol Bacílek (národní bezpečnost do 14. září 1953, KSČ) • Jan Harus (státní kontrola do 14. září 1953, KSČ)
28. května 1952
4. června 1952
Jozef Kyselý (náměstek předsedy vlády do 31. ledna 1953, SSO)
1. srpna 1952
Josef Pospíšil (železnice do 14. září 1953, KSČ) • Július Maurer (těžký průmysl do 31. ledna 1953, KSČ)
2. prosince 1952
Richard Dvořák (zahraniční obchod, KSČ)
31. ledna 1953
Antonín Novotný (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Zdeněk Nejedlý (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Karol Bacílek (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Alexej Čepička (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Jindřich Uher (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Václav Kopecký (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Oldřich Beran (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Rudolf Barák (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Václav David (zahraničních věcí, KSČ) • Ladislav Štoll (vysoké školy do 14. září 1953, KSČ) • Karel Poláček (těžký průmysl, KSČ) • Július Ďuriš (lesy a dřevařský průmysl do 14. září 1953, KSČ) • Jozef Kyselý (stavební hmoty do 14. září 1953, SSO) • Marek Smida (státních statků do 14. září 1953, KSČ) • Bohumil Šrámek (energetika do 14. září 1953, KSČ) • Július Maurer (bez portfeje, KSČ)
24. března 1953
Oldřich Beran (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Jozef Púčik (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Josef Reitmajer (hutní průmysl a rudné doly, KSČ)
14. září 1953
Jaromír Dolanský (první náměstek, KSČ) • Alexej Čepička (první náměstek, KSČ) • Rudolf Barák (vnitro, KSČ) • Július Ďuriš (finance, KSČ) • Ladislav Štoll (školství a osvěta, KSČ) • Václav Škoda (spravedlnost, KSČ) • Václav Kopecký (kultura, KSČ) • Jindřich Uher (zemědělství, KSČ) • Václav Nosek (sociální péče, KSČ) • Oldřich Beran (státní kontrola, KSČ) • Josef Jonáš (paliva a energetika, KSČ) • Marek Smida (lesy a dřevařský průmysl, KSČ) • Jozef Kyselý (místní hospodářství, SSO) • Zdeněk Nejedlý (bez portfeje, KSČ)
22. června 1954
Otakar Šimůnek (Státní úřad plánovací, KSČ) • Jozef Púčik (chemický průmysl, KSČ)
¹podrobně proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským
Komunističtí vůdci východního bloku
Albánská strana práce
Bulharská komunistická strana
Komunistická strana Československa
Sjednocená socialistická strana Německa
Maďarská strana pracujících a
Maďarská socialistická dělnická strana
Polská sjednocená dělnická strana
Komunistická strana Rumunska
Komunistická strana Sovětského svazu
Svaz komunistů Jugoslávie
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Novotný&oldid=23911343“