Karel Sabina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Sabina

Karel Sabina (1871)
Narození 29. prosince 1813
Praha-Staré Město, Rakouské císařství
Úmrtí 9. listopadu 1877 (ve věku 63 let)
Praha, Rakousko-Uhersko
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy
Povolání spisovatel, novinář, dramatik, libretista, básník a literární kritik
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Sabina, pseudonymy Arian Želinský a Leo Blass (29. prosince 1813, Praha-Staré Město[1]9. listopadu 1877, Praha[2]), byl český spisovatel, básník, dramatik, filozof, literární a divadelní kritik, libretista, publicista, novinář a politik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Matriční údaj z knihy křestních zápisů u sv. Haštala uvádí 29. prosinec 1813, v soupisu pražských obyvatel zapsáno mylně datum narození 30.12.1813 (ve skutečnosti jde o datum křtu)[3]. Narodil se v Praze, jako nemanželské dítě Josefíny Sabinové, která tehdy bydlela u svého příbuzného, domovníka a zedníka, považovaného za jeho otce a vychovatele. Chlapec však svému okolí často nalhával, že jeho otec je polský šlechtic. Pocházel z velmi chudých poměrů, ale protože se jevil jako talentovaný a výřečný chlapec, bylo mu umožněno studovat na Akademickém gymnáziu. V letech 18311833 studoval filozofii a práva, které však nedokončil. První ročník studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, další dva roky ve Vídni.

Během studentských let patřil k okruhu Karla Hynka Máchy. Z tohoto okruhu vzešla mladá romantická generace 30. a 40. let 19. století. V roce 1831 společně uspořádali sbírku na pomoc prchajícím Polákům poraženým v listopadovém povstání.[4]

Předrevoluční léta[editovat | editovat zdroj]

Po studiích se Sabina živil jako soukromý vychovatel a učitel v měšťanských rodinách, například u Steigrů. Posléze působil jako spisovatel, redaktor a publicista. Žil v této době lehkomyslně, takřka bohémsky, pln naivních ideálů bojovat za změny v rakouské politice. Už během studií spolupracoval s Karlem Herlošem a díky němu přispíval anonymně do německých časopisů Der Komet, Der deutsche Planet a almanachu Mefistofeles, které útočily na poměry v Rakousku. Od roku 1835 se začaly jeho články objevovat v časopisech Květy a Včela a ještě téhož roku se dostal do rozporu s dosavadním režimem, podle Jakuba Arbesa byl vyšetřován kvůli básni Ku vzdáleným. Tak již na počátku své literární činnosti narazil na cenzuru. Při tomto vyšetřování listiny a dokumenty u něj nalezené vedl k podezření z členství v revolučním spolku Mladá Evropa. Po tomto incidentu byl pod policejním dohledem a všechny jeho otištěné články byly důkladně kontrolovány. Znechucený odešel roku 1838 do Vídně a doufal, že alespoň na čas unikne policejnímu dozoru. V počátcích svého působení ve Vídni se seznámil s panem Gross-Hofingerem, který se jej díky jeho talentu ujal a pověřil jej redigováním svého listu Der Adler. Tento časopis byl proněmecký; v pozdějších letech byl považován za jeho prvopočáteční zradu na národu. Dále do Adlera přispíval svými liberalistickými až revolučními články a vyvolával pobouření. Po roce se tato publicistická činnost roznesla a vzbudila pohoršení u hraběte Josefa Sedlnického, tehdejšího ministra policie, a tak byl Sabina donucen zastavit přispívání do tohoto deníku a vrátit se zpět do Prahy a k publicistice, ale bez materiálního zajištění, jaké měl ve Vídni. Stál u zrodu pražského německého časopisu Ost und West, v němž bojoval za slovanskou literaturu a uveřejňoval překlady slovanské prózy i poezie pod nadpisem Die neu-bӧhmische Literatur. Přeložil do němčiny například Kollárovy Národnie zpievanky, Gogolův Nos a dva zpěvy z Máchových Cikánů. Byl opět v roce 1839, vyslýchán, když napsal do Ost und West článek Erwiderung, který oponoval článku Adria o hanobení českého národa.

V roce 1845 se stal členem protirakouského demokraticko-revolučního hnutí Repeal, které si zvolilo název podle irského vzoru. Scházeli se v pivovaře u sv. Tomáše. Tito repealisté utvořili v roce 1848 stranu demokraticko-radikální; s určitým socialistickým podtextem. Celkově se stal jedním z prvních lidí hlásajících myšlenku socialismu.

Revoluční léta[editovat | editovat zdroj]

Revoluční rok 1848 byl dobou velkých změn. Sabina byl hlavním revolučním organizátorem. Díky svým výborným řečnickým schopnostem se stal vůdčí osobností revolučního hnutí za svrhnutí absolutistického režimu v Rakouském císařství. Prvý jeho velký řečnický úspěch byl zaznamenán 11. března 1848 ve Svatováclavských lázních, (kde byl vytvořen Svatováclavský, později Národní výbor a kde také pracoval), když tři hodiny líčil úspěch vídeňské revoluce. Měl údajně plamenný, sugestivní až démonický projev, kterým si dokázal získat lidové masy. V roce 1848 se díky částečnému uvolnění poměrů dostal k redigování Pražských novin a Včely, které byly silně radikalizované a působily jako forma protirakouského odboje. Tyto deníky vedl až do konce roku 1848 mimo konec června, kdy byl zatčen a po tři měsíce vězněn v bývalém klášteře sv. Jiří na Hradčanech.

Hrob Karla Sabiny na Olšanských hřbitovech v Praze

Zanedlouho po propuštění se zasloužil o vznik nového listu Noviny Lípy Slovanské, který vydával nově založený obrozenecký spolek Slovanská lípa. Kolem této tiskoviny se soustředil také stejnojmenný spolek Slovanská lípa, jehož členem byl samozřejmě také. Tento časopis se spolu s Pražským Večerním listem a Občanskými Novinami stal čistě demokratickým. V Novinách Slovanské lípy dokonce zveřejnil Bakuninovu brožuru Hlas k Slovanům, která pomlouvala české poslance na Říšském sněmu. Díky tomuto na sebe opět upoutal pozornost a přílišný radikalismus mu vytkl i sám Karel Havlíček Borovský. Za uveřejnění Bakuninových spisů byl opět stíhán a vyšetřován. Poté byl z redakce Novin Slovanské lípy odvolán, a začal vydávat demokraticko-sociální sborník Tábor.

Za údajné připravování protirakouského spiknutí pod vlivem M. A. Bakunina byl 10. května 1849 zatčen a ve vyšetřovací vazbě strávil tři a půl roku. Původně byl odsouzen k trestu smrti oběšením, ale později byl trest smrti zmírněn na osmnáctileté vězení. Tento trest vykonával v olomoucké věznici. Pobyt ve věznici se pro něj stal dosti krutým a bolestným, v prvních letech byl v jedné místnosti pouze s jedním Maďarem, až ke konci se potkal v jedné cele s Podlipským a Zimmerem, dalšími revolucionáři.

Život po návratu z vězení[editovat | editovat zdroj]

27. června 1857 byl z vězení propuštěn. Většina politických vězňů z revolučních let 1848–1849 byla omilostněna. Politické poměry se změnily. V těchto časech revolucionáři nebyli módní a absolutismus se opět uhnízdil v mysli lidu. Pokusil se o znovuobnovení své literární činnosti. Před propuštěním však byl ale důrazně vyzván, aby bez souhlasu policie nic nepublikoval. Kvůli porušení tohoto zákazu byl v roce 1858 opět několik dní vězněn.

Jeho literární činnost po propuštění směřovala jednak k popularizaci tvorby K. H. Máchy s literární generací májovců. Dále byl od 60. let uznávaným libretistou čtyř českých oper. Spolupracoval takéí s Janem Erazimem Sojkou na edici knihy Naši mužové. Pracoval v redakci Národních listů v roce 1861 a o pět let později zastával funkci dramaturga v Prozatímním divadle. Dále se věnoval řečnické činnosti. Řečnil v Umělecké besedě, Osvětě a mnohých dělnických spolcích spjatých s kulturní, osvětovou a socialistickou činností, dále pak na různých společenských akcích, např. při položení základního kamene Národního divadla nebo na slavnosti konané na počest Jana Husa v Kostnici v roce 1868. V roce 1871 také redigoval časopis Slovan.

Po roce 1872, po vyzrazení jeho dlouhodobé udavačské činnosti,[5] pobýval v Praze a živořil v chudobě a osamělosti. V této době se odvážil přispívat pouze anonymně nebo pod pseudonymy. V posledních letech života se ani neopovažoval vycházet ven za bílého dne, chodil na procházky pouze v noci a většinou v přestrojení, neboť se bál lidí, kteří se o jeho konfidentské činnosti mohli dočíst téměř všude. Byl označován za zrádce národa, dokonce i v novinách německých. Dožil v chudobě a bídě. Zemřel na celkové vyčerpání těla i duše dne 9. 11. 1877 v domě v Mariánské ulici v Praze. Na poslední rozloučení na Olšanský hřbitov jej doprovázel pouze malý zástup socialisticko-demokratických dělníků. Jeho hrob zůstal až do roku 1932 neoznačen.

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Žil na Novém Městě pražském s Josefou Schönauerovou (1820–1887), s níž měl dceru Eufrosinu (1844-??) a syna Aloise (1846-??); syn podle soupisu pražských obyvatel užíval příjmení matky[3]. (Josefa Schönauerová byla Němka, pocházející z Žatce.[6] Karel Sabina se s ní měl seznámit u smíchovské podnikatelské rodiny Portheimů, kde byl vychovatelem a ona služebnou.[7])

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Hedvika
  • Blouznění
  • Věčný ženich
  • Obrazy ze XIV. a XV. věku – soubor povídek
  • Upomínka na K. H. Máchu
  • 1837 Hrobník
  • 1847 – Vesničané
  • 1848 – Předbřeznoví revoluční bouřliváci v Rakousku – Z němčiny přeložil Václav Vitinger
  • 1860 – Jen tři léta – povídka
  • 1863 – Na poušti
  • 1870 Oživené hroby – jakýsi vězeňský deník, silné autobiografické prvky
  • 1874 – Morana čili Svět a jeho nicoty
  • 1875 Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba. Původní román z nejnovějších časů
    • vydáváno též jako Z nedávných časů nebo Krvavý svatodušní týden roku 1848. Historický román věku devatenáctého[8]

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • Černá růže
  • Šašek Jiřího z Poděbrad
  • Maloměstské klepny
  • 1866 – Inzerát

Libreta[editovat | editovat zdroj]

Z prací odborných[editovat | editovat zdroj]

  • Demokratická literatura (Včela, 1848)
  • Pavel Josef Šafařík : nástin životopisný (1861)
  • Duchovný komunismus (1861)
  • Dějepis literatury českoslovanské staré a střední doby (1866)
  • Kronika války Prusko–Italsko–Rakouské : prostonárodní vylíčení na bojišti severním a jižním v roce 1866 (1868)
  • Václav Stach, jeho doba a spisy (1870)
  • Das Theater und Drama in Böhmen bis zum Anfange des XIX. Jahrhunderts (Divadlo a drama v Čechách do začátku 19. století, 1877)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Praha-Staré Město (kostel sv.Haštala)
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv.Jindřicha na Novém Městě pražském
  3. a b Soupis pražských obyvatel, Sabina Karl
  4. MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha : Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 19–26.  
  5. https://novinky.cz/articleDetails?aId=444822&sId=&mId= - Karel Sabina zradil pro peníze a sladký život
  6. Matrika narozených, Žatec, 1815-1827, snímek 115
  7. Malé dějiny Smíchova a Košíř: Portheimka
  8. ŠTAIF, Jiří. Sabinova románová bilance vlády Ferdinanda V. a revoluce 1848. Dějiny a současnost. , roč. 2013, čís. 10, s. 50-51.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUCHNER, Alexander. Opera v Praze. Praha : PANTON, 1985, str. 206, 212, 215, 217, 219
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. 3. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1982. 371 s. S. 230–234.  
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 645–647.  
  • GÖTZ, František, TETAUER, Frank. České umění dramatické, Část I. – činohra. Praha : Šolc a Šimáček, 1941, str. 73–5
  • JAKUBEC, Jan et al. Literatura česká devatenáctého století: od Josefinského obrození až po českou modernu. Díl 3. Část 2, Od Boženy Němcové k Janu Nerudovi. Praha: Laichter, 1907. 706 s. [Viz stať „Karel Sabina" na str. 413–450; napsal Jan Hanuš Máchal.] Dostupné online
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha : Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 314, 321–322.  
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha : Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 19–26.  
  • VANĚK, Václav: "Historická beletrie jako repetitorium národních dějin", in: SABINA, Karel: Osudná kniha. Tři prózy z doby reformace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2013. 384 s. ISBN 978-80-7308-487-5. S. 335-343.
  • HESOVÁ, Petra: "Sabinovo vypravěčství a jeho zdroje", in: SABINA, Karel: Osudná kniha. Tři prózy z doby reformace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2013. 384 s. ISBN 978-80-7308-487-5. S. 345-350.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]