AC Milán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z AC Milan)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
AC Milán
Logo of AC Milan.svg
Název Associazione Calcio Milan
Přezdívka Rossoneri (Červenočerní), Il Diavolo
Země Itálie Itálie
Město Milán
Založen 16. prosince 1899 (Milan Foot-Ball and Cricket Club)
Asociace Itálie FIGC
Domácí dres
Venkovní dres
Alternativní
Soutěž Serie A
2018/19 5. místo
Stadion Stadio Giuseppe Meazza
Milán, San Siro
Souřadnice
Kapacita 80 018
Vedení
Vlastník USA Elliott Management Corporation
Předseda Itálie Paolo Scaroni
Trenér Itálie Stefano Pioli
Oficiální webová stránka
Největší úspěchy
Ligové tituly

18x Scudetto.svg Serie A

2x Coppa Ali della vittoria.svg Serie B
Domácí trofeje

5x Coccarda Coppa Italia.svg Pohár

7x Supercoppa Italiana.svg Superpohár
Mezinárodní trofeje

7x Coppa Campioni.svg Liga mistrů
2x Coppa delle Coppe.svg Pohár PVP
3x Coppa Intercontinentale.svg Interkontinentální pohár
1x Fifa Club Coppa del Mondo.svg MS klubů
5x Supercoppa UEFA.svg Superpohár UEFA

1x Mitropa Cup.svg Středoevropský pohár
Serie A 2019/20
Některá data mohou pocházet z datové položky.

AC Milán je italský fotbalový klub hrající v sezóně 2019/20 ve nejvyšší ligu sídlící ve městě Milán v regionu Lombardie.

Klub hraje již 109 sezonu v nejvyšší lize a nepřetržitě od sezony 1983/84. Ve druhé lize hráli jen ve dvou sezonách. Klub má na kontě již 18 prvenství v lize což jej řadí na druhé místo společně s rivalem z Interu co se týče počtu prvenství v lize.

Na mezinárodní úrovni je nejúspěšnějším klubem z Itálie. Dokázalo získat sedm trofejí v lize mistrů z jedenácti účastí ve finále, pět trofejí v evropském superpoháru což je společně ze Španělským klubem FC Barcelona rekord. Získal také tři trofeje interkontinentálního poháru. Celkem dosáhl 48 trofejí (30 národních a 18 mezinárodních) což jej řadí na druhé místo v Itálii za klubem Juventus FC (67 trofejí). Byl také prvním klubem kdo vyhrál titul bez porážky (1991/92).

Změny názvu klubu[editovat | editovat zdroj]

    • 1900 – 1918/19 – Milán FBCC (Milan Foot-Ball and Cricket Club)
    • 1919/20 – 1935/36 – Milán FC (Milan Football Club)
    • 1936/37 – 1937/38 – Milán AS (Milan Associazione Sportiva)
    • 1938/39 – 1944/45 – AC Miláno (Associazione Calcio Milano)
    • 1945/46 – 1961/62 – AC Milán (Associazione Calcio Milan)
    • 1962/63 – 2002/03 – Milán AC (Milan Associazione Calcio)
    • 2003/04 – AC Milán (Associazione Calcio Milan)

Získané trofeje[editovat | editovat zdroj]

Vyhrané domácí soutěže[editovat | editovat zdroj]

1901, 1906, 1907, 1950/51, 1954/55, 1956/57, 1958/59, 1961/62, 1967/68, 1978/79 Star*.svg
1987/88, 1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96, 1998/99, 2003/04, 2010/11
1980/81, 1982/83
1966/67, 1971/72, 1972/73, 1976/77, 2002/03
1988, 1992, 1993, 1994, 2004, 2011, 2016

Vyhrané mezinárodní soutěže[editovat | editovat zdroj]

1962/63, 1968/69, 1988/89, 1989/90, 1993/94, 2002/03, 2006/07
1967/68, 1972/73
1969, 1989, 1990
1989, 1990, 1994, 2003, 2007
2007
1981/82

Medailové umístění[editovat | editovat zdroj]

Medaile umístění Sezona
Serie A Zlatá medaile 1901, 1906, 1907, 1950/51, 1954/55, 1956/57, 1958/59, 1961/62, 1967/68, 1978/79, 1987/88, 1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96, 1998/99, 2003/04, 2010/11
Serie A Stříbrná medaile 1902, 1947/48, 1949/50, 1951/52, 1955/56, 1960/61, 1964/65, 1968/69, 1970/71, 1971/72, 1972/73, 1989/90, 1990/91, 2004/05, 2011/12
Serie A Bronzová medaile 1937/38, 1940/41, 1945/46, 1948/49, 1952/53, 1953/54, 1959/60, 1962/63, 1963/64, 1975/76, 1988/89, 1999/00, 2002/03, 2005/06, 2008/09, 2009/10, 2012/13
Italský pohár Zlatá medaile 1966/67, 1971/72, 1972/73, 1976/77, 2002/03
Italský pohár Stříbrná medaile 1941/42, 1967/68, 1970/71, 1974/75, 1984/85, 1989/90, 1997/98, 2015/16, 2017/18
Italský superpohár Zlatá medaile 1988, 1992, 1993, 1994, 2004, 2011, 2016
Italský superpohár Stříbrná medaile 1996, 1999, 2003, 2018
Liga mistrů UEFA Zlatá medaile 1962/63, 1968/69, 1988/89, 1989/90, 1993/94, 2002/03, 2006/07
Liga mistrů UEFA Stříbrná medaile 1957/58, 1992/93, 1994/95, 2004/05
Pohár PVP Zlatá medaile 1967/68, 1972/73
Pohár PVP Stříbrná medaile 1973/74
Evropský superpohár Zlatá medaile 1989, 1990, 1994, 2003, 2007
Evropský superpohár Stříbrná medaile 1973, 1993
Interkontinentální pohár Zlatá medaile 1969, 1989, 1990
Interkontinentální pohár Stříbrná medaile 1963, 1993, 1994, 2003
MS klubů Zlatá medaile 2007
Středoevropský pohár Zlatá medaile 1981/82

Historie klubu[editovat | editovat zdroj]

Zrod a začátek[editovat | editovat zdroj]

Budeme týmem ďáblů. Naše barvy budou červené jako oheň a černé jako strach, který budeme podněcovat k našim oponentům![1]

(Herbert Kilpin, jeden ze zakladatelů klubu)

Herbert Kilpin
Zakladající členové klubu

Klub byl založen 16. prosince 1899 díky podnětu lidí anglické a italské národnosti. Alfred Edwards (první prezident), Edward Berra Nathan (viceprezident a kapitán družstva kriketu), sekretář Samuel Richard Davies, David Allison (kapitán týmu), Daniele Angeloni, Giannino Camperio, Antonio Dubini, Guido Valerio a Herbert Kilpin se sešli v hotelu Du Nord e des Anglai aby založili klub Milan Foot-Ball & Cricket Club

Alfred Edwards byl bývalý vice konzul Británie ve městě Milán a známá osobnost, je první zvolený prezident klubu. Klub zpočátku zahrnoval kromě fotbalové sekce ovládané Allisonem také kriketovou sekci svěřenou Berrem. Herbert Kilpin je první trenér a první kapitán klubu, přináší s sebou řadu inovací z Británie. Od té doby bude klub nosit klasické červeno-černé svislé pruhované tričko. Prvním hřištěm je v Piazza Doria v centru Milána.

V lednu 1900 je klub registrován k Italské fotbalové federaci. Klub hraje okamžitě v ročníku 1900 nejvyšší soutěž, ale prohrává v semifinále 0:3 s klubem FC Torinese: jedná se o první oficiální zápas v historii klubu. První titul v historii klubu získává v ročníku 1901 když ve finále poráží obhájce titulu z Janova 3:0. Jako obhájce titulu byl přímo zařazen do finále ročníku 1902. V něm prohrál 0:2 klubem z Janova. Druhý titul si klub připsal v ročníku 1906 když ve finále porazil klub Juventus ve dvou hraných utkání (0:0, 3:0). Ročník 1907 vyhráli finálovou skupinu a obhájili tak titul.

V roce 1908, po interních neshodách týkajících se registrování či nezaregistrování zahraničních hráčů, se vedení oddělilo od klubu Rossoneri a 9. března založil nový klub s názvem FC Internazionale. V tomto roce se klub, stejně jako ostatní kluby, nezúčastnili ročníku 1908. V ročníku 1909 již opět hrají nejvyšší soutěž a vyhrají první derby s klubem FC Internazionale. Je také předáno předsednictví klubu. Piero Pirelli střídá Edwardse. Současně dochází k změně sídla klubu: z Fiaschetteria Toscana ve Via Berchet 1, do pivovaru Spatenbräu ve Via Foscolo 2.

V roce 1910 dorazil do klubu belgický Louis Van Hege, první velmi úspěšný střelec, který zůstal v klubu do roku 1915 a zaznamenal 97 branek z 88 zápasech. Do začátku první války se klub nejlépe umístil v sezoně 1911/12 na druhém místě v semifinálové skupině, když na první místo zaručující postup do finále chyběl jeden bod. Během války klub vyhrál Federální pohár v sezoně 1915/16, který nahradil nejvyšší soutěž, pozastavený kvůli válce. Nejedná se však o trofej oficiálně uznanou federaci jako titul, a proto není zahrnuta do výpočtu mistrovství.

Desetiletí bez úspěchu (1919-1950)[editovat | editovat zdroj]

Klub se po válce přejmenovává na fotbalovější název Milan Football Club. V roce 1922 do klubu přichází první zahraniční trenér na lavičce Rossoneri Ferdi Oppenheim. Po dvou sezónách je nahrazen slavným trenérem Pozzou, který v následujícím desetiletí vedl národní tým k triumfu na MS. Jenže výsledky se nekonají a trenér odchází. V roce 1926 byl postaven díky tehdejšímu prezidentu Pirellim stadion Stadio San Siro, který zůstal ve vlastnictví klubu až do roku 1935, kdy byl prodán městu Milán. Byl slavnostně otevřen s městským rivalem FC Internazionale. Prvním střelcem na novém stadionu byl Giuseppe Santagostino. V nejvyšší soutěži se klubu do sezony 1928/29 nedaří a nejlépe se umístí na šestém místě ve finálové skupině v sezonách 1926/27 a 1927/28.

V roce 1929 odchází Pirelli z předsednictví. V čele klubu bude za více než deset let následovat pět prezidentů (Ravasco, Benazzoli, Annoni, Colombo a Invernizzi). Přichází i změna systému hraní v lize. Je založena Serie A s 18 kluby a hrálo systémem každý s každým doma a venku. Klub končí sezonu 1929/30 na 11. místě. Během sezony klub zasáhne předčasná smrt kapitána Sgarbiho na tyfus. V sezóně 1930/31 utrpěl 15 porážek: to je dosud negativní rekord klubu.

V roce 1936 se klub na dvě sezony změní název na Milan Associazione Sportiva. Do téhle doby se klub v nejvyšší lize nejlépe umístil na děleném čtvrtém místě v sezoně 1931/32. V sezoně 1936/37 se klub umisťuje na třetím místě a hraje i Středoevropský pohár kde dokráčí do osmi finále, když jej vyřadil rumunský klub FC Ripensia Temešvár. Již s novým názvem Associazione Calcio Milano se klub v sezoně 1940/41 umisťuje na třetím místě. To jíž za Rossoneri hraje miláček národa Giuseppe Meazza který přichází po zranění z klubu Inter. Také hráč Aldo Boffi je v klubu také (od roku 1936) a stává se během svého působení v klubu tři krát nejlepším střelcem ligy (1938/39, 1939/40 a 1941/42. Během let 19431945 se nehrálo a na konci války se klub vrací ke starému jménu Milan Football Club

Trojka Gre-No-Li

Ve čtyřech sezonách po válce, ve kterých dominoval tým Grande Torino, se tým s trenérem Bigognem a prezidentem Trabattonim, vždy řadí mezi první tři nejlepší kluby s výjimkou čtvrtého místa (1946/47). V tomto období jsou v Rossoneri hráči jako kapitán Giuseppe Antonini,Andrea Bonomi, Renzo Burini, Mario Foglia, Aredio Gimona, Omero Tognon, Carlo Annovazzi, Paolo Todeschini, Riccardo Carapellese, Paddy Sloan a Héctor Puricelli.

Pro sezónu 1949/50 klubu kupuje Švédské fotbalisty a olympijské vítěze Liedholma a Grena. Jejich krajan Gunnar Nordahl již v klubu od ledna 1949 hraje. Švédské útočné trio se formuje a je jim vytvořena přezdívka Gre-No-Li. Střelec Gunnar Nordahl vstřelil 35 branek a do sezony 2015/16 to byl rekord Serie A. Klub vstřelí v sezoně 118 branek (nejvíce v historii klubu) a končí na druhém místě. Díky této změně samozřejmě jak úspěchům, tak i příchodům nových hráčů které byli v následujících desetiletích, se počet fanoušků Rossoneri znásobil, překročil hranice Lombardie a nabude světových rozměrů.

Návrat k vítěství (1950-1960)[editovat | editovat zdroj]

Příchody těchto tří hráčů znamená zlom v klubu: po 44 letech klub získává v sezoně 1950/51 titul. První titul, který získali od zavedení Serie A. V červnu 1951 klub vyhrává Latinský pohár, nejdůležitější evropskou fotbalovou soutěž té doby: je to první získaná mezinárodní trofej. Titul v sezoně 1951/52 se obhájit nepodaří. Končí na druhém místě o sedm bodů za Juventusem. Příštích třech sezonách se klub umístí na medailových příčkách a v Latinském poháru v ročníku 1953 prohrává ve finále. Sezona 1952/53 je poslední tria Gre-No-Li, protože Gunnar Gren odchází po sezoně do Fiorentiny.

Na sezonu 1954/55 klub koupí budoucí ikonu nejen klubu ale také pro celou fotbalovou Itálii. Ten mladý talent se jmenoval Cesare Maldini. S spolu s ním do klubu přichází i uruguayský hráč Juan Alberto Schiaffino. Rossoneri získává pátý titul v nejvyšší lize a zajistil si účast prvního ročníku o pohár PMEZ. V nové Evropské soutěže dokráčel do semifinále když jel vyřadil budoucí vítěz ročníku Real Madrid (2:4, 1:2). V lize se klub umístil v sezoně 1955/56 na druhém místě o 12 bodů od vítěze ligy Fiorentiny.

V červnu 1956 se v Miláně konalo předposlední vydání Latinského poháru a v něm Rossoneri zvítězili. I když před sezonou 1956/57 klub opouští Gunnar Nordahl který odchází do AS Řím, klub získává pošesté titul když vyhrává před klubem ACF Fiorentina o šest bodů. S tímto výsledkem Rossoneri uzavřeli období deseti po sobě jdoucích sezon (1947/48 - 1956/57), ve kterém skončil ligu na prvních třech místech tabulky, zaznamenal tak historicky počin klubu a také to byl druhý nejlepší po sobě jdoucích "pódií" v lize, překonal jej pouze Juventus FC (1971/72 - 1983/84).

Sezona 1957/58 se v lize nepovede, klub končí na devátém místě. V Evropských pohárech hrají o pohár PMEZ a dokráčejí do finále. V něm prohrávají s Realem 2:3 v prodloužení. Na novou sezonu 1958/59 se klub vyzbrojí o brazilského hráče Altafiniho. Klub získává již sedmí titul, když získal o tři body více než druhá Fiorentina. Titul se jim v sezoně 1959/60 obhájit nepodaří a skončí na třetím místě. V poháru PMEZ se klub probojoval do osmi finále.

Úspěšné roky (1960-1970)[editovat | editovat zdroj]

Letní trh před sezonou 1960/61 vede k revoluci: klub získává teprve šestnáctiletého talentu Riveru, který svou kariéru spojí jen s Rossoneri. S klubu odchází Juan Alberto Schiaffino (AS Řím). Sezonu ukončí na druhém místě za šampionem Juventusem o čtyři body. Na začátku sezóny 1961/62 je najat trenér Nereo Rocco. S ním klub slaví osmé vítězství v lize před svými rivaly Nerazzurri. Na novou sezonu 1962/63 se klub vyzbrojí o dalšího brazilského hráče Amarilda. Ale i s posilou se klubu obhájit titul nepodaří a končí na třetím místě. Zato v Evropském poháru o pohár PMEZ se daří. Probojují se do finále a v něm poráží portugalský klub Benfiku 2:1 a získávají tak první trofej, která se již jmenuje pohár Ligy mistrů. Altafini je první Rossoneri který zvítězil v tabulce střelců této soutěže díky 14 brankám. Tento počet branek vstřelené v jedné sezoně Ligy mistrů zůstane absolutním rekordem soutěže až do sezóny 2011/12, kdy bude vyrovnán Messim a nakonec překonán Ronaldem v sezoně 2013/14.

Jako obhájci trofeje PMEZ se klub zúčastnil i sezony PMEZ. Probojoval se do čtvrtfinále a tam jej vyřadil Real Madrid (1:4, 2:0). Klub sehrál i zápasy o Interkontinentální pohár s brazilským klubem FC Santos i s Pelém. První utkání klub hrál doma a zvítězil 4:2. Druhé utkání se hrálo v Brazílii na stadionu Maracana a prohráli 2:4. Třetí rozhodující utkání prohráli 0:1 též hrané na stadionu Maracana. V tomhle roce poprvé vyšel klubový časopis Forza Milan!. Na domácí scéně se Rossoneri se umístili na třetím místě. Dvě sezony 1964/65 a 1965/66 se trenérské lavičky ujímá po odchodu Rocca bývalí hráč Nils Liedholm. V první sezoně se klubu daří v lize. Do 31. kola vede tabulku, ale pak ztrácí a nakonec se umístí na druhém místě za Interem o tři body. Krátká je cesta v Evropských pohárech (Veletržní pohár), končí v 1. kole. Sezonu 1965/66 končí na sedmé příčce. To už za Rossoneri nehraje José Altafini který odešel do Neapole. Hraje i o Veletržní pohár a dostává se do osmi finále kde prohrává po třech utkání nad FC Chelsea (1:2, 2:1, 1:1). Vypadnutí ale došlo losem hodem mincí. Klub se znovu přestěhoval své sídlo. Na ulici Via Filippo Turati 3 zůstane do roku 2014.

Prvního vítězství v italském poháru se klub dočkal v sezoně 1966/67. Ve finále poráží 1:0 klub z Padovy. To již za klub nehraje Cesare Maldini který odešel dohrát kariéru do Turína. Na novou sezonu 1967/68 se klub rozhodne po minulé sezoně které skončilo na osmém místě vyměnit Amarilda do Fiorentiny za Hamrina a trenéra. Vrací se Nereo Rocco a díky 15 brankám Pratiho získávají o devět bodů před SSC Neapol devátý titul. Hrají i o pohár PVP a díky vítězství ve finále 2:0 nad německým klubem Hamburger SV jej získávají. V italského poháru končí ve finálové tabulce na druhém místě.

Ginni Rivera

Sezonu 1968/69 končí na děleném druhém místě s Cagliarim. Rossoneri se účastní o trofej PMEZ a dokráčejí do finále kde poráží nizozemský klub AFC Ajax díky třem brankám Pratiho 4:1. Šedesátá léta Rossoneri uzavřou vítězstvím prvního Interkontinentálního poháru. Poráží argentinský klub Estudiantes (3:0, 1:2). V Serie A|lize sezonu 1969/70 dokončuje na čtvrtém místě. Jako obhájce titulu klub hraje PMEZ, ale v osmi finále jej vyřadí budoucí vítěz Feyenoord (1:0, 0:2). V roce 1969 získává Gianni Rivera Zlatý míč jako první Ital.

Vše pro desátý titul (1970-1979)[editovat | editovat zdroj]

Získat desátý titul v Itálii znamená nosit zlatou hvězdu na dresu, tak jako Juventus FC a FC Inter Milán. Tým Rossoneri jí chtělo získat již na začátku desetiletí. Již v sezoně 1970/71 vyhrává zimní tabulku, jenže na jaře prohrává pár zápasů a městský rival Inter vyhrává o čtyři body. V italském poháru se dostávají do finále ale prohrají v něm s Turínem smolně na penalty. Sezonu 1971/72 ligu prohrává o jeden bod s Juventusem. Naštěstí si vyhrávají Italský pohár nad SSC Neapol (2:0). Klub hraje i první ročník poháru UEFA. Dokráčí do semifinále a tam jej vyřadí budoucí vítěz Tottenham Hotspur FC (1:2, 1:1).

V sezóně 1972/73 se klub v čele s Maldinim a Roccem (technický ředitel) vedl v březnu tabulku ligy o tři body před konkurenty, přišla ale porážka 22. dubna z Laziem. Pak přišla remíza s Turínem a před posledním kolem hráli finálový zápas poháru PVP proti Leedsu kde uspěli výhrou 1:0. Po finálovém zápasu jsou hráči unavení a v lize tak prohráli ve Veroně 3:5. Rival s Juventus FC tak v posledním kole musel vyhrát aby získal titul. To se podařilo když v 89. minutě vstřelil branku. Juventus FC poráží ve finále italského poháru po penaltovém rozstřelu a vyhrávají svůj třetí Italský pohár.

Sezóna 1973/74 nebyla úspěšná. V únoru Nereo Rocco, opět jako trenér od začátku sezóny, opustil lavičku po sedmi letech, byl nahrazen nejprve Maldinim a poté Trapattonim. Rossoneri končí na sedmém místě. V Evropských pohárech klub hraje dva krát finále. V lednu prohrává s Ajaxem Evropský superpohár (1:0, 0:6). V poháru PVP prohrává s Magdeburgem 0:2. Finále si zahrají i italském poháru v sezoně 1974/75, ale prohrávají s Fiorentinou 2:3.

Velmi špatnou sezonu v lize 1976/77. Na posledních 14 kol je nahrazen trenér Giuseppe Marchioro navrátilcem Roccem. Ale i ten nezabrání špatné hře Rossoneri. Klub se naštěstí vyhýbá sestupu do druhé ligy o tři body. Klub alespoň vyhrává opět Italský pohár když poráží ve finále Inter 2:0. To je poslední vítězství trenéra Rocca, který končí nadobro v klubu. Místo něj je angažován bývalí hráč Nils Liedholm. Trenér se rozhodne na konci sezony 1977/78 nasadit poprvé do zápasu budoucí legendu Baresiho, ale ani ten nepomůže klubu k lepšímu místu. Končí na čtvrtém místě se vstupenkou do poháru UEFA. Tam se dostává do osmi finále když jej vyřadí Manchester City FC (2:2, 0:3). V lize klub získává vytoužený desátý titul a může na dresu nosit zlatou hvězdu nad logem klubu. Po vítězné sezoně končí kariéru Gianni Rivera.

Druhá liga a návrat (1979-1986)[editovat | editovat zdroj]

Na konci sezóny 1979/80, byl odhalen sázkařský skandál. I když klub skončil na třetím místě, byl v skandálu zapleten a byl potrestán sestupem do druhé ligy. Tresty padli i na hráče i presidenta klubu Colomba. Rossoneri hraje Pohár PMEZ, kde se nedostává přes první kolo, když jej vyřadil portugalský klub FC Porto (0:0, 0:1).

Sezona ve druhé lize dopadla na výbornou. vyhráli soutěž a postoupili zpět do nejvyšší ligy. Na sezonu 1981/82 se stává trenérem Luigi Radice. Jenže po 16. kole je nahrazen Galbiatim. Klub se umístil na 14. místě a sestoupil do druhé ligy. Klub alespoň vyhraje Středoevropský pohár. Druhé sezona ve druhé lize byla též úspěšná. Klub jej vyhrál a postoupil zpět do nejvyšší ligy. Zasloužil se o to trenér Ilario Castagner. Ten byl ale propuštěn po 24. kole v sezoně 1983/84 a nahrazen opět Galbiatim. Klub skončil na osmém místě. I když za Rossoneri hráli posily ze zahraničí jako Luther Blissett (Watford FC) a Eric Gerets (Standard Liège). Po sezoně odešli.

Na novou sezonu 1984/85 se stal trenérem po pěti letech strávené v AS Řím opět Nils Liedholm. Kupují se hráči z Anglie: Mark Hateley (Portsmouth FC) a Ray Wilkins (Manchester United) a z Udinese Pietro Paolo Virdis. Na jeden zápas dostává šanci i mladík Paolo Maldini. Sezona se dokončí na pátém místě, která zaručuje účast v poháru UEFA. V italském poháru se dostávají do finále. UC Sampdoria je poráží po výsledcích 0:1 a 1:2. Nová sezona 1985/86 se do zimy klub umísťoval do třetího místa. V prosinci roku 1985 se prezident Giuseppe Farina po vyřazení v osmi finále poháru UEFA s belgickým klubem Waregemem setkal s tvrdými protesty fanoušků. S příchodem nového roku se zjistí těžká ekonomická situace: klub je plná dluhů a riskuje bankrot, pokud vše nebude splaceno. V této situaci odstoupí Giuseppe Farina a střídají se prezident: Rosario Lo Verde se stává prezidentem po dobu 51 dnů. Pak přichází milánský podnikatel Silvio Berlusconi, který klub kupuje 20. února 1986 a stává se jeho prezidentem 24. března. Generálním ředitelem klubu se stává Adriano Galliani a sportovním ředitelem Ariedo Braida. V lize končí klub na sedmém místě.

Vítězná éra (1986-1996)[editovat | editovat zdroj]

Nový prezident Silvio Berlusconi omlazuje klub a jeho první nákup je z Atalanty talentovaný záložník Roberto Donadoni. Přichází i Galli, Bonetti, Galderisi a Massaro, Po pouze jedné sezóně v Rossoneri končí Paolo Rossi výměnou za Galderisiho. Sezona 1986/87 končí pátým místem zaručující účast v poháru UEFA. Trenér Nils Liedholm po 24. kole odchází a místo něj je dočasně nahrazen Fabio Capello. Sezóna je úspěšná jen jako vítězství Virdise v tabulce střelců se 17 brankami.

Pro období 1987/88 si vedení vybere nového trenéra v Parmě. Arrigo Sacchi je cesta k úspěchu. Přicházejí hráči jako je Ancelotti (AS Řím), nizozemské duo Gullit (PSV Eindhoven) a van Basten (AFC Ajax), Roberto Mussi (Parma). Klub hraje totální fotbal na rychle kombinaci s míčem a útočným stylem. První úspěchy se dostaví ihned, když se vyhrává titul o 3 body před SSC Neapol. To v poháru UEFA je vyřazen již ve druhém kole.

V sezóně 1988/89 se k nizozemskému duu přidává třetí nizozemec: Frank Rijkaard, záložník převzatý ze Zaragozy. Téměř po čtyřiceti letech po Gre-No-Li se formuje další trio zahraničních hráčů. Umísťuje se na třetím místě o 12 bodů za Interem. Účastní se poháru PMEZ a celkově jej vyhraje. Vyhrává jí celkově potřetí a ve finále poráží rumunský klub z Bukurešťe 4:0. Po dvou brankách se podělilo nizozemské duo Gullit a van Basten. Vyhrávají i první ročník v italském superpoháru. Poráží klub Sampdorii 3:1.

V sezóně 1989/90 Rossoneri se umísťují na druhém místě o 2 body za SSC Neapol. Všechny síly jsou ale věnovány pro obhajobu titulu v Poháru PMEZ. Ji taky vyhrávají když ve finále poráží Benfiku Rijkaardovou brankou 1:0. Jako nejlepší klub na světě v roce 1989 klub potvrdí ve finále o Interkontinentální pohár. Poráží kolumbijský klub Atlético Nacional 1:0. Vyhrává též Evropský superpohár když poráží Barcelonu (1:1, 1:0). Postoupí i do finále italského poháru, jenže lepším klubem byl Juventus FC (0:0, 0:1).

V sezóně 1990/91 chybělo pět bodů do vítězství, jenže lepší byl klub UC Sampdoria. Hráli o Evropský superpohár a o Interkontinentální pohár. obě trofeje získali. První získali po výhrách nad Sampdorií (1:1, 2:0) a druhou trofej klub získal díky vítězství 3:0 nad paraguayským klubem Olimpia Asunción. V Poháru PMEZ kde útočí na třetí titul v řadě jsou Rossoneri vyřazeni ve čtvrtfinále francouzským klubem Olympique de Marseille (1:1, 0:3). Druhý zápas byl zkontumován protože když běžela 88 minuta hry za stavu 1:0 pro Marseille zhasla světla na stadionu a na popud generálního ředitele Gallianiho jsou hráči vyvedeni ze hřiště do šaten. I když se světla opět rozsvítí hráči již na hřiště nepřijdou. Po incidentu je klub diskvalifikován na jeden rok ze všech poháru. [2]. Po čtyřech úspěšných sezónách se Arrigo Sacchi rozhodl přijmout trénovat reprezentaci.

Náhrada za Sacchiho je vybrán Fabio Capello. Když klub nemohl hrát evropské poháry po událostech v předchozím ročníku poháru PMEZ, věnoval se lize a v ní vyhrál titul bez prohry a s náskokem o osm bodů. V Coppa Italia 1991/92|italském poháru klub končí v semifinále, když prohraje s Juventusem. Díky tom se klub stane neporazitelným (Invincibles), což se stane klubová přezdívka pod vedením Capella do sezony 1995/96.

Před sezonou 1992/93 klub posiluje: Papin, Boban, Savićević a hlavně nejdražší přestup v té době Gianluigi Lentini (32 miliard lir). Klub natáhne sérii v lize bez porážky až na 58 zápasů a nastaví tak rekord ligy. Získává 13 titul když poráží o čtyři body své rivaly z města Inter, získává též italský superpohár. Hraje i po roce vyhnanství evropské poháry. Zúčastní se druhého ročníku Ligy mistrů. V ní exceluje, z deseti utkání vyhrává všechny a skore je 23:1! Postupuje do finále a narazí na klub Olympique de Marseille. Hraje se na stadionu v Mnichově. Rossoneri utkání prohrává 0:1, jedinou branku vstřelil Basile Boli. Pro fotbalistu van Bastena je to poslední zápas kariéry.

Nová sezona 1993/94 je již bez van Bastena, Lentiniho (zranění z těžké autonehody), Rijkaarda (AFC Ajax) a Gullita (UC Sampdoria), přichází mladý hráč Christian Panucci (Janov), Florin Răducioiu, první rumunský fotbalisty v historii klubu, Marcel Desailly (Olympique de Marseille) a dánský útočník Brian Laudrup (Fiorentina). Získává titul číslo 14, když tabulku vyhrál o tři body před Juventusem. Díky korupci která se konala v klubu Olympique de Marseille [3], směly Rossoneri hrát o Evropský superpohár a Interkontinentální pohár. Klub nezvládl vyhrát žádnou. V prvním prohráli až v prodloužení s klubem AC Parma (1:0, 0:2) a ve druhém je porazil brazilský obhájce titulu São Paulo FC 2:3. V Lize mistrů opět dominuje, když z deseti zápasů má pět výher a pět remíz. V semifinále poráží AS Monaco 3:0 a ve finále poráží FC Barcelonu 4:0 a stává se pěti násobným vítězem Ligy mistrů. Úspěch je doprovázen dalšími rekordními čísly, mezi nimiž vynikají dva: brankář Sebastiano Rossi, ustanovil nový rekord bez obdržených branek (929 minut), tento rekord vydrží 22 let a překoná jej Gianluigi Buffon [4] a druhý rekord je co se týče počet obdržených branek v sezoně (15 ze 34 zápasů). AC Milán a FC Inter Milán (1964/65 a 2009/10) jsou jediné italské kluby, které v témže roce vyhrály ligu a Ligu mistrů. Klub ještě vítězí v italském superpoháru, když poráží Juventus FC.

Ligová sezona 1994/95 je jíž bodována třemi body za výhru. Klubu se nedaří i přes odchody hráčů jako Papin a Laudrup. Čtvrté místo v tabulce je nejhorší umístění od sezony 1986/87. Na začátku sezony klub poráží UC Sampdoria ve finále italského superpoháru na penalty. Utkání skončilo 1:1 a jedinou branku vstřelil navrátilec Ruud Gullit který s klubem vyhrál poslední trofej v kariéře, jelikož jej klub v listopadu 1994 prodal do UC Sampdoria. V prosinci 1994 v Tokiu se hraje o Interkontinentální pohár proti argentinském klubu CA Vélez Sarsfield a prohrává s nimi 0:2. Vítězství oslavují v Evropském superpoháru, když poráží ve druhém utkání Arsenal FC 2:0. V Lize mistrů klub dosáhne pátého finále za posledních sedmi let (třetí v řadě). Na stadionu ve Vídni, klub prohrává díky brance Kluiverta v 85 minutě 0:1.

Před sezonou 1995/96 je klub posílen o dva špičkové útočníky. Přichází Roberto Baggio (Juventus FC) a George Weah (PSG), ten na konci roku 1995 získává Zlatý míč. Získávají již 15 titul (4 titul za 5 sezon). Hrají o Pohár UEFA a dokráčejí až do čtvrtfinále kde podlehnou Bordeaux ze Zidanem v sestavě (2:0, 0:3). Na konci sezony se Capello rozhodl odejít do Realu Madrid a končí tak nejúspěšnější trenér v historii klubu a též končí nejúspěšnější období klubu které trvalo devět let.

Období 1996/97 - 2001/02[editovat | editovat zdroj]

Novým trenérem se stává pro sezonu 1996/97 uruguayský Óscar Tabárez (naposled Cagliari Calcio). Z klubu odchází talent Patrick Vieira (Arsenal FC) a Roberto Donadoni (Metrostars). Velmi povedené příchody měli bít i nizozemské příchody z klubu AFC Ajax: Edgar Davids a Michael Reiziger na základě Bosmanově pravidlu. Na začátku prohrává klub s Fiorentinou 1:2 v italském superpoháru. Po jedenáctém kole po porážce s Piacenzou je odvolán trenér Óscar Tabárez a je nahrazen Sacchim. Několik dní po návratu na lavičku Rossoneri byl klub vyřazen z Ligy mistrů ve skupinové fázi kvůli porážce 1:2 v rozhodující domácím utkání proti norskému klubu Rosenborg BK. V lize končí na 11. místě (nejhorší umístění od sezony Serie A 1981/82|1981/82). Na konci sezóny opouštějí klub ikony Rossoneri, kapitán Franco Baresi a Mauro Tassotti, kteří se po 20 a 17 letech nepřetržité kariéry v dresu Rossoneri rozloučili s fotbalem. Poprvé v historii italského fotbalu, je na počest kapitána, který strávil celou svou kariéru jako Rossoneri, vyřazeno číslo 6.

Místo trenéra Sacchiho je povolán další navrátilec z vítězné éry Fabio Capello. Ale i příchod talentu z klubu AFC Ajax Kluiverta se nedaří navázat na úspěšné roky. V lize končí na 10. místě a jediné světlé okamžiky jsou v italském poháru. V něm postoupí do finále kde prohrává po výsledcích 1:0 a 1:3 s Laziem. Po sezoně Fabio Capello končí na lavičce Rossoneri.

Novým trenérem pro sezonu 1998/99 je vybrán Alberto Zaccheroni. Spolu sním z klubu Udinese přicházejí hráči Oliver Bierhoff a Thomas Helveg. Nový trenér, pevný zastánce modelu 3-4-3, senzačně vyhraje titul, šestnáctého v historii, a navíc ke stému výročí klubu. Podařilo se to díky sedmi vítězství v posledních sedmi zápasů a pár proher klubu SS Lazio.

Již v květnu 1999 se klub dohodl s Dynamem Kyjev o přestupu mladého ukrajinského útočníka Ševčenka za 23 000 000 Euro, nejlepšího střelce Ligy mistrů. Sezona 1999/00 začala porážkou v italském superpoháru 1:2 s Parmou. V Lize mistrů se klub umístil na dně své skupiny když jen jednou zvítězil. V rozhodujícím utkání proti Galatasaray SK, vede 2-1, a mohl postoupit do dalšího kola, jenže v 87 minutě je srovnáno a je tak alespoň zaručena účast v Poháru UEFA, ale v 90 minutě dává branku Ümit Davala a Galatasaray SK nakonec vítězí a postoupí do Poháru UEFA. Nakonec ji i celou vyhraje. Kromě Ševčenka přichází do klubu i další budoucí ikona Gennaro Gattuso. Sezona se zakončí na třetím místě s 11 bodovou ztrátou.

Po pěti sezonách už neoblékne dres Rossoneri George Weah. Rozhodl se před sezonou 2000/01 odejít do Manchester City FC. Ligu mistrů vyhraje svoji skupinu ale v osmi finálové skupině skončí na nepostupové třetí příčce. Po neuspěchá je odvolán trenér Alberto Zaccheroni a je nahrazen Cesarem Maldinim. Ale i tak na lepší než šesté místo v lize to nabylo. Rossoneri vyhráli v derby proti Interu 6:0 (nejvíc od sezony 1929/30).

Pro sezonu 2001/02 jsou koupeni špičkový hráči: Inzaghi (Juventus FC), Pirlo (Inter) a Rui Costa s trenérem Terimem (Fiorentina). Jenže po desátém kole je odvolán a na jeho místo je přiveden bývalí hráč klubu Carlo Ancelotti. Ten Rossoneri dovede do semifinále Poháru UEFA kde nestačí na Dortmund (0:4, 3:1). V lize končí na čtvrtém místě s odstupem 16 bodů nad vítězným klubem Juventus FC.

Úspěšná éra (2002-2013)[editovat | editovat zdroj]

Sezona 2002/03, je návrat na vrchol. Klub koupí skvělého obránce Nestu (SS Lazio) a záložníka Seedorfa (Inter). Z klubu FC Barcelona přichází též útočník Rivaldo. V lize se po skvělém startu ocitá na prvním místě, jenže v jarních zápasech ztrácí a nakonec skončí na třetím místě. V Lize mistrů klub táhne skvělí útočníci Inzaghi a Ševčenko, až do semifinále, kde se setkávají s Interem. Je to první derby v historii v Evropských pohárech. Po výsledcích 0:0 a 1:1 Rossoneri postupují do finále kde se střetávají ze sokem z ligy Juventusem. Po penaltovém rozstřelu vyhrává již šestý titul ve své historii. Po 26 letech klub vítězí i v italském poháru když ve finále poráží AS Řím po výsledcích 4:1 a 2:2.

Klub prohrává v italském superpoháru, když jej poráží Juventus FC po penaltovém roztřelu. V Evropském superpoháru poráží FC Porto 1:0 a získává trofej již počtvrté. Ve městě Tokio se hraje o Interkontinentální pohár proti argentinském klubu CA Boca Juniors. Utkání končí 1:1 a nakonec Rossoneri prohrávají zase na penalty. Díky Ševčenkovi nejlepšímu střelci sezony 2003/04 s 24 brankami klub získává titul číslo 17. První sezonu v dresu Rossoneri hraje budoucí držitel Zlatého míče Kaká. Jako obhájce trofeje se zúčastní Ligy mistrů a dostává se do čtvrtfinále.

Než začala sezona 2004/05 klub poráží SS Lazio 3:0 v italském superpoháru. V lize (prvně 20 klubů) se umísťuje na druhém místě ze ztrátou sedmi bodů na Juventus FC. Titul se pak zruší po skandálu v roce 2006. V Lize mistrů dosáhl klub opět finále. Ve čtvrtfinále opět vyřadil rivala Inter po výsledcích 2:0 a 3:0 kontumačně. Finále se konalo na stadionu v Istanbulu. Po 45 minutách hry byl stav 3:0 por Rossoneri, jenže na druhý poločas se klub z Liverpoolu zabral a vstřelil během šesti minut tři branky a srovnal stav na 3:3. Rossoneri penalty nezvládli a prohráli. Andrij Ševčenko získal Zlatý míč pro rok 2004.

Po sezoně 2005/06 vypukl v celé fotbalové Itálii korupční skandál. Klub končí na druhém místě o tři body méně než Juventus FC. Jenže po soudu se rozhodlo že se klubu odečte 30 bodů a končí tak na třetím místě. V Lize mistrů jej vyřadí v semifinále budoucí vítěz FC Barcelona (0:1, 0:0). Sezona 2006/07 začíná odečtem osmi bodů za korupční skandál z roku 2006 a také bez fotbalisty Ševčenka který byl prodán do Chelsea FC. Ligu ukončí na čtvrtém místě když na vítězným Interem ztrácí propastných 36 bodů! Ligu mistrů musí hrát od 3. předkola, kterou zvládá. Postupuje až do finále, které je pro Rossoneri jedenácté ve své historii a třetí za posledních pěti let. Ve finále na stadionu v Aténách se utkají opět s Liverpoolem. Nyní je poráží 2:1 a získává tak již sedmou tuhle trofej.

Jako vítěz Ligy mistrů hraje o Evropský superpohár s Sevilla FC. Španělský klub poráží 3:1. Před MS klubů které se hraje v Japonsku se Kaká stává šestým hráčem Rossoneri který získá Zlatý míč, později získává i ocenění Fotbalista roku za rok 2007. Na MS klubů postoupí do finále kde narazí na argentinský klub CA Boca Juniors a poráží jej 4:2. V Lize mistrů je vyřazen v osmi finále klubem Arsenal FC (0:0, 0:2). V lize klub končí na pátém místě zaručující postup do poháru UEFA. V poháru UEFA je vyřazen jíž v šestnácti finále (3. kole) německým klubem Werder Brémy (1:1, 2:2), který nakonec postoupil až do finále. Do klubu přichází brazilský fotbalista Ronaldinho z klubu FC Barcelona a od ledna i David Beckham z klubu Los Angeles Galaxy. I díky nim se klub v lize umístí na třetí příčce zaručující účast opět v Lize mistrů. Po sezoně končí trenér Carlo Ancelotti a kapitán Paolo Maldini. Vedení číslo 3 které nosil kapitán vyřadí.

Na novou sezonu 2009/10 se vedení rozhodne angažovat na trenérskou židli bývalého hráče nezkušeného Leonarda. O několik dní později byl oznámen odchod fotbalisty Kaká do Realu. Prodej se provádí za účelem vyvážení rovnováhy klubu [5]. Toto rozhodnutí vyvolává široký nesouhlas mezi fanoušky. Vedení se rozhodne neinvestovat částku do příchodu nových hráčů a přiřadí jej k rozpočtu. Na jarní část opět dorazí David Beckham. I tak klub skončil na třetím místě když ztratil na vítěze 12 bodů. V Lize mistrů je vyřazen i Beckhamem na hřišti Manchester United FC v osmi finále (2:3, 0:4).

Místo odvolaného trenéra Leonarda se najímá Massimiliano Allegri (Cagliari Calcio). Do klubu přicházejí hvězdy. Z FC Barcelona přichází na roční hostování Zlatan Ibrahimović a z Manchesteru City brazilský útočník Robinho. Po zimní přestávce odchází do rodné Brazílie Ronaldinho. Sezona 2010/11 začíná skvěle a od listopadu až do konce sezony vedou tabulku. Vyhrají již 18 titul šesti bodovým náskokem. V Lize mistrů je vyřazen už v osmi finále klubem Tottenham Hotspur FC (0:1, 0:0).

Jako obhájce trofeje se na sezonu 2011/12 klub rozhodne z hostování učinit přestup na Ibrahimoviće. Do Juventusu odchází po deseti sezonách Andrea Pirlo. Začátek sezony hrají o italský superpohár s Interem. Poráží jej 2:1 a získává tak po šesté tuhle trofej. V lize klub obsadí druhé místo za Juventusem o čtyři body. V Lize mistrů je vyřazen ve čtvrtfinále klubem FC Barcelona (0:0, 1:3).

Sezona 2012/13 je pro Rossoneri velice těžká hlavně pro fanoušky. Z klubu odchází mnoho hráčů: Thiago Silva a Ibrahimović (PSG), Cassano (Inter), Nesta (Montreal), Gattuso (FC Sion), Seedorf (Botafogo) a konec kariéry ohlásili: Zambrotta s Inzaghi. Naopak do klubu přichází Pazzini (Inter) a Montolivo (Fiorentina). Na jarní část přichází Mario Balotelli (Manchester City FC) za Pata (Corinthians). I tak končí v lize na skvělém třetím místě a v Lize mistrů dokráčí do osmi finále kde jej vyřadí FC Barcelona (2:0, 0:4).

Těžké časy (2014-2019)[editovat | editovat zdroj]

Klub se díky třetímu místu z ligy dostal do 4. předkola Ligy mistrů. Tam narazil na PSV Eindhoven a vyřadil jej po výsledcích 1:1 a 3:0. Nakonec jej vyřadí v osmi finále Atlético Madrid (0:1, 1:4). Do klubu se vrací zadarmo brazilský hráč Kaká ale i s ním se sezona 2013/14 hraje velmi špatně. Výsledky jsou špatné a v lednu to odskáče trenér. Je propuštěn když klub byl od sestupu jen šest bodů. Je nahrazen bývalým hráčem a nezkušeným trenérem Seedorfem který zrovna ukončil hráčskou kariéru. Sezonu ukončí s 57 body až na osmém místě (nejhorší umístění od sezony 1997/98) a po patnácti sezonách se nekvalifikoval do žádné Evropské soutěže. 19. května byla slavnostně otevřena „ Casa Milan “, nové sídlo klubu Rossoneri se sídlem v oblasti Portello.

Trend trenérů z bývalých hráčů klubu je neúspěšný i v sezoně 2014/15 když klub vede Filippo Inzaghi (přišel z juniorky). Získají jen 52 bodů a v tabulce končí na desátém místě. Sezonu 2015/16 začíná trénovat Siniša Mihajlović, ale po neuspokojivých výsledcích je před koncem sezony nahrazen Brocchim. Nakonec klub končí na sedmém místě s 57 body. Po třetí za sebou nehrají Evropskou soutěž (to se naposled stalo v sezoně 1984/85 když nehrálo dokonce pět sezon). Malý úspěch je zaznamenán v italském poháru když dokráčí do finále a v něm se utká s Juventusem. Prohrává v prodloužení 0:1, ale smí se utkat se stejným klubem o italský superpohár protože Juventus FC získal i titul. Italský superpohár vyhrávají na penalty. To už klub vede trenér Vincenzo Montella (UC Sampdoria). 5. srpna čestný prezident Silvio Berlusconi schvaluje předběžnou smlouvu s Li Yonghong, o prodeji celého podílu ve výši 99,93%, které vlastní Fininvest za 740 milionů Euro[6]. A tak od roku 1909 je vlastníkem klubu první cizinec. Končí i po 30 letech Adriano Galliani a místo něj je klub svěřen Fassonem. Sezona 2016/17 je lepší než minulá a končí na šestém místě zaručující 3. předkolo v Evropské lize.

Klub investuje na novou sezonu 2017/18 astronomických 230 milionů Euro do posil. Přichází mnoho hráčů: Bonucci (Juventus), Conti a Franck Kessié, (Atalanta), André Silva (FC Porto), Hakan Çalhanoğlu (Leverkusen), Kalinić (Fiorentina), Biglia (Lazio), Musacchio (Villarreal CF), Ricardo Rodríguez (Wolfsburg) a další[7]. Jenže výsledky jsou špatné a v listopadu je odvolán trenér a nahrazen opět bývalým hráčem Rossoneri Gattusem. V Evropské lize se klub probojuje do osmi finále, ale narazí na Arsenal FC a ten jej po výsledcích 0:2 a 1:3 vyřadí. Malý úspěch je prohrané finále v italském poháru nad Juventusem 0:4. V lize se nakonec v tabulce umístí na šestém místě zaručující účast v Evropské lize. Kvůli porušení finanční fair play je vyřazen ze soutěže, ale po arbitráži je povolána zpět[8].

10. července 2018 Elliott Management Corporation světu oznámila, že převzala kontrolu nad klubem po nezaplacení závazků vůči americkému investičnímu fondu od prezidenta klubu Li Yonghong [9]. Byl i zvolen nový prezident Paolo Scaroni. Klub po jednom roce opouští Bonucci (Juventus), Kalinić (Atlético Madrid) a na hostování André Silva (Sevilla FC). Naopak přichází na hostování střelec Gonzalo Higuaín (Juventus) ale vydrží v klubu jen půl roku. Na jarní část klub kupuje Piąteka (CFC Janov) a Paquetu (Flamengo). Hrají o italský superpohár s klubem Juventus které prohrají 0:1. V Evropské lize se klub neprobojoval do play off. Klub zakončil nejlepší sezonu za posledním šest sezon na 5. místě s 68 body, když chyběl jeden bod od kvalifikace pro Ligu mistrů. I tak se musel obejít bez Evropské ligy, protože UEFA je potrestala za špatné hospodaření. Klub se nakonec neodvolal [10].

Kronika AC Milán[editovat | editovat zdroj]

Kronika historie AC Milán


19161919 • Národní soutěže jsou přerušeny kvůli první světově válce.






 


 

Barvy a symboly[editovat | editovat zdroj]

Červenočerné dresy

Barvy[editovat | editovat zdroj]

V celé své historii měl klub červenou a černou barvu jako své výrazné barvy. Tyto barvy byly, jak řekl Herbert Kilpin, vybrány tak, aby představovaly oheň ďáblů (červená) a strach u protivníků (černá).

Hráči nosí červenočerné pruhovaný dres, a proto dostali přezdívku Rossoneri, bílé trenky a černé ponožky. Velmi obvyklý dres je v bílé barvě; s tomto dresu klub vyhrál šest z osmi finále v Lize mistrů, prohrál pouze s Ajaxem (1994/95) a proti Liverpoolu (2004/05), zatímco s dresem Rossoneri vyhrál pouze jedno ze tří finále. Třetí dres byl naopak převážně černý, ale také žlutý, modrý, červený nebo stříbrný a dokonce zelený.

Symboly[editovat | editovat zdroj]

První znak klubu v roce 1899
Znak klubu v roce 1946

Po několik let bylo logo klubu jednoduše vlajkou města Milán. Další přezdívka, která vychází z barev společnosti, je Il Diavolo, a proto byl jako logo klubu použit také obrázek stylizovaného červeného ďábla na pravé straně hvězdy (uznání za 10 titulů). Znak ukazuje červenou a černou sociální barvu vlevo a vlajku města Milán (červený kříž na bílém pozadí) vpravo, s zkratkou ACM nahoře a rokem založení (1899) níže.

Maskot[editovat | editovat zdroj]

Maskot Milanello

Od 16. února 2006 je oficiálním maskotem klubu, navržené společností Warner Bros. Milanello, červený ďábel v dresu Rossoneri a s fotbalovým míčem, jehož jméno také ctí jméno sportovního centra klubu.

Hymna[editovat | editovat zdroj]

Od roku 2015 jsou interpretem oficiální milánské hymny rapper Emis Killa a basista Saturnino píseň Rossoneri, který byl představen u příležitosti 116. narozenin klubu, aby nahradil píseň Milán, Milán, napsaný skladatelem Renisem, fanouškem klubu, a Guantinim, s malými příspěvky v textu byl i prezident klubu Silvio Berlusconi [14].

Klubové zázemí[editovat | editovat zdroj]

Stadion[editovat | editovat zdroj]

V prvních letech po vzniku klubu hráli domácí zápasy na různých hřištích. Od dubna 1900 do února 1902 hráli na stadionu Campo Trotter v Piazza Doria (kde byla poté postavena hlavní vlaková stanice v Miláně), od března 1903 do února 1905 hráli na Campo Acquabella v Indipendenza, od ledna 1906 do března 1914 se hrálo na Campo Milan di Porta Monforte, od listopadu 1914 do března 1919 na Velodromo Sempione, od října až do listopadu 1919 na Campo Pirelli (v oblasti Bicocca)), od listopadu do prosince 1919 klub hrál na různých městských stadionů protože čekali na výstavbu nového stadionu. V únoru 1920 začali hrát na Campo di viale Lombardia až do července 1926. Prezident klubu Piero Pirelli v roce 1925 slavnostně přestřihl pásku nového stadionu Stadio San Siro. Na něm Rossoneri hráli do roku 1941. V době 2. světová válka|války klub hrál v Arena Civica, od roku 1945 se pro klub stal domovem Stadio San Siro a je jím dodnes i s klubem FC Inter Milán. V roce 1980 byl stadion s kapacitou 80 018 míst pojmenován po bývalém fotbalistovi obou milánských klubů a reprezentace Meazzovi [15].

V posledních letech se klub rozhodl postavit nový stadion. Projekt, který byl zahájen na konci roku 2014 a vyvinula jej společnost Arup, která postavila Allianz Arena v Mnichově a stadion v Pekingu, měla být postavena hned vedle sídla klubu Casa Milan [16]. Nakonec bylo od projektu upuštěno. Přesto se oba milánské kluby rozhodli že nový stadion je nutný. [17] [18].

Sportovní středisko[editovat | editovat zdroj]

Sportovní středisko se nazývá Milanello, které se nachází v Provincie Varese mezi obcemi Carnago, Cassano Magnago a Cairate [19]. Byl slavnostně otevřen v roce 1963 a je ponořen do zelené oázy o rozloze 160 000 , která zahrnuje také borový les a rybník. Má šest pravidelných fotbalových hřišť, umělé travnaté hřiště, zastřešené hřiště se syntetickým dnem a travnaté hřiště obklopené zdí, zvané klec, kde se může hráč sám zatrénovat.

Součástí sportovního centra, jsou tělocvičny, lékařské místnosti, tisková kancelář, studijní programy a penzion s cílem ubytovat týmy mládeže. Vedle posilovny se nachází bazén sloužící k zotavení zraněných hráčů.

Od roku 2002 je v Miláně také přítomno specializované zdravotnické středisko MilanLab. Laboratoř, která se prostřednictvím analýzy dat a individuálních fyzických parametrů zaměřených na vytvoření konkrétních přizpůsobených tréninkových relací snaží zabránit zraněním hráčů.

Soupiska[editovat | editovat zdroj]

Aktuální k 03. 09. 2019

Aktuální soupiska[editovat | editovat zdroj]

Číslo Pozice Hráč
2 Itálie O Davide Calabria
4 Alžírsko Z Ismaël Bennacer
5 Itálie Z Giacomo Bonaventura
7 Španělsko Ú Samu Castillejo
8 Španělsko Ú Suso
9 Polsko Ú Krzysztof Piątek
10 Turecko Ú Hakan Çalhanoğlu
11 Itálie Ú Fabio Borini
12 Itálie O Andrea Conti
13 Itálie O Alessio Romagnoli (kapitán)
17 Portugalsko Ú Rafael Leão
18 Chorvatsko Ú Ante Rebić(na hostování z týmu Eintracht Frankfurt)
19 Francie O Theo Hernández
Číslo Pozice Hráč
20 Argentina Z Lucas Biglia
22 Argentina O Mateo Musacchio
25 Španělsko B José Manuel Reina
31 Itálie O Mattia Caldara
33 Bosna a Hercegovina Z Rade Krunic
39 Brazílie Z Lucas Paquetá
43 Brazílie O Léo Duarte
46 Itálie O Matteo Gabbia
68 Švýcarsko O Ricardo Rodríguez
79 Pobřeží slonoviny Z Franck Kessié
90 Itálie B Antonio Donnarumma
99 Itálie B Gianluigi Donnarumma

Hráči na hostování[editovat | editovat zdroj]

Číslo Pozice Hráč
Itálie B Alessandro Plizzari (v AS Livorno)
Uruguay O Diego Laxalt (v Turín FC)
Chorvatsko Z Alen Halilović (v Standard Liège)
Portugalsko Ú André Silva (v Eintracht Frankfurt)

Sponzoři[editovat | editovat zdroj]

Období Výrobce dresů Sponzor na dresu
Značka Firma
1981–1982 Linea Milan Pooh Jeans Italiana Manifatture S.p.A.
1982–1983 NR Hitachi Hitachi Europe Srl
1983–1984 Cuore
1984–1985 Rolly Go Oscar Mondadori Arnoldo Mondadori Editore S.p.A.
1985–1986 Gianni Rivera Fotorex U-Bix Olivetti S.p.A.
1986–1987 Kappa
1987–1990 Mediolanum
1990–1992 Adidas
1992–1993 Motta
1993–1994 Lotto
1994–1998 Opel
1998–2006 Adidas
2006–2010 Bwin
2010–2023 Fly Emirates The Emirates Group

Trenéři[editovat | editovat zdroj]

Rok Jméno Úspěchy
1899–1906 Anglie Herbert Kilpin 2x Serie A
1906–1907 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Daniele Angeloni 1x Serie A
1907–1911 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Giannino Camperio
1911–1915 Technická komise
1915–1916 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Guido Moda
1916–1918 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Aldo Cevenini
1918–1919 Technická komise
1919–1921 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Guido Moda
1921–1922 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Cesare Lovati
1922 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Francesco Soldera
1922–1924 Rakousko Ferdi Oppenheim
1924–1926 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Vittorio Pozzo
1926 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Guido Moda
1926–1928 Anglie Herbert Burgess
1928–1931 Rakousko Engelbert König
1931–1933 Flag of Hungary (1915-1918, 1919-1946).svg József Bánás
1933–1934 Flag of Hungary (1915-1918, 1919-1946).svg József Violak
1934–1936 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Adolfo Baloncieri
1936–1937 Anglie William Garbutt
1937–1938 Flag of Germany (1935–1945).svg Hermann Felsner
1938–1939 Flag of Hungary (1915-1918, 1919-1946).svg József Bánás
1939–1940 Flag of Hungary (1915-1918, 1919-1946).svg József Violak
1940 Flag of Hungary (1915-1918, 1919-1946).svg József Bánás
1940–1941 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Guido Ara
1941–1943 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Mario Magnozzi
1943–1945 Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg Giuseppe Santagostino
1945–1949 Itálie Giuseppe Bigogno
1949–1952 Flag of Hungary (1949-1956).svg Lajos Czeizler 1x Serie A
1952–1953 Itálie Mario Sperone
1953 Švédsko Gunnar Gren
1953 Itálie Arrigo Morselli
1953–1955 Flag of Hungary (1949-1956).svg Béla Guttmann
1955–1956 Itálie Ettore Puricelli 1x Serie A
1956–1958 Itálie Giuseppe Viani 1x Serie A
1958–1960 Itálie Luigi Bonizzoni 1x Serie A
1960–1961 Itálie Paolo Todeschini
1961–1963 Itálie Nereo Rocco 1x Serie A a 1x PMEZ
1963–1964 Argentina Luis Carniglia
1964–1966 Švédsko Nils Liedholm 1x Serie A
1966 Itálie Giovanni Cattozzo
1966–1967 Itálie Arturo Silvestri 1x Coppa Italia
1967–1972 Itálie Nereo Rocco 1x Serie A, 1x PVP, 1x PMEZ, 1x Interkontinentální pohár a 1x Coppa Italia
1972–1974 Itálie Cesare Maldini 1x Coppa Italia a 1x PVP
1974 Itálie Giovanni Trapattoni
1974–1975 Itálie Gustavo Giagnoni
1975–1976 Itálie Giovanni Trapattoni
1976 Itálie Paolo Barison
1976–1977 Itálie Giuseppe Marchioro
1977 Itálie Nereo Rocco 1x Coppa Italia
1977–1979 Švédsko Nils Liedholm 1x Serie A
1979–1981 Itálie Massimo Giacomini
1981 Itálie Italo Galbiati
1981–1982 Itálie Luigi Radice
1982 Itálie Italo Galbiati 1x Středoevropský pohár
1982–1984 Itálie Ilario Castagner
1984 Itálie Italo Galbiati
1984–1987 Švédsko Nils Liedholm
1987 Itálie Fabio Capello
1987–1991 Itálie Arrigo Sacchi 1x Serie A, 1x Supercoppa italiana, 2x PMEZ, 2x Interkontinentální pohár a 2x Superpohár UEFA
1991–1996 Itálie Fabio Capello 4x Serie A, 3x Supercoppa italiana, 1x Liga mistrů UEFA a 1x Superpohár UEFA
1996 Itálie Giorgio Morini
1996–1997 Itálie Arrigo Sacchi
1997–1998 Itálie Fabio Capello
1998–2001 Itálie Alberto Zaccheroni 1x Serie A
2001 Itálie Cesare Maldini
2001 Turecko Fatih Terim
2001–2008 Itálie Carlo Ancelotti 1x Serie A, 1x Coppa Italia, 1x Supercoppa italiana, 2x Liga mistrů UEFA, 2x Superpohár UEFA a 1x MS klubů
2009–2010 Brazílie Leonardo
2010–2014 Itálie Massimiliano Allegri 1x Serie A a 1x Supercoppa italiana
2014 Itálie Mauro Tassotti
2014 Nizozemsko Clarence Seedorf
2014-2015 Itálie Filippo Inzaghi
2015-2016 Srbsko Siniša Mihajlović
2016 Itálie Cristian Brocchi
2016-2017 Itálie Vincenzo Montella 1x Supercoppa italiana
2017- Itálie Gennaro Gattuso

Známí hráči[editovat | editovat zdroj]

Fotbalisté[editovat | editovat zdroj]

Medailisté a vítězové[editovat | editovat zdroj]

Medailisté MS Medailisté MS 20 Medailisté ME Medailisté ME 21 Medailisté OH Medailisté CA Vítězové Guerin d'oro Nejlepší střelci v lize
Pietro Arcari Zlatá medaile (1934) Giovane Élber Stříbrná medaile (1991) Angelo Anquilletti Zlatá medaile (1968) Demetrio Albertini Zlatá medaile (1992) Fabricio Coloccini Zlatá medaile (2004) Lucas Paquetá Zlatá medaile (2019) Franco Baresi (1989/90) Aldo Boffi (1938/39) 19 branek
Franco Baresi Zlatá medaile (1982) Alessandro Plizzari Bronzová medaile (2017) Roberto Rosato Zlatá medaile (1968) Francesco Antonioli Zlatá medaile (1992) Jose Mari Stříbrná medaile (2000) Fabricio Coloccini Stříbrná medaile (2004) Frank Rijkaard (1991/92) Aldo Boffi (1939/40) 24 branek
Fulvio Collovati Zlatá medaile (1982) Giovanni Lodetti Zlatá medaile (1968) Christian Panucci Zlatá medaile (1994) Alexandre Pato Stříbrná medaile (2012) Carlos Bacca Bronzová medaile (2016) Daniele Massaro (1993/94) Aldo Boffi (1941/42) 22 branek
Gennaro Gattuso Zlatá medaile (2006) Pierino Prati Zlatá medaile (1968) Christian Panucci Zlatá medaile (1996) Gabriel Stříbrná medaile (2012) Cristián Zapata Bronzová medaile (2016) Gunnar Nordahl (1949/50) 35 branek
Andrea Pirlo Zlatá medaile (2006) Gianni Rivera Zlatá medaile (1968) Gennaro Gattuso Zlatá medaile (2000) Piero Pastore Bronzová medaile (1928) Gunnar Nordahl (1950/51) 34 branek
Alberto Gilardino Zlatá medaile (2006) Ruud Gullit Zlatá medaile (1988) Christian Abbiati Zlatá medaile (2000) Andrea Pirlo Bronzová medaile (2004) Gunnar Nordahl (1952/53) 26 branek
Alessandro Nesta Zlatá medaile (2006) Marco van Basten Zlatá medaile (1988) Dídac Vilà Zlatá medaile (2011) Ronaldinho Bronzová medaile (2008) Gunnar Nordahl (1953/54) 23 branek
Filippo Inzaghi Zlatá medaile (2006) Christian Abbiati Stříbrná medaile (2000) Paolo Maldini Stříbrná medaile (1986) Alexandre Pato Bronzová medaile (2008) Gunnar Nordahl (1954/55) 27 branek
Roque Junior Zlatá medaile (2002) Paolo Maldini Stříbrná medaile (2000) Gerard Deulofeu Stříbrná medaile (2017) José Altafini (1961/62) 22 branek
Roberto Rosato Stříbrná medaile (1970) Demetrio Albertini Stříbrná medaile (2000) Sergio Battistini Bronzová medaile (1984) Pierino Prati (1967/68) 15 branek
Gianni Rivera Stříbrná medaile (1970) Massimo Ambrosini Stříbrná medaile (2000) Filippo Galli Bronzová medaile (1984) Gianni Rivera (1972/73) 17 branek
Pierino Prati Stříbrná medaile (1970) Ignazio Abate Stříbrná medaile (2012) Alberigo Evani Bronzová medaile (1984) Pietro Paolo Virdis (1986/87) 17 branek
Franco Baresi Stříbrná medaile (1994) Antonio Nocerino Stříbrná medaile (2012) Andrea Icardi Bronzová medaile (1984) Marco van Basten (1989/90) 19 branek
Paolo Maldini Stříbrná medaile (1994) Antonio Cassano Stříbrná medaile (2012) Marco Simone Bronzová medaile (1990) Marco van Basten (1991/92) 25 branek
Alessandro Costacurta Stříbrná medaile (1994) Rui Costa Stříbrná medaile (2004) Diego Fuser Bronzová medaile (1990) Andrij Ševčenko (2003/04) 24 branek
Demetrio Albertini Stříbrná medaile (1994) Alessandro Costacurta Bronzová medaile (1990) Zlatan Ibrahimović (2011/12) 28 branek
Mauro Tassotti Stříbrná medaile (1994) Giovanni Stroppa Bronzová medaile (1990)
Roberto Donadoni Stříbrná medaile (1994) Stefano Salvatori Bronzová medaile (1990)
Daniele Massaro Stříbrná medaile (1994) Patrick Vieira Bronzová medaile (1996)
Nils Liedholm Stříbrná medaile (1958) Jose Mari Bronzová medaile (2000)
Karl-Heinz Schnellinger Stříbrná medaile (1966) Massimo Donati Bronzová medaile (2002)
Leonardo Stříbrná medaile (1998) Andrea Pirlo Bronzová medaile (2002)
André Cruz Stříbrná medaile (1998) Gianluigi Donnarumma Bronzová medaile (2017)
Klaas Jan Huntelaar Stříbrná medaile (2010) Davide Calabria Bronzová medaile (2017)
Franco Baresi Bronzová medaile (1990) Manuel Locatelli Bronzová medaile (2017)
Paolo Maldini Bronzová medaile (1990)
Carlo Ancelotti Bronzová medaile (1990)
Roberto Donadoni Bronzová medaile (1990)
Karl-Heinz Schnellinger Bronzová medaile (1970)
Zvonimir Boban Bronzová medaile (1998)
Ümit Davala Bronzová medaile (2002)
Nigel de Jong Bronzová medaile (2014)
Nikola Kalinić Bronzová medaile (2018)[20]
   

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Associazione Calcio Milan na italské Wikipedii.

  1. https://www.milannews.it/news/il-papa-del-milan-33884//
  2. http://tdifh.blogspot.com/2012/03/20-march-1991-night-lights-went-out-in.html
  3. https://www.idnes.cz/fotbal/pohary/jak-olympique-z-trunu-padl-na-fotbalove-dno.A060914_070536_fot_pohary_ot
  4. https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/fotbal/buffon-prekonal-rekord-a-juventus-ovladl-derby-vyhrala-i-neapol/5bdb80f70d663b6fe8a5c46f
  5. https://www.tyden.cz/rubriky/sport/fotbal/zahranicni-souteze/megaprestup-se-blizi-kaka-je-na-prodej-priznal-ac-milan_123043.html
  6. https://www.idnes.cz/fotbal/zahranici/berslusconi-prodal-ac-milan-cinske-spolecnosti-majitele-meni-i-west-bromwich.A160805_164845_fot_zahranici_min
  7. https://www.idnes.cz/fotbal/zahranici/utraceni-cinskych-majitelu-v-ac-milan.A170717_135335_fot_zahranici_jic
  8. https://www.idnes.cz/fotbal/zahranici/ac-milan-evropska-liga-trest-arbitraz-cas.A180720_150302_fot_zahranici_rou
  9. https://www.efotbal.cz/clanek-192246-AC-Milan-je-opet-v-novych-rukou-Kdo-zustane-koho-se-muze-tykat-odchod-a-co-mozny-rozpocet-na-posily.html
  10. https://www.idnes.cz/fotbal/pohary/ac-milan-evropska-liga-poruseni-pravidel-financniho-fair-play-prisel.A190628_142233_fot_pohary_par
  11. Skandál v italské lize 1980.
  12. The FIFA Clubs of the 20th Century [online]. FIFA, 23. prosince 2000 [cit. 2012-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  13. Korupční skandál v italské lize 2006.
  14. https://www.youtube.com/watch?v=OamOrfzbg-o
  15. https://www.eurofotbal.cz/clanky/giuseppe-meazza-peppino-67476/
  16. https://www.idnes.cz/fotbal/zahranici/fotbalovy-ac-milan-se-presune-na-novy-stadion.A150204_122133_fot_zahranici_dc
  17. https://www.efotbal.cz/clanek-200206-Radost-z-noveho-stadionu-byla-predcasna-Proc-hlava-Milana-zastavila-projekt-za-700-milionu-eur.html
  18. https://isport.blesk.cz/clanek/fotbal-zahranici-italie-serie-a/369363/san-siro-ma-jit-k-zemi-co-ho-nahradi-derby-architektu-jde-do-finale.html
  19. https://www.sport.cz/fotbal/liga-mistru/clanek/191718-milanello-luno-uspechu-ac-milan-kde-fotbalove-hvezdy-metaji-sisky.html
  20. [vyhazov z MS].