Sociální kapitál
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sociální (též společenský) kapitál je podle svého autora P. Bourdieu souhrn sociálních vztahů, počestnosti a vážnosti. Je to souhrn sociálních kontaktů. Pojem byl popularizován R. Putnamem v jeho pracech, týkajících se Itálie a USA. Ten ho definoval jako:
| „ | rysy společenské organizace, např. sítě, normy a důvěra, které zajišťují koordinaci a spolupráci, vedoucí ke společnému prospěchu. | “ |
| — R. Putnam, ‘The prosperous community’; a R. Putnam, ‘Bowling alone’. | ||
Podle Putnama zahrnuje sociální kapitál vzájemnost, zajišťuje tok informací, vedoucí k vzájemnému prospěchu a důvěře. Putnam také tvrdí, že lokalizované normy, vytvořené vzájemnou spoluprací, mají tendenci přenášet úspěch také na následující generace.
Pojem je ale nadále vágně definován.[1] Zahrnuje různé složky, jako rodinu, tradice, vzdělání, neformální autoritu, solidaritu, kolektivní odpovědnost, účast v občanských sdruženích, regionální, národní a etnickou identitu a vazby. Jedinou podmínkou je pozitivní vazba na ekonomický vývoj a zejména ekonomický růst.
[editovat] Limity pojetí sociálního kapitálu
Koncept sociálního kapitálu má podle Mohana a Stokka (2000) určité limity. Ty spočívají především v uvažování bezproblémových vztahů v lokální komunitě. Opomíjeny jsou tak konfliktnější pojmy, jako moc, třída, gender nebo etnicita. Problémem je také nejasná možnost provádění politik, které by vedly k posílení sociálního kapitálu.
[editovat] Reference
- ↑ MOHAN, Giles, STOKKE, Kristian. Participatory development and empowerment : the dangers of localism. Third World Quarterly. 2000, vol. 21, no. 2, s. 247-268.
