Lorenzo Insigne

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Lorenzo Insigne
Lorenzo Insigne (2021)
Lorenzo Insigne (2021)
Osobní informace
Celé jménoLorenzo Insigne
Datum narození4. června 1991 (31 let)
Místo narozeníNeapol, Itálie Itálie
Výška163 cm
PřezdívkaIl Magnifico [1]
Klubové informace
Současný klubKanada Toronto
Pozicekřídelník
Mládežnické kluby*
2006–2010 Itálie Neapol
Profesionální kluby*
Roky Klub Záp. (góly)
2010–2022
2010
2010–2011
2011–2012
2022–		 Itálie Neapol
→ Itálie Cavese
→ Itálie Foggia
→ Itálie Pescara
Kanada Toronto		 3370(96)
01000(0)
0330(19)
0370(18)
00000(0)
Reprezentace**
Roky Reprezentace Záp. (góly)
2010–2011
2011–2013
2012–		 Itálie Itálie U20
Itálie Itálie U21
Itálie Itálie		 00500(1)
01500(7)
0540(10)
Úspěchy
Mistrovství Evropy ve fotbale
Zlatá medaile ME 2021 Itálie
Mistrovství Evropy U21
Stříbrná medaile 2013 Itálie
2. italská fotbalová liga
Zlatá medaile 2011/12 Pescara
Italský fotbalový pohár
Zlatá medaile 2013/2014 SSC Neapol
Zlatá medaile 2019/2020 SSC Neapol
Italský superpohár
Zlatá medaile 2014 SSC Neapol
Další informace
PříbuzníRoberto Insigne (sourozenec)
→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu.
* Starty a góly v domácí lize za klub aktuální k 28. 5. 2022
** Starty a góly za reprezentaci aktuální k 28. 5. 2022
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lorenzo Insigne (* 4. června 1991 Neapol) je italský profesionální fotbalista, který hraje na pozici křídelníka za kanadský klub Toronto FC a za italský národní tým. Značnou část kariéry hrál za Neapol, kde začínal a působil v letech 2009 až 2022. S tímto klubem ve dvou případech opanoval italský pohár a v jednom případě i superpohár.

Itálii reprezentoval na Mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2013, na němž získal stříbrnou medaili. Zahrál si na Mistrovství světa 2014, Mistrovství Evropy 2016 a Mistrovství Evropy 2020, na kterém se podílel na zlatém triumfu.[2]

Klubová kariéra[editovat | editovat zdroj]

Neapol[editovat | editovat zdroj]

Lorenzo Insigne hrál v mládežnických týmech klubu SSC Neapol. Z Neapoli hostoval postupně v klubech SS Cavese 1919, US Foggia a Delfino Pescara 1936. S A-týmem Neapole vyhrál italský pohár Coppa Italia (v sezóně 2013/14) a italský Superpohár Supercoppa italiana (2014).

Sezóna 2013/14[editovat | editovat zdroj]

Při debutu v Lize mistrů 18. září 2013 se před domácími diváky na Stadio San Paolo gólově prosadil z přímého kopu a pomohl zdolat 2:1 finalistu předešlého ročníku, německý klub Borussia Dortmund.[3] Jako střídající hráč se trefil i ve druhém skupinovém zápase s tímto soupeřem, opět z přímého kopu, to však Neapol podlehla 1:3.[4] V závěrečném šestém zápase skupiny 11. prosince pomohl jednou asistencí na gól Josého Callejóna vyhrát 2:0 doma nad Arsenalem. Kýžený třetí postupový gól Partenopei nevsítili, vybojovali stejně jako Arsenal a Borussia 12 bodů, ale na úkor svého anglického soupeře se dál nedostali a museli se spokojit pouze s Evropskou ligou.[5]

Od začátku sezóny trvající ligový střelecký půst přerušil gólem proti Hellasu Verona 12. ledna 2014 při venkovní výhře 3:0 v rámci 19. kola.[6] Venku na toto navázal v zápase se Sassuolem 16. února, kdy pomohl vyhrát 2:0 a udržet Neapol na třetím místě.[7] Dne 27. února si Neapol zaručila osmifinále Evropské ligy, když v rámci domácí odvety porazila s jednogólovým Insigneho příspěvkem 3:1 Swansea City,[8] ovšem Porto v dalším kole již bylo na její síly. Třetí ligovou trefu zaznamenal proti Sampdorii Janov 11. května, Neapol venku vyhrála 5:2, ovšem jistotu třetího místa a s tím spojené kvalifikace do Ligy mistrů další sezónu už měla před střetnutím.[9]

Mimo to se Neapol pod vedením trenéra Rafaela Beníteze dostala do finále domácího poháru Coppa Italia. Již v lednu tomuto úsilí napomohl Insigne gólem do sítě Atalanty při osmifinálové výhře 3:1.[10] Ve finále se Neapol utkala s Fiorentinou 3. května, přičemž zápas začal kvůli střelbě mezi fanoušky o 45 minut později. Insigneho dva góly do poločasu pomohly k výhře 3:1 a pátému zisku tohoto poháru pro Neapol v klubové historii.[11]

Sezóna 2014/15[editovat | editovat zdroj]

Lorenzo Insigne hájící barvy Neapole v přípravném zápase s Barcelonou (6. srpna 2014)

Po světovém šampionátu v roce 2014 se zprvu míjel s formou a domáci publikum na San Paolo jeho nepovedené výkony doprovázelo pískotem. Insigne tomu učinil přítrž 5. října 2014 v domácím zápase s Turínem FC, ve kterém pomohl vyhrát 2:1 nejprve gólem a poté asistencí.[12] V listopadu se zranil a chyběl Napolitáncům až do dubna následujícího roku. Po svém návratu, během něhož byl u porážky 0:1 s AS Řím se 26. dubna gólově podílel na výhře 4:2 proti Sampdorii. Výhra udržela Neapol ve hře o Ligu mistrů.[13][14]

Sezóna 2015/16[editovat | editovat zdroj]

Pod novým trenérem Mauriziem Sarrim pokračovala Neapol v ofenzivním fotbale s Lorenzem Insignem na levému křídle, Josém Callejónem na pravém a Gonzalem Higuaínem na hrotu, jimž sekundoval Dries Mertens.[15] Ve čtvrtém kole doma proti Laziu Řím 20. září 2015 se gólem a nahrávkou účastnil demolice soupeře 5:0.[16] Ve svém stém zápase za Neapol v italské lize 26. září otevřel skóre proti v sezóně neporaženému Juventusu a pomohl k domácí výhře 2:1.[17][18] V dalším (sedmém) kole italské ligy nasměřoval Neapol 4. října k výhře 4:0 s AC Milán. Po přihrávce Allanovi na první gól se sám střelecky dvakrát prosadil a Neapol díky němu ukořistila svoji první ligovou výhru na soupeřově půdě.[19] Přesně o dva týdny později se jednou trefil do branky Fiorentiny při výhře 2:1 a stejně jako autor druhého gólu Neapole, kterým byl Higuaín, si připsal šestou trefu v ligové sezóně 2015/16. Dvojice si v médiích vysloužila srovnání s předchozími tandemy ve dresu Neapole, například duem Edinson Cavani–Ezequiel Lavezzi nebo Diego Maradona–Careca.[20]

Sezóna 2016/17[editovat | editovat zdroj]

Předsezónní přípravu doprovázela nejistota okolo nové Insigneho smlouvy a též snaha klubu nahradit prodaného Gonzala Higuaína, jehož měl v útoku zastoupit Arkadiusz Milik.[21] Střelecký půst přerušil až 19. listopadu, kdy dvěma góly obstaral výhru 2:1 s Udinese venku.[22] Následně na to navázal ligovými trefami proti Sassuolu (remíza 1:1) a Interu Milán (výhra 3:0).[23][24] Vypadnutí Milika ze sestavy kvůli zranění přimělo trenéra Sarriho vpasovat doprostřed útoku k Lorenzu Insignemu a Josému Callejónovi nevysokého Driese Mertense a nový útočný trojzubec „nevysokých mužů“ stál za zlepšenými výkony.[25][26] Zatímco 21. ledna otevřel skóre proti AC Milán při venkovní výhře 2:1, 4. února se též jedním gólem zúčastnil demolice Boloni výsledkem 7:1 na její půdě.[27][28]

Osmifinále Ligy mistrů bylo pro Neapol po dvou porážkách poměrem 1:3 konečnou stanicí, soupeř v podobě obhajujícího Realu Madrid nakonec celou soutěž opět opanoval. Insigne v prvním zápase otevřel skóre.[29][30] Především na jaře se Insigne zařadil mezi nejlepší hráče sezóny v italské lize, jeho konečná bilance čítala 17 gólů a 8 asistencí.[31]

Sezóna 2017/18[editovat | editovat zdroj]

Ligový ročník 2017/18 odstartovala Neapol osmi výhrami v osmi zápasech, v tom osmém se Insigne blýskl jediným gólem zápasu. Svým stým gólem v profesionální kariéře pomohl vyhrát 1:0 nad AS Řím na jeho hřišti.[32]

Sezóna 2018/19[editovat | editovat zdroj]

Prosadil se už v úvodním zápase nové ligové sezóny 2018/19. Neapol tímto 18. srpna vyhrála 2:1 na hřišti Lazia pod vedením svého nového trenéra Carla Ancelottiho.[33] Na další gól si počkal do čtvrtého kola a jeho vítězný gól na 1:0 rozhodl duel s Fiorentinou hraný 15. září. V italské lize se trefil popadesáté.[34] Úvodní duel Ligy mistrů 18. září na hřišti CZ Bělehrad skončil bezgólovou remízou, k jejímuž „rozseknutí“ měl Insigne blízko, ale trefil brankovou konstrukci.[1] Během příštího pátého ligového kola odehraném 23. září dal dva góly Turínu FC, čímž pomohl vyhrát 3:1.[35] Tři dny nato dal gól Parmě a další gól připravil Arkadiuszi Milikovi. Neapol nad Parmou zvítězila 3:0.[36] Jediným gólem rozjásal 3. října diváky stadionu San Paolo, když po centru José Callejóna vstřelil gól Liverpoolu ve druhém skupinovém zápase Ligy mistrů. Následně byl zaslouženě vyhlášen mužem zápasu.[37] O čtyři dny později začínal ligový zápas se Sassuolem na lavičce a jako žolík vyslaný do druhé půle se gólově podílel na domácí výhře 2:0.[38] Šestým gólem v sezóně náležel na začátku října mezi ofenzivní hráče s největší formou v italské lize a srovnávat se s ním mohli pouze jiný Ital Ciro Immobile z Lazia Řím se šesti góly a Polák Krzysztof Piątek z Janova s devíti.[1] Naplňování do něj vkládaných očekávání pomohla mimo jiné změna pozice, kdy jej Ancelotti posunul více do role středového útočníka. Zde se tvořila paralela k podobným italským drobným útočníkům ve středu útočné vozby, jakým byl v minulosti například Antonio Di Natale.[1]

V únoru 2019 odešel do Číny Marek Hamšík a Insigne po něm převzal kapitánskou pásku.[39] V zápase s Cagliari 5. května proměnil v 98. minutě penaltu a zařídil domácí výhru 2:1 svým desátým gólem ligové sezóny. Neapol si zaručila druhé místo v tabulce stejně jako v předešlém roce, ale panování Juventusu nenarušila.[40]

Sezóna 2019/20[editovat | editovat zdroj]

V úvodním utkání ročníku 2019/20 italské ligy dne 24. srpna se poprvé v kariéře přímo angažoval u čtyřech gólů. Proti Fiorentině na jejím hřišti proměnil penaltu a později přesně zacílil hlavou po centru José Callejóna a k tomu přidal dvě gólové nahrávky. Neapol tak zvítězila 4:3.[41] Zahrál si finále národního poháru Coppa Italia a 17. května 2020 byl u triumfu 4:2 v penaltovém rozstřelu, na čemž se podílel první proměněnou penaltou.[42][43]

Sezóna 2020/21[editovat | editovat zdroj]

Zkraje nové sezóny 2020/21 vyhrála Neapol 2:0 na hřišti Parmy po gólech Mertense a pak Insigneho, pro něhož to byl 350. soutěžní zápas v neapolském dresu.[44] Na hřišti Beneventa vstřelil 25. října srovnávací gól, čímž přispěl k výhře 2:1. Srovnávacím gólem reagoval na trefu svého mladšího bratra Roberta Insigneho, který hájil barvy soupeře.[45] V sezóně 2020/21 dal mimo jiné svůj 100. gól za Neapol, když se 13. února 2021 prosadil z penalty proti Juventusu. Rozhodl tak o výhře 1:0 navzdory tomu, že předchozích tři penalty proti turínskému celku neproměnil včetně té v superpoháru Supercoppa o měsíc dříve.[46] Později byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem Serie A za měsíc březen.[47]

Sezóna 2021/22[editovat | editovat zdroj]

Neapolitánci, nově vedení Lucianem Spallettim, odstartovali sezónu 2021/22 výhrou 2:0 nad nováčkem z Benátek 22. srpna 2021. Ačkoliv Insigne jednu ze svých dvou penalt neproměnil, při té druhé skóroval a pomohl k zisku prvních tří bodů.[48] Ve třetím kole proti Juventusu 11. září doma pomohl vyhrát 2:1 a byl pomocníkem u akce vedoucí ke gólu Mattea Politana.[49] Skóroval proti Legii ve třetím zápase skupiny Evropské ligy 21. října, díky čemuž Neapol vybojovala první výhru a mohla pomýšlet na postup.[50] Po osmi ligových výhrách od ligového začátku Neapol remizovala 24. října s AS Řím 0:0, ovšem ustrážila první místo v tabulce.[51] O čtyři dny později se Insigne po dvou proměněných penaltách podepsal pod výhrou 3:0 nad Boloňou.[52]

Reprezentační kariéra[editovat | editovat zdroj]

Hrál za italské reprezentační výběry U20 a U21. V kvalifikaci na evropské mistrovství do 21 let zaznamenal po třech gólech a pěti asistencích a výrazně přispěl k tomu, aby se mladí Italové turnaje zúčastnili.[53]

V červnu 2013 se zúčastnil závěrečného turnaje v Izraeli, kde mladí Italové v prvním klání porazili Anglii 1:0 zásluhou Insigneho gólu z přímého kopu, díky kterému mladí Angličané ochutnali porážku po devíti po sobě jdoucích výhrách.[54] Ve finálovém střetnutí se Španělskem 18. června 2013 na stadionu Teddyho Kolleka byl po výsledku 2:4 na straně poražených. Mladí Italové získali stříbrné medaile.[55][56]

V A-mužstvu Itálie debutoval 11. září 2012 v kvalifikačním utkání v Modeně proti týmu Malty (výhra 2:0).[57] Gólová premiéra nastala v přátelském utkání s Argentinou 14. srpna 2013, kdy jeho gól neodvrátil porážku 1:2.[58]

Trenér Cesare Prandelli jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii,[59] kde Itálie vypadla již v základní skupině D.

Dne 31. května 2016 byl Insigne jmenován do 23členného týmu Antonia Conteho pro Mistrovství Evropy 2016.[60] Tady Itálie vypadla ve čtvrtfinále.

EURO 2020[editovat | editovat zdroj]

Na začátku června roku 2021 byl trenérem Robertem Mancinim povolán na Mistrovství Evropy a byl jedním ze sedmi fotbalistů se zkušenostmi z předchozího evropského turnaje.[61] Závěrečným třetím gólem úvodního zápasu evropského turnaje 11. června 2021 mezi Itálií a Tureckem pečetil italskou výhru 3:0.[62] Ve čtvrtfinále s Belgií 2. července se gólově prosadil po sólové akci a před přestávkou navyšoval vedení Itálie na 2:0, která po výhře 2:1 postoupila do semifinále se Španělskem.[63] Pořadatelská organizace UEFA jej posléze zvolila mužem tohoto zápasu.[64] Insigneho „belgický“ gól byl nominován na „Gól sezóny podle UEFA“ a v hlasování fanoušků obsadil druhé místo za gólem Mehdiho Taremiho ve čtvrtfinále Ligy mistrů proti Chelsea ve dresu Porta.[65] V základní sestavě vkročil 11. července do finálového střetu s Anglií, ve kterém se po výsledku 1:1 prodlužovalo. Samotný Insigne byl v 90. minutě vystřídán Andreou Belottim. Později Italové opanovali penaltový rozstřel po výsledku 3:2 a Euro vyhráli.[66] Italskému triumfu výrazně pomáhal svými sólovými výpady do pokutového území soupeře – se 16 těmito sólovými akcemi vévodil konečné tabulce před ostatními fotbalisty turnaje.[67]

Po evropském zlatu[editovat | editovat zdroj]

Zúčastnil se finálového turnaje druhého ročníku Ligy národů UEFA. V souboji o třetí místo porazila Itálie 10. října 2021 Belgii 2:1, přičemž Insigne nastoupil až v první minutě nastavení.[68]

Před výkopem semifinálového playoff o mistrovství světa v Kataru proti Severní Makedonii získal důvěru trenéra Manciniho, který jej nasadil do základní sestavy navzdory úpadku formy. Křídelník 24. března 2022 odehrál 64 minut domácího duelu,[69] ve kterém Itálie zaznamenala po porážce 0:1 nečekané vyřazení a přišla o druhý světový šampionát v řadě.[70]

Úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Klubové[editovat | editovat zdroj]

SSC Neapol[2]

Reprezentační[editovat | editovat zdroj]

Italská reprezentace U21[2]
Italská reprezentace[2]

Individuální[editovat | editovat zdroj]

  • nejlepší střelec Coppa Italia – 2013/14 (3 góly)[2]
  • nejlepší střelec Coppa Italia Serie C – 2010/11 (7 gólů)[2]
  • nejužitečnější hráč měsíce Serie A – březen 2020[47]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d HORNCASTLE, James. Lorenzo Insigne's change of position at Napoli has made him the best Italian player around. ESPN [online]. 2018-10-26 [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f Lorenzo Insigne: Achievements. Transfermarkt.com [online]. [cit. 2022-06-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ GLADWELL, Ben. Insigne and Higuaín bask in Napoli glory. UEFA [online]. 2013-09-19 [cit. 2021-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ WHITNEY, Clark. Borussia Dortmund vs. Napoli: 6 Things We Learned. Bleacher Report [online]. 2013-11-26 [cit. 2021-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ MAGOWAN, Alistair. Napoli 2-0 Arsenal. BBC Sport [online]. 2013-12-11 [cit. 2021-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Napoli devastante: 3-0 al Verona nell'infuocato Bentegodi, gli azzurri restano in scia Roma. Il Mattino [online]. 2014-01-12 [cit. 2021-11-22]. Dostupné online. (italsky) 
  7. ↑ US Sassuolo - SSC Neapol 0:2. Eurofotbal.cz [online]. 2014-02-16 [cit. 2021-11-22]. Dostupné online. 
  8. ↑ GLADWELL, Ben. Napoli excited as proud Swansea sign off. UEFA [online]. 2014-02-27, rev. 2014-10-06 [cit. 2021-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ UC Sampdoria - SSC Neapol 2:5. Eurofotbal.cz [online]. 2014-05-11 [cit. 2021-11-22]. Dostupné online. 
  10. ↑ Coppa Italia, Napoli-Atalanta 3-1: Callejon trascina gli azzurri ai quarti. LaRepubblica.it [online]. 2014-01-15 [cit. 2021-11-26]. Dostupné online. (italsky) 
  11. ↑ Napoli defeat Fiorentina after fan is shot to win their fifth Coppa Italia. The Guardian [online]. 2014-05-03 [cit. 2021-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ BANDINI, Nicky. Juventus’s win over Roma overshadowed by the referee – again. The Guardian [online]. 2014-10-06 [cit. 2021-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ MANFREDI, Jacopo. Roma-Napoli 1-0, Pjanic punisce ancora gli azzurri. La Repubblica [online]. 2015-04-04 [cit. 2021-12-09]. Dostupné online. (italsky) 
  14. ↑ Giovanni F. Russo. Benitez-Mihajlovic 4-2 ma il vero vincitore è Lorenzo Insigne. teleclubitalia.it [online]. 2015-04-27 [cit. 2021-12-09]. Dostupné online. (italsky) 
  15. ↑ Three key men for Napoli. juventus.com [online]. 2015-09-25 [cit. 2021-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ ROBERTS, Mike. Player Ratings: Napoli 5 – 0 Lazio. forzaitalianfootball.com [online]. 2015-09- [cit. 2021-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ Napoli 2-1 Juventus. BBC Sport [online]. 2015-09-26 [cit. 2021-06-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ DI SALA, Federico. Napoli-Juventus 2-1: Insigne e Higuain gol, bianconeri quasi fuori dalla lotta scudetto. La Repubblica [online]. 2015-09-26 [cit. 2021-06-16]. Dostupné online. (italsky) 
  19. ↑ Lorenzo Insigne inspires as Napoli end AC Milan's perfect home record. ESPN [online]. 2015-10-04 [cit. 2021-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ Higuain-Insigne come Cavani-Lavezzi e Careca-Maradona: Napoli sogna. La Gazzetta dello Sport [online]. 2015-10-18 [cit. 2021-12-10]. Dostupné online. (italsky) 
  21. ↑ https://www.fourfourtwo.com/news/andreotti-insignes-time-napoli-nearing-end. FourFourTwo [online]. 2016-08-10 [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ Udinese Calcio 1:2 SSC Napoli. Transfermarkt [online]. [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. 
  23. ↑ SSC Napoli 1:1 US Sassuolo. Transfermarkt [online]. [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. 
  24. ↑ SSC Napoli 3:0 Inter Milan. Transfermarkt [online]. [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. 
  25. ↑ BANDINI, Nicky. Maradona wrong as Napoli show capacity to rival Juventus for Scudetto. The Guardian [online]. 2017-01-23 [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ PODROUŽEK, Jan. Neapol tasí trojzubec! Útoční trpaslící předčí Barcelonu, Bayern i City. iSport.cz [online]. 2017-09-25 [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. 
  27. ↑ AC Milan 1:2 SSC Napoli. Transfermarkt [online]. [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. 
  28. ↑ Bologna FC 1909 1:7 SSC Napoli. Transfermarkt [online]. [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. 
  29. ↑ LOWE, Sid. Casemiro stunner hands Real Madrid the edge against brave Napoli. The Guardian [online]. 2017-02-15 [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ BURNTON, Simon. Napoli 1-3 Real Madrid (agg: 2-6): Champions League last 16, second leg – as it happened. The Guardian [online]. 2017-03-07 [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ MCALEER, Ben. The best XIs from the big leagues in Europe this season. The Guardian [online]. 2017-05-23 [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ Insigne landmark maintains Napoli's flawless start. beinsports.com [online]. 2017-10-14 [cit. 2020-07-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ BURT, Henry. Carlo Ancelotti Hails 'Special' Occasion After Winning First Game as Napoli Manager. 90min.com [online]. 2018-08-18 [cit. 2022-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ Lorenzo Insigne bags Serie A goal number 50 - SSC Napoli. sscnapoli.it [online]. 2018-09-15 [cit. 2022-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ GOTT, Tom. Torino 1-3 Napoli: Report, Ratings & Reaction as Carlo Ancelotti's Men Run Riot in Attack. 90min.com [online]. 2018-09-23 [cit. 2022-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ SSC Napoli 3:0 Parma Calcio 1913. Transfermarkt [online]. [cit. 2022-01-03]. Dostupné online. 
  37. ↑ WILKINSON, Jack. Napoli 1-0 Liverpool: Lorenzo Insigne scores 90th-minute winner. Sky Sports [online]. 2018-10-04 [cit. 2022-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ SSC Napli 2:0 US Sassuolo. Transfermarkt [online]. [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. 
  39. ↑ Insigne: 'Proud to be Napoli captain'. football-italia.net [online]. 2019-02-09 [cit. 2020-07-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ Napoli 2-1 Cagliari: Insigne tucks home 98th-minute penalty to secure second spot in Serie A for Ancelotti's men. Daily Mail [online]. 2019-05-05 [cit. 2022-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ Fiorentina 3 - 4 Napoli. football-italia.net [online]. 2019-08-24 [cit. 2020-07-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ Napoli wins Italian Cup in penalty shootout over Juventus. sportsnet.ca [online]. 2020-06-17 [cit. 2021-06-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. ↑ SSC Napoli - Juventus FC – Match sheet. Transfermarkt [online]. [cit. 2021-06-16]. Dostupné online. 
  44. ↑ FAYIGA, Kunle. Osimhen: Napoli's Mertens and Insigne credit role of Nigeria star in Parma victory. Goal.com [online]. 2020-09-20 [cit. 2021-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ FRANCE, Sam. Insigne brothers score against each other as Napoli beat Benevento in Serie A. Goal.com [online]. 2020-10-25 [cit. 2021-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ Insigne 'calm' taking the penalty. football-italia.net [online]. 2021-02-13 [cit. 2021-02-16]. Dostupné online. (anglicky) e
  47. ↑ a b LORENZO INSIGNE MVP OF MARCH. legaseriea.it [online]. 2021-03-31 [cit. 2021-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ CAMPANALE, Susy. Napoli 2-0 Venezia: Insigne and Osimhen errors not too costly. football-italia.net [online]. 2021-08-22 [cit. 2021-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. ↑ COOPER, Max. Napoli 2-1 Juventus: Player ratings as Partenopei come from behind to stun Juve. 90min.com [online]. 2021-09-11 [cit. 2021-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. ↑ CAMPANALE, Susy. Napoli 3-0 Legia Warsaw: Insigne and Osimhen inspire. football-italia.net [online]. 2021-10-21 [cit. 2021-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ Both coaches sent off as Napoli's perfect start ends with Roma stalemate. theScore.com [online]. 2021-10-24 [cit. 2021-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ Insigne scores twice from the spot as Napoli go back on top. ESPN [online]. 2021-10-28 [cit. 2021-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ NASSIAH, Alana. UEFA European Under-21 Championship Players Who Tottenham Should Consider. Bleacher Report [online]. 2013-05-28 [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ KELL, Tom. Insigne magic earns Italy victory against England. UEFA [online]. 2013-06-05 [cit. 2021-12-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑ Italy 2-4 Spain. UEFA [online]. 2013-06-18 [cit. 2021-12-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ KELL, Tom. Thiago treble helps Spain retain Under-21 crown. UEFA [online]. 2013-06-18, rev. 2013-12-04 [cit. 2021-12-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. ↑ Profil hráče, eu-football.info (anglicky)
  58. ↑ Nazionale, la gioia di Insigne: "Il primo gol in azzurro è un'emozione bellissima". La Repubblica [online]. 2013-08-14 [cit. 2022-06-11]. Dostupné online. (italsky) 
  59. ↑ 2014 FIFA World Cup Brazil ™ - List of Players Archivováno 25. 6. 2014 na Wayback Machine, FIFA.com, citováno 15. 6. 2014 (anglicky)
  60. ↑ OFFICIAL: Italy squad for Euro 2016. football-italia.net [online]. 2016-05-31 [cit. 2021-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-05-17. (anglicky) 
  61. ↑ Mancini names uncapped striker Raspadori in final Italy Euro 2020 squad. Reuters [online]. 2021-06-02 [cit. 2021-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ CAMPANALE, Susy. Turkey 0-3 Italy: Azzurri dominate Euro 2020 debut. football-italia.net [online]. 2021-06-11 [cit. 2021-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  63. ↑ BEGLEY, Emlyn. Italy edge Belgium to set up Spain semi. BBC Sport [online]. 2021-07-02 [cit. 2021-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. ↑ Belgium 1-2 Italy: Azzurri outrun Red Devils. UEFA [online]. 2021-07-02, rev. 2021-07-14 [cit. 2021-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. ↑ Insigne’s curler against Belgium comes second in UEFA’s 2020/21 Goal of the Season. Federazione Italiana Giuoco Calcio (FIGC) [online]. 2021-07-29 [cit. 2021-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. ↑ MCNULTY, Phil. England lose shootout in Euro 2020 final. BBC Sport [online]. 2021-07-11 [cit. 2021-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. ↑ EURO 2020 stats: fastest players, distance covered, attacking runs and best dribblers. UEFA [online]. 2021-07-12 [cit. 2021-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. ↑ Italy 2-1 Belgium: Azzurri secure third place at Nations League finals. UEFA.com [online]. 2021-10-10 [cit. 2022-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ Italy 0:1 North Macedonia. Transfermarkt [online]. [cit. 2022-06-11]. Dostupné online. 
  70. ↑ BANDINI, Nicky. What now for Italy after catastrophe of missing second World Cup in a row?. The Guardian [online]. 2022-03-25 [cit. 2022-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Italská fotbalová reprezentace na Mistrovství světa 2014
1 Gianluigi Buffon (C) • 2 Mattia De Sciglio • 3 Giorgio Chiellini • 4 Matteo Darmian • 5 Thiago Motta • 6 Antonio Candreva • 7 Ignazio Abate • 8 Claudio Marchisio • 9 Mario Balotelli • 10 Antonio Cassano • 11 Alessio Cerci • 12 Salvatore Sirigu • 13 Mattia Perin • 14 Alberto Aquilani • 15 Andrea Barzagli • 16 Daniele De Rossi • 17 Ciro Immobile • 18 Marco Parolo • 19 Leonardo Bonucci • 20 Gabriel Paletta • 21 Andrea Pirlo • 22 Lorenzo Insigne • 23 Marco Verratti • Trenér Cesare Prandelli
Medailisté – Mistrovství Evropy ve fotbale 2020
Itálie Zlatá medaile
Anglie Stříbrná medaile
Španělsko Bronzová medaile
Dánsko Bronzová medaile
Zlatá medaile Coppa Italia 2013/14 – SSC Neapol
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Zlatá medaile Coppa Italia 2019/20 – SSC Neapol
Brankář
Hráči
Hlavní trenér
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lorenzo_Insigne&oldid=21378379“