1990–1999

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z 1990-1999)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
1980–1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000–2009


Pro 90. léta 20. století (1990–1999) byl charakteristický rozvoj technologií, především počítačů a Internetu. Na počátku dekády napadl Irák Kuvajt, což vedlo k válce v Zálivu. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a skončila tak studená válka.

Socialistické státy střední a východní Evropy v ekonomické oblasti nastartovaly přerod z centrálně řízených ekonomik k modelu volného trhu, silnému postavení soukromého vlastnictví a kapitalistickým principům řízení, neexistující legislativa a průvodní chaos těchto procesů často vyústily v ekonomický propad a k prolnutí moci ekonomické s mocí politickou - oligarchie.

Opět bylo spojeno Německo, Česká a Slovenská Federativní Republika se naopak rozdělila. Balkán poznamenal rozpad Jugoslávie a válka v Bosně a Hercegovině. Určité zklidnění izraelsko-palestinského konfliktu představovala Mírová dohoda z Osla z roku 1993.

V oblasti kultury se opakovala jakási euforie ne nepodobná létům šedesátým, film, hudba, literatura aj. těžily z globálního politického uvolnění a z přílivu nových tvůrčích trendů a vlivů.

Informační technologie[editovat | editovat zdroj]

První webový server na světě měl Tim Berners-Lee na svém stole v CERNu. Fotografie pochází z muzea CERNu v roce 2005.

Britský fyzik Tim Berners-Lee během svého působení v CERNu v roce 1990 vytvořil značkovací jazyk HTML a protokol HTTP, které se staly základem služby World Wide Web. Ta se po několika letech stala dominující službou na Internetu.

V roce 1991 finský student Linus Torvalds zveřejnil svoje jádro svobodného operačního systému, které po něm nese název Linux. Na základě toho jádra byly vytvořeny tzv. linuxové distribuce, z nichž nejvýznamnější z té doby jsou Debian, Slackware a Mandriva.

V roce 1995 vydala firma Microsoft nový operační systém Windows 95.

Devadesátá léta 20. stol. rovněž jsou érou masivního nástupu mobilní telefonie.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Olympijské hry[editovat | editovat zdroj]

V roce 1992 se konaly Letní olympijské hry v Barceloně a Zimní olympijské hry Albertville, v roce 1994 se konaly Zimní olympijské hry v Lillehammeru, v roce 1996 Letní olympijské hry v Atlantě a v roce 1998 zimní olympijské hry v Naganu.

Česká hokejová reprezentace vyhrála zlatou medaili na Zimních olympijských hrách v Naganu v roce 1998.

90. léta v Československu a Česku[editovat | editovat zdroj]

90. léta 20. století znamenala pro Českou republiku přechod od komunistické diktatury a plánovaného socialistického hospodářství k demokracii západního typu a tržní ekonomice. Vznikly nové politické strany, které se začaly utkávat ve svobodných volbách. Řadoví občané více cestovali, neboť každý mohl získat cestovní pas. Byly zrušeny devizové přísliby, výjezdní doložky a postupně všechny evropské země zrušily vízovou povinnost pro československé občany. Někteří začali podnikat či pracovat v zahraničí. Mladí lidé mohli studovat bez kádrových posudků na českých školách a také v cizině. Délka povinné základní vojenské služby byla postupně zkrácena ze 24 na 12 měsíců s možností volby civilní služby. Pádem železné opony se znovu sjednocovaly rodiny a domů se vrátilo mnoho emigrantů či exulantů se zkušenostmi ze západních zemí. V obchodech mohli zákazníci nakupovat západní výrobky. Trh byl nasycen dříve nedostatkovým zbožím jako elektronika, automobily, toaletní papír či exotické ovoce. Byly zrušeny pracovní soboty.

Po desítkách let se také objevili první nezaměstnaní a bezdomovci. Lidé přicházeli o peníze ve zkrachovalých bankách. Stoupla násilná i majetková kriminalita. Proti vůli většiny Čechů se Československo rozdělilo na dva státy. Při kupónové privatizaci některé investiční fondy vytunelovaly majetek svých klientů. V roce 1998 se díky Opoziční smlouvě dvě nejsilnější politické strany s protichůdným programem dohodly na toleranci menšinové vlády a řada voličů to považovala za selhání parlamentní demokracie. Na konci 90. let se u části populace začala objevovat nostalgie po předrevolučních poměrech.

Na počátku 90. let se politická reprezentace snažila vymanit Československo z politických, ekonomických a vojenských vazeb východního bloku. Prezident Václav Havel se s Michailem Gorbačovem 26. února 1990 v Moskvě dohodl na odchodu sovětských vojsk z Československa. 29. března Federální shromáždění nahradilo dosavadní název státu Československá socialistická republika na Československá federativní republika a po asi třítýdenní tzv. pomlčkové válce na Česká a Slovenská Federativní Republika. Z Komunistické strany Československa vznikla 31. března 1990 Komunistická strana Čech a Moravy a 1. prosince 1990 Komunistická strana Slovenska - Strana demokratickej ľavice. Obě strany do 7. dubna 1992 vystupovaly na federální úrovni společně pod původním názvem. V prvních svobodných parlamentních volbách 9. června 1990 zvítězilo hnutí Občanské fórum, které v České republice získalo do Sněmovny lidu 53,15 % a do Sněmovny národů 49,96 % hlasů. Druhá nejsilnější byla Komunistická strana Československa s necelými 14 % hlasů a mandáty získala i Křesťanská a demokratická unie a Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Na Slovensku zvítězila Verejnosť proti násiliu. Prezident Václav Havel jmenoval 27. června novou federální vládu (tzv. Vládu národní oběti) s premiérem Mariánem Čalfou. O dva dny později byla jmenována česká vláda Petra Pitharta.

V rámci Války v Zálivu zahájila 17. ledna 1991 mezinárodní koalice armád pod vedením USA operaci Pouštní bouře proti Iráku. Součástí koalice byl i Československý protichemický prapor. 26. ledna začala tzv. Malá privatizace, při níž se převáděl státní majetek (především provozovny maloobchodu a služeb) nestátním subjektům. Celkem bylo takto v následujících třech letech převedeno přes 23 000 podnikatelských jednotek za více než 31,7 miliardy korun. Prezidenti Československa, Polska a Maďarska založili 15. února alianci Visegrádská trojka. 23. února se vládnoucí Občanské fórum rozdělilo na několik subjektů. Nejvíce členů přešlo do Občanské demokratické strany, která byla založena 20. dubna pod vedením ministra financí Václava Klause. O týden později vzniklo z Občanského fóra Občanské hnutí pod vedením ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Odsun sovětských vojsk z Československa byl dokončen 21. června. Představitelé států Varšavské smlouvy podepsali 1. července v Černínském paláci v Praze protokol o zániku tohoto vojenského paktu. Rozpadem Rady vzájemné hospodářské pomoci v červenci také zaniklo členství Československa v této organizaci.

18. května 1992 byla zahájena kupónová privatizace. V její první vlně v roce 1992 bylo v Československu nabízeno 988 akciových společností a privatizace se účastnilo okolo 5,95 milionu občanů. V parlamentních volbách 6. června zvítězila v České republice Občanská demokratická strana a na Slovensku Hnutí za demokratické Slovensko pod vedením Vladimíra Mečiara. Z těchto voleb vzešla poslední československá vláda Jana Stráského a česká vláda Václava Klause. 17. července Slovenská národní rada schválila Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky a o tři dny později abdikoval prezident Václav Havel. 23. července se Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem jako předsedové nejsilnějších stran dohodli na rozdělení Československa.

1. ledna 1993 vznikly dva samostatné státy Česká republika a Slovenská republika. Prvním českým prezidentem byl 26. ledna 1993 zvolen Václav Havel. 8. února zanikla československá koruna a byla zavedena česká koruna. Druhé vlny kupónové privatizace se v říjnu a listopadu 1994 účastnilo 6,16 milionu občanů a 353 investičních fondů. V obou vlnách privatizace tak byl přesunut majetek za více než 360 miliard korun.

V parlamentních volbách 1. června 1996 zvítězila Občanská demokratická strana se ziskem 29,6 % hlasů a společně s KDU-ČSL a Občanskou demokratickou aliancí vytvořila menšinovou vládu s premiérem Václavem Klausem. V listopadu 1996 proběhly první volby do Senátu, ve kterých zvítězila ODS a prvním předsedou Senátu se stal bývalý český premiér Petr Pithart za KDU-ČSL.

V červenci 1997 při povodních na Moravě zemřelo 49 lidí. Po finančním skandálu s fiktivními sponzory ODS 23. října na protest odstoupil ministr zahraničí Josef Zieleniec a 7. listopadu ministr vnitra Jan Ruml. Ten společně s ministrem financí Ivanem Pilipem 28. listopadu vyzval Václava Klause k rezignaci na předsedu ODS. Mediálně se pro toto vystoupení později ujalo označení Sarajevský atentát. Premiér Václav Klaus o dva dny později podal demisi. Prezident Václav Havel ve svém "rudolfinském" projevu k oběma komorám parlamentu kritizoval aktuální poměry, které vedly k politické krizi a 16. prosince jmenoval premiérem dosavadního guvernéra České národní banky Josefa Tošovského.

Josef Tošovský 2. ledna 1998 sestavil novou úřednickou vládu. Václav Havel byl 20. ledna 1998 opětovně zvolen českým prezidentem. Z opoziční frakce ODS vznikla 22. ledna strana Unie svobody s předsedou Janem Rumlem. Nestabilní politická situace vedla k předčasným parlamentním volbám, v nichž 20. června zvítězila Česká strana sociálně demokratická pod vedením Miloše Zemana se ziskem 32,3 % hlasů. Ten 22. července sestavil menšinovou jednobarevnou vládu díky dohodě (tzv. Opoziční smlouvě) mezi ČSSD a ODS.

12. března 1999 Česká republika spolu s Polskem a Maďarskem vstoupila do vojenského paktu NATO. Bývalí studentští vůdci se 17. listopadu iniciativou Děkujeme, odejděte! vymezili proti Opoziční smlouvě a podpořil je i prezident Václav Havel.

Československá kultura[editovat | editovat zdroj]

V Československu se občané po Sametové revoluci mohli seznamovat s dříve nedostupnými knihami, filmy a hudbou. Do tisku šly knihy, které před rokem 1989 vycházely pouze v samizdatu. Byly to knihy českých autorů jako Milan Kundera, Josef Škvorecký nebo Pavel Tigrid, ale také zahraničních (George Orwell, Boris Pasternak, Alexandr Solženicyn). Koncerty sem přijížděly odehrát přední světové kapely jako The Rolling Stones, Deep Purple či Jethro Tull.

V anketě Zlatý slavík o nejoblíbenějšího interpreta populární hudby se na první místa dostali Karel Gott, Lucie Bílá, Iveta Bartošová, Pavol Habera, Daniel Hůlka, kapely Olympic, Team a Lucie.

Hlavy států a političtí lídři[editovat | editovat zdroj]

Úmrtí[editovat | editovat zdroj]

Během tohoto desetiletí z osobností zemřeli politici Gustáv Husák, Alexander Dubček a Richard Nixon, umělci Freddie Mercury, Kurt Cobain, Audrey Hepburnová, Karel Kryl, Rudolf Hrušínský, Miloš Kopecký, Michal Tučný, Adina Mandlová a František Filipovský, spisovatelé Isaac Asimov, Charles Bukowski, Bohumil Hrabal a Jaroslav Foglar či další osobnosti jako Princezna Diana, Matka Tereza, Olga Havlová a Otto Wichterle.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]