Barokní literatura: Porovnání verzí
m Prohození šablon; kosmetické úpravy |
rozšíření úvodu, charakteristika, rozšíření Itálie |
||
| Řádek 20: | Řádek 20: | ||
| strany = 18 |
| strany = 18 |
||
| isbn = 978-80-7319-011-8 |
| isbn = 978-80-7319-011-8 |
||
}}</ref> Někteří moderní badatelé, například [[Miloš Sládek]] nebo [[Jan Malura]], také upozornili na značnou kontinuitu mezi obdobím [[humanismus|humanismu]] a barokem, například ve způsobu rozšiřování literárních textů, tématech děl, silném vlivu [[antika|antiky]] nebo převládajících [[literární žánr|žánrech]]. Malura proto za vhodnější označil pojem '''literatura raného novověku''', do nějž lze zahrnout díla vzniklá zhruba mezi lety 1550 a 1750.<ref>{{Citace periodika |
}}</ref> Někteří moderní badatelé, například [[Miloš Sládek]] nebo [[Jan Malura]], také upozornili na značnou kontinuitu mezi obdobím [[humanismus|humanismu]] a barokem, například ve způsobu rozšiřování literárních textů, tématech děl, silném vlivu [[antika|antiky]] nebo převládajících [[literární žánr|žánrech]]. Malura proto za vhodnější označil pojem '''literatura raného novověku''', do nějž lze zahrnout díla vzniklá zhruba mezi lety 1550 a 1750.<ref name="malura2005">{{Citace periodika |
||
| příjmení = Malura |
| příjmení = Malura |
||
| jméno = Jan |
| jméno = Jan |
||
| Řádek 32: | Řádek 32: | ||
}}</ref> |
}}</ref> |
||
Barokní literatura navazuje na antické a humanistické písemnictví, což ve spojení s důrazem na náboženství často vede k fantastickým analogiím a mísení motivů nebo postav klasického starověku či [[pohanství]] a motivů křesťanských. Jedním z klíčových motivů je [[vanitas]], marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života. Často se objevuje rovněž obraz světa jako divadla, iluze nebo snu. Významnou hodnotou je pro barokní spisovatele vynalézavost, nejčastěji v oblasti jazyka ([[anagram]]y, [[akrostich]]y, [[onomatopoeia|zvukomalebnost]] textů) a obraznosti (prácemi s metaforami, [[alegorie]]mi, [[podobenství]]mi, [[emblém (žánr)|emblematikou]] a podobně).<ref name="borso-travnicek61">{{Citace sborníku |
|||
Kromě antických a humanistických zdrojů čerpala barokní literatura silně také ze [[středověk]]ého písemnictví. K nejvýznamnějším žánrům patřila [[legenda]], [[duchovní píseň]] a [[kázání]], objevovaly se podrobné [[historiografie|historiografické]] spisy, rozvíjela se duchovní i světská [[Lyrická poezie|lyrika]]. Obzvláštní důraz byl kladen na vynalézavost a dokonalost formy. Po celé Evropě vznikal typ poezie vystavěný na rafinovanosti, nepřímém naznačování a složitých [[metafora|metaforách]]: v Itálii [[marinismus]], ve Španělsku [[kulteranismus|góngorismus]], v Anglii [[metafyzická poezie|metafyzické básnictví]], ve Francii [[preciózní literatura]].<ref>Černý (2009), s. 33–35.</ref> Rétorická obratnost, důvtip a schopnost nalézání překvapivých vztahů se uplatňovala také v [[kázání]]ch, v jejichž [[konceptismus|konceptuální]] poloze šlo o nalézání nečekaných souvislostí a jiskřivou rozumovou argumentaci.<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Vašica |
|||
| jméno = Josef |
|||
| titul = Eseje a studie ze starší české literatury |
|||
| vydavatel = Verbum |
|||
| místo = Opava |
|||
| rok = 2001 |
|||
| počet stran = 359 |
|||
| strany = 220 |
|||
| isbn = 978-80-238-7570-6 |
|||
}}</ref> |
|||
== Charakteristika == |
|||
Barokní literatura navazuje na antické a humanistické písemnictví, což ve spojení s důrazem na náboženství často vede k fantastickým analogiím a mísení motivů nebo postav klasického starověku či [[pohanství]] a motivů křesťanských. Jedním z klíčových motivů je [[vanitas]], marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života. Často se objevuje rovněž obraz světa jako divadla, iluze nebo snu. Významnou hodnotou je pro barokní spisovatele vynalézavost, nejčastěji v oblasti jazyka ([[anagram]]y, [[akrostich]]y, [[onomatopoeia|zvukomalebnost]] textů) a obraznosti (prácemi s metaforami, [[alegorie]]mi, [[podobenství]]mi, [[emblém (žánr)|emblematikou]] a podobně).<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Borsò |
| příjmení = Borsò |
||
| jméno = Vittoria |
| jméno = Vittoria |
||
| Řádek 65: | Řádek 52: | ||
| strany = 61 |
| strany = 61 |
||
| počet stran = 912 |
| počet stran = 912 |
||
}}</ref> |
|||
}}</ref> Miloš Sládek však upozornil, že tato témata, pojímivost a divadelnost světa, jsou spjatá nejen s barokním myšlením, ale přinejmenším ve stejné míře také s pozdním humanismem. Dynamičnost a překvapivost, často uváděné jako typické atributy literárního baroka, jsou podle něj typické až pro pozdější fáze této epochy, v českém prostředí od 80. a 90. let 17. století. Významnou roli má tak spíše postupné rozbití objektivního humanistického ideálu krásy, k němuž spisovatel směřuje: nově se prosadivší pojetí estetiky chápe krásu jako relativní kategorii, odvislou od lidského vkusu, očekávání a vztahu k autoritám.<ref>{{Citace periodika |
|||
Kromě antických a humanistických zdrojů čerpala barokní literatura silně také ze [[středověká literatura|středověkého písemnictví]]. K nejvýznamnějším žánrům patřila [[legenda]], [[duchovní píseň]] a [[kázání]], objevovaly se podrobné [[historiografie|historiografické]] spisy, rozvíjela se duchovní i světská [[Lyrická poezie|lyrika]]. Obzvláštní důraz byl kladen na vynalézavost a dokonalost formy. Po celé Evropě vznikal typ poezie vystavěný na rafinovanosti, nepřímém naznačování a složitých [[metafora|metaforách]]: v Itálii [[marinismus]], ve Španělsku [[kulteranismus|góngorismus]], v Anglii [[metafyzická poezie|metafyzické básnictví]], ve Francii [[preciózní literatura]].<ref>Černý (2009), s. 33–35.</ref> Rétorická obratnost, důvtip a schopnost nalézání překvapivých vztahů se uplatňovala také v [[kázání]]ch, v jejichž [[konceptismus|konceptuální]] poloze šlo o nalézání nečekaných souvislostí a jiskřivou rozumovou argumentaci.<ref name="vasica220">{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Vašica |
|||
| jméno = Josef |
|||
| titul = Eseje a studie ze starší české literatury |
|||
| vydavatel = Verbum |
|||
| místo = Opava |
|||
| rok = 2001 |
|||
| počet stran = 359 |
|||
| strany = 220 |
|||
| isbn = 978-80-238-7570-6 |
|||
}}</ref> |
|||
Ve Španělsku, kde barokní tvorba získala silnou pozici, tvořili v 17. století dramatikové [[Lope de Vega]] a [[Pedro Calderón de la Barca]], básník [[Luis de Góngora y Argote]] a jeho následovníci či filosof a teoretik [[Baltasar Gracián]]. V Itálii literaturu ovlivnili básníci [[Giambattista Marino]] a [[Gabriello Chiabrera]], [[heroikomika|směšnohrdinský]] epik [[Alessandro Tassoni]], jakož i produkce dobrodružných románů a [[commedia dell'arte]]. Německé barokní písemnictví zastupuje [[Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen]], autor [[pikareskní román|pikareskního románu]] ''[[Dobrodružný Simplicius Simplicissimus]]'', básník a dramatik [[Andreas Gryphius]] či mystik a básník [[Angelus Silesius]]. V některých západoevropských zemích se baroko jako literární fenomén dlouho nebral v potaz, moderní literární historie však za barokní začala označovat i některé autory ve Francii (kde je hlavním představitelem dramatik [[Pierre Corneille]] se svým ''[[Le Cid|Cidem]]'') a v Anglii (kde je takto popisován [[John Milton]], autor ''[[Ztracený ráj|Ztraceného ráje]]''). Česká barokní literatura byla ovlivněna politickou a kulturní situací [[doba pobělohorská|po bitvě na Bílé hoře]]. Do exilu odešli významní nekatoličtí myslitelé, zejména myslitel a pedagog [[Jan Amos Komenský]], ale i mnozí další, například historik [[Pavel Skála ze Zhoře]]. Domácí, rekatolizovanou tvorbu pak reprezentuje [[Adam Michna z Otradovic]] se svými písněmi, básník [[Bedřich Bridel]] či autoři rozvíjejícího se dějepisectví, v němž k významným tvůrcům patřil jezuitský historik a jazykovědec [[Bohuslav Balbín]]. |
|||
== Vymezení vůči renesanci a klasicismu == |
|||
Ve většině zemí je přechod mezi renesančním humanistickým písemnictvím a barokní literaturou velmi pozvolný. Pro popis tohoto přechodného období se obvykle užívá výraz [[manýrismus]] – ten je vnímán současně jako dovršení renesančních ideálů a jako období, kdy do umělecké tvorby začínají vstupovat prvky, naplno rozvinuté v baroku. Přestože v českém prostředí je jako přirozený politicko-kulturní předěl vnímána [[třicetiletá válka]], literární tendence pozdního humanismu jsou podobné barokní tvobě. Někteří čeští badatelé, například [[Jan Malura]], proto navrhují tato dvě období nerozdělovat, místo toho zkoumat a popisovat jejich produkci společně jakožto „literaturu raného novověku“.<ref name="malura2005" /> |
|||
Ještě problematičtější je poměr baroka a [[klasicismus|klasicismu]], směru, jenž po něm podle tradičních koncepcí dějin umění následuje.<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Černý |
|||
| jméno = Václav |
|||
| titul = Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti 3. Baroko a klasicismus |
|||
| vydavatel = H & H |
|||
| místo = Jinočany |
|||
| rok = 2005 |
|||
| počet stran = 678 |
|||
| strany = 20 |
|||
| isbn = 978-80-7319-011-8 |
|||
}}</ref> Vztah těch dvou období, která se částečně překrývají, je obzvláště v oblasti literatury obtížně vymezitelný. Ve Francii bývají za barokní označována díla, která vznikala v letech 1590 až 1660, o klasicismu se však hovoří již od 30. let 17. století. Některá z významných děl této epochy mohou být proto označena jak za barokní, tak za klasicistní – příkladem může být [[Pierre Corneille|Corneillovo]] drama ''[[Le Cid|Cid]]'' (1637), postavené na oblíbeném barokním střetu střetu lásky a cti, nebo ''[[Kněžna de Clèves]]'' (1678) [[Marie-Madeleine de La Fayette|markýzy de La Fayette]], barokní svou milostnou zápletkou, avšak přesahující baroko svou románovou psychologizovaností. Kromě toho jsou klasicizující tendence jevem původně renesančním a v průběhu 16. a 17. století docházelo v zemích jako Itálie nebo Francie k jejich nepřerušenému rozvíjení.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Pelán |
|||
| jméno = Jiří |
|||
| titul = Klasicismus: geneze a vývoj |
|||
| příjmení sestavitele = Tureček |
|||
| jméno sestavitele = Dalibor |
|||
| příjmení sestavitele2 = Zajac |
|||
| jméno sestavitele2 = Peter |
|||
| spoluautoři = a kol. |
|||
| sborník = Český a slovenský literární klasicismus |
|||
| vydavatel = Host |
|||
| odkaz na vydavatele = Host (nakladatelství) |
|||
| místo = Brno |
|||
| rok vydání = 2017 |
|||
| isbn = 978-80-7577-186-5 |
|||
| strany = 28–52 |
|||
| počet stran = 616 |
|||
}}</ref> Podle názoru některých badatelů může být klasicismus 17. století ve skutečnosti tlumenou variantou baroka, jak o francouzském klasicismu tvrdil [[Leo Spitzer]].<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Wellek |
|||
| jméno = René |
|||
| titul = Koncepty literární vědy |
|||
| vydavatel = H&H |
|||
| místo = Jinočany |
|||
| rok = 2005 |
|||
| počet stran = 229 |
|||
| strany = 42 |
|||
| isbn = 978-80-7319-037-8 |
|||
}}</ref> Naopak v českém prostředí bývá za barokní často označována i literatura druhé poloviny 18. století, byť šlo o tvorbu doznívající a málo osobitou; klasicistní tendence začínají převládat teprve na jeho sklonku.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Stich |
|||
| jméno = Alexandr |
|||
| odkaz na autora = Alexandr Stich |
|||
| titul = Rané obrození |
|||
| příjmení sestavitele = Lehár |
|||
| jméno sestavitele = Jan |
|||
| příjmení sestavitele2 = Stich |
|||
| jméno sestavitele2 = Alexandr |
|||
| odkaz na sestavitele2 = Alexandr Stich |
|||
| příjmení sestavitele3 = Janáčková |
|||
| jméno sestavitele3 = Jaroslava |
|||
| odkaz na sestavitele3 = Jaroslava Janáčková |
|||
| příjmení sestavitele4 = Holý |
|||
| jméno sestavitele4 = Jiří |
|||
| odkaz na sestavitele4 = Jiří Holý (literární teoretik) |
|||
| sborník = Česká literatura od počátků k dnešku |
|||
| vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny |
|||
| odkaz na vydavatele = Nakladatelství Lidové noviny |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok vydání = 2006 |
|||
| isbn = 978-80-7106-308-7 |
|||
| strany = 152–153 |
|||
| počet stran = 1058 |
|||
}}</ref> |
|||
Problematický je rovněž výraz [[rokoko]], který se ve většině zemí pro popis literatury běžně nepoužívá, italské prostředí jej však přijímá a vůči baroku rokoko vymezuje jeho galantní milostnou hravostí. Ta je spojena především s [[Arcadia (akademie)|literární akademií Arcadia]], jež byla založena v roce 1690.<ref name="cherchi301">{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Cherchi |
|||
| jméno = Paolo |
|||
| titul = The Baroque |
|||
| příjmení sestavitele = Brand |
|||
| jméno sestavitele = Peter |
|||
| příjmení sestavitele2 = Pertile |
|||
| jméno sestavitele2 = Lino |
|||
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature |
|||
| vydavatel = Cambridge University Press |
|||
| místo = Cambridge |
|||
| rok vydání = 1999a |
|||
| isbn = 978-0-521-66622-0 |
|||
| strany = 301 |
|||
| počet stran = 699 |
|||
}}</ref> |
|||
== Charakteristika == |
|||
=== Inspirační zdroje === |
|||
Barokní literatura se poměrně otevřeně hlásí ke svým předchůdcům. Hojně čerpá z antické literatury i mytologie, v textech se běžně objevují starověká božstva či hrdinové. Mnohé klasické antické spisovatele, například [[Marcus Valerius Martialis|Martiala]], vnímá jako závazné vzory, pracuje se středověkými motivy a žánry a rozvíjí také četné impulsy z období renesančního humanismu, například [[emblém (žánr)|emblematiku]].<ref name="borso-travnicek61" /> |
|||
Zatímco renesanční humanismus oceňoval nadvládu ducha a idealistické myšlení, na počátku baroka znovu zesílil náklonnost k univerzitnímu [[aristotelismus|aristotelismu]] s jeho zájmem o přírodu. Badatelé jako [[Johannes Kepler]] (1571–1630), [[Galileo Galilei]] (1564–1642), [[René Descartes]] (1596–1650) či [[Francis Bacon]] (1561–1626) formulovali nové myšlenky, zejména na poli [[fyzika|fyziky]] ([[astronomie]], [[mechanika]], [[optika]]), matematiky a filosofie. První polovina 17. století bývá proto popisována jako klíčové období [[vědecká revoluce|vědecké revoluce]]. Po polovině 17. století pak aristotelská tradice znovu začala ustupoval, byť na univerzitách stále zůstávala jádrem výuky. Jako vůdčí intelektuální proud ji v souvislosti s novými objevy a zejména s rozpadem předkoperníkovské [[kosmologie]], nahrazuje [[Mechanismus (filosofie)|mechanistické filosofie]], tedy výklad světa jako výslednice působení mechanických sil. Filosofie, do té doby víceméně jednotná, se stále ostřeji rozpadá na jednotlivé dílčí a specializované obory, zárodky moderních věd.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Schuster |
|||
| jméno = John A |
|||
| titul = What Was the Relation of Baroque Culture to the Trajectory of Early Modern Natural Philosophy? |
|||
| příjmení sestavitele = Gal |
|||
| jméno sestavitele = Ofer |
|||
| příjmení sestavitele2 = Chen-Morris |
|||
| jméno sestavitele2 = Raz |
|||
| sborník = Science in the Age of Baroque |
|||
| vydavatel = Springer |
|||
| místo = Dordrecht – Heidelberg – New York – London |
|||
| rok vydání = 2012 |
|||
| isbn = 9789400748071 |
|||
| strany = 20–21 |
|||
| počet stran = 314 |
|||
}}</ref> |
|||
Současně došlo k oživení myšlenek starořeckého [[atomismus|atomismu]], který pro nově zkoumané fyzikální zákony a nový pohled na vesmír představoval výrazně lepší podloží než aristotelovská fyzika. Problém představovaly [[ateismus|ateistické]] možnosti, které tento materialistický pohled na věci skýtal – myslitelé jako Descartes nebo později [[Isaac Newton]]) se s touto skutečností vyrovnávali tak, že Bohu přiřkli roli stvořitele atomů, které se ovšem následně pohybují a chovají podle daných fyzikálních zákonitostí.<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Guthke |
|||
| jméno = Karl S |
|||
| titul = The Last Frontier: Imagining Other Worlds from the Copernican Revolution to Modern Science Fiction |
|||
| vydavatel = Cornell University Press |
|||
| místo = Ithaca – London |
|||
| rok = 2005 |
|||
| počet stran = 416 |
|||
| strany = 159–160 |
|||
| isbn = 9781501745874 |
|||
}}</ref> |
|||
=== Pomíjivost === |
|||
[[Soubor:Allegory_of_death_as_crossbowman_Wellcome_L0014665.jpg|náhled|Alegorické vyobrazení smrti (před rokem 1673), rytina [[Gerhard Altzenbach|Gerharda Altzenbacha]]]] |
|||
Fyzikální objevy a úvahy formovaly nejen dobové filosofické spisy, ale nepřímo ovlivňovaly také uměleckou tvorbu. Postavení člověka v post-koperníkovském, atomistickém světě, navíc plném válek, epidemií a společenských změn, bylo pociťováno jako vratké. Jedním z klíčových motivů je [[vanitas]], marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života.<ref name="borso-travnicek61" /> Barokní éra byla v mnoha ohledech epochou úzkosti a odcizení. Důraz na pomíjivost a prchavost světa se často projevoval jeho zobrazením coby divadla, iluze nebo snu – emblematickým dílem je vlivné [[Calderón de la Barca|Calderónovo]] drama ''[[Život je sen]]'' (1635), ale i další texty jako [[Pierre Corneille|Corneillova]] ''Illusion comique'' (1636) nebo rozjímání postav v [[William Shakespeare|Shakespearových]] hrách.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Lyons |
|||
| jméno = John D |
|||
| titul = Introduction: The Crisis of the Baroque |
|||
| příjmení sestavitele = Lyons |
|||
| jméno sestavitele = John D |
|||
| sborník = The Oxford Handbook of the Baroque |
|||
| vydavatel = Oxford University Press |
|||
| místo = Oxford |
|||
| rok vydání = 2019 |
|||
| isbn = 9780190678470 |
|||
| strany = 8 |
|||
| počet stran = 856 |
|||
}}</ref> Vyostřená protikladnost životní pesimismu na jedné straně a touhy po nalezení univerzálních řešení a absolutních pravd na druhé straně se projevovala i v užívání vyhrocených [[stylistický prostředek|stylistických prostředků]] – barokní autoři s oblibou užívali figury tematizující rozpor, například [[paradox]], [[oxymóron]] nebo [[antiteze|antitezi]].<ref name="britton14">{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Britton |
|||
| jméno = R. K |
|||
| titul = Introduction |
|||
| příjmení sestavitele = de Quevedo |
|||
| jméno sestavitele = Francisco |
|||
| sborník = Dreams: Sueños y discursos |
|||
| vydavatel = Oxbow Press |
|||
| místo = Eastbourne |
|||
| rok vydání = 2008 |
|||
| isbn = 978-0-85668-353-4 |
|||
| strany = 14 |
|||
| počet stran = 360 |
|||
}}</ref> |
|||
Typickým obrazem byl jedinec odtržený od společnosti, tíživě pociťující samotu a rozjímající nad tématy zkázy, úpadku a smrti. Melancholický životní pocit byl reflektován dobovou vědou, jak dokazuje úspěch [[Robert Burton|Burtonovy]] filosoficko-lékařské knihy ''[[Anatomie melancholie]]'' (1621), jedné z nejpopulárnějších anglických knih 17. století, a rovněž se často stával námětem uměleckých děl. S pocitem nejistoty a zmaru se pak pojily i další oblíbené obrazy: labyrint, knihovna či [[Saturn (planeta)|planeta Saturn]], jež v barokním astrologickém myšlení symbolizovala melancholii.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Turner |
|||
| jméno = Bryan S |
|||
| titul = Introduction |
|||
| příjmení sestavitele = Buci-Glucksmann |
|||
| jméno sestavitele = Christine |
|||
| sborník = Baroque Reason: The Aesthetics of Modernity |
|||
| vydavatel = SAGE Publications |
|||
| místo = London – Thousand Oaks – New Delhi |
|||
| rok vydání = 1994 |
|||
| isbn = 9781446223321 |
|||
| strany = 318–325 |
|||
| počet stran = 192 |
|||
}}</ref> O barokní literatuře jako průsečíku zmatků, bolestí a melancholie uvažovali především němečtí myslitelé a spisovatelé jako [[Walter Benjamin]] nebo [[Günter Grass]].<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Weber |
|||
| jméno = Alexander |
|||
| titul = Günter Grass's Use of Baroque Literature |
|||
| vydavatel = W. S. Maney & Son |
|||
| místo = Leeds |
|||
| rok = 1995 |
|||
| počet stran = 191 |
|||
| strany = 23 |
|||
| isbn = 9780901286505 |
|||
}}</ref> |
|||
Miloš Sládek však upozornil, že tato témata, pojímivost a divadelnost světa, jsou spjatá nejen s barokním myšlením, ale přinejmenším ve stejné míře také s pozdním humanismem. Dynamičnost a překvapivost, často uváděné jako typické atributy literárního baroka, jsou podle něj typické až pro pozdější fáze této epochy, v českém prostředí od 80. a 90. let 17. století. Významnou roli má tak spíše postupné rozbití objektivního humanistického ideálu krásy, k němuž spisovatel směřuje: nově se prosadivší pojetí estetiky chápe krásu jako relativní kategorii, odvislou od lidského vkusu, očekávání a vztahu k autoritám.<ref>{{Citace periodika |
|||
| příjmení = Sládek |
| příjmení = Sládek |
||
| jméno = Miloš |
| jméno = Miloš |
||
| Řádek 75: | Řádek 254: | ||
| strany = 311–313 |
| strany = 311–313 |
||
| issn = 0009-0468 |
| issn = 0009-0468 |
||
}}</ref> |
|||
=== Barokní zbožnost === |
|||
Významným inspiračním zdrojem bylo i nadále křesťanství. V 17. století pokračovalo soupeření mezi [[římskokatolická církev|římskokatolickou církví]] a [[protestantismus|protestantskými církvemi]], a to jak na válečném poli, tak v rámci kulturního a intelektuálního střetávání. Pod vlivem [[Tridentský koncil|Tridentského koncilu]], který usiloval o pevnější sblížení církve a věřících, posiloval dohled nad každodenností. Ten existoval jak v podobě sociálního ukázňování, byrokratizace a regulace všech událostí lidského života (křest, sňatek, pohřeb) a důkladné kontroly prováděné v součinnosti se státem, tak v podobě snah o udržování hluboké a „racionální“ zbožnosti širokých mas. 17. století, období [[konfesionalizace]], bývá dokonce označováno za období, kdy došlo k reálné christianizaci Evropy – ve srovnání s „pohanskou“, lidovou a nekontrolovanou zbožností středověku.<ref name="spelda8">{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Špelda |
|||
| jméno = Daniel |
|||
| titul = Renesanční a novověká filosofie |
|||
| vydavatel = Západočeská universita |
|||
| místo = Plzeň |
|||
| rok = 2009 |
|||
| počet stran = 185 |
|||
| strany = 73–74 |
|||
}}</ref> |
|||
[[Soubor:Abraham Janssens - Allegory of Joy and Melancholy.jpg|vlevo|náhled|[[Abraham Janssens]] – ''Alegorie radosti a melancholi'' (1628)]] |
|||
Důraz na kultivaci zbožnosti se kromě zvýšené produkce náboženské, modlitební a rozjímavé literatury (zejména ze strany [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitů]] a nekatolických autorů), projevil i rozvojem žánru [[kázání]]. Zatímco v 16. století ještě převládalo kompozičně poměrně jednoduché a na vzdělání a morální poučení posluchačů zaměřené humanistické kázání, v 17. století se postupně prosadilo [[konceptuální kázání]]. Tento typ kázání, k jehož rozšíření silně přispěl [[Baltasar Gracián]], užíval k zaujetí posluchařů posílené estetické a zábavní složky – jeho obraznost využívala například slovníku a obraznosti italské milostné lyriky 14. a 15. století. Nebylo založeno pouze na výkladu jednotlivých, po sobě jdoucích biblických veršů, jak tomu bylo dříve, ale na nalezení nečekané, často vtipné a překvapivé souvislosti, elegantně formulované. Do kázání tak pronikala pravidla žánrů jako [[epigram]] nebo emblém.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Sládek |
|||
| jméno = Miloš |
|||
| titul = Láska jakožto žinka štěbetavá a švitorná ani huby nezavírala aneb Několik slov úvodem o raně novověkých kázáních a bezuzdné obraznosti |
|||
| příjmení sestavitele = Sládek |
|||
| jméno sestavitel = Miloš |
|||
| sborník = Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století |
|||
| vydavatel = Argo |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok = 2005 |
|||
| počet stran = 27–29 |
|||
| isbn = 525 |
|||
}}</ref> Konceptuální kázání kladlo na intelekt kněží vyšší národy: vyžadovalo znalost [[řečnictví|rétoriky]], důkladnou přípravu a schopnost vynalézavé rozumové argumentace.<ref name="vasica220" /> |
|||
=== Emblematika a alegorie === |
|||
Neobyčejně populárním barokním žánrem, který si začal získávat oblibu již v období humanismu, byl [[emblém (žánr)|emblém]]. Sestával ze tří částí, obrazu (kresby), nápisu (lemmatu) a veršovaného vysvětlení ([[epigram]]u). Emblémy vycházely v obsáhlých sbírkách a sloužily jako základ [[alegorie|alegorického]] pohledu na svět a zdroj mravního ponaučení.<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Petrů |
|||
| jméno = Eduard |
|||
| titul = Vzdálené hlasy: studie o starší české literatuře |
|||
| vydavatel = Votobia |
|||
| místo = Olomouc |
|||
| rok = 1996 |
|||
| počet stran = 443 |
|||
| strany = 331–334 |
|||
| isbn = 80-7198-162-1 |
|||
}}</ref> Příčina této značné obliby je předmětem úvah literárních historiků – [[Walter Benjamin]] se domníval, že vzestup emblémů souvisí s fascinací mysliteli 16. a 17. století [[egyptské hieroglyfy|egyptskými hieroglyfy]] a snahou o jejich rozluštění a napodobení. Prostřednictvím zmenšených výseků reality a komentářů k nim měla být odhalena podstata věcí. Zlidověním emblematiky však došlo od odklonu od posvátných konotací a zrodu moderního, sekulárního pojetí mnohoznačných symbolů.<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Machosky |
|||
| jméno = Brenda |
|||
| titul = Structures of Appearing: Allegory and the Work of Literature |
|||
| vydavatel = Fordham University Press |
|||
| místo = New York |
|||
| rok = 2013 |
|||
| počet stran = 259 |
|||
| strany = 163 |
|||
| isbn = 9780823242849 |
|||
}}</ref> |
|||
[[Soubor:Monforte_Malagon_Madrid_1666.jpg|náhled|Emblém z roku 1665, autorem je [[Pedro Rodriguez de Monforte]]]] |
|||
Emblémy nabývaly nejrůznějších podob. Někdy se tiskly bez obrázku, jindy se naopak stávaly rozsáhlejšími, než velela norma – anglický jezuitský autor [[Henry Hawkins (spisovatel)|Henry Hawkins]] ve své sbírce ''Partheneia Sacra'' předložil čtenářům emblémy o devíti částech: dvě byly obrazové („emblém“ a „odkaz“), sedm textových (včetně dvanáctiveršového „epigramu“). Starší emblémy byly někdy přepracovávány. [[George Wither]] spojil starší vyobrazení z knihy [[Crispin de Passe|Crispina de Passe]] a každý z nich doplnit rozsáhlým, třicetiřádkovým popisem, čímž z obrazu učinil pouhé východisko pro text, jenž se stal hlavní součástí.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Russell |
|||
| jméno = Daniel |
|||
| titul = The genres of epigram and emblem |
|||
| příjmení sestavitele = Norton |
|||
| jméno sestavitele = Glyn P. |
|||
| sborník = The Cambridge History of Literary Criticism: Volume III. The Renaissance |
|||
| vydavatel = Cambridge University Press |
|||
| místo = Cambridge |
|||
| rok vydání = 1989 |
|||
| isbn = 9780521300087 |
|||
| strany = 280–281 |
|||
| počet stran = 782 |
|||
}}</ref> Obliba emblémů vedla k jejich vlivu i na jiné žánry, například na konceptuální kázání nebo na [[barokní divadlo]]. V něm se běžně vedle „reálných“ postav objevovaly alegorické postavy (Láska, Strach a podobně), které odpovídaly obrazu svým vzezřením, nápisu svým jménem a epigramu svou deklamací.<ref>Petrů (1996), s. 332.</ref> |
|||
Tím, že alegorické postavy vystupovaly po boku nealegorických postav, se barokní alegorie odlišovala od alegorie středověké, kde se objevovaly postavy realistické a figurativní současně. Typická byla také vysoká míra standardizace: alegorické postavy měly nést stejné atributy napříč různými uměleckými díly – Vítězství bylo označeno vavřínem, Rozkoš líčením tváře, Pravda slunečním šatem, křídly a hadem v ruce a podobně.<ref>Petrů (1996), s. 331–332.</ref> |
|||
=== Prožitek ohromení === |
|||
Barokní tvorba bývá spojována se záměrem ohromit a dojmout svého diváka či čtenáře. Důraz na prožitek se v literatuře 17. století projevuje patrně nejsilněji oblibou prvků přemrštěných, senzačních, fantastických a tajemných. Tento aspekt zkoumal literární historikové [[José Antonio Maravall]], který ho kladl do souvislosti s postupným soustředěním kultury na masového spotřebitele. Navazující badatelé, například [[Henry Ettinghausem]], pak dokonce vnímali barokní texty, které stavěly na spojení fascinace a hrůzy, jako ranou formu [[bulvární médium|bulváru]] a laciných „[[rodokaps]]ových“ krváků. Tyto tendence existovaly v lidové tvorbě vždy, baroko je však výjimečné bohatstvím nestvůrných a hrůzostrašných detailů a rovněž jejich pronikáním do většiny žánrů – nejde pouze o [[leták]]ovou produkci, ale i o mnohé novely (ve Španělsku tvorba [[María de Zayas|Maríe de Zayas]]) či legendy (ve Španělsku díla [[Cristóbal Lozano|Cristóbala Lozana]]).<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Castillo |
|||
| jméno = David |
|||
| titul = Baroque Horrors: Roots of the Fantastic in the Age of Curiosities |
|||
| vydavatel = University of Michigan Press |
|||
| místo = Ann Arbor |
|||
| rok = 2011 |
|||
| počet stran = 177 |
|||
| strany = 77–79 |
|||
| isbn = 9780472034918 |
|||
}}</ref> |
|||
[[Soubor:Quodlibets_Epigrams.JPG|náhled|vlevo|Kniha epigramů ''Quodlibets'' (1628) anglického kolonisty a básníka [[Robert Hayman|Roberta Haymana]]]] |
|||
Jiní badatelé, jako Frank J. Warnke nebo R. K. Britton, však interpretovali barokní důrazy právě opačně. Extrémně [[hyperbola|hyperbolické]] a pokřivené vyjadřování, jež mělo ohromit, podle nich patřilo ke strategiím didaktických, náboženských a filosofických textů, jejichž cílem bylo poučení a ovlivnění, nikoliv pouhá zábava, a množství čistě zábavní literatury naopak v období baroka pokleslo.<ref name="britton14" /> |
|||
=== Záliba ve spletitosti === |
|||
Barokní texty se vyznačují zálibou ve vynalézavosti a složitosti, která díla činila po nezasvěceného mnohdy až nesrozumitelnými. Čtení a psaní poezie se do značné míry stalo rafinovanou, intelektuální zábavou – styly jako [[kulteranismus|góngorismus]] či [[marinismus]] si cenily složité obraznosti a užívalo se složitých [[metafora|metafor]] a [[alegorie|alegorických]] prvků. Vtip byl ceněn rovněž v oblasti práce s jazykem: vznikaly [[anagram]]y, [[akrostich]]y, uplatňovala se [[onomatopoeia|zvukomalebnost]] textů a další strategie.<ref name="borso-travnicek61" /> Žánrem, ve kterém se myšlenková vynalézavost uplatňovala obzvláště silně, byl [[epigram]], krátký básnický žánr postavený na [[rétorika|rétoricky]] obratném a stručném nalézání nečekaných souvislostí. Nemuselo se nutně jednat o [[satira|satirické]] texty, existovaly též epigramy moralizující nebo náboženské, důležité bylo pouze vyvolání údivu či ohromení nečekaným, avšak promyšleným propojením dvou prvků. Vzorem byl římský básník [[Marcus Valerius Martialis]]. Epigramy byly často skládány v latině a měly mezinárodní dosah – například texty skotského básníka [[John Owen|Johna Owena]] značně ovlivnily německou epigramatiku.<ref>Russell (1989), s. 282.</ref> |
|||
Spletitost barokního myšlení se demonstrovala také v oblibě [[labyrint|labyrintu]] jako obrazu světa. [[Gustav René Hocke]] uvádí, že motiv labyrintu, populární ve starověkém a středověkém myšlení, se znovu „explozivně“ vynořil v 16. a 17. století. Šlo nejen o labyrinty jako součást zahradní a jiné architektury, ale také o literární zpracování tohoto komplikovaného symbolu: z české literatury je známý Komenského ''[[Labyrint světa a ráj srdce]]'' (1631), podobně laděné texty však vznikaly po celé Evropě. [[Baltasar Gracián]] využil obraz matoucího labyrintu plného falešných, nikam nevedoucích bran ve svém alegorickém románu ''Kritikon'' (1651–1657) a barokní próza jako taková bývá někdy charakterizována jako „labyrintická“.<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Hocke |
|||
| jméno = Gustav René |
|||
| titul = Svět jako labyrint: manýrismus v literatuře |
|||
| vydavatel = Triáda |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok = 2001 |
|||
| počet stran = 599 |
|||
| strany = 133–135 |
|||
| isbn = 80-86138-21-6 |
|||
}}</ref> |
}}</ref> |
||
== Zkoumání barokní literatury == |
== Zkoumání barokní literatury == |
||
Povahou a vymezením baroka se v rámci moderní české literární vědy zabývali především [[Václav Černý]] a [[Zdeněk Kalista]]. Jako vykladači a kritikové barokních textů se uplatnili také [[František Xaver Šalda]], [[Arne Novák]], [[Herbert Cysarz]], [[Antonín Škarka]], [[Josef Válka]], [[Zdeněk Rotrekl]] a [[Alexandr Stich]]. K důležitým editorům výborů barokních textů lze zařadit především [[Josef Vašica|Josefa Vašicu]] a [[Vilém Bitnar|Viléma Bitnara]].<ref name="borso62">Borsò, Trávníček (2006), s. 62.</ref> |
|||
Až do první světové války bylo baroko chápáno českými literárními historiky, v souladu s [[české národní obrození|obrozenským]] naladěním, [[doba temna|období „temna“]], spojeného s literárním a intelektuálním úpadkem, z uměleckého hlediska málo zajímavé. Teprve v období první republiky došlo k přehodnocení jednoznačného odsouzení a k novému docenění barokní estetiky a tvorby, mimo jiné pod vlivem snah o obranu pobělohorského období ze strany katolické inteligence. Po roce 1948 však bylo zkoumání barokní literatury znovu na dlouhou dobu potlačeno a k déletrvajícímu oživení došlo až po roce 1989.(125-126) Povahou a vymezením baroka se v rámci moderní české literární vědy zabývali především [[Václav Černý]] a [[Zdeněk Kalista]]. Jako vykladači a kritikové barokních textů se uplatnili také [[František Xaver Šalda]], [[Arne Novák]], [[Herbert Cysarz]], [[Antonín Škarka]], [[Josef Válka]], [[Zdeněk Rotrekl]] a [[Alexandr Stich]]. K důležitým editorům výborů barokních textů lze zařadit zejména [[Josef Vašica|Josefa Vašicu]] a [[Vilém Bitnar|Viléma Bitnara]].<ref name="borso-travnicek62">Borsò, Trávníček (2006), s. 62.</ref> |
|||
Také němečtí badatelé se k baroknímu písemnictví dlouho stavěli velmi skepticky – v 18. století estetik a historik umění [[Johann Winckelmann]] postavil do kontrastu nádhernou antickou prostotu na jedné straně a vyumělkovanou, [[dekadence|dekadentní]] [[marinismus|marinistickou]] tvorbu na straně druhé. Také v německém romantickém pojetí vycházejícím z [[Johann Gottfried Herder|Herderových]] tezí bylo baroko odsuzováno – jakožto fenomén spojený s dvorskou kulturou, univerzitním intelektuálství, a především jako cizorodý (francouzský, španělský) prvek v organismu německého písemnictví. 19. století pak přidalo fascinaci renesančními díly, která byla, zejména [[Jacob Burckhardt|Jacobem Burckhardtem]], chápána jako antiteze barokního tvoření. Teprve ve 20. století začalo být baroko znovu oceňováno a ve 30. letech se karta dokonce dočasně zcela obrátila. V souladu s představou historie jako vývoje, kdy je slabší vytlačováno silnějším, bylo [[národní socialismus|národními socialisty]] vnímáno baroko jako silné, germánské a mužné hnutí, přirozeně překonávající ne-germánskou, slabošskou renesanci. Na konci 20. století začala být literatura 17. století v Německu zkoumána jako složitý, obtížně zobecnitelný fenomén, jen s obtížemi vystihnutelný výrazem „baroko“. Část německých badatelů začala baroko chápat především jako hnutí vybraných autorů, od [[Martin Opitz|Martina Opitze]] k [[Christian Weise|Christianu Weiseovi]], spojených se snahami o literární a jazykové reformy; jiná část badatelů označení zcela zavrhla a volí méně problematický popis „literatura 17. století“.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Reinhart |
|||
| jméno = Max |
|||
| titul = Baroque |
|||
| příjmení sestavitele = Konzett |
|||
| jméno sestavitele = Matthias |
|||
| sborník = Encyclopedia of German Literature Literature |
|||
| vydavatel = Fitzroy Dearborn Publishers |
|||
| místo = Chicago – London |
|||
| rok vydání = 2015 |
|||
| isbn = 9781135941222 |
|||
| strany = 70–71 |
|||
| počet stran = 1136 |
|||
}}</ref> |
|||
== Barokní literatura v jednotlivých zemích == |
== Barokní literatura v jednotlivých zemích == |
||
=== |
=== Česko === |
||
{{Podrobně|Česká barokní literatura}} |
{{Podrobně|Česká barokní literatura}} |
||
[[Soubor:Jan_Vilímek_-_Jan_Amos_Komenský.jpg|náhled|upright|vpravo|[[Jan Amos Komenský]], představitel české exilové barokní literatury]] |
[[Soubor:Jan_Vilímek_-_Jan_Amos_Komenský.jpg|náhled|upright|vpravo|[[Jan Amos Komenský]], představitel české exilové barokní literatury]] |
||
V české literatuře se barokní tendence začínají naplno projevovat po [[bitva na Bílé hoře|bitvě na Bílé hoře]] (1620), v souvislosti s [[rekatolizace|rekatolizací]] a emigrací nekatolické inteligence. Václav Černý české baroko rozdělil na předbarokní generaci (protobaroko), čtyři barokní generace v letech 1620 až 1740 a takzvané baroko po baroku. K předbarokní generaci (před rokem 1620) se řadí [[ |
V české literatuře se barokní tendence začínají naplno projevovat po [[bitva na Bílé hoře|bitvě na Bílé hoře]] (1620), v souvislosti s [[rekatolizace|rekatolizací]] a emigrací nekatolické inteligence. Václav Černý české baroko rozdělil na předbarokní generaci (protobaroko), čtyři barokní generace v letech 1620 až 1740 a takzvané baroko po baroku. K předbarokní generaci (před rokem 1620) se řadí [[renesanční literatura|renesanční a humanističtí]] spisovatelé, kteří baroko připravovali (například [[Karel starší ze Žerotína]]), jakož i raná tvorba [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitského řádu]] v českých zemích. Nejvýznamnějším tvůrcem první barokní generace (1620–1650) byl [[Adam Michna z Otradovic]], autor [[kancionál]]ů, mezi protestantskými exulanty pak myslitel [[Jan Amos Komenský]] a historikové jako [[Pavel Stránský ze Zap]] nebo [[Pavel Skála ze Zhoře]]. Druhou barokní generaci (1650–1680) reprezentuje jezuitský historiograf [[Bohuslav Balbín]] a básníci [[Bedřich Bridel]] a [[Felix Kadlinský]]. K třetí generaci (1680–1710) se řadí kupříkladu historik [[Jan František Beckovský]] nebo kazatel [[Matěj Václav Šteyer]]. Ze čtvrté barokní generace (1710–1740) je nejznámější jezuitský [[cenzura|cenzor]] a básník [[Antonín Koniáš]]. K pobarokní tvorbě (1740–1780) se řadí zejména lidové texty.<ref>{{Citace monografie |
||
| příjmení = Černý |
| příjmení = Černý |
||
| jméno = Václav |
| jméno = Václav |
||
| Řádek 99: | Řádek 400: | ||
=== Itálie === |
=== Itálie === |
||
V italské literatuře bylo baroko tradičně ohraničováno smrtí [[Torquato Tasso|Torquata Tassa]] (1595), znamenající konec [[manýrismus|manýrismu]], a založením [[Arcadia (akademie)|literární akademie Arcadia]] (1690), se kterou začalo [[rokoko]]. Literární historikové se této části dějin italské literatury věnovali nejméně, neboť byla dlouho považováno za nejúpadkovější.<ref>{{Citace sborníku |
|||
V italské literatuře bylo baroko tradičně ohraničováno smrtí [[Torquato Tasso|Torquata Tassa]] (1595), znamenající konec [[manýrismus|manýrismu]], a založením [[Arcadia (akademie)|literární akademie Arcadia]] (1690), se kterou začalo [[rokoko]]. Literární historikové se této části dějin italské literatury dlouho věnovali nejméně, neboť byla považována za nejúpadkovější. Kromě údajné umělosti a „neupřímnosti“ vyvolávala zejména mezi romantiky odpor i samotná doba vzniku – 17. století ([[seicento]]) bylo spojováno s politickou i kulturní nesamostatností pod španělskou nadvládou.<ref name="cherchi301" /> [[Jiří Pelán]] uvedl, že jako první a klíčovou osobnost italského baroka by měl být z [[literární komparatistika|komparatistického]] pohledu přijímán již samotný Tasso, obvykle chápaný jako reprezentant závěrečné fáze [[renesance]] nebo představitel [[manýrismus|manýrismu]]. Teprve v kontextu Tassovy tvorby, zejména jeho nábožensko-hrdinské [[epopej]]e ''[[Osvobozený Jeruzalém]]'' (1580), je podle Pelána možné uchopit vnitřní dynamiku italského baroka. Ta je založena na marinistickém přetvoření tassovského odkazu tím, že byla potlačena síla jeho obsahu (svár pravdy a bludu, mravního kladu a záporu, touhy a povinnosti) a nahrazena vynalézavou hrou s formou. Tassovy mučivě erotické a tělesné důrazy se například proměnily v galantní milostná dobrodružství.<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Cherchi |
|||
| jméno = Paolo |
|||
| titul = The Baroque |
|||
| příjmení sestavitele = Brand |
|||
| jméno sestavitele = Peter |
|||
| příjmení sestavitele2 = Pertile |
|||
| jméno sestavitele2 = Lino |
|||
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature |
|||
| vydavatel = Cambridge University Press |
|||
| místo = Cambridge |
|||
| rok vydání = 1999 |
|||
| isbn = 978-0-521-66622-0 |
|||
| strany = 301 |
|||
| počet stran = 699 |
|||
}}</ref> Italská barokní kultura 17. století byl určována především [[marinismus|marinismem]]. Vychází z díla básníka [[Giambattista Marino|Giambattisty Marina]] (1569–1625) a desítek jeho [[epigon]]ů, píšících složitou a vyumělkovanou poezii.<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Pelán |
| příjmení = Pelán |
||
| jméno = Jiří |
| jméno = Jiří |
||
| Řádek 122: | Řádek 409: | ||
| rok = 2007 |
| rok = 2007 |
||
| počet stran = 621 |
| počet stran = 621 |
||
| strany = |
| strany = 352–353 |
||
| isbn = 978-80-246-1299-7 |
| isbn = 978-80-246-1299-7 |
||
}}</ref> |
|||
}}</ref> Nejnapodobovanějším dílem se stal Marinův ''Adonis'' (1623), vzor vytříbenosti a preciznosti. Poetické i prozaické texty tohoto období byly proto často spíše [[řečnictví|řečnickými]] cvičeními.<ref>{{Citace monografie |
|||
[[Soubor:Giovan Battista Marino.jpg|vlevo|náhled|[[Giambattista Marino]], nejvlivnější italský básník 17. století]] |
|||
Italská barokní kultura 17. století byla určována především [[marinismus|marinismem]]. Ten vycházel z díla básníka [[Giambattista Marino|Giambattisty Marina]] (1569–1625) a desítek jeho [[epigon]]ů, píšících složitou a vyumělkovanou poezii.<ref>Pelán (2007), s. 352.</ref> Nejnapodobovanějším dílem se stal Marinův ''Adonis'' (1623), vzor vytříbenosti a preciznosti. Poetické i prozaické texty tohoto období byly proto často spíše [[řečnictví|řečnickými]] cvičeními.<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Procacci |
| příjmení = Procacci |
||
| jméno = Giuliano |
| jméno = Giuliano |
||
| Řádek 134: | Řádek 425: | ||
| strany = 175–176 |
| strany = 175–176 |
||
| isbn = 978-80-7106-152-6 |
| isbn = 978-80-7106-152-6 |
||
}}</ref> Italské baroko však zplodilo i originální tvůrce. Patřil k nim básník [[Gabriello Chiabrera]] (1552–1638), v mládí ovlivněný jak antickou tradicí, tak francouzským stylem [[Pierre de Ronsard|Pierra de Ronsard]] a skupiny [[Plejáda (básnická skupina)|Plejáda]]. Umně napodoboval formy starověkých vzorů ([[Pindaros]], [[Anakreón]], [[Alkaios z Mytiléné|Alkaios]], [[Quintus Horatius Flaccus|Horatius]]), spojoval je však se [[strofa|strofickými]] a [[metrum|metrickými]] inovacemi a zaměřoval se na muzikální kvalitu veršů. Značně tím ovlivnil některé z oblíbených dobových hudebních žánrů, například [[canzonetta|canzonettu]] nebo [[madrigal]]. Chiabrerovi následovníci [[Antonio Muscettola]] (1628–1679) a [[Francesco Lemene]] (1634–1704) později jeho typ [[anakreontika|anakreontské poezie]] spojili s galantními motivy, a předznamenali tak rokokový vkus akademie Arcadia.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Cherchi |
|||
| jméno = Paolo |
|||
| titul = Lyric Poetry |
|||
| příjmení sestavitele = Brand |
|||
| jméno sestavitele = Peter |
|||
| příjmení sestavitele2 = Pertile |
|||
| jméno sestavitele2 = Lino |
|||
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature |
|||
| vydavatel = Cambridge University Press |
|||
| místo = Cambridge |
|||
| rok vydání = 1999b |
|||
| isbn = 978-0-521-66622-0 |
|||
| strany = 301 |
|||
| počet stran = 699 |
|||
}}</ref> |
}}</ref> |
||
[[Soubor:Alessandro Tassoni.jpg|náhled|[[Alessandro Tassoni]], autor často napodobovaného heroikomického ''Uloupeného kbelíku'' (1622)]] |
|||
[[Jiří Pelán]] nicméně uvedl, že jako první a klíčovou osobnost italského baroka by měl být z [[komparatistika|komparatistického]] pohledu přijímán [[Torquato Tasso]], obvykle chápaný jako reprezentant závěrečné fáze [[renesance]] nebo představitel [[manýrismus|manýrismu]]. Teprve v kontextu Tassovy tvorby, zejména jeho nábožensko-hrdinské [[epopej]]e ''[[Osvobozený Jeruzalém]]'' (1580), je pak možné uchopit vnitřní dynamiku italského baroka. Ta je založena na marinistickém přetvoření tassovského odkazu tím, že byla potlačena síla jeho obsahu (svár pravdy a bludu, mravního kladu a záporu, touhy a povinnosti) a nahrazena vynalézavou hrou s formou. Tassovy mučivě erotické a tělesné důrazy se například proměnily v galantní milostná dobrodružství.<ref>Pelán (2007), s. 352–353.</ref> |
|||
Proti marinismu s jeho rozmáchlým stylem a extravagantními metaforami se stavěla část „klasicizujících“ básníků, kteří prosazovali nápodobu antických literárních vzorů a marinistickou rozpustilost nahrazovali moralizujícím a [[vlastenectví|patriotickým]] patosem. Takovým tvůrcem byl diplomat [[Fulvio Testi]] (1593–1646), autor anonymního ''Pianto d'ltalia'' (Žalozpěvu Itálie), v němž tepal úpadek země pod španělskou nadvládou. Ve druhé polovině 17. století pak psali [[Vincenzo da Filicaia]] (1642–1707) a [[Alessandro Guidi]] (1650–1712). Přestože však odsuzovali přemrštěnost marinistických básní, sami využívali značnou míru patosu a až teátrální rétoriku.<ref>Cherchi (1999b), s. 308–309.</ref> |
|||
Významnou roli hrála také humorná díla. Největším jménem italské barokní [[satira|satiry]] byl neapolský básník [[Salvator Rosa]] (1615–1673), ještě hojněji však satirická tvorba v [[Toskánsko|Toskánsku]], kde působil [[Giovanni Battista Ricciardi]] (1623–86) a další básníci. Dříve velmi populární hrdinská a rytířská epická poezie byla [[parodie|parodována]] [[heroikomika|směšnohrdinskou tvorbou]]. Prvním významným představitelem se stal [[Alessandro Tassoni]] (1565–1635), jehož ''La secchia rapita'' (Uloupený kbelík) se stal žánrovým vzorem. Mezi Tassoni následovníky lze počítat [[Francesco Bracciolini|Francesca Braccioliniho]] (1566–1645), který zesměšňoval mytologická témata, nebo [[Carlo de' Dottori|Carla de' Dottori]] (1618–68), který se kromě parodického zpracování sporů mezi italskými městy stal i autorem jedné z nejvýznamnějších divadelních her v seicentu, tragédie ''[[Aristodemo]]''.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Cherchi |
|||
| jméno = Paolo |
|||
| titul = Mock-epic and Satire |
|||
| příjmení sestavitele = Brand |
|||
| jméno sestavitele = Peter |
|||
| příjmení sestavitele2 = Pertile |
|||
| jméno sestavitele2 = Lino |
|||
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature |
|||
| vydavatel = Cambridge University Press |
|||
| místo = Cambridge |
|||
| rok vydání = 1999b |
|||
| isbn = 978-0-521-66622-0 |
|||
| strany = 310–311 |
|||
| počet stran = 699 |
|||
}}</ref> Za nejnadanějšího autora tragédií však bývá označován [[Federico Delia Valle]] (asi 1560–1628), skladatel biblických a dvorských dramat. Rovněž komedie byla po polovině století oživena impulsy ze španělských komedii romantických intrik – do italské tvorby je uvedl zejména [[Iacopo Cicognini]] (1577–1633). Doba mezi lety 1570 a 1630 byla v neposlední řadě zlatým obdobím [[Commedia dell'arte|commedie dell'arte]], napůl improvizované komedie vyznačující se značnou energií až obscenitou. Ve druhé polovině století získaly italské herecké společenosti commedie dell'arte úspěch i jinde v Evropě, především ve Francii, v samotné Itálii však začala vitalita žánru v této době již upadala.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Mancini |
|||
| jméno = Albert N |
|||
| titul = Theatre |
|||
| příjmení sestavitele = Brand |
|||
| jméno sestavitele = Peter |
|||
| příjmení sestavitele2 = Pertile |
|||
| jméno sestavitele2 = Lino |
|||
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature |
|||
| vydavatel = Cambridge University Press |
|||
| místo = Cambridge |
|||
| rok vydání = 1999a |
|||
| isbn = 978-0-521-66622-0 |
|||
| strany = 327–332 |
|||
| počet stran = 699 |
|||
}}</ref> |
|||
V oblasti prózy je italské baroko spojeno s prudkým rozvojem [[román]]u, byť se produkce tohoto nového žánru po jeho značném úspěchu v 60. letech 17. století téměř zastavila. Jako prototypická díla tohoto žánru plného milostných a válečných dobrodružství lze uvést román [[Luca Assarino|Assarinův]] (1602–1672) ''Stratonica'' (1635) či [[Bernardo Morando (spisovatel)|Morandův]] (1589–1656) román ''La Rosalinda'' (1650). Sladký milostný život až [[libertin]]ského ražení popisoval [[Girolamo Brusoni]] (1614–86). Existovaly však též romány zbožné a moralizující, autorem takových děl byl například [[Anton Giulio Brignole-Sale]]. I nadále se pokračovalo v psaní a shromaždování [[Giovanni Boccaccio|boccacciovských]] novel – v [[Janov]]ě takto působil [[Anton Giulio Brignole Sale]] (1605–1665), v [[Benátky|Benátkách]] [[Giovanni Sagredo]] (1617–82). [[Giambattista Basile]] (1575–1632) sebral první italskou pohádkovou sbírku (''Cunto de li cunti'', vydána posmrtně mezi lety 1634 a 1636). Oblíbený byl rovněž žánr cestopisu. Florentský obchodník [[Francesco Carletti]] (asi 1573–1636) vydal své zápisky z patnáctileté cesty kolem světa, zatímco [[Pietro Delia Valle]] (1586-1652) zachytil putování po [[Blízký Východ|Blízkém Východě]] a [[Indie|Indii]] v dopisech. Své memoáry publikovali četní významní členové dobového kulturního života: kromě jiných básník Gabriello Chiabrera, dramatik Carlo de' Dottori či kardinál a historik [[Guido Bentivoglio]] (1577–1644).<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Mancini |
|||
| jméno = Albert N |
|||
| titul = Prose |
|||
| příjmení sestavitele = Brand |
|||
| jméno sestavitele = Peter |
|||
| příjmení sestavitele2 = Pertile |
|||
| jméno sestavitele2 = Lino |
|||
| sborník = The Cambridge History of Italian Literature |
|||
| vydavatel = Cambridge University Press |
|||
| místo = Cambridge |
|||
| rok vydání = 1999b |
|||
| isbn = 978-0-521-66622-0 |
|||
| strany = 318–325 |
|||
| počet stran = 699 |
|||
}}</ref> |
|||
=== Španělsko === |
=== Španělsko === |
||
Španělské baroko je spojeno především s neobyčejným rozkvětem [[drama]]tu. Na hranici renesance a baroka stojí [[Lope de Vega]], autor více než dvou tisíc dramat, oblibu získal především ''[[Ovčí pramen]]'' (1619). K Lopeově škole se řadí také [[Tirso de Molina]]. Nejproslulejším dobovým španělským dramatikem se však stal [[Pedro Calderón de la Barca]], intelektuálně založený tvůrce milostných komedií, krvavých dramat pohaněné cti a her zkoumajících duchovní a mravní zákonitostí lidských osudů. Napsal dramata jako ''[[Znamení kříže (drama)|Znamení kříže]]'' (asi 1625), ''[[Život je sen]]'' (1635) nebo ''[[Lékař své cti]]'' (1637). Také on dal vzniknout celému dramatickému směru, Calderónově škole.<ref>Černý (2009), s. 77–100.</ref> |
Španělské baroko je spojeno především s neobyčejným rozkvětem [[drama]]tu. Na hranici renesance a baroka stojí [[Lope de Vega]], autor více než dvou tisíc dramat, oblibu získal především ''[[Ovčí pramen]]'' (1619). K Lopeově škole se řadí také [[Tirso de Molina]]. Nejproslulejším dobovým španělským dramatikem se však stal [[Pedro Calderón de la Barca]], intelektuálně založený tvůrce milostných komedií, krvavých dramat pohaněné cti a her zkoumajících duchovní a mravní zákonitostí lidských osudů. Napsal dramata jako ''[[Znamení kříže (drama)|Znamení kříže]]'' (asi 1625), ''[[Život je sen]]'' (1635) nebo ''[[Lékař své cti]]'' (1637). Také on dal vzniknout celému dramatickému směru, Calderónově škole.<ref>Černý (2009), s. 77–100.</ref> |
||
Nejvýznamnějším španělským barokním básníkem je [[Luis de Góngora y Argote]], spojující silnou citovost s neobyčejnou schopností vynalézavé básnické konstrukce pohybující se na hranici srozumitelnosti. |
Nejvýznamnějším španělským barokním básníkem je [[Luis de Góngora y Argote]], spojující silnou citovost s neobyčejnou schopností vynalézavé básnické konstrukce pohybující se na hranici srozumitelnosti. Jeho poezie získala značné množství napodobitelů, což vedlo k vzestupu [[kulteranismus|góngorismu]].<ref>{{Citace monografie |
||
| příjmení = Černý |
| příjmení = Černý |
||
| jméno = Václav |
| jméno = Václav |
||
| Řádek 165: | Řádek 523: | ||
=== Německo === |
=== Německo === |
||
[[Soubor:Der_Abenteuerliche_Simplicius_Teutsch_1668.jpg|náhled|upright|vpravo|Frontispis barokního románu [[Dobrodružný Simplicius Simplicissimus]] (1668)]] |
[[Soubor:Der_Abenteuerliche_Simplicius_Teutsch_1668.jpg|náhled|upright|vpravo|Frontispis barokního románu [[Dobrodružný Simplicius Simplicissimus]] (1668)]] |
||
{{Podrobně|Německá barokní literatura}} |
{{Podrobně|Německá barokní literatura}} |
||
[[Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen]], nejvýznamnější prozaik německé barokní literatury, využil ve svých textech osobní zážitky z [[třicetiletá válka|třicetileté války]]. Jeho nejslavnějším dílem je ''[[Dobrodružný Simplicius Simplicissimus]]'' (1668), lidově laděný [[román]] s [[pikareskní román|pikareskními]] a nevybíravě [[satira|satirickými]] prvky.<ref>{{Citace sborníku |
[[Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen]], nejvýznamnější prozaik německé barokní literatury, využil ve svých textech osobní zážitky z [[třicetiletá válka|třicetileté války]]. Jeho nejslavnějším dílem je ''[[Dobrodružný Simplicius Simplicissimus]]'' (1668), lidově laděný [[román]] s [[pikareskní román|pikareskními]] a nevybíravě [[satira|satirickými]] prvky.<ref>{{Citace sborníku |
||
| příjmení = Stromšík |
| příjmení = Stromšík |
||
| Řádek 194: | Řádek 555: | ||
=== Anglie === |
=== Anglie === |
||
Britští badatelé dříve zahrnovali anglickou literaturu první poloviny 17. století do klasicismu nebo užívali označení „pozdní renesance“, s tím, že renesance končila teprve [[John Bunyan|Bunyanovým]] alegorickým románem ''Poutníkova cesta'' (1678).<ref>{{Citace periodika |
Britští badatelé dříve zahrnovali anglickou literaturu první poloviny 17. století do klasicismu nebo užívali označení „pozdní renesance“, s tím, že renesance končila teprve [[John Bunyan|Bunyanovým]] alegorickým románem ''Poutníkova cesta'' (1678).<ref>{{Citace periodika |
||
| příjmení = Friederich |
| příjmení = Friederich |
||
| Řádek 235: | Řádek 597: | ||
}}</ref> K barokní literatuře bývá ale někdy zařazován také [[John Milton]], známý jako autor duchovního eposu ''[[Ztracený ráj]]'' (1667), rozsáhlé skladby tematizující svobodnou vůli, hřích a mravní zápas člověka se zlem. Václav Černý nazývá Miltona představitelem atletického a militantního baroka.<ref>Černý (1967), s. 277.</ref> |
}}</ref> K barokní literatuře bývá ale někdy zařazován také [[John Milton]], známý jako autor duchovního eposu ''[[Ztracený ráj]]'' (1667), rozsáhlé skladby tematizující svobodnou vůli, hřích a mravní zápas člověka se zlem. Václav Černý nazývá Miltona představitelem atletického a militantního baroka.<ref>Černý (1967), s. 277.</ref> |
||
== Baroko jako časově neohraničený |
== Baroko jako časově neohraničený fenomén == |
||
Protiklad k badatelům, kteří vidí barokní literaturu (či umění vůbec) jako v minulosti uzavřenou a zkompletovanou epochu, tvoří myslitelé vnímající baroko jako obecnější jev, který může mít nové projevy v různých dobách. Švýcarský historik umění [[Heinrich Wölfflin]] zavedl v roce 1915 myšlenku klasicismu a baroka jako neustále se vracejících podob umění, přičemž klasicismus označuje vrcholnou fázi, zatímco baroko úpadkovou. Tato úvaha není obecně přijímána, silně však úvahy o baroku ovlivnila.<ref>Borsò, Trávníček (2006), s. 59.</ref> [[Robert Pynsent]] chápal českou literaturu jakožto určovanou barokním duchem, jako barokní kontinuum od středověku po 20. století.<ref name="borso62" /> [[Zdeněk Rotrekl]] ve studii ''Barokní fenomén v současnosti'' (1995) zdůraznil přítomnost zřetelných stop barokního dědictví dlouho po skončení historického baroka, například u [[Jakub Deml|Jakuba Demla]], [[Jan Zahradníček|Jana Zahradníčka]] nebo [[František Halas|Františka Halase]], a to mimo jiné v jejich zkratkovitých [[genitiv]]ních metaforách („hrad smrti“, „jílec myšlenky“, „rakev stínů“ apod.).<ref>{{Citace monografie |
|||
Protiklad k badatelům, kteří vidí barokní literaturu (či umění vůbec) jako v minulosti uzavřenou a zkompletovanou epochu, tvoří myslitelé vnímající baroko jako obecnější jev, který může mít nové projevy v různých dobách. Švýcarský historik umění [[Heinrich Wölfflin]] zavedl v roce 1915 myšlenku klasicismu a baroka jako neustále se vracejících podob umění, přičemž klasicismus označuje vrcholnou fázi, zatímco baroko úpadkovou. Tato úvaha není obecně přijímána, silně však úvahy o baroku ovlivnila.<ref>Borsò, Trávníček (2006), s. 59.</ref> Jiní autoři, jako [[Gustav René Hocke]] nebo [[Ernst Robert Curtius]], také pracovali s podobným konceptem dvou estetických koncepcí, jedné koncepce technické a klasicizující a druhé koncpce pravidla porušující a přetvářející. Druhé směřování však neoznačovali jako barokní, nýbrž jako manýristické.<ref>Pelán (2017), s. 17.</ref> |
|||
[[Robert Pynsent]] chápal českou literaturu jakožto určovanou barokním duchem, jako barokní kontinuum od středověku po 20. století.<ref name="borso-travnicek62" /> [[Zdeněk Rotrekl]] ve studii ''Barokní fenomén v současnosti'' (1995) zdůraznil přítomnost zřetelných stop barokního dědictví dlouho po skončení historického baroka, například u [[Jakub Deml|Jakuba Demla]], [[Jan Zahradníček|Jana Zahradníčka]] nebo [[František Halas|Františka Halase]], a to mimo jiné v jejich zkratkovitých [[genitiv]]ních metaforách („hrad smrti“, „jílec myšlenky“, „rakev stínů“ apod.).<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Rotrekl |
| příjmení = Rotrekl |
||
| jméno = Zdeněk |
| jméno = Zdeněk |
||
| Řádek 247: | Řádek 612: | ||
| isbn = 978-80-7108-268-2 |
| isbn = 978-80-7108-268-2 |
||
}}</ref> Barokní fenomén je podle Rotrekla diskontinuitně rozprostřen po celé české kultuře a v podobě existenciálních a vroucně duchovních pocitů vyšlehává v dílech autorů, kteří o historickém baroku třeba ani nevědí.<ref>Rotrekl (2005), s. 321.</ref> |
}}</ref> Barokní fenomén je podle Rotrekla diskontinuitně rozprostřen po celé české kultuře a v podobě existenciálních a vroucně duchovních pocitů vyšlehává v dílech autorů, kteří o historickém baroku třeba ani nevědí.<ref>Rotrekl (2005), s. 321.</ref> |
||
Úvahy o návratu baroka či barokních způsobů psaní se objevují také mimo české země. V anglické literatuře vidí literární kritika „novobarokní“ estetiku vidí například u katolických básníků 19. století, kteří na ideje 17. století navazují – například u jezuitského autora [[Gerard Manley Hopkins|Gerard Manleyho Hopkinse]] (1844–1889) nebo u mystika [[Francis Thompson|Francise Thompsona]] (1859–1907).<ref>{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Moran |
|||
| jméno = Maureen |
|||
| titul = Catholic Sensationalism and Victorian Literature |
|||
| vydavatel = Liverpool University Press |
|||
| místo = Liverpool |
|||
| rok = 2007 |
|||
| počet stran = 320 |
|||
| strany = 248 |
|||
| isbn = 9781781386293 |
|||
}}</ref> |
|||
== Reference == |
== Reference == |
||
| Řádek 252: | Řádek 629: | ||
== Literatura == |
== Literatura == |
||
* [[Zdeněk Kalista|KALISTA, Zdeněk]]: ''České baroko''. Praha: Evropský literární klub, 1941. |
|||
=== Výbory === |
|||
* [[Miloš Sládek|SLÁDEK, Miloš]] (ed.): ''Malý svět jest člověk, aneb Výbor z české barokní prózy''. Jinočany: H&H, 1995. {{ISBN|80-85787-84-9}}. |
|||
* [[Josef Vašica|VAŠICA, Josef]]: ''České literární baroko.'' Praha: Atlantis, 1995. {{ISBN|80-7108-123-X}}. |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Černý |
|||
| jméno = Václav |
|||
| odkaz na autora = Václav Černý |
|||
| titul = Kéž hoří popel můj: z poezie evropského baroka |
|||
| vydavatel = Mladá fronta |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok = 1967 |
|||
| počet stran = 280 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Dvořáčková |
|||
| jméno = Vlasta |
|||
| titul = Zahrada, ale nevypletá: verše básníků polského baroka |
|||
| vydavatel = Pistorius & Olšanská |
|||
| místo = Příbram |
|||
| rok = 2013 |
|||
| počet stran = 116 |
|||
| isbn = 978-80-87053-92-8 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Hron |
|||
| jméno = Zdeněk |
|||
| odkaz na autora = Zdeněk Hron |
|||
| titul = Co Bůh není, mrzí mne |
|||
| vydavatel = BB/art |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok = 2005 |
|||
| počet stran = 135 |
|||
| isbn = 80-7341-633-6 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Hron |
|||
| jméno = Zdeněk |
|||
| odkaz na autora = Zdeněk Hron |
|||
| titul = Co jsme my lidé zač: německá barokní poezie |
|||
| vydavatel = BB/art |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok = 2001 |
|||
| počet stran = 89 |
|||
| isbn = 80-7257-592-9 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Malura |
|||
| jméno = Jan |
|||
| příjmení2 = Kosek |
|||
| jméno2 = Pavel |
|||
| titul = Čistý plamen lásky: výbor z písní pobělohorských exulantů ze Slezska |
|||
| vydavatel = Host |
|||
| místo = Brno |
|||
| rok = 2004 |
|||
| počet stran = 360 |
|||
| isbn = 80-7294-116-X |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Novák |
|||
| jméno = Jaroslav |
|||
| titul = Kapka rosy tekoucí: malý výbor z barokní poezie |
|||
| vydavatel = Blok |
|||
| místo = Brno |
|||
| rok = 1968 |
|||
| počet stran = 75 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Pelán |
|||
| jméno = Jiří |
|||
| odkaz na autora = Jiří Pelán |
|||
| titul = Hvězda v noci, duha ve dne / Gabriello Chiabrera, George Herbert, Jean-Baptiste Chassignet, Paul Fleming |
|||
| vydavatel = Opus |
|||
| místo = Zblov |
|||
| rok = 2015 |
|||
| počet stran = 135 |
|||
| isbn = 978-80-87048-44-3 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Sládek |
|||
| jméno = Miloš |
|||
| odkaz na autora = Miloš Sládek |
|||
| titul = Malý svět jest člověk, aneb Výbor z české barokní prózy |
|||
| vydavatel = H&H |
|||
| místo = Jinočany |
|||
| rok = 1995 |
|||
| počet stran = 255 |
|||
| isbn = 80-85787-84-9 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Sládek |
|||
| jméno = Miloš |
|||
| odkaz na autora = Miloš Sládek |
|||
| titul = Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století |
|||
| vydavatel = Argo |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok = 2005 |
|||
| počet stran = 525 |
|||
| isbn = 80-7203-709-9 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Tichá |
|||
| jméno = Zdeňka |
|||
| titul = Růže, kterouž smrt zavřela: výbor z české poezie barokní doby |
|||
| vydavatel = Odeon |
|||
| místo = Praja |
|||
| rok = 1970 |
|||
| počet stran = 699 |
|||
}} |
|||
=== Literatura v češtině === |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Bočková |
|||
| jméno = Hana |
|||
| titul = Knihy nábožné a prosté: k nábožensky vzdělávací tvorbě doby barokní |
|||
| vydavatel = Matice moravská |
|||
| místo = Brno |
|||
| rok = 2009 |
|||
| počet stran = 256 |
|||
| isbn = 978-80-86488-58-5 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Kalista |
|||
| jméno = Zdeněk |
|||
| odkaz na autora = Zdeněk Kalista |
|||
| titul = České baroko |
|||
| vydavatel = Evropský literární klub |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok = 1941 |
|||
| počet stran = 351 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Malura |
|||
| jméno = Jan |
|||
| titul = Meditace a modlitba v literatuře raného novověku |
|||
| vydavatel = Ostravská univerzita v Ostravě |
|||
| místo = Ostrava |
|||
| rok = 2015 |
|||
| počet stran = 278 |
|||
| isbn = 978-80-7464-698-0 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Martinek |
|||
| jméno = Libor |
|||
| odkaz na autora = Libor Martinek |
|||
| titul = České a polské literární baroko / Czeski i polski barok literacki |
|||
| vydavatel = Slezská univerzita v Opavě |
|||
| místo = Opava |
|||
| rok = 2021 |
|||
| počet stran = 319 |
|||
| isbn = 978-80-7510-435-9 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Sládek |
|||
| jméno = Miloš |
|||
| odkaz na autora = Miloš Sládek |
|||
| titul = Vítr jest život člověka aneb Život a smrt v české barokní próze |
|||
| vydavatel = H&H |
|||
| místo = Jinočany |
|||
| rok = 2000 |
|||
| počet stran = 323 |
|||
| isbn = 80-86022-47-1 |
|||
}} |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Vašica |
|||
| jméno = Josef |
|||
| odkaz na autora = Josef Vašica |
|||
| titul = České literární baroko |
|||
| vydavatel = Atlantis |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok = 1995 |
|||
| počet stran = 360 |
|||
| isbn = 80-7108-123-X |
|||
}} |
|||
=== Cizojazyčná literatura === |
|||
*{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Schöne |
|||
| jméno = Albrecht |
|||
| titul = Emblematik und Drama im Zeitalter des Barock |
|||
| vydavatel = C. H. Beck |
|||
| místo = München |
|||
| rok = 1993 |
|||
| počet stran = 279 |
|||
| isbn = 3-406-37113-2 |
|||
}} |
|||
{{Literární epochy, proudy a směry}} |
{{Literární epochy, proudy a směry}} |
||
Verze z 30. 7. 2021, 23:02
Barokní literatura nebo také literatura doby baroka je literatura, která byla napsána v období baroka, tedy v 17. století, popřípadě ještě v první třetině 18. století. Její časové vymezení může lišit podle zemí a podle badatele. Václav Černý dával počátek barokní éry do souvislosti s dobovými náboženskými válkami v jednotlivých oblastech (třicetiletá válka, anglická občanská válka, hugenotské války) a navazujícím pocitem zmaru a nicotnosti člověka a světa.[1] Ve Francii je literatura tohoto období často označována za raný klasicismus, byť zejména v novějších textech se již hovoří i o francouzské barokní literatuře.[2] Někteří moderní badatelé, například Miloš Sládek nebo Jan Malura, také upozornili na značnou kontinuitu mezi obdobím humanismu a barokem, například ve způsobu rozšiřování literárních textů, tématech děl, silném vlivu antiky nebo převládajících žánrech. Malura proto za vhodnější označil pojem literatura raného novověku, do nějž lze zahrnout díla vzniklá zhruba mezi lety 1550 a 1750.[3]
Barokní literatura navazuje na antické a humanistické písemnictví, což ve spojení s důrazem na náboženství často vede k fantastickým analogiím a mísení motivů nebo postav klasického starověku či pohanství a motivů křesťanských. Jedním z klíčových motivů je vanitas, marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života. Často se objevuje rovněž obraz světa jako divadla, iluze nebo snu. Významnou hodnotou je pro barokní spisovatele vynalézavost, nejčastěji v oblasti jazyka (anagramy, akrostichy, zvukomalebnost textů) a obraznosti (prácemi s metaforami, alegoriemi, podobenstvími, emblematikou a podobně).[4]
Kromě antických a humanistických zdrojů čerpala barokní literatura silně také ze středověkého písemnictví. K nejvýznamnějším žánrům patřila legenda, duchovní píseň a kázání, objevovaly se podrobné historiografické spisy, rozvíjela se duchovní i světská lyrika. Obzvláštní důraz byl kladen na vynalézavost a dokonalost formy. Po celé Evropě vznikal typ poezie vystavěný na rafinovanosti, nepřímém naznačování a složitých metaforách: v Itálii marinismus, ve Španělsku góngorismus, v Anglii metafyzické básnictví, ve Francii preciózní literatura.[5] Rétorická obratnost, důvtip a schopnost nalézání překvapivých vztahů se uplatňovala také v kázáních, v jejichž konceptuální poloze šlo o nalézání nečekaných souvislostí a jiskřivou rozumovou argumentaci.[6]
Ve Španělsku, kde barokní tvorba získala silnou pozici, tvořili v 17. století dramatikové Lope de Vega a Pedro Calderón de la Barca, básník Luis de Góngora y Argote a jeho následovníci či filosof a teoretik Baltasar Gracián. V Itálii literaturu ovlivnili básníci Giambattista Marino a Gabriello Chiabrera, směšnohrdinský epik Alessandro Tassoni, jakož i produkce dobrodružných románů a commedia dell'arte. Německé barokní písemnictví zastupuje Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, autor pikareskního románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus, básník a dramatik Andreas Gryphius či mystik a básník Angelus Silesius. V některých západoevropských zemích se baroko jako literární fenomén dlouho nebral v potaz, moderní literární historie však za barokní začala označovat i některé autory ve Francii (kde je hlavním představitelem dramatik Pierre Corneille se svým Cidem) a v Anglii (kde je takto popisován John Milton, autor Ztraceného ráje). Česká barokní literatura byla ovlivněna politickou a kulturní situací po bitvě na Bílé hoře. Do exilu odešli významní nekatoličtí myslitelé, zejména myslitel a pedagog Jan Amos Komenský, ale i mnozí další, například historik Pavel Skála ze Zhoře. Domácí, rekatolizovanou tvorbu pak reprezentuje Adam Michna z Otradovic se svými písněmi, básník Bedřich Bridel či autoři rozvíjejícího se dějepisectví, v němž k významným tvůrcům patřil jezuitský historik a jazykovědec Bohuslav Balbín.
Vymezení vůči renesanci a klasicismu
Ve většině zemí je přechod mezi renesančním humanistickým písemnictvím a barokní literaturou velmi pozvolný. Pro popis tohoto přechodného období se obvykle užívá výraz manýrismus – ten je vnímán současně jako dovršení renesančních ideálů a jako období, kdy do umělecké tvorby začínají vstupovat prvky, naplno rozvinuté v baroku. Přestože v českém prostředí je jako přirozený politicko-kulturní předěl vnímána třicetiletá válka, literární tendence pozdního humanismu jsou podobné barokní tvobě. Někteří čeští badatelé, například Jan Malura, proto navrhují tato dvě období nerozdělovat, místo toho zkoumat a popisovat jejich produkci společně jakožto „literaturu raného novověku“.[3]
Ještě problematičtější je poměr baroka a klasicismu, směru, jenž po něm podle tradičních koncepcí dějin umění následuje.[7] Vztah těch dvou období, která se částečně překrývají, je obzvláště v oblasti literatury obtížně vymezitelný. Ve Francii bývají za barokní označována díla, která vznikala v letech 1590 až 1660, o klasicismu se však hovoří již od 30. let 17. století. Některá z významných děl této epochy mohou být proto označena jak za barokní, tak za klasicistní – příkladem může být Corneillovo drama Cid (1637), postavené na oblíbeném barokním střetu střetu lásky a cti, nebo Kněžna de Clèves (1678) markýzy de La Fayette, barokní svou milostnou zápletkou, avšak přesahující baroko svou románovou psychologizovaností. Kromě toho jsou klasicizující tendence jevem původně renesančním a v průběhu 16. a 17. století docházelo v zemích jako Itálie nebo Francie k jejich nepřerušenému rozvíjení.[8] Podle názoru některých badatelů může být klasicismus 17. století ve skutečnosti tlumenou variantou baroka, jak o francouzském klasicismu tvrdil Leo Spitzer.[9] Naopak v českém prostředí bývá za barokní často označována i literatura druhé poloviny 18. století, byť šlo o tvorbu doznívající a málo osobitou; klasicistní tendence začínají převládat teprve na jeho sklonku.[10]
Problematický je rovněž výraz rokoko, který se ve většině zemí pro popis literatury běžně nepoužívá, italské prostředí jej však přijímá a vůči baroku rokoko vymezuje jeho galantní milostnou hravostí. Ta je spojena především s literární akademií Arcadia, jež byla založena v roce 1690.[11]
Charakteristika
Inspirační zdroje
Barokní literatura se poměrně otevřeně hlásí ke svým předchůdcům. Hojně čerpá z antické literatury i mytologie, v textech se běžně objevují starověká božstva či hrdinové. Mnohé klasické antické spisovatele, například Martiala, vnímá jako závazné vzory, pracuje se středověkými motivy a žánry a rozvíjí také četné impulsy z období renesančního humanismu, například emblematiku.[4]
Zatímco renesanční humanismus oceňoval nadvládu ducha a idealistické myšlení, na počátku baroka znovu zesílil náklonnost k univerzitnímu aristotelismu s jeho zájmem o přírodu. Badatelé jako Johannes Kepler (1571–1630), Galileo Galilei (1564–1642), René Descartes (1596–1650) či Francis Bacon (1561–1626) formulovali nové myšlenky, zejména na poli fyziky (astronomie, mechanika, optika), matematiky a filosofie. První polovina 17. století bývá proto popisována jako klíčové období vědecké revoluce. Po polovině 17. století pak aristotelská tradice znovu začala ustupoval, byť na univerzitách stále zůstávala jádrem výuky. Jako vůdčí intelektuální proud ji v souvislosti s novými objevy a zejména s rozpadem předkoperníkovské kosmologie, nahrazuje mechanistické filosofie, tedy výklad světa jako výslednice působení mechanických sil. Filosofie, do té doby víceméně jednotná, se stále ostřeji rozpadá na jednotlivé dílčí a specializované obory, zárodky moderních věd.[12]
Současně došlo k oživení myšlenek starořeckého atomismu, který pro nově zkoumané fyzikální zákony a nový pohled na vesmír představoval výrazně lepší podloží než aristotelovská fyzika. Problém představovaly ateistické možnosti, které tento materialistický pohled na věci skýtal – myslitelé jako Descartes nebo později Isaac Newton) se s touto skutečností vyrovnávali tak, že Bohu přiřkli roli stvořitele atomů, které se ovšem následně pohybují a chovají podle daných fyzikálních zákonitostí.[13]
Pomíjivost
Fyzikální objevy a úvahy formovaly nejen dobové filosofické spisy, ale nepřímo ovlivňovaly také uměleckou tvorbu. Postavení člověka v post-koperníkovském, atomistickém světě, navíc plném válek, epidemií a společenských změn, bylo pociťováno jako vratké. Jedním z klíčových motivů je vanitas, marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života.[4] Barokní éra byla v mnoha ohledech epochou úzkosti a odcizení. Důraz na pomíjivost a prchavost světa se často projevoval jeho zobrazením coby divadla, iluze nebo snu – emblematickým dílem je vlivné Calderónovo drama Život je sen (1635), ale i další texty jako Corneillova Illusion comique (1636) nebo rozjímání postav v Shakespearových hrách.[14] Vyostřená protikladnost životní pesimismu na jedné straně a touhy po nalezení univerzálních řešení a absolutních pravd na druhé straně se projevovala i v užívání vyhrocených stylistických prostředků – barokní autoři s oblibou užívali figury tematizující rozpor, například paradox, oxymóron nebo antitezi.[15]
Typickým obrazem byl jedinec odtržený od společnosti, tíživě pociťující samotu a rozjímající nad tématy zkázy, úpadku a smrti. Melancholický životní pocit byl reflektován dobovou vědou, jak dokazuje úspěch Burtonovy filosoficko-lékařské knihy Anatomie melancholie (1621), jedné z nejpopulárnějších anglických knih 17. století, a rovněž se často stával námětem uměleckých děl. S pocitem nejistoty a zmaru se pak pojily i další oblíbené obrazy: labyrint, knihovna či planeta Saturn, jež v barokním astrologickém myšlení symbolizovala melancholii.[16] O barokní literatuře jako průsečíku zmatků, bolestí a melancholie uvažovali především němečtí myslitelé a spisovatelé jako Walter Benjamin nebo Günter Grass.[17]
Miloš Sládek však upozornil, že tato témata, pojímivost a divadelnost světa, jsou spjatá nejen s barokním myšlením, ale přinejmenším ve stejné míře také s pozdním humanismem. Dynamičnost a překvapivost, často uváděné jako typické atributy literárního baroka, jsou podle něj typické až pro pozdější fáze této epochy, v českém prostředí od 80. a 90. let 17. století. Významnou roli má tak spíše postupné rozbití objektivního humanistického ideálu krásy, k němuž spisovatel směřuje: nově se prosadivší pojetí estetiky chápe krásu jako relativní kategorii, odvislou od lidského vkusu, očekávání a vztahu k autoritám.[18]
Barokní zbožnost
Významným inspiračním zdrojem bylo i nadále křesťanství. V 17. století pokračovalo soupeření mezi římskokatolickou církví a protestantskými církvemi, a to jak na válečném poli, tak v rámci kulturního a intelektuálního střetávání. Pod vlivem Tridentského koncilu, který usiloval o pevnější sblížení církve a věřících, posiloval dohled nad každodenností. Ten existoval jak v podobě sociálního ukázňování, byrokratizace a regulace všech událostí lidského života (křest, sňatek, pohřeb) a důkladné kontroly prováděné v součinnosti se státem, tak v podobě snah o udržování hluboké a „racionální“ zbožnosti širokých mas. 17. století, období konfesionalizace, bývá dokonce označováno za období, kdy došlo k reálné christianizaci Evropy – ve srovnání s „pohanskou“, lidovou a nekontrolovanou zbožností středověku.[19]
Důraz na kultivaci zbožnosti se kromě zvýšené produkce náboženské, modlitební a rozjímavé literatury (zejména ze strany jezuitů a nekatolických autorů), projevil i rozvojem žánru kázání. Zatímco v 16. století ještě převládalo kompozičně poměrně jednoduché a na vzdělání a morální poučení posluchačů zaměřené humanistické kázání, v 17. století se postupně prosadilo konceptuální kázání. Tento typ kázání, k jehož rozšíření silně přispěl Baltasar Gracián, užíval k zaujetí posluchařů posílené estetické a zábavní složky – jeho obraznost využívala například slovníku a obraznosti italské milostné lyriky 14. a 15. století. Nebylo založeno pouze na výkladu jednotlivých, po sobě jdoucích biblických veršů, jak tomu bylo dříve, ale na nalezení nečekané, často vtipné a překvapivé souvislosti, elegantně formulované. Do kázání tak pronikala pravidla žánrů jako epigram nebo emblém.[20] Konceptuální kázání kladlo na intelekt kněží vyšší národy: vyžadovalo znalost rétoriky, důkladnou přípravu a schopnost vynalézavé rozumové argumentace.[6]
Emblematika a alegorie
Neobyčejně populárním barokním žánrem, který si začal získávat oblibu již v období humanismu, byl emblém. Sestával ze tří částí, obrazu (kresby), nápisu (lemmatu) a veršovaného vysvětlení (epigramu). Emblémy vycházely v obsáhlých sbírkách a sloužily jako základ alegorického pohledu na svět a zdroj mravního ponaučení.[21] Příčina této značné obliby je předmětem úvah literárních historiků – Walter Benjamin se domníval, že vzestup emblémů souvisí s fascinací mysliteli 16. a 17. století egyptskými hieroglyfy a snahou o jejich rozluštění a napodobení. Prostřednictvím zmenšených výseků reality a komentářů k nim měla být odhalena podstata věcí. Zlidověním emblematiky však došlo od odklonu od posvátných konotací a zrodu moderního, sekulárního pojetí mnohoznačných symbolů.[22]
Emblémy nabývaly nejrůznějších podob. Někdy se tiskly bez obrázku, jindy se naopak stávaly rozsáhlejšími, než velela norma – anglický jezuitský autor Henry Hawkins ve své sbírce Partheneia Sacra předložil čtenářům emblémy o devíti částech: dvě byly obrazové („emblém“ a „odkaz“), sedm textových (včetně dvanáctiveršového „epigramu“). Starší emblémy byly někdy přepracovávány. George Wither spojil starší vyobrazení z knihy Crispina de Passe a každý z nich doplnit rozsáhlým, třicetiřádkovým popisem, čímž z obrazu učinil pouhé východisko pro text, jenž se stal hlavní součástí.[23] Obliba emblémů vedla k jejich vlivu i na jiné žánry, například na konceptuální kázání nebo na barokní divadlo. V něm se běžně vedle „reálných“ postav objevovaly alegorické postavy (Láska, Strach a podobně), které odpovídaly obrazu svým vzezřením, nápisu svým jménem a epigramu svou deklamací.[24]
Tím, že alegorické postavy vystupovaly po boku nealegorických postav, se barokní alegorie odlišovala od alegorie středověké, kde se objevovaly postavy realistické a figurativní současně. Typická byla také vysoká míra standardizace: alegorické postavy měly nést stejné atributy napříč různými uměleckými díly – Vítězství bylo označeno vavřínem, Rozkoš líčením tváře, Pravda slunečním šatem, křídly a hadem v ruce a podobně.[25]
Prožitek ohromení
Barokní tvorba bývá spojována se záměrem ohromit a dojmout svého diváka či čtenáře. Důraz na prožitek se v literatuře 17. století projevuje patrně nejsilněji oblibou prvků přemrštěných, senzačních, fantastických a tajemných. Tento aspekt zkoumal literární historikové José Antonio Maravall, který ho kladl do souvislosti s postupným soustředěním kultury na masového spotřebitele. Navazující badatelé, například Henry Ettinghausem, pak dokonce vnímali barokní texty, které stavěly na spojení fascinace a hrůzy, jako ranou formu bulváru a laciných „rodokapsových“ krváků. Tyto tendence existovaly v lidové tvorbě vždy, baroko je však výjimečné bohatstvím nestvůrných a hrůzostrašných detailů a rovněž jejich pronikáním do většiny žánrů – nejde pouze o letákovou produkci, ale i o mnohé novely (ve Španělsku tvorba Maríe de Zayas) či legendy (ve Španělsku díla Cristóbala Lozana).[26]
Jiní badatelé, jako Frank J. Warnke nebo R. K. Britton, však interpretovali barokní důrazy právě opačně. Extrémně hyperbolické a pokřivené vyjadřování, jež mělo ohromit, podle nich patřilo ke strategiím didaktických, náboženských a filosofických textů, jejichž cílem bylo poučení a ovlivnění, nikoliv pouhá zábava, a množství čistě zábavní literatury naopak v období baroka pokleslo.[15]
Záliba ve spletitosti
Barokní texty se vyznačují zálibou ve vynalézavosti a složitosti, která díla činila po nezasvěceného mnohdy až nesrozumitelnými. Čtení a psaní poezie se do značné míry stalo rafinovanou, intelektuální zábavou – styly jako góngorismus či marinismus si cenily složité obraznosti a užívalo se složitých metafor a alegorických prvků. Vtip byl ceněn rovněž v oblasti práce s jazykem: vznikaly anagramy, akrostichy, uplatňovala se zvukomalebnost textů a další strategie.[4] Žánrem, ve kterém se myšlenková vynalézavost uplatňovala obzvláště silně, byl epigram, krátký básnický žánr postavený na rétoricky obratném a stručném nalézání nečekaných souvislostí. Nemuselo se nutně jednat o satirické texty, existovaly též epigramy moralizující nebo náboženské, důležité bylo pouze vyvolání údivu či ohromení nečekaným, avšak promyšleným propojením dvou prvků. Vzorem byl římský básník Marcus Valerius Martialis. Epigramy byly často skládány v latině a měly mezinárodní dosah – například texty skotského básníka Johna Owena značně ovlivnily německou epigramatiku.[27]
Spletitost barokního myšlení se demonstrovala také v oblibě labyrintu jako obrazu světa. Gustav René Hocke uvádí, že motiv labyrintu, populární ve starověkém a středověkém myšlení, se znovu „explozivně“ vynořil v 16. a 17. století. Šlo nejen o labyrinty jako součást zahradní a jiné architektury, ale také o literární zpracování tohoto komplikovaného symbolu: z české literatury je známý Komenského Labyrint světa a ráj srdce (1631), podobně laděné texty však vznikaly po celé Evropě. Baltasar Gracián využil obraz matoucího labyrintu plného falešných, nikam nevedoucích bran ve svém alegorickém románu Kritikon (1651–1657) a barokní próza jako taková bývá někdy charakterizována jako „labyrintická“.[28]
Zkoumání barokní literatury
Až do první světové války bylo baroko chápáno českými literárními historiky, v souladu s obrozenským naladěním, období „temna“, spojeného s literárním a intelektuálním úpadkem, z uměleckého hlediska málo zajímavé. Teprve v období první republiky došlo k přehodnocení jednoznačného odsouzení a k novému docenění barokní estetiky a tvorby, mimo jiné pod vlivem snah o obranu pobělohorského období ze strany katolické inteligence. Po roce 1948 však bylo zkoumání barokní literatury znovu na dlouhou dobu potlačeno a k déletrvajícímu oživení došlo až po roce 1989.(125-126) Povahou a vymezením baroka se v rámci moderní české literární vědy zabývali především Václav Černý a Zdeněk Kalista. Jako vykladači a kritikové barokních textů se uplatnili také František Xaver Šalda, Arne Novák, Herbert Cysarz, Antonín Škarka, Josef Válka, Zdeněk Rotrekl a Alexandr Stich. K důležitým editorům výborů barokních textů lze zařadit zejména Josefa Vašicu a Viléma Bitnara.[29]
Také němečtí badatelé se k baroknímu písemnictví dlouho stavěli velmi skepticky – v 18. století estetik a historik umění Johann Winckelmann postavil do kontrastu nádhernou antickou prostotu na jedné straně a vyumělkovanou, dekadentní marinistickou tvorbu na straně druhé. Také v německém romantickém pojetí vycházejícím z Herderových tezí bylo baroko odsuzováno – jakožto fenomén spojený s dvorskou kulturou, univerzitním intelektuálství, a především jako cizorodý (francouzský, španělský) prvek v organismu německého písemnictví. 19. století pak přidalo fascinaci renesančními díly, která byla, zejména Jacobem Burckhardtem, chápána jako antiteze barokního tvoření. Teprve ve 20. století začalo být baroko znovu oceňováno a ve 30. letech se karta dokonce dočasně zcela obrátila. V souladu s představou historie jako vývoje, kdy je slabší vytlačováno silnějším, bylo národními socialisty vnímáno baroko jako silné, germánské a mužné hnutí, přirozeně překonávající ne-germánskou, slabošskou renesanci. Na konci 20. století začala být literatura 17. století v Německu zkoumána jako složitý, obtížně zobecnitelný fenomén, jen s obtížemi vystihnutelný výrazem „baroko“. Část německých badatelů začala baroko chápat především jako hnutí vybraných autorů, od Martina Opitze k Christianu Weiseovi, spojených se snahami o literární a jazykové reformy; jiná část badatelů označení zcela zavrhla a volí méně problematický popis „literatura 17. století“.[30]
Barokní literatura v jednotlivých zemích
Česko
V české literatuře se barokní tendence začínají naplno projevovat po bitvě na Bílé hoře (1620), v souvislosti s rekatolizací a emigrací nekatolické inteligence. Václav Černý české baroko rozdělil na předbarokní generaci (protobaroko), čtyři barokní generace v letech 1620 až 1740 a takzvané baroko po baroku. K předbarokní generaci (před rokem 1620) se řadí renesanční a humanističtí spisovatelé, kteří baroko připravovali (například Karel starší ze Žerotína), jakož i raná tvorba jezuitského řádu v českých zemích. Nejvýznamnějším tvůrcem první barokní generace (1620–1650) byl Adam Michna z Otradovic, autor kancionálů, mezi protestantskými exulanty pak myslitel Jan Amos Komenský a historikové jako Pavel Stránský ze Zap nebo Pavel Skála ze Zhoře. Druhou barokní generaci (1650–1680) reprezentuje jezuitský historiograf Bohuslav Balbín a básníci Bedřich Bridel a Felix Kadlinský. K třetí generaci (1680–1710) se řadí kupříkladu historik Jan František Beckovský nebo kazatel Matěj Václav Šteyer. Ze čtvrté barokní generace (1710–1740) je nejznámější jezuitský cenzor a básník Antonín Koniáš. K pobarokní tvorbě (1740–1780) se řadí zejména lidové texty.[31]
Itálie
V italské literatuře bylo baroko tradičně ohraničováno smrtí Torquata Tassa (1595), znamenající konec manýrismu, a založením literární akademie Arcadia (1690), se kterou začalo rokoko. Literární historikové se této části dějin italské literatury dlouho věnovali nejméně, neboť byla považována za nejúpadkovější. Kromě údajné umělosti a „neupřímnosti“ vyvolávala zejména mezi romantiky odpor i samotná doba vzniku – 17. století (seicento) bylo spojováno s politickou i kulturní nesamostatností pod španělskou nadvládou.[11] Jiří Pelán uvedl, že jako první a klíčovou osobnost italského baroka by měl být z komparatistického pohledu přijímán již samotný Tasso, obvykle chápaný jako reprezentant závěrečné fáze renesance nebo představitel manýrismu. Teprve v kontextu Tassovy tvorby, zejména jeho nábožensko-hrdinské epopeje Osvobozený Jeruzalém (1580), je podle Pelána možné uchopit vnitřní dynamiku italského baroka. Ta je založena na marinistickém přetvoření tassovského odkazu tím, že byla potlačena síla jeho obsahu (svár pravdy a bludu, mravního kladu a záporu, touhy a povinnosti) a nahrazena vynalézavou hrou s formou. Tassovy mučivě erotické a tělesné důrazy se například proměnily v galantní milostná dobrodružství.[32]
Italská barokní kultura 17. století byla určována především marinismem. Ten vycházel z díla básníka Giambattisty Marina (1569–1625) a desítek jeho epigonů, píšících složitou a vyumělkovanou poezii.[33] Nejnapodobovanějším dílem se stal Marinův Adonis (1623), vzor vytříbenosti a preciznosti. Poetické i prozaické texty tohoto období byly proto často spíše řečnickými cvičeními.[34] Italské baroko však zplodilo i originální tvůrce. Patřil k nim básník Gabriello Chiabrera (1552–1638), v mládí ovlivněný jak antickou tradicí, tak francouzským stylem Pierra de Ronsard a skupiny Plejáda. Umně napodoboval formy starověkých vzorů (Pindaros, Anakreón, Alkaios, Horatius), spojoval je však se strofickými a metrickými inovacemi a zaměřoval se na muzikální kvalitu veršů. Značně tím ovlivnil některé z oblíbených dobových hudebních žánrů, například canzonettu nebo madrigal. Chiabrerovi následovníci Antonio Muscettola (1628–1679) a Francesco Lemene (1634–1704) později jeho typ anakreontské poezie spojili s galantními motivy, a předznamenali tak rokokový vkus akademie Arcadia.[35]
Proti marinismu s jeho rozmáchlým stylem a extravagantními metaforami se stavěla část „klasicizujících“ básníků, kteří prosazovali nápodobu antických literárních vzorů a marinistickou rozpustilost nahrazovali moralizujícím a patriotickým patosem. Takovým tvůrcem byl diplomat Fulvio Testi (1593–1646), autor anonymního Pianto d'ltalia (Žalozpěvu Itálie), v němž tepal úpadek země pod španělskou nadvládou. Ve druhé polovině 17. století pak psali Vincenzo da Filicaia (1642–1707) a Alessandro Guidi (1650–1712). Přestože však odsuzovali přemrštěnost marinistických básní, sami využívali značnou míru patosu a až teátrální rétoriku.[36]
Významnou roli hrála také humorná díla. Největším jménem italské barokní satiry byl neapolský básník Salvator Rosa (1615–1673), ještě hojněji však satirická tvorba v Toskánsku, kde působil Giovanni Battista Ricciardi (1623–86) a další básníci. Dříve velmi populární hrdinská a rytířská epická poezie byla parodována směšnohrdinskou tvorbou. Prvním významným představitelem se stal Alessandro Tassoni (1565–1635), jehož La secchia rapita (Uloupený kbelík) se stal žánrovým vzorem. Mezi Tassoni následovníky lze počítat Francesca Braccioliniho (1566–1645), který zesměšňoval mytologická témata, nebo Carla de' Dottori (1618–68), který se kromě parodického zpracování sporů mezi italskými městy stal i autorem jedné z nejvýznamnějších divadelních her v seicentu, tragédie Aristodemo.[37] Za nejnadanějšího autora tragédií však bývá označován Federico Delia Valle (asi 1560–1628), skladatel biblických a dvorských dramat. Rovněž komedie byla po polovině století oživena impulsy ze španělských komedii romantických intrik – do italské tvorby je uvedl zejména Iacopo Cicognini (1577–1633). Doba mezi lety 1570 a 1630 byla v neposlední řadě zlatým obdobím commedie dell'arte, napůl improvizované komedie vyznačující se značnou energií až obscenitou. Ve druhé polovině století získaly italské herecké společenosti commedie dell'arte úspěch i jinde v Evropě, především ve Francii, v samotné Itálii však začala vitalita žánru v této době již upadala.[38]
V oblasti prózy je italské baroko spojeno s prudkým rozvojem románu, byť se produkce tohoto nového žánru po jeho značném úspěchu v 60. letech 17. století téměř zastavila. Jako prototypická díla tohoto žánru plného milostných a válečných dobrodružství lze uvést román Assarinův (1602–1672) Stratonica (1635) či Morandův (1589–1656) román La Rosalinda (1650). Sladký milostný život až libertinského ražení popisoval Girolamo Brusoni (1614–86). Existovaly však též romány zbožné a moralizující, autorem takových děl byl například Anton Giulio Brignole-Sale. I nadále se pokračovalo v psaní a shromaždování boccacciovských novel – v Janově takto působil Anton Giulio Brignole Sale (1605–1665), v Benátkách Giovanni Sagredo (1617–82). Giambattista Basile (1575–1632) sebral první italskou pohádkovou sbírku (Cunto de li cunti, vydána posmrtně mezi lety 1634 a 1636). Oblíbený byl rovněž žánr cestopisu. Florentský obchodník Francesco Carletti (asi 1573–1636) vydal své zápisky z patnáctileté cesty kolem světa, zatímco Pietro Delia Valle (1586-1652) zachytil putování po Blízkém Východě a Indii v dopisech. Své memoáry publikovali četní významní členové dobového kulturního života: kromě jiných básník Gabriello Chiabrera, dramatik Carlo de' Dottori či kardinál a historik Guido Bentivoglio (1577–1644).[39]
Španělsko
Španělské baroko je spojeno především s neobyčejným rozkvětem dramatu. Na hranici renesance a baroka stojí Lope de Vega, autor více než dvou tisíc dramat, oblibu získal především Ovčí pramen (1619). K Lopeově škole se řadí také Tirso de Molina. Nejproslulejším dobovým španělským dramatikem se však stal Pedro Calderón de la Barca, intelektuálně založený tvůrce milostných komedií, krvavých dramat pohaněné cti a her zkoumajících duchovní a mravní zákonitostí lidských osudů. Napsal dramata jako Znamení kříže (asi 1625), Život je sen (1635) nebo Lékař své cti (1637). Také on dal vzniknout celému dramatickému směru, Calderónově škole.[40]
Nejvýznamnějším španělským barokním básníkem je Luis de Góngora y Argote, spojující silnou citovost s neobyčejnou schopností vynalézavé básnické konstrukce pohybující se na hranici srozumitelnosti. Jeho poezie získala značné množství napodobitelů, což vedlo k vzestupu góngorismu.[41] Konkurenčním směrem byl pak konceptismus, založený naopak na rafinovaných poetických hrách s myšlenkou a jejím originálním vypointování. Jeho tvůrcem a čelným představitelem se stal Francisco de Quevedo.[42]
Myšlenky konceptismu ovlivnily též homiletiku. Konceptuální kázání, postavené kolem nové, překvapivě odhalené hluboké myšlenky, ostrovtipně vyjádřené a potvrzené výrokem autority, se rozšířilo po celé Evropě. Teoreticky tento způsob kázání popsali Emanuele Tesauro a Baltasar Gracián.[43]
Německo
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, nejvýznamnější prozaik německé barokní literatury, využil ve svých textech osobní zážitky z třicetileté války. Jeho nejslavnějším dílem je Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668), lidově laděný román s pikareskními a nevybíravě satirickými prvky.[44]
Německá barokní poezie formálně a metricky stavěla na Knížce o německém básnictví (1624) Martina Opitze. Zejména na něj navazovala slezská básnická škola, jejímž patrně nejslavnějším představitelem je Angelus Silesius.[45] Pozdní baroko v německé poezii reprezentuje druhá německo-slezská poetická škola, pod niž spadají básníci jako Daniel Casper von Lohenstein nebo Christian Hoffmann von Hoffmannswaldau. Vyznačuje se zjemnělou oduševnělostí a dekorativností.[46] Za největšího z německých básníků a dramatiků 17. století je nicméně považován Andreas Gryphius.[47] V jeho básnickém díle se objevují motivy zániku a rozkladu – pouze prostřednictvím hrůzostrašných obrazů mrtvých se člověk může poučit o životě a věčnosti, jak Gryphius ukázal například v básni Myšlenky o krchovu, místě odpočinku zesnulých (1657).[48]
Anglie
Britští badatelé dříve zahrnovali anglickou literaturu první poloviny 17. století do klasicismu nebo užívali označení „pozdní renesance“, s tím, že renesance končila teprve Bunyanovým alegorickým románem Poutníkova cesta (1678).[49] Ani moderní anglické literární věda však koncept baroka plně nepřijala. Hovoří-li se v anglickém kontextu o baroku, pak téměř vždy jen v souvislosti s takzvanými metafyzickými básníky, k nimž se řadí především John Donne.[50] Za nejbaroknějšího z anglických metafyziků je považován Richard Crashaw.[51] K barokní literatuře bývá ale někdy zařazován také John Milton, známý jako autor duchovního eposu Ztracený ráj (1667), rozsáhlé skladby tematizující svobodnou vůli, hřích a mravní zápas člověka se zlem. Václav Černý nazývá Miltona představitelem atletického a militantního baroka.[52]
Baroko jako časově neohraničený fenomén
Protiklad k badatelům, kteří vidí barokní literaturu (či umění vůbec) jako v minulosti uzavřenou a zkompletovanou epochu, tvoří myslitelé vnímající baroko jako obecnější jev, který může mít nové projevy v různých dobách. Švýcarský historik umění Heinrich Wölfflin zavedl v roce 1915 myšlenku klasicismu a baroka jako neustále se vracejících podob umění, přičemž klasicismus označuje vrcholnou fázi, zatímco baroko úpadkovou. Tato úvaha není obecně přijímána, silně však úvahy o baroku ovlivnila.[53] Jiní autoři, jako Gustav René Hocke nebo Ernst Robert Curtius, také pracovali s podobným konceptem dvou estetických koncepcí, jedné koncepce technické a klasicizující a druhé koncpce pravidla porušující a přetvářející. Druhé směřování však neoznačovali jako barokní, nýbrž jako manýristické.[54]
Robert Pynsent chápal českou literaturu jakožto určovanou barokním duchem, jako barokní kontinuum od středověku po 20. století.[29] Zdeněk Rotrekl ve studii Barokní fenomén v současnosti (1995) zdůraznil přítomnost zřetelných stop barokního dědictví dlouho po skončení historického baroka, například u Jakuba Demla, Jana Zahradníčka nebo Františka Halase, a to mimo jiné v jejich zkratkovitých genitivních metaforách („hrad smrti“, „jílec myšlenky“, „rakev stínů“ apod.).[55] Barokní fenomén je podle Rotrekla diskontinuitně rozprostřen po celé české kultuře a v podobě existenciálních a vroucně duchovních pocitů vyšlehává v dílech autorů, kteří o historickém baroku třeba ani nevědí.[56]
Úvahy o návratu baroka či barokních způsobů psaní se objevují také mimo české země. V anglické literatuře vidí literární kritika „novobarokní“ estetiku vidí například u katolických básníků 19. století, kteří na ideje 17. století navazují – například u jezuitského autora Gerard Manleyho Hopkinse (1844–1889) nebo u mystika Francise Thompsona (1859–1907).[57]
Reference
- ↑ ČERNÝ, Václav. Barokní divadlo v Evropě. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2009. 246 s. ISBN 978-80-87053-33-1. S. 16.
- ↑ ČERNÝ, Václav. Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti 3. Baroko a klasicismus. Jinočany: H & H, 2005. 678 s. ISBN 978-80-7319-011-8. S. 18.
- ↑ a b MALURA, Jan. K charakteristice baroka v české literatuře. Česká literatura. 2005, roč. 53, čís. 3, s. 383–384. ISSN 0009-0468.
- ↑ a b c d BORSÒ, Vittoria; TRÁVNÍČEK, Jiří. baroko, literární teorie. In: NÜNNING, Ansgar; TRÁVNÍČEK, Jiří; HOLÝ, Jiří. Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. ISBN 978-80-7294-170-4. S. 61.
- ↑ Černý (2009), s. 33–35.
- ↑ a b VAŠICA, Josef. Eseje a studie ze starší české literatury. Opava: Verbum, 2001. 359 s. ISBN 978-80-238-7570-6. S. 220.
- ↑ ČERNÝ, Václav. Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti 3. Baroko a klasicismus. Jinočany: H & H, 2005. 678 s. ISBN 978-80-7319-011-8. S. 20.
- ↑ PELÁN, Jiří, a kol. Klasicismus: geneze a vývoj. In: TUREČEK, Dalibor; ZAJAC, Peter. Český a slovenský literární klasicismus. Brno: Host, 2017. ISBN 978-80-7577-186-5. S. 28–52.
- ↑ WELLEK, René. Koncepty literární vědy. Jinočany: H&H, 2005. 229 s. ISBN 978-80-7319-037-8. S. 42.
- ↑ STICH, Alexandr. Rané obrození. In: LEHÁR, Jan; STICH, Alexandr; JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 978-80-7106-308-7. S. 152–153.
- ↑ a b CHERCHI, Paolo. The Baroque. In: BRAND, Peter; PERTILE, Lino. The Cambridge History of Italian Literature. Cambridge: Cambridge University Press, 1999a. ISBN 978-0-521-66622-0. S. 301.
- ↑ SCHUSTER, John A. What Was the Relation of Baroque Culture to the Trajectory of Early Modern Natural Philosophy?. In: GAL, Ofer; CHEN-MORRIS, Raz. Science in the Age of Baroque. Dordrecht – Heidelberg – New York – London: Springer, 2012. ISBN 9789400748071. S. 20–21.
- ↑ GUTHKE, Karl S. The Last Frontier: Imagining Other Worlds from the Copernican Revolution to Modern Science Fiction. Ithaca – London: Cornell University Press, 2005. 416 s. ISBN 9781501745874. S. 159–160.
- ↑ LYONS, John D. Introduction: The Crisis of the Baroque. In: LYONS, John D. The Oxford Handbook of the Baroque. Oxford: Oxford University Press, 2019. ISBN 9780190678470. S. 8.
- ↑ a b BRITTON, R. K. Introduction. In: DE QUEVEDO, Francisco. Dreams: Sueños y discursos. Eastbourne: Oxbow Press, 2008. ISBN 978-0-85668-353-4. S. 14.
- ↑ TURNER, Bryan S. Introduction. In: BUCI-GLUCKSMANN, Christine. Baroque Reason: The Aesthetics of Modernity. London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE Publications, 1994. ISBN 9781446223321. S. 318–325.
- ↑ WEBER, Alexander. Günter Grass's Use of Baroque Literature. Leeds: W. S. Maney & Son, 1995. 191 s. ISBN 9780901286505. S. 23.
- ↑ SLÁDEK, Miloš. Ukotvenost a ukotvitelnost pojmu barok v českých literárních vodách aneb Žvavý článek pro vyvolání diskuse. Česká literatura. 2005, roč. 53, čís. 3, s. 311–313. ISSN 0009-0468.
- ↑ ŠPELDA, Daniel. Renesanční a novověká filosofie. Plzeň: Západočeská universita, 2009. 185 s. S. 73–74.
- ↑ SLÁDEK, Miloš. Láska jakožto žinka štěbetavá a švitorná ani huby nezavírala aneb Několik slov úvodem o raně novověkých kázáních a bezuzdné obraznosti. In: SLÁDEK. Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století. Praha: Argo, 2005. ISBN 525.
- ↑ PETRŮ, Eduard. Vzdálené hlasy: studie o starší české literatuře. Olomouc: Votobia, 1996. 443 s. ISBN 80-7198-162-1. S. 331–334.
- ↑ MACHOSKY, Brenda. Structures of Appearing: Allegory and the Work of Literature. New York: Fordham University Press, 2013. 259 s. ISBN 9780823242849. S. 163.
- ↑ RUSSELL, Daniel. The genres of epigram and emblem. In: NORTON, Glyn P. The Cambridge History of Literary Criticism: Volume III. The Renaissance. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. ISBN 9780521300087. S. 280–281.
- ↑ Petrů (1996), s. 332.
- ↑ Petrů (1996), s. 331–332.
- ↑ CASTILLO, David. Baroque Horrors: Roots of the Fantastic in the Age of Curiosities. Ann Arbor: University of Michigan Press, 2011. 177 s. ISBN 9780472034918. S. 77–79.
- ↑ Russell (1989), s. 282.
- ↑ HOCKE, Gustav René. Svět jako labyrint: manýrismus v literatuře. Praha: Triáda, 2001. 599 s. ISBN 80-86138-21-6. S. 133–135.
- ↑ a b Borsò, Trávníček (2006), s. 62.
- ↑ REINHART, Max. Baroque. In: KONZETT, Matthias. Encyclopedia of German Literature Literature. Chicago – London: Fitzroy Dearborn Publishers, 2015. ISBN 9781135941222. S. 70–71.
- ↑ ČERNÝ, Václav. Až do předsíně nebes: čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha: Mladá fronta, 1996. 457 s. ISBN 978-80-204-0588-3. S. 278–336.
- ↑ PELÁN, Jiří. Kapitoly z francouzské, italské a české literatury. Praha: Karolinum, 2007. 621 s. ISBN 978-80-246-1299-7. S. 352–353.
- ↑ Pelán (2007), s. 352.
- ↑ PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 493 s. ISBN 978-80-7106-152-6. S. 175–176.
- ↑ CHERCHI, Paolo. Lyric Poetry. In: BRAND, Peter; PERTILE, Lino. The Cambridge History of Italian Literature. Cambridge: Cambridge University Press, 1999b. ISBN 978-0-521-66622-0. S. 301.
- ↑ Cherchi (1999b), s. 308–309.
- ↑ CHERCHI, Paolo. Mock-epic and Satire. In: BRAND, Peter; PERTILE, Lino. The Cambridge History of Italian Literature. Cambridge: Cambridge University Press, 1999b. ISBN 978-0-521-66622-0. S. 310–311.
- ↑ MANCINI, Albert N. Theatre. In: BRAND, Peter; PERTILE, Lino. The Cambridge History of Italian Literature. Cambridge: Cambridge University Press, 1999a. ISBN 978-0-521-66622-0. S. 327–332.
- ↑ MANCINI, Albert N. Prose. In: BRAND, Peter; PERTILE, Lino. The Cambridge History of Italian Literature. Cambridge: Cambridge University Press, 1999b. ISBN 978-0-521-66622-0. S. 318–325.
- ↑ Černý (2009), s. 77–100.
- ↑ ČERNÝ, Václav. Kéž hoří popel můj: z poezie evropského baroka. Praha: Mladá fronta, 1967. 280 s. S. 273.
- ↑ Černý (2005), s. 253.
- ↑ MAROSZOVÁ, Jana. Vera mundi lumina: Výbor dominikánských barokních kázání. Praha: Karolinum, 2016. 356 s. ISBN 978-80-246-3148-6. S. 52.
- ↑ STROMŠÍK, Jiří. Grimmelhausen a barokní literatura. In: VON GRIMMELSHAUSEN, Hans Jakob Christoffel. Dobrodružný Simplicius Simplicissimus. Praha: Odeon, 1976. S. 493–495.
- ↑ Černý (2009), s. 42.
- ↑ Černý (2009), s. 33.
- ↑ SPAHR, Blake Lee. Andreas Gryphius: A Modern Perspective. Drawer, Columbia: Camden House, 1993. 168 s. ISBN 978-1-879751-65-1. S. ix.
- ↑ Spahr (1993), s. 65.
- ↑ FRIEDERICH, W. P. Late Renaissance, Baroque or Counter-Reformation?. The Journal of English and Germanic Philology. 1947, roč. 46, čís. 2, s. 132. ISSN 0363-6941.
- ↑ SEGEL, Harold B. The Baroque Poem: A Comparative Survey. New York: Dutton, 1974. 328 s. Dostupné online. ISBN 978-0-525-06118-2. S. 3–14.
- ↑ WILKINSON, D. R. M. Sospetto D’Herode: A Neglected Crawshaw Poem. In: JANSSENS, Gerardus Antonius Maria; AARTS, Flor. Studies in Seventeenth-century English Literature, History and Bibliography. Amsterdam: Rodopi, 1984. Dostupné online. ISBN 978-90-6203-736-0. S. 233.
- ↑ Černý (1967), s. 277.
- ↑ Borsò, Trávníček (2006), s. 59.
- ↑ Pelán (2017), s. 17.
- ↑ ROTREKL, Zdeněk. Skryté tváře. Brno: Atlantis, 2005. 535 s. ISBN 978-80-7108-268-2. S. 308.
- ↑ Rotrekl (2005), s. 321.
- ↑ MORAN, Maureen. Catholic Sensationalism and Victorian Literature. Liverpool: Liverpool University Press, 2007. 320 s. ISBN 9781781386293. S. 248.
Literatura
Výbory
- ČERNÝ, Václav. Kéž hoří popel můj: z poezie evropského baroka. Praha: Mladá fronta, 1967. 280 s.
- DVOŘÁČKOVÁ, Vlasta. Zahrada, ale nevypletá: verše básníků polského baroka. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2013. 116 s. ISBN 978-80-87053-92-8.
- HRON, Zdeněk. Co Bůh není, mrzí mne. Praha: BB/art, 2005. 135 s. ISBN 80-7341-633-6.
- HRON, Zdeněk. Co jsme my lidé zač: německá barokní poezie. Praha: BB/art, 2001. 89 s. ISBN 80-7257-592-9.
- MALURA, Jan; KOSEK, Pavel. Čistý plamen lásky: výbor z písní pobělohorských exulantů ze Slezska. Brno: Host, 2004. 360 s. ISBN 80-7294-116-X.
- NOVÁK, Jaroslav. Kapka rosy tekoucí: malý výbor z barokní poezie. Brno: Blok, 1968. 75 s.
- PELÁN, Jiří. Hvězda v noci, duha ve dne / Gabriello Chiabrera, George Herbert, Jean-Baptiste Chassignet, Paul Fleming. Zblov: Opus, 2015. 135 s. ISBN 978-80-87048-44-3.
- SLÁDEK, Miloš. Malý svět jest člověk, aneb Výbor z české barokní prózy. Jinočany: H&H, 1995. 255 s. ISBN 80-85787-84-9.
- SLÁDEK, Miloš. Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století. Praha: Argo, 2005. 525 s. ISBN 80-7203-709-9.
- TICHÁ, Zdeňka. Růže, kterouž smrt zavřela: výbor z české poezie barokní doby. Praja: Odeon, 1970. 699 s.
Literatura v češtině
- BOČKOVÁ, Hana. Knihy nábožné a prosté: k nábožensky vzdělávací tvorbě doby barokní. Brno: Matice moravská, 2009. 256 s. ISBN 978-80-86488-58-5.
- KALISTA, Zdeněk. České baroko. Praha: Evropský literární klub, 1941. 351 s.
- MALURA, Jan. Meditace a modlitba v literatuře raného novověku. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2015. 278 s. ISBN 978-80-7464-698-0.
- MARTINEK, Libor. České a polské literární baroko / Czeski i polski barok literacki. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2021. 319 s. ISBN 978-80-7510-435-9.
- SLÁDEK, Miloš. Vítr jest život člověka aneb Život a smrt v české barokní próze. Jinočany: H&H, 2000. 323 s. ISBN 80-86022-47-1.
- VAŠICA, Josef. České literární baroko. Praha: Atlantis, 1995. 360 s. ISBN 80-7108-123-X.
Cizojazyčná literatura
- SCHÖNE, Albrecht. Emblematik und Drama im Zeitalter des Barock. München: C. H. Beck, 1993. 279 s. ISBN 3-406-37113-2.
