Jan Masaryk

Jan Masaryk, dr. h. c., LL.D., také Jan Garrigue Masaryk, (14. září 1886 Královské Vinohrady – 10. března 1948 Praha-Hradčany) byl syn prvního československého prezidenta T. G. Masaryka a jeden z nejvýznačnějších československých diplomatů první poloviny 20. století.

Byl mimo jiné velvyslancem v Londýně (1925–1938), ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády, ministrem národní obrany (20.9.1944 až 3.4.1945) a nakonec taktéž ministrem zahraničí ve vládě Klementa Gottwalda. V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry. Několik dní poté za nevyjasněných okolností zemřel. Poslední vyšetřování bylo v r. 2004 uzavřeno jako vražda, pachatel neznámý.

Život a dílo

Rakousko-Uhersko

Narodil se 14. září 1886 ve Vlčkově vile „Osvěta“ nad Nuselským údolím na Královských Vinohradech. Navštěvoval školy v Praze, Akademické gymnázium (maturoval 1906), a v USA (1907–13). V roce 1913 se vrátil do Čech. Za první světové války nastoupil vojenskou službu v rakousko-uherské armádě (1915–18) v týlu uherského pluku na polské frontě, byl povýšen na důstojníka a vyznamenán medailí za statečnost.^[zdroj?]

ČSR

Po ukončení války se stal čs. diplomatem, v letech 1919–22 chargé d'affaires ve Washingtonu. V letech 1920–25 osobní tajemník Edvarda Beneše, tehdy ministra zahraničních věcí ČSR.

Londýn, USA

V roce 1925 se stal vyslancem v Londýně. V září 1938 po okupaci Sudet z této funkce rezignoval a zůstal v Londýně. V roce 1940 se stal ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády.

Pokračoval ve veřejných vystoupeních a přednáškách, zejména v Anglii a USA, o nutnosti systému kolektivní bezpečnosti, nebezpečí nacismu a mezinárodního postavení Československa za války a po ní. Jako i další prominentní exulanti spolupracoval s českým vysíláním BBC „Volá Londýn“. V roce 1942 obdržel doktorát práv LL.D. na Bates College, v Lewistonu, v americkém státě Maine.^[zdroj?]

Ve Velké Británii měl k dispozici londýnský apartement na 58 Westminster Gardens, ale často pobýval i v Buckinghamshire ve Wingrave, v rezidenci členů a zaměstnanců Benešovy vlády, nebo u Benešů v jejich rezidenci v Aston Abbotts.

Poválečná ČSR

Jan Masaryk, a velvyslanec USA v Československu, Laurence Steinhardt. Jednalo se o blízké přátele

Otevřená Masarykova rakev – okolnosti smrti jsou dodnes nevyjasněny

Pamětní deska u rodné vily Osvěta

V roce 1945, 26. června, v San Francisku za ČSR podepsal Chartu Organizace spojených národů. Aktivně se podílel i na formulaci Mezinárodního paktu o lidských právech.^[zdroj?]

V roce 1946 vedl jako ministr československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, konané od července do října. V srpnu 1946 se stal prvním předsedou tehdy právě v Lucemburku založené Světové federace sdružení pro Spojené národy (World Federation of United Nations Associations, WFUNA).

Masaryk zůstal ministrem zahraničí i v poválečné vládě Národní fronty, v níž po volbách v roce 1946 dominovali komunisté. Snažil se o udržení přátelství se SSSR, z této doby pochází i jeho – z dnešního hlediska servilní – ironicky oslavná řeč maršálovi Stalinovi. Avšak byl pobouřen sovětskými mocenskými ambicemi projevenými například sovětským vetem účasti Československa na Marshallově plánu.

Osobní život

V roce 1925 se Jan Masaryk oženil s Frances Craneovou, dcerou Charlese Cranea, významného zastánce československé samostatnosti. Bezdětné manželství skončilo během pěti let. Masaryk se dlouho stýkal s Američankou Marcií Davenportovou. Po odchodu do exilu se měli vzít v Londýně, kam za ní měl v březnu 1948 odcestovat. V neděli 14. září 1947 pronesl v den svých 61. narozenin rozhlasový projev k 10. výročí úmrtí Tomáše Garrigue Masaryka, „O rodinném životě u Masaryků“ i vztahu otce a syna, určený hlavně mládeži.

Smrt

Únor 1948

Pamětní tabule a kytice pod oknem Černínského paláce v místech, kde byl nalezen mrtvý Jan Masaryk

Při únorové krizi odmítl rezignovat spolu s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády (z obavy, že „zamini“ připadne komunistům). Navenek vystupoval konstruktivně, pronesl i několik provládních prohlášení. V soukromí ale rezignoval a přemýšlel nad odchodem do dalšího exilu. Roli hrála také jeho soukromá přísaha věrnosti prezidentu Edvardu Benešovi (tu dal svému otci v roce 1937).

Kazatel dr. Lumír Soukup, jeden ze tří osobních tajemníků ministra Masaryka, uvádí v článku pro skotský deník, že se cítil v sobotu 6. března 1948 dotčen, když mu ministr neodpověděl na pozdrav po návratu z přehlídky milicí a policie na Staroměstském náměstí. Domníval se, že ho projevy zneužívající Masarykovo jméno přivedly k depresi, což údajně potvrdilo bezprostřední pohlazení bronzového odlitku ruky TGM v Masarykově bytě se slovy „Je konec pokrytectví.“ Masaryk poté souhlasil, když ho Soukup požádal, zda jej zítra, ve výroční den 98. výročí narození T. G. Masaryka, může doprovázet do Lán.

Dne 7. března 1948 se Jan Masaryk zúčastnil velké přehlídky Sokolů na Staroměstském náměstí a týž den k večeru jel na hrob svého otce do Lán. Dne 8. března byl na vzpomínkovém večeru Národního divadla a 9. března byl přítomen při audienci nového polského velvyslance v Benešově vile v Sezimově Ústí. Přitom probral některé věci s prezidentem „o samotě“ (Benešova vila byla komunisty odposlouchávána, stejně jako byl odposlech v Černínském paláci, čehož si byli oba vědomi). Po rozhovoru byl Jan podle svědků v dobré náladě, prezident však již méně (z toho lze vyvodit, že ministrovi povolil emigraci s oprávněnou obavou, že se to „dovtípí“ i tajná policie, resp. sovětská NKVD a bude jednat). Potom se Jan Masaryk vrátil do svého bytu v Černínském paláci v Praze, aby si připravil projev. V pět hodin odpoledne přivedl dr. Jiří Špaček, 1. Masarykův tajemník, návštěvu dr. Kavana z Londýnského vyslanectví, který se zdržel něco přes 20 minut. Ministra Masaryka potěšilo jeho sdělení, že západní žurnalisté vidí v jeho účasti v bolševické vládě určitý náznak udržení demokracie v Československu. Komorník Bohumil Příhoda mu přinesl před osmou večeři, kterou snědl. Komorník přinesl dvě láhve minerálky a jednu láhev piva (ráno bylo vše vypito) a otevřel velké vysoké okno v ložnici (zůstalo do rána otevřeno a k němu přibylo otevřené osudové nízké okno v koupelně). Poté Masaryk řekl: „Tak Příhodo, zítra ráno v půl deváté! Děkuju a dobrou noc!“ Další očekávaná návštěva podle svědectví komorníka nepřišla a ministr pracoval na projevu v bytě sám. Podle svědectví dr. Antonína Suma si stěžoval na špatné spaní, že poslední týden vlastně ani nespal, a bylo rozhodnuto na doporučení lékaře dr. Oskara Klingera, že 10. března 1948 odjede po představení nové poúnorové vlády v parlamentu, z Prahy na čtrnáctidenní léčební kúru.

Ráno 10. března

Nad ránem 10. března 1948 byl ministr zahraničních věcí Jan Masaryk nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci, ve směru do nádvoří. Ve směru do Loretánského náměstí, kde je dodnes v Masarykově bytě souměrná druhá koupelna, se pod okny v prvním patře nalézá balkon, v nádvoří však žádný balkon není, jenom římsy. V koupelně byl nepořádek, otevřené okno nad radiátorem a rozházené polštáře z ložnice, z nichž jeden se nalézal přímo ve vypuštěné vaně. V ložnici zůstalo otevřené velké okno, tak, jak je kolem deváté večer otevřel komorník Příhoda.

Smrt ministra je dodnes záhadou. Existují celkem tři teorie: podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl z okna prostě vyhozen), podle druhé o sebevraždu (Masaryk z okna sám vyskočil) a podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu (kde se v tu chvíli prokazatelně pohybovali vetřelci) a z této římsy spadl (Masarykův osobní tajemník dr. Antonín Sum, později komunisty neprávem vězněný – hrozil mu i trest smrti, sic i „mezi čtyřma očima“ tvrdil, že „vůbec nikdo tam nebyl“, ale nemohl to dost dobře vědět, neboť v té době byl nemocen, měl spalničky).

Obnovené vyšetřování případu v letech 1968 až 1969 skončilo nejasným prohlášením, že se jednalo o nešťastnou náhodu (ministr údajně „pokuřoval sedící v otevřeném okně“, závěr po vpádu sovětských vojsk ve středu 21. 8. 1968 zcela pochopitelný). Hlavní vyšetřovatel kauzy prokurátor dr. Jiří Kotlář byl odstaven i z televizního seriálu Causa Jan Masaryk, v němž se prezentovaly poté takové podivnosti, jako byl nález nedopalku cigarety, které kouříval Jan Masaryk, na římse vně budovy pod koupelnovým oknem, po dvaceti letech.

Jsou zde ještě dvě další specifikace tří teorií předchozích, obě končící vyhozením již zesnulého Jana Masaryka z okna. Dle první specifikace byl ministr Jan Garrigue Masaryk napřed udušen polštáři ve vypuštěné vaně, dle druhé (jíž zastával i plk.let.RAF Ing. Jan Horal) byl vyvezen za Prahu, tam zastřelen a tělo odvezeno zpět k inscenaci sebevraždy skokem z okna vnitřní koupelny Masarykova bytu. Dr. Borkovcem zjištěný nepořádek v koupelně byl vysvětlen nedostatkem času pachatelů před ranním úsvitem. Podobně se dala tímto vysvětlit i skutečnost, proč byl Masaryk nalezen v pyžamu, oblečeném naruby.

Dle kriminalisty Jiřího Strause, který měl k dispozici původní dokumenty z vyšetřování, vše nasvědčuje tomu, že byl Jan Masaryk zavražděn. To je v souladu s přesvědčením velké části veřejnosti i mnohých historiků, že Masaryk byl zavražděn komunisty, aby jim nepůsobil problémy v nově se ustavující vládě. Jeho případný útěk do Londýna by dal československému exilu výrazného vůdce a všechna esa do ruky. V této souvislosti jsou známy Masarykovy výhrady k zahraniční politice, která by Československo více přiblížila otevřeně vazalskému poměru k Sovětskému svazu. Rovněž některé další indicie (in situ nalezené nedopalky „papiros“ aj.) a svědectví vypovídají o tom, že za Masarykovu smrt byla zodpovědná NKVD. Nad ránem se toho dne v Černínském paláci kromě náměstka Vladimíra Clementise (dle některých svědectví viděn v autě nad ránem s Valeriánem Zorinem), komorníka, dalšího personálu a stráží pohybovalo i několik osob (pracovníci telefonní ústředny), které prošly do střeženého objektu zcela nepozorovaně. Jan Papánek řekl v Radě bezpečnosti Spojených národů 22. března 1948, že „ve svých posledních dnech se Jan Masaryk nemohl ani hnout bez dvou zvláštních stráží, které mu byly po puči přiděleny“.

Na protest proti jednání komunistů se ještě tento den (ve středu 10. března 1948) vzdala svého poslaneckého mandátu Dr. Milada Horáková.

Vyšetřování smrti a pohřeb

Vyšetřování v roce 1948

Masarykův skon zaskočil poúnorovou moc, která nyní potřebovala národu vysvětlit, co se stalo, ať se stalo cokoliv. Vysvětlit to rychle a hlavně přijatelně. Tomu odpovídala i „přesvědčivá“ Noskova slova o Masarykově „dobrovolném ukončení života“, pronesená v parlamentě 10. března 1948 krátce po 14. hodině – (ještě před tím, než mohl znát výsledky pitvy, která začala o hodinu později). Toto rychle prezentované „rozhodnutí o sebevraždě“ zavdalo samo o sobě příčinu k pochybnostem o regulérnosti vyšetřování.

Prvnímu vyšetřovateli kauzy Dr. Zdeňku Borkovcovi v březnu 1948 (jehož bratr dr. Jaroslav Borkovec byl popraven 5. listopadu 1949 spolu s dalšími nestraníky Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem a Květoslavem Prokešem, odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání v roce 1949) byl případ ihned odejmut a předán StB. Policejní lékař dr. Jaromír Teplý, který provedl první ohledání ostatků, zemřel zakrátko za nevyjasněných okolností (údajná sebevražda z osobních-rodinných důvodů).

Dne 12. března byla vydána zpráva ministerstva vnitra o ukončení vyšetřování na základě ohledání a pitvy (informace o chemickém vyšetření žaludku ještě nebyly k dispozici). Stručně informuje o průběhu vyšetřování a s odvoláním na výpověď MUDr. Oskara Klingera zmiňuje Masarykovy zdravotní potíže, nechutenství, nespavost a střídání euforie a deprese. Bližší motivaci sebevraždy se však zpráva MV vyhýbá. Konstatuje, že „v noci z 9. na 10. března z nezjištěných příčin odešel do koupelny, otevřel okno a vyskočil na nádvoří.“ „Nejzávažnějším pochybením“ vyšetřování „bylo vyřazení kriminalistů“ (převedení úkolu pod StB) „a ignorování výsledků jejich, činnosti, zaměření vyšetřování pouze na verzi sebevraždy a zúžení šetření na pátrání po závěti či jiných písemných důkazech sebevraždy.“

Pohřeb

Pohřeb Jana Masaryka 13. března byl celonárodní tichou manifestací. V dlouhém průvodu Loretánskou ulicí se vystřídalo přes čtvrt milionu truchlících občanů. Na dotazy, zda známá kytička za pravým uchem ministra ležícího v rakvi zakrývala střelnou ránu odpovídal roku 1998 jeho tajemník dr. Antonín Sum, jeden z pěti účastníků Masarykovy pitvy (profesoři Hájek a Tesař, medik Vlček a kancléř Smutný): „Tu jsem mu tam dal já a žádná střelná rána tam nebyla“.

Vyšetřování v letech 1968–1969

Uplynulo dvacet let. 5. dubna 1968 byl případ Masaryk znovu otevřen. Do 21. srpna 1968 probíhalo vyšetřování v mediálně často vzrušené atmosféře (noviny věnovaly vyšetřování pozornost, vyšetřovatelé vyslýchali mnoho svědků), profesně standardně a bez větších problémů (neobjasněná vražda potencionálního svědka Jelínka v jeho vile ve Vonoklasech, vhozením do studny). Usnesením Generální prokuratury z normalizačního 10. listopadu se případ odkládá. Usnesení obsahuje snůšku pravd, polopravd a vyslovených nepravd a kloní se k variantám sebevraždy a náhodného vypadnutí z okna – ignorujíc některé doložené skutečnosti (pád zády napřed, stolice na rámu okna, omítka za nehty zemřelého, přítomnost cizích osob v bytu zemřelého, různý původ nedopalků cigaret v případě sebevraždy; a bronchitidu a šířku okna 1 m, které téměř vylučují variantu vysedávání na okně a náhodného pádu). „Úřední šetření naopak kategoricky odmítá vraždu, při čemž se opírá o řadu přinejmenším sporných důkazů (závěry ohledání, pitevní protokol, vyšetření žaludku, ohledání Masarykova bytu a jeho vchodů, přístup do Černínského paláce apod.), které jsou nesprávně interpretovány a zavádějící.“

Vyšetřování v letech 1993–1996

Po celé tři roky po „sametové revoluci“ chyběla k objasnění Masarykovy smrti politická vůle, přestože šlo o jeden ze základních úkolů vyrovnání se s komunistickou minulostí. Vyšetřováním Generální prokuratura pověřila Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, konkrétně Jana Havla.

Vyšetřovatel vyvozuje ve shodě s dosavadním vyšetřováním, že Jan Masaryk se z okna dostal sesunutím po břiše, s obličejem obráceným do místnosti, resp. ke zdi, ve snaze uniknout nějakému nebezpečí. Po římse ustupoval doleva do vzdálenosti 1,3 až 2 m od okraje okna, přičemž se přidržoval zdi. Z nějakého důvodu ztratil rovnováhu a zřítil se na dlažbu nádvoří. Vyšetřovatel z polohy těla na dlažbě nádvoří na místě dopadu odvodil, „že do vzdálenosti těla (nohou) – 2,90 m ode zdi pod oknem a 13,10 m od postranní zdi – nemohlo dojít v sebevražedném úmyslu. Tělo živého či mrtvého Masaryka lze do této vzdálenosti v daném úhlu vyhodit.“

Scénáře sebevraždy a náhodného pádu se tím jeví nepravděpodobné: lze namítnout, že za přítomnosti cizích osob v místnosti byl k takovému rozhodnutí donucen.

V dalším pátrání po pachateli se vyšetřovatel Havel věnoval zejména svědectví Zdeňka Lustyka, které vyslechl od neznámého stopaře. Podle ní měla pětice mužů provádět v kritickou noc v Masarykově bytě nezákonnou domovní prohlídku za účelem pátrání po kompromitujících materiálech. Ministr s nimi odmítl komunikovat a v zoufalství prý měl uniknout oknem koupelny na římsu (táhnoucí se po obvodě budovy), ale tam se neudržel a spadl dolů. Tato výpověď zdůrazňovala roli českých komunistů a upozaďovala roli sovětského NKVD.

Vyšetřování v letech 2001–2004

Zatím poslední, čtvrtá etapa vyšetřování probíhala v letech 2001–2004. Na základě písemného podnětu Masarykova demokratického hnutí ze dne 9. února 2001, adresovaného Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, a jeho následného postoupení cestou Městského státního zastupitelství v Praze Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (Služby kriminální policie a vyšetřování), bylo 30. května 2001 řízení opět zahájeno. Vyšetřováním byl pověřen major Ilja Pravda.

K podání posudku byl jako znalec z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika přibrán prof. PhDr. Jiří Straus. Ve svém posudku se snažil na základě přesné metodiky a výpočtů zodpovědět otázky týkající se možností spontánního pádu z okna, nebo aktivního skoku při sebevražedném úmyslu, či účasti dalších osob na pádu poškozeného. Znalec odvodil, že do vzdálenosti těla (nohou) – 2,90 m ode zdi pod oknem a 13,10 m od postranní zdi – ve směru čelem k oknu nemohlo dojít v sebevražedném úmyslu. Tělo živého či mrtvého Masaryka lze do této vzdálenosti v daném úhlu vyhodit působením vnější síly. Vyhodnocením takto získaných poznatků znalec vyloučil spontánní pád Jana Masaryka z okna, jakož i možnost aktivního skoku při sebevražedném úmyslu. Biomechanickým zkoumáním zjistil, že k pádu Jana Masaryka z okna koupelny na nádvoří Černínského paláce došlo působením vnější síly, přičemž se na něm podílela minimálně jedna osoba, mohlo ale také jít o více osob.

K podání obdobného znaleckého posudku byli přibráni i další znalci z oboru forenzní biomechaniky. Jejich úkolem bylo posoudit a zodpovědět stejné otázky, ke kterým se již vyjadřoval prof. Straus. V souladu s prof. Strausem zcela vyloučili Masarykův spontánní pád z okna. K otázce aktivního skoku uvedli: „z biomechanického a technického pohledu nelze vyloučit možnost, že ‚spontánní pád‘ vzad, z okraje římsy, mohl být podpořen skokem vzad a odrazem rukou od zdi. Potom vzdálenost předpokládaného místa dopadu z výšky 13,5 metru je dosažitelná, tedy technicky přijatelná.“

Znalec z oboru soudního lékařství MUDr. Alexander Pilin znovu posuzoval znaky násilí na základě pitevního protokolu z r. 1948. Uvedl, že oděrky na přední straně břicha v okolí pupku mohly vzniknout jak aktivním, tak i pasivním pohybem přední části těla o okraj okna. Dále konstatoval, že skok z výšky pozadu je u sebevrahů nezvyklý. Náhodný pád z výšky pozadu se sice může vyskytnout, ale je příznačný spíše pro pracovní úrazy nebo pro případ nešťastné náhody. Vysunutí 90kg muže z okna bez znaků násilí na kůži oběti (v protokolu z r. 1948 takové nebyly uvedely) by bylo možné pouze za stavu sníženého vědomí, způsobeného například dušením nebo chemickými látkami.

Vyšetřování bylo uzavřeno jako vražda, pachatel neznámý.

Shrnutí hypotéz

Sebevražda:

• Pro hypotézu umožňuje psychický stav zemřelého, u kterého se střídaly nálady radosti a smutku.
• Absence dopisu na rozloučenou činí sebevraždu nepravděpodobnou.
• Jan Masaryk večer před smrtí přislíbil personálu setkání na druhý den a připravoval si projev – sebevraždu tedy neplánoval.
• Oblečení pyžama je pro sebevraždu nezvyklé (navíc oblečené naruby).
• Únik stolice před skokem značí strach. Strach z pádu u sebevrahů je výjimečný, neboť jsou s pádem vyrovnaní, je to jejich cíl.
• Skok čelem oknu, zády napřed, je pro sebevraždu velmi netypický (sebevrah skáče čelem napřed, obrácen pohledem ke svému cíli – hloubce pádu).
• Je sporné, zda by při skoku vzad z římsy mohl Jan Masaryk dopadnout 2,9 m od stěny.
• Přítomnost cizích osob v ložnici Jana Masaryka (se kterou pracuje vyšetřování v letech 1993–1996, doložené např. svědectvím o analýze cigaretových nedopalků) činí dobrovolnost a spontánnost skoku z římsy nepravděpodobnou.

Nešťastná náhoda:

• Proč by ministr lezl v noci po římse 1–2 m vedle okna? Spontánní rozhodnutí je velmi nepravděpodobné.
• Do horizontální vzdálenosti 2,9 m od římsy, z které padal, se nemohl dostat uklouznutím na římse, protože u něj chybí síla směřující od stěny a ministr by dopadl blíže stěně (< 1 m). To tuto hypotézu vylučuje.

Vražda:

• K variantě vraždy nepřímo směřují: nepořádek v ložnici i v koupelně (rozhozené prostěradlo, rozházené holicí čepele), polštáře na podlaze koupelny, existence přístupových cest do bytu (které byly ve vyšetřování za komunismu zamlčeny).
• Někteří svědci uvádějí, že slyšeli příjezd a odjezd vozidel.
• Přítomnost cizích osob, doložená svědectvím o analýze cigaretových nedopalků (pocházely od 3 lidí, jedny cigarety byly vyrobeny v SSSR).
• Stolice na parapetu okna svědčí pro strach, zcela fyziologický u obětí násilí a vraždy.
• Poloha dopadu čelem k oknu nasvědčuje, že se oběť snažila přidržet stěny (za nehty měl podle svědků omítku), a že nebylo jejím úmyslem spadnout.
• Místo dopadu 2,9 m horizontálně od stěny nasvědčuje pro velikou sílu směrem od stěny, která pravděpodobně vznikla cizí osobou.
• Zkreslené a zaujaté vyšetřování v r. 1948, a od srpna 1968, které variantu vraždy přehlíželo, je samo podezřelé.
• Množství podezřelých úmrtí lidí, kteří o smrti Jana Masaryka něco věděli (svědci i podezřelí), lze vysvětlit hlazením stop organizovanou násilnou skupinou, nebo nečistým svědomím těchto zemřelých. Obě možnosti poukazují na jiné vysvětlení smrti Jana Masaryka, než byla ta oficiálně prezentovaná (sebevražda v r. 1948, nešťastná náhoda v r. 1969), a nepřímo nasvědčují pro variantu třetí – vraždu.

Citáty

• „Národ mne považuje za obhájce demokracie a komunisté dělají všechno, aby mě využili ke svým záměrům. Aby mohli přesvědčit lid, že taky já sympatizuju se Sověty. Ale já se nikdy nepropůjčím k této hře. Ano, mohli by mě zabít. Ale kdyby to udělali, stanu se mučedníkem.“
• „Židé ve svých bohatých dějinách hodně zkusili, ale žádné jejich utrpení nebylo tak hrozné, nesnesitelné a masové, jako je nyní. Naší generaci bylo dopřáno, aby se z hrozného osudu Židů poučila, kam vede antisemitismus … Je pravda, že se každý národ pozná podle toho, jak se chová k Židům, a my jsme se chovali slušně. … Antisemitismus je barbarství a ostuda, které zůstanou vyhrazeny Němcům jako znamení … Musíme si uvědomit, že pro nás…antisemitismus je prvním krokem k pangermanismu, který by nám při druhém kroku vrazil kudlu do zad … Židé na tom dnes jsou nejhůře. V polských ghettech je to ještě horší než v Dachau a Oranienburgu. Proto vás prosím, pomáhejte jim, jak můžete.“ (Londýn, 29. září 1943 na Roš ha-šana)
• „Naše zahraniční politika...bude záležet na pevném, nezměnitelném a mohutném základě naší smlouvy a sousedství se Sovětským svazem. Vše, co z této naší základny vyplývá, budeme plnit stoprocentně, bez váhání a nekompromisně.“ (Londýn, 31. prosince 1944).^[zdroj?]
• „Já, člověče, toho Beneše nechápu. Posílám mu zprávy o všem, co se děje v Německu, a on nic. Včera jsem mu říkal: Je jasné, že Hitler připravuje válku. Dal jsem mu o tom doklady, a on nic. Mne to už prostě a sprostě nasírá, ať dělá vyslance někdo jiný. Já vola dělat nebudu!“ (Zdeněk Štěpánek)
• Traduje se, že po návratu z Moskvy v červenci 1947 pronesl k Ivanu Herbenovi: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“^[zdroj?]

Odkazy

Související články

• Únor 1948, Marshallův plán
• Seznam ministrů zahraničí Československa
• Seznam československých a českých vyslanců a velvyslanců ve Spojeném království

Literatura

• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 345–346. 
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 442–443. 
• BASS, Ludvík. Akta Masaryk. Praha: Milan Hanuš-GEMINI 99, 2002. 220 s. ISBN 80-902757-3-7. 
• STERLINGOVÁ, Claire. Případ Masaryk. Praha: Agentura LepreZ, 1991. 318 s. ISBN 80-900821-0-6. 
• Úsměvy Jana Masaryka, Melantrich, Praha 1969
• Vladimír Vaněk: Jan Masaryk, Torst, 1994, ISBN 80-85639-30-0
• J. Havel: Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty, Vizovice 1998
• Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, Mladá fronta, Praha 1998, ISBN 80-204-0736-7
• Petr Kettner, I. M. Jedlička: Proč zemřel Jan Masaryk?, Horizont, Praha 1990, ISBN 80-7012-035-5
• Marcia Davenportová: Jan Masaryk – Poslední portrét, Panorama, Praha 1991, ISBN 80-7038-251-1
• Viktor Fischl: Hovory s Janem Masarykem, Mladá fronta, Praha 1991, ISBN 80-204-0222-5
• Antonín Sum: Otec a syn – Tomáš Garrigue a Jan Masarykové ve vzpomínkách přátel a pamětníků, Pragma, Praha 2000, ISBN 80-7205-812-6
• Robert H. B. Lockhart: Jan Masaryk – Osobní vzpomínky (překlad Petr Honzík), Vladimír Kořínek, 2003, ISBN 80-903184-2-8
• Ladislava Kremličková (ed.): Jan Masaryk – úvahy o jeho smrti, edice Svědectví, ÚDV, Praha 2005 (1. vyd., neprodejné), ISBN 80-86621-10-3, dostupné online (pdf)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Masaryk na Wikimedia Commons

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Masaryk
• Osoba Jan Masaryk ve Wikicitátech
• Krok do prázdna Jana Masaryka, dokumentární pořad ČT, (dostupné online), 29. 2. 2012
• Jan Masaryk na stránkách MZV ČR
• Heslo „Masaryk“ v databázi encyklopedie Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Libri, Praha 1998
• Výpověď znalce: Masaryka zavraždili, 10. 3. 2005, MF Dnes (zpráva o výpovědi psychiatra Cyrila Höschla pro ÚDV a agentky NKVD Jelizavety Paršinové)
• Jan Masaryk se proti vůli KSČ stal obětí ruských agentů, míní historik Pernes

ministr zahraničí Československa
Předchůdce:	5. dubna 1945 – 10. března 1948 (v exilu již od 21. července 1940) Jan Masaryk	Nástupce: