Pravčická brána

Zdroje k infoboxu Národní přírodní památka Pravčická brána
Pravčická brána
Základní informace
Vyhlášení	18. prosince 1963
Nadm. výška	415–440 m n. m.
Poloha
Stát	Česko Česko
Okres	Děčín
Umístění	Hřensko
Souřadnice	50°53′1,09″ s. š., 14°16′52,61″ v. d.
Pravčická brána
Další informace
Kód	339
Web	www.pbrana.cz/en/
Obrázky, zvuky či videa na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Národní přírodní památky v Česku

Národní přírodní památka Pravčická brána (německy Prebischtor) je chráněné území v oblasti známé skalní brány, která vznikla v kvádrových pískovcích křídového stáří. Nachází se na území Národního parku České Švýcarsko (od 9. 4. 2002 v první zóně NP České Švýcarsko), asi 3 km severovýchodně od obce Hřensko v okrese Děčín. S rozpětím 26,5 metrů, výškou 16 metrů, šířkou 7–8m a min. tloušťkou 3m, se jedná o největší pískovcovou skalní bránu v Evropě. (Srovnání s Malou Pravčickou bránou – výška asi 2,30 m, šířka 3,30 m). Je jedním z nejnavštěvovanějších míst a zároveň symbolem Národního parku České Švýcarsko, pod jehož správu patří. Chráněné území zahrnuje nejen samotnou pískovcovou bránu, ale i okolní skalní masivy a z části zastavěnou plochu (zámeček Sokolí hnízdo). Pravčická brána náleží kromě NP České Švýcarsko také k Ptačí oblasti Labské pískovce.

Pravčická brána byla navštěvována již od konce 18. století. Četná návštěvnost způsobovala zvýšenou erozi vrchních partií a destrukci brány. Po zjištění několika trhlin byl v roce 1982 vstup turistů na bránu zakázán. Pravčická brána byla poprvé chráněna od 18. 12. 1963, kdy byla usnesením Okresního národního výboru Děčín vyhlášena Chráněným přírodním výtvorem (CHPV). 11. června 1992 byla vyhláškou Ministerstva životního prostředí překlasifikována na Národní přírodní památku (NPP). Cílem ochrany je zachování současného stavu a přirozeného vývoje pískovcových skalních masivů a minimalizace negativního antropogenního působení.

Pravčická brána se v roce 2009 dostala do užšího kola ankety New7Wonders o sedm přírodních divů světa, když postoupila mezi 71 semifinalistů. Do užšího výběru 28 finalistů se ale již neprobojovala.

Původ názvu

Současný název Pravčická brána je odvozen jejího německého názvu Prebischtor (ve významu Tor jako brána). První obyvatelé oblasti nazývali bránu podle jejich vlastností a rozměrů. Zažitý název byl tedy „Velká brána“ (německy „Grosses Tor“), což je dokumentováno i v první písemné zmínce o bráně z roku 1410. Oproti tomu seznam pomístních jmen obsažený v urbáři z roku 1722 uvádí pouze prosté „Das Thor“. Teprve až v turistické literatuře se poté začalo objevovat pojmenování „Prebischtor“. Jméno bylo převzato z názvu nejbližších terénních útvarů „Prebischgrund“, „Prebischkegel“ a „Prebischhorn“, uváděných již v popisech hranic z 16. a 17. století a ve smlouvách o dělení panství. Tato označení pocházejí pravděpodobně z obyvatelského jména Prebisch, které zde bylo kdysi rozšířené.

S rozmachem turistiky postupně přibývali i čeští návštěvníci z česky mluvícího vnitrozemí. Německý tvar slova tak byl připodobněn podobnému slovu českému. Dělo se tak zprvu nejednotně, což ukazuje i rozličnost těchto názvů: Brána Přebišova, Přebišská brána, Velká brána Převýšovská a Převyšovská brána. Nakonec se ve 30. letech 20. století ustálil současný tvar Pravčická brána. Tento název však nijak nesouvisí s názvem obce Pravčice v okrese Kroměříž.

Existuje i mnoho legend a příkladů lidové etymologie vysvětlujících původ názvu. Jednou z nich je pověst o poustevníkovi Prebischovi, který tu údajně sídlil a dal bráně jméno. Stejně nepravděpodobný se jeví i názor, že brána dostala název od slovanského výrazu pro bránu či převis. Německé jméno „Prebischtor“ by tak bylo odvozeno od českého slova „převis“.

Lokalita a rozměry

Označení 1. zóny Národního parku České Švýcarsko

Národní přírodní památka Pravčická brána se nachází v 1. zóně Národního parku České Švýcarsko, asi 3 km severovýchodně od obce Hřensko a 2 km severozápadně od obce Mezní Louka. Geomorfologicky náleží k Děčínské vrchovině, konkrétně k podcelku Jetřichovické stěny a nalézá se v nadmořské výšce 447 m. Je součástí skalního defilé Křídelní stěny a ze skalní plošiny vybíhá šikmo ve směru SV-JZ. Jedná se o největší pískovcovou skalní bránu v Evropě. Délka Pravčické brány je 26,5 metru, výška 16 metrů, nejmenší tloušťka klenby 2,5 metru a nejmenší šířka 8 metrů. Plocha NPP Pravčická brána je 1,11 ha.

Historie

Pravčická brána v 1. polovině 19. století, litografie F. X. Sandmanna

Vzhledem k nepřístupnosti terénu, nevhodným podmínkám pro zemědělství i lesnictví a jinému pohledu tehdejších lidí na krajinu, nebyla brána pravděpodobně využívána do 2. poloviny 18. století. Na začátku 19. století začali bránu navštěvovat především umělci ze sousedního Saska, kteří ji zachycovali ve svých dílech. V roce 1826 bylo u paty Pravčické brány zprovozněno první občerstvovací zařízení a o 11 let později byla zřízena i nocležna. Mezi význačné osobnosti, které bránu v tomto období navštívili patří bezesporu dánský spisovatel Hans Christian Andersen, který do této oblasti poprvé zavítal v roce 1831 a zmiňuje ji ve svých zápiscích z cest. V 60. letech 19. století byla upravena stezka přes Dlouhý důl určená především pro přístup na koni, další její úpravy proběhly v roce 1880, kdy zde byly postaveny kamenné můstky usnadňující cestu náročným terénem. Na pokyn majitele panství, knížete Edmunda Clary-Aldringena, začala v roce 1881 stavba hostince Sokolí hnízdo (tehdy pojmenovaného Prebischtor). Dokončena a otevřena byla o rok později a tehdy se na Pravčické Bráně také začalo poprvé vybírat vstupné. Hotel Sokolí hnízdo je od roku 1992 v soukromém vlastnictví.

Poprvé byla brána podrobněji geologicky prozkoumána v roce 1977, přičemž při dalším průzkumu v roce 1982 byly zjištěny nové praskliny v trámci. Oblastní konzervátor Severin Jungbauer z tohoto důvodu prosadil úplný zákaz vstupu na vrchní část oblouku. Od roku 1993 je v provozu systematický kontrolní dilatometrický monitoring vzájemných deformací mezi bloky. Podle něj bráně žádné akutní nebezpečí zřícení nehrozí.

Přírodní poměry

Geologie

Sedimenty na území Českosaského Švýcarska se ukládaly v období svrchní křídy v druhohorách. V tomto období se zde vyskytovalo moře, které bylo v této své severní části poměrně mělké, a ukládaly se zde především křemenné pískovce. Někdy došlo k prohloubení pánve (zvýšení mořské hladiny) a ukládaly se naopak prachovce, které tak dnes oddělují pískovcové vrstvy. Samotná brána je tvořena jizerským souvrstvím, které se ukládalo od středního do počátku svrchního turonu a nabývá mocnosti od 350 do 420 metrů. Šikmé zvrstvení pískovcových lamin (vrstev) ukazuje na převládající jihovýchodní směr mořských proudů, na rozdíl například od západního proudění patrného na skalách bělohorského souvrství (například ve Hřensku). Po ústupu moře byly obnažené pískovcové masivy exponovány přírodním podmínkám; na erozi a odnosu materiálu se podílelo více faktorů. Především to byla hloubková říční eroze, která vytvořila strmé skalní svahy. Horniny byly následně vystaveny zvětrávání, došlo k odnosu jejich méně pevných částí, a tím ke vzniku různých útvarů pískovcového reliéfu. Při formování skalní brány nejprve došlo k vytvoření tzv. skalní zdi postupným opadáváním kusů pískovce a skalním řícením podél souběžných puklin v pískovcovém masivu. Ve spodní části zdi potom z obou stran vznikl převis, který se dále postupně rozšiřoval ve směru nahoru a do stran, až došlo k úplnému proděravění zdi. Ostré hrany zbylé po opadu materiálu jsou časem zahlazovány zvětráváním (solným či mrazovým) nebo bioerozí.

Flóra

Vzhledem k tomu, že k ploše NPP náleží i okolní svahy, je zde zastoupeno více druhů biotopů; ty byly zjištěny v souvislosti s mapováním přírodních stanovišť soustavy Natura 2000. Na pískovcovém substrátu lze obecně nalézt spíše na živiny nenáročné acidofyty (tj. kyselomilné druhy). Ve vegetaci převládá společenstvo Boreokontinentálních borů, které se vyskytuje ve vrcholových partiích skal a zaujímá 46 % rozlohy území NPP. Ze stromů v něm převažují borovice lesní (Pinus sylvestris) a bříza bělokorá (Betula pendula), z bylin jsou zde zastoupeny metlička křivolaká (Avenella flexuosa), hasivka orličí (Pteridium aquilinum), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus), brusnice brusinka (Vaccinium vitis-idaea) či vřes obecný (Calluna vulgaris). Z mechů je hojný například dvouhrotec chvostnatý (Dicranum scoparium), paprutka nící (Pohlia nutans) a křivonožka zprohýbaná (Campylopus flexuosus).

Vřes obecný (Calluna vulgaris)

Samotná Pravčická brána je nejvíce pokrytá lišejníky. Častým rodem je dutohlávka (Cladonia sp. ), a to například: dutohlávka vyzáblá (Cladonia macilenta) rostoucí na malé vrstvičce humusu, dutohlávka prstitá (Cladonia digitata), dutohlávka pohárkatá (Cladonia pyxidata), dutohlávka červcová (Cladonia coccifera), dutohlávka parohatá (Cladonia cervicornis) a další. Na pískovcových skalách můžeme pozorovat terčovku zakřivenou (Arctoparmelia incurva), která tvoří žlutavé stélky a patří mezi vzácné lišejníky. Lze ji nalézt i na samotném útvaru PB spolu například s drobnovýtruskou hnědavou (Acarospora fuscata), šálečkou černohnědou (Lecidea fuscoatra), terčovkou skalní (Parmelia saxatilis) nebo terčovkou střechovitou (Parmelia omphalodes). Na stromech najdeme terčovku bublinatou (Hypogymnia physodes) či terčovku brázditou (Parmelia sulcata) nebo provazovku (rod Usnea), dříve vzácnou kvůli znečištění ovzduší. Ve štěrbinách na Pravčické bráně se vyskytuje také játrovka kryjnice Meylanova (Calypogeia integristipula). Z mechů zde rostou čtyřzoubek průzračný (Tetraphis pellucida), dvouhroteček různotvárný (Dicranella heteromalla), kroucenec zední (Tortula muralis), ploník chluponosný (Polytrichum piliferum)nebo dřípovičník zpeřený (Schistostega pennata), jehož prvoklíček světélkuje díky lomu světla na vypouklých buňkách. Z vyšších rostlin tu najdeme několik borovic lesních (Pinus sylvestris) a břízu bělokorou (Betula pendula), vřes obecný (Calluna vulgaris), brusnici borůvku (Vaccinium myrtillus), brusnici brusinku (Vaccinium vitis-idaea), jestřábník zední (Hieracium murorum) a metličku křivolakou (Avenella flexuosa).

Mezi suchá společenstva patří Štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin, jejímiž hojnými druhy jsou vřes obecný (Calluna vulgaris), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus) a brusnice brusinka (Vaccinium vitis-idaea); z mechů je to pak především křivonožka zprohýbaná (Campylopus flexuosus), ploník chluponosný (Polytrichum piliferum), rohozub nachový (Ceratodon purpureus) a paprutka nící (Pohlia nutans).

Naopak na hranách skal exponovaných severně se vyskytují vlhká společenstva Brusnicové vegetace skal a drolin, v níž se vyskytuje brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus), rod rašeliník (Sphagnum sp.) nebo bělomech skalní (Leucobryum juniperoideum).

Na okolních svazích se především v nižších polohách nacházejí acidofilní (kyselé) bučiny. Toto společenstvo bylo v minulosti v Labských pískovcích dominantní, avšak v souvislosti s lesním hospodářstvím bylo nahrazováno smrkovými monokulturami nebo borovicemi. Na území NPP dnes zaujímá 10% rozlohy. Stromové patro tvoří buk lesní (Fagus sylvatica), v menší míře potom jedle bělokorá (Abies alba), dub letní (Quercus robur), dub zimní (Quercus petraea), javor klen (Acer pseudoplatanus), jilm drsný (Ulmus glabra) a smrk ztepilý (Picea abies). Z bylin se zde nacházejí bika bělavá (Luzula luzuloides), bika chlupatá (Luzula pilosa), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata) nebo pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium). Typickými zástupci mechů jsou bezvláska vlnkatá (Atrichum undulatum), dvouhroteček různotvárný (Dicranella heteromalla), paprutka nící (Pohlia nutans) a ploník ztenčený (Polytrichastrum formosum).

Na prudkých svazích a na skálách se nachází společenstvo Subkontinentálních borových doubrav. Jedná se o světlé lesy obsahující borovici lesní (Pinus sylvestris), dub letní (Quercus robur), dub zimní (Quercus petraea), břízu bělokorou (Betula pendula) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), v podrostu s brusnicí brusinkou (Vaccinium vitis-idaea), brusnicí borůvkou (Vaccinium myrtillus) a vřesem obecným (Calluna vulgaris). Z keřů se zde vyskytuje krušina olšová (Frangula alnus); častou kapradinou je hasivka orličí (Pteridium aquilinum). Z mechorostů zde lze nalézt křivonožku zprohýbanou (Campylopus flexuosus), dvouhrotec chvostnatý (Dicranum scoparium), dvouhrotec čeřitý (Dicranum polysetum), travník Schreberův (Pleurozium schreberi) nebo bělomech skalní (Leucobryum juniperoideum).

Fauna

Bezobratlí

Nejvýznamnějším bezobratlým živočichem, který se na území NPP vyskytuje, je roháček jedlový (Ceruchus chrysomelinus), který patří mezi kriticky ohrožené druhy. Jeho larvy se vyvíjí ve tlejících kmenech stromů. Dalším významným zástupcem je chrobák černý (Typhaeus typhoeus), jehož jediným areálem výskytu v České republice je okolí Hřenska. Byl zde znovuobjeven v roce 2002, předtím nebyl po dobu 40 let nenalezen. Hojně se zde vyskytuje mravkolev obecný (Myrmeleon formicarius), naopak ojedinělý je nález tesaříka Pedostrangalia revestita. Z motýlů se zde vyskytují píďalka šedokřídlec pampeliškový (Charissa glaucinaria), žlutokřídlec skalní (Idaea contiguaria), makadlovka Monochroa cytisella nebo zavíječ Pempelia formosa.

Obratlovci

Nejpočetnější skupinou obratlovců na tomto území jsou ptáci: sýkora koňadra (Parus major), sýkora uhelníček (Parus ater), sýkora modřinka (Parus caeruleus), kos černý (Turdus merula), sojka obecná (Garrulus glandarius), červenka obecná (Erithacus rubecula), rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus), rehek domácí (Phoenicurus ochruros), konipas bílý (Motacilla alba), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), poštolka obecná (Falco tinnunculus)nebo krkavec velký (Corvus corax). Skalní stěny jsou příhodným stanovištěm pro sokola stěhovavého (Falco peregrinus), který zde pravidelně hnízdil asi do 50. let 20. století. Potom jeho počty začaly klesat, především kvůli používání nadměrného množství pesticidů v zemědělství. V letech 1989–1996 proběhla jeho reintrodukce v sousedním Saském Švýcarsku, odkud se úspěšně rozšířil zpět i do Českého Švýcarska. Ze savců se zde pravidelně vyskytuje plch velký (Myoxus glis), velmi vzácně plch zahradní (Eliomys quercinus); dále kuna skalní (Martes foina), veverka obecná (Sciurus vulgaris), netopýr rezavý (Nyctalus noctula) a ve skalních štěrbinách netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus). Z třídy plazů se zde vzácně vyskytuje ještěrka obecná (Lacerta agilis).

Ochrana přírody

Vyšlapání pískovce na vyhlídce u Pravčické brány

Předmětem ochrany je pískovcová skalní brána, nicméně chráněny jsou i okolní masivy a přirozená skladba vegetace. Rozpad brány je v budoucnosti nevyhnutelný a je dán již samotným principem jejího vzniku. Cílem ochrany je tedy zachování současného stavu a přirozeného vývoje pískovcových skalních masivů a minimalizace negativního antropogenního působení. Velký počet návštěvníků způsoboval zvýšenou erozi vrchních partií brány a odnos materiálu. Za období turistického využívání brány byla z oblouku odnesena vrstva o tloušťce 60 až 80 cm. V roce 1982 bylo navíc ve spodní části objeveno několik prasklin, a tak byl vstup na Pravčickou bránu zakázán.

Solné výkvěty na pískovci

Na zvětrávání pískovce se podílí několik faktorů. Pískovcový materiál Pravčické brány patří mezi horniny s nízkou pevností, navíc místo, kde se brána nachází je silně exponováno. Velkou měrou se na zvětrávání podílí klima – intenzita srážek, změny teploty, sluneční záření nebo mrazové zvětrávání; dále ho ovlivňuje činnost organismů. Přímý antropogenní vliv je dnes díky zákazu vstupu minimalizován, nepřímo je hornina ovlivňována v důsledku vypouštění antropogenních emisí do ovzduší (urychlují proces zvětrávání) a především kyselé atmosférické depozice. Ta na povrchu brány způsobuje tvorbu tzv. solných výkvětů (krystalizované soli vzniklé neutralizací), které se spolu s horninou drolí a opadávají. Tím také porušují ochrannou opálovou krustu pískovce, která pozitivně ovlivňuje jeho soudržnost. Dlouhodobé antropogenní emise také mimo jiné zapříčinily tmavě šedé až černé zabarvení pískovce.

Na Pravčické bráně je pravidelně prováděn monitoring zahrnující různá měření. Sleduje se vnější teplota, náklon, způsob a míra porušení pískovce, jeho složení, rozložení vlhkosti, případné druhotné zpevnění (proželeznění či prokřemenění) horniny nebo její vratné rozpínání v důsledku změn teploty. Ze seizmického průzkumu, například snímači (tzv. geofony) nebo geologickými radary, byly vytvořeny řezy tělesem brány ukazující pevnost masivu, intenzitu zvětrávání nebo skryté trhliny.

Nepůvodní kaštanovník setý (Castanea sativa)

V bezprostřední blízkosti brány byl v minulosti vysazen nepůvodní kaštanovník setý (Castanea sativa) jako okrasná dřevina. Ten se zde bohužel dobře šíří, proto se provádí jeho pravidelné odstraňování. Další nepůvodní dřevinou je silně invazní borovice vejmutovka (Pinus strobus), vysazovaná v této oblasti v souvislosti s lesnickým využíváním. Je častější v okolí, přímo na území NPP se nevyskytuje, je ale nutný i její monitoring. Dále jsou odstraňovány náletové dřeviny z povrchu brány, protože by mohly způsobit její poškození, a také z přístupových a vyhlídkových cest z bezpečnostních důvodů.

Turismus

Přístupové cesty

V zásadě se lze k Pravčické bráně dostat dvěma přístupovými cestami, obě lze absolvovat pouze pěšky. Kratší, ale zato náročnější z nich, vede po červené turistické značce z obce Hřensko. Po krátké cestě po silnici odbočuje u křižovatky Tři prameny, odkud lesní cestou 2 kilometry stoupá Dlouhým dolem až k bráně. Delší Gabrielina stezka začíná v asi 2 kilometry vzdálené obci Mezní Louka a pokračuje úpatím Křídelních stěn. Tato druhá varianta je méně náročná díky mírnějšímu stoupání, její délka je asi 6,5 km.

Horolezectví

Horolezectví má v Českosaském Švýcarsku dlouhou tradici sahající do první poloviny 19. století., o horolezeckém výstupu přímo na těleso brány však nejsou žádné doklady a dnes by byl pochopitelně zakázán. MŽP udělilo v roce 1995 Českému horolezeckému svazu výjimku umožňující provozovat horolezectví na čtyřech již dříve využívaných okolních lokalitách, a to na Staré Václavské stěně, Malém Pravčickém kuželu, Václavské věži a Křížové věži.

Galerie

• 
  Pravčická brána okolo roku 1900
• 
  Restaurace Sokolí hnízdo
• 
  Pravčická brána, v pozadí Růžovský vrch
• 
  Pravčická brána, pohled zespoda
• 
  Pravčická brána
• 
  Můstek na cestě na Pravčickou bránu s patrným rokem budování 1880
• 
  Rozcestník Tři Prameny
• 
  Pískovcové stěny u Pravčické brány
• 
  Malý Pravčický kužel
• 
  Panorama pravčické brány
• 
  Zpřístupněná vyhlídka u Pravčické brány
• 
  Pohled z vyhlídky u Pravčické brány: Děčínský Sněžník (vlevo), Großer Zschirnstein (vpravo)

Související články

• Národní park České Švýcarsko
• Malá Pravčická brána
• Sokolí hnízdo

Odkazy

Literatura

• Vařilová, Z., Belisová, N.: Pravčická brána : velká kniha o velké bráně, Krásná Lípa: Správa Národního parku České Švýcarsko; Praha: Academia, 2010

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pravčická brána na Wikimedia Commons
• Stránky o Pravčické bráně
• Stránky Národního parku České Švýcarsko
• Virtuální prohlídka Pravčické brány Archivováno 1. 2. 2010 na Wayback Machine.
• Turistické informace o Českosaském Švýcarsku

Autoritní data	Biblio: 7734c970-3f34-455a-b6aa-5172e1db29bf NKC: ge452511 VIAF: 241722009

Portály: Česko | Geografie | Příroda