Egon Hostovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Egon Hostovský
Narození 23. duben 1908
Rakousko-Uhersko Hronov, Rakousko-Uhersko
Úmrtí 7. květen 1973
USA Montclair, New Jersey, USA
Povolání prozaik, novinář, redaktor
Národnost Čech
Žánr psychologický román
Významná díla Cizinec hledá byt Všeobecné spiknutí Sedmkrát v hlavní úloze
Příbuzní Stefan Zweig
Vlivy Dostojevský, Stefan Zweig, Franz Kafka, Graham Greene
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Pamětní deska na místě rodného domu Egona Hostovského v Hostovského ulici v Hronově

Egon Hostovský (23. dubna 1908, Hronov7. května 1973, Montclair, New Jersey v USA) byl český prozaik, redaktor a novinář.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve východočeském Hronově v továrnické rodině se židovskými kořeny jako nejmladší z osmi dětí. Studia započal na náchodském reálném gymnáziu, zde také ve studentském časopise publikoval své první texty pod pseudonymem H. Noge.

Po maturitě začal roku 1927 studovat Filozofickou fakultu UK, v roce 1929 krátce navštěvoval univerzitu ve Vídni. Studium roku 1930 předčasně ukončil a až do roku 1937 pracoval postupně v různých pražských nakladatelstvích, většinou jako lektor – v roce 1930 se též podílel (spolu s Ottou Františkem Bablerem a Rudolfem Černým) na překladu románu svého bratrance, rakouského spisovatele Stefana Zweiga, který vyšel o rok později pod názvem Dobrodružství života (jde o Hostovského jediný publikovaný překlad). V období 1937–39 pracoval jako úředník československého ministerstva zahraničí.

Působení v exilu (1939–73)[editovat | editovat zdroj]

Roku 1939 ho vlámský a holandský PEN klub pozval na propagační přednáškové turné po Beneluxu, kde ho zastihla zpráva o okupaci Československa. Hostovský zvolil emigraci a po trase Brusel – Paříž – Lisabon se dostal v únoru 1941 do USA. Usadil se v New Yorku a vstoupil do služeb tamějšího československého konzulátu. Ve své vlasti se znovu objevil až v roce 1946, o rok později se vrátil s úmyslem zůstat natrvalo a začal znovu pracovat na ministerstvu zahraničních věcí. Únorový převrat však znamenal změnu situace, a Hostovský opět odešel z Československa: roku 1948 odjel jako legační tajemník ministerstva do Norska. Po krátkém pobytu v Norsku pak pokračoval do své druhé americké emigrace, v níž žil od roku 1950 až do smrti (s intermezzem v letech 1964–66, kdy pobýval v Dánsku). V roce 1957 získal americké občanství. V Americe se živil jako učitel češtiny, poradce pro evropské literatury a novinář (přispíval do amerických periodik), spolupracoval také jako redaktor s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa . Posléze se etabloval jako profesionální literát (přes některé problémy s jazykovou bariérou při recepci jeho děl – své literární práce psal výhradně česky a až následně nechával pořizovat jejich překlady, což se však mnohdy neobešlo bez potíží). Zemřel ve věku 65 let v květnu 1973.

Po jeho smrti byla založena literární Cena Egona Hostovského.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Hostovského lze označit za autora psychologické prózy, v prvotních stádiích jeho tvorby expresionisticky laděné.[1] Jeho dílo ovlivnila řada biografických faktorů: rodinné zázemí a zkušenosti z dětství a dospívání v severočeském pohraničí; židovský původ; od jisté doby též civilní status cizince. V jeho próze se tyto motivy objevují v různých obměnách a zasazené do fikčního světa často vytvářejí základní obrys vyprávěcí situace. Typickou metodou Hostovského vypravěče je vnitřní autoanalýza, střetávání individuálního vědomí s vnější skutečností, která je nejistá, a z ní plynoucí pocity odloučenosti, popř. ohrožení z neznámého (tedy stav, který by se dal do značné míry ztotožnit s tím, co Sigmund Freud definoval psychologickým pojmem „Das Unheimliche“). Hostovský ve svých prózách buduje příznačnou atmosféru napětí, proto bývá řazen do (široce vymezené) skupiny autorů existenciálně-psychologické prózy jako byli Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Graham Greene (s kterým byl v osobním kontaktu a jehož dílo obdivoval)[2] či Franz Kafka. Právě spojení Hostovského s Kafkou, jimž byl krom jistých prvků v tvorbě (motivy odcizení, líčení existenciálních situací úzkosti a hrůzy střetávání snové a skutečnostní roviny vyprávění aj.)[3] společný především jejich židovský původ, hrálo zásadní roli v přijetí Hostovského zahraničním, zejména americkým literárním publikem (ačkoli Hostovský podle vlastních slov Kafkovo dílo poznal až po svém příchodu do Ameriky)[4].

Typickými motivy v Hostovského díle jsou spiknutí a s ním spojený strach a nedůvěra, cizinectví jako kulturní status i životní pocit, nemožnost efektivní mezilidské komunikace a vzájemného pochopení, ztráta identity a morální integrity jedince, křehkost člověka vůči okolnímu dění a odosobněnému společenskému systému – především ideologickému –, vůči totalitním zřízením a válečné mašinérii. Hostovského postavy jsou často i přes vyvíjenou snahu neschopny vzepřít se svému určení, jsou determinovány určitou vyšší silou, jíž se musí podrobit. Své příběhy Hostovský zasazuje do soudobého historického kontextu, z něhož dává vyrůst existenciální tísni svých postav. Pokud jde o prostory, do nichž příběhy situuje, v předválečné tvorbě jde vesměs o malá města v českém pohraničí, za jejichž předobraz se obecně považuje autorův rodný Hronov; v pozdější tvorbě se pak romány odehrávají nejčastěji v kulisách velkých zahraničních měst – obě tyto prostorové varianty přispívají svými specifickými rysy k vybudování celkové atmosféry: maloměstský prostor svou stísněností, v níž každé nebezpečí je aktuální a blízké, velkoměsto naopak svou nepřehlednou rozlehlostí a netečností. Výrazným rysem Hostovského tvorby je pečlivá psychologická kresba postav, která v některých dílech (Všeobecné spiknutí) hraničí až s psychiatrickou diagnózou určitých mentálních onemocnění (jako je paranoia, neuróza či schizofrenie). Důležitá je též filosofická poloha Hostovského literárních prací – mnohdy jsou v nich obsaženy delší pasáže meditativního či esejistického charakteru, které nabízejí zamyšlení nad rozličnými otázkami lidské existence.

I. Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Hostovský se ve svém raném díle zaměřuje na osudy lidí vyloučených ze společnosti, uzavřených a mnohdy též záštiplných vůči okolí, jež je nepřijímá. Jeho postavy jsou nuceny žít v jakési vnitřní izolaci (odtud např. název románu Ghetto v nich). Některé z příběhů, např. z povídkového souboru Zavřené dveře jsou ukázkou životního pesimismu, nezřídka též cynismu a ironie, jež jsou obranou proti osudu. I když se však Hostovského postavy ocitají v izolaci, a takto i děj je čtenáři zprostředkován takřka výhradně prostřednictvím jediného individuálního vědomí, bez objektivního pohledu, zajímá se Hostovský i o „osud celé generace, ba celého lidstva“, předkládá „bytí moderního člověka“. V tom lze spatřovat další z rysů autorova expresionismu.[5]

Bibliografie Hostovského děl[editovat | editovat zdroj]

  • Zavřené dveře (povídky, 1926)
  • Stezka podél cesty (román, 1926)
  • Ghetto v nich (román, 1928, 2., upravené vyd. 1934)
  • Danajský dar (román, 1930): Vyprávění o třech sourozencích, pojímané očima prostředního z nich, citlivého, zasněného chlapce. Danajským darem se pro ně stává válka, která zničí celou rodinu – matku zahubí válečné útrapy a otec se z bojů vrací jako alkoholik. Válka je tak líčena jako děsivý faktor, který nechvalně působí hned na několik generací – v jejím důsledku je narušen mravní vývoj mladého jedince.
  • Ztracený stín (novela, 1931): Příběh mladého „bezvýznamného“ úředníka ve velké textilní firmě. Ústředním motivem románu je ztráta identity, ke které dochází v důsledku toho, že zprvu podceňovaný člověk ve své pracovní pozici náhodou přijde na nekalé praktiky svého zaměstnavatele, který krátí daně, a začne jej vydírat. Rozehrává nebezpečnou hru a dostává na své poměry vysoký finanční obnos, aby mlčel. Svou identitu však ztrácí v tom smyslu, že z opatrného, přízemního člověka se s pocitem nabyté moci stává hýřivý a panovačný excentrik, který ztrácí představu o svých reálných možnostech. Neopatrně se sám připraví o svou výhodu a nakonec je s výsměchem přijat na původní pozici v textilní firmě. Celá zápletka tedy ústí v otázku, jaká je integrita lidského „já“, je-li konfrontováno s nečekanými možnostmi. Novela se stala námětem pro filmové zpracování z roku 1937 s názvem Vyděrač (režisér Ladislav Brom).
  • Případ profesora Körnera (román, 1932): Příběh židovského učitele, společenského outsidera, jehož život se změní s lékařskou diagnózou, která ho vede k mylnému domnění, že umírá. Tato mezní situace ho přinutí k až křečovité změně životních návyků. Jakmile se však ukáže pravda o jeho zdravotním stavu, který není natolik vážný, ztrácí lásku své ženy a nakonec v tragikomickém vyústění i svůj život.
  • Černá tlupa (román, 1933)
  • Cesty k pokladům (povídky, 1934)
  • Žhář (román, 1935): Vypravěčem a zároveň ústřední postavou románu je chlapec Kamil. V maloměstě, v němž žije, se množí případy žhářství a narůstá atmosféra strachu – ten sem proniká zvnějšku, neboť za pachatele požárů je považován tajemný Prus. V Kamilovi postupně propuká vnitřní rozpolcenost, způsobená rozvraty v jeho rodině a nešťastnou láskou. Pocit obecného ohrožení žhářstvím se mu jeví jako ideální úniková cesta před vlastními problémy. V duchu se přihlásí k založení požárů a opájí se představou zakázaného a nebezpečného. Rozuzlením Kamilova příběhu, který nalézá nečekaně útěchu v kruhu rodinném, jako by Hostovský předkládal svůj návod na obranu před dobovou atmosférou vnějšího ohrožení, která spočívá v budování pevných vztahů a vzájemné důvěry mezi nejbližšími. Románu se dostalo veřejného uznání v podobě Státní ceny v roce 1937.
  • Dům bez pána (román, 1937): Nejrozsáhlejší předválečná Hostovského próza. Příběh, jenž nese mnohé autobiografické rysy (rozsáhlé rodinné zázemí postav; jejich vyrovnávání se se židovskou tradicí, která je však už pro ně spíše prázdným dědictvím předků; situovanost příběhu do oblasti kladského pohraničí), nazval literární kritik Václav Černý „historií ,mrákotného‘ lidského putování za mravní pravdou a smyslem života“.[6] Hlavní postava Emil Adler se vrací po smrti svého otce do rodného domu, kde se dozví, že jeho nejstarší bratr pojal úmysl dům prodat. Návrat pod rodnou střechu v něm vyvolá množství asociací a vzpomínek na dětství vedené přísnou rukou váženého otce. Současně se v rodném domě střetávají osudy a plány všech sourozenců, z nichž každý se cítí být se svým životem z nejrůznějších důvodů nespokojen. Možný alegorický výklad titulu díla je podtrhován pečlivě budovanou atmosférou vzájemného neporozumění, absence nějaké vyšší instance, k níž by bylo možno se uchýlit a která by sourozence sbližovala. V proudu vzpomínek vyvolaných návratem vyvstávají před sourozenci opět staré hříchy – ty skutečné, i ty nevinné – což vede k postupnému propukání konfliktů. Jak situace postupně graduje, odhodlávají se postavy ve své vnitřní osamocenosti k radikálním řešením, aby nakonec zjistily, že východiskem z jejich situace je pouze vzájemná láska a pochopení, a nalezly tak skutečný odkaz, který jim mrtvý otec zanechal. Důležitým narativním principem, který v Domu bez pána Hostovský využil, je pohled rozdvojené osobnosti vypravěče, střídavě se potýkajícího se snovými vizemi, reminiscencemi a halucinačními výjevy na jedné straně a na druhé straně nuceného neustále reagovat na podněty zvenčí – obě tyto vypravěčské polohy se střídají a zároveň jsou podrobovány reflexi. V kontextu Hostovského díla je Dům bez pána knihou nejsilněji protkanou židovskou tematikou a judaistickými reáliemi – pracuje se zde kupř. s množstvím citátů z Tóry. Román lze vnímat i jako svědectví o pomalu propukajícím předválečném antisemitismu, který se v prostředí maloměsta, do něhož je děj situován, stále silněji projevuje.
  • Kruh spravedlivých (novela, 1938)
  • Tři starci (triptych novel, 1938)
  • Listy z vyhnanství (novela, Chicago 1941, česky 1946)
  • Sedmkrát v hlavní úloze (román, New York 1942, česky 1946): Román je rozdělen do dvou částí. První z nich je autoreflexivním příběhem novináře a literárního vědce Jaroslava Ondřeje. Středobod jeho vyprávění představuje postava geniálního spisovatele, excentrického a tajemného Josefa Kavalského, s nímž se Ondřej setká za podivných okolností a chce o něm napsat knihu. Společně s ním poznává Ondřej i šest jeho přátel, které nápadně spojuje jedině nepochopitelná závislost na Kavalském. Ondřej se stává sedmým obdivovatelem tohoto génia a proroka, který je schopen nahlédnout blížící se tragédii, do níž se Evropa řítí. Postupně přibývající zkušenosti s Kavalským uvádí Ondřeje do stále nepochopitelnějších situací – Kavalský je zřejmě rozštěpená osobnost, alkoholik, který si dovede podmanit okolí. Ve stylové a tematické rovině románu se tato rozostřenost veškerých jeho povahových rysů projevuje mísením halucinačních vjemů v paměti Jaroslava Ondřeje se skutečnými událostmi. Odtud vyvěrá základní nejistota a ztížená možnost kritického hodnocení situace. Ve druhé části románu Kavalský a jeho družina (a celé lidstvo) stanou na pokraji válečné katastrofy, jíž už není možné se vyhnout – začíná druhá světová válka a Kavalského kruh přátel se takřka symbolicky drolí. Sám Kavalský cítí, že svět, který ztělesňoval, je definitivně pohřben, a napříště to bude nevyzpytatelná masa, kdo si ve svém dějinném optimismu bude nárokovat právo být hybatelem změn. Kavalský utíká do emigrace, neboť pro něj není místo ve světě, kde si lidská rasa vlastním přičiněním připravuje svou zkázu. Román bývá interpretován jako Hostovského kritika předválečné inteligence, jejíž příslušníci nebyli schopni včas odhalit zjevné nebezpečí a čelit mu.[7] Právě toto možné vyznění díla rozpoutalo po jeho vydání polemiku, v níž proti Hostovskému ostře vystoupil zejména jazykovědec Roman Jakobson a do níž přispěli i další čelní představitelé československé inteligence.[8]
  • Úkryt (román, Texas 1943, česky 1946)
  • Cizinec hledá byt (román, 1947): Práce, která zřejmě nejcharakterističtěji a nejúplněji pojednává jeden z klíčových motivů, který se prolíná takřka celým prozaickým dílem Egona Hostovského – motivu cizinectví, a to cizinectví věčného, cizinectví, které je lidským údělem, které není pouhým úředním statusem občana cizího státu, ale spíše bytostným pocitem celkového odcizení, vykořenění a nepochopení. Toto cizinectví je v románu přiřknuto doktoru Václavu Markovi, českému exulantovi, který odchází po II. světové válce do USA s cílem dokončit zde svoji průlomovou vědeckou práci. Jeho požadavky jsou minimální, hledá prostý pokoj s židlí a stolem, kde by mohl psát. Avšak ani těmto nepatrným nárokům není s to dostát žádné z míst, která si vyhlédne, neboť kamkoli přijde, tam se záhy zaplete do celé sítě spletitých mezilidských vztahů, jako by příchod doktora Marka vždy znamenal propuknutí různých po léta zadržovaných konfliktů, vášní a frustrací. Marek se postupně při svém putování stává nájemníkem mnohých lidí, ale všichni se po určitém čase ukážou být určitým způsobem narušeni – tichý doktor v nich probouzí touhu starat se o jeho život a zapomínat tak na vlastní problémy (jedna z jeho domácích se do Marka dokonce zamiluje). V Markovi Hostovský vytvořil tragickou postavu věčného poutníka a hledače základních jistot, v tom smyslu je pro autorovo dílo postavou typickou – „Doktor Marek je mírný dobrák a slaboch s patrným sklonem k utkvělé myšlence, že je o něj ukládáno […] tedy typ u Hostovského naprosto běžný“.[9] Současně funguje jako podobenství o nemožnosti nalézt stálou a úplnou životní rovnováhu a duševní harmonii. Logickým vyústěním Markova marného hledání je nakonec smrt, která ho zastihne předčasně a odvede jej od nedokončeného díla, avšak možná mu konečně poskytne to, v co celý život doufal a co se mu nepodařilo nalézt.
  • Osamělí buřiči (povídky, 1948)
  • Nezvěstný (román, 1. vyd. dánsky s tit. Eftersogt 1951; česky 1955): Příběh s detektivně-špionážní zápletkou, situovaný do Prahy v době těsně před komunistickým převratem roku 1948. Hostovský zde přesvědčivě buduje atmosféru všeobecné nejistoty na pozadí „velkých dějin“, které ovlivňují osobní osudy postav. V Nezvěstném se poprvé objevuje téma studené války, frekventované především v autorově poválečné tvorbě. Osu románu tvoří příběh ministerského úředníka Erika Brunnera, o jehož služby soupeří nově se ustanovující komunistická moc s americkými tajnými službami. Stejně jako další postavy románu je i Brunner vystaven vnějšímu tlaku plynoucímu ze souboje dvou ideologií. Hostovský při psaní mohl uplatnit své zkušenosti z práce na ministerstvu zahraničí (epizodní role je v románu přidělena i ministru Janu Masarykovi) a poukázat na nebezpečí pramenící z dogmatického uvažování, které se odosobněný politický systém snaží uplatňovat vůči jednotlivci. Román se stal námětem pro stejnojmenný televizní film režiséra Pavla Kačírka z roku 2003.
  • Půlnoční pacient (román, 1. vyd. anglicky s tit. The Midnight Patient New York 1954; česky 1959): Román o amerických osudech českého psychiatra Arnošta Malíka je situován do New Yorku roku 1952, do doby naplno zuřící studené války, v níž se angažují špionážní síly obou znepřátelených stran. V těchto historických kulisách dává Hostovský vyrůstat románovému prostředí plnému nejistoty, tajemství, skrytých plánů a zastřených narážek. Arnošt Malík se do tohoto prostředí dostává, když jej vyhledá Robert Howard, plukovník amerického tajného institutu, aby mu oznámil, že institut hodlá použít jím vypracovanou metodu šíření strachu v zemích východního bloku. Zároveň si však klade podmínku, že Malík musí přijmout do soukromé péče elitního agenta s krycím jménem Alfons, jehož má po nocích léčit z nespavosti. V Malíkově prostředí se záhy začne objevovat množství podezřelých osob, které jsou nasazeny jednou či druhou špionážní velmocí, aby od doktora získaly informace o jeho půlnočním pacientovi, k němuž se zdá býti vodítkem tajemné heslo o „ztraceném klíčku od triedru“. Malík se dostává do víru nebezpečných událostí, když se pokouší překročit bariéru mezi oběma znepřátelenými stranami a rozkládat spiklenecký špionážní systém „zevnitř“ – k tomu jej vede mj. bolestná životní zkušenost s bývalou ženou Elsou, která tvoří jednu z podpůrných dějových linií románu – avšak ve svém snažení není úspěšný a lidé kolem něj, včetně Alfonse, v němž Malík spatřuje své dřívější já, umírají za záhadných okolností. Malíkovi postupně dochází, že to, co původně s dávkou ironie bral jako dobrodružnou hru, je nesmlouvavá realita, z níž nelze uniknout. Hostovský v této práci vystavuje vyprávění způsobem postupného znejišťování zdánlivě bezpečně ověřených informací a přidává neustále nová a nová zjištění, jež mnohdy zcela obrací původní vyznění dosavadního příběhu. Nejen výběrem námětu z prostředí tajných služeb se tak v Půlnočním pacientovi pokusil o napsání špionážního románu, tj. typu románového příběhu, v němž důležitou roli hrají dramatické dějové zvraty. Na motivy románu natočil režisér H. G. Clouzot film Les Espions (Špioni), sám Hostovský se o této adaptaci vyjádřil v nelichotivém smyslu jako o „slátanině“, v níž ani coby autor předlohy nebyl schopen rozeznat, kdo je kdo.[10]
  • Dobročinný večírek (román, 1. vyd. anglicky s tit. The Charity Ball, London 1957; česky New York 1958): Příběh zasazený do mikrosvěta hotelu a jednoho dobročinného večera na podporu emigrantů. Výrazný prvek, který Hostovský v Dobročinném večírku tematizuje, je faktické nepochopení údělu emigranta ze strany Američanů; autor zde pravděpodobně čerpal i z vlastní zkušenosti – zdánlivě upřímná touha pomoci je jen módní a prestižní záležitostí a jakýmsi okouzlením bezstarostného Američana romantickým osudem vyhnance z Evropy. Odtud pramení zásadní nepochopení a z něj plynoucí stísněnost, umocněná uzavřeným prostorem, do nějž je děj situován. Na pozadí tohoto problému se odehrává zápletka vystavěná na prolínajících se osudech několika postav, které si své problémy přinášejí na večírek do společného prostoru hotelu (jde o manželskou dvojici, řešící krizi ve vztahu, osamělého milionáře či dívku, která se pohádala se svou nejlepší přítelkyní). Souhra několika nešťastných náhod v kombinaci se stísněnou atmosférou vede k tragickému vyústění. Kniha byla v roce 1992 zfilmována Janem Hřebejkem.
  • Tři noci (román, 1964): Příběh dvou manželů, jejichž skomírající vztah je narušen neznámým cizincem, který tři po sobě následující noci přichází za dveře jejich bytu.
  • Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině (autobiografie, 1966): Hostovského vzpomínky mapující jeho literární kariéru. Životní události zde zaznamenává pouze tehdy, mají-li nějakou spojitost s jeho literárním působením. Dílo pomáhá rozkrýt složité peripetie, kterými si Hostovský coby autor píšící česky musel projít v emigraci, a nabízí cenný materiál vztahující se ke genezi jednotlivých děl. Je také vzpomínkou na osobnosti, které zásadně ovlivnily Hostovského osobní i literární život (G. Greene, L. Mumford, S. Zweig, Sigurd Hoel ad.). Ke knize je připojen rozhovor s A. J. Liehmem, jeden z posledních, který Hostovský za svého života poskytl.
  • Všeobecné spiknutí (román, 1. vyd. anglicky s tit. The Plot, New York 1961; česky 1969): Román, který je obecně považován za vyvrcholení autorova tvůrčího úsilí, za jeho dílo umělecky nejpropracovanější: „předcházející díla, přestože jsou samostatnými uměleckými celky, uzavřenými a v sobě ukončenými, by mohla být považována za průpravné sondy, milníky na cestě hledání konečného tvaru v tomto románě.”[11] Objevují se zde takřka všechny motivy autorovy předešlé tvorby: fenomén dvojnictví, vnitřního osamocení, zatíženosti vlastní minulostí, zoufalého hledání jistoty. V kompozici využívá Hostovský prolínání časových rovin formou vzpomínek a pro něj typických situací na hranici bdění a snu či halucinačních stavů. Hlavní postavou je Jan Bareš, nepříliš úspěšný spisovatel českého původu, který se usadil v Americe. Výchozí situací vyprávění se stává oslava jeho 46. narozenin, na niž se dostaví několik osob z jeho okolí (záměrně nelze užít pojmu přátelé, neboť právě pocit cizosti v okruhu známých lidí je jedním z důležitých významotvorných prvků). Bareš prožije zvláštní večer, během něhož postupně začíná ztrácet pojem o realitě – zdá se mu, že na oslavu dorazil i jeho dávný přítel z Československa, Jiří Beck. Tato postava otevírá ve vyprávění rovinu vzpomínek; Bareš vzpomíná na mládí v rodné zemi, střídavě naplněné pomíjivými úspěchy a tragickým vystřízlivěním, a právě na Jiřího Becka, který v jeho předchozím životě sehrál významnou roli. Dezorientován, neschopen ostrého vnímání a racionálního úsudku, stráví Bareš noc s cizí ženou, která je vdaná a má dítě, což v důsledcích vede k její osobní tragédii. Následuje sled událostí, které v Barešovi vyvolají pocit, že se proti němu jeho okolí spiklo a touží ho připravit o rozum, nebo alespoň dosáhnout toho, aby byl prohlášen za blázna. Bareš je skutečně na pokraji mentálního i fyzického zhroucení (ztratí dokonce schopnost psát vlastním rukopisem, jeden z nejvlastnějších projevů identity jedince), avšak v jeho okolí se najde přeci jen osoba, která k němu cítí skutečnou náklonnost a netouží ho pouze využít ke svým záměrům. Bareš se díky ženě, která ho upřímně miluje, dostane zpět do stavu, kdy může důvěřovat svým smyslům a rozumu, a zbaví se představy Jiřího Becka, ztělesňující minulost, jež ho neustále pronásledovala. Všeobecné spiknutí se na západním literárním trhu nesetkalo (vzhledem k tomu, že šlo o autorův tvůrčí vrchol) s předpokládaným úspěchem, což bylo způsobeno především nekvalitním překladem do angličtiny, a Hostovský vzpomíná, jak jej propadnutí „nujneúspěšnější knihy, kterou doposud vydal ve Spojených státech“, přivedlo na pokraj fyzických i duševních sil.[12]
  • Epidemie (novela, 1972)
  • Osvoboditel se vrací (drama, 1972)

II. Nebeletristické práce[editovat | editovat zdroj]

Kromě beletristických prací (románů, novel, povídek a jednoho dramatu) je Hostovský též autorem dvou krátkých prací publicistických s tematikou kulturně-společenského vývoje v Československu po roce 1948. První z nich vyšla pod názvem Manipulation of the Zhdanov linie in Czechoslovakia v roce 1952 v New Yorku a pojednává o aplikaci stalinské kulturní politiky v Československu po vzniku komunistického režimu. V druhé práci, vydané v New Yorku o rok později s titulem The communist idol Julius Fučík and his generation, autor analyzuje vznik fučíkovského mýtu a obecněji pak myšlenkové ovzduší doby budování socialismu ve své vlasti. Z dalších Hostovského prací nebeletristických lze uvést např. text z roku 1968 Participation in Modern Czech Literature (Židovští spisovatelé v novější české literatuře).[13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KUČEROVÁ, Hana. Základní problémy vývoje českého expresionismu. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2011. S. 160–168. 
  2. HOSTOVSKÝ, Egon. Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině. Praha: ERM, 1995. S. 83nn.. 
  3. KAUTMAN, František. Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského. Praha: Evropský kulturní klub, 1993. S. 89. 
  4. HOSTOVSKÝ, Egon. Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině. Praha: ERM, 1995. S. 78. 
  5. KUČEROVÁ, Hana. Základní problémy vývoje českého expresionismu. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2011. S. 166. 
  6. ČERNÝ, Václav. Tvorba a osobnost I. Praha: Odeon, 1992. S. 598. 
  7. POHORSKÝ, Miloš. Egon Hostovský pořád hledá byt. Problém asimilace. In: Jak reflektujeme českou literaturu vzniklou v zahraničí. [online]. Praha: Obec spisovatelů, 2000 [cit. 2017-09-15]. S. 57. Dostupné online. 
  8. BRABEC, Jiří. Konfliktní přijetí Hostovského románu Sedmkrát v hlavní úloze. In: Návrat Egona Hostovského: mezinárodní vědecké sympozium o životě a díle Egona Hostovského. Praha: Klub osvobozeného samizdatu, 1996. S. 7–12. 
  9. ČERNÝ, Václav. Tvorba a osobnost I. Praha: Odeon, 1992. S. 803. 
  10. HOSTOVSKÝ, Egon. Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině. Praha: ERM, 1995. S. 149. 
  11. KAUTMAN, František. Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského. Praha: Evropský literární klub, 1993. S. 7. 
  12. HOSTOVSKÝ, Egon. Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině. Praha: ERM, 1995. S. 95; 155n.. 
  13. PAPOUŠEK, Vladimír. Žalmy z Petfieldu: Egon Hostovský, příběh spisovatele dvacátého století. Praha: Akropolis, 2012. S. 197–207. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CASTIELLOVÁ-HOSTOVSKÁ, Olga. Smutný šprýmař Hostovský, Slovo a smysl 28 (XIV), 2017, s. 143–151.
  • ČERNÝ, Václav. O Egonu Hostovském, Listy pro umění a kritiku 1, 1933, s. 491–499.
  • FRAENKL, Pavel. K problematice sebecitu v díle Egona Hostovského, Kalendář česko-židovský, 1936–37, 11 s.
  • HOSTOVSKÁ, Olga - SÁDLO, Václav - SVOBODOVÁ, Barbora. Egon Hostovský a jeho radosti života. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018. 104 s. ISBN 978-80-7308-764-7 (print), 978-80-7308-765-4 (online: pdf)
  • HOSTOVSKÝ, Egon. Dům bez pána, Půlnoční pacient, Brno: Host, 2018 (Česká knižnice, ed. Štěpánka PAŠKOVÁ).
  • KAUTMAN, František. Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského, Praha: Evropský kulturní klub, 1993, 141 s.
  • KOŽMÍN, Zdeněk. Egon Hostovský a český kontext, Host do domu 16, 1969, č. 14, s. 32–33.
  • Návrat Egona Hostovského: Mezinárodní vědecké sympozium o životě a díle Egona Hostovského – Hronov 21.–23. května 1993, Praha: Klub osvobozeného samizdatu, 1996, 85 s.
  • PAPOUŠEK, Vladimír. Egon Hostovský: Člověk v uzavřeném prostoru, Jinočany: H & H, 1996, 188.
  • PAPOUŠEK, Vladimír. Existencialisté: Existenciální fenomény v české próze dvacátého století, Praha: Torst, 2004, 465 s.
  • PAPOUŠEK, Vladimír. Žalmy z Petfieldu: Egon Hostovský, příběh spisovatele dvacátého století, Praha: Akropolis, 2012, 229 s.
  • SVADBOVÁ, Blanka: Egon Hostovský, Slovník české literatury po roce 1945, dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=30 [15. 9. 2017]
  • SKALICKÁ, Vlasta: Egon Hostovský, in: FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury 2/I, Praha: Academia, 1993, s. 294– 297.
  • ŠTURM, Rudolf (ed.). Egon Hostovský. Vzpomínky, studie a dokumenty o jeho díle a osudu, Toronto: 68 Publishers, 1974, 211 s.
  • VODIČKA, Timotheus. Ztracená cesta, in: Stavitelé věží, Tasov, 1947, s. 89–103.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]