Protihabsburská stavovská povstání v Uhrách

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Potyčka mezi kuruci a habsburskými vojáky

Protihabsburská stavovská povstání je označení pro sérii ozbrojených vystoupení sedmihradských a uherských stavů, vedených sedmihradskými knížaty nebo uherskými magnáty proti Habsburkům v letech 1604 (začátek Bočkajova povstání) až 1711 (Satmárský mír). Odehrávaly se většinou na území dnešního Slovenska, které tehdy jako jádro Uherského království tvořilo většinu území, které zůstalo z Uherska po turecké invazi v 16. století. Měly těžké následky pro hospodářský a společenský život země.

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

Povstání zapříčinily omezování stavovských privilegií, násilná protireformace a prosazování habsburského absolutismu. Byly i součástí větších válečných konfliktů – patnáctileté války (15931606) a třicetileté války (16181648), v nichž Sedmihradsko a uherští povstalci vystupovali jako spojenci habsburských nepřátel – Osmanské říše nebo protihabsburských koalic ve střední a západní Evropě.

Bočkajovo povstání (1604–1606)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Povstání Štěpána Bočkaje.
Štěpán Bočkaj a jeho hajduci

V čele prvního stavovského povstání stál východouherský magnát Štěpán Bočkaj. Povstalci porazili císařská vojska v Sedmihradsku, obsadili Košice a zmocnili se velké části východního Slovenska. Hlavním cílem povstání bylo zrušit císařské nařízení o zabírání majetků šlechty a svobodné vyznávání protestantismu. V roce 1605 vyvrcholily Bočkajovy úspěchy. Jeho vojska, posílená tureckými oddíly, se zmocnila téměř celého Slovenska a podnikala vpády na Moravu, do Slezska a Rakouska.[1] Bočkajovci vypálili Hodonín, Zlín, Kyjov, Strážnici a další moravská města.[2] Dne 23. června 1606 uzavřeli Vídeňský mír, který zaručoval uherské šlechtě větší zastoupení v centrálních úřadech, ve velitelském sboru a obsazení úřadu palatina. Stavům se zaručovala náboženská svoboda. Turci využili Bočkajova povstání, aby se zmocnili uherské Ostřihomi.[3]

Betlenovo povstání (1619–1622)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Povstání Gabriela Betlena.

Druhé stavovské povstání vedené sedmihradským knížetem Gabrielem Bethlenem mělo v podstatě stejný cíl jako první, protože ze strany Habsburků nebyly dodržovány podmínky Vídeňského míru. V srpnu 1619 vpadl na východní Slovensko, obsadil Košice a nechal se svými přívrženci prohlásit za hlavu Uherska a ochránce protestantů. Jeho vojska, posílená tureckými oddíly, pronikla až na západní Slovensko, kde se zmocnila Nových Zámků, Trnavy a na krátký čas i Bratislavy.

Na sněmu v Bratislavě (leden 1620) byla schválena „konfederace“ s českými stavy a na dalším sněmu v Banské Bystrici (srpen 1620) zvolily stavy Gabriela Bethlena za uherského krále. Po porážce českého povstání na Bílé hoře (8. listopad 1620) nastal obrat i v Betlenovom povstání. Během ofenzívy roku 1621 se císařským vojskům podařilo dobýt Bratislavu, Nitru a další města. Gabriel Bethlen proto uzavřel 31. prosince 1621 s císařem mír v Mikulově. Vzdal se dobytého území a titulu uherského krále. Uherským stavům potvrdil Ferdinand II. práva a privilegia slíbená Vídeňským mírem.

V dalších protihabsburských akcích vystupoval Gabriel Bethlen jako člen několika koalic – s německými protestanty, Nizozemskem a Francií. Vojenské akce v roce 1623 trvaly krátce a znovu selhala spolupráce s protestantskými spojenci. Nová tzv. Haagská koalice v důsledku dánské porážky v Německu také nemohla splnit původní předsevzetí. Gabriel Bethlen začal vojenské akce poměrně pozdě (září 1626). Až v polovině října se v Ponitří spojil s Peterem Mansfeldem a se sasko-výmarským vévodou Janem Ernstem. Kvůli nevhodnému ročnímu období však na Bethlenův návrh nepokračovali ve vojenských akcích. Koncem roku 1626 uzavřel Gabriel Bethlen v Bratislavě mír, který už do konce života neporušil.

Povstání Juraje I. Rákociho (1643–1645)[editovat | editovat zdroj]

Švédové a uherští povstalci během obléhání Brna roku 1645

Dalším povstáním bylo vystoupení Juraje I. Rákociho. Jako spojenec Švédska a Francie využil Rákoci nepříznivou situaci pro Habsburky, aby se prohlásil za ochránce nespokojených uherských protestantů. Ze Sedmihradska pronikl na východní Slovensko a dále na západ (1644). Roku 1645 pronikly Rákociho oddíly znovu na západní Slovensko a spěchaly na pomoc švédskému generálovi Torstensonovi, který obléhal Brno. Na zásah Vysoké Porty přerušil Juraj I. Rákoci I. vojenské akce a vrátil se do Sedmihradska. Na základě Lineckého míru (16. prosince 1645) získal Juraj I. Rákoci do doživotní držby sedm stolic na severovýchodě Uherska, z toho Satmárskom a Sabolčskú natrvalo. Linecký mír rozšířil svobodné vyznávání náboženství i na poddané, ale jinak jeho ustanovení bránily pouze privilegia šlechty, upevňovaly moc a rozšiřovaly majetek Rákociovy rodiny.

Povstání Juraje II. Rákociho (1648–1660)[editovat | editovat zdroj]

Toto povstání se jako jediné neodehrávalo na Slovensku. Sedmihradský kníže Juraj II. Rákoci, syn Juraje I. Rákociho se zde neprozřetelně vrhl do bojů o polský trůn (1656 spolu se Švédy obsadil Varšavu), čímž vyvolal konflikt Sedmihradska s Turky. To mělo za následek úpadek moci Sedmihradska a jeho plnou závislost na Vysoké Portě.

Habsburkové podpořili nově zvoleného sedmihradského knížete Jana Keményie, který se postavil Turkům na odpor, ale Turci Kéményie porazili a zabili a na sedmihradský stolec dosadili svého kandidáta Michala Apáffyho, který až do roku 1687 podporoval Turky a uherské povstalce. Spor o Sedmihradsko posloužil Turkům jako záminka k rozpoutání nové rakousko-turecké války roku 1663.[4]

Tököliho povstání (1678–1686)[editovat | editovat zdroj]

Všeobecná nespokojenost propukla roku 1678 do otevřeného povstání, na čelo kterého se postavil Imrich Tököli, bohatý kežmarský magnát z území Slovenska. Z východního Slovenska pronikl do oblasti báňských měst a na Horní Nitru. Kurucké hnutí (jak se lidoví protihabsburského povstalci – převážně Slováci a Rusíni – asi od 70. let 17. století nazývali) se tímto osamostatnilo od Sedmihradska a jeho základnou se staly stolice na severovýchodě Uherského království. Pod dojmem kuruckých úspěchů svolal císař Leopold I. do Sopronu sněm (1681). Již dříve odvolal absolutistickou formu vlády a na sněmu obnovil uherskou ústavu. Jelikož se strany nedohodly v otázkách náboženství, Imrich Tököli se znovu chopil zbraně. Roku 1682 se Tököli stal králem Horních Uher (tedy východního Slovenska) jako vazal Osmanské říše (podobně jako Sedmihradsko). V letech 1678–1683 podnikali Tököliho kuruci vpády na Moravu, při kterých vypálili Uherský Brod, Frenštát pod Radhoštěm a další města.[5] Během výpravy osmanské armády proti Vídni (1683) Imrich Tököli rozšířil svůj stát směrem na východ skoro na celé Slovensko, ale porážka Turků v bitvě u Vídně znamenala i rychlý konec jeho moci. Tököli byl v této souvislosti Osmany protokolárně nazývaný Král středního Uherska

Povstání Františka II. Rákociho (1703–1711)[editovat | editovat zdroj]

Kapitulace povstaleckého vojska roku 1711

Upevnění postavení Habsburků po vyhnání Turků během velké turecké války a prosazování centralistických opatření Vídní vyvolalo znovu velkou nespokojenost v Uhersku. Povstání Františka II. Rákociho začalo rolnickými vzpourami v severovýchodním Uhersku a mělo na začátku čistě sociální povahu. Zapojením se šlechty se stalo stavovským, ačkoli poddaní představovali nadále významnou sílu. Roku 1703 dobyly Rákociho oddíly horní města a v následujících letech ovládli celé Slovensko. V Sedmihradsku roce 1704 Rákociho zvolili za sedmihradské kníže. V Onoda zbavily stavy Habsburků uherského trůnu (1707) a povstání dosáhlo svého vrcholu. Rákociho povstání podporoval francouzský král Ludvík XIV. Pro vojenské a správní účely povstalecké konfederace byla vytvořena zvláštní poštovní síť.[6]

Dlouhotrvající boje, zpustošená krajina, mor a rozpory v povstaleckém táboře vedly povstání k pomalému úpadku. Navzdory prozíravé zahraniční politice, díky které dostalo povstání významnou podporu ze zahraničí, nedokázalo po skončení války o španělské dědictví odporovat soustředěným silám rakouské monarchie. Roku 1708 prohráli povstalci bitvu u Trenčína a po dalších porážkách povstání ztrácelo své přívržence a upadalo. V srpnu 1711 kapitulovaly zbytky kurucké armády u Satu Mare, kde byl také podepsán Satmárský mír, který zajistil Habsburkům vládu nad Uherskem.

V letech 1703–1709 byla východní Morava pustošena opakovanými nájezdy povstaleckých kuruců,[7][8] kteří vypálili okolo 100 moravských vesnic a pozabíjeli tisíce poddaných.[1][9]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Protihabsburské stavovské povstania na slovenské Wikipedii.

  1. a b Historie loupeživých nájezdů na Moravu přes Kopanický průsmyk (16.-18. stol.). Masarykova univerzita.
  2. Řádění Bočkajovců na Moravě. promoravia.blog.cz [online]. [cit. 2018-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-04-14. 
  3. Revolta proti Habsburkům: Jak Štěpán Bočkaj vyrazil do boje po boku s Osmany. 100+1 zahraniční zajímavost. 6. září 2017.
  4. Pověst o Kobylím žlebu v horách u Jankovic. Deník.cz. 13. července 2008.
  5. 1683 – Začátek konce osmanské expanze do Evropy. Vojenský historický ústav Praha.
  6. VARGA, Alexander. Poštová organizácia počas Rákocziho povstania v Uhorsku. PTT REVUE. Roč. 1981, čís. 3. ISSN 0322-8207. 
  7. Uherské vpády na Moravu
  8. Kuruci povraždili osmdesát lidí. Tvrdoničtí odhalili pomník tragédii. Deník.cz. 18. června 2016.
  9. Kuruci na Moravě v letech 1703 - 1709