Julius Fučík: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m přidána Kategorie:Češi věznění v zahraničí za použití HotCat
m odebrána Kategorie:Zavraždění novináři za použití HotCat
Řádek 168: Řádek 168:
[[Kategorie:Popravení oběšením]]
[[Kategorie:Popravení oběšením]]
[[Kategorie:Oběti nacistického Německa]]
[[Kategorie:Oběti nacistického Německa]]
[[Kategorie:Zavraždění novináři]]
[[Kategorie:Popravení spisovatelé]]
[[Kategorie:Popravení spisovatelé]]
[[Kategorie:Osobnosti na československých poštovních známkách]]
[[Kategorie:Osobnosti na československých poštovních známkách]]

Verze z 3. 3. 2017, 22:09

Tento článek je o komunistickém novináři. O jeho strýci, hudebním skladateli, pojednává článek Julius Fučík (skladatel).
Julius Fučík
Narození23. února 1903
Rakousko-Uhersko Smíchov, dnes čtvrť města Praha
Úmrtí8. září 1943 (ve věku 40 let)
Německá říše  Berlín (popraven)
Příčina úmrtíoběšení
Povolánínovinář, literární a divadelní kritik a překladatel
Významná dílaReportáž psaná na oprátce
Politická příslušnostKomunistická strana Československa
Manžel(ka)Gusta Fučíková
RodičeKarel Fučík
PříbuzníKarel Fučík (otec),
Julius Fučík (strýc)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Julius Fučík (23. února 1903 Smíchov[1], dnes čtvrť města Praha – 8. září 1943 Berlín) byl český komunistický novinář, literární a divadelní kritik a překladatel, popravený nacisty pro účast v protinacistickém odboji. Po roce 1948 se stal ikonou celé komunistické ideologie.

Život

Pocházel z dělnické rodiny na pražském předměstí Smíchově; byl pokřtěn 22. března jako Julius Jaroslav[1]; jméno Julius obdržel po svém strýci, skladateli Juliu Fučíkovi. Rodina se roku 1913 přestěhovala do Plzně, protože jeho otec, povoláním soustružník a zároveň ochotnický divadelní pěvec, přijal angažmá v tamním Městském divadle. V plzeňském divadle již jako malý hoch sehrál desítky úspěšných dětských rolí. Roku 1919 vystoupil z římskokatolické církve a zůstal bez vyznání.[1] Po maturitě začal externě studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 1921 vstoupil do KSČ. V letech 1922 až 1924 žil ve Starých Strašnicích, v Bylanské ulici 39, kde má nyní menší kamennou pamětní desku. V této době také pracoval jako pomocník v kanceláři. V roce 1926 se stal členem Devětsilu, v roce 1929 spoluzakládal Levou frontu. V období let 1928–1938 působil jako šéfredaktor Tvorby a od roku 1929 pracoval v Rudém právu, a jako takový působil mj. jako dopisovatel v Moskvě. Patřil ke skupině, která odmítala jakoukoliv kritiku SSSR, a soubor jeho reportáží ze Sovětského svazu – Země, kde zítra již znamená včera,[2] je ukázkou mimořádně tendenčního referování o impériu, které procházelo stalinským terorem a jehož průmyslový rozvoj si vyžádal miliony obětí (první vydání díla se datoval k roku 1932, kdy na Ukrajině započal hladomor). Jeho dar spočíval podle publicisty Josefa Chuchmy v tom, že měl „smysl pro dramatičnost, pro dobře prodejné, emocionální sdělení. Podával sugestivní zprávy nejen o předmětu svého psaní, nýbrž i o sobě samém – a Reportáž psaná na oprátce je vyvrcholením této sebeprezentace.“[3]

Svůj první, desetidenní politický trest za provolávání komunistických hesel si odpykal na Pankráci, odkud byl propuštěn dříve, než stačil poslat do Tvorby svůj první moták, napsaný na vnitřní stranu cigaretové krabičky. V roce 1933 pro trestní stíhání dokonce odešel do ilegality a poprvé na sebe k pobavení svého okolí vzal identitu starého profesora, pod kterou každodenně řídil redakční porady komunistických Haló novin z pražské kavárny Roxy.[4] Novinář Ferdinand Peroutka k Fučíkově prvorepublikové protistátní revoltě rovněž ironicky dodal: „Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela.“[4]

Roku 1938 si po mnohaleté známosti vzal za ženu Augustu Kodeřicovou, později známou jako Gusta Fučíková. Za svědka jim vedle Jana Švermy šel pozdější organizátor poválečného komunistického teroru Bedřich Reicin. V padesátých letech ho pak Fučíková při vykonstruovaných procesech i po jeho popravě obviňovala, že byl udavačem gestapa a má na svědomí i „Julkovu“ smrt (Reicin byl za války v Sovětském svazu).[5] Jejich manželský svazek byl nicméně oběma pojímán spíše volně: manželství pokládali za buržoazní přežitek, a jako sezdaní navíc mohli žádat úřady o penzijní příspěvek.[6]

Od počátku nacistické okupace prodléval z obav ze zatčení (pověstná protikomunistická zatýkací akce Gitter – Mříže v březnu 1939[zdroj?]) v ústraní v Chotiměři nedaleko Domažlic u svých rodičů[7] a věnoval se literatuře: zabýval se zde odkazem Boženy Němcové a Karla Sabiny. Do Prahy se vrátil následujícího roku na podzim; tentokrát již pobýval ilegálně u známých v Nuslích. I přes své výhrady k podepsání německo-sovětského paktu Molotov-Ribbentrop se do protinacistického odboje plně zapojil až po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941.[4] Ilegálně například vydával Rudé právo a další tiskoviny.[8]

Již před druhou světovou válkou si (snad pro své herecké ambice v raném mládí) liboval v převlecích.[6] Přezdíván pro tuto hravost přáteli „dítě s plnovousem“, při své konspirační činnosti v Protektorátu navázal na oblíbenou roli vousatého, obrýleného a navíc kulhajícího „profesora Horáka“, což mu bylo kolegy v odboji jako nerozumná, pozornost spíše poutající výstřednost zazlíváno.[8] (Poprvé v takto „kompletním“ kostýmu vyšel Fučík ze svého pražského úkrytu v předjaří 1941, když se se svými odbojářskými hostiteli vydal na procházku do Krčského lesa.[9]) Téma „doktora Horáka“ pak v dobách komunistické totality sloužilo jako prvek lidového humoru, znevažujícího oficiální fučíkovskou legendu.

Poslední dopis z vězení

V letech 1941–1942 byl členem druhého ilegálního ústředního výboru KSČ. 24. dubna 1942 byl zatčen v Praze v bytě manželů Jelínkových na adrese U Družstva Ideál 1133/23 (tehdy ulice Chittussiho). Pamětní deska byla z tohoto domu po listopadu 1989 Městskou částí Praha 4 odstraněna. Roku 1943 odsouzen k trestu smrti a poté ve věznici v Berlíně-Plötzensee popraven oběšením (nikoli gilotinou, jak bývá obvykle tradováno; 7. září 1943 byla popravčí komora v Plötzensee poškozena bombardováním a gilotina byla načas vyřazena z provozu; popravy bylo možné vykonávat pouze oběšením).[10] Osudy jeho tělesných ostatků jsou neznámé (to se týká ostatně tisíců dalších obětí nacismu), což po válce podnítilo až fantastické spekulace o Fučíkově konci. V návaznosti na pozdější apoteózu jeho osoby vznikaly teorie, že byl vlastně kolaborantem gestapa a jeho poprava byla zinscenována, aby unikl poválečnému trestu. V této souvislosti dokonce Bolívie po letech nabídla ČSSR údajnou kostru „uprchlého“ J. Fučíka.[11] Žádná z těchto teorií se však nepotvrdila.

Ve světle pozdějšího fučíkovského mýtu se později objevily úvahy, zda při zatýkání neporušil odbojové zásady. Ačkoli měl dvě pistole, proti gestapu je nepoužil a vzdal se. Ozbrojený odpor při zatýkání se přitom naléhavě doporučoval s ohledem na nutnost uškodit nepříteli; především se bojem s nutnými ztrátami zmenšovala pravděpodobnost zatčení s následnými krutými výslechy, kterými okupanti mohli ze zadržených vytěžit informace o dalších lidech napojených na odboj.[12] V tomto světle nelze brát vážně slova z jeho nejznámějšího literárního díla, Reportáži psané na oprátce: „Soudruzi, rád vás vidím, ale ne takhle pohromadě. To je nejlepší cesta do kriminálu a na smrt. Buď budeme dodržovat pravidla konspirace, nebo přestaneme pracovat, protože takto ohrožujete sebe i jiné. Rozuměli…“ Účastnice zatýkání, přeživší Riva Friedová-Krieglová jednoznačně popírá, že by je kdy pronesl.[13] V téže knize, v později z neznámých důvodů vynechávaných pasážích se autor zmiňuje o „vysoké hře“ – totiž že „vodil gestapo za nos“ a zdánlivě upřímně vypovídal, ovšem jen o těch soudruzích, kteří byli podle zatčeným odbojářům dostupných informací již stejně ve vězení. Podobný způsob „výpovědí“ využívali i jiní odbojáři. Po listopadu 1989 se začalo šířit, že „byl v letech zatčení v Praze často vídán po boku komisaře gestapa Böhma zabrán do družného hovoru“.[zdroj?] Takto gestapem vyvádění vězni (nedobrovolné volavky) měli však k sobě přimontovánu mechanickou zábranu, která jim znemožňovala útěk, ačkoli běžným kolemjdoucím nebyla rozpoznatelné. Böhm v poválečných výpovědích mluvil o šesti až osmi výjezdech.[zdroj?] Tyto vycházky Fučík v Reportáži vysvětluje jako pokus odlákat pozornost a získat čas. Namluvil prý gestapu, že v Praze je Jan Šverma a že se s ním má sejít. Šverma byl dosti významným představitelem KSČ, u kterého gestapo považovalo za reálné, že není v exilu v Moskvě. Podle Ferdinanda Peroutky se Fučíkovi ve vězení na Pankráci dostávalo zvláštního zacházení;[zdroj?] Peroutka však nikdy nebyl členem vnitřního odboje. Zveřejnil rovněž tento názor: „Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl.“[14]

Fučíkovská legenda

Po Únoru 1948 se stal „legendou“, což bylo způsobeno několika faktory. Jednalo se o komunistu, který ve vnitřních sporech KSČ stál na prosovětské straně. Další výhodou byla jeho protinacistická aktivita a konečně i to, že byl mrtvý, což zajišťovalo, že neudělá něco nežádoucího. Tuto účelovou idolizaci tragicky zesnulého komunisty usnadňovalo i jeho mládí a atraktivní zjev. V neposlední řadě potřebovali komunisté již bezprostředně po válce zastínit jiného populárního představitele demokratického odboje, Vladimíra Krajinu.[15] Posmrtně se Fučíkovi dostalo ocenění také v zahraničí. Reportáži psané na oprátce se dostalo řady vydání v mnoha zemích. V roce 1950 byla Fučíkovi Světovou radou míru posmrtně udělena první Mezinárodní čestná cena míru.[16]

Gusta Fučíková po válce angažovaně propagovala jeho dílo. Jsou jí přisuzovány účelové škrty v Reportáži psané na oprátce, ačkoli podle některých odborníků je pravděpodobné, že o nich rozhodlo samotné vedení strany. Gusta údajně už roku 1964 navrhla, aby vyšla Reportáž v plném znění, ale k tomu došlo až o 30 let později.[17] Samotná přiznala pouze to, že do prvních dvou poválečných vydání nemohl být zařazen rukopisný lístek pod číslem 91 (motáky s textem byly ukrývány za války na více místech), jenž byl po uschování zapomenut v úkrytu v Humpolci a získat ho se jí podařilo až na jaře 1946.[18]

Vrchol kultu Julia Fučíka

Vrcholem tohoto kultu se stal rok 1953, jakožto padesáté výročí Fučíkova narození a zároveň desáté výročí jeho smrti. Při této příležitosti vyšla kniha vzpomínek s názvem Julius Fučík, hrdina naší doby, na které se podílel Václav Kopecký, vdova Gusta Fučíková, Ladislav Štoll nebo Konstantin Biebl. Knihu tvoří vzpomínky na Fučíka, ale také několik výňatků z jeho děl, korespondence z vězení a na závěr se objevují fotografie z jeho osobního života.[19]

I přesto, že v době smrti bylo Fučíkovi 40 let, byl spojován s atributy mládí a krásy. Mladá generace v něm viděla svého zástupce, který zemřel za své přesvědčení. Vznikl také Fučíkův odznak,[20] který byl udělován úspěšným absolventům zkoušek, a jeho získání znamenalo velkou čest. „Fučíkovci“, jak se nositelé tohoto odznaku nazývali, patřili k „elitě“ tehdejší mládeže.

Fučíkovi jako národnímu hrdinovi se věnovala i literatura. Oslavné básně v padesátých letech psali například Pavel Kohout nebo Milan Kundera. Jeho osobní kult nezlomného hrdiny a bezchybného vzoru však vyvolával odpor pamětníků, kteří ho znali jako intelektuála, který se pro ilegalitu nehodil. Svůj nesouhlas formulovali v emigraci zejména Egon Hostovský a zmiňovaný Ferdinand Peroutka, doma pak nejvážněji Václav Černý.

Julius Fučík byl považován za hrdinu a představoval tak obraz dokonalého člověka. Pokud se ovšem odhlédne od Reportáže i jejích úprav, čímž se stala pro svůj účel ideální, lze si pokládat otázku „Proč zrovna Julius Fučík?“ Novinář Ferdinand Peroutka se zamýšlí nad tím, proč si komunisté vybrali právě Fučíka, když vedle něj žili výraznější a slavnější spisovatelé, jako například Vladislav Vančura. Odpověď je podle Ferdinanda Peroutky jasná: „Je vždy dobře, jestliže symbol je také fyzicky hezký. Ale Vančura byl nepříjemně holohlavý a Fučík měl černé, kučeravé vlasy, snědou pleť, jiskřivé oči a byl krásný jakousi cikánskou krásou.“[21]

Šedesátá léta

V šedesátých letech se na ikonu komunismu, Julia Fučíka, začala společnost dívat s odstupem. Prvotní nadšení z příběhu tohoto hrdiny upadalo a vystřídala ho nedůvěra. Byla zpochybňována pravost motáků stejně jako Fučíkovo chování v den jeho zatčení, které bylo v rozporu s odbojovými zásadami, jelikož nepoužil ani jednu ze dvou zbraní, které měl při vtrhnutí gestapa do bytu při sobě.

Gusta Fučíková chtěla zastavit pochybnosti o minulosti a věrohodnosti Fučíkova díla, ale její přísliby o zpřístupnění rukopisu a jeho vydání nikdy neuskutečnila. Roku 1961 však vydala knihu Vzpomínky na Julia Fučíka a o deset let později knihu Život s Juliem Fučíkem. Obě díla měly přispět k znovuoživení fučíkovského kultu.[22]

Úpadek Fučíkova kultu

V sedmdesátých a osmdesátých letech byl Fučík stále oslavován, ale již bez větších ohlasů. Zlom nastává po roce 1989, kdy s komunisty padla částečně i tato legenda. Odkazy byly na Julia Fučíka odstraňovány z důvodu jeho komunistické příslušnosti. Objevily se staré i nové otázky, znovu se spekulovalo nad pravostí Reportáže i nad Fučíkovým mlčením. Zaznělo dokonce několik dřívějších tvrzení o tom, že Fučík mluvil a udával své spolupracovníky. Společnost se tak podle názorů na Julia Fučíka a jeho dílo rozdělila do několika táborů.

Původní text Reportáže byl proto podroben zkoumání. Expertizy se ujal Kriminalistický ústav tehdejšího ministerstva vnitra ČSFR, který ověřoval, zda je text napsán Fučíkovou rukou a zda do něj nezasahoval někdo jiný než sám autor. Všechny metody zkoumání označily Reportáž za výhradně Fučíkovo dílo bez vpisů a úprav jakékoliv druhé osoby.

Roku 1992 vznikla Společnost Julia Fučíka, což je dobrovolné zájmové sdružení občanů a pamětníků Julia Fučíka, kteří si kladou za cíl „šířit a obhajovat pravdu o jeho díle, shromažďovat svědectví žijících osob a podporovat humanistický odkaz, který je v jeho díle obsažený: Lidé, bděte!“[23]

V následujících letech se objevila potřeba zpřístupnit autentický text Fučíkovy Reportáže psané na oprátce v kritickém vydání. Řízení a redakce celého projektu se ujal František Janáček. Roku 1995 tak vyšlo první úplné, kritické a komentované vydání Reportáže.[24]

V roce 2013 byla při příležitosti 110. výročí jeho narození slavnostně znovuodhalena Fučíkova socha na Olšanských hřbitovech v Praze.[25]

Dílo

Dům v plzeňské Havlíčkově ulici, kde žil v letech 1913–1937 Julius Fučík, vpravo pamětní deska

Reportáže

  • Reportáže z buržoazní republiky – časopisecky v období krize, knižně až v roce 1948

Napsal několik reportáží o SSSR, v nichž kriticky zkoumal tamní poměry. Nezdráhal se psát o nedostatcích, ovšem považoval je za fázi pokroku, která bude společným budováním překlenuta:

  • V zemi, kde zítra již znamená včera – 1932
  • V zemi milované – vydáno 1947

Z vězení za II. světové války:

  • Reportáž psaná na oprátce – autobiografická próza vzniklá ve vězení na Pankráci, vynášená pomocí motáků. Kniha byla poprvé vydána na podzim r. 1945, a to s významnými vynechávkami, které si vyžádala KSČ; její ohlas se rychle šířil (např. Miroslav Horníček z ní utvořil divadelní pásmo již začátkem roku 1946), a následně začala být překládána do mnoha jazyků a vycházela pravidelně až do roku 1990. Kompletní kritické vydání vyšlo teprve roku 1995 a faksimile rukopisu 2007. Její úspěch spočíval jak v tématu bezprostředního prožitku vězení a čekání na smrt, tak v kvalitě literárního zpracování.[26]

Literární eseje

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ FUČÍK, Julius: Země, kde zítra již znamená včera. SNPL, Praha 1955.
  3. ↑ CHUCHMA, Josef: S Juliem Fučíkem ještě nejsme hotovi. Mladá fronta Dnes (příloha Orientace, s. 4), 23. 2. 2003.
  4. ↑ a b c PEČINKA, Bohumil. Causa Julius Fučík. Reflex, 20. 2. 2003.
  5. ↑ Vzpomínka Gusty Fučíkové In: HOŘEC, Jaromír (ed.): Poslední boj Julia Fučíka. Naše vojsko. Svaz protifašistických bojovníků, Praha 1955, s. 12. Též JANDOUREK, Jan: Život s hrdinskou legendou. Mladá fronta Dnes, 27. 10. 2004.
  6. ↑ a b http://www.ustrcr.cz/cs/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce
  7. ↑ http://www.spisovatele.cz/julius-fucik
  8. ↑ a b KOSATÍK, Pavel. Všechno je dovoleno – Julius Fučík. Respekt. 2010, roč. XXI, čís. 5. [65 Dostupné online]. ISSN 0862-6545. 
  9. ↑ Vzpomínka Ludmily Plaché In: HOŘEC, Jaromír (1955), s. 36.
  10. ↑ Viz např. historik Stanislav Kokoška v televizním pořadu Historie.cs (ČT2, 4. 4. 2011). Dostupné na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/
  11. ↑ AUBRECHT, František: Julius Fučík. In: http://www.valka.cz/clanek_12048.html
  12. ↑ CHUCHMA, Josef (23. 2. 2003).
  13. ↑ PEČINKA, Bohumil (20. 2. 2003).
  14. ↑ PEČINKA, Bohumil (20. 2. 2003). Pozměněné znění citátu, s údajem, že pochází z roku 1960, uvádí FRIEDL, Milan: Reportáž psaná na oprátce. O pravdě a mýtech okolo Fučíkovy reportáže. In: http://www.kscm.cz/index.asp?thema=3874&category=
  15. ↑ Viz např. heslo „Vladimír Krajina“ In: CHURAŇ, Milan a kol.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Libri, Praha 1998. Totéž heslo In: CHURAŇ, Milan: Encyklopedie špionáže: ze zákulisí tajných služeb, zejména Státní bezpečnosti. Libri, Praha 2000.
  16. ↑ Milan Krajča: Voják míru Julius Fučík
  17. ↑ JANDOUREK, Jan (27. 10. 2004). FRIEDL, Milan: Reportáž psaná na oprátce.
  18. ↑ Vzpomínka Gusty Fučíkové In: HOŘEC, Jaromír (1955), s. 29.
  19. ↑ KALAŠ, Josef. Julius Fučík, hrdina naší doby: stati a projevy o Juliu Fučíkovi. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1953. 109 s.
  20. ↑ Fučíkův odznak neboli fučíkovská akce byla čtenářská kampaň zaměřená na výchovu socialistické mládeže. Zájemci o Fučíkův odznak museli být členy čtenářského kroužku, přečíst jedenáct vybraných knih, zhlédnout pět filmů a úspěšně složit závěrečnou zkoušku.
  21. ↑ AUBRECHT, František. Julius Fučík. In: Valka.cz [online]. 22. 2. 2007. Dostupné z: http://www.valka.cz/clanek_12048.html
  22. ↑ Julius Fučík (1903 - 1943) a jeho Reportáž, psaná na oprátce – historický kontext. In: Antologie ideologických textů [online]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/julius-fucik-historicky-kontext
  23. ↑ Společnost Julia Fučíka. [online]. Dostupné z: http://sjf.czweb.org/
  24. ↑ FUČÍK, Julius. Reportáž psaná na oprátce: první úplné, kritické a komentované vydání. 1. vyd. Praha: Torst, 1995, s. 7. František Janáček. ISBN 80-85639-46-7.
  25. ↑ Julius Fučík se vrátil do rodné Prahy
  26. ↑ Peter Steiner, Lustrování literatury, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002

Externí odkazy

Související články

Literatura

  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. 
  • MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha: Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6. 
  • PODHAJSKÝ, František A. a GRYGAR, Mojmír. Julek Fučík - věčně živý!. 1. vyd. Brno: Host, 2010. 407 s. ISBN 978-80-7294-436-1.
  • Julius Fučík v encyklopedii KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století (Libri 1998, ISBN 80-85983-65-6)
  • ZWICKER, Stefan: „Nationale Märtyrer“. Albert Leo Schlageter und Julius Fučík. Heldenkult, Propaganda und Erinnerungskultur. Schöningh, Paderborn u. a. 2006, ISBN 3-506-72936-5.
  • ZWICKER, Stefan: Der antifaschistische Märtyrer der Tschechoslowakei. In: Silke Satjukow, Rainer Gries (Hrsg.): Sozialistische Helden. Eine Kulturgeschichte von Propagandafiguren in Osteuropa und der DDR. Ch. Links, Berlin 2002, ISBN 3-86153-271-9, S. 244–255.
  • FUČÍK, Julius. Reportáž psaná na oprátce: první úplné, kritické a komentované vydání. 1. vyd. Praha: Torst, 1995. 347 s. František Janáček. ISBN 80-85639-46-7.
  • KALAŠ, Josef. Julius Fučík, hrdina naší doby: stati a projevy o Juliu Fučíkovi. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1953. 109 s.
  • Josef Švéda: Mašínovský mýtus. Ideologie v české literatuře a kultuře, Olšanská&Pistorius, Příbram 2012, s. 216-220. ISBN 978-80-87053-75-1.

Externí odkazy

Devětsil (1920–1930)
zakladatelé
vůdčí osobnosti
architekti
básníci
hudebníci
režiséři
spisovatelé
výtvarníci
fotografové
kritici, teoretici, vědci
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Julius_Fučík&oldid=14759667“