Řád templářů

Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu
Pauperes commilitones Christi Templique Salomonici
Červený rovnoramenný kříž s rozšířenými konci a černo-bílý prapor byly obecnými znaky řádu.
Templářská sídla v Evropě roku 1300
Základní informace
Aktivita	1119/1120 – založení řádu 1312 – zrušen Klementem V. bulou Vox in excelso
Kategorie	rytířsko-vojenský řád
Úloha	ochrana křesťanských poutníků v Palestině, obrana křesťanství a církve
Síla	15 000–20 000 členů (10 % rytíři)
Sídlo	al-Aksá na Chrámové hoře Limassol, Kypr Pařížský Templ, Francie Londýnský Templ, Anglie
Země původu	Palestina, Jeruzalémské království
Založil	Hugo z Paynsu Godefroi ze Saint-Omer
Poslední představený	Jakub z Molay (23. velmistr)
Předchůdci	Řád z Monrealu
Nástupci	Řád Kristův (Portugalsko)  Monteský řád (Kastilie)  Řád sv. Jana a Templu (Skotsko)
Působnost	Levanta (Outremer) a Evropa: Jeruzalémské království Jeruzalémské království Kyperské království Kyperské království Antiochijské knížectví Tripolské hrabství Tripolské hrabství Francie Anglie Aragonská koruna Aragonská koruna Kastilie a León Portugalsko Burgundsko Neapolsko německé země České království (od 1232) Moravské markrabství Moravské markrabství Sicílie Mallorka Skotsko Irsko
Motto	„Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam“ („Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu dej slávu“) – Žalmy 115:1
Odznak	rovnoramenný červený kříž s rozšířenými konci (tlapatý kříž), v některých případech černý (vzhled znaku nebyl ustálený)
Oděv	bílé pláště doplněné později o červené kříže, černé či hnědé oděvy s křížem náležely členům neurozeného původu (řádovým bratrům, seržantům a turkopolům) a duchovním (řádovým kaplanům)
Patroni	Kristus – patron „spolubojovník“ Panna Marie – hlavní patronka sv. Bernard – „otec“ řádu sv. Vavřinec, sv. Jiří, sv. Martin, sv. Tobiáš – oblíbená patrocinia

Řád templářů neboli templářský řád (francouzsky Ordre du Temple, latinsky Ordo militum Templariorum), celým názvem Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (latinsky Pauperes commilitones Christi templique Salomonici), byl jeden z nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohli rovnat pouze konkurenční johanité nebo němečtí rytíři. Obecně se používají pojmenování templářští rytíři a rytíři templu (Miles Templi) nebo jen templáři (Templiers).

Řád byl založen roku 1119 nebo 1120 v důsledku úspěšné 1. křížové výpravy do Svaté země (1096–1099). V Levantě, tehdy zvané jako Outremer (Zámoří), vzniklo nové křižácké království, které nemělo dostatek sil k vlastní obraně. U zrodu rytířského řádu stála malá družina evropských rytířů, kteří měli zájem se v dobytém Jeruzalémě usadit a vést mnišský způsob života, avšak coby bojeschopní muži byli povoláni k službě jako organizovaná milice. Společným znakem jeho členů se staly bílé pláště, později doplněné o červené kříže, a na krátko střižené vlasy s dlouhými vousy, to aby se odlišili od běžných šlechticů. Byly jim zapovězeny ozdoby i tehdejší zábavy šlechty jako byly rytířské turnaje, lovy a sokolnictví.

Poslání řádu

Původním posláním templářů bylo zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy k Božímu hrobu na cestě mezi přístavním městem Jaffa a Jeruzalémem po jeho obsazení křižáky. Na cestách ke svatým místům číhala na křesťanské poutníky různá nebezpečí. Mohli být napadeni muslimskými lupiči a některé pevnosti byly stále v rukou Fátimovců. Dále tu byli hladoví lvi. Tyto šelmy byly také jedinými zvířaty, která směli templáři lovit.

Řád se stával populárnějším a zesílil natolik, že se z dříve lokální milice na potírání banditů stala elitní armáda schopná zapojovat se do velkých bitev, přestože počet skutečných rytířů se v poli pohyboval vždy jen v počtu několik desítek nebo stovek těžkých jezdců. Naproti tomu oddíly obyčejných pěšáků a lehkých jezdců mohly dosahovat tisíců mužů. Tím se původní poslání řádu rozšířilo o obranu Kristova hrobu (resp. Jeruzalémského království) osvobozeného od tzv. „nevěřících“, kterými byli předchozí muslimští vládci. Templáři se neměli nikdy účastnit válek proti křesťanským panovníkům, a to ani proti křesťanským odpadlíkům od víry (např. výpravy proti Albigenským, přestože templáři měli i v Languedoku své statky, tohoto úkolu byly pověřeny jiné řády), takže ani napadení Konstantinopole křižáky během čtvrté výpravy.

Pohled na Chrámovou horu, kde měli templáři původní sídlo

Později řád o své poslání přišel, když padly všechny křižácké državy v Zámoří kvůli výbojům egyptských mamlúků. S výjimkou Kypru se všichni členové řádu přesunuli do západní Evropy, kde nahromadili velké jmění díky pokročilejšímu systému bankovnictví.

Řád byl zrušen roku 1312 papežskou bulou Vox in excelso jako nepotřebný, čemuž dopomohla vážná nařčení z hereze a s nimi související ztráta pověsti. Řád poté už nebyl nikdy obnoven. Záhy na něj navázaly menší nově založené řády ve Španělsku a v Portugalsku, ale žádný z nich nedosáhl takového významu ani celoevropského rozšíření. Ve Skotsku zřejmě nebylo zrušení řádu uskutečněno kvůli probíhající válce za nezávislost a klatbě uvalené na skotského krále. Skotští templáři se mohli sloučit s místními johanity (jsou jisté zmínky o „řádu sv. Jana a Templu“) a vytrvat až do reformace.

Historie

Vznik řádu

Po dobytí Jeruzaléma účastníky první křížové výpravy a po ustavení Jeruzalémského království došlo k nárůstu počtu poutníků do Jeruzaléma. Přesto v celém následujícím čtvrtstoletí nebyly cesty v království i blízkosti Jeruzaléma bezpečné a hemžily se lupiči, kteří zabíjeli a okrádali poutníky. Vznik templářského řádu souvisel s touhou poskytnout ochranu neozbrojeným poutníkům. Bezprostředním důvodem ke vzniku řádu mohlo být napadení 700 poutníků na cestě z Jeruzaléma, kdy bylo 300 z nich zabito a 60 zajato muslimskými útočníky z Tyru a Askalonu. Přesné datum založení řádu není známo, ale je pravděpodobné, že vznikl v roce 1119 nebo 1120, přestože kronikář Vilém z Tyru (píšící ale až 50 let po vzniku řádu) uvádí rok 1118.

„	V témže roce 1118 jistí vznešení muži rytířského stavu, pobožní muži, Bohu zasvěcení a bohabojní, se zavázali službou Kristu z rukou patriarchy. Slíbili žít navždycky jako řádní kanovníci, bez vlastnictví, v čistotě a poslušnosti. Jejich předáky byli ctihodný Hugo z Payns a Godefroi ze Saint Omer. Jelikož neměli žádný kostel ani žádné sídlo, dal jim král dočasně obydlí jižně od paláce, blízko chrámu Páně (dnešní mešita Aqsá). ... Král, jeho vznešení muži, také patriarcha a církevní preláti jim svěřili úděly ze svých domén, některé na vymezený čas a některé navěky. Museli se postarat rytířům o potravu a oblečení. Jejich plnou povinností, kterou jim patriarcha a ostatní biskupové uložili za odpuštění hříchů, bylo, že budou chránit cesty a silnice proti útokům lupičů a loupežníků. To se dělalo zvláště na ochranu poutníků.	“
— Vilém z Tyru

H. Lehmann: Hugues de Payens, první velmistr templářů

Hugo z Paynsu, Godefroi de Saint-Omer a král Balduin II., středověká iluminace

První písemná zmínka o řádu pochází z prosince roku 1120, kdy byl první velmistr řádu Hugo z Paynsu svědkem potvrzení výsad johanitů jeruzalémským králem Balduinem II. Od svého vzniku se templáři těšili přízni krále, patriarchy, ale i významných poutníků, jako byli například Fulko V. z Anjou, který se v roce 1120 stal přidruženým členem řádu, nebo Hugo I. ze Champagne, který se v roce 1125 stal řádným členem řádu. Představitelé řádu hráli důležitou roli i v diplomatické aktivitě, když Hugo z Paynsu byl v roce 1127 členem poselstva, které nabídlo sňatek s jeruzalémskou princeznou (a dědičkou) Melisendou hraběti Fulkovi z Anjou. Během této diplomatické mise měl Hugo také získat nové vojáky pro tažení proti Damašku. Už dříve požádal král Balduin Bernarda z Clairvaux, aby pomohl templářům získat papežské schválení řádu.

„	[Bůh] naučil vaše ruce bojovat a prsty válčit...	“
— Bernard z Clairvaux

Vyvrcholením templářské mise v Evropě bylo na koncilu v Troyes v lednu 1129, kde Hugo z Paynsu popsal neformální zásady a skutky bratrstva. Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se činnost templářů začala řídit. V této době měl řád tři sta rytířů, kteří veleli zhruba třem tisícům mužů.

Rozmach řádu

Templářský rytíř ve zbroji (uprostřed), v civilu (vlevo) a řádový kaplan (vpravo)

Během čtvrtstoletí své existence se templářům podařilo dostat do centra dění v Zámoří. Před odjezdem 2. křížové výpravy byli schopni svolat do Paříže 130 svých rytířů, kteří se pravděpodobně s francouzským vojskem vydali na východ spolu s nejméně stejným počtem seržantů a služebných bratří. Během výpravy se řádový mistr ve Francii Evrard z Barres stal jedním z hlavních rádců francouzského krále Ludvíka VII. V průběhu výpravy také král svěřil templářům odpovědnost za ochranu vojska během tažení. Mimo jiné i proto, že měli zkušenosti s tureckou taktikou rychlých útoků jezdectva. Také když se král během křížové výpravy dostal do finanční nouze, byli to právě templáři, kteří mu byli schopni půjčit větší sumu peněz. V červenci 1148 se spolu s křižáckými vojsky podíleli na neúspěšném tažení proti Damašku. Vina za neúspěch tažení byla některými současníky svalována na templáře, kteří prý přijali úplatek, aby obleženému městu tajně pomohli. Brzy po skončení křížové výpravy zemřel velmistr Robert z Craonu a na místě velmistra jej nahradil Evrard z Barres.

Znak řádu v podobě erbu

Na přelomu let 1149 a 1150 dostali templáři od jeruzalémského krále Gazu s cílem zvýšit tlak na muslimský Aškelon.

„	Tito muži, udatní a silní ve zbrani, plní své pověření rozvážně a věrně do dnešního dne. Mocně útočili proti uvedenému městu [Aškelonu] častými tajnými výpady, takže ti, kteří nás dříve udržovali ve strachu zabíráním a pleněním celého kraje, se nyní považují za nanejvýše šťastné, když za modlitby nebo za peníze je jim dovoleno žít dočasně v míru uvnitř hradeb a v klidu se věnovat práci.	“
— Vilém z Tyru

Význam Gazy se ukázal při konečném dobytí města, ke kterému došlo v roce 1153. Při dobývání Askalonu padl velmistr Bernard z Tremelay a nahradil jej André z Montbardu.

V 70. a 80. letech 12. století působilo na východě asi 600 rytířů a 2000 seržantů. Z toho polovina z nich působila v jeruzalémském království a druhá polovina v Tripolisu a Antiochii.

„	V pondělí ráno sedmnáctého dne druhého rabí’u, dva dny po vítězství, nechal Saladin přivést zajaté templáře a špitálníky a pravil: „Očistím zemi od obou těchto dvou nečistých pronárodů.“ Nabídl potom padesát dinárů každému, kdo mu přivede zajatce z jejich řad, a velice rychle mu jich přivedli stovky. A on rozkázal, aby jim usekali hlavy, neboť je chtěl raději zabít, než je mít za otroky. Spolu s ním tam byla řada učenců, súfijů a zbožných mužů a asketů. Všichni sultána žádali, aby mohli každý zabít jednoho zajatce a vytahovali přitom meče z pochev. Sultán seděl, na tváři měl spokojený výraz, zatímco nevěřící byli zachmuřeni, vojsko sešikováno vedle a emírové seřazeni do dvou řad. Někteří sekli, usekli čistě a byli za to pochváleni, jiní se zdráhali, nedosekli a bylo jim to prominuto, další seknout neuměli, vyvolali posměch a nahradili je další za nimi. Viděl jsem muže, kteří se smáli a zabíjeli, kteří mluvili a konali. Kolik slibů sultán naplnil, kolik chvály pro sebe získal, jakou věčnou odměnu pro sebe získal touto prolitou krví, kolik zbožných činů se událo s každým přeťatým krkem! Kolik čepelí se zbarvilo krví pro žádaná vítězství, kolik nemocí vyléčil tím, že peklu navrátil každého jednoho templáře, kolik sil dal vůdcům, které posílil, kolik praporců rozvinul nad neštěstími, která odrazil, kolik náboženských omylů zahubil, aby dal život islámu, kolik mnohobožství rozprášil, aby vystavěl víru v jediného Boha, kolik záměrů potlačil, aby uspokojil společenství věřících, kolik nepřátel rozsekal, aby zachránil přátele!	“
— Imád ad-Dín

G. Doré: Bitva u Hattínu v roce 1187 znamenala zvrat v křižáckých válkách

Templářští rytíři sdílející jednoho koně a řádová zástava beauseant, iluminace Matěje Pařížského

Iluminace Matěje Pařížského s templáři a praporem beauseant

Z katastrofy u Hattínu vyvázlo jen několik templářů. Nejvýznamnějším z nich byl velký komtur bratr Terricus, který se ujal velení nad zbytky řádu. Brzy po bitvě také adresoval dopis papeži Urbanovi a flanderskému hraběti Filipovi (a zprostředkovaně i všem křesťanům i templářům v Evropě), ve kterém vyzýval všechny k vyslání okamžité pomoci křesťanům v Levantě. Během následující muslimské ofenzivy ztratili křesťané většinu území ve Svaté zemi. Už v září 1187 se ze zajetí vrátil velmistr templářů Gerard z Ridefortu, kterého sultán Saladin vyměnil za templářský hrad v Gaze. Velmistrovy osudy v dalších měsících neznáme, ale byl ve vojsku, které v srpnu 1189 shromáždil jeruzalémský král Kvido z Lusignanu k obléhání Akkonu. V boji v okolí města také velmistr 4. října 1189 padl.

Novým velmistrem řádu byl v roce 1191 zvolen (pravděpodobně pod vlivem anglického krále Richarda) Robert ze Sablé.

Když v roce 1244 vypukla válka mezi as-Sálihem Ajjúbem a Ismá'ílem, podpořili templáři vládce Damašku Ismá'íla. Ajjúb se spojil s chorezemskými Turky, kteří v červenci vyplenili Jeruzalém a velmi brutálně naložili s místním obyvatelstvem. Křesťané sebrali velké vojsko a spolu se svými muslimskými spojenci se 17. října u La Forbie střetli se spojenými vojsky Egypta a Chorezmu. Po dezerci muslimských spojenců byla křesťanská armáda zdecimována. Templáři ztratili v bitvě asi 260–300 rytířů včetně velmistra Armanda z Périgordu, který buď padl přímo v bitvě nebo zahynul později v zajetí. Bitvu údajně přežilo jen 39 templářů, 26 johanitů a 3 němečtí rytíři.

Křižák a templář na portugalském obrázku z roku 1917

Model templářského rytíře

V polovině 60. let 13. století zahájil mamlúcký sultán Bajbars dobývání křesťanských území. Templáři ztratili v roce 1266 hrad v Safedu a v roce 1268 Beaufort. Mnohem vážnější však byla ztráta Antiochie. Po jejím dobytí templáři rezignovali na obranu svých hradů v této oblasti a Bagras, La Roche de Roussel a Port Bonnel byly opuštěny. V roce 1271 ztratili další svůj hrad Chastel-Blanc a teprve následujícího roku, kdy bylo zásluhou anglického prince Eduarda uzavřeno desetileté příměří se sultánem Bajbarsem, si mohli templáři alespoň na chvíli oddechnout. Během pouhých sedmi let (1265–1271) se sultánu Bajbarsovi podařilo odstranit celý základ pečlivé templářské organizace v Zámoří.

V 70. letech 13. století podporovali templáři nároky sicilského krále Karla z Anjou na jeruzalémský trůn. Svým postojem si templáři znepřátelili většinu šlechty v Zámoří, která podporovala kyperského krále Huga. Karlovu pozici oslabilo povstání proti jeho vládě na Sicílii. Templáři pak raději podpořili kyperského krále Jindřicha II. (Hugova syna a nástupce).

Když v roce 1277 zemřel sultán Bajbars, na trůně ho nakonec nahradil schopný vojevůdce Kalavun.

„	Maršálek templářů, upřímný muž bodrého srdce, uvěřil sultánovi a vyšel spolu s dalšími ven. Ve věži zůstali jen někteří bratři, kteří byli zraněni. Sultán ihned maršála a templáře zajal a dal všem bratřím a všem mužům srazit hlavu. Když bratři, kteří zůstali ve věži a nebyli tak nemocní, že se nemohli hýbat, slyšeli, že maršálkovi a ostatním byla sťata hlava, postavili se na odpor. Proto začali Saracéni věž podkopávat. Podkopali ji a opřeli ji a ti uvnitř se vzdali. Saracéni vpadli do věže s takovým množstvím lidí, že opory, které věž držely, se zhroutily. Stavba spadla a zahynuli všichni templáři a Saracéni, kteří byli uvnitř. Při svém pádu se věž sklonila do ulice a rozdrtila víc než dva tisíce tureckých jezdců.	“
— Templář z Tyru

Ztráta původního poslání

Granet: Kapitula templářů konaná v Paříži (27. dubna 1147), obraz z roku 1844

Neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na Blízkém východě začaly pádem Jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St. Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád v Zámoří. Templáři i hospitalité museli postupně opouštět všechna dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes Kypr a Sicílii. Johanité se roku 1309 zmocnili byzantského Rhodu.

Varianta černobílé vojenské zástavy bauceant (baucent apod.) s červeným křížem.

Z ekonomických aktivit templářů je zřejmé, že jejich vedení si uvědomovalo neudržitelné pozice na východě. Působili jako mezinárodní bankéři a vydělávali na správě majetku účastníků křížových výprav a z obchodu s Levantou. Je patrné i to, že se po ztrátě Svaté země přeorientovali na budování základen v Evropě pro financování dalšího křižáckého úsilí, ale počátkem 13. století se templáři stali přední ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky žádnému vládci, formálně sloužili jen papeži. Templáři stále disponovali velkou nadnárodní armádou, která byla roztroušená po Evropě, stejně jako jejich hrady, řádové domy a pozemky. Hustá síť hradů a řádových domů byla právě ve Francii.

Pařížský Templ, E. Lavisse

Roku 1212 vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. největší řádové sídlo v západní Evropě, pařížský Templ, který se stal hlavním oficiálním sídlem řádu, na místo toho, které bylo až do zániku řádu na Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků a obrana Kristova hrobu, se zcela vytratil kvůli neexistenci křižáckých držav v Levantě. Řád se nyní věnoval především svým ekonomickým zájmům, přičemž podle některých kritiků se hlavní hodnotou rytířů stalo právě hromadění majetku a finančnictví. Pařížský, ale i londýnský Templ, tehdy sloužily jako velké pokladnice a bankovní domy. V pařížském Templu byla uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované (právo azylu), které využil při nepokojích v roce 1306 dokonce sám král Filip IV. Sličný, který se paradoxně zasloužil o zrušení řádu.

Moc, bohatství a svrchovanost řádu byly samozřejmě trnem v oku evropským panovníkům. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat i francouzský král Filip IV. Sličný. Důvodem mělo být to, že templáři mu údajně odmítali přispět na jeho válečné výlohy. Zda to byla jen záminka nebo skutečný důvod, lze dnes stěží posoudit. V každém případě důvodů k zakročení proti mocné organizaci bylo více než dost. Templáři byli bohatí a suverénní, nepodléhali světské moci ani biskupům a formálně sloužili pouze papeži. Mohli tedy posloužit jen jako prostředek králova mocenského zápasu proti papežskému stolci a postavení papežů nad světskými panovníky. Současně v tom hrálo roli velké pokušení zmocnit se jejich majetku. Král Filip IV. využil klesající popularity templářů a přikývl na plán jeho rádce Viléma z Nogaretu. Ten spočíval v postupné diskreditaci řádu.

Zrušení řádu

Jakub z Molay, poslední velmistr templářů

Templářský řád izolovaný od středověké společnosti byl přirozeně obklopen mnoha tajemstvími, dohady a klepy, kterých mohl král využít k obvinění vůči řádu. Obvinění a svědectví shromážděná jeho rádci obviňovala templáře z mnoha zločinů včetně kacířství, zneuctění svátosti oltářní, sodomie (homosexuálních praktik) a dalších. Francouzský král vyvíjel nátlak na papeže, aby na templáře uvalil klatbu. To odmítl jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Teprve až papež Klement V., který později přesunul papežské sídlo do Avignonu, vyslyšel Filipovy požadavky k zakročení proti templářům (jakož i k řadě dalších požadavků vůči církvi). Klement byl ve svém novém sídle pod daleko větším vlivem francouzské koruny než jiní papežové (v té době Avignon sice nebyl součástí Francie, ale italský básník Petrarca už v této souvislosti hovořil o „avignonském zajetí“).

Templář, olejomalba z 19. století od Wilhelma von Schadow

Je pravděpodobné, že se templáři dozvěděli o přípravách útoku na jejich řád, ale nepovažovali ho za příliš proveditelný. Skutečností však je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po velkých raziích na řád se přemístily do portugalských a skotských přístavů. Poklady řádu byly převezeny a tajné dokumenty zlikvidovány.^[zdroj?]

Ráno v pátek 13. října 1307 (odtud podle některých teorií nešťastný pátek třináctého) začaly masivní razie a hromadná zatýkání templářů po celé Francii. Současně byl všechen templářský majetek zabaven královými zmocněnci.

Řádoví rytíři se nepostavili na odpor a bylo zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jakuba de Molay. Zatýkání templářů bylo nařízeno papežem Klementem i na adresu dalších evropských panovníků, ale požadavek se setkal jen s mizivým ohlasem. V Anglii byli templáři předvoláni k výslechu, ale nedosáhlo se žádného výsledku. Přestože většina prelátů shromážděných na koncilu ve Vienne, který měl rozhodnout o osudu řádu, se zrušením templářů nesouhlasila, byl zrušen papežskou bulou Vox in Excelso s datem 22. března. Rozhodnutí o zrušení bylo zveřejněno 2. dubna 1312. Majetek zrušeného řádu měl být převeden na johanitský řád. Z majetku řádu ale mělo být vyplaceno 200 000 livrů jako odškodné francouzské královské pokladně za údajně vzniklé ztráty.

Věznění, mučení a popravy

Upalování templářů na středověké iluminaci

Upalování templářů na středověké iluminaci

Jacques de Molay a Geoffrey de Charnay upalovaní na hranici, francouzský rukopis z 15. století

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo, takže přiznali vinu (do ledna 1308 se přiznalo 134 ze 138 rytířů zajatých v Paříži, Jakub de Molay po deseti dnech), jiné zlomilo použití útrpného práva. V roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr Jakub z Molay a tři další představení řádu Hugo z Pairaudu, Geoffrey z Gonnevillu a Geoffroy de Charnay, kteří byli 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Postava Jakuba z Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti. Prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 12. května 1310.

„	Jelikož tito čtyři se bez výjimky veřejně a otevřeně přiznali ke zločinům, z nichž byli obviněni, a trvali na svých doznáních, a nakonec si přáli na nich nadále trvat, když koncil urychleně zvážil mnoho věcí na nádvoří veřejného okrsku pařížského kostela v pondělí po svátku sv. Řehoře, byli odsouzeni k těžkému a doživotnímu žaláři. Avšak hle, když se kardinálové domnívali, že záležitost skončili, vzápětí a neočekávaně dva z nich, jmenovitě velmistr a mistr v Normandii, hájíce se úporně proti kardinálovi, který přednesl kázání, a proti arcibiskupovi ze Sens, opět popřeli obě doznání, jakož i všechno, co dříve přiznali.	“
— Kronika Viléma z Nangis

Jakub z Molay popřel svá předchozí doznání s tím, že naopak templáři byli zcela nevinní a řád byl „svatý“. Po krátkém údivu, který mezi soudci jejich popření viny vyvolalo, nařídil král Filip IV., aby byli ještě téhož dne Jakub de Molay i Geoffroy de Charnay upáleni na hranici.

Oprávněnost obvinění z hereze

Teorie a hypotézy

Zapírání Krista templáři během tajného ceremoniálu, Léo Taxil: Les Mystères de la Franc-Maçonnerie, 1886

Dosud není jednoznačně objasněno, zda bylo obvinění templářů z hereze oprávněné a nakolik bylo založeno na skutečných poměrech v řádu. Konspiračních teorií a hypotéz je skutečně mnoho.

Během mučení se někteří templáři doznali k homosexuálním praktikám během iniciačních obřadů a tajného uctívání „hlavy“ nebo lidské lebky označované jako Bafomet nebo Baphomet na zasedáních kapituly. Vůdcové řádu však později taková přiznání obratem popřeli. Zapření předchozí výpovědi bylo ovšem vykládáno jako opětovné upadnutí do hereze a znamenalo přímou cestu na popraviště.

Mnozí historici proto věrohodnost takto vynucených doznání templářů neberou vážně, stejně jako jiná podobná doznání z jiných případů, která byla vynucena během užití útrpného práva, výhrůžek nebo dlouhodobého věznění ve špatných podmínkách. Drtivá většina templářů pocházela z kruhů nižší šlechty, rytíři neměli až na několik výjimek žádné vzdělání. Ve francouzských věznicích jako byl Chinon neměli zastání u církve ani právní zastoupení u soudu, zde se je pouze snažili zlomit za pomoci brutálního mučení a manipulace.

Zapření Krista a sodomie

„	Když mne přijali a dali mi plášť, donesli kříž, na němž byl zobrazen Ježíš Kristus; pak bratr Amaury (převor Francie, osobní přítel svatého Ludvíka) mi řekl, abych nevěřil v toho, jehož obraz vidím, neboť byl falešným prorokem, a ne Bohem. Třikrát mne přiměl, abych se zřekl Ježíše Krista.	“
— Geoffrey de Charnay

Hanlivá středověká ilustrace (kolem roku 1350) naráží na obvinění templářů ze sodomie

Jiní historici předpokládají, že mohlo jít jen o nepochopení tajných templářských iniciačních obřadů, které pocházely z dob křížových výprav a odehrávaly se za „zavřenými dveřmi“. Tyto ceremonie měly zahrnovat „zapření Krista“, „trojnásobné poplivání kříže“ a „líbání zadku mistrů“. Rouhačské praktiky vyvolaly doslova šok u každého nováčka, ale i strach z věčného zatracení.

Podle Barbary Fraelové (která má zásluhu na nalezení vatikánských dokumentů) měly tyto praktiky připomenout pokoření a mučení, se kterými se zajatci mohli setkat v muslimském vězení. Jejich účelem bylo naučit nového člena popřít víru jen na oko, „jen myslí, ale nikoli srdcem“, odbourávat stud a strach z nuceného zapření víry. Ve výpovědích obviněných templářů byl výrok učinil jsem tak jen myslí, ale nikoli srdcem opakován často.

Teorie Fraelové se ovšem rozchází s běžnou praxí,^[zdroj?] kdy věznitelé obvykle nutili zajaté templáře zapřít křesťanskou víru a přijmout islám. Templáři ani johanité na to většinou nepřistoupili (viz zajatci, které Saladin popravil po bitvě u Hattínu) a zpravidla je čekala okamžitá poprava, v lepším případě dlouholetý žalář. Podle jiné teorie se mohlo jednat o trénink odolnosti, podstupování duchovního zápasu, o kterém se zmiňoval už sv. Bernard (sepsal pro prvního velmistra Huga z Paynsu manifest De Laude Novae Militiae, česky Chvála Nového rytířstva), kdy měl templář čelit nejen pozemským nepřátelům, nýbrž i proti nadpřirozeným bytostem (démonům v nebi) a sobě samému.

„	Bratr Humbert potom přinesl bronzový kříž, kde byl zobrazen Ukřižovaný, a nařídil mi zříci se Krista na kříži. Proti své vůli jsem tak učinil.	“
— Jacques de Molay

Podle templáře Roberta z Torteville zavedl tyto zvyky v řádu jistý velmistr, který upadl do sultánova zajetí, a to přímo na jeho příkaz. Popis odpovídá velmistru Gérardovi de Ridefort, který byl skutečně zajat sultánem Saladinem a jako jeden z mála templářů propuštěn za výkupné od řádu, ale ani tato pověst nezní příliš přesvědčivě. Smlouva nebo přísaha s nekřesťanem měla přestat okamžitě platit, pokud bylo učiněno pokání. Navíc tyto údajné zvyklosti, které měly v řádu být zavedeny, nepřipomínají nic z toho, co pochází z blízkovýchodní Levanty. Není jasné, proč by na nich měl trvat egyptský sultán.

Uctívání vousaté hlavy

Související informace naleznete také v článku Bafomet.

Vousatá hlava s třemi tvářemi (Bafomet?) z kláštera v Tomaru z Portugalska, později konvent Řádu Krista, 16. století

Baphomet je jméno údajného idolu templářů, který měli členové řádu uctívat a klanět se mu. Jméno vzniklo patrně ze starofrancouzské zkomoleniny Mahomet, tedy jména proroka Mohameda. Smyslem obvinění mohla být snaha pošpinit řád nařčením z tajného spojenectví s muslimy nebo tajného praktikování islámu. Křížové výpravy do Svaté země měly selhat kvůli templářům, kteří měli být tajnými spojenci muslimů.

Výpovědi templářů se nicméně zcela vymykají všemu, co je pro islám typické, ale může odpovídat bujným představám a předsudkům středověkých křesťanů o islámském náboženství, které šmahem zařadili mezi pohanské kulty provádějící modloslužbu.

Výpovědi uvězněných členů řádu se v této otázce během procesu měnily. Někteří modlu popisovali jako lidskou hlavu vousatého muže s třemi či dvěma tvářemi, jiní jí připisovali rohy nebo templářský čepec, další jako hlavu ženy. Z držení modly byl obviňován především vizitátor Hugo z Pairaudu, který ji při řádových shromážděních svíral v rukou a své bratry vyzýval k jejímu uctívání. Vousatá hlava měla být údajně vyrobena ze dřeva, z mědi či jiného kovu a členové řádu se jí měli dotýkat, popřípadě ji obtáčet šňůrkami, které potom nosili u sebe jako magické talismany.

Podle legendy mělo z této hlavy pocházet bohatství řádu i plodnost země. Předmět ovšem nebyl nikdy nalezena, a to i přesto, že se během procesu po něm pátralo.

Bafomet jako relikviář

Bafomet Josepha von Hammer-Pürgstalla, který ho vydával za autentickou modlu templářů ze 13. století.

Ke komisi byla donesena jakási dutá ženská hlava s nápisem Caput LVIII m, zřejmě se jednalo o relikviář (schránku sloužící k úschově ostatků svatého). Praxe obtáčení nebo dotýkání se šňůrkami o předmět představovalo běžný náboženský zvyk. Běžně se stávalo ve Svaté zemi, že duchovní se dotýkali šňůrami svých hábitů svatých míst, aby do nich přešla část jejich zvláštní magické síly.^[zdroj?]

„	Viděl jsem tuto lidskou hlavu, držel jsem ji a ohmatával během zasedání kapituly v Montpellier a uctíval jsem ji jako ostatní přítomní bratři, ale jenom slovy, nikoliv srdcem.	“
— Hugo de Pairud[zdroj?]

„	Viděl jsem tuto hlavu dvanáctkrát, během zasedání kapituly, zvláště v Paříži... Je to hlava s vousem. Uctívají ji, líbají a nazývají ji svým Spasitelem.	“
— Raynier de Larchant[zdroj?]

„	Viděl jsem tuto hlavu během sedmi kapitul, které vedl bratr Hugo z Pairaudu a další... Když byla ukázána, všichni padli tváří k zemi, zdvihli své kapuce a uctívali ji... její obličej je hrozný, zdálo se mi, že to byl obličej démonův, zlého ducha. Pokaždé, když jsem se na ni podíval, zmocnil se mne velký strach...	“
— Raoul de Gizy[zdroj?]

Někteří badatelé se domnívají, že tyto předměty se vztahovaly spíše k uctívání ostatků sv. Eufémie, jedné z jedenácti panen sv. Uršuly, zakladatele řádu Huga de Payens a sv. Jana Křtitele než k uctívání pohanských idolů nebo ďábla. Jedna z teorií o uctívání „hlavy“ se vztahuje také k existenci Turínského plátna, které mohli templáři získat z kořisti při 4. křížové výpravě, kdy byla křižáky dobyta Konstantinopol. Mohlo se tedy jednat o uctívání „vousaté hlavy“ z tohoto plátna.

Jedna z výpovědí líčila vousatou hlavu s čímsi, co mohlo připomínat „templářským čepec“. Podle jedné z teorií mohla tedy hlava představovat zakladatele řádu Huga z Paynsu. Templáři by uctívali svého prvního velmistra jako svého světce nebo jeho ostatek (a hlava by byla relikviářem). Problémem této teorie je, že žádný templář (na rozdíl od jejich johanitských konkurentů) nikdy nebyl blahoslaven ani svatořečen.

Bafomet v 19. a 20. století

Svobodní zednáři odění jako templáři s Léviho Bafometem, Léo Taxil: Les Mystères de la Franc-Maçonnerie, 1886

Později bylo také připisováno templářským kaplanům vytvoření slova Bafomet pomocí zašifrování (šifrou Atbaš) esoterického pojmu sofia (řec. moudrost).^[zdroj?] Tato interpretace je nicméně kontroverzní a je založena na dohadech.

Templářům dnes bývá mylně připisován hermafrodický Bafomet francouzského okultisty Éliphase Léviho, který byl vytvořen až v 19. století, kdy byly konspirační teorie související s templáři populární. Lévi představil svého tzv. „mendéského kozla sabatu“, okřídlenou bytost s hlavou kozla a lidským tělem, ve svém díle Dogma a rituál vysoké magie (Dogme et Rituel de la Haute Magie) a umístěn na tarotových kartách. Lévi vycházel z podvržených nálezů „bafometických figur“ hraběte Josepha von Hammer-Pürgstalla, který je předkládal jako objev autentických nálezů templářských model. Žádný z těchto „bafometů“ nemá s původní hlavou údajně uctívanou templáři kromě jména nic společného.

Ve 20. století byl Léviho Bafomet ztotožněn s hlavou kozla v převráceném pentagramu od jiného autora. Poté začal být používán v LaVeyově „moderním satanismu“. Tato skutečnost mohla mnohé dovést k domněnce, že středověcí templáři byli tajnými ctiteli ďábla.^[zdroj?]

Tajemné symboly na hradě Chinon

Na hradě Chinon byly nalezeny neznámé symboly vyryté na stěnách cel, autory těchto znamení mohli být věznění templáři, mezi kterými pravděpodobně nechyběl ani poslední velmistr Jakub z Molay. Znamení jsou magického nebo snad alchymistického původu a byly na stěnu vyškrábány samotnými vězni.

Chinonský pergamen

Chinonský pergamen

Konspirační teorie, vysvětlující příčinu likvidace templářského řádu, jdou často ještě mnohem dále, než připouští nejčastěji přijímané vysvětlení, že příčinou byla snaha o získání templářského majetku a konsolidaci geopolitické moci. Stanovisko katolické církve je v každém případě takové, že šlo o neoprávněné pronásledování, templáři se ničeho zlého nedopustili a papež byl v tom čase donucen povolit jejich pronásledování. V roce 2001 objevila dr. Barbara Frale v Tajných vatikánských archívech tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. templáře tajně omilostnil.

V každém případě je s templářskou činností v Levantě spojena řada nejasností a dokonce existuje i řada důkazů, podle nichž byli ochotni se spojit za peníze i s nepřítelem. Dokladem toho jsou například jejich styky s ší'itskou sektou asasínů.

Abraxas

Abraxas je jméno božstva starověkých gnostiků. Jeho typická podoba s kohoutí hlavou a hadími končetinami je zpodobněna na jedné z templářských pečetí ověnčené nápisem „TEMPLI SECRETUM“, určená snad pro označování řádových tajemství. Některé teorie obviňují templáře z tajného praktikování rituálů po vzoru gnostiků. Spojitost templářů se starověkou gnózí nebyla nikdy prokázána ani v rámci vyšetřování v templářském procesu.

Symboly templářů

Standarta velmistra, na které bylo i motto řádu

Templářská pečeť, rub a líc

Bojovou standartu řádu tvořil rudý osmicípý kříž na černobílém poli. Válečný pokřik templářů zněl Vive Dieu, Saint Amour a za heslo si zvolili slova „Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam“ („Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu“) z Žalmů.

Na pečeť si nechali vyrýt dva jezdce na jednom koni. Ti měli symbolizovat chudobu nebo byli interpretováni jako zobrazení dvojí role templářů – mnich/voják).^[zdroj?]

Templáři měli také nařízeno stříhat si vlasy nakrátko a měli zákaz holit se.

Řehole rytířů Templu

První řeholi řádu vypracoval pro templáře sv. Bernard z Clairvaux. Ten ustanovil 72 článků, kterými vymezil povinnosti a zákazy týkající se mnichů tohoto řádu. Mezi ty základní patřil např. zákaz scházet se s lidmi, kteří byli exkomunikováni z církve, povinnost nosit bílý plášť (demonstrující čistotu), prostý a nezdobený oděv, povinnost sdílet jednu misku ve dvojici s jiným řádovým bratrem, jíst v mlčenlivosti, činit každý pátek pokání, vstávat za rozbřesku, zákaz lovu (s výjimkou lvů, kteří často ohrožovali poutníky na jejich cestě do Jeruzaléma), dodržovat hierarchii v řádu, dodržovat slib mravopočestnosti, zákaz stýkat se se ženami a pohlédnout jim do tváře (zákaz se vztahoval i na příbuzné – matky a sestry), vyhýbat se kejklířům, hercům a pěvcům, povinnost nosit krátce střižené vlasy, zákaz používat jemnou obuv se zahnutou špičkou, povinnost spát v košili a spodním prádle a mnohé další.

Organizace řádu

W. Hollar: Templarius, vysoce postavený člen řádu

Templáři byli od počátku organizováni jako duchovní řád s přísným vojenským zřízením, čímž se odlišovali od počátečního špitálního zaměření řádu johanitů i německých rytířů. Řehole templářů vycházela z řehole cisterciácké. V čele řádu stál doživotně zvolený velmistr. Většina velmistrů zahynula během válek s muslimy na bojištích Levanty.

Templáři se dělili na tři třídy:

• rytíři (přesněji „bratři rytíři“) – bojovali jako těžká jízda, původně se rekrutovali jen z vyšší šlechty, až později se toto pravidlo s ohledem na vysokou úmrtnost rytířů porušovalo. Rytíři nosili typický bílý plášť symbolizující čistotu, později doplněný o typický červený kříž.

• bratři sloužící a seržanti – tvořili je příslušníci nižších společenských vrstev. Od rytířů se lišili černým nebo hnědým pláštěm s červeným křížem. Ve vojsku zastávali funkci zbrojnošů organizovaných do pěších oddílů a vojenských posádek. Do této kategorie spadalo i velké množství řemeslníků, klášterníků a manuálních dělníků, kteří se starali o majetek řádu, řemeslnické práce a další pracovní úlohy včetně kovářů, zbrojařů a kuchařů. Zvláštní složkou všech křižáckých armád byli seržanti. Řád templářů speciálně svým seržantům poskytoval koně a využíval je jako těžkou jízdu, aby početně doplňovali méně početnou jízdu rytířskou. Jejich vybavení ovšem nedosahovalo kvality té, kterou měli k dispozici rytíři.

• kaplani, vysvěcení kněží, kteří zajišťovali náboženský život a potřeby řádu, zpovídali spolubratry (ti se nesměli zpovídat kněžím mimo řád, takže tajemství řádu nemohla uniknout za zdi řádu).

Hůl abakus byla odznakem vysoce postavených templářů včetně velmistra.

Později byli do řádu začleněni ještě tzv. turkopolové, což byli žoldnéři původem z místních obyvatel, kteří bojovali jako lehká jízda nebo zvědové. Později byl vytvořen také institut jakéhosi čestného členství pro mecenáše a podporovatele řádu mimo jeho struktury. Potřeby každého rytíře v boji i běžném životě zajišťovalo asi deset služebníků.

Povinností většiny členů řádu bylo vykonávat bojové úkoly. Templáři byli především vojenským řádem, podléhajícím přímo papeži. Někdy jsou templáři považováni za předchůdce moderní profesionální armády a elitních speciálních jednotek. Ze svého nezměrného majetku vystavěl řád množství pevností po celé Svaté zemi. Válečníci, kteří je využívali jako opěrné body, byli pravděpodobně nejlépe vycvičenou a nejvíce disciplinovanou jednotkou své doby.

Zbytky fresek s templáři ve výzdobě kostela v Perugii

Ne všichni bratři byli válečníky, z některých se stali spíše bankéři. Řád totiž zajišťoval i úschovu cenných předmětů a majetku účastníků křížových výprav. Rovněž vlastní majetek řádu byl obrovský. Řád se stal postupně jedním z nejvýznamnějších politických činitelů své doby. Díky zvláštním papežským bulám (např. Omne Datum Optimum z r. 1139, Milites Templi z r. 1144, Militia Dei z r. 1145) dostal řád různá privilegia, kupříkladu oprávnění vybírat daně a desátky na území spadajícím přímo pod jeho kontrolu, zřizovat hřbitovy s kaplemi. Takto narůstal majetek řádu a zároveň i jeho politický význam.

Templářští rytíři hrající šachy, Biblioteca del Monasterio de El Escorial, Španělsko 1283

V čele řádu stál velmistr, jemuž byli hierarchicky podřízeni zástupce, maršál a velitel. Řád byl rozdělen na provincie a velitelství. Jeho působnost se neomezovala pouze na Svatou zemi, komendy (velitelství) byly rozesety po celé Evropě včetně Čech a Moravy, jež spadaly pod německy mluvící provincie.

Do řádu se vstupovalo dobrovolně, buď natrvalo nebo na předem danou dobu. Vystoupit z řádu bylo však obtížné a bylo možné pouze se souhlasem velmistra. Kandidát na členství v řádu musel před svým přijetím projít přísnými testy. Musel vydržet dlouhou zkušební lhůtu, během níž se zkoušela jeho upřímnost a síla charakteru tím, že uchazeč musel vykonávat mnoho nepříjemných povinností. Člen řádu nesměl vlastnit jiný majetek než vlastní meč, takže řád bohatl na majetku, který vstupující členové na řád převáděli. Přijímání nových členů bylo doprovázeno tajnou ceremonií s řadou rituálů odehrávající se v noci či nad ránem. Členové řádu nepodléhali jurisdikci místních vládců na území, na nichž se pohybovali, ale zodpovídali se výlučně řádu a jako nejvyššímu soudci pak papeži a pouze jemu se zodpovídal i celý řád.

Templáři měli právní imunitu a mohli vykonat na svých územích vlastní spravedlnost. Ve vztahu k církvi podléhali pouze papeži a měli právo určovat si vlastní hodnostáře.

Ekonomika řádu

Řád templářů se stal proslulý i díky svému bohatství a obchodním úspěchům. Templáři přepravovali z Evropy do Palestiny peníze a majetek křižáků a z těchto transakcí rychle zbohatli. Rozvinuli dobře fungující bankovní systém, který brzy začali využívat i evropští panovníci a šlechta. Vydělávali na směně evropských měn na platidla jeruzalémského království, transportu poutníků do Svaté země apod.

Pozdější legendy

Kletba Jakuba z Molay před jeho upálením

Již zanedlouho po svém založení byli templáři podezříváni z nejrůznějších přestupků a zločinů. Proslýchalo se, že rytíři uzavírali spojenectví a tajné dohody s různými skupinami muslimských bojovníků, někdy i proti zájmům křesťanských panovníků. Údajně měla jádro templářů tvořit tajná organizace, jejíž kořeny sahaly ještě do pohanských dob před počátky křesťanství. Později byli rytíři řádu obviňováni z pořádání magických rituálů a klanění se démonické modle zvané Bafomet nebo Baphomet.

Dochovaly se i nejrůznější popisy tajných templářských rituálů, jejichž pravdivost se ovšem nedá potvrdit. Nejlegendárnějším z těchto rituálů bylo přijímání novice. To se mělo odehrávat v nočních hodinách za přítomnosti vysoce postavených rytířů. Nejprve musel novic slíbit absolutní mlčenlivost pod trestem smrti. Pak byl vysvlečen a u oltáře s podobou démona Bafometa přísahal věrnost řádu, jež měla přednost před veškerými jinými autoritami. Na závěr musel políbit přijímajícího ceremoniáře, rovněž nahého, na ústa, pupek, konec páteře a penis.

Rychlý konec kapetovské dynastie mezi lety 1314 a 1328, když zemřel francouzský král Filip IV. Sličný, jeho tři synové i jediný vnuk, vedl k obecné víře, že dynastie byla prokletá. To vyplývá i z legendy, že velmistr Jakub de Molay bezprostředně před svojí smrtí proklel Filipa IV. a papeže Klementa V.

Její znění:

„

Templářům se udála hrozná nespravedlnost. A ty, kdo jsou za ni odpovědní čeká nejvyšší trest. Filip Sličný za svoji zradu a papež Klement za svoji zbabělost budou do roka stát před božím soudem.

“

Upálení Jakuba de Molay a Geoffreye de Charnay na hranici

Shodou okolností papež skutečně následoval velmistra na věčnost o měsíc a král o sedm měsíců později.

Templáři byli později spojeni s mnoha legendami, týkajícími se řady tajemství a mystérií, pocházejících z nejstarších dob. Snad nejznámějšími z nich jsou ty o Svatém grálu či Arše úmluvy. Některé prameny říkají, že Svatý grál byl objeven a převezen do Skotska během útlaku řádu v roce 1307 a že byl ukryt pod Rosslynskou kaplí. Řád prý také objevil Archu úmluvy, schránu, obsahující svaté předměty starých Izraelců včetně Aronovy hole a kamenných desek, popsaných Bohem textem Desatera přikázání.

Tyto legendy vycházejí především z dlouhé doby, během níž řád sídlil na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Některé záznamy také uvádějí, že templáři odhalili esoterní tajemství „Mistrů zednářů“, stavitelů původního chrámu, a dozvěděli se, že původní Archa úmluvy byla před zničením prvního chrámu převezena Menelikem I. do Etiopie. Zmínku o tom je možné najít na reliéfech v katedrále v Chartres. Další indicie o pátrání řádu po Arše a odhalení tajemství stavitelů chrámu představuje podle některých existence monolitického chrámu v Lalibele v Etiopii, který stojí dodnes a jehož stavba je (nesprávně) připisována templářům. Ze stejné doby pochází také podzemní kostel v Aubeterre ve Francii.

Bývalý templářský kostel v italské Segovii

V průběhu 14. století za vlády krále Eduarda I. válčila Anglie se Skotskem. Roku 1314 proběhla bitva u Bannockburnu, v níž Skotové měli zvítězit zejména díky zásahu templářských rytířů na straně skotského krále Roberta Bruce. Bitva měla patřit mezi jejich poslední. Templáři bývají také zmiňováni mezi členy posádky legendami opředené výpravy Henryho Sinclaira (asi 1345 až 1400) směřující ze Skotska do Severní Ameriky v roce 1398. Existují určité spekulace, že templáři vlastnili mapy pocházející z předkolumbovských výprav do Ameriky. Je známo, že středověcí portugalští mořeplavci byli členy nástupnického portugalského Řádu Kristova, shodou okolností byl templářský kříž v roce 1492 hlavním symbolem na plachtách Kolumbových lodí.

Někteří badatelé a esoterici také tvrdí, že řád uchovával tajná učení, což jej spojuje s hnutími a organizacemi, jaké představují rosenkruciáni, Převorství sionské, Rex Deus, kataři, hermetici apod. a také se ztracenými proroctvími a relikviemi Ježíše Krista.

V současnosti existují mnohé samozvané skupiny označující se za templáře nebo alespoň za jejich dědíce či přímé nástupce. Historickou souvislost však zpravidla – s výjimkou dvou nástupnických řádů na Pyrenejském poloostrově: portugalského Řádu Kristova a španělského Řádu z Montesy – nelze doložit.

Templáři v českých zemích

Znak Čejkovic

Řád se poprvé objevil v Čechách v roce 1232. Jeho sídlem byl kostel sv. Vavřince na pražském Starém Městě. Mimo Prahu působil také v Uhříněvsi, v moravských Čejkovicích, které byly od počátku 90. let 13. století centrem řádu v Čechách, na Moravě a v Rakousku, Jamolicích (hrad Templštejn). Řádu krátce patřil také Vsetín s okolní krajinou, kterou řád začal kolonizovat a vystavěl si nedaleko jednoduchý hrad Freundsberg. Také v českých zemích vznikaly o templářích legendy, například pražská legenda o duchu bezhlavého templáře, který někdy straší v ulicích města.

Velkopreceptoři v Německu a slovanských zemích

• 1286: Friedrich Sylvestr
• 1292–1295: Bertram von Esbecke
• 1292–1296: Friedrich von Alvensleben

Zemský komtur na Moravě

• 1244: Friedrich

Zemský komtur v Čechách a na Moravě (a Rakousku)

• 1294–1309: Ekko

Návazné řády

Portugalský Řád Kristův převzal s drobnými obměnami název i symbol templářů, červený kříž s rozšířenými konci

Majetek řádu templářů byl oficiálně předán johanitům, kteří byli jejich velkými rivaly již ve Svaté zemi, ale bylo jim odepřeno věnovat se bankovnictví. Velkou část francouzského majetku templářů však získal Filip IV., další díl připadla anglickému králi Eduardovi II., který rozpustil řád v Anglii. V německých zemích nebyli templáři tolik rozšíření ani populární jako byli ve Francii nebo Anglii, také jim tu konkuroval Řád německých rytířů.

Klášter Řádu Kristova v Tomaru, Portugalsko. Postaven byl roku 1160 jako templářská pevnost a později se stal sídlem řádu Kristova. V roce 1983 byla zapsán mezi světové dědictví UNESCO.

V některých zemích se majetek templářů zcela nevytratil. Na Pyrenejském poloostrově ho odmítl aragonský král Jakub II. předat johanitům. Založil nový řád – rytíře z Montesy a přesvědčil papeže, aby tento nový řád mohl hospodařit s aragonským majetkem templářského řádu. Podobný postup zvolil portugalský král Dinis, který založil Řád Kristův (Christi Militia). Později zřejmě sehrál významnou roli při podpoře prvních portugalských námořních výprav. Rovněž ve Skotsku odmítl král Robert uposlechnout papežovy výzvy k likvidaci řádu, ostatně sám byl v papežské klatbě.

A tak přestože byl značný počet templářů skutečně zatčen, většina ostatních přešla do jiných řádů. Existuje dokonce i teorie, podle níž celé skupiny templářů, kterým se podařilo uprchnout, přešly do ilegality a založily zcela tajné bratrstvo, jež se o tři sta let později stalo základem jiné tajné organizace – svobodných zednářů.

Odraz v umění a literatuře

Templář, moderní grafika

Templářský rytíř Brian de Bois-Guilbert je jedním z hlavních záporných hrdinů románu Waltera Scotta Ivanhoe. Templáři mají rovněž významnou úlohu i v dalším Scottově románu Talisman. I zde jsou templáři a obzvláště jejich velmistr vylíčeni jako lidé schopní jakéhokoliv zločinu. Templáři jsou zde také líčeni jako ti, kteří brání úspěchu křížových tažení vedených evropskými panovníky a sledují jediný cíl, vytvoření vlastních samostatných dominií.

Kolem templářů a jejich údajné tajné existence je postaven i děj románu Foucaultovo kyvadlo Umberta Eca.

Odkazy

Literatura

• BARBER, Malcolm; BATE, Keith. Letters from the East : crusaders, pilgrims and settlers in the 12th-13th centuries. 1. vyd. Farnham: Ashgate Publishing, 2010. 188 s. ISBN 978-0-7546-6356-0. (anglicky) 
• BARBER, Malcolm. Noví rytíři : dějiny templářského řádu. Praha: Argo, 2006. 433 s. ISBN 80-7203-764-1. 
• BARBER, Malcolm. Proces s templáři. Praha: Argo, 2008. 396 s. ISBN 978-80-257-0018-1. 
• BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl. Řády rytířské a křížovníci. Praha: Libri, 2002. 215 s. ISBN 80-7277-085-3. 
• CERRINIOVÁ, Simonetta. Templářská revoluce : ztracený příběh z 12. století. Praha: Argo, 2013. 196 s. ISBN 978-80-257-0779-1. 
• DEMURGER, Alain. Jakub z Molay : soumrak templářů. Praha: Argo, 2011. 276 s. ISBN 978-80-257-0432-5. 
• DEMURGER, Alain. Vie et mort de l'Ordre du Temple : 1120-1314. Parie: Seuil, 1993. 433 s. ISBN 2020208156. (francouzsky) 
• DEMURGER, Alain. Les Templiers : une chevalerie chrétienne au Moyen Âge. Parie: Seuil, 2005. 662 s. ISBN 2020669412. (francouzsky) 
• FOREY, Alan. The Military Orders 1120-1312. In: RILEY-SMITH, Jonathan. The Oxford history of the Crusades. Oxford ; New York: Oxford University Press, 1999. ISBN 0-19-285364-3. S. 176–210. (anglicky)
• FRALEOVÁ, Barbara. Templáři. Praha: Argo, 2009. 173 s. ISBN 978-80-257-0173-7. 
• FRALEOVÁ, Barbara. Templáři a Kristův rubáš. Praha: Argo, 2011. 196 s. ISBN 978-80-257-0404-2. 
• HAAG, Michael. Templáři : fakta a mýtus. Praha: Slovart, 2011. 367 s. ISBN 978-80-7391-444-8. 
• MARTIN, Sean. Templáři : vzestup, moc, pád a mystéria templářských rytířů. Praha: Grada, 2009. 125 s. ISBN 978-80-247-3191-9. 
• NICHOLSON, Helen Jane. Templáři 1120-1312. Brno: Computer Press, 2008. 62 s. ISBN 978-80-251-1882-5. 
• NICHOLSON, Helen Jane. The knights Templar : a new history. Stroud: Sutton, 2001. 278 s. ISBN 0750925175. (anglicky) 
• READ, Piers Paul. Templáři. Praha: BB art, 2001. 335 s. ISBN 80-7257-406-X. 
• SKŘIVÁNEK, František. Templáři v zemích Koruny české ve světle našich archivních pramenů. Praha: Klub pro českou heraldiku a genealogii, 2003. 32 s. ISBN 80-902907-5-2. 
• ŠEDIVÝ, Jaroslav. Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu. 2. vyd. Praha: Volvox Globator, 2008. 183 s. ISBN 978-80-7207-672-7. 
• Processus contra Templarios. La prima edizione critica del processo ai Templari dai documenti originali dell'Archivio Segreto Vaticano. Città del Vaticano: Archivio Segreto Vaticano, 2007. 251 s. ISBN 978-88-85042-52-0. (latinsky) 

Související články

• Velmistři Řádu templářů
• Rytířské řády
• Bafomet

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Řád templářů na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo templář ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Templáři v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Templáři ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích

Autoritní data	Biblio: 603612af-50d4-4412-be82-1e0754b2ccbc NKC: ko2002148896, ph126532 BIBSYS: 1450248439834 BNE: XX130246 BNF: cb11877777b (data) CiNii: DA07780203 GND: 4134088-7 HDS: 011719 ISNI: 0000 0001 2187 1735 LCCN: n80113860 NLA: 49286661 NLI: 987007268823305171 SUDOC: 026551314 TDVİA: daviyye-ve-isbitariyye VIAF: 152491765

Portály: Křížové výpravy | Středověk