Globální oteplování

Globální střední teplota od r. 1880 do r. 2020 podle instrumentálních měření (podle GISS). Černá čára je roční průměr a červená čára je pětiletý klouzavý průměr.

Mapa světa ukazující trendy povrchové teploty (v °C za desetiletí) mezi lety 1950 a 2014. Zdroj: GISS/NASA.

Koncentrace atmosférického CO₂ za posledních 650 tisíc let.

Tento graf známý jako Keelingova křivka dokumentuje nárůst koncentrací atmosfé­ric­kého oxidu uhličitého (CO₂) mezi lety 1958–2017. Měsíční měření CO₂ zobrazuje sezónní oscilace se stoupajícím trendem. Maximum je každý rok, když je na severní polokouli pozdní jaro, a klesá během vegetačního období, tak jak rostliny odstraňují část atmosférického CO₂.

Současná změna klimatu zahrnuje jak globální oteplování způsobené člověkem, tak jeho dopady na průběh počasí na Zemi. Ke změnám klimatu docházelo i v minulosti, ale současné změny jsou rychlejší než všechny známé události v historii Země. Hlavní příčinou jsou emise skleníkových plynů, především oxidu uhličitého (CO₂) a methanu. Většina těchto emisí vzniká spalováním fosilních paliv pro energetické účely. Dalšími zdroji jsou zemědělství, výroba oceli, výroba cementu a úbytek lesů. Na zvyšování teploty mají vliv také zpětné klimatické vazby, jako je úbytek sněhové pokrývky odrážející sluneční záření a uvolňování oxidu uhličitého z lesů postižených suchem. Tyto faktory společně zesilují globální oteplování.

Na pevnině se teploty zvyšují přibližně dvakrát rychleji, než je celoplanetární průměr. Rozšiřují se pouště, častěji se vyskytují vlny veder a lesní požáry. Zvýšené oteplování v Arktidě přispívá k tání permafrostu, ústupu ledovců a úbytku mořského ledu. Vyšší teploty také způsobují intenzivnější bouře a další extrémy počasí. Na místech, jako jsou korálové útesy, hory a Arktida, je mnoho druhů nuceno se kvůli změnám klimatu přemístit nebo dochází k jejich vymírání. Změna klimatu ohrožuje lidi nedostatkem potravin a vody, zvýšeným výskytem záplav, extrémních veder, větším počtem nemocí a ekonomickými ztrátami. Může být také příčinou migrace lidí. Světová zdravotnická organizace označuje změnu klimatu za největší hrozbu pro globální zdraví v 21. století. I když budou snahy o minimalizaci budoucího oteplování úspěšné, některé důsledky budou přetrvávat po staletí. Patří mezi ně zvyšování hladiny moří a teplejší a kyselejší oceány.

Mnohé z těchto dopadů se projevují již při současné úrovni oteplování, která činí přibližně 1,2 °C. Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) předpokládá ještě větší dopady při pokračování oteplování na 1,5 °C a více. Další oteplování také zvyšuje riziko překročení bodů zvratu klimatického systému, jako je tání Grónského ledovce. Reakce na tyto změny zahrnuje přijetí opatření k omezení oteplování a přizpůsobení se těmto změnám. Budoucí oteplování lze omezit (zmírnit) snížením emisí skleníkových plynů a jejich odstraňováním z atmosféry. To bude zahrnovat větší využívání větrné a sluneční energie, postupné ukončování využívání fosilních paliv a zvyšování energetické účinnosti. Další omezení emisí by přinesl přechod na elektrická vozidla, veřejnou dopravu a tepelná čerpadla pro domácnosti a komerční budovy. Zabránění odlesňování a ochrana lesů mohou pomoci absorbovat CO₂. Společnost se může přizpůsobit změně klimatu lepší ochranou pobřeží, zvládáním katastrof a vývojem odolnějších plodin. Tyto snahy o přizpůsobení samy o sobě nemohou odvrátit riziko závažných, rozsáhlých a trvalých dopadů.

V rámci Pařížské dohody z roku 2015 se státy společně zavázaly udržet oteplování „výrazně pod 2 °C“ prostřednictvím úsilí o zmírnění dopadů. Nicméně i se závazky přijatými v rámci dohody by globální oteplení do konce století dosáhlo přibližně 2,7 °C. Omezení oteplení na 1,5 °C by vyžadovalo snížení emisí o polovinu do roku 2030 a dosažení nulových čistých emisí do roku 2050.

Do roku 2100 by měla povrchová teplota na Zemi stoupnout o 0,3 až 1,7 °C pro scénáře s výrazným snižováním produkce CO₂, resp. o 2,6 až 4,8 °C pro scénář s dnešním tempem produkce CO₂. Nejistoty v odhadech nárůstu teploty plynou z používání modelů s různou citlivostí změny teploty na koncentraci skleníkových plynů. Očekávané budoucí oteplování a související změny však nejsou rovnoměrné a budou se lišit region od regionu. Variabilita klimatu se bude lokálně zvyšovat, avšak globálně snižovat. Očekává se, že oteplování bude větší nad pevninou než nad oceány a nejvýraznější bude v Arktidě, a bude spojeno s pokračujícím táním ledovců, věčně zmrzlé půdy a mořského ledu, což bude doprovázet zvyšování hladiny oceánů, změny v množství a formě srážek a rozšiřování subtropických pouští. Mezi další očekávané jevy patří častější extrémní projevy počasí, jako jsou období veder, suchá období, lesní požáry, přívalové deště se záplavami, intenzivní sněhové srážky, okyselování oceánů či masivní vymírání druhů. Z následků významných pro člověka se uvádí především ztráta potravinové bezpečnosti kvůli klesajícímu výnosu zemědělských plodin a ztráta obyvatelného prostředí zaplavením pobřežních oblastí. Vzhledem k tomu, že klimatický systém má velkou setrvačnost a skleníkové plyny zůstávají v atmosféře po dlouhou dobu, mnohé z těchto účinků přetrvají nejen desetiletí nebo staletí, ale i desítky tisíc let.

Terminologie

Před rokem 1980 nebylo jasné, zda oteplování způsobené skleníkovými plyny převáží nad ochlazováním způsobeným aerosoly z angropogenních emisí. Vědci tehdy často používali termín neúmyslná změna klimatu pro označení vlivu člověka na klima. V 80. letech 20. století se zpopularizovaly termíny globální oteplování a změna klimatu. První z nich označuje pouze zvýšené oteplování povrchu Země, druhý popisuje celkový vliv skleníkových plynů na klima. Termín globální oteplování se stalo nejoblíbenějším termínem poté, co jej ve své výpovědi v americkém Senátu v roce 1988 použil klimatolog NASA James Hansen. Po roce 2000 vzrostla obliba termínu změna klimatu. Globální oteplování obvykle označuje oteplování zemského systému způsobené člověkem, zatímco změna klimatu může označovat přirozené nebo antropogenní změny. Oba termíny se často používají zaměnitelně.

Různí vědci, politici a představitelé médií přijali termíny klimatická krize nebo klimatická nouze, když hovoří o změně klimatu, a globální ohřívání místo globálního oteplování. Šéfredaktorka politického deníku The Guardian uvedla, že tyto termíny zařadili do svých redakčních pokynů, „abychom zajistili, že budeme vědecky přesní a zároveň budeme jasně komunikovat se čtenáři o této velmi důležité otázce“. V roce 2019 vybrala jazyková škola Oxford Languages jako slovo roku jako klimatickou nouzi, kterou definovala jako „situaci, v níž je třeba naléhavě jednat, aby se snížila nebo zastavila změna klimatu a zabránilo se potenciálně nevratným škodám na životním prostředí, které z ní vyplývají“.

Pozorované změny teploty

Podrobnější informace naleznete v článku Instrumentální záznamy teplot.

Mnoho nezávisle vytvořených přístrojových datových souborů ukazuje, že se klimatický systém otepluje. V desetiletí 2011–2020 se oteplilo o 1,09 °C [0,95–1,20 °C] ve srovnání s předindustriálním výchozím obdobím (1850–1900). Povrchové teploty rostou přibližně o 0,2 °C za desetiletí, přičemž v roce 2020 dosáhly teploty o 1,2 °C vyšší než v předindustriálním období. Od roku 1950 se snížil počet chladných dnů a nocí a zvýšil se počet teplých dnů a nocí.

Rok 2015 – globálně nejteplejší rok v historii (od roku 1880; bez ještě teplejšího roku 2016) – barvy indikují teplotní nenormálnosti (NASA/NOAA, 20. ledna 2016)

Mezi 18. stoletím a polovinou 19. století došlo k mírnému oteplení. Informace o klimatu v tomto období pocházejí z klimatických proxy, jako jsou stromy a ledová jádra. Ukazují, že přirozené výkyvy kompenzovaly rané účinky průmyslové revoluce. Instrumentální záznamy (záznamy teploměrů) začaly poskytovat globální pokrytí kolem roku 1850. Historické vzorce oteplování a ochlazování, jako například středověká klimatická anomálie a malá doba ledová, se v různých regionech nevyskytovaly ve stejnou dobu. Teploty mohly v omezeném souboru regionů dosahovat až takových hodnot jako na konci 20. století. Existovaly i prehistorické epizody globálního oteplování, jako bylo například paleocénní-eocénní tepelné maximum. Novodobý pozorovaný nárůst teploty a koncentrace CO₂ je však tak rychlý, že ani náhlé geofyzikální události v historii Země se současným tempům nepřibližují.

Důkazy o oteplování z měření teploty vzduchu posiluje celá řada dalších pozorování: Došlo k nárůstu četnosti a intenzity vydatných srážek, tání sněhu a pevninského ledu a zvýšení vlhkosti vzduchu. Také chování flóry a fauny odpovídá oteplování, například rostliny na jaře dříve kvetou. Dalším klíčovým ukazatelem je ochlazování horních vrstev atmosféry, které dokazuje, že skleníkové plyny zachycují teplo v blízkosti zemského povrchu a brání jeho vyzařování do vesmíru.

Regiony se oteplují různou rychlostí. Tato různorodost oteplování nezávisí na tom, kde jsou skleníkové plyny vypouštěny, protože plyny přetrvávají dostatečně dlouho na to, aby se rozptýlily po celé planetě. Od předindustriálního období se průměrná teplota povrchu nad pevninskými oblastmi zvyšovala téměř dvakrát rychleji než průměrná globální teplota povrchu, což je způsobeno větší tepelnou kapacitou oceánů a tím, že oceány ztrácejí více tepla vypařováním. Tepelná energie v globálním klimatickém systému roste jen s krátkými přestávkami přinejmenším od roku 1970 a více než 90 % této dodatečné energie bylo uloženo v oceánech, zbytek ohříval atmosféru, rozpouštěl led a ohříval kontinenty.

Severní polokoule a severní pól se oteplují mnohem rychleji než jižní pól a jižní polokoule. Severní polokoule má nejen mnohem více pevniny, ale také více sezónní sněhové pokrývky a mořského ledu. Protože se tyto povrchy po roztátí ledu překlopí z místa, kde odrážejí hodně světla, do místa, kde jsou tmavé, začnou pohlcovat více tepla. K oteplování Arktidy přispívají také místní nánosy černého uhlíku na sněhu a ledu. Teplota v Arktidě roste více než dvakrát rychleji než ve zbytku světa. Tání ledovců a ledových příkrovů v Arktidě narušuje oceánskou cirkulaci, včetně oslabení Golfského proudu, což dále mění klima.Vlivem tání ledovců a ledových příkrovů v Arktidě dochází k další změně klimatu.

Příčiny teplotních změn (vnější působení)

Podrobnější informace naleznete v článku Atribuce probíhající klimatické změny.

Klimatický systém sám o sobě zažívá různé cykly, které mohou trvat roky (například El Niño – Jižní oscilace), desetiletí nebo dokonce staletí. Jiné změny jsou způsobeny nerovnováhou energie, která je „vnější“ pro klimatický systém, ale ne vždy je vnější pro Zemi. Příkladem vnějších vlivů jsou změny koncentrace skleníkových plynů, sluneční zářivost, sopečné erupce a změny dráhy Země kolem Slunce.

Pro určení lidského podílu na změně klimatu je třeba vyloučit známou vnitřní proměnlivost klimatu a přirozené vnější vlivy. Klíčovým přístupem je určení jedinečných „otisků prstů“ všech potenciálních příčin a následné porovnání těchto otisků s pozorovanými vzorci klimatických změn. Například sluneční vlivy lze jako hlavní příčinu vyloučit. Jeho otiskem by bylo oteplení celé atmosféry. Přesto se oteplily pouze spodní vrstvy atmosféry, což odpovídá působení skleníkových plynů. Z rozboru nedávných klimatických změn vyplývá, že hlavní příčinou je zvýšený obsah skleníkových plynů, ale silný vliv mají také aerosoly.

Krátkovlnné záření ze Slunce dopadající na zemský povrch a atmosféru. Dlouhovlnná část záření je emitována z povrchu a téměř zcela absorbována do atmosféry. V tepelné rovnováze je absorbovaná energie z atmosféry stejná jako ta vydávaná do vesmíru. Čísla ukazují výkon záření ve wattech na metr čtvereční v období let 2000–2004

Skleníkové plyny

Podrobnější informace naleznete v článcích Skleníkový efekt, Skleníkové plyny, Radiační působení a Toky uhlíku.

Země pohlcuje sluneční záření a pak ho vyzařuje jako teplo. Skleníkové plyny v atmosféře pohlcují a opětovně vyzařují infračervené záření, čímž zpomalují jeho průchod atmosférou a únik do vesmíru. Před průmyslovou revolucí způsobilo přirozeně se vyskytující množství skleníkových plynů, že vzduch u povrchu byl asi o 33 °C teplejší, než by byl v případě jejich nepřítomnosti. Ačkoli ke skleníkovému efektu nejvíce přispívají vodní pára (~50 %) a mraky (~25 %), jejich množství se zvyšuje v závislosti na teplotě, a jsou tedy zpětnou vazbou. Naproti tomu koncentrace plynů, jako je CO₂ (~20 %), troposférický ozón, freony a oxid dusný, nejsou závislé na teplotě, a jsou to tedy vnější vlivy.

Lidská činnost od průmyslové revoluce, především těžba a spalování fosilních paliv (uhlí, ropy a zemního plynu), zvýšila množství skleníkových plynů v atmosféře, což vedlo k radiační nerovnováze. V roce 2019 se koncentrace CO₂ a metanu od roku 1750 zvýšily přibližně o 48 %, respektive 160 %. Tyto hodnoty CO₂ jsou vyšší než kdykoli v průběhu posledních 2 milionů let. Koncentrace metanu jsou mnohem vyšší, než byly za posledních 800 000 let.

Celosvětové antropogenní emise skleníkových plynů v roce 2018, s výjimkou emisí způsobených změnami ve využívání půdy, odpovídaly 52 miliardám tun CO₂. Z těchto emisí tvořil 72 % CO₂, 19 % methan, 6 % oxid dusný a 3 % fluorované plyny. 72 % emisí CO₂ pochází především ze spalování fosilních paliv, která zajišťují energii pro dopravu, výrobu, vytápění a výrobu elektřiny. Další emise CO₂ pocházejí z odlesňování a průmyslových procesů, které zahrnují CO₂ uvolňovaný chemickými reakcemi při výrobě cementu, oceli, hliníku a hnojiv. Emise methanu pocházejí z chovu hospodářských zvířat, hnoje, pěstování rýže, skládek, odpadních vod a těžby uhlí a také z těžby ropy a zemního plynu. Emise oxidu dusného pocházejí z velké části z mikrobiálního rozkladu anorganických a organických hnojiv. Z hlediska výroby se odhaduje, že hlavními zdroji globálních emisí skleníkových plynů jsou: elektřina a teplo (25 %), zemědělství a lesnictví (24 %), průmysl a výroba (21 %), doprava (14 %) a budovy (6 %).

Navzdory podílu odlesňování na emisích skleníkových plynů zůstává zemský povrch, zejména lesy, významným pohlcovačem uhlíku CO₂. Přírodní procesy, jako je fixace uhlíku v půdě a fotosyntéza, více než kompenzují příspěvek odlesňování ke skleníkovým plynům. Odhaduje se, že půdní povrch odstraňuje přibližně 29 % ročních globálních emisí CO₂. Oceán také slouží jako významný pohlcovač uhlíku prostřednictvím dvoustupňového procesu. Nejprve se CO₂ rozpouští v povrchové vodě. Poté jej oceánská cirkulace rozvádí hluboko do nitra oceánu, kde se v průběhu času hromadí jako součást koloběhu uhlíku. Za posledních dvacet let světové oceány absorbovaly 20 až 30 % vypouštěného CO₂.

Aerosoly a mraky

Znečištění ovzduší v podobě aerosolů (částic) nejenže značně zatěžuje lidské zdraví, ale také ve velkém měřítku ovlivňuje klima. V letech 1961–1990 bylo pozorováno postupné snižování množství slunečního světla dopadajícího na zemský povrch, což je jev lidově označovaný jako globální stmívání, které se obvykle připisuje aerosolům ze spalování biopaliv a fosilních paliv. Od roku 1990 aerosoly celosvětově ubývají, což znamená, že již tolik nemaskují oteplování skleníkovými plyny.

Aerosoly také rozptylují a pohlcují sluneční záření. Mají také nepřímý vliv na radiační rozpočet Země. Sulfátové aerosoly působí jako kondenzační jádra mraků a vedou ke vzniku mraků, které mají více a menších oblačných kapiček. Tyto mraky odrážejí sluneční záření účinněji než mraky s menším počtem a většími kapkami. Omezují také růst dešťových kapek, což způsobuje, že mraky jsou odrazivější pro dopadající sluneční záření. Nepřímé účinky aerosolů představují největší nejistotu v radiačním působení.

Zatímco aerosoly obvykle omezují globální oteplování tím, že odrážejí sluneční světlo, černý uhlík v sazích, které padají na sníh nebo led, může přispívat ke globálnímu oteplování. Nejenže zvyšuje absorpci slunečního záření, ale také zvyšuje tání a stoupání hladiny moří. Omezení nových nánosů černého uhlíku v Arktidě by mohlo snížit globální oteplování o 0,2 °C do roku 2050.

Změny ve využívání krajiny

Lidé mění povrch Země hlavně proto, aby získali více zemědělské půdy. V současné době zemědělství zabírá 50 % veškeré obyvatelné pevniny, zatímco lesy zabírají 37 % pevniny; podíl lesů přitom neustále klesá, zejména kvůli pokračujícím odlesňování v tropech. Toto odlesňování je nejvýznamnějším aspektem změny využívání krajiny, ovlivňujícím globální oteplování. Hlavní příčiny odlesňování je přeměna lesů na plochy pro zemědělskou výrobu hovězího masa a pro výrobu palmového oleje (27 %), pro lesnictví/lesní produkty (26 %), pro krátkodobou zemědělskou produkci (24 %) a také požáry zmenšují plochy lesů (23 %).

Změny ve využívání půdy mají vliv nejen na emise skleníkových plynů. Typ vegetace v regionu ovlivňuje místní teplotu. Ovlivňuje, kolik slunečního světla se odrazí zpět do vesmíru (albedo) a kolik tepla se ztratí vypařováním. Například při změně tmavého lesa na travnatou plochu je povrch světlejší, což způsobuje, že odráží více slunečního záření. Odlesňování může ovlivnit teplotu také změnou uvolňování chemických sloučenin, které ovlivňují mraky, a změnou větrných poměrů. V tropických a mírných oblastech vede čistý efekt k výraznému oteplení, zatímco v zeměpisných šířkách blíže pólům vede zisk albedo (protože les je nahrazen sněhovou pokrývkou) k ochlazení. Odhaduje se, že v celosvětovém měřítku vedly tyto efekty k mírnému ochlazení, kterému dominuje zvýšení albedo povrchu.

Sluneční a vulkanické aktivity

Podrobnější informace naleznete v článku Sluneční aktivita.

Fyzikální klimatické modely nejsou schopny reprodukovat rychlé oteplování pozorované v posledních desetiletích, pokud berou v úvahu pouze změny slunečního záření a sopečnou činnost. Slunce je primárním zdrojem energie Země, a proto změny v dopadajícím slunečním záření přímo ovlivňují klimatický systém. Sluneční záření bylo měřeno přímo družicemi a nepřímá měření jsou k dispozici od počátku 16. století. Další důkazy o tom, že skleníkové plyny způsobují globální oteplování, pocházejí z měření, která ukazují oteplování spodní části atmosféry (troposféry) spojené s ochlazováním horní části atmosféry (stratosféry). Pokud by za pozorované oteplování byly zodpovědné sluneční výkyvy, troposféra i stratosféra by se oteplovaly.

Explozivní sopečné erupce představují největší přírodní vliv v průběhu průmyslové éry. Pokud je erupce dostatečně silná (s oxidem siřičitým dosahujícím stratosféry), může být sluneční světlo částečně blokováno až po dobu několika let. Teplotní signál trvá přibližně dvakrát tak dlouho. V průmyslové éře však měla sopečná činnost zanedbatelný vliv na globální teplotní trendy. současné sopečné emise CO₂ odpovídají méně než 1 % současných antropogenních emisí CO₂.

Změny oběžné dráhy Země

Podrobnější informace naleznete v článku Milankovičovy cykly.

Změny sklonu osy Země a tvar oběžné dráhy kolem Slunce se mění pomalu za desítky tisíc let. Díky těmto změnám dochází ke změnám sezónního a zeměpisného rozložení příchozí sluneční energie na povrchu Země a tím i ke změnám klimatu. Během posledních několika tisíc let tento jev přispěl k pomalému trendu ochlazování ve vysokých zeměpisných šířkách severní polokoule v létě; tento trend se v průběhu 20. století obrátil díky oteplování vyvolaného skleníkovými plyny. Během následujících 50 000 let nelze očekávat orbitální změny, které by vedly k ochlazování Země.

Klimatická zpětná vazba

Podrobnější informace naleznete v článcích Citlivost klimatu a Zpětné vazby klimatických změn.

Reakce klimatického systému na počáteční vlivy je modifikována zpětnými vazbami: zvyšuje se kladnými zpětnými vazbami a snižuje se zápornými zpětnými vazbami. Hlavními kladnými zpětnými vazbami jsou zpětná vazba vodní páry, zpětná vazba ledu a ledovců a pravděpodobně i čistý účinek mraků. Hlavní zápornou zpětnou vazbou je radiační ochlazování, protože zemský povrch v reakci na zvyšující se teplotu odevzdává do vesmíru více tepla. Kromě teplotních zpětných vazeb existují také zpětné vazby v koloběhu uhlíku, jako je hnojivý účinek CO₂ na růst rostlin. Nejistota ohledně zpětných vazeb je hlavním důvodem, proč různé klimatické modely předpokládají různou velikost oteplení při daném množství emisí.

Jak se vzduch otepluje, může zadržovat více vlhkosti. Po počátečním oteplení v důsledku emisí skleníkových plynů se v atmosféře udrží více vody. Vodní pára je silným skleníkovým plynem, takže se tím atmosféra dále ohřívá. Pokud se zvýší oblačnost, bude se více slunečního světla odrážet zpět do vesmíru a planeta se ochladí. Pokud budou mraky vyšší a řidší, budou působit jako izolátor, odrážet teplo zdola zpět dolů a planetu ohřívat. Celkově lze říci, že čistá zpětná vazba oblačnosti v průběhu průmyslové éry pravděpodobně zhoršila růst teploty. Snížení sněhové pokrývky a mořského ledu v Arktidě snižují albedo zemského povrchu. V těchto oblastech je nyní pohlcováno více sluneční energie, což přispívá k zesílení teplotních změn v Arktidě. Arktické zesílení také způsobuje tání permafrostu, čímž se do atmosféry uvolňuje metan a CO₂.

Přibližně polovinu emisí CO₂ způsobených člověkem pohltily suchozemské rostliny a oceány. na souši zvýšený obsah CO₂ a prodloužené vegetační období stimulovaly růst rostlin. Změna klimatu zvyšuje výskyt sucha a vln veder, které brzdí růst rostlin, a proto není jisté, zda tento zásobník uhlíku bude v budoucnu dále růst. Půda obsahuje velké množství uhlíku a při zahřívání může část uhlíku uvolňovat. S tím, jak oceán absorbuje více CO₂ a tepla, se okyseluje, mění se jeho cirkulace a fytoplankton přijímá méně uhlíku, čímž se snižuje rychlost, s jakou oceán absorbuje atmosférický uhlík. Změna klimatu může zvýšit emise methanu z mokřadů, mořských a sladkovodních systémů a permafrostu.

Budoucí oteplování a uhlíkový rozpočet

Podrobnější informace naleznete v článcích Uhlíkový rozpočet, Klimatický model a Koloběh uhlíku.

Budoucí oteplování závisí na síle zpětné vazby klimatu a na emisích skleníkových plynů. První z nich se často odhaduje pomocí klimatických modelů, které vyvíjí více vědeckých institucí. Klimatický model představuje fyzikální, chemické a biologické procesy, které ovlivňují klimatický systém. Modely zahrnují změny dráhy Země, historické změny aktivity Slunce a vulkanické vlivy. Počítačové modely se pokoušejí reprodukovat a předpovídat cirkulaci oceánů, roční cyklus ročních období a toky uhlíku mezi zemským povrchem a atmosférou. Modely předpokládají různý budoucí nárůst teploty při daných emisích skleníkových plynů; neshodují se zcela v síle různých zpětných vazeb na citlivost klimatu a velikosti setrvačnosti klimatického systému.

Fyzikální realističnost modelů se testuje zkoumáním jejich schopnosti simulovat současné nebo minulé klima. Starší modely podcenily úbytek arktického mořského ledu a podcenily míru nárůstu srážek. Také vzestup mořské hladiny od roku 1990 byl ve starších modelech podceněn, ale novější modely se dobře shodují s pozorováním. V Národním hodnocení klimatu, které v roce 2017 vydaly Spojené státy, se uvádí, že „klimatické modely mohou stále podceňovat nebo opomíjet relevantní zpětnovazební procesy“.

Podskupina klimatických modelů přidává k jednoduchému fyzikálnímu modelu klimatu společenské faktory. Tyto modely simulují, jak obyvatelstvo, hospodářský růst a spotřeba energie ovlivňují fyzikální klima – a jak na něj působí. Na základě těchto informací mohou tyto modely vytvářet scénáře budoucích emisí skleníkových plynů. Ty se pak používají jako vstupní data pro fyzikální klimatické modely, které vytvářejí prognózy změny klimatu. V některých scénářích emise v průběhu století nadále rostou, zatímco v jiných se emise snižují. Ukazuje se, že zdroje fosilních paliv jsou příliš bohaté na to, aby se dalo spoléhat na jejich nedostatek a omezit tak emise uhlíku v 21. století. Emisní scénáře lze kombinovat s modelováním koloběhu uhlíku, aby bylo možné předpovědět, jak by se v budoucnu mohla změnit koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. Podle kombinovaných modelů by v roce 2100 mohla být koncentrace CO₂ v atmosféře v závislosti na socioekonomickém scénáři a scénáři zmírňování emisí v rozmezí od 380 ppm až do 1 400 ppm.

Šestá hodnotící zpráva IPCC předpokládá, že globální oteplení koncem 21. století velmi pravděpodobně dosáhne 1,0 °C až 1,8 °C podle scénáře velmi nízkých emisí skleníkových plynů. Podle středního scénáře by globální oteplení dosáhlo 2,1 °C až 3,5 °C a podle scénáře velmi vysokých emisí skleníkových plynů 3,3 °C až 5,7 °C. Tyto prognózy vycházejí z klimatických modelů v kombinaci s pozorováními.

Zbývající uhlíkový rozpočet je určen na základě modelování uhlíkového cyklu a citlivosti klimatu na skleníkové plyny. Podle IPCC lze globální oteplení udržet pod 1,5 °C s dvoutřetinovou pravděpodobností, pokud emise po roce 2018 nepřekročí 420 resp. 570 Gt CO₂. To odpovídá 10 až 13 letům současných emisí. V souvislosti s tímto rozpočtem panují velké nejistoty. Může být například o 100 Gt CO₂ nižší v důsledku uvolňování metanu z věčně zmrzlé půdy a mokřadů.

Potenciální budoucí scénáře globálních emisí skleníkových plynů. Pokud všechny země splní své současné přísliby stanovené v pařížské dohodě o klimatu, průměrné oteplování do roku 2100 překročí cíl pařížské dohody, aby se oteplování udržovalo „výrazně pod 2°C“.

Dopady

Podrobnější informace naleznete v článku Dopady globálního oteplování.

Fyzické prostředí

Dopady změny klimatu na životní prostředí jsou rozsáhlé a dalekosáhlé, ovlivňují oceány, led a počasí. Změny mohou probíhat postupně nebo rychle. Důkazy o těchto účincích pocházejí ze studia klimatických změn v minulosti, z modelování a z moderních pozorování. Od 50. let 20. století se s rostoucí četností objevují současně sucha a vlny veder. V Indii a východní Asii se zvýšil počet extrémně vlhkých nebo suchých událostí v rámci monzunového období. Pravděpodobně se zvyšuje množství srážek a intenzita hurikánů a tajfunů. Četnost tropických cyklónů se v důsledku změny klimatu nezvýšila.

Globální hladina moří se zvyšuje v důsledku tání ledovců, tání ledovců v Grónsku a Antarktidě a teplotní expanze. Mezi lety 1993 a 2020 se vzestup v čase zvyšoval a činil v průměru 3,3 ± 0,3 mm ročně. V průběhu 21. století by podle odhadů IPCC mohla hladina moří při scénáři s velmi vysokými emisemi stoupnout o 61–110 cm. zvýšené oteplení oceánů podkopává a hrozí odpojením výpustí antarktických ledovců, což představuje riziko rozsáhlého tání ledovců a možnost dvoumetrového vzestupu hladiny moří do roku 2100 při vysokých emisích.

Klimatické změny vedly k desetiletému zmenšování a ztenčování arktického mořského ledu. zatímco při oteplení o 1,5 °C se očekává, že léta bez ledu budou vzácná, při oteplení o 2 °C se budou vyskytovat jednou za tři až deset let. Vyšší koncentrace CO₂ v atmosféře vedly ke změnám v chemickém složení oceánů. Nárůst rozpuštěného CO₂ způsobuje okyselování oceánů, navíc se snižuje hladina kyslíku, protože kyslík je v teplejší vodě hůře rozpustný, rozšiřují se také mrtvé zóny v oceánu, oblasti s velmi malým obsahem kyslíku.

Body zvratu a dlouhodobé dopady

Čím větší je globální oteplování, tím větší je riziko překročení tzv. bodů zvratu, tedy prahových hodnot, za nimiž již nelze zabránit určitým dopadům ani při snížení teploty. Příkladem je zhroucení ledového příkrovu v západní Antarktidě a Grónsku, kde zvýšení teploty o 1,5 °C může vést ke zhroucení ledového příkrovu. 5 až 2 °C může způsobit roztání ledových příkrovů, ačkoli časový rozsah tání je nejistý a závisí na budoucím oteplení. Některé rozsáhlé změny by mohly nastat v krátkém časovém období, například zhroucení atlantické meridionální převratné cirkulace (AMOC), což by vyvolalo velké klimatické změny v severním Atlantiku, Evropě a Severní Americe.

Dlouhodobé důsledky klimatických změn zahrnují další tání ledu, oteplování oceánů, zvyšování hladiny moří a okyselování oceánů. V časovém měřítku staletí až tisíciletí bude rozsah klimatických změn určován především antropogenními emisemi CO₂, což je dáno dlouhou dobou života CO₂ v atmosféře, protože pohlcování CO₂ oceány je natolik pomalé, že okyselování oceánů bude pokračovat stovky až tisíce let. Odhaduje se, že tyto emise prodloužily současnou dobu meziledovou nejméně o 100 000 let. Zvyšování hladiny moří bude pokračovat po mnoho staletí, přičemž se odhaduje, že po 2 000 letech stoupne o 2,3 metru na každý stupeň Celsia oteplení.

Příroda a volně žijící zvířata

Nedávné oteplování vyhnalo mnoho suchozemských a sladkovodních druhů směrem k pólům a do vyšších nadmořských výšek. Vyšší hladina CO₂ v atmosféře a delší vegetační období vedly ke globálnímu ozelenění. Vlny veder a sucha však v některých regionech snížily produktivitu ekosystémů. Budoucí rovnováha těchto protichůdných vlivů je nejasná. Změna klimatu přispěla k rozšíření sušších klimatických zón, například k rozšíření pouští v subtropech. Rozsah a rychlost globálního oteplování zvyšuje pravděpodobnost náhlých změn v ekosystémech. Celkově se očekává, že změna klimatu povede k vyhynutí mnoha druhů.

Oceány se ohřívají pomaleji než pevnina, ale rostliny a živočichové v oceánech migrují směrem k chladnějším pólům rychleji než druhy na pevnině. Stejně jako na pevnině se v oceánech v důsledku změny klimatu častěji objevují vlny veder, které poškozují celou řadu organismů, jako jsou korály, chaluhy a mořští ptáci. Okyselování oceánů ztěžuje organismům, jako jsou mlži, sudokopytníci a koráli, tvorbu schránek a koster; vlny veder vybělily korálové útesy. Škodlivé kvetení řas posílené změnou klimatu a eutrofizací snižují hladinu kyslíku, narušují potravní řetězce a způsobují velké ztráty mořských živočichů. Pobřežní ekosystémy jsou vystaveny zvláštnímu stresu. Téměř polovina světových mokřadů zmizela v důsledku změny klimatu a dalších lidských vlivů.

Sociální dopady

Přímý vliv klimatických změn na lidské zdraví není doposud dostatečně kvantifikovatelný. Bylo zaznamenáno zvýšení úmrtnosti související s teplem a snížení úmrtnosti související s chladem. Místní změny teploty a srážky změnily distribuci některých vodních zdrojů a s těmito změnami lze pozorovat i výskyt nemocí.

Rozdíly ve zranitelnosti obyvatel vznikají z neklimatických faktorů a z vícerozměrných nerovností často způsobovaných nerovnoměrným vývojem v různých oblastech. Lidé, kteří jsou sociálně, ekonomicky, kulturně, politicky, institucionálně nebo jinak marginalizováni, jsou zvláště ohroženi změnou klimatu a také některými adaptačními a mitigačními opatřeními. Zvýšená zranitelnost má většinou více důvodů najednou, například diskriminaci na základě pohlaví, třídy, etnického původu, věku a schopností.

Dopady extrémních jevů souvisejících s klimatem, jako jsou vlny horka, sucha, záplavy, cyklóny a požáry, odhalují značnou zranitelnost některých ekosystémů a obyvatel současnými změnami klimatu. Dopady takových extrémů, souvisejících s klimatem, zahrnují změny ekosystémů, narušení výroby potravy a zásobování vodou, poškození infrastruktury a sídel, nemocnost, úmrtnost, dopady na zdraví, včetně duševního. Žádný stát není v současnosti dostatečně připravený ve všech sektorech na probíhající změny klimatu.

Rizika související s klimatem zhoršují ostatní stresory, často s negativními výsledky pro život, zejména pro chudé. Rizika související s klimatem ovlivňují životy chudých lidí přímo prostřednictvím dopadů na živobytí, snižováním výnosů plodin nebo zničením sídel a nepřímo prostřednictvím například zvýšení cen potravin a nedostatkem potravin. Pozitivní účinky pro chudé a marginalizované obyvatele jsou většinou omezené a nepřímé, jako například diverzifikace sociálních sítí a zlepšení zemědělských praktik.

Násilné konflikty zvyšují zranitelnost vůči změně klimatu. Větší násilné konflikty poškozují prostředky, které jsou potřeba pro adaptaci, včetně infrastruktury, institucí, přírodních zdrojů, sociálního kapitálu a možností obživy.

Vzestup hladin moří a oceánů

Hladina moře rostla v letech 1961–2003, hlavně vlivem teplotní roztažnosti vody a táním pevninských ledovců, o 1,7 (1,5 až 1,9) mm·rok⁻¹. Celkově stoupla hladina oceánů za období 1901–2010 o 19 (17 až 21) cm. Také u výšky mořské hladiny dochází k oscilacím, způsobeným jak dočasným „přesunem“ vod na pevninu, tak především díky jevům El Niño a La Niňa. IPCC předpokládá další nárůst zvyšování rychlosti hladiny moří a tvrdí, že nejpravděpodobněji stoupne hladina do roku 2100 o 80 cm až 1 m.

Tání ledovců

Podrobnější informace naleznete v článku Ústup ledovců od roku 1850.

Během posledních dvou desetiletí došlo podle vyhodnocení měření k úbytku zalednění v Grónsku a v Antarktidě. Ledovce ubývají na většině míst na světě a na severní polokouli dochází k úbytku sněhové pokrývky v jarních měsících. Úbytek masy ledu v ledovcích byl podle IPCC celosvětově odhadován na 275 (140 až 410) Gt/rok v období let 1993–2009. Dochází též ke zmenšení tloušťky permafrostu, rozlohy sezónně zamrzlé půdy a zkrácení doby zamrznutí řek a jezer. Satelitní data ukazují, že roční průměrná rozloha arktického ledu se od roku 1978 zmenšovala o 2,7 % ± 0,6 % za desetiletí.

V Antarktidě, s výjimkou Východní Antarktidy, podle studií dochází k úbytkům pevninského ledovce (rychlost úbytku je asi 70 Gt/rok). Naopak mořský led obklopující Antarktidu roste, i když teplota moře roste obdobným tempem. Odborníci vysvětlují tento protiklad působením ozonové díry nad Antarktidou, změnami mořských proudů, a také k němu pravděpodobně přispívá sladká voda z tajících pevninských ledovců. S oteplením se ale zvýší množství sněhových srážek nad Antarktidou, což převáží teplotou zvýšený úbytek ledovce táním. Studie NASA z roku 2015 ukazuje, že sice zatím stále v Antarktidě ledu přibývá, ale tento přírůstek klesá a během 20 let se pravděpodobně zastaví. NASA zároveň v souladu s výsledky studie konstatuje, že celkově úbytek Arktických ledovců výrazně převyšuje přírůstky v Antarktidě a že v celosvětovém měřítku dochází nadále k ubývání ledovců.

Globální oteplení vede na celém světě k ústupu ledovců. Oerlemans prokázal podle záznamů od roku 1900 do roku 1980 jednoznačný ústup 142 ze 144 horských ledovců. Od roku 1980 se ústup ledovců značně zrychlil. Podobně Dyurgerov a Meier zprůměrovali data o velikosti ledovců z hlediska velkých regionů (např. Evropy) a zjistili, že v každém regionu došlo od roku 1960 do roku 2002 k celkovému ústupu ledovců, ačkoli některé lokální regiony (např. Skandinávie) vykázaly nárůsty. Některé ledovce již zmizely zcela a očekává se, že rostoucí teploty způsobí neustálý ústup i většiny ostatních horských ledovců na světě. U více než 90 % ledovců zaznamenalo Světové středisko pro monitorování ledovců od roku 1995 jejich ústup.

Změny uhlíkového cyklu a ostatních biogeochemických cyklů

Atmosférické koncentrace oxidu uhličitého, methanu a oxidu dusného se zvýšily na nejvyšší úroveň za posledních minimálně 800 tisíc let. Koncentrace CO₂ vzrostly od předindustriální doby o 40 %, a to především díky spalování fosilních paliv, částečně pak změnami využití půdy. Oceány absorbují asi 30 % emitovaného antropogenního oxidu uhličitého, což způsobuje jejich okyselování.

Reakce

Mitigační opatření (zmírňování následků)

Graf vpravo ukazuje scénáře k naplnění cílů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Globalní emise skleníkových plynu a možnosti jejich sníženi – oteplení max. o 2 °C – označené „globální technologie“, „decentralizované řešení“ a „změna spotřeby“. Každý scénář ukazuje, jak by různé opatření (např. zlepšení energetické účinnosti, zvýšené využívání energie z obnovitelných zdrojů) mohlo přispět ke snížení emisí.

Podrobnější informace naleznete v článku Zmírňování změny klimatu.

Snížení rozsahu budoucí změny klimatu se nazývá mitigace (zmírňování následků). IPCC definuje mitigaci jako činnosti, které snižují emise skleníkových plynů nebo zvyšují kapacitu propadů uhlíku pohlcovat skleníkové plyny z atmosféry. Studie naznačují značný potenciál pro budoucí snížení emisí kombinací aktivit na snižování emisí jako jsou úspory energie, nárůst energetické účinnosti a větším uspokojení poptávky společnosti po obnovitelných zdrojích energie a jaderné energie. Zmírňování změny klimatu také zahrnuje činnosti, které zlepšují přírodní propady, jako je například výsadba stromů a znovuzalesnění.

Za účelem omezení oteplování v dolním rozsahu popsaném ve zprávě IPCC „Shrnutí pro politické představitele“ bude nutné přijmout politická opatření, která omezí emise skleníkových plynů podle jednoho z několika výrazně odlišných scénářů popsaných v úplné zprávě. To bude stále těžší a těžší s každoročním nárůstem objemů emisí a v pozdějších letech bude nutné přijmout ještě drastičtější opatření, aby došlo ke stabilizaci požadované atmosférické koncentrace skleníkových plynů. Emise oxidu uhličitého (CO₂) související se spotřebou energie byly v roce 2010 nejvyšší v historii, pokořily předchozí rekord z roku 2008.

Adaptační opatření (přizpůsobení)

Podrobnější informace naleznete v článku Adaptace na globální oteplování.

Další politická reakce zahrnuje adaptaci na změnu klimatu (přizpůsobení klimatické změně). Adaptace na změnu klimatu může být plánována a to buď v reakci nebo v předvídání klimatických změn a nebo může být spontánní, tj. bez zásahu oficiálních míst. Již v současnosti probíhají v omezené míře plánované adaptace. Ještě však nejsou plně pochopeny překážky, limity a náklady na budoucí adaptace. Příkladem takových strategií může být obrana proti růstu hladiny moří nebo zabezpečení dostupnosti potravy.

Koncept vztahující se k adaptaci je „adaptační kapacita“, což je schopnost systému (lidského, přírodního nebo řízeného) se přizpůsobit změnám klimatu (včetně lokální proměnlivosti klimatu a extrémů), tak aby se snížily případné škody, aby se využily výhody příležitostí nebo aby se vypořádalo s následky. Nezmírňované změny klimatu (tj. budoucí změny klimatu bez účinných snah o omezení emisí skleníkových plynů) by v dlouhodobém horizontu pravděpodobně překročily schopnost přírodních, řízených a lidských systémů se přizpůsobit.

Ekologické organizace a osobnosti veřejného života zdůrazňují změny klimatu a rizika, které s sebou nesou, se současnou podporou přizpůsobování se změnám potřeb v oblasti infrastruktury a snižování emisí. Někteří vědci zpochybňují proveditelnost adaptace na klimatické změny, v případě, že dojde jen k malému snížení emisí.

Geoinženýrství

Podrobnější informace naleznete v článku Geoinženýrství.

Geoinženýrství (klimatické inženýrství, klimatické intervence) je výraz používaný pro záměrné změny klimatu. Byla zkoumána jako možná reakce na globální oteplování, např. NASA a Royal Society. Techniky, které jsou předmětem výzkumu, obecně spadají do kategorií ovládání slunečního záření a odstraňování oxidu uhličitého, byly ale navrženy i různá jiná opatření. Studie z roku 2014 zkoumala nejčastější metody klimatického inženýrství a dospěla k závěru, že jsou buď neúčinné nebo mají potenciálně závažné vedlejší účinky a nelze je zastavit bez toho, aby způsobily rychlou změnu klimatu.

Společnost

Politické diskuse

Související informace naleznete také v článcích Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Kjótský protokol.

Politickou reakcí na vědecké zprávy o globálním oteplování je Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, kterou ratifikovalo již 197 států a subjektů (všechny členské země OSN, dále pak také Niue, Cookovy ostrovy, Stát Palestina a Evropská unie). Cílem této konvence je zabránit změnám klimatu, způsobeným člověkem. Signatářské země Rámcové úmluvy s shodly na tom, že je třeba přijmout rázná opatření ke snížení emisí skleníkových plynů a přijaly i řadu opatření k jejich omezení. Panuje shoda, že budoucí globální oteplení by mělo být omezeno na hodnotu pod 2,0 °C vzhledem k hodnotám v předindustriálním období. Zprávy publikované Programem OSN pro životní prostředí a Mezinárodní energetickou agenturou vyjadřují obavy, že doposud vynaložené snahy k dosažení cíle maximálního oteplení o 2 °C nemusí být dostatečné.

Největší producenti CO₂ na světě jsou Čína (29 %), Spojené státy (14 %) a Evropský hospodářský prostor (10 %).

Primární světovou dohodou o boji se změnou klimatu je Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu. Státy, které ratifikovaly tuto dohodu, souhlasily s omezením svých emisí oxidu uhličitého a pěti dalších skleníkových plynů nebo se zavázaly k obchodu s emisemi v případě, že nesníží své emise těchto plynů.

Dne 12. prosince 2015 byla na závěr Klimatické konference v Paříži uzavřena tzv. Pařížská dohoda, která má omezit emise CO₂ od roku 2020 a navázat tak na Kjótský protokol. Dohoda byla schválena všemi 195 smluvními stranami. Stanovuje závazky všech smluvních stran, včetně největších světových producentů emisí skleníkových plynů jako je Čína, USA či Indie. Dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016.

Mezivládní panel pro změnu klimatu

Podrobnější informace naleznete v článku Mezivládní panel pro změnu klimatu.

Ke studiu otázek změny klimatu založil Program OSN pro životní prostředí ve spolupráci se Světovou meteorologickou organizací v roce 1988 Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) jako vědecký orgán pod záštitou Organizace spojených národů. Tento panel v období od konce roku 2013 do listopadu 2014 vydal svou již Pátou hodnotící zprávu, ve které shrnuje současné vědecké poznatky. Zpráva uvádí, že vědci jsou si na 95–100 % jisti, že většina současného globálního oteplování je způsobena zvýšenými koncentracemi skleníkových plynů a že k navyšování koncentrací dochází v důsledku lidských aktivit a že primární příčinou nárůstu teplot jsou emise CO₂ v důsledku lidské činnosti především spalováním fosilních paliv a změnami využití krajiny jako je odlesňování. Uvádí, že je nanejvýš pravděpodobné, že od 50. let 20. století je hlavní příčinou globálního oteplování lidská činnost. Teplota na Zemi vzroste do konce století o 0,3 až 4,8 stupně Celsia v závislosti na množství spálených fosilních paliv. Teplota svrchní vrstvy oceánů v období 1971 až 2010 stoupla. Oceány se budou zahřívat i nadále a teplo bude pronikat od jejich povrchu do hloubky.

Vědecká diskuse

Vědecká diskuse pokračuje ve vědeckých článcích, které jsou recenzovány a hodnoceny vědci, kteří pracují v příslušných oborech. Vědecký konsensus z roku 2013 uvedl v páté hodnotící zprávě IPCC, že „je velmi pravděpodobné, že lidský vliv byl dominantní příčinou pozorovaného oteplování od poloviny 20. století“. Zpráva Americké národní akademie věd z roku 2008 uvádí, že většina vědců se tehdy shodla na tom, že pozorované oteplování v posledních desetiletích bylo primárně způsobeno lidskými aktivitami zvyšujícími množství skleníkových plynů v atmosféře. Královská společnost v roce 2005 uvedla, že i když drtivá většina vědců souhlasila s hlavními body, někteří jednotlivci a organizace, které se postavily proti konsensu o naléhavých opatřeních potřebných ke snížení emisí skleníkových plynů, se pokusily podkopat vědu a práci IPCC. Národní vědecké akademie vyzývají světové vůdce k politikám ke snížení globálních emisí.

V roce 2018 vydal IPCC zprávu SR15, která varovala, že pokud nebude současná míra emisí skleníkových plynů zmírněna, do roku 2040 by se mohly objevit závažné krize, jakmile se planeta zahřeje o 1,5 stupně Celsia. Zpráva uvádí, že předcházení takovým krizím bude vyžadovat rychlou transformaci globální ekonomiky, která „nemá žádný dokumentovaný historický precedens.“

Ve vědecké literatuře existuje silná shoda, že globální povrchové teploty se v posledních desetiletích zvýšily a že trend je způsoben hlavně emisemi skleníkových plynů způsobených lidmi. Žádný vědecký orgán s národním nebo mezinárodním postojem tento názor nepopřel. V listopadu roku 2017 vyšlo "Druhé varování pro lidstvo“, které podepsalo 15 364 vědců z 184 zemí, uvedlo, že „současná trajektorie potenciálně katastrofické změny klimatu v důsledku rostoucích skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv, odlesňování a zemědělské produkce – zejména ze zemědělských přežvýkavců pro spotřebu masa „je obzvlášť znepokojující“." Studie z července 2017, zveřejněná v Environmental Research Letters, tvrdí, že nejvýznamnější akce, kterou by jednotlivci mohli udělat ke zmírnění své vlastní uhlíkové stopy, je mít méně dětí, vzdát se vlastního auta, nepoužívat leteckou dopravu a přejít na vegetariánskou stravu. Potřebu změny stravovacích vzorců jasně popisuje také Zvláštní zpráva IPCC o změně klimatu, krajině a půdě, která vyšla v srpnu 2019. Studie z listopadu 2019, která hodnotila 11 602 recenzovaných článků, ukázala nárůst konsenzu mezi klimatology na 100 %.

Veřejné mínění a spory

Podrobnější informace naleznete v článcích Popírání klimatické změny a Spor o globální oteplování.

Diskuse o globálním oteplování se týká řady sporů, které jsou v médiích daleko výraznější než ve vědecké literatuře. Tyto spory se týkají povahy, příčin a důsledků globálního oteplování. Mezi sporné otázky patří příčiny zvýšené globální průměrné teploty vzduchu, zejména od poloviny 20. století, zda je tento oteplovací trend bezprecedentní nebo v normálních klimatických mezích, zda k němu člověk významně přispěl a zda je toto zvýšení zcela nebo částečně artefakt špatných měření. Další spory se týkají odhadu klimatické citlivosti, předpovědí dalšího oteplování a také toho, jaké budou následky globálního oteplování. Část politiků, především pravicových, nesouhlasí buď vůbec s tím, že by za oteplování mohl člověk, ale především pak s tím, že by proti jeho příčinám měla být přijímána jakákoliv opatření, protože ta by znamenala omezení ekonomické svobody.

Ve Spojených státech od roku 1990 začaly americké konzervativní think-tanky diskutovat o legitimnosti globálního oteplování jako sociálního problému. Zpochybňovaly vědecké důkazy, argumentovaly, že globální oteplování může být prospěšné, a tvrdily, že navržená řešení by udělala více škod než užitku. Někteří lidé popírají aspekty vědy o klimatických změnách. Organizace, jako je liberální Competitive Enterprise Institute, konzervativní komentátoři a některé společnosti jako ExxonMobil napadly scénáře změny klimatu IPCC, financovaly vědce, kteří nesouhlasí s vědeckým konsenzem, a poskytly vlastní projekce ekonomických nákladů na přísnější regulace. Na druhou stranu některé společnosti pro fosilní paliva v posledních letech zvětšily své úsilí nebo dokonce vyzývaly k politikám ke snížení globálního oteplování. Velké ropné společnosti začaly uznávat, že změna klimatu existuje a je způsobena lidskými činnostmi a spalováním fosilních paliv.

Problém globálního oteplování přinesl koncem osmdesátých let mezinárodní pozornost veřejnosti. Někteří voliči začali sledovat názory na toto téma, zpočátku především ve Spojených státech. Dlouhodobý výzkum názorů Gallupova institutu ve Spojených státech zjistil relativně malé odchylky v názorech občanů od roku 1998 do roku 2015, a to přibližně o 10 %, ve stanovisku k závažnosti globálního oteplování, ale s rostoucí polarizací mezi lidmi, kteří se o problém zajímají a nezainteresovanými.

Vzhledem k matoucímu mediálnímu zpravodajství na počátku 90. let 20. století byly problémy, jako je vyčerpání ozónové vrstvy a změna klimatu často zaměňovány, což ovlivnilo pochopení těchto problémů veřejností. Podle průzkumu Američanů z roku 2010 většina věřila, že ozonová vrstva a postřikovače přispívají k globálnímu oteplování. Přestože existuje několik oblastí spojování, vztah mezi nimi není silný. Snížený stratosférický ozon měl mírný chladicí vliv na povrchové teploty, zatímco zvýšený troposférický ozon měl poněkud větší účinek na oteplování. Nicméně CFC používané v rozprašovacích nádobách jsou silné skleníkové plyny, přičemž některé odhady připisují emise CFC v 70. letech, které způsobily téměř polovinu globálního oteplování pro toto desetiletí.

V roce 2010 dělal Gallupův ústav výzkum v 111 zemích a dospěl k závěru, že od roku 2007–2008 došlo k výraznému poklesu počtu Američanů a Evropanů, kteří považovali globální oteplování za vážnou hrozbu. Ve Spojených státech jen málo přes polovinu populace (53 %) považovalo globální oteplování za vážný zájem buď pro sebe, nebo pro své rodiny; to bylo o 10 bodů pod průzkumem za rok 2008 (63 %). Latinská Amerika měla největší nárůst obav: 73 % uvedlo, že globální oteplování představuje vážnou hrozbu pro jejich rodiny. Tato globální anketa také zjistila, že lidé s větší pravděpodobností přičítají globální oteplování lidským činnostem než přirozeným příčinám, s výjimkou USA, kde téměř polovina (47 %) populace připisuje globální oteplování přirozeným příčinám.

Průzkum v březnu a květnu 2013 od Pew Research Center pro lidi a tisk informoval 39 zemí o globálních hrozbách. Podle 54 % dotázaných se globální oteplování stalo vrcholem vnímání globálních hrozeb.

Situace v Česku

Podrobnější informace naleznete v článku Globální oteplování v Česku.

Průměrná roční teplota v ČR 1961-2020

Atlas podnebí Česka uvádí, že v období 1961–2000 roční průměrná teplota v ČR (průměr z 311 stanic) silně kolísala, nicméně měla statisticky významný oteplovací trend 0,28 °C za dekádu. Oteplování bylo nejvýraznější v zimě a na jaře, nevýznamné na podzim. Nejteplejší rok v historii měření byl rok 2018 s průměrnou teplotou 9,6 °C (mimořádně nadnormální; s odchylkou +1,7 °C od normálu 1981–2010), druhým nejteplejším byl rok 2019 s průměrnou teplotou 9,5 °C, dále to byly roky 2014 a 2015, oba s průměrnou teplotou 9,4 °C. Oteplování, obdobné se světovými pozorováními, potvrzují i další práce. Celkový trend oteplování byl v letech 1961–2000 překryt kratšími výkyvy, takže i v nejteplejším posledním desetiletí tohoto období se vyskytl jeden ze tří nejchladnějších roků celého čtyřicetiletí, rok 1996 s průměrem 6,3 °C. Vlivem lidské činnosti rostl efekt tepelného ostrova Prahy, projevující se celoročním zvýšením nočních teplot a zvýšením průměrných teplot v chladné polovině roku (říjen–březen). Podle Českého hydrometeorologického ústavu u nás vzrostla průměrná teplota od roku 1960 o 2,1 °C.

V posledních letech poklesly hodnoty všech charakteristik spojených se sněhem. Snižují se počty dní se sněhovou pokrývkou i měsíční a sezónní maxima výšky sněhové pokrývky. Sněhu ubývá v nížinách i na horách. Přitom výskyt sněhu je důležitým předpokladem vytvoření dostatečného množství povrchové i podzemní vody. Změny klimatu jsou průkazně pozorovatelné i v živé přírodě. Z pozorování v moravských lužních lesích vyplývá, že v období 1961–2000 se zde posunulo do dřívější doby rašení listů u vybraných druhů stromů a kvetení u vybraných keřů a bylin. U vybraných ptačích druhů pak byl zaznamenán posun začátku hnízdění.

Hlavními projevy globálního oteplování pro Českou republiku, podle Národního akčního plánu adaptace na změnu klimatu, budou dlouhodobé sucho, povodně a přívalové povodně, zvyšování teplot, extrémní meteorologické jevy, vydatné srážky, extrémně vysoké teploty (vlny veder), extrémní vítr a přírodní požáry.

Etymologie

V padesátých letech dvacátého století výzkumníci nejprve naznačili nárůst teplot a v roce 1952 noviny psaly o „změně klimatu“. Tento výraz se následně objevil ve zprávě v deníku The Hammond Times (Indiana, USA) z listopadu 1957, který popsal výzkum Rogera Revelleho zaměřený na zvýšené účinky emisí CO₂ způsobené člověkem na skleníkový efekt, který „může mít za následek ve velkém měřítku globální oteplování, s radikálními změnami klimatu“. Oba pojmy byly používány pouze příležitostně až do roku 1975, kdy Wallace Smith Broecker publikoval vědecký článek na toto téma; „Klimatické změny: jsme na pokraji výrazného globálního oteplování?“ Obě fráze se začaly běžně používat a začalo se široce šířit prohlášení Michaila Budyka z roku 1976, že „globální oteplování začalo“. Jiné studie, jako je například zpráva MIT z roku 1971, odkazovaly na vliv člověka jako na „neúmyslnou změnu klimatu“, ale vlivná studie Národní akademie věd z roku 1971 v čele s Julem Charneyem následovala Broeckera použitím pojmu globální oteplování pro nárůst povrchových teplot, zatímco širší účinky nárůstu CO₂ popsala jako změnu klimatu.

V roce 1986 a v listopadu 1987 klimatolog NASA James Hansen poskytl své svědectví o globálním oteplování Kongresu USA. V létě roku 1988 byly v USA rostoucí vlny veder a problémy se suchem, a když Hansen svědčil v Senátu dne 23. června, vyvolalo to celosvětový zájem. Řekl: „globální oteplování dosáhlo takové úrovně, že můžeme s vysokou mírou důvěry popsat příčinný vztah mezi skleníkovým efektem a pozorovaným oteplováním.“ Pozornost veřejnosti vzrostla během léta a termíny globální oteplování či změna klimatu se staly populárními, a běžně se používají jak tisku, tak i ve veřejném diskursu.

V článku z roku 2008 věnovaném používání pojmu definoval Erik M. Conway globální oteplování jako „zvýšení zemské průměrné povrchové teploty v důsledku stoupání hodnoty koncentrací skleníkových plynů“, zatímco změna klimatu byla „dlouhodobá změna v zemském klimatu nebo regionech na Zemi“. Účinky, jako je změna vzorců srážek a stoupající hladiny moří, by pravděpodobně měly mít větší dopad než samotná teplota, Conway považuje globální změnu klimatu za více vědecky přesný termín a stejně jako Mezivládní panel pro změny klimatu na internetových stránkách NASA rád zdůrazňuje tento širší kontext.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Global warming na anglické Wikipedii.

Literatura

Zprávy IPCC

IPCC AR6 WG1

• IPCC AR6 WG, 2021. Climate Change 2021: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Sixth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Masson-Delmotte, V., P. Zhai, A. Pirani, S.L. Connors, C. Péan, S. Berger, N. Caud, Y. Chen, L. Goldfarb, M.I. Gomis, M. Huang, K. Leitzell, E. Lonnoy, J.B.R. Matthews, T.K. Maycock, T. Waterfield, O. Yelekçi, R. Yu, and B. Zhou. Cambridge, United Kingdom and New York, NY, USA: Cambridge University Press, 2021. Dostupné online. 
  • IPCC AR6 WG1 SPM, 2021. Climate Change 2021: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Sixth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání MassonDelmotte, V., P. Zhai, A. Pirani, S.L. Connors, C. Péan, S. Berger, N. Caud, Y. Chen, L. Goldfarb, M.I. Gomis, M. Huang, K. Leitzell, E. Lonnoy, J.B.R. Matthews, T.K. Maycock, T. Waterfield, O. Yelekçi, R. Yu, and B. Zhou. 2021. Kapitola Summary for Policymakers. 
  • IPCC AR6 WG1 TS, 2021. Climate Change 2021: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Sixth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Arias, P.A., N. Bellouin, E. Coppola, R.G. Jones, G. et al.. 2021. Kapitola Technical Summary. 

IPCC SR OCC

• IPCC SR OCC, 2019. The Ocean and Cryosphere in a Changing Climate A Special Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2019 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 

IPCC SR CCL

• IPCC SR CCL, 2019. Climate Change and Land: an IPCC special report on climate change, desertification, land degradation, sustainable land management, food security, and greenhouse gas fluxes in terrestrial ecosystems [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2019 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 

IPCC SR 15

• IPCC SR 15, 2018. Global Warming of 1.5°C. An IPCC Special Report on the impacts of global warming of 1.5°C above pre-industrial levels and related global greenhouse gas emission pathways, in the context of strengthening the global response to the threat of climate change, sustainable development, and efforts to eradicate poverty [online]. Příprava vydání Masson-Delmotte, V.; Zhai, P.; Pörtner, H.-O.; Roberts, D.; et al.. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2018 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
  • IPCC SR 15 SPM, 2018. Global Warming of 1.5°C. An IPCC Special Report on the impacts of global warming of 1.5°C above pre-industrial levels and related global greenhouse gas emission pathways, in the context of strengthening the global response to the threat of climate change, sustainable development, and efforts to eradicate poverty [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2018 [cit. 2021-12-25]. Kapitola Summary for Policymakers. 
  • IPCC SR 15 CH1, 2018. Global Warming of 1.5°C. An IPCC Special Report on the impacts of global warming of 1.5°C above pre-industrial levels and related global greenhouse gas emission pathways, in the context of strengthening the global response to the threat of climate change, sustainable development, and efforts to eradicate poverty [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2018 [cit. 2021-12-25]. Kapitola 1: Framing and Context. 
  • IPCC SR 15 CH2, 2018. Global Warming of 1.5°C. An IPCC Special Report on the impacts of global warming of 1.5°C above pre-industrial levels and related global greenhouse gas emission pathways, in the context of strengthening the global response to the threat of climate change, sustainable development, and efforts to eradicate poverty [online]. Příprava vydání Rogelj, J.; Shindell, D.; Jiang, K.; Fifta, S.; et al. (2018). Intergovernmental Panel on Climate Change, 2018 [cit. 2021-12-25]. Kapitola 2: Mitigation Pathways Compatible with 1.5°C in the Context of Sustainable Development. 
  • IPCC SR 15 CH3, 2018. Global Warming of 1.5°C. An IPCC Special Report on the impacts of global warming of 1.5°C above pre-industrial levels and related global greenhouse gas emission pathways, in the context of strengthening the global response to the threat of climate change, sustainable development, and efforts to eradicate poverty [online]. Příprava vydání Hoegh-Guldberg, O.; Jacob, D.; Taylor, M.; Bindi, M.; et al.. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2018 [cit. 2021-12-25]. Kapitola 3: Impacts of 1.5ºC Global Warming on Natural and Human Systems. 
  • IPCC SR 15 CH4, 2018. Global Warming of 1.5°C. An IPCC Special Report on the impacts of global warming of 1.5°C above pre-industrial levels and related global greenhouse gas emission pathways, in the context of strengthening the global response to the threat of climate change, sustainable development, and efforts to eradicate poverty [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2018 [cit. 2021-12-25]. Kapitola 4: Strengthening and Implementing the Global Response. 
  • IPCC SR 15 CH5, 2018. Global Warming of 1.5°C. An IPCC Special Report on the impacts of global warming of 1.5°C above pre-industrial levels and related global greenhouse gas emission pathways, in the context of strengthening the global response to the threat of climate change, sustainable development, and efforts to eradicate poverty [online]. Příprava vydání Roy, J.; Tschakert, P.; Waisman, H.; Abdul Halim, S.; et al.. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2018 [cit. 2021-12-25]. Kapitola 5: Sustainable Development, Poverty Eradication and Reducing Inequalities. 

IPCC AR5

• IPCC AR5 LL, 2013. IPCC AR5 leaflet [online]. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2013 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
• IPCC AR5 SYR, 2014. Climate Change 2014: Synthesis Report. Contribution of Working Groups I, II and III to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání R.K. Pachauri a L.A. Meyer. Intergovernmental Panel on Climate Change, 2014 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-92-9169-143-2. 
• IPCC AR5 WG1, 2013. Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Cambridge University Press, 2013 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-1-107-05799-9. 
• IPCC AR5 WG2A, 2014. Climate Change 2014: Impacts, Adaptation, and Vulnerability. Part A: Global and Sectoral Aspects. Contribution of Working Group II to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Cambridge University Press, 2014 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-1-107-05807-1. 
• IPCC AR5 WG2B, 2014. Climate Change 2014: Impacts, Adaptation, and Vulnerability. Part B: Regional Aspects. Contribution of Working Group II to the Fifth Assessment [online]. Cambridge University Press, 2014 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-1-107-05816-3. 
• IPCC AR5 WG3, 2014. Climate Change 2014: Mitigation of Climate Change. Contribution of Working Group III to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Cambridge University Press, 2014 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-1-107-05821-7. 
• IPCC AR4 SYR, 2007. Climate Change 2007: Synthesis Report. Contribution of Working Groups I, II and III to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Geneva, Switzerland: Intergovernmental Panel on Climate Change, 2007 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 92-9169-122-4. 
• IPCC AR4 WG1, 2007. Climate Change 2007: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Solomon, S.; Qin, D.; Manning, M.; Chen, Z.; Marquis, M.; Averyt, K.B.; Tignor, M.; and Miller, H.L.. Cambridge University Press, 2007 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-0-521-88009-1. 
• IPCC AR4 WG2, 2007. Climate Change 2007: Impacts, Adaptation and Vulnerability. Contribution of Working Group II to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Parry, M.L.; Canziani, O.F.; Palutikof, J.P.; van der Linden, P.J.; and Hanson, C.E.. Cambridge University Press, 2007 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-0-521-88010-7. 
• IPCC AR4 WG3, 2007. Climate Change 2007: Mitigation. Contribution of Working Group III to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Metz, B.; Davidson, O.R.; Bosch, P.R.; Dave, R.; and Meyer, L.A.. Cambridge University Press, 2007 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 978-0-521-88011-4. 
• IPCC TAR SYR, 2001. Climate Change 2001: Synthesis Report. A Contribution of Working Groups I, II, and III to the Third Assessment Report of the Integovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Watson, R. T.; and the Core Writing Team. Cambridge University Press, 2001 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80770-0. 
• IPCC TAR WG1, 2001. Climate Change 2001: The Scientific Basis - Contribution of Working Group I to the IPCC Third Assessment Report [online]. Příprava vydání Houghton, J.T.; Ding, Y.; Griggs, D.J.; Noguer, M.; van der Linden, P.J.; Dai, X.; Maskell, K.; and Johnson, C.A.. Cambridge University Press, 2001 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80767-0. 
• IPCC TAR WG2, 2001. Climate Change 2001: Impacts, Adaptation and Vulnerability - Contribution of Working Group II to the IPCC Third Assessment Report [online]. Příprava vydání McCarthy, J. J.; Canziani, O. F.; Leary, N. A.; Dokken, D. J.; and White, K. S.. Cambridge University Press, 2001 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80768-9. 

• IPCC TAR WG3, 2001. Climate Change 2001: Mitigation - Contribution of Working Group III to the IPCC Third Assessment Report [online]. Cambridge University Press, 2001 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80769-7. 
• IPCC SRES, 2000. Special Report on Emissions Scenarios: A special report of Working Group III of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Nakićenović, N., and Swart, R.. Cambridge University Press, 2000 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-80081-1. 
• IPCC SAR SYR, 1996. IPCC Second Assessment Climate Change 1995 A Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. 1996 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
• IPCC SAR WG1, 1996. Climate Change 1995: The Science of Climate Change - Contribution of Working Group I to the IPCC Second Assessment Report [online]. Příprava vydání Houghton, J.T.; Meira Filho, L.G.; Callander, B.A.; Harris, N.; Kattenberg, A., and Maskell, K.. Cambridge University Press, 1996 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-56433-6. 
• IPCC SAR WG2, 1996. Climate change 1995 Impacts, Adaptations and Mitigation of Climate Change: Scientific-Technical Analyses ; Contribution of Working Group II to the Second Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Houghton, J.T.; Meira Filho, L.G.; Callander, B.A.; Harris, N.; Kattenberg, A., and Maskell, K.. Cambridge University Press, 1996 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. ISBN 0-521-56431-X. 
• IPCC SAR WG3, 1996. Climate Change 1995 - Economic and Social Dimensions of Climate Change Contribution of Working Group III to the Second Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Příprava vydání Bruce, J.P.; Lee, H.; and Haites, E.F.. Cambridge University Press, 1996 [cit. 2019-12-27]. (Contribution of Working Group III (WG3) to the Second Assessment Report (SAR) of the Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC)). Dostupné online. ISBN 0-521-56051-9. 
• IPCC FAR SYR, 1990. IPCC First Assessment Report Overview and Policymaker Summaries and 1992 IPCC Supplement [online]. 1990 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
• IPCC FAR WG1, 1990. Report prepared for Intergovernmental Panel on Climate Change by Working Group I [online]. Příprava vydání J.T. Houghton, G.J. Jenkins and J.J. Ephraums. Cambridge University Press, 1990 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
• IPCC FAR WG2, 1990. Report prepared for Intergovernmental Panel on Climate Change by Working Group II [online]. Příprava vydání W.J. McG. Tegart, G.W. Sheldon and D.C. Griffiths. Australian Government Publishing Service, Camberra, Australia, 1990 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 
• IPCC FAR WG3, 1990. Report prepared for Intergovernmental Panel on Climate Change by Working Group III [online]. 1990 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. 

Související články

• Klimatická změna
• Klimatická krize
• Smog
• Zachycování a ukládání oxidu uhličitého
• Vymírání v holocénu

Literatura

Česky:

• MEZIVLÁDNI PANEL PRO ZMĚNU KLIMATU. Fyzikální základy. Příspěvek Pracovní skupiny I k Páté hodnoticí zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Shrnutí pro politické představitele. [online]. Ministerstvo životního prostředí/IPCC, 2013-11-27 [cit. 2016-09-18]. Dostupné online. 
• Acot, Pascal. Historie a změny klimatu: od velkého třesku ke klimatickým katastrofám. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 237 s. ISBN 80-246-0869-3. 
• Atmosféra a klima: aktuální otázky ochrany ovzduší. Příprava vydání Martin Braniš, Iva Hůnová. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 351 s. ISBN 978-80-246-1598-1. 
• GORE, Al. Země na misce vah: ekologie a lidský duch. 1. vyd. Praha: Argo, 2000. 374 s. ISBN 80-7203-310-7. 
• HOUGHTON, John. Globální oteplování: úvod do studia změn klimatu a prostředí. 1. vyd. Praha: Academia, 1998. 228 s. ISBN 80-200-0636-2. 
• KADRNOŽKA, Jaroslav. Energie a globální oteplování: Země v proměnách při opatřování energie. 1. vyd. Brno: VUTIUM, 2006. 189 s. ISBN 80-214-2919-4. 
• KALVOVÁ, Jaroslava; MOLDAN, Bedřich. Klima a jeho změna v důsledku emisí skleníkových plynů. 1. vyd. Praha: Univerzira Karlova, 1996. 161 s. ISBN 80-7184-315-6. 
• KOPÁČEK, Jaroslav; BEDNÁŘ, Jan. Jak vzniká počasí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 226, [16] s. obr. příl. s. ISBN 80-246-1002-7. 
• KUTÍLEK, Miroslav. Racionálně o globálním oteplování. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. 185 s. ISBN 978-80-7363-183-3. 
• MAREK, Michal V., a kol. Uhlík v ekosystémech České republiky v měnícím se klimatu. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 253 s. ISBN 978-80-200-1876-2, ISBN 978-80-904351-1-7. 
• METELKA, Ladislav; TOLASZ, Radim. Klimatické změny: fakta bez mýtů. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky životního prostředí, 2009. 35 s. Dostupné online. ISBN 978-80-87076-13-2. 
• MCKIBBEN, Bill. Zeemě: jak přežít na naší nové nehostinné planetě. 1. vyd. Praha: Paseka, 2013. 256 s. ISBN 978-80-7432-251-8. 
• MOLDAN, Bedřich. Podmaněná planeta. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 419 s. ISBN 978-80-246-1580-6. 
• NÁTR, Lubomír. Země jako skleník: proč se bát CO₂?. 1. vyd. Praha: Academia, 2006. 142 s. ISBN 80-200-1362-8. 
• NOVÁČEK, Pavel; HUBA, Mikuláš. Ohrožená planeta. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994. 202 s. ISBN 80-7067-382-6. 
• TORALF, Staud; REIMER, Nick. Zachraňme klima: ještě není pozdě. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2008. 285 s. ISBN 978-80-242-2119-9. 
• SVOBODA, Jiří; VAŠKŮ, Zdeněk; CÍLEK, Václav. Velká kniha o klimatu Zemí koruny české. [Praha]: Regia, 2003. 655 s. ISBN 80-86367-34-7. 
• VYSOUDIL, Miroslav. Meteorologie a klimatologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 281 s. ISBN 80-244-1455-4. 

Anglicky:

• Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Technical Summary. Geneva: IPCC, 2014. 84 s. Dostupné online. (anglicky) Pátá hodnotící zpráva IPCC – Pracovní skupina I – Technická zpráva. 
• Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Geneva: IPCC, 2014. 1552 s. Dostupné online. (anglicky) Pátá hodnotící zpráva IPCC – Pracovní skupina I – Fyzikální základy. Plný text zprávy. 
• Atlas of Mortality and Economic Losses from Weather, Climate and Water Extremes (1970–2012). Geneva: World Meteorological Organization (WMO), 2014. 48 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-04-21. ISBN 978-92-63-11123-4. (anglicky) Atlas mortality a ekonomických ztrát, způsobených počasím, klimatickým a vodními extrémy v letech 1970–2012, oficiální publikace Světové zdravotnické organizace. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu globální oteplování na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo globální oteplování ve Wikislovníku

Oficiální instituce:

• Klimatický panel OSN/IPCC — Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
• Opatření v oblasti klimatu. Opatření v oblasti klimatu - European Commission [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. 
• MŽP ČR. Oficiální stránky Ministerstva životního prostředí ke změně klimatu] (garant problematiky za ČR, meziresortní koordinátor). www.mzp.cz [online]. 2008-08-11 [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. 
• Zmírnění změny klimatu. European Environment Agency [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. 
• Global Warming. earthobservatory.nasa.gov [online]. 2010-06-03 [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
• CzechGlobe | Ústav výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i.. www.czechglobe.cz [online]. [cit. 2018-12-30]. Dostupné online. 
• NOAA Status Alert - měscíční klimatické zprávy NOAA pro USA a celosvětové. governmentshutdown.noaa.gov [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
• Climate and Weather - Expert Reports - Division on Earth and Life Studies - repository zpráv Národních akademií USA. dels.nas.edu [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-02. (anglicky) 
• Nature Climate Change - časopis Nature, sekce Klimatická změna. Nature Climate Change [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
• Climate Guide - Klimatický průvodce anglické meteorologické služby. Met Office [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
• EdGCM - simulátor klimatické změny [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-03-23. (anglicky) 

Populární stránky k problematice globálního oteplování:

• Fakta o klimatu. Fakta o klimatu [online]. [cit. 2021-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-13. 
• Global Warming and Climate Change skepticism examined - stránky vysvětlující různé problémy globálního oteplování a také objasňující většinu odlišných názorů na něj - částečně i v češtině. Skeptical Science [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
• Globální klimatický rozvrat - elektronická knihovna dokumentů v češtině. amper.ped.muni.cz [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. 
• RealClimate - stránky M. Manna. RealClimate [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 

Informace pro laiky:

• Weather and Climate Basics -stránky Národního centra pro atmosférický výzkum (NCAR). www.eo.ucar.edu [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
• Center for Climate and Energy Solutions - Základní informace ke globálnímu oteplování] stránky Centra pro klima a energetická řešení (C2ES) [online]. 2014-03-13 [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
• America's Climate Choices (2011) : Division on Earth and Life Studies - stránky Národních akademii věd USA. dels.nas.edu [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
• Climate Change (main) - The Encyclopedia of Earth - Články o změně klimatu - stránky na Encyklopedii Země. editors.eol.org [online]. [cit. 2019-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 

Autoritní data	NKC: ph116354 BNF: cb12156561p (data) GND: 4344515-9 LCCN: sh89000812 NDL: 00923848 NLI: 987007539222505171

Portály: Meteorologie