Habsburkové

Habsburská dynastie
Země	Svatá říše římská Rakousko, České země, Chorvatsko Uhersko, Španělsko, Portugalsko, etc.
Tituly	Římsko-německý císař Španělský král Portugalský král Český král Uherský král Rakouský arcivévoda Burgundský vévoda
Zakladatel	Werner I. Habsburský
Rok založení	12. století
Konec vlády	1780 – Habsburská monarchie 1740 – Svatá říše římská 1700 – Španělsko 1640 – Portugalsko
Poslední vládce	Marie Terezie - Habsburská monarchie Karel VI. – Svatá říše římská Karel II. – Španělsko Filip III. – Portugalsko
Současná hlava	rod vymřel
Větve rodu	Albrechtovská linie (†) Leopoldovská linie (†) Španělští Habsburkové (†) Rakouští Habsburkové (†)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Habsburkové (německy (von) Habsburg) byli jedním z nejvýznamnějších panovnických rodů v evropské historii až do svého vymření po meči roku 1740 a po přeslici roku 1780. Jejich dědici a následovníky se stali lotrinští vévodové, známí jako Habsbursko-lotrinská dynastie.

Historie rodu

Původ

Habsburský rod pochází z území dnešního Švýcarska. Podle kroniky Acta Murensia sepsané zhruba roku 1160 v klášteru Muri byl jeho předkem říšský hrabě Guntram Bohatý, který žil zřejmě v druhé polovině 10. století. Pokud by tento Guntram byl totožný s hrabětem Guntramem z Nordgau, kterému císař Ota I. Veliký roku 952 za zradu zabavil část statků, kořeny by Habsburkové měli dokonce v rodu Etichonů, jehož historii lze vystopovat až do období vlády Merovejců. Později díky křížení v rodové linii vznikl pověstný „habsburský ret“, což je dědičná progerie.

Poté, co byl Rudolf IV. Habsburský v roce 1273 zvolen římskoněmeckým králem, obě jeho manželky, Gertruda z Hohenbergu i Isabela Burgundská, se s pomocí kolmarských dominikánů podíleli na rozšíření mýtu, podle něhož Habsburkové pocházeli z rodu Zähringů. Rudolf na tuto legendu poté vědomě navázal, neboť ji využil pro znovusjednocení Švábského vévodství. Ve 14. století Habsburkové svůj původ začali odvozovat od římské rodiny Colonnů, jež se považovala za potomky římských císařů. Koncem středověku Colonny v rodové mytologii nahradili Pierleoni, hrabata z Aventina. Objevily se rovněž legendy, že habsburský rodokmen sahá přes Karlovce a Merovejce až k bájném obléhateli Tróji Hektórovi. Všechny tyto teorie jsou ale ale ve skutečnosti smyšlené.

Nejstarší historie

Nejstarší prokázaný předek rodu Guntram Bohatý měl údajně syna Lanzelina, hraběte z Klettgau, jehož syn Radbot roku 1020 založil již zmíněný klášter Muri. Radbotův bratr Rudolf zase nechal vybudovat klášter Ottsmarsheim v Horním Alsasku. Nejmladší Lanzelinův syn Werner, štrasburský biskup, inicioval výstavbu hradu Habsburg (podle legendy Habichtsburg, Jestřábí hrad, v dnešním kantonu Aargau), podle nějž se příslušníci rodu kolem roku 1100 začali nazývat, a to jako hrabata z Habsburgu. Od 12. do 13. století na něm rovněž sídlili.

Radbotův vnuk Ota II. Habsburský, syn Wernera I., se v roce 1108 zúčastnil tažení císaře Jindřicha V. Sálského do Uherska a o tři roky později byl zavražděn. Také jeho následník Werner II., který se připomíná jako lankrabě Horního Alsaska, se zapojil do císařské vojenské kampaně. Tehdy se jednalo o italskou výpravu Fridricha I. Barbarossy, na níž Werner roku 1167 v Římě podlehl moru. Habsburkové se za jeho vlády zařadili mezi stoupence císařské dynastie Štaufů. Na jeho proštaufskou politiku navázal syn Albrecht III., který se značně zasloužil o rozšíření rodových držav. Po Albrechtově smrti (1199) na habsburský hraběcí stolec nastoupil Rudolf II., velký přívrženec císaře Fridricha II. Štaufského.

Hmotná základna rodu sestávala ze dvou center. První „vlastní“ centrum tvořily staré alodiální statky nacházející se na území dnešního Švýcarska, které byly spravovány z hradů Habsburg, Wildegg a Brunegg. Patřilo k nim i fojtství nad klášterem Muri. Druhé centrum se skládalo rozsáhlých držav v Horním Alsasku soustředěných na levém břehu Rýna mezi Basilejí a Štrasburkem. Pod tyto statky spadaly i fojtství nad kláštery Ottmarsheimem a Murbachem i městem Štrasburkem a hornoalsaským hrabstvím, dále též rozptýlené území s fojtskými právy v Breisgau i nad hrabstvími v Klettgau, Aargau a Zürichgau, pod které mimo jiné patřily švýcarské kantony Zug, Schwyz a Unterwalden. Kromě toho Habsburkové drželi fojtství nad klášterem Säckingen a statky ve Frickgau.

Když Rudolf II. v roce 1232 zemřel, jeho synové Albrecht IV. a Rudolf III. si dědictví rozdělili. Rudolf si z něj odtrhl hrabství v Zürichgau, fojtství nad klášterem Ottmarsheimem i městy Sempachem, Williasau a Laufenbergem, vše ostatní pak zdědil Albrecht. Rod se tím rozdělil na dvě linie − hlavní (Albrechtovu) a Laufenburskou (Rudolfovu).

Vzestup mezi královské rody

Habsburkové postupně rozšiřovali své državy a získávali nové hodnosti. Roku 1273 usedl hrabě Rudolf jako první z rodu na římský královský trůn (od 1438 byli Habsburkové římskými králi, potažmo císaři trvale). Roku 1282 udělil Rudolf I. z tohoto titulu svým synům jako odumřelé říšské léno tzv. babenberské dědictví tedy rakouské země, které roku 1275 odebral ze správy českého krále Přemysla Otakara II., na kterého uvalil říšskou klatbu a kterého roku 1278 porazil a usmrtil v bitvě na Moravském poli. Díky rakouským državám se Habsburkové stali říšskými knížaty.

Roku 1291 spolu uzavřely tři horské kantony na obranu proti Habsburkům dohodu o věčném spolku, čímž vznikla Švýcarská konfederace. V bitvách u Morgartenu roku 1315 a Sempachu roku 1386 Švýcaři porazili Habsburky a umožnili tak další existenci konfederace.

Rudolfův vnuk Rudolf zvaný Kaše usedl roku 1306 jako první člen dynastie na český trůn. Po jeho předčasné smrti se však Habsburkové museli spokojit pouze s rakouskými državami.

Nejmladší bratr tohoto českého krále Rudolfa rakouský vévoda Albrecht II. (nejmladší ze čtyř bratrů) měl 3 syny z nich jen nejstarší Rudolf IV. (v roce 1359 vydal padělané Privilegium maius, které ho mělo povýšit na arcivévodu) nezanechal potomků, a tak vévodský titul přešel na mladšího Albrechta III.

Ten roku 1373 a znovu 1379 rozdělil vládu kvůli častým třenicím s nejmladším bratrem Leopoldem tak, že posléze vládl v Horních i Dolních Rakousích Albrecht III. a Leopold III. ve zbývajících zemích (Korutany, Štýrsko, Tyrolsko, atd.). Vznikly tak starší albrechtinská a mladší leopoldinská linie rodu.

Roku 1611 se stal českým králem Matyáš Habsburský, který se již před svým nástupem zavázal, že za svého života se nebude zabývat nástupnickou otázkou, ale na nátlak katolické církve už v roce 1617 předložil Ferdinandovu kandidaturu. Matyáš ani jeho dva bratři neměli potomky a v úvahu tak přicházeli dědicové ze španělské nebo štýrské habsburské větve. Španělé se nároků na střední Evropu vzdali, a tak byl vybrán Ferdinand II. Štýrský.
Ferdinand II. se narodil 9. července 1578 ve Štýrském Hradci jako syn arcivévody Karla Štýrského a Marie Anny Bavorské. V mládí ho vychovávala jeho matka v rodném Štýrském Hradci. Její výchova byla přísně katolická a v letech 1590–1595 studoval mladý Ferdinand na jezuitské akademii v bavorském Ingolstadtu. Tam jsou pravděpodobně kořeny jeho pozdějšího bigotního katolicismu. Miloval hudbu, divadlo a lov, avšak traduje se, že nebyl příliš statečný a nejraději trávil čas v klidu v rodinném kruhu. Ferdinand II. byl prý dobromyslný, přívětivý, velkorysý a zbožný, ale do života českých zemí zasáhl neobyčejně tvrdě a krutě, jako žádný jiný z Habsburků, vysloužil si zde přízvisko „krvavý“ a dokonce stál i za zavražděním Albrechta z Valdštejna.

Ferdinand nebyl zvolen, pouze přijat za příštího panovníka. Nekatolická opozice ho sice nechtěla, protože Ferdinand prosazoval násilnou rekatolizaci, ale Ferdinand byl bez větších problémů přijat ve vedlejších zemích Koruny české i v Uhrách, což se nekatolíkům vůbec nelíbilo a v březnu roku 1618 byl svolán sjezd nekatolických stavů, který vedl až ke květnové pražské defenestraci. Tímto odbojem začala třicetiletá válka. 24. května byla svržena královská moc a sjezd zvolil zemskou vládu třiceti direktorů. V čele této vlády stál Václav Vilém z Roupova a vrchním velitelem vojsk se stal Jindřich Matyáš Thurn. S českým povstáním souhlasilo Slezsko i obě Lužice, ale Morava zůstala neutrální, protože byla pod vedením Karla staršího ze Žerotína, který se bál otevřeného konfliktu. Karel byl roku 1619 odsunut a jeho nástupce Ladislav Velen ze Žerotína se k povstalcům přidal. Ve stejném roce také zemřel Matyáš a Ferdinand II. se ujal vlády. V červenci se v Praze shromáždil generální sněm stavů zemí Koruny české. Ferdinand II. byl sesazen a sněm zvolil kalvína Fridricha Falckého. Ten byl zvolen i z toho důvodu, že měl za manželku dceru anglického krále Jakuba I., Alžbětu, a stavové věřili, že takto získají na svou stranu mocnou ostrovní říši. Fridrich, přezdívaný Zimní král, byl ale slabý a neúspěšný a po prohrané bitvě na Bílé Hoře, která se odehrála 8. listopadu 1620, utekl a císařská vojska obsadila Čechy i Prahu. Ferdinand Štýrský se opět stal českým králem. Brzy sestavil exekuční komisi, která měla za úkol potrestat stavovský odboj. Nejznámější částí trestu je poprava 27 pánů na Staroměstském náměstí. Původně mělo být 51 popravených, ale po různých přímluvách a intrikách jich zbylo jen 27. Poprava se odehrála 21. června 1621, trvala 4 hodiny a popraveni byli např. Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jáchym Ondřej Šlik, Jan Jesenius a další. Dvanáct hlav pak bylo až do roku 1631 pro výstrahu umístěno na Mostecké věži.

Albrechtinská linie

Podrobnější informace naleznete v článku Albrechtovská linie.

V roce 1437 získali Habsburkové vnukem Albrechta III., kterým byl Albrecht II. (manžel princezny Alžběty Lucemburské) z albrechtovské linie rodu znovu českou a poprvé také uherskou královskou korunu (od roku 1526 je obě drželi trvale).

Albrecht II. ale v českých zemích a Uhersku, stejně tak jako v Římskoněmecké říši nevládl dlouho. Již po dvou letech vlády zemřel roku 1439. Jeho dědicem se stal syn Ladislav V., který získal přídomek Pohrobek. Ten vládl jen do roku 1457, kdy zemřel a tím vymřela albrechtovská linie habsburského rodu po meči. Dědičkami království se staly jeho sestry Anna a Alžběta resp. mladší Alžběta, která se provdala za polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV.

Leopoldinská linie

Podrobnější informace naleznete v článku Leopoldovská linie.

Syn Leopolda III. Arnošt Habsburský byl prvním rakouským panovníkem po Rudolfu IV. který používal (neoprávněně) titul a hodnost arcivévody. Jeho syn a vnuk Leopolda III. Fridrich III. z leopoldské linie se stal po smrti českého krále Albrechta II. roku 1440 římským králem a o dvanáct let poté v roce 1452 byl jako poslední císař korunován v Římě.

Z funkce římského císaře také v roce 1453 uznal platnost dosud nelegálního Privilegium maius, které povyšovalo Rakouské vévodství na arcivévodství (jediné v Říši). Tento titul se poté stal charakteristickým právě pro habsburskou dynastii.

Svatbou Maxmiliána I. s burgundskou dědičkou Marií v roce 1477 se habsburské državy rozmnožily o nizozemské provincie. Svoji obratnou diplomatickou a sňatkovou politikou připravil tento panovník půdu budoucí habsburské hegemonii v Evropě.

Španělští Habsburkové

Roku 1516 zdědil pozdější císař Karel V. (Maxmiliánův vnuk) aragonskou a kastilskou korunu a stal se prvním španělským králem (španělská větev Habsburků vymřela Karlem II. roku 1700). V té době držel jako burgundský vévoda nizozemské provincie, které se staly součástí španělského království. Španělští Habsburkové vládli v letech 1580–1640 také v Portugalsku.

Rakouští Habsburkové

Posledním mužským členem rakouské větve byl Karel VI., otec Marie Terezie, který zemřel roku 1740. Po císařovnině smrti se dědicem Habsburků stala lotrinská (habsbursko-lotrinská) dynastie – potomci Marie Terezie a jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského.

Rodokmen

Rodokmen Habsburku

Panovníci z rodu Habsburků

Seznam českých králů z dynastie Habsburků

• 1. Rudolf Habsburský (1306-1307)
• 2. Albrecht II. Habsburský (1437-1439)
• 3. Ladislav Pohrobek (1453-1457)
• 4. Ferdinand I. (1526-1564)
• 5. Maxmilián II. (1564-1576)
• 6. Rudolf II. (1576-1611)
• 7. Matyáš (1611-1619)
• 8. Ferdinand II. (1619, 1620-1637)
• 9. Ferdinand III. (1637-1657)
• 10. Leopold I. (1657-1705)
• 11. Josef I. (1705-1711)
• 12. Karel VI. (1711-1740)
• 13. Marie Terezie (1740-1780)
  Poznámka: Marie Terezie, Habsburská dědička a manželka císaře Svaté říše římské Františka I. Štěpána Lotrinského od roku 1745. V letech 1740–1780 vládla jako arcivévodkyně rakouská a královna maďarská a česká na základě Pragmatické sankce císaře Karla VI. (který neměl mužského potomka), nikoli jako samostatná „císařovna Svaté říše římské“, jak je někdy mylně označována.

Galerie

• 
  Barvy rodu Habsburků, později říšské barvy.^[zdroj?]
• 
  Tzv. Habsburský páv z roku 1555, zobrazující znaky jednotlivých ovládaných území.
• 
  Maxmilián I. s vnuky Karlem a Ferdinandem
• 
  Císař Karel V. na malbě od Tiziana
• 
  Území ovládané Habsburky roku 1547
• 
  Rozsah iberského panství za vlády Filipa II. Španělského, strýce císaře Rudolfa II.
• 
  Uherská šlechta vzdává hold Marii Terezii, která drží syna Josefa

Odkazy

Literatura

• GALANDAUER, Jan; HONZÍK, Miroslav. Osud trůnu habsburského. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Panorama, 1986. 397 s. 
• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové : životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. 
• KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku : od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. 
• VOCELKA, Karl; HELLER, Lynne. Soukromý svět Habsburků. Praha: Plejáda, 2011. 344 s. ISBN 978-80-87374-29-0. 
• VOCELKA, Karl; HELLER, Lynne. Život Habsburků. Praha: Plejáda, 2012. 344 s. ISBN 978-80-87374-94-8. 
• ŽUPANIČ, Jan. Habsburkové ve 20. století. Historický obzor, 2006, 17 (1/2), s. 2–9. ISSN 1210-6097.

Související články

• Rodokmen Habsburků
• Habsbursko-lotrinská dynastie
• Země Koruny české za vlády prvních Habsburků
• Protihabsburská stavovská povstání v Uhrách

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Habsburkové na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Habsburský rod v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Habsburg ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• Habsburkové a české země
• Otakar Vinař:Z genealogie českých králů – Cesta Habsburků na český trůn (1278–1526)
• (německy) Genealogický strom Habsburků do Marie Terezie
• (anglicky) The Hapsburg Monarchy (Wickham Steed, 1913) eLibrary Austria Project
• arc. Ludvík Salvátor Toskánský – člen Toskánské linie Habsburků
• (německy) Heyden, Jakob van der: Aquila Austriaca. das ist historische Beschreibung und Abbildungen aller römischen Kaiser und Könige, welche von Rudolpho I. biß auff Leopoldum I. auß dem Hause der Graven von Habspurg sind erwöhlet worden. Nürnberg: Fürst, 1660

Autoritní data	Biblio: 2b3b60ec-a630-4f90-84be-a11b3b804eaa NKC: jx20060330026 GND: 118544233 HDS: 019506 LCCN: sh85058164 LNB: 000071523 NLI: 987007293321705171 NSK: 000055201 PLWABN: 9810566615205606 SNK: 147962 VIAF: 50016942, 9192155832955233490001, 305068421, 305497681, 49151776798118012079 WorldCat Identities: viaf-50016942