Carlo Ancelotti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Carlo Ancelotti
Ancelotti v roce 2016
Ancelotti v roce 2016
Osobní informace
Celé jménoCarlo Ancelotti
Datum narození10. června 1959 (63 let)
Místo narozeníReggiolo, Itálie Itálie
Výška179 cm
Hmotnost81 kg
Klubové informace
Konec hráčské kariéry
Pozicezáložník
Současná funkcetrenér Realu Madrid
Mládežnické kluby*
1975–1976 600px flag Black White Blue Yellow HEX-000000 HEX-FFFFFF HEX-0A5282 HEX-FEC435.svg Parma
Profesionální kluby*
Roky Klub Záp. (góly)
1976–1979
1979–1987
1987–1992		 600px flag Black White Blue Yellow HEX-000000 HEX-FFFFFF HEX-0A5282 HEX-FEC435.svg Parma
600px horizontal bisection HEX-FBB902 HEX-99092C.svg Řím
Bianco e Rosso (Croce) e Rosso e Nero (Strisce).svg Milán		 055 (13)
171 (12)
112 (10)
Reprezentace**
Roky Reprezentace Záp. (góly)
1980
1979–1988
1981–1991		 Itálie Itálie U21
Itálie Itálie (olympijský výběr)
Itálie Itálie		 03 (0)
11 (1)
26 (1)
Trenérská kariéra***
Roky Klub
1992–1995
1995–1996
1996–1998
1999–2001
2001–2009
2009–2011
2011–2013
2013–2015
2016–2017
2018–2019
2019–2021
2021– 		Itálie Itálie (asistent)
Flag maroon HEX-7B1C20.svg Reggiana
600px flag Black White Blue Yellow HEX-000000 HEX-FFFFFF HEX-0A5282 HEX-FEC435.svg Parma
600px five horizontal Black White stripes.svg Juventus
Bianco e Rosso (Croce) e Rosso e Nero (Strisce).svg Milán
600px Blu con strisce verticali Bianco-Oro.svg Chelsea
600px Blue HEX-0E1B4F with vertical White and Red HEX-C70000 stripe.svg Paris Saint-Germain
White background HEX-FEFB58 border HEX-3F479E diagonal stripe.svg Real Madrid
Bianco e Blu a scacchi bordati di Rosso.svg Bayern Mnichov
Azzurro con N cerchiata.svg Neapol
600px Blu Royal con fascette Bianche.svg Everton
White background HEX-FEFB58 border HEX-3F479E diagonal stripe.svg Real Madrid
Úspěchy
Mistrovství světa
Bronzová medaile 1990 Itálie
Mistrovství Evropy
Bronzová medaile 1988 Itálie
Pohár mistrů evropských zemí
Zlatá medaile 1988/89 AC Milán
Zlatá medaile 1989/90 AC Milán
Liga mistrů UEFA
Zlatá medaile 2002/03 AC Milán – trenér
Zlatá medaile 2006/07 AC Milán – trenér
Zlatá medaile 2013/14 Real Madrid – trenér
Superpohár UEFA
Zlatá medaile 1990 AC Milán
Zlatá medaile 2003 AC Milán – trenér
Zlatá medaile 2007 AC Milán – trenér
Zlatá medaile 2014 Real Madrid – trenér
Mistrovství světa klubů
Zlatá medaile 2007 AC Milán – trenér
Zlatá medaile 2014 Real Madrid – trenér
Interkontinentální pohár
Zlatá medaile 1989 AC Milán
1. italská fotbalová liga
Zlatá medaile 1982/83 AS Řím
Zlatá medaile 1987/88 AC Milán
Zlatá medaile 1991/92 AC Milán
Zlatá medaile 2003/04 AC Milán – trenér
Italský fotbalový pohár
Zlatá medaile 2002/03 AC Milán – trenér
Italský superpohár
Zlatá medaile 1988 AC Milán
Zlatá medaile 2004 AC Milán – trenér
1. anglická fotbalová liga
Zlatá medaile 2009/10 Chelsea FC – trenér
Anglický superpohár
Zlatá medaile 2009 Chelsea FC – trenér
1. německá Bundesliga
Zlatá medaile 2016/17 FC Bayern Mnichov – trenér
Německý superpohár
Zlatá medaile 2016 FC Bayern Mnichov – trenér
Zlatá medaile 2017 FC Bayern Mnichov – trenér
1. francouzská fotbalová liga
Zlatá medaile 2012/13 Paris Saint-Germain – trenér
Další informace
Webwww.carloancelotti.it
→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu.
*** Trenérské působení aktuální k 2. 5. 2021
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Carlo Ancelotti (* 10. června 1959, Reggiolo) je italský profesionální fotbalový trenér a bývalý profesionální fotbalista, který je od června 2021 trenérem španělského Realu Madrid. Je považován za jednoho z nejlepších a nejúspěšnějších fotbalových trenérů v historii. Je jediným trenérem, který dokázal vyhrát španělskou La Ligu, francouzskou Ligue 1, italskou Serii A, německou Bundesligu i anglickou Premier League.[1]

Dříve hrál na pozici záložníka. V období 80. let nastupoval také za italskou reprezentaci, se kterou si zahrál na mistrovství Evropy 1988 a mistrovství světa 1990. Na obou turnajích získala Itálie bronzové medaile.

Během své trenérské kariéry získal čtyřikrát trofej pro vítěze Ligy mistrů UEFA (2002/03, 2006/07, 2013/14, 2021/22) a od té poslední, čtvrté, je v soutěži rekordmanem.[2] Vyhrál domácí ligovou soutěž v Itálii (AC Milán), Anglii (Chelsea), Francii (PSG), Německu (Bayern Mnichov) a Španělsku (Real Madrid).[1][3] Dále vyhrál řadu domácích pohárů, domácích superpohárů, evropských pohárů a dvakrát zvítězil na mistrovství světa klubů se dvěma různými týmy (AC Milán, později Real Madrid).[3]

Carlo Ancelotti je znám pro svůj klidný přístup a lidské jednání s hráči.[4] Kritiky je označován za „měkkého“, se silnou osou v AC Milán (Ševčenko, Kaká, Seedorf, Pirlo, Cafú, Nesta, Maldini) dokázal za osm let získat jen jeden ligový titul, jeden domácí pohár a jeden domácí superpohár.[4]

Hráčská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Parma[editovat | editovat zdroj]

Mladý Carlo začal hrát fotbal ve svém rodném městě Reggiolo. V 16 letech nastoupil do akademie klubu z Parmy. Svůj první zápas odehrál v sezóně 1976/77. V následující sezoně již odehrál 21 utkání a vstřelil osm branek. V sezoně 1978/79 byl už součástí klubu. Jako trenér jej vedl Cesare Maldini, který vycítil Carlovi schopnosti záložníka, ale také jeho cit pro branky, a nasadil jej jako ofenzivního záložníka. Pomohl klubu postoupit do druhé ligy. To už jej sledoval velký klub z Říma. Po jednání se přestupová částka zastavila na 750 milionů lir.

AS Řím[editovat | editovat zdroj]

V klubu AS Řím si jej přál trenér Nils Liedholm a ten se rozhodl přesunout Carla do zadní řady zálohy - defenzivní záložník. První utkání odehrál 16. září 1979 proti Milánu (0:0). V první sezoně v dresu Giallorossi získal trofej za vítězství v domácím poháru. V příštím ročníku si vítězství zopakoval. A navíc s klubem skončil na 2. místě v lize. Během sezóny 1981/82 se u něj začaly projevovat problémy s koleny. Za celou sezonu odehrál celkem 8 utkání. Nakonec nebyl vybrán do národního týmu pro MS 1982.

Sezona 1982/83 byla pro Carla výborná.[zdroj?] Uzdravil se ze zranění a pomohl klubu získat po 41 letech druhý titul v historii. V následující sezoně se v prosinci zranil a nezahrál si ve finále poháru PMEZ. V něm klub prohrál na penalty s Liverpoolem. S klubem získal domácí pohár.

V následující sezóně převzal klub nový trenér Sven-Göran Eriksson. Carlo se stal kapitánem a vůdcem záložní řady. V sezoně 1985/86 skončil s klubem na 2. místě v tabulce, ale opět slavil vítězství v domácím poháru. Poslední sezona za Giallorossi byla 1986/87. Klub skončil až na 7. místě v tabulce a prezident klubu Viola byl přesvědčen, že už z Carla „vymačkal“ to nejlepší, a tak jej nechal po osmi letech odejít. Za osm sezon odehrál celkem 227 utkání a vstřelil 17 branek. S Giallorossi získal titul a čtyři domácí poháry.

AC Milán[editovat | editovat zdroj]

Nový trenér AC Milán Sacchi věřil, že hráč jako Carlo je důležitý pro klub Rossoneri. Přesvědčil klubového prezidenta Berlusconiho, aby Carla koupil a do AS Řím poslal částku 5,8 miliard lir.[zdroj?] Okamžitě se prosadil a pomohl získat titul v sezoně 1987/88.

Sezona 1988/89 se Carlovi vydařila. V lize sice skončili Rossoneri na 3. místě, ale v poháru PMEZ slavili vítězství. Také pomáhá vyhrát první ročník italského superpoháru. V následující sezoně si oslavu zopakoval v poháru PMEZ. Navíc pomohl Rossoneri získat trofeje: evropský superpohár i interkontinentální pohár, a to 2krát po sobě.

V sezoně 1991/92 získal s klubem titul již s novým trenérem Capellem. Zdravotní problémy vedly po sezoně k Ancelottiho rozhodnutí ukončit hráčskou kariéru ve věku 33 let. V posledním utkání 17. května 1992 vstřelil dvě branky a pomohl k vítězství 4:0. Za pět sezon v dresu Rossoneri odehrál celkem 160 utkání a vstřelil 11 branek a získal celkem 8 trofejí.

Statistiky[editovat | editovat zdroj]

Sezóna Klub Liga Ligové poháry Kontinentální poháry Celkem
Soutěž Zápasy Góly Soutěž Zápasy Góly Soutěž Zápasy Góly Zápasy Góly
1976/77 Parma AC Serie C 1 0 - 0 0 - 0 0 1 0
1977/78 Serie C 21 8 - 0 0 - 0 0 21 8
1978/79 Serie C1 33 15 - 0 0 - 0 0 33 5
1979/80 AS Řím Serie A 27 3 IP 9 0 - 0 0 36 6
1980/81 Serie A 29 2 IP 6 2 PVP 2 1 37 5
1981/82 Serie A 5 0 IP 0 0 PVP 3 1 8 1
1982/83 Serie A 23 2 IP 3 0 UEFA 6 0 32 2
1983/84 Serie A 9 0 IP 5 0 PMEZ 4 0 18 0
1984/85 Serie A 22 3 IP 2 0 PVP 3 0 27 3
1985/86 Serie A 29 0 IP 4 0 - 0 0 33 0
1986/87 Serie A 27 2 IP 7 1 PVP 2 0 36 3
1987/88 AC Milán[5] Serie A 27 2 IP 7 0 UEFA 4 0 38 2
1988/89 Serie A 28 2 IP+IS 2+1 0 PMEZ 7 1 38 3
1989/90 Serie A 24 3 IP 4 0 PMEZ+ES+IP 6+0+1 0 35 3
1990/91 Serie A 21 1 IP 4 0 PMEZ+ES+IP 4+2+0 0 31 1
1991/92 Serie A 12 2 IP 6 0 - 0 0 18 2
Celkově 338 35 - 60 3 - 44 3 442 41

Úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Klubové[editovat | editovat zdroj]

Reprezentační[editovat | editovat zdroj]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Cavaliere OMRI BAR.svg Řád zásluh o Italskou republiku (30. 9. 1991) z podnětu Prezidenta Itálie[6]

Stella di Italia Ufficiale.png Řád italské hvězdy (6. 2. 2014)[7]

Reprezentační kariéra[editovat | editovat zdroj]

Za národní tým Itálie nastoupil celkem do 26 utkání a vstřelil jednu branku. Zúčastnil se dvou turnajů MS (1986 a 1990) ale jen domácím turnaji 1990 si zahrál a získal bronzové medaile. Nastoupil i do turnaje ME 1988.

Jeho jediná branka byla vstřelená 6. ledna 1981, v zápase v kterém i debutoval proti Nizozemsku (1:1) na turnaji Mundialito. Zranění kolena mu brání v účasti na MS 1982.

V roce 1988 patří do týmu, který se pod vedením Viciniho dostal do semifinále ME 1988. Poslední utkání za reprezentaci odehrává 13. listopadu 1991 v kvalifikačním utkání na ME 1992 proti Norsku (1:1).[8]

Reprezentace Rok Zápasy
Fáze turnaje Datum Soupeř Odehraných minut Vstřelené branky Výsledek
Itálie Itálie 1988 Bronzová medaile 1. zápas ve skupině 10. 6. Německo NSR 90 0 1:1[9]
2. zápas ve skupině 14. 6. Španělsko Španělsko 90 0 1:0[10]
3. zápas ve skupině 17. 6. Dánsko Dánsko 90 0 2:0[11]
Semifinále 22. 6. Sovětský svaz SSSR 90 0 0:2[12]
1990 Bronzová medaile 1. zápas ve skupině 9. 6. Rakousko Rakousko 45 0 1:0[13]
Čtvrtfinále 30. 6. Irsko Irsko 26 0 1:0[14]
O 3. místo 7. 7. Anglie Anglie 90 0 2:1[15]

Trenérská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Začínal s týmem Reggiana poblíž jeho rodného města, a hned ve svém prvním roce ho dovedl do Serie A. To přilákalo pozornost Parmy, klubu, kde Ancelotti s fotbalem začínal. Vytáhl Parmu na druhé místo, její nejlepší ligové umístění v historii. V následující sezóně se tým propadl na šesté místo a "Carletto" byl poněkud překvapivě vyhozen. Všimli si toho v Juventusu a Ancelottiho angažovali i přesto, že dříve dlouho hrával za konkurenční AS Řím a AC Milán.

Během dvou let v Juve dvakrát skončil v lize druhý, jednou o bod, podruhé o dva. Do týmu přivedl Zambrottu nebo Van der Sara a mužstvo postavené okolo Zidana, Inzaghiho nebo Del Piera mělo k titulu blízko. Jenže blízko vedení Juventusu nestačilo a proto se vrátil Marcello Lippi – muž, kterého Carlo ve vedení Staré dámy předtím nahradil.

AC Milán (2001–2009)[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 2001 se ve 42 letech stal trenérem AC Milán, ve kterém dříve jako hráč působil.[16] Sezónu 2001/02 zakončil na čtvrtém místě o bod před Chievem Verona a zajistil tak předkolo Ligy mistrů.[17]

Praktikování defenzivního fotbalu jej dostalo pod palbu kritiky klubového majitele a prezidenta Silvia Berlusconiho.[4] V jeho druhé sezóně se začala projevovat spolupráce útočné dvojice Inzaghi–Ševčenko, která tým vynesla do finále Ligy mistrů proti Juventusu.[18] Ševčenkův gól ve finále sice nebyl rozhodčím uznán, ale když po prodlouženém utkání došlo na penaltový rozstřel, tu rozhodující proměnil právě Ševčenko.[18] Ancelotti se tak může chlubit tím, že jako jeden z šesti mužů získal trofej pro vítěze Champions League/PMEZ jako hráč i trenér.[zdroj?]

V následující ligové sezóně proměnil Carletto svůj tým v mašinu na vítězství, titul byl získán s pohodlným náskokem jedenácti bodů.[19] Ofenzivní záložník Andrea Pirlo se přesunul do pozice před obránci,[20] aby začal plnit roli tvůrce hry v hloubi pole. Výše pak hráli další záložníci jako Clarence Seedorf, Rivaldo nebo Rui Costa.[21] V taktickém ohledu přešel k rozestavení 4–2–3–1 nebo 4–3–2–1.[4][21] Útok se dokázal vyrovnat se zraněním Inzaghiho, Ševčenko se stal s 24 góly nejlepším střelce v italské lize.[18] Cesta za obhajobou Ligy mistrů vypadala po domácím čtvrtfinále proti Deportivu La Coruña nadějně – na San Siru milánský klub vyhrál 4:1 vstřelením čtyř gólů během osmi minut.[22] Na galicijském stadionu Riazor ale během prvního poločasu jeho tým prohrával 0:3 a během druhého ještě jeden inkasoval. Namísto postupu tak přišlo neočekávané vyřazení. Bylo to poprvé, kdy byl tým v Lize mistrů vyřazen poté, co si v úvodním utkání vybudoval třígólový náskok.[23]

Ve finále Ligy mistrů v ročníku 2004/05 se střetl s Liverpoolem a přes poločasové vedení 3:0 jeho tým nakonec ve finále neuspěl, nakonec totiž padl v penaltovém rozstřelu.[24]

Konkurenční suverénní Juventus Turín ve dvou po sobě jdoucích sezónách 2004/05 a 2005/06 vybojoval Scudetto (italský mistrovský titul). AC Milán skončil až druhý se ztrátou 7, respektive 3 bodů. Úplatkářská aféra Calciopoli ale Juventus o oba tituly připravila. Trest neminul ani milánský celek, kterému bylo v sezónách 2005/06 a 2006/07 odebráno 30, respektive 8 bodů.[25][26]

S odchodem Ševčenka do Chelsea v roce 2006 se Ancelotti uchýlil k rozestavení 4–3–2–1 s ojedinělým Inzaghim na hrotu, poté co zklamali zranění Ronaldo a Gilardino. Ofenzivní podporu pak měli na starost Seedorf a Kaká.[27] Sezóna 2006/07 byla navzdory zraněním (Nesta) úspěšnou na evropské frontě.[28][29]

Po vyřazení CZ Bělehrad v předkole byl klub nalosován do jedné ze snazších skupin Ligy mistrů.[30] Milánští si poradili s konkurenty v podobách Anderlechtu, Lille a AEK Athény a postoupili do další fáze a v osmifinále čekal skotský Celtic. Po remíze 0:0 ve Skotsku se stejný výsledek opakoval na San Siru a utkání dospělo k prodloužení. To po průniku rozhodl jediným gólem Kaká.[30] Čtvrtfinále proti Bayernu Mnichov skončilo remízou 2:2. Ovšem v Mnichově se podařilo vyhrát 2:0 zásluhou gólového střelce i asistenta Seedorfa. Protagonistou semifinále s Manchesterem United se stal opět Kaká. Ancelottiho svěřenci zareagovali na venkovní prohru 2:3 domácí výhrou 3:0 a putovali do „reprízy“ finále proti Liverpoolu. Finále se odehrálo na Olympijském stadionu v Athénách a rozhodl jej dvougólový Inzaghi. Liverpool v závěru stačil jen zkorigovat na 2:1.[30] Ancelotti již podruhé triumfoval v nejprestižnější evropské soutěži.

Chelsea (2009–2011)[editovat | editovat zdroj]

Ancelotti a obránce John Terry slavící anglický titul

V roce 2009 dne 1. června se stal oficiálně trenérem anglické Chelsea a s londýnským klubem Romana Abramoviče podepsal tříletou smlouvu. Ancelottiho ambicí bylo vyzkoušet si Premier League, navzdory jeho deficitní angličtině.[31] Ancelotti převzal mužstvo opírající se o hráče jako Didier Drogba, Nicolas Anelka (oba útok), Michael Ballack a Frank Lampard (oba záloha), kteří však byli zároveň třicátníky. Chelsea posílila odkoupením 25letého ruského záložníka či obránce Jurije Žirkova z CSKA Moskva.[32] V úspěšné přípravě na další sezónu začal využívat tzv. diamantové rozestavení 4–4–2. V něm mohl do středu pole začlenit vedle Lamparda a Ballacka také Deca, Essiena nebo Obi Mikela. Taktika spoléhala také na aktivitu krajních obránců Ashleyho Colea a Josého Bosingwy.[33] V útoku se Ancelotti rozhodl vsadit na dvojici Drogba–Anelka, přičemž v soubojích silnější Drogba operoval více vpředu a rychlejší Anelka za ním.[34] Začátek sezóny v podobě utkání o Community Shield se vyvedl, jeho svěřenci dokázali v penaltovém rozstřelu uspět proti Manchesteru United trenéra Fergusona.[35] Již v úvodní sezóně 2009/10 se mu podařilo anglickou Premier League opanovat, navrch přidal triumf v poháru FA. Zejména jízda v Premier League, během které dvakrát porazil všechny týmy "velké čtyřky", byla úžasná.[zdroj?] Neuspěl jen v Lize mistrů, kde se jeho tým musel už v osmifinále sklonit před pozdějším vítězem Interem Milán.

V následující sezóně nedokázal tyto úspěchy zopakovat a skončil na 2. místě v Premier League. Následně byl odvolán z funkce.

Paris Saint-Germain (2012–2013)[editovat | editovat zdroj]

Carlo Ancelotti na tiskové konferenci v Dauhá v lednu 2012

Koncem prosince 2011 byl jmenován do funkce trenéra francouzského týmu Paris Saint-Germain několik hodin poté, co byl vyhozen Antoine Kombouaré.[36] Stal se druhým nejlépe placeným fotbalovým trenérem po José Mourinhovi, jeho mzda v Paříži činila 13,5 milionu eur ročně.[37] Do PSG si s sebou přivedl také svého asistenta Paula Clementa, jehož služby využíval již v Chelsea.[38] Pařížský „projekt“ financovaný katarskou společností Qatar Sports Investments si od nákupu klubu v létě 2011 kladl jen ty nejvyšší cíle. V polovině ledna prožil vítěznou premiéru na lavičce PSG v ligovém zápase s Toulouse, díky brance Nenêho a další brance rekordní posily Javiera Pastoreho, kterého klub koupil hned v létě 2011. Večerní výhra 2:0 na stadionu Parc des Princes ponechala Paříži první místo v tabulce před dotírajícím Montpellierem.[39] Ancelotti do sestavy zakomponoval nově příchozího levého obránce Maxwella, který pod ním odehrál 14 z 19 zápasů jarního pokračování Ligue 1.[40] Titul ale nakonec získal Montpellier.

Do další sezóny tým vkročil již se zvučnými posilami (Zlatan Ibrahimović, Thiago Silva a další). Ancelottiho tým získal jistotu titulu vítězstvím 1:0 nad Lyonem na jeho půdě ve 36. kole, se dvěma zápasy navíc „k dobru“. O jediný gól se postaral útočník Jérémy Ménez.[41] Pro PSG to byl v pořadí třetí titul v historii a vůbec první od roku 1994.[42]

V Lize mistrů dokráčel s PSG až do čtvrtfinále, kde jeho svěřenci vypadli až po dvou remízách s FC Barcelona.

Real Madrid (2013–2015)[editovat | editovat zdroj]

V červnu 2013 převzal Real Madrid, kde nahradil José Mourinha, který se vrátil zpátky do londýnské Chelsea.[43] Podepsal smlouvu na tři roky.[43] Zinédine Zidane a Paul Clement mu měli trenérsky asistovat.[44]

Na rozdíl od svého předchůdce se Ancelotti rozhodl hru zpomalit a více držet míč, k čemuž přišla vhod posila v podobě 21letého tvořivého Isca. Mladého Španěla odkoupil Real za částku 27 milionů eur den po Ancelottiho příchodu.[45] Italský trenér zahájil své madridské angažmá ligovou výhrou 2:1 nad Betisem dne 18. srpna, během níž se v brankovišti prezentoval Diego López namísto dlouholeté jedničky Ikera Casillase.[45] Novým cílem se stalo zapracování křídelníka Garetha Balea do sestavy – Velšan se stal nejdražším přestupem, klub za něho zaplatil 100 milionů eur.[46] Ancelotti se zprvu uchýlil k rozestavení 4–2–3–1 s Iscem jako „desítkou“, za nímž mohli nastoupit rovněž technicky zdatní Xabi Alonso či Luka Modrić, případně fyzičtí hráči Casemiro a Sami Khedira.[47] Postupem času a nejen vlivem zranění Khediry přešel k rozestavení 4–3–3 s křídelníkem Ángelem Di Maríou na levém kraji zálohy. Tento tah byl úspěšný a Di María vnesl do záložní řady potřebnou energii, motivován úsilím dostat se do základní sestavy, kterou mu svým příchodem sebral Bale.[47] První trofej Ancelotti vybojoval 16. dubna 2014, když ve finále národního poháru Copa del Rey vyzrál na Barcelonu i bez zraněného Cristiana Ronalda a vyhrál 2:1.[48][49]

Na konci dubna Real „zdemoloval“ Bayern Mnichov v semifinálovém dvojzápase Ligy mistrů 5:0 (1:0 doma a 4:0 venku) a prvně od roku 2002 dokráčel do finále.[50] Pronásledování dua Atlético Madrid—Barcelona v čele tabulky však po semifinále inkasovalo ránu, když Real dvakrát remizoval s Valencií a Valladolidem a mistrovský titul získal jeho městský rival.[51] V lisabonském finále 24. května zvítězil Real nad Atlétikem 4:1 v prodloužení a podesáté (La Décima) vybojoval trofej Ligy mistrů/Poháru mistrů evropských zemí.[52][53] Sám Ancelotti se stal druhým trenérem po Bobovi Paisleym, kterému se zdařilo tuto evropskou soutěž třikrát vyhrát.[54]

V sezóně 2014/15 nezískal s Realem žádnou velkou trofej a v květnu 2015 byl z funkce odvolán.[55]

Bayern Mnichov (2016–2017)[editovat | editovat zdroj]

Carlo Ancelotti na tréninku fotbalistů Bayernu Mnichov v březnu roku 2017

Po červnovém vyhazovu z Realu Madrid byl Carlo Ancelotti jednu celou sezónu bez angažmá. Generální manažer Bayernu Mnichov Karl-Heinz Rummenigge 20. prosince 2015 oznámil Ancelottiho příchod po sezóně 2015/16, vystřídat měl Španěla Pepa Guardiolu. Ancelotti obdržel smlouvu na tři roky.[56] První trénink vedl 11. července 2016, ten den rovněž prvně čelil otázkám médií jako trenér mnichovského týmu.[57] První zápas odtrénoval 16. července, předsezónní střet s SV Lippstadt 08 dopadl výhrou 4:3.[58] Bavorskou štaci zahájil triumfem v německém superpoháru s Borussií Dortmund dne 14. srpna, jeho svěřenci zvítězili výsledkem 2:0.[59] Úvodní zápas začínající ligové sezóny proti Werderu Brémy skončil dne 26. srpna vítězně 6:0.[60]

Ancelotti s Bayernem pátý ligový titul v řadě a 27. titul celkem, o čemž 29. dubna 2017 rozhodla výhra 6:0 nad Wolfsburgem. V minulosti se žádnému německému týmu série pěti titulů mistra nezdařila.[61] Ve stejné době ovšem neuspěl ve čtvrtfinále v Lize mistrů, kde hráči Bayernu Mnichov podlehli Realu Madrid napříč dvojzápasem, také vlivem nezdařilého rozhodování ze strany rozhodčích.[62] Ambice získat tzv. double zlomila semifinálová porážka 2:3 v německém DFB-Pokalu s Borussií Dortmund také na konci dubna.[63]

Nová sezóna započala 5. srpna 2017 dalším superpohárovým střetnutím s Borussií Dortmund, které tentokráte rozhodl až penaltový rozstřel. V něm uspěli hráči Bayernu Mnichov poměrem 5:4, poté co základní hrací doba a prodloužení přinesly nerozhodnuté skóre 2:2.[64]

Nicméně, 28. září 2017 byl Ancelotti na vlastní žádost propuštěn, a to z důvodu porážky 3:0 s Paris Saint-Germain.[65] Jednalo se o nejhorší porážku bavorského klubu v základních skupinách Ligy mistrů.

Neapol (2018–2019)[editovat | editovat zdroj]

Dne 23. května 2018 byl Ancelotti oficiálně jmenován hlavním trenérem SSC Neapol.[66] Šlo o jeho první italské angažmá od roku 2009, kdy opustil AC Milán. Ancelotti a klubový předseda Aurelio De Laurentiis se domluvili na tříletém kontraktu. Na úvod jeho svěřenci vybojovali domácí ligovou výhru 2:1 nad Laziem Řím, přestože po gólu Immobileho prohrávali.[67] Neapolští útočníci Arkadiusz Milik a Lorenzo Insigne ale utkání otočili.

V ročníku 2018/19 s týmem vybojoval druhé místo v Serii A. Na podzim 2018 bojoval ve skupině Ligy mistrů o postup do osmifinále, ale nakonec postoupil anglický Liverpool (později vítěz LM) kvůli lepší gólové bilanci.

V průběhu sezóny 2019/20 byl odvolán, navzdory prosincové domácí výhře 4:0 v Lize mistrů nad belgickým Genkem zajišťující jarní osmifinále.[68] Důvodem byly především špatné ligové výsledky.

Everton (2019–2021)[editovat | editovat zdroj]

Koncem roku 2019 převzal anglický klub Everton.[69] Na úvod jej čekala zkouška v podobě duelu na Goodison Park proti Burnley v rámci Premier League. Everton doma zvítězil 1:0 gólem Dominica Calvert-Lewina. Ancelotti využil rozestavení 4–4–2 a na závěr zápasu vyslal jako žolíka mladého útočníka Keana.[70]

Začátkem nového roku jeho svěřenci utrpěli v rámci 3. kola FA Cupu porážku 0:1 od městského rivala v podobě Liverpoolu. Porážku umocnil fakt, že soupeř nasadil převážně mladíky. Ancelotti následně přiznal, že po zápase měl s hráči v kabině ostrý střet.[71]

Návrat k Realu Madrid (2021–dnes)[editovat | editovat zdroj]

Začátkem června 2021 se po šesti letech vrátil do role trenéra Realu Madrid. S klubem podepsal tříletou smlouvu.[72] Dne 19. září 2021 dosáhl Ancelotti hranice 800 odtrénovaných ligových zápasů v nejvyšších evropských ligách.[73] Po stabilní sezóně v La Lize si Ancelottiho tým zajistil titul 30. dubna 2022 po výhře 4:0 proti RCD Espanyol se čtyřmi zápasy k dobru a stal se prvním manažerem, který vyhrál všech 5 nejlepších evropských lig.[74]

Popáté v kariéře dosáhl finále Ligy mistrů, když v jejím finále 28. května 2022 čelil v Paříži na stadionu Park princů Liverpoolu. Navzdory soupeřově tlaku zejména v prvním poločase vyhrál Real Madrid díky gólu Viníciuse 1:0 a získal v soutěži 14. trofej.[2]

Trenérská statistika[editovat | editovat zdroj]

Sezóna Klub Liga Ligové poháry Kontinentální poháry Celkem
Soutěž Zápasy Výhry Remízy Prohry Umístění Soutěž Zápasy Výhry Remízy Prohry Úspěch Soutěž Zápasy Výhry Remízy Prohry Úspěch Zápasy Výhry Remízy Prohry
1995/96 AC Reggiana 1919 Serie B 38 16 13 9 3. místo (postup) IP 3 1 1 1 - - 0 0 0 0 - 41 17 14 10
1996/97 Parma AC Serie A 34 18 9 7 Stříbrná medaile IP 1 0 0 1 - UEFA 2 1 0 1 - 37 19 9 9
1997/98 Serie A 34 15 12 7 6. místo IP 8 4 3 1 Semifinále LM 8 4 3 1 Zákl. skupina 50 23 18 9
1998/99 Juventus FC Serie A 16 8 5 3 nastoupil v úno., 7. místo IP 0 0 0 0 - LM 4 1 2 1 Semifinále 20 9 7 4
1999/00 Serie A 34 21 8 5 Stříbrná medaile IP 4 3 0 1 - Int.+UEFA 6+8 3+5 3+1 0+2 Intertoto.svg + Osmifinále 52 32 12 8
2000/01 Serie A 34 21 10 3 Stříbrná medaile IP 2 0 1 1 - LM 6 1 3 2 Zákl. skupina 42 22 14 6
2001/02 AC Milán Serie A 25 10 10 5 nastoupil v lis., 4. místo IP 6 3 2 1 Semifinále UEFA 8 4 1 3 Semifinále 39 17 13 9
2002/03 Serie A 34 18 7 9 Bronzová medaile IP 8 4 4 0 Coccarda Coppa Italia.svg LM 19 10 4 5 Coppa Campioni.svg 61 32 15 14
2003/04 Serie A 34 25 7 2 Scudetto.svg IP+IS 6+1 4+0 0+0 2+1 Semifinále LM+ES+IP 10+1+1 5+1+0 2+0+0 3+0+1 Supercoppa UEFA.svg+ Čtvrtfinále 53 35 11 7
2004/05 Serie A 38 23 10 5 Stříbrná medaile IP+IS 4+1 3+1 0+0 1+0 Supercoppa Italiana.svg LM 13 9 2 2 Stříbrná medaile 56 36 12 8
2005/06 Serie A 38 28 4 6 Bronzová medaile IP 4 3 0 1 - LM 12 5 5 2 Semifinále 54 36 9 9
2006/07 Serie A 38 19 12 7 4. místo IP 6 3 1 2 Semifinále LM 15 9 3 3 Coppa Campioni.svg 59 31 16 12
2007/08 Serie A 38 18 10 10 5. místo IP 2 0 1 1 - LM+ES+MSK 8+1+2 4+1+2 2+0+0 2+0+0 Osmifinále+Supercoppa UEFA.svg+Zlatá medaile 51 25 13 13
2008/09 Serie A 38 22 8 8 Bronzová medaile IP 1 0 0 1 - UEFA 8 4 4 0 3. kolo 47 26 12 9
2009/10 Chelsea FC Premier League 38 27 5 6 Premier league trophy icon.png AP+ALP+AS 6+3+1 6+2+0 0+1+1 0+0+0 FA Cup.png+FA Community Shield.JPG LM 8 4 2 2 Osmifinále 56 39 9 8
2010/11 Premier League 38 21 8 9 Stříbrná medaile AP+ALP+AS 3+1+1 1+0+0 2+0+0 0+1+1 - LM 10 6 1 3 Čtvrtfinále 53 28 11 14
2011/12 Paris Saint-Germain Lique 1 19 11 6 2 nastoupil v led., Stříbrná medaile FP 4 3 0 1 - - 0 0 0 0 - 23 14 6 3
2012/13 Lique 1 38 25 8 5 Ligue1 trophy.svg FP+FLP 4+2 3+1 1+1 0+0 - LM 10 6 3 1 Čtvrtfinále 54 35 13 6
2013/14 Real Madrid Primera División 38 27 6 5 Bronzová medaile ŠP 9 8 1 0 Zlatá medaile LM 13 11 1 1 Coppa Campioni.svg 60 46 8 6
2014/15 Primera División 38 30 2 6 Stříbrná medaile ŠP+ŠS 4+2 2+0 1+1 1+1 - LM++ES+MSK 12+1+2 8+1+2 2+0+0 2+0+0 Semifinále+Supercoppa UEFA.svg+Zlatá medaile 59 43 6 10
2016/17 FC Bayern Mnichov Bundesliga 34 25 7 2 Meisterschale.png NP+NS 5+1 4+1 0+0 1+0 Semifinále + Zlatá medaile LM 10 6 0 4 Čtvrtfinále 50 36 7 7
2017/18 Bundesliga 6 4 4 4 propuštěn v zář. NP+NS 1+1 1+0 0+1 0+0 Zlatá medaile LM 2 1 0 1 - 10 6 2 2
2018/19 SSC Neapol Serie A 38 24 7 7 Stříbrná medaile IP 2 1 0 1 - LM+EL 6+6 2+3 3+0 1+3 Zákl. skupina + Čtvrtfinále 52 30 10 12
2019 Serie A 15 5 6 4 propuštěn v pro. IP 0 0 0 0 - LM 6 3 3 0 - 21 8 9 4
2019/20 Everton FC Premier League 20 8 6 6 nastoupil v pro., 12. místo AP 1 0 0 1 - - 0 0 0 0 - 21 8 6 7
2020/21 Premier League ? ? ? ? ? AP+ALP ?+? ?+? ?+? ?+? - - 0 0 0 0 - ? ? ? ?
Celkově 795 470 183 142 - - 108 62 24 22 - - 218 122 51 45 - 1121 654 258 209

Trenérské úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Juventus FC

AC Milán

Chelsea FC

Paris Saint-Germain

Real Madrid

FC Bayern Mnichov

Individuální[editovat | editovat zdroj]

ikona
Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
  • 2× nejlepší trenér Serie A (2001, 2004)
  • 1× nejlepší trenér Lique 1 (2013)
  • 1× nejlepší trenér Primera División (2015)
  • 1× trenér roku UEFA (2003)
  • 1× trenér roku podle ESM (2003)
  • 1× trenér roku podle Globe Soccer Awards (2014)
  • 2× trenér roku podle IFFHS (2007, 2014)
  • 1× Národní cena Enza Bearzota (2014)

V roce 2014 byl uveden do Síně slávy italského fotbalu.


Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carlo Ancelotti na italské Wikipedii.

  1. ↑ a b Carlo Ancelotti's famous five: How Real Madrid La Liga title success completes historic quintet in Europe's major leagues. www.sportingnews.com [online]. [cit. 2022-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b POVEJŠIL, Vojtěch. Mám štěstí, že jsem se mohl vrátit do Realu, zářil rekordman Ancelotti. IDNES.cz [online]. 2022-05-29 [cit. 2022-05-29]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Carlo Ancelotti – Honours [online]. Transfermarkt.com [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d KAY, Adam. Carlo Ancelotti: a profile of success. These Football Times [online]. 2015-03-19 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Carlo Ancelotti. www.magliarossonera.it [online]. [cit. 2022-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-09-12. 
  6. ↑ Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2022-05-01]. Dostupné online. 
  7. ↑ Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2022-05-01]. Dostupné online. 
  8. ↑ Italien - Norwegen, 13.11.1991 - EM-Qualifikation - Spielbericht. www.transfermarkt.de [online]. [cit. 2022-05-01]. Dostupné online. (německy) 
  9. ↑ Deutschland - Italien, 10.06.1988 - Europameisterschaft 1988 - Spielbericht. www.transfermarkt.de [online]. [cit. 2022-05-01]. Dostupné online. (německy) 
  10. ↑ Italien - Spanien, 14.06.1988 - Europameisterschaft 1988 - Spielbericht. www.transfermarkt.de [online]. [cit. 2022-05-01]. Dostupné online. (německy) 
  11. ↑ Italien - Dänemark, 17.06.1988 - Europameisterschaft 1988 - Spielbericht. www.transfermarkt.de [online]. [cit. 2022-05-01]. Dostupné online. (německy) 
  12. ↑ Sowjetunion - Italien, 22.06.1988 - Europameisterschaft 1988 - Spielbericht. www.transfermarkt.de [online]. [cit. 2022-05-01]. Dostupné online. (německy) 
  13. ↑ Österreich - Spielplan 89/90. www.transfermarkt.de [online]. [cit. 2022-05-01]. Dostupné online. (německy) 
  14. ↑ Italien - Irland, 30.06.1990 - Weltmeisterschaft 1990 - Spielbericht. www.transfermarkt.de [online]. [cit. 2022-05-01]. Dostupné online. (německy) 
  15. ↑ Italien - England, 07.07.1990 - Weltmeisterschaft 1990 - Spielbericht. www.transfermarkt.de [online]. [cit. 2022-05-01]. Dostupné online. (německy) 
  16. ↑ VALERJ, Alex. Milan stoppte Ancelotti. kicker.de [online]. 2001-11-07 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (německy) 
  17. ↑ Italy 2001/02 [online]. RSSSF, rev. 2003-01-11 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ a b c KELLY, James. The grace and goals of Andriy Shevchenko and Pippo Inzaghi for AC Milan. These Football Times [online]. 2018-08-28 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Italy 2003/04 [online]. RSSSF, rev. 2005-08-19 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ Real Madrid boss Carlo Ancelotti 'changed my career' - Andrea Pirlo. ESPN [online]. 2015-05-04 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ a b BATE, Adam. Andrea Pirlo v Carlo Ancelotti: Juve star faces his old AC Milan mentor. Sky Sports [online]. 15-05-05 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ AC Milan 4-1 Deportivo. BBC [online]. 2004-03-23 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ Greatest Comebacks: Deportivo La Coruna 4-0 AC Milan. Bleacher Report [online]. 2008-10-20 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ TOWNSEND, Jon. Liverpool’s miracle men of Istanbul. These Football Times [online]. 2015-05-25 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ FERRIGNO, Andrea; ZEA, Antonio. Italy 2004/05 [online]. RSSSF, rev. 2006-07-26 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ FERRIGNO, Andrea. Italy 2005/06 [online]. RSSSF, rev. 2006-10-06 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ DAVIES, Gregg. Filippo Inzaghi. Four Four Two [online]. 2008-01-09 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Inter Milán osmou výhrou po sobě vyrovnal letitý rekord. Sport.cz [online]. 2006-12-10 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. 
  29. ↑ L'Ascoli combatte ma il Milan è più forte e i rossoneri sono già fuori dall'handicap. La Repubblica [online]. 2006-09-20 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (italsky) 
  30. ↑ a b c SHARP, Will. Rossoneri revenge: AC Milan’s memorable road to Champions League glory in 2007. These Football Times [online]. 2019-07-10 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ Ancelotti appointed Chelsea boss. BBC [online]. 2009-06-01 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ Chelsea complete £18m signing of Yuri Zhirkov. The Guardian [online]. 2009-07-07 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ JONES, Dean. Ancelotti convinced his diamond formation can still cut it for Chelsea. Evening Standard [online]. 2009-08-03 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ FIFIELD, Dominic. Carlo Ancelotti praises former transfer target Nicolas Anelka's Chelsea form. The Guardian [online]. 2009-10-30 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ MCNULTY, Phil. Chelsea 2 - 2 Man Utd. BBC [online]. 2009-08-09 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ Carlo Ancelotti named new manager of Paris Saint-Germain. BBC [online]. 2011-12-30 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ SNYDER, Matthew. Arsene Wenger: Arsenal Manager's Annual Salary Revealed. Bleacher Report [online]. 2012-03-20 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ BILLINGHAM, Glenn. The army of assistants and coaches elevating the top managers to glory. These Football Times [online]. 2017-11-27 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ Ancelotti claims first league win as coach of Paris Saint-Germain. France24 [online]. 2012-01-15 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ MCTEAR, Euan. Maxwell: the most decorated club footballer in history. These Football Times [online]. 2019-03-27 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ BRASSELL, Andy. David Beckham's Paris St-Germain clinch French title. BBC [online]. 2013-05-12 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ PSG wrap up title. ESPN [online]. 2013-05-12 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. ↑ a b COERTS, Stefan. Official: Real Madrid confirm Ancelotti signing. Goal.com [online]. 2013-06-25 [cit. 2020-06-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ KENT, David. Ancelotti, Zidane... and Clement: Real Madrid's latest dream team lead Ronaldo and Co as stars return to training. Daily Mail [online]. 2013-07-16 [cit. 2020-06-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ a b Real Madrid give Carlo Ancelotti winning start after Isco's dream debut. The Guardian [online]. 2013-08-18 [cit. 2021-08-01]. (anglicky) 
  46. ↑ Gareth Bale Spurs-Real Madrid Move Confirmed. Sky News [online]. 2013-09-01 [cit. 2021-08-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ a b WILKES, Paul. How Angel di Maria went from England-bound castaway to key man at Real Madrid. FourFourTwo.com [online]. 2014-03-21 [cit. 2021-08-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ JUREJKO, Jonathan. Barcelona 1–2 Real Madrid. BBC Sport [online]. 2014-04-17 [cit. 2021-08-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. ↑ Real získal Španělský pohár, výhru nad Barcelonou vystřelil Bale, iDNES.cz, citováno 16. 4. 2014
  50. ↑ Carlo Ancelotti claims he was 'not surprised' by Real Madrid's demolition of Bayern Munich in Champions League semi-final. The Independent (UK) [online]. 2014-04-30 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ HAYWARD, Ben. Three titles in 18 years - why Ancelotti will need to improve his league record at Real Madrid. Goal.com [online]. 2014-05-11 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ TAYLOR, Daniel. Gareth Bale inspires Real Madrid's extra-time barrage to crush Atlético. The Guardian [online]. 2014-05-24 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ Real slaví desátý triumf v Lize mistrů, Atlético porazil v prodloužení, iDNES.cz, citováno 25. 5. 2014
  54. ↑ Ancelotti trumps Simeone to secure Real's 10th title. Eurosport.com [online]. 2014-05-25 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑ http://sport.sme.sk/c/7824333/trener-ancelotti-skoncil-v-reale-madrid.html
  56. ↑ Guardiola povede Bayern už jen půl roku, pak ho nahradí Ancelotti. iDNES.cz [online]. 2015-12-20 [cit. 2017-11-05]. Dostupné online. 
  57. ↑ Ancelotti: 'Bayern are the best club in the world'. Bundesliga.com [online]. 2016-07-11 [cit. 2021-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ Arjen Robben hurt as Bayern begin with win; Dortmund and Wolfsburg lose. ESPN [online]. 2016-07-16 [cit. 2021-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. ↑ Bayern Munich 2-0 Borussia Dortmund: Carlo Ancelotti wins first German trophy. BBC [online]. 2016-08-14 [cit. 2021-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. ↑ EDWARDS, Piers. Carlo Ancelotti: Football's 'Diva Whisperer' learns from 'The Godfather'. CNN [online]. 2016-08-26, rev. 2016-10-10 [cit. 2021-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. ↑ FAHEY, Ciaran. Bayern Munich wins record 5th straight Bundesliga title. AP News [online]. 2017-04-29 [cit. 2021-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ SUNDOCK, Ben. Real Madrid vs. Bayern Munich: How a Referee Can Ruin a Fantastic Tie. therealchamps.com [online]. 2017-04-19 [cit. 2021-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  63. ↑ COERTS, Stefan. Bayern Munich 2 Borussia Dortmund 3: Dembele fires BVB into DFB-Pokal final. Goal.com [online]. 2017-04-26, rev. 2017-04-26 [cit. 2021-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. ↑ Bayern Munich beat Dortmund on penalties to retain Supercup. Bundesliga.com [online]. 2017-08-05 [cit. 2021-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. ↑ Ancelotti končí, Bayern Mnichov trenéra vyhodil po prohře s Paříží. iDNES.cz [online]. 2017-09-28 [cit. 2017-11-05]. Dostupné online. 
  66. ↑ Official: Napoli appoint Ancelotti. Football-Italia [online]. 2018-05-23 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. ↑ Lazio 1-2 Napoli: Runners-up fight back for important win. Sky Sports [online]. 2018-08-18 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. ↑ Official: Napoli sack Ancelotti. Football-Italia [online]. 2019-12-10 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ Ancelotti Appointed Everton Manager. evertonfc.com [online]. 2019-12-21 [cit. 2020-03-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. ↑ WILSON, Paul. Carlo Ancelotti gets off the mark as Everton grab late win over Burnley. The Guardian [online]. 2019-12-26 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. ↑ Carlo Ancelotti confronts Everton players after FA Cup exit to youthful Liverpool. Sky Sports [online]. 2020-01-06 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. ↑ Ancelotti se po šesti letech vrací na lavičku Realu Madrid. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2021-06-01 [cit. 2021-08-03]. Dostupné online. 
  73. ↑ Ancelotti cumple 800 partidos como entrenador en las grandes Ligas europeas [online]. Real Madrid CF, 19 September 2021 [cit. 2021-09-20]. Dostupné online. (španělsky) 
  74. ↑ Ancelotti completes 'Grand Slam' as Real win title. BBC Sport. 30 April 2022. Dostupné online [cit. 30 April 2022]. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Carlo Ancelotti – hráčská klubová kariéra
Zlatá medaile Pohár mistrů evropských zemí 1988/1989 – AC Milán Zlatá medaile
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Pohár mistrů evropských zemí 1989/1990 – AC Milán Zlatá medaile
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Supercoppa italiana 1988 – AC Milán
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Interkontinentální pohár 1989 – Itálie AC Milán
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Superpohár UEFA 1990 – AC Milán Zlatá medaile
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Serie A 1982/1983 – AS Řím
Brankář
Hráči
Sebastiano Nela • Pietro Vierchowod • Carlo Ancelotti • Falcao • Aldo Maldera • Bruno Conti • Herbert Prohaska • Roberto Pruzzo • Agostino Di Bartolomei • Iorio • Chierico • Nappi • Valigi • Ubaldo Righetti • Faccini • Giovannelli P. • Franco Superchi
Hlavní trenér
Zlatá medaile Serie A 1987/1988 – AC Milán
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Serie A 1991/1992 – AC Milán
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Carlo Ancelotti – hráčská reprezentační kariéra
Medailisté – Mistrovství Evropy ve fotbale 1988
Nizozemsko Zlatá medaile
SSSR Stříbrná medaile
NSR Bronzová medaile
Itálie Bronzová medaile
Medailisté – Mistrovství světa ve fotbale 1990
NSR Zlatá medaile
Argentina Stříbrná medaile
Itálie Bronzová medaile
Carlo Ancelotti – trenérská kariéra
Zlatá medaile Liga mistrů UEFA 2002/2003 – AC Milán Zlatá medaile
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Liga mistrů UEFA 2006/2007 – AC Milán Zlatá medaile
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Liga mistrů UEFA 2013/2014 – Real Madrid Zlatá medaile
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Superpohár UEFA 2003 – AC Milán Zlatá medaile
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Superpohár UEFA 2007 – AC Milán Zlatá medaile
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Superpohár UEFA 2014 – Real Madrid Zlatá medaile
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Mistrovství světa ve fotbale klubů 2007 – Itálie AC Milán
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Mistrovství světa ve fotbale klubů 2014 – Španělsko Real Madrid
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Serie A 2003/2004 – AC Milán
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Supercoppa italiana 2004 – AC Milán
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Community Shield 2009 – Chelsea FC
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Německá fotbalová Bundesliga 2016/2017 – FC Bayern Mnichov
Brankář FC Bayern München logo (2017).svg
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Německá fotbalová Bundesliga 2017/2018 – FC Bayern Mnichov
Brankář FC Bayern München logo (2017).svg
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile DFL-Supercup 2016 – FC Bayern Mnichov
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile DFL-Supercup 2017 – FC Bayern Mnichov
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Coppa Italia 2002/2003 – AC Milán
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Premier League 2009/2010 – Chelsea FC
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Ligue 1 2012/2013 – Paris Saint-Germain FC
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Carlo_Ancelotti&oldid=22247539“