Přeskočit na obsah

Lidská rasa: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Bez shrnutí editace
Bez shrnutí editace
Řádek 416: Řádek 416:
Také v [[Latinská Amerika|Latinské Americe]] jsou populační skupiny mnoha zemí stále klasifikovány jako „rasy“, přičemž latinskoamerický termín ''raza'' zahrnuje biologickou a etnicko-kulturní dimenzi. Klasifikace se odráží ve výrazných hierarchiích různých „ras“ (např. v Brazílii nebo Guatemale). Horní třída většiny latinskoamerických zemí sestává převážně z „bílých“, zatímco [[indiáni]] a černoši patří převážně k nižší třídě. Velká část populace Latinské Ameriky je dnes následkem staletí soužití různých etnik tvořena míšenci, pro něž se tam používají termíny [[mestic]]ové pro lidí indiánského ''a'' evropského původu a [[mulat]]i pro potomky Evropanů a Afričanů. Zpravidla jsou tam běloši a „bílá kultura“ orientovaná na Evropu a USA považováni za nadřazené, a proto se má za to, že by je měly jiné kultury napodobovat.<ref>Elke Mader: [http://www.lateinamerika-studien.at/content/kultur/ethnologie/ethnologie-237.html 5.1.2 Rasse, Kultur und Macht] in ''Kultur- und Sozialanthropologie Lateinamerikas, Eine Einführung.'' Institut für Kultur- und Sozialanthropologie, Fakultät für Sozialwissenschaften an der [[Universität Wien]], 15. Februar 2012, navštíveno 16. září 2017.</ref>
Také v [[Latinská Amerika|Latinské Americe]] jsou populační skupiny mnoha zemí stále klasifikovány jako „rasy“, přičemž latinskoamerický termín ''raza'' zahrnuje biologickou a etnicko-kulturní dimenzi. Klasifikace se odráží ve výrazných hierarchiích různých „ras“ (např. v Brazílii nebo Guatemale). Horní třída většiny latinskoamerických zemí sestává převážně z „bílých“, zatímco [[indiáni]] a černoši patří převážně k nižší třídě. Velká část populace Latinské Ameriky je dnes následkem staletí soužití různých etnik tvořena míšenci, pro něž se tam používají termíny [[mestic]]ové pro lidí indiánského ''a'' evropského původu a [[mulat]]i pro potomky Evropanů a Afričanů. Zpravidla jsou tam běloši a „bílá kultura“ orientovaná na Evropu a USA považováni za nadřazené, a proto se má za to, že by je měly jiné kultury napodobovat.<ref>Elke Mader: [http://www.lateinamerika-studien.at/content/kultur/ethnologie/ethnologie-237.html 5.1.2 Rasse, Kultur und Macht] in ''Kultur- und Sozialanthropologie Lateinamerikas, Eine Einführung.'' Institut für Kultur- und Sozialanthropologie, Fakultät für Sozialwissenschaften an der [[Universität Wien]], 15. Februar 2012, navštíveno 16. září 2017.</ref>


== Kritika ==
== Kritika a vědecká debata ==
Prvním kritikem rasových teorií Linného, Kanta a Blumenbacha byl [[Johann Gottfried Herder]], který ve svých ''Idejích k filosofii dějin lidstva'' (1784–1791) rozdělení lidstva na rasy odmítl.<ref>Anne Löchte: ''Johann Gottfried Herder – Kulturgeschichte und Humanitätsidee der Ideen, Humanitätsbriefe und Adrastea.'' Königshausen & Neumann, 2005, S. 45.</ref>
Prvním kritikem rasových teorií Linného, Kanta a Blumenbacha byl [[Johann Gottfried Herder]], který ve svých ''Idejích k filosofii dějin lidstva'' (1784–1791) rozdělení lidstva na rasy odmítl.<ref>Anne Löchte: ''Johann Gottfried Herder – Kulturgeschichte und Humanitätsidee der Ideen, Humanitätsbriefe und Adrastea.'' Königshausen & Neumann, 2005, S. 45.</ref>


Řádek 422: Řádek 422:


V reakci na nacistickou rasistickou politiku napsali [[Julian Huxley]] a [[Alfred C. Haddon]] knihu ''My Evropané: Přehled rasových problémů'' (''We Europeans: A Survey of Racial Problems''), vydanou v roce 1935, v níž argumentovali, že neexistuje žádný vědecký základ pro existenci různých ras v Evropě.<ref>Robert Miles: ''Rassismus. Einführung in die Geschichte und Theorie eines Begriffs.'' Argument-Verlag, Hamburg 1992, {{ISBN|3-88619-389-6}}, S. 60; Veronika Lipphardt, [[Kiran Klaus Patel]]: ''Auf der Suche nach dem Europäer – Wissenschaftliche Konstruktionen des Homo Europaeus.'' In: ''Themenportal Europäische Geschichte.'' 2007. ; Elazar Barkan: ''The Retreat of Scientific Racism.'' Cambridge University Press, 1993, S. 296–310.</ref> Odmítli takové klasifikace založené na fenotypových nebo somatických charakteristikách i hodnocení na nich založená jako pseudovědecké. Žádali, aby byl termín „rasa“ odstraněn z vědecké slovní zásoby a aby se místo lidských ras hovořilo o „[[Etnikum|etnických skupinách]]“, protože nemají biologický charakter, ale jsou definovány sociologicky. Biologická systematizace evropských lidských typů je podle nich subjektivním procesem a mýtus rasismu je pouze pokusem ospravedlnit [[nacionalismus]]. Rozdělení celého lidstva do tří velkých skupin však zachovali, i když navrhli, že ani v tomto případě bychom neměli mluvit o rasách, ale o poddruzích.<ref>Barkan, S. 300; Lipphardt und Patel.</ref>
V reakci na nacistickou rasistickou politiku napsali [[Julian Huxley]] a [[Alfred C. Haddon]] knihu ''My Evropané: Přehled rasových problémů'' (''We Europeans: A Survey of Racial Problems''), vydanou v roce 1935, v níž argumentovali, že neexistuje žádný vědecký základ pro existenci různých ras v Evropě.<ref>Robert Miles: ''Rassismus. Einführung in die Geschichte und Theorie eines Begriffs.'' Argument-Verlag, Hamburg 1992, {{ISBN|3-88619-389-6}}, S. 60; Veronika Lipphardt, [[Kiran Klaus Patel]]: ''Auf der Suche nach dem Europäer – Wissenschaftliche Konstruktionen des Homo Europaeus.'' In: ''Themenportal Europäische Geschichte.'' 2007. ; Elazar Barkan: ''The Retreat of Scientific Racism.'' Cambridge University Press, 1993, S. 296–310.</ref> Odmítli takové klasifikace založené na fenotypových nebo somatických charakteristikách i hodnocení na nich založená jako pseudovědecké. Žádali, aby byl termín „rasa“ odstraněn z vědecké slovní zásoby a aby se místo lidských ras hovořilo o „[[Etnikum|etnických skupinách]]“, protože nemají biologický charakter, ale jsou definovány sociologicky. Biologická systematizace evropských lidských typů je podle nich subjektivním procesem a mýtus rasismu je pouze pokusem ospravedlnit [[nacionalismus]]. Rozdělení celého lidstva do tří velkých skupin však zachovali, i když navrhli, že ani v tomto případě bychom neměli mluvit o rasách, ale o poddruzích.<ref>Barkan, S. 300; Lipphardt und Patel.</ref>

Frank Salter ve své knize ''O genetických zájmech'' uvádí, že různé etnické skupiny se geneticky výrazně liší.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Salter
| jméno = Frank Kemp
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = On Genetic interests: Family, Ethnicity, and Humanity in an Age of Mass Migration
| vydání = 2.
| vydavatel = Transaction Publishers
| místo =
| rok vydání = 2007
| počet stran =
| strany = 390
| isbn = 978-1-4128-0596-4
}}</ref> Argumentuje, že [[nacionalismus]] je strategie jak zvýšit propagaci svých genů (principem [[Skupinový výběr|Skupinového výběru]]). Poznatek, že evropské [[Etnikum|etnika]] se výrazně liší na genetické úrovni byl několikrát replikován.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Tian
| jméno = Chao
| příjmení2 = Kosoy
| jméno2 = Roman
| příjmení3 = Nassir
| jméno3 = Rami
| titul = European Population Genetic Substructure: Further Definition of Ancestry
Informative Markers for Distinguishing Among Diverse European Ethnic
Groups
| periodikum = Molecular Medicine
| datum vydání = 2009-11
| ročník = 15
| číslo = 11-12
| strany = 371–383
| issn = 1076-1551
| pmid = 19707526
| doi = 10.2119/molmed.2009.00094
| poznámka = PMID: 19707526
PMCID: PMC2730349
| url = https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2730349/
| datum přístupu = 2020-08-14
}}</ref><ref>{{Citace periodika
| příjmení = Novembre
| jméno = John
| příjmení2 = Johnson
| jméno2 = Toby
| příjmení3 = Bryc
| jméno3 = Katarzyna
| titul = Genes mirror geography within Europe
| periodikum = Nature
| datum vydání = 2008-11-06
| ročník = 456
| číslo = 7218
| strany = 98–101
| issn = 0028-0836
| pmid = 18758442
| doi = 10.1038/nature07331
| poznámka = PMID: 18758442
PMCID: PMC2735096
| url = https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2735096/
| datum přístupu = 2020-08-14
}}</ref>


Až do 90. let se však byla lidská rasa stále používala v biologii. Například ''Kindlerova encyklopedie Člověk'' (''Kindlers Enzyklopädie Der Mensch,'' 1982) obsahuje kapitoly „Rasová rozmanitost lidstva“ a „Rasová historie a rasová evoluce“<ref>Herbert Wendt, Norbert Loacker (Hrsg.): ''Kindlers Enzyklopädie der Mensch.'' Band II: ''Die Entfaltung der Menschheit.'' Kindler, Zürich 1982, S. 315–338 a 339–380.</ref> a v ''Herder Lexicon'' ''Biologie (''1983 až 1987, dotisk v roce 1994), heslo Lidské rasy začíná slovy: „Stejně jako jiné biologické druhy je i dnešní ''Homo sapiens'' (člověk) rozdělen do relativně jednotných ras s charakteristickými kombinacemi genů.“<ref>''Menschenrassen.'' Band 5, 1994, S. 408.</ref> Také historik [[Imanuel Geiss]] ve své ''Historii rasismu'' (''Geschichte des Rassismus,'' 1988) označil existenci lidských ras za „nepopiratelnou jako prvek historické reality“.<ref>Geiss, S. 21.</ref>
Až do 90. let se však byla lidská rasa stále používala v biologii. Například ''Kindlerova encyklopedie Člověk'' (''Kindlers Enzyklopädie Der Mensch,'' 1982) obsahuje kapitoly „Rasová rozmanitost lidstva“ a „Rasová historie a rasová evoluce“<ref>Herbert Wendt, Norbert Loacker (Hrsg.): ''Kindlers Enzyklopädie der Mensch.'' Band II: ''Die Entfaltung der Menschheit.'' Kindler, Zürich 1982, S. 315–338 a 339–380.</ref> a v ''Herder Lexicon'' ''Biologie (''1983 až 1987, dotisk v roce 1994), heslo Lidské rasy začíná slovy: „Stejně jako jiné biologické druhy je i dnešní ''Homo sapiens'' (člověk) rozdělen do relativně jednotných ras s charakteristickými kombinacemi genů.“<ref>''Menschenrassen.'' Band 5, 1994, S. 408.</ref> Také historik [[Imanuel Geiss]] ve své ''Historii rasismu'' (''Geschichte des Rassismus,'' 1988) označil existenci lidských ras za „nepopiratelnou jako prvek historické reality“.<ref>Geiss, S. 21.</ref>
Řádek 432: Řádek 489:
V roce 1995 v ''Schlainingské deklaraci'' skupina vědců uvedla, že rozlišování lidských ras jako homogenních a jasně rozlišitelných populací se ukázalo být neudržitelné kvůli nedávným pokrokům v [[Molekulární biologie|molekulární biologii]] a populační genetice.<ref name="schlaining">Deklaration von Schlaining: [http://www.friedensburg.at/uploads/files/Deklaration_1995.pdf ''Gegen Rassismus, Gewalt und Diskriminierung''] (PDF), 1995, Abschnitt II: „Zur Obsoletheit des Begriffes der ‚Rasse‘“.</ref> Genetická rozmanitost lidstva má podle deklarace plynulý charakter a nevykazuje žádné velké diskontinuity. Proto je podle deklarace typologický přístup pro rozdělení lidstva nevhodný. Kromě toho jsou podle deklarace dědičné rozdíly mezi různými skupinami lidí ve srovnání s odchylkami v rámci těchto skupin jen malé. Dle deklarace je také vzhledem k tomu, že vnější rozdíly lidí jsou pouze přizpůsobením různým podmínkám prostředí, je klam předpokládat zásadní genetické rozdíly. V roce 1998 vydala Americká asociace antropologů (American Association of Anthropologists) prohlášení, které mělo podobné vyznění, ale bylo přizpůsobené zvláštním historickým podmínkám ve Spojených státech.<ref>[http://www.aaanet.org/stmts/racepp.htm Statement on „Race“], American Anthropological Association ze 17. 5. 1998.</ref>
V roce 1995 v ''Schlainingské deklaraci'' skupina vědců uvedla, že rozlišování lidských ras jako homogenních a jasně rozlišitelných populací se ukázalo být neudržitelné kvůli nedávným pokrokům v [[Molekulární biologie|molekulární biologii]] a populační genetice.<ref name="schlaining">Deklaration von Schlaining: [http://www.friedensburg.at/uploads/files/Deklaration_1995.pdf ''Gegen Rassismus, Gewalt und Diskriminierung''] (PDF), 1995, Abschnitt II: „Zur Obsoletheit des Begriffes der ‚Rasse‘“.</ref> Genetická rozmanitost lidstva má podle deklarace plynulý charakter a nevykazuje žádné velké diskontinuity. Proto je podle deklarace typologický přístup pro rozdělení lidstva nevhodný. Kromě toho jsou podle deklarace dědičné rozdíly mezi různými skupinami lidí ve srovnání s odchylkami v rámci těchto skupin jen malé. Dle deklarace je také vzhledem k tomu, že vnější rozdíly lidí jsou pouze přizpůsobením různým podmínkám prostředí, je klam předpokládat zásadní genetické rozdíly. V roce 1998 vydala Americká asociace antropologů (American Association of Anthropologists) prohlášení, které mělo podobné vyznění, ale bylo přizpůsobené zvláštním historickým podmínkám ve Spojených státech.<ref>[http://www.aaanet.org/stmts/racepp.htm Statement on „Race“], American Anthropological Association ze 17. 5. 1998.</ref>


Populační genetické studie ukázaly, že přibližně 85 % genetické variace lidí lze nalézt ''uvnitř'' populací, jako jsou Francouzi nebo Japonci.<ref>[[Richard Lewontin|R. C. Lewontin]]: [http://raceandgenomics.ssrc.org/Lewontin/ ''Confusions about Human Races.''] im Webforum ''Is Race „Real“?'', [[Social Science Research Council]]s, 2006.</ref><ref>Lynn B. Jorde, Stephen P. Wooding: ''Genetic variation, classification and ‘race’.'' In: ''[[Nature Genetics]].'' Band 36, 2004, S. 28–33, [[doi:10.1038/ng1435]].</ref> Naproti tomu genetické rozdíly mezi rasami tradičně rozlišenými podle barvy pleti jsou poměrně malé, kolem 6 až 10 %. Kromě toho tyto údajně specifické rasové rozdíly nedefinují žádné přesné hranice mezi rasami, pokud se podrobněji zkoumá geografické rozložení. Přechody mezi „rasami“ (s výjimkou australských domorodců) jsou plynulé. Tento pohled kritizoval např. Rosenberg a kol. (2005), který argumentoval, že přechody jsou kompatibilní s jasnými shluky, protože dva náhodní lidé se budou geneticky lišit více, pokud jsou v jiném shluku, i když jsou geograficky stejně vzdálení. Jako příklad uvádí, že dva náhodní lidé z Euroasie, nebo Východní Asie jsou vyšší, než u stejné geografické vzdálenosti v Euroasii, nebo východní Asii<ref name=":5" />
Populační genetické studie ukázaly, že přibližně 85 % genetické variace lidí lze nalézt ''uvnitř'' populací, jako jsou Francouzi nebo Japonci.<ref>[[Richard Lewontin|R. C. Lewontin]]: [http://raceandgenomics.ssrc.org/Lewontin/ ''Confusions about Human Races.''] im Webforum ''Is Race „Real“?'', [[Social Science Research Council]]s, 2006.</ref><ref>Lynn B. Jorde, Stephen P. Wooding: ''Genetic variation, classification and ‘race’.'' In: ''[[Nature Genetics]].'' Band 36, 2004, S. 28–33, [[doi:10.1038/ng1435]].</ref> Naproti tomu genetické rozdíly mezi rasami tradičně rozlišenými podle barvy pleti jsou poměrně malé, kolem 6 až 10 %. Kromě toho tyto údajně specifické rasové rozdíly nedefinují žádné přesné hranice mezi rasami, pokud se podrobněji zkoumá geografické rozložení. Přechody mezi „rasami“ (s výjimkou australských domorodců) jsou plynulé. Rosenberg a kol. (2005) argumentuje, že přechody jsou kompatibilní s jasnými shluky, protože dva náhodní lidé se budou geneticky lišit více, pokud jsou v jiném shluku, i když jsou geograficky stejně vzdálení. Jako příklad uvádí, že genetická vzdálenost mezi dvěma náhodnými lidmi z [[Eurasie]] a [[Východní Asie]] je vyšší, než u stejné geografické vzdálenosti v Eurasii nebo Východní Asii.<ref name=":5" />


Luca a Francesco Cavalli-Sforzové vysvětlují rozpor mezi rozdíly ve vnějším vzhledu a uniformitou genetické výbavy ve své knize ''Různí a přece stejní'' (1994) následovně: „Geny, které [v průběh evoluce] reagují na klima, ovlivňují vnější znaky těla, protože k přizpůsobení klimatu je potřeba především změnit povrch těla (jenž je takříkajíc rozhraním mezi naším organismem a vnějším světem). Právě proto, že tyto znaky jsou vnějškové, bijí rozdíly mezi rasami tolik do očí, až věříme, že pro celý zbytek genetické konstituce existují také tak příkré rozdíly. To však není pravda: ohledně zbytku naší genetické konstituce se vzájemně odlišujeme jen velmi málo.“<ref>Cavalli-Sforza, S. 203.</ref>
Luca a Francesco Cavalli-Sforzové uvádí ve své knize ''Různí a přece stejní'' (1994): „Geny, které [v průběh evoluce] reagují na klima, ovlivňují vnější znaky těla, protože k přizpůsobení klimatu je potřeba především změnit povrch těla (jenž je takříkajíc rozhraním mezi naším organismem a vnějším světem). Právě proto, že tyto znaky jsou vnějškové, bijí rozdíly mezi rasami tolik do očí, až věříme, že pro celý zbytek genetické konstituce existují také tak příkré rozdíly. To však není pravda: ohledně zbytku naší genetické konstituce se vzájemně odlišujeme jen velmi málo.“<ref>Cavalli-Sforza, S. 203.</ref>


Argument, že genetická variabilita v určité skupině ''Homo sapiens'' je vyšší'','' než mezi různými skupinami, kritizoval v roce 2003 genetik a evoluční biolog [[Anthony W. F. Edwards]]. Je to prý pravda pouze tehdy, pokud zkoumáme alely jen na jediném [[Lokus (genetika)|genovém lokusu]]. Pokud se však podíváme na interkorelační vzorce mezi různými geny a výslednými ''genovými klastry'', jež je možné zjistit modernějšími metodami, jako je [[shluková analýza]] nebo [[Shluková analýza|analýza]] [[Analýza hlavních komponent|hlavních komponent]], dostaneme obrácený závěr. Edwards argumentuje, že když se podíváme na určitý vyšší počet genů namísto pouze jednotlivého genu, můžeme snadno přiřadit jednotlivce ke konkrétní biologicky definované skupině.<ref name="Edwards">A. W. F. Edwards: ''Human genetic diversity: Lewontin's fallacy.'' In: ''BioEssays.'' 25 (8), 2003, S. 798–801. [[doi:10.1002/bies.10315]]</ref> Edwardsem kritizovaná úvaha, založená jen na jednom genu, se někdy označuje jako „Lewontin’s fallacy“, Lewontinův klam. Edwardsův kolega David J. Witherspoon dokázal Edwardsovu tezi v roce 2007 experimentálně potvrdit pomocí metody [[Multilocus Sequence Typing]], zachycující několika stovek lokusů současně.<ref>D. J. Witherspoon, S. Wooding, A. R. Rogers, E. E. Marchani, W. S. Watkins, M. A. Batzer, L. B. Jorde: ''Genetic Similarities Within and Between Human Populations.'' In: ''Genetics.'' 176 (1), 2007, S. 351. [[doi:10.1534/genetics.106.067355]]</ref> Ve studii, kterou nazval „Je Homo Sapiens polytypický?“ biolog M.A. Woodley porovnal genetickou variaci v Homo Sapiens a mezi různými jejími „rasami“ s jinými druhy a zjistil, že Homo Sapiens má nejvyšší genetickou variabilitu z těch, na které se podíval, z nichž některé mají velké množství poddruhů (např. [[Medvěd hnědý]] má 19 poddruhů, ačkoli má menší variabilitu).<ref name=":4" />
Argument, že genetická variabilita v určité skupině ''Homo sapiens'' je vyšší'','' než mezi různými skupinami, kritizoval v roce 2003 genetik a evoluční biolog [[Anthony W. F. Edwards]]. Je to prý pravda pouze tehdy, pokud zkoumáme alely jen na jediném [[Lokus (genetika)|genovém lokusu]]. Pokud se však podíváme na interkorelační vzorce mezi různými geny a výslednými ''genovými klastry'', jež je možné zjistit modernějšími metodami, jako je [[shluková analýza]] nebo [[Shluková analýza|analýza]] [[Analýza hlavních komponent|hlavních komponent]], dostaneme obrácený závěr. Edwards argumentuje, že když se podíváme na určitý vyšší počet genů namísto pouze jednotlivého genu, můžeme snadno přiřadit jednotlivce ke konkrétní biologicky definované skupině.<ref name="Edwards">A. W. F. Edwards: ''Human genetic diversity: Lewontin's fallacy.'' In: ''BioEssays.'' 25 (8), 2003, S. 798–801. [[doi:10.1002/bies.10315]]</ref> Edwardsem kritizovaná úvaha, založená jen na jednom genu, se někdy označuje jako „Lewontin’s fallacy“, Lewontinův klam. Edwardsův kolega David J. Witherspoon dokázal Edwardsovu tezi v roce 2007 experimentálně potvrdit pomocí metody [[Multilocus Sequence Typing]], zachycující několika stovek lokusů současně.<ref>D. J. Witherspoon, S. Wooding, A. R. Rogers, E. E. Marchani, W. S. Watkins, M. A. Batzer, L. B. Jorde: ''Genetic Similarities Within and Between Human Populations.'' In: ''Genetics.'' 176 (1), 2007, S. 351. [[doi:10.1534/genetics.106.067355]]</ref> Ve studii, kterou nazval „Je Homo Sapiens polytypický?“ biolog M.A. Woodley porovnal genetickou variaci v Homo Sapiens a mezi různými jejími „rasami“ s jinými druhy a zjistil, že Homo Sapiens má nejvyšší genetickou variabilitu z těch, na které se podíval, z nichž některé mají velké množství poddruhů (např. [[Medvěd hnědý]] má 19 poddruhů, ačkoli má menší variabilitu).<ref name=":4" />

Verze z 14. 8. 2020, 21:28

Pro 19. století typická klasifikace lidí do ras (Karl Ernst von Baer, 1862)

Slovo rasa se v souvislosti s lidmi používá jako označení velkých skupin lidí, spojených shodnými znaky. Původně šlo zejména o stejný jazyk a kulturní znaky,[1][2] v první polovině 18. století se důraz přenesl na shodu fyziologických rysů,[3] jako je barva pleti a tvar či vzhled hlavy.[4] V antropologii se pojem rasa používal od konce 17. století až do pozdního 20. století, od 19. století často jako synonymum pro lid.[5] Kromě toho se různé koncepty rasy objevily také v etnologii a sociologii.

Dělení lidstva do určitého počtu navzájem odlišných ras se označují jako rasové teorie. Těch existuje velké množství a byly velmi vlivné především v 19. a na začátku 20. století. V současnosti jsou některými považovány za zastaralé a vědecky neudržitelné.[zdroj?] Rasy byly odlišovány především na základě vnějších (fenotypových) charakteristik, jako je barva kůže, ochlupení nebo tvar lebky.[zdroj?] Často se předpokládaly nebo tvrdily také další rozdíly charakteru a schopností příslušníků ras, obvykle spojené s hodnocením, při kterém se rozlišovaly údajně vyšší a nižší lidské rasy (rasismus) a hledaly vztahy mezi rasovými charakteristikami a stupněm kulturního rozvoje.[zdroj?]

V současné biologii se druh Homo sapiens nerozděluje na rasy nebo poddruhy. [zdroj?] Někteří argumentují, že Molekulární biologie a populační genetika od 70. let 20. století ukazuje, že systematické dělení lidí na několik poddruhů neodpovídá genetické rozmanitosti lidstva a hladkým přechodům mezi geografickými populacemi.[zdroj?] Shluková analýza ovšem rozděluje genetickou variaci člověka na jasně identifikovatelné shluky,[6][7][8][9] které korespondují k rasovému sebezařazení.[10][11][12] Další argument proti existenci rasy je, že výrazné fenotypové rozlišovací rysy, na kterých stály rasové teorie, jsou způsobeny velmi malým počtem genů a že většina genetických rozdílů mezi lidmi naopak existuje v rámci ras.[zdroj?] Tento argument byl ovšem kritizován jako chybná interpretace genetických dat [13] a genetická variace u člověka je porovnatelná s druhy, které jsou rozděleny do poddruhů.[14]

Termín rasa se stále používá v biomedicínském výzkumu a v úředním jazyce v některých zemích (například ve Spojených státech a Latinské Americe). Slovo rasa se přitom nepoužívá v čistě biologickém smyslu, ale jako sociální kategorie, která je do značné míry založena na sebehodnocení příslušných lidí.[zdroj?]

Mezi antropology konsenzus o rase neexistuje. V některých zemích světa většina antropologů rasu uznává (jako např. v Rusku a v Číně), v některých ji zase popírá (např. Spojené státy). Ovšem všude na světě velké množství antropologů rasu uznává. [15][16]

Pojem

Použití slova rasa je v románských jazycích sporadicky doloženo od začátku 13. století.[17] V 15. století se stalo běžnějším, hlavně při popisu šlechtických rodin a v chovu koní.[18] V následujícím období bylo stále více využíváno pro různé typy lidských kolektivů, například pro náboženská společenství („křesťanská rasa“) nebo pro celé lidstvo („lidská rasa“).[19] Za účelem klasifikace lidí ve smyslu antropologické taxonomie bylo pravděpodobně poprvé použito v roce 1684 Françoisem Bernierem.[20] Ve francouzštině a angličtině se termín rasa stal „ústředním pojmem dějepisectví“ (Geulen); v Německu naopak zůstal zpočátku spíše na okraji a teprve na konci 19. století získal popularitu. Německo tak bylo (také v tomto ohledu) „opožděným národem“.[21]

V biologické antropologii bylo dělení druhu Homo sapiens do různých ras běžné až do konce 20. století.[22] V poválečné literatuře po druhé světové válce převládala populačně-genetická definice rasy („rasa je skupina příbuzných, vzájemně se mísících jedinců, populace, která se liší od ostatních populací relativně velkým podílem určitých dědičných vlastností“).[23] Lewontin se domnívá, že od 70. let však genetické studie stále více zpochybňovaly možnost o lidských rasách smysluplně mluvit.[24] Lewontin byl ovšem kritizován za chybnou reprezentaci genetických dat [13] V „Prohlášení o rasové otázce“ z roku 1995 se osmnáct mezinárodně uznávaných lidských biologů a genetiků v návaznosti na konferenci UNESCO „Proti rasismu, násilí a diskriminaci“ ve Schlainingu dohodlo, že pojem rasy při aplikaci na lidskou rozmanitost „zcela zastaral“ a vyzvalo k jeho „nahrazení náhledy a závěry založenými na současném chápání genetické rozmanitosti“.[25] Z biologického a genetického hlediska již neexistuje důvod pokračovat v používání termínu rasa. V roce 1996 vydala Americká asociace fyzických antropologů (American Association of Physical Anthropologists) prohlášení, že koncept rasy jako definovatelné skupiny lidí, sestávající především ze zástupců s typickými vlastnostmi, je vědecky neudržitelný.[26] V roce 1998 byla v Moskvě mezinárodní konference s názvem „Rasa: Mýtus, nebo realita?“, na které se podílelo více než 100 vědců. Po dlouhé debatě se vědci shodli, že „Realita rasového poddruhového rozdělení Homo Sapiens je podporována totalitou vědeckých dat zkoumaných na různých úrovních lidského organismu“.[15]

Ve svých současných vydáních popisují encyklopedie jako Brockhaus nebo Meyers Lexicon rasové kategorie pro typologii lidí jako „zastaralé“. V roce 2008 se na základě současných poznatků vědy Německý institut pro lidská práva (Deutsche Institut für Menschenrechte) vyslovil proti používání termínu „rasa“ v textech zákonů.[27]

Stále platí článek 14 Evropské úmluvy o lidských právech a 14. dodatkového protokolu k této úmluvě[28] ze 4. listopadu 2000 v čl. 1 odst. 1 stejně jako například článek 3 odstavce 3 Základního zákona Spolkové republiky Německo, kde se vyskytuje pojem rasa. To však nelze považovat za legislativní potvrzení rasové teorie. Tyto zákony vyjadřují, že rozdílné zacházení s lidmi kvůli jejich přiřazení k různým rasám je diskriminační, a proto musí být odmítnuto. V odůvodnění německého zákona o rovném zacházení (Gleichbehandlungsgesetz) se uvádí, že zákon nepředpokládá existenci lidských ras, ale postihuje ty, kdo v rasy věří a jednají rasisticky.[29]

V červenci 2018 francouzské Národní shromáždění odstranilo slovo „rasa“ z ústavy z důvodu zastaralosti.[30]

Dějiny

Nejstarší klasifikace

Již Aristoteles vyvinul systematickou klasifikaci lidí na základě jejich původu.[31] Převzal přitom přesvědčení převládající mezi Řeky té doby, že všechny ostatní národy („barbaři“) mají horší charakter a kulturu, a vysvětlil to na základě různých klimatických podmínek, kterým jsou vystaveni. Tento koncept barbarů byl přejat Římany. S povýšením křesťanství na státní náboženství však nastoupilo nové klasifikační schéma, které rozlišovalo lidi podle jejich víry: křesťany, Židy, pohany a kacíře, později doplněné o muslimy.[32] Tato klasifikace v křesťanském světě převládala až do raného novověku.

Reconquista a kolonialismus

Rozdělení lidí podle jejich víry se zproblematizovalo, když po ukončení reconquisty ve Španělsku v roce 1492 (Dekret z Alhambry) byla nařízena nucená konverze velkého množství Židů ke křesťanství. Mnoho konvertitů pak tajně pokračovalo v praktikování svého předchozího náboženství nebo z toho bylo podezřelých. Proto nabyla na významu kromě čistoty víry také myšlenka limpieza de sangre („čistoty krve“ ve smyslu „čistoty původu“) a začal se užívat termín rasa jako označení pro původ lidí, rodin nebo větších skupin (židovská, křesťanská nebo maurská rasa).[33]

Důležitou roli v dalším zavádění koncepce rasy a při rozvoji rasových teorií od 15. a 16. století hrál evropský kolonialismus včetně ovládnutí Ameriky a transatlantického obchodu s otroky. Do Evropy proudily nové poznatky o dříve neznámých částech světa, etnických skupinách a zvycích. V té době byla znalost jiných „ras“ do značné míry založena na zprávách dobyvatelů a misionářů, kteří někdy byli silně rasističtí.[34] V cestopisech té doby byl ovšem populární i motiv „vznešeného divocha“, náboženská interpretace založená na biblické knize Genesis nebo na ztotožnění cizích národů se ztracenými kmeny Izraele.[35]

Osvícenství

V osvícenství zprvu „rasa“ nebyla biologickým, ale historickým pojmem.[36] Francouzský historik Henri de Boulainvilliers ve své práci zveřejněné v roce 1727 považoval šlechtu a lid za dvě samostatné rasy, jejichž střety utvářely dějiny Francie. Po revoluci obohatil Augustin Thierry tento koncept myšlenkou, že šlechta byla germánského nebo franského původu a že galský a keltský lid revolucí setřásl nadvládou cizí rasy.[37] Podobné názory byly již dříve slýchány v Anglii, kde právníci jako Edward Coke a John Selden označili vládnoucí Stuartovce za normanskou cizí rasu a stavěli je proti anglosaskému obyvatelstvu země.

Potřeba klasifikovat lidstvo vyrostla z přesvědčení, patřícího k základům osvícenství, že svět má smysluplný řád, ve kterém má člověk své místo, a že lidský rozum dokáže tento řád poznat. Tradičně se předpokládalo hierarchické odstupňování (Scala Naturae), ve kterém člověk stál nad zvířaty, ale byl s nimi spojen nepřetržitou sekvencí přechodů. Proto byly opice jako nejvyšší zvířata umístěny v bezprostřední blízkosti „nejnižších“ lidí, za které se obvykle považovali černoši.[38] Tomu odpovídala v průběhu 18. století rostoucí tendence líčit „divochy“ v cestopisech již ne jako vznešené a pozitivním způsobem originální bytosti, ale jako zaostalé a podřadné jedince.[39]

Popis antropomorf (lidé, opice a lenochodi) v 1. vydání Linnéova díla Systema naturae

V prvním vydání Systema naturae (1735) rozdělil Carl von Linné, zakladatel biologické systematiky, lidi do odrůd podle jejich geografického původu: evropského, amerického, asijského a afrického. Kromě toho také udával barvu pleti, kterou v pozdějších vydáních díla několikrát změnil.[40] Od 10. vydání z roku 1758[41] každé ze čtyř odrůd také přidělil temperament a držení těla: popsal červenou odrůdu Americanus jako cholerickou a vzpřímenou, bílou Europaeus jako sangvinickou a svalnatou, žlutou Asiaticus jako melancholickou a upjatou a černou Afer jako flegmatickou a uvolněnou. Rozdělení podle temperamentu bylo založeno na starověké nauce o čtyřech živlech a navazující teorii čtyř tělesných šťáv, a proto bylo esencialistické, a ne empirické.

Prvním přírodovědcem, který systematicky používal termín „rasa“ pro dělení lidstva, a v tomto smyslu jej zavedl do jazyka vědy, byl Georges-Louis Leclerc de Buffon ve své knize Histoire naturelle (1749).[42]

V roce 1775 vyšla dvě díla Johanna Friedricha Blumenbacha a Immanuela Kanta, v nichž se celé lidstvo dělilo na čtyři odrůdy či rasy. U Kanta - stejně jako u mnoha jeho současníků[43] - bylo dělení na rasy spojeno s myšlenkou jejich nadřazenosti či podřadnosti: Podle Kantova názoru se rasy lišily ve své schopnosti se vzdělávat. Bílí Evropané stáli v čele co do rozumové kapacity:[44] „V horkých zemích lidé dozrávají dříve ve všech oblastech, ale nedosahují dokonalosti mírných zón. Lidstvo je nejdokonalejší v ,rase‘ bílých. Žlutí Indové mají již menší talent. Černoši jsou hlouběji a nejníže stojí část amerických národností.“[45] Vysvětlení rasových rozdílů v důsledku klimatu Kant zčásti převzal od francouzských předchůdců, jako byl Montesquieu;[46] později se od tohoto výkladu distancoval a zdůraznil dědičnou povahu ras;[47] v pozdějších textech však začal sám termín rasa zpochybňovat.[48] Blumenbach razil termín „kavkazský“ pro označení „bílé rasy“ a tvrdil, že esteticky nejkrásnější exempláře tohoto plemene pocházejí z jižních svahů Kavkazu v Gruzii. Na rozdíl od Kanta zastával názor, že neexistují žádné jasně rozlišitelné a neměnné rasové typy, ale že jedna rasa plynule přechází do druhé. Kritizoval také to, že se (zejména u Linného) rasy klasifikovaly příliš schematicky podle kontinentů, a v roce 1795 přidal do své klasifikace pátou odrůdu.[49] Odmítal také dělit rasy na nižší a vyšší.[50] Byl prvním, kdo v kontextu antropologické taxonomie hovořil o zvláštní „židovské rase“.[51]

Kromě fyzických faktorů, jako je barva kůže a geografické rozmístění, hrálo v té době v mnoha diskusích o rasové teorii roli i estetické a morální hodnocení.[52] François Bernier ve své Nouvelle Division de la Terre (1684) kladl zvláštní důraz na různou krásu žen různých ras.[53] Christoph Meiners v díle Grundriss der Geschichte der Menschheit (1785) napsal: „Jednou z hlavních charakteristik kmenů a národů je krása nebo ošklivost celého těla nebo obličeje.“[54] V tomto kontextu jako ideály krásy sloužila umělecká díla ze starověkého Řecka a morální hodnocení bylo také založeno na antickém ideálu umírněnosti a ovládání vášní, který byl zprostředkován především současnými probuzeneckými náboženskými hnutími metodismu a pietismu. S fyziognomií a frenologií nastoupily tehdy velmi populární nauky, které postulovaly souvislost mezi vnějším vzezřením člověka a jeho duchovně-morální úrovní; brzy si našly cestu na pole rasových teorií.[55]

V Novém světě, a zejména v USA, měly rasové teorie o dělení lidstva velký vliv. Uvedl je tam britský historik Edward Long, který v roce 1774 uveřejnil Dějiny Jamajky (History of Jamaica), jež byly v roce 1788 otištěny také v časopise Columbia Magazine (důležitá je z tohoto hlediska kapitola Negři).[56] Long znal černochy pouze jako otroky a tvrdil, že mezi nimi a bělochy je zásadní rozdíl. Celkově rozdělil rod Homo do tří druhů: bílé (v nejširším slova smyslu), černé (negry) a orangutany (včetně ostatních opic bez ocasu). Toto pojednání vytvořilo teoretický základ protičernošského rasismu v Severní Americe.

19. století

První polovina 19. století byla, jak píše historik Christian Geulen, „epochou nejširšího a nejrozmanitějšího využití pojmu rasa“.[57] Zatímco v přírodních vědách měl význam jen okrajový, těšil se velké oblibě v jiných oblastech, od kategorizace nových forem společenského života v rozlehlých slumech dělníků v průmyslových městech až po identifikaci individuálních charakteristik. Ve druhé polovině století se pak pod vlivem evoluční teorie Charlese Darwina, publikované roku 1859, objevila „biologizace“ etnologie, přičemž koncept rasy byl znovu silněji vnímán jako biologická kategorie.[58]

Meyers Konversations-Lexikon, 4. vydání, 1885–1890
etnografická mapa
Kavkazoidní:
     Árijci
     Semité
     Hamité

Negroidní:
     Afričtí černoši
     Khoisanové
     Melanésané
     Negritové
     Austrálci

Nezařazení:		 Mongoloidní:
     Severní Mongolové
     Japonci & Korejci
     Tibeťané & Barmánci
     Malajci
     Polynésané
     Maorové
     Mikronésané
     Eskymáci & Inuité
     Američané

Jako nový zdroj pro poznání cizích „ras“ v 19. století nastoupily zprávy o výzkumných cestách, kterých se zúčastnili zoologové, antropologové a etnologové.[59]

Kromě Blumenbacha se tehdy mezi přírodovědci a přírodními filozofy tímto tématem významně zabývali Georges Cuvier, James Cowles Prichard a Louis Agassiz. Cuvier počítal tři rasy, Prichard sedm, Agassiz osm. Další autoři vytvořili ještě jemnější členění; tak Jean Baptiste Bory de Saint-Vincent znal 24 a Joseph Deniker jen v samotné Evropě 29 ras.[60] Tendence rozlišovat stále rostoucí počet ras a přibližovat pojem rasy konceptu národa se projevovala zejména od poloviny 19. století.[61]

Velký vliv získal francouzský spisovatel Arthur de Gobineau svou Esejí o nerovnosti lidských plemen (Essai sur l'inégalité des races humaines), vydanou ve čtyřech svazcích v letech 1852 až 1854. Již zavedený motiv rasového boje doplnil tématem míšení ras a pokusil se redukovat dějiny lidských skupin a národů na tyto dva faktory.[62] Pro kulturní rozvoj je podle něj podstatné, aby se progresivní národy lišily rasovými charakteristikami od ostatních, zatímco míšení ras vede k úpadku. To pak převzali mnozí další autoři, a tak vznikl teoretický základ pro různé rasistické praktiky až hluboko do 20. století. (Myšlenka, že míšení ras je škodlivé, v té době vypadala věrohodně, protože se předpokládalo, že dědičnost je spojena s krví, a když se krev smísí, tak se cenné prvky rozředí.[63]) Velký význam měl také Gobineauův přenos pojmu Árijci, původně vytvořeného v lingvistice, do oblasti rasových teorií.[64] Jeho Esej měla velký ohlas v německy mluvícím světě, kde byli v šíření jejích myšlenek zvláště aktivní její překladatel Karl Ludwig Schemann a Cosima Wagnerová, vlivná manželka skladatele Richarda Wagnera.[65]

Dalším motivem „rasové vědy“, který se objevil na konci 19. století a brzy se stal velmi populárním, byla eugenika jako myšlenka umělého řízení vývoje ras.[66] Francis Galton a Houston Stewart Chamberlain byli mezi nejvlivnějšími zastánci eugeniky a podobné názory měl i Ernst Haeckel.[67]

V teosofii rusko-americké okultistky Heleny Blavatské se kolem roku 1888 objevila doktrína o kořenových rasách (root races), podle níž se duchovní vývoj lidstva odehrává tak, že duše jednotlivce se znovu narodí v těle různých „kořenových ras“.[68] Toto učení převzala na začátku 20. století ariosofie[69] a v oslabené formě také anthroposofie Rudolfa Steinera.[70]

20. století

Koncem 19. století byl vývoj rasových teorií v podstatě dokončen.[71] Lidstvo bylo rozděleno na tři nebo čtyři hlavní rasy jako europidy, mongolidy, australidy a negridy a různé podrobnější rasy. Na přelomu století se v diskusích o rasové teorii do popředí dostala eugenika a byla v následujících desetiletích uváděna do praxe. První projekty šlechtění „rasově vysoce kvalitních“ lidí pomocí cíleného výběru partnerů byly zahájeny v Německu a Anglii v 90. letech 19. století a současně v USA a Skandinávii vstoupily v platnost první reprodukční zákazy a nucená sterilizace tzv. „nižších“.[72] Eugenické projekty byly také zahájeny v mimoevropských koloniích a v Londýně v roce 1912 se konal první eugenický světový kongres. Ve 20. a 30. letech byla eugenika považována za jednu z nejinovativnějších věd a stát ji téměř všude podporoval.[73]

„Eugenika je samořízení lidské evoluce“: Logo druhé mezinárodní konference eugeniků, 1921

Rasové biologické myšlení dosáhlo největší radikalizaci za nacismu.[74] Nebyla to jen část propagandy, ale ústřední bod ideologie a politiky. Kniha Adolfa Hitlera Mein Kampf obsahovala rozsáhlou kapitolu o eugenice. Hitler válku, kterou zahájil, chápal jako boj ras o přežití. Nacistický eugenický projekt Lebensborn vznikl roku 1935 a ve stejném roce byly „na ochranu německé krve“ přijaty norimberské zákony. „Rasově méněcenné obyvatelstvo“, zejména Židé a Romové, se (vedle řady dalších skupin) staly na nacistickým Německem ovládaném území terčem perzekucí, jež vyústily v genocidu (šoa/holokaust a porajmos). Také němečtí vědci podporovali „nacionálně socialistickou rasovou hygienu“. Více než 90 % nejznámějších antropologů, lidských genetiků a rasových hygieniků nacistické éry, jejichž osobní složky jsou uloženy v Berlínském dokumentárním centru (Berlin Document Center, BDC), bylo členy NSDAP.[75] Centrem rasově biologické ideologie byla Univerzita v Jeně, kde působili čtyři profesoři lidské rasové teorie: Hans F. K. Günther, Karl Astel, Gerhard Heberer a Victor Julius Franz.[76]

V roce 1942 vydal antropolog Ashley Montagu, který se později stal zpravodajem UNESCO pro Statement of Race, Prohlášení o rase, svou vlivnou práci Nejnebezpečnější mýtus lidstva: Klam rasy (Man's Most Dangerous Myth: The Fallacy of Race), která tvrdí, že rasa je sociální koncept bez genetického základu.[77]

Po druhé světové válce a hrůzách holocaustu zřídilo UNESCO v roce 1949 výbor antropologů a sociologů z různých zemí, aby připravil prohlášení o rasové problematice. To bylo zveřejněno v roce 1950.[78] Uvádí, že při běžném používání byly skupiny lidí většinou označovány jako „rasy“ bez vztahu k platné definici tohoto pojmu ve vědě, například Američané, katolíci nebo Židé. Pokud se lidská rasa používá v kontextu vědy (například při rozlišování mezi mongolidy, černochy a kavkazany), týká se to pouze fyzických a fyziologických rozdílů. Tvrdí také, že neexistuje žádný důkaz o významnějších rasových rozdílech v intelektuálních charakteristikách, jako je inteligence nebo temperament a že neexistují žádné významné rasové rozdíly v sociálním nebo kulturním ohledu. Údajně z hlediska biologie neexistuje důkaz, že míšení ras má negativní účinky. Po tomto prohlášení následovala v roce 1965 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace. V praxi se však rasová segregace na jihu Spojených států udržela až do konce 60. let a apartheid byl v Jižní Africe překonán až roku 1990.[79]

Vynález inteligenčního testu na počátku 20. století a testování různých ras přineslo poznatek, že hlavní rasy se výrazně liší v inteligenci [80] a později také kontroverzi o Rase a inteligenci. Až do současnosti se vedou spory, zda jsou rozdíly způsobeny prostředím, či geny. V současnosti většina inteligenčních výzkumníků souhlasí, že původ je aspoň z části genetický.[81] Dle inteligenčních výzkumníků jsou poznatky z inteligenčního výzkumu často chybně reprezentovány médii.[81] Proti výzkumu rozdílů mezi rasami existuje velký ideologický odpor a bylo na něj v tomto smyslu opakovaně útočeno [82] Tzv. kontroverzializaci (vytváření zdání kontroverze o v literatuře a mezi experty nekontroverzních poznatcích) inteligenčního výzkumu se říká Gouldův efekt[83]

V roce 1995 vydal kanadský psycholog J. Philippe Rushton knihu Lidské rasy, evoluce a chování : z pohledu životní strategie.[84] Kniha argumentuje, že koncept lidské rasy je validní biologický koncept a že množství rozdílů mezi třemi hlavními lidskými rasami (kniha se dívá na více než 60 rozdílů) se dá vysvětlit teorií Životní strategie. Podle Rushtona tři hlavní rasy (mongoloidé, europoidé a negridé) existují v kontinuitě, kde mongoloidé jsou největší K-stratégové a negridé jsou největší r-stratégové. V roce 2017 byla její zkrácená edice přeložena do češtiny.[85]

21. století

Termín „rasa“ jako termín pro etnické skupiny nebo ve smyslu sebezařazení v oficiálních dotaznících se v USA používá dodnes, například při sčítání lidu.

Také v Latinské Americe jsou populační skupiny mnoha zemí stále klasifikovány jako „rasy“, přičemž latinskoamerický termín raza zahrnuje biologickou a etnicko-kulturní dimenzi. Klasifikace se odráží ve výrazných hierarchiích různých „ras“ (např. v Brazílii nebo Guatemale). Horní třída většiny latinskoamerických zemí sestává převážně z „bílých“, zatímco indiáni a černoši patří převážně k nižší třídě. Velká část populace Latinské Ameriky je dnes následkem staletí soužití různých etnik tvořena míšenci, pro něž se tam používají termíny mesticové pro lidí indiánského a evropského původu a mulati pro potomky Evropanů a Afričanů. Zpravidla jsou tam běloši a „bílá kultura“ orientovaná na Evropu a USA považováni za nadřazené, a proto se má za to, že by je měly jiné kultury napodobovat.[86]

Kritika a vědecká debata

Prvním kritikem rasových teorií Linného, Kanta a Blumenbacha byl Johann Gottfried Herder, který ve svých Idejích k filosofii dějin lidstva (1784–1791) rozdělení lidstva na rasy odmítl.[87]

Kolem roku 1900 se v německy mluvících zemích objevily kritické hlasy, které přičítaly rasové biologii část odpovědnosti za růst antisemitismu a zkoumaly antisemitské jevy v biologii a antropologii.[88] Existence lidských ras však nebyla zásadně zpochybňována; kritika se týkala jen předpokladu existence odlišné árijské a semitské (židovské) rasy a hodnocení některých ras jako vyšších či nižších.[89]

V reakci na nacistickou rasistickou politiku napsali Julian Huxley a Alfred C. Haddon knihu My Evropané: Přehled rasových problémů (We Europeans: A Survey of Racial Problems), vydanou v roce 1935, v níž argumentovali, že neexistuje žádný vědecký základ pro existenci různých ras v Evropě.[90] Odmítli takové klasifikace založené na fenotypových nebo somatických charakteristikách i hodnocení na nich založená jako pseudovědecké. Žádali, aby byl termín „rasa“ odstraněn z vědecké slovní zásoby a aby se místo lidských ras hovořilo o „etnických skupinách“, protože nemají biologický charakter, ale jsou definovány sociologicky. Biologická systematizace evropských lidských typů je podle nich subjektivním procesem a mýtus rasismu je pouze pokusem ospravedlnit nacionalismus. Rozdělení celého lidstva do tří velkých skupin však zachovali, i když navrhli, že ani v tomto případě bychom neměli mluvit o rasách, ale o poddruzích.[91]

Frank Salter ve své knize O genetických zájmech uvádí, že různé etnické skupiny se geneticky výrazně liší.[92] Argumentuje, že nacionalismus je strategie jak zvýšit propagaci svých genů (principem Skupinového výběru). Poznatek, že evropské etnika se výrazně liší na genetické úrovni byl několikrát replikován.[93][94]

Až do 90. let se však byla lidská rasa stále používala v biologii. Například Kindlerova encyklopedie Člověk (Kindlers Enzyklopädie Der Mensch, 1982) obsahuje kapitoly „Rasová rozmanitost lidstva“ a „Rasová historie a rasová evoluce“[95] a v Herder Lexicon Biologie (1983 až 1987, dotisk v roce 1994), heslo Lidské rasy začíná slovy: „Stejně jako jiné biologické druhy je i dnešní Homo sapiens (člověk) rozdělen do relativně jednotných ras s charakteristickými kombinacemi genů.“[96] Také historik Imanuel Geiss ve své Historii rasismu (Geschichte des Rassismus, 1988) označil existenci lidských ras za „nepopiratelnou jako prvek historické reality“.[97]

Globální distribuce barev pleti u domorodých národů založená na Luschanově barevné škále

Populační genetici jako Richard Lewontin a Luigi Luca Cavalli-Sforza od 70. let tvrdí, že vnější rozdíly, jako je barva kůže a vlasů, struktura vlasů a tvar nosu, jsou pouze adaptací na různé klimatické a nutriční podmínky a jsou určeny pouze malou podskupinou genů. Opravdu, severoameričtí Indiáni vypadají spíše jako Evropané než jako jihoameričtí Indiáni podle vnějších rysů, které se tradičně používají k rozlišování ras, ačkoli jsou s nimi mnohem těsněji příbuzní, a australští domorodci, kteří byli dlouho izolovaní od zbytku lidstva, se zdají být poměrně podobní černým Afričanům.[98][99]

Genetici přitom používají biologický koncept populace. Aby ho odlišili od nevhodného pojmu rasy, definoval Cavalli-Sforza populaci spíše statisticky než biologicky. Je to podle něj „Skupina jednotlivců, kteří obývají přesně definovaný prostor jakéhokoli druhu.“ Lidská populace tedy odpovídá heterogennímu obyvatelstvu nějakého regionu, a ne (údajně homogenní) rase. vychází se tedy z libovolného vymezení regionu, které neodkazuje na žádné typologické rysy. Jména ras ovšem lze v lidských genetických studiích stále nalézt, a to tam, kde byly hranice populací úmyslně nakresleny podle rasových teorií, aby testovaly platnost takových teorií. Cavalli-Sforza v této souvislosti píše: „Samozřejmě musíte pro výzkum vybírat takové populace, abyste dosáhli zajímavých výsledků.“[100]

V roce 1995 v Schlainingské deklaraci skupina vědců uvedla, že rozlišování lidských ras jako homogenních a jasně rozlišitelných populací se ukázalo být neudržitelné kvůli nedávným pokrokům v molekulární biologii a populační genetice.[25] Genetická rozmanitost lidstva má podle deklarace plynulý charakter a nevykazuje žádné velké diskontinuity. Proto je podle deklarace typologický přístup pro rozdělení lidstva nevhodný. Kromě toho jsou podle deklarace dědičné rozdíly mezi různými skupinami lidí ve srovnání s odchylkami v rámci těchto skupin jen malé. Dle deklarace je také vzhledem k tomu, že vnější rozdíly lidí jsou pouze přizpůsobením různým podmínkám prostředí, je klam předpokládat zásadní genetické rozdíly. V roce 1998 vydala Americká asociace antropologů (American Association of Anthropologists) prohlášení, které mělo podobné vyznění, ale bylo přizpůsobené zvláštním historickým podmínkám ve Spojených státech.[101]

Populační genetické studie ukázaly, že přibližně 85 % genetické variace lidí lze nalézt uvnitř populací, jako jsou Francouzi nebo Japonci.[102][103] Naproti tomu genetické rozdíly mezi rasami tradičně rozlišenými podle barvy pleti jsou poměrně malé, kolem 6 až 10 %. Kromě toho tyto údajně specifické rasové rozdíly nedefinují žádné přesné hranice mezi rasami, pokud se podrobněji zkoumá geografické rozložení. Přechody mezi „rasami“ (s výjimkou australských domorodců) jsou plynulé. Rosenberg a kol. (2005) argumentuje, že přechody jsou kompatibilní s jasnými shluky, protože dva náhodní lidé se budou geneticky lišit více, pokud jsou v jiném shluku, i když jsou geograficky stejně vzdálení. Jako příklad uvádí, že genetická vzdálenost mezi dvěma náhodnými lidmi z Eurasie a Východní Asie je vyšší, než u stejné geografické vzdálenosti v Eurasii nebo Východní Asii.[7]

Luca a Francesco Cavalli-Sforzové uvádí ve své knize Různí a přece stejní (1994): „Geny, které [v průběh evoluce] reagují na klima, ovlivňují vnější znaky těla, protože k přizpůsobení klimatu je potřeba především změnit povrch těla (jenž je takříkajíc rozhraním mezi naším organismem a vnějším světem). Právě proto, že tyto znaky jsou vnějškové, bijí rozdíly mezi rasami tolik do očí, až věříme, že pro celý zbytek genetické konstituce existují také tak příkré rozdíly. To však není pravda: ohledně zbytku naší genetické konstituce se vzájemně odlišujeme jen velmi málo.“[104]

Argument, že genetická variabilita v určité skupině Homo sapiens je vyšší, než mezi různými skupinami, kritizoval v roce 2003 genetik a evoluční biolog Anthony W. F. Edwards. Je to prý pravda pouze tehdy, pokud zkoumáme alely jen na jediném genovém lokusu. Pokud se však podíváme na interkorelační vzorce mezi různými geny a výslednými genovými klastry, jež je možné zjistit modernějšími metodami, jako je shluková analýza nebo analýza hlavních komponent, dostaneme obrácený závěr. Edwards argumentuje, že když se podíváme na určitý vyšší počet genů namísto pouze jednotlivého genu, můžeme snadno přiřadit jednotlivce ke konkrétní biologicky definované skupině.[105] Edwardsem kritizovaná úvaha, založená jen na jednom genu, se někdy označuje jako „Lewontin’s fallacy“, Lewontinův klam. Edwardsův kolega David J. Witherspoon dokázal Edwardsovu tezi v roce 2007 experimentálně potvrdit pomocí metody Multilocus Sequence Typing, zachycující několika stovek lokusů současně.[106] Ve studii, kterou nazval „Je Homo Sapiens polytypický?“ biolog M.A. Woodley porovnal genetickou variaci v Homo Sapiens a mezi různými jejími „rasami“ s jinými druhy a zjistil, že Homo Sapiens má nejvyšší genetickou variabilitu z těch, na které se podíval, z nichž některé mají velké množství poddruhů (např. Medvěd hnědý má 19 poddruhů, ačkoli má menší variabilitu).[14]

Edwardsovu kritiku odmítl biologický antropolog Jonathan Marks. Rasová teorie se snažila objevit velké shluky lidí, kteří by byli homogenní v rámci své vlastní skupiny a heterogenní vůči jiným skupinám. Lewontinova analýza ukázala, že takové skupiny v lidském druhu neexistují a Edwardsova kritika této interpretaci neodporuje.[107]

Antropolog Ulrich Kattmann zastává názor, že „antropologické klasifikace ras od začátku do současnosti nejsou založeny na vědě, nýbrž vycházejí z obecných představ a sociálně psychologických potřeb“.[108] Kromě toho bývají zásadně spojeny s hodnotící diskriminací, a tedy jsou rasistické. Kattmann uvádí převážně svévolnou konstrukci barev pleti jako příklad sociálně psychologické podmíněnosti.[109] Číňané jsou od Linného dob známí jako „žlutí“, ačkoli jejich kůže není v žádném případě žlutá, ale v průměru odpovídá pigmentaci „bílých“ jižních Evropanů. Ani indiáni, domorodé národy Ameriky, nejsou rudí.[110]

V německy mluvících zemích, jak píše historička vědy Veronika Lipphardtová, se rasová biologie „s historickým ohledem na národní socialismus […] stala přímo ztělesněním pseudovědy.“[111] V této souvislosti jsou „rasoví teoretici“, jmenovitě Gobineau a Chamberlain, považováni za „nevědecké“ a od nich bývá vedena „přímá linie“ k Hitlerově Mein Kampfu a vyhlazovací politice nacistického státu. Od porážky nacionálního socialismu v roce 1945 byla rasová biologie údajně odhalena jako kacířství a překonána. Proti tomuto narativu však existují dva argumenty, pokračuje Lipphardtová. Na jedné straně byla rasová biologie v Německu i jinde „nazývána pseudovědou dávno před rokem 1945“, a na druhé straně dějiny rasové biologie nekončily v Německu ani nikde jinde porážkou nacistického režimu. Pod pojmem populace se nabízely nové příležitosti ke zkoumání lidské rozmanitosti. Rozdělení lidstva do několika skupin bylo v různých akademických i neakademických kontextech zachováno.[112]

Cavalli-Sforza navrhuje 38 geograficky rozlišitelných lidských populací podle jejich genetické podobnosti a jejich příslušnosti ke 20 jazykovým rodinám a vychází z klasifikace Merritta Ruhlena.[113][114]

Roku 2019 přijala Německá zoologická společnost (Deutsche Zoologische Gesellschaft), v jejímž čele byli Martin S. Fischer, Uwe Hossfeld, Johannes Krause a Stefan Richter, Jenské prohlášení, podle kterého byl koncept rasy „výsledkem rasismu, nikoli jeho předpokladem.“ Jiní významní členové, jako kriminální biolog a politik Mark Benecke, toto rozhodnutí uvítali a vyzvali ke změně článku 3 Základního zákona. Článek v časopise Die Zeit hodnotil deklaraci primárně jako politický symbol v době, kdy se rasistické myšlenky stále více dostávají do centra společnosti.[76]

„Rasy“ v biomedicínském výzkumu

Termín „rasa“ (race) kromě jiných použití zažil jistou renesanci v biomedicínském výzkumu v USA.[115] Je to v souvislosti se snahami farmakogenetiky využít ke zlepšení terapie jednotlivé charakteristiky genetického materiálu, které mohou ovlivnit tendenci k onemocnění nebo reakci na léky. Tzv. personalizovaná medicína se vlastně snaží o individuální léčbu každého člověka, ale někteří lékaři již vidí výhodu v diferencovaném zacházení se skupinami lidí s různým genetickým původem (tzv. stratifikovaná, tj. vrstvená medicína). V USA vládní agentury, jako je FDA, doporučují shromažďovat údaje o „rase“, kromě informací o věku a pohlaví, například v souvislosti s klinickými studiemi; první verze tohoto doporučení pochází z roku 2003. Je povinné pro příjemce státních prostředků na výzkum, jako je HHS.[116] Používají se kategorie amerických statistických úřadů a sčítání lidu,[117] shromažďované na základě sebehodnocení účastníků. Účelem doporučení je mimo jiné zabránit nevyváženému výběru testovaných subjektů (dříve většinou bílých, mladých, převážně zdravých členů střední a vyšší třídy, např. studentů), což by vedlo k zanedbání zvláštních potřeb početných skupin lidí ve výzkumu. Od počátku se však pozornost zaměřovala také na vývoj léčiv přizpůsobených konkrétním skupinám pacientů. Použití takto definované rasy bylo od začátku kontroverzní,[118] a to jak uvnitř odborné komunity, tak i mimo ni. Mnozí se domnívají, že data jsou používána pouze k politickým účelům, a ne proto, že by měla konkrétní empiricky ověřitelné použití; mohou žít svým vlastním životem, který se již nekryje s realitou.[119] Navíc analýzu zkreslují další proměnné, například lidé s černou barvou pleti, zejména v USA, většinou patří do nižších sociálních vrstev s určitým životním stylem, což znamená, že použít statisticky významné výsledky jako příčinný vysvětlující model je také sporné.[120] Přímé určení původu testovaných osob na základě genetických markerů by proto mohlo být lepší než současné přiřazení.[121]

Evropa se ve všech kontextech pojmu rasa vyhýbá, ale shromažďují se statistické údaje o etnicitě,[122] což je pojem, který kromě sociální složky může být alespoň částečně interpretován z hlediska společného původu a genetického vztahu. Skupinové příslušnosti se liší jak v rámci EU, tak i od skupin používaných v USA, a jejich použití v lékařském výzkumu je zde výjimečné.

Základem farmakogenetiky je to, že lidé dědí část své genetické variability od svých biologických předků. Každá alela vznikla někdy v minulosti mutací. Alely lidí s extrémně velkým počtem potomků jsou v tomto potomstvu skupinově specifickým způsobem zmnoženy, k čemuž se stále přidávají další alely od ostatních předků a nové mutace. Avšak vzhledem k velmi vysoké genetické uniformitě lidstva ve srovnání s jinými živočišnými druhy (vzhledem k nízkému genetickému věku současné populace v důsledku stěhování jen před několika desítkami tisíc let), je podíl novějších alel ve srovnání s jinými druhy nízký. Přibližně 85 až 90 procent běžnějších alel (těch, které jsou přítomny v nejméně pěti procentech populace) je rozděleno identicky mezi lidi na různých kontinentech. Mezi tyto alely patří i takové, které snižují kondici jednotlivců nebo způsobují onemocnění; společně jsou označovány jako „mutační zátěž“.[123] V průběhu historie lidské expanze, ve které potomci malé zakladatelské populace byli často schopni znovu osídlit celé kontinenty, se mohly vzácné nevýhodné alely následkem „efektu hrdla lahve“ v (neafrických) lidských populacích hromadit. Jiní se pravděpodobně šíří jako jakýsi přívažek příznivých alel anebo kvůli svým pleiotropním příznivým účinkům na jiné vlastnosti jedince. Slavné případy dědičných chorob způsobených alelami podporujícími chorobu ve vyhraněných skupinách lidí jsou Tayova-Sachsova choroba u Aškenázů (středoevropští a severoevropští Židé), cystická fibróza u všech Evropanů nebo srpkovitá anémie u některých populací afrického původu.[124]

Přes rozsáhlý výzkum možností různých léků pro lidi různých „ras“ je úspěch tohoto přístupu dosud omezený. Některé původně slibné případové studie, zejména beta-blokátory[125] nebo warfarin[126] u srdečních onemocnění, nakonec nepřinesly téměř žádné klinicky použitelné výsledky, protože individuální variabilita se ukázala být příliš velká,[127] takže nakonec je opět rozhodující individuální genom. Slavná je diskuse kolem BiDilu, prvního léku, který byl specificky schválen americkou FDA v roce 2005 pro léčbu srdečních chorob u černochů. Ačkoli mnoho lékařů bylo ochotno produkt podávat zejména pacientům s černou pletí,[128] silná kritika později vedla k výraznému poklesu očekávání. Důležitými body kritiky byly nízký vědecký a metodologický standard některých studií používaných jako podklady schválení, jakož i zveřejnění obchodních záměrů výrobce (lék, směs dvou dlouho známých látek, by byl jako obecně použitelný lék patentovatelný na pouze velmi krátkou dobu).[129] V některých oborech, jako je psychiatrie, jsou výsledky dosavadního přístupu úplně zpochybňovány.[130][131]

Odkazy

Reference

  1. ↑ STAMPER, Kory. Why We Confuse Race and Ethnicity: A Lexicographer’s Perspective [online]. Conscious Style Guide, 2019-02-13. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ race [online]. Online Etymology Dictionary. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ PICKERING, Robert. The Use of Forensic Anthropology. Boca Raton, Florida: CRC Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-4200-6877-1. S. 82–83. (anglicky) 
  4. ↑ SCHAEFER, Richard T.; BARNSHAW, John. Encyclopedia of Race, Ethnicity, and Society, Volume 1. 1. vyd. USA: SAGE, 2008. 1622 s. Dostupné online. ISBN 978-1-45-226586-5.. S. 1091–1093. (anglicky) 
  5. ↑ Wolfgang Pfeifer (Hrsg.): Etymologisches Wörterbuch des Deutschen. dtv, München 1995, ISBN 3-423-03358-4, S. 1084–1085.
  6. ↑ ROSENBERG, Noah A.; PRITCHARD, Jonathan K.; WEBER, James L. Genetic Structure of Human Populations. Science. 2002-12-20, roč. 298, čís. 5602, s. 2381–2385. PMID: 12493913. Dostupné online [cit. 2020-08-13]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1078311. PMID 12493913. (anglicky) 
  7. ↑ a b ROSENBERG, Noah A; MAHAJAN, Saurabh; RAMACHANDRAN, Sohini. Clines, Clusters, and the Effect of Study Design on the Inference of Human Population Structure. PLoS Genetics. 2005-12, roč. 1, čís. 6. PMID: 16355252 PMCID: PMC1310579. Dostupné online [cit. 2020-08-14]. ISSN 1553-7390. DOI 10.1371/journal.pgen.0010070. PMID 16355252. 
  8. ↑ LI, Jun Z.; ABSHER, Devin M.; TANG, Hua. Worldwide Human Relationships Inferred from Genome-Wide Patterns of Variation. Science. 2008-02-22, roč. 319, čís. 5866, s. 1100–1104. PMID: 18292342. Dostupné online [cit. 2020-08-13]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1153717. PMID 18292342. (anglicky) 
  9. ↑ XING, Jinchuan; WATKINS, W. Scott; SHLIEN, Adam. Toward a more Uniform Sampling of Human Genetic Diversity: A Survey of Worldwide Populations by High-density Genotyping. Genomics. 2010-10, roč. 96, čís. 4, s. 199–210. PMID: 20643205 PMCID: PMC2945611. Dostupné online [cit. 2020-08-13]. ISSN 0888-7543. DOI 10.1016/j.ygeno.2010.07.004. PMID 20643205. 
  10. ↑ GUO, Guang; FU, Yilan; LEE, Hedwig. Genetic Bio-Ancestry and Social Construction of Racial Classification in Social Surveys in the Contemporary United States. Demography. 2014-2, roč. 51, čís. 1, s. 141–172. PMID: 24019100 PMCID: PMC3951706. Dostupné online [cit. 2020-08-13]. ISSN 0070-3370. DOI 10.1007/s13524-013-0242-0. PMID 24019100. 
  11. ↑ TANG, Hua; QUERTERMOUS, Tom; RODRIGUEZ, Beatriz. Genetic structure, self-identified race/ethnicity, and confounding in case-control association studies. American Journal of Human Genetics. 2005-02, roč. 76, čís. 2, s. 268–275. PMID: 15625622 PMCID: PMC1196372. Dostupné online [cit. 2020-08-14]. ISSN 0002-9297. DOI 10.1086/427888. PMID 15625622. 
  12. ↑ BRYC, Katarzyna; DURAND, Eric Y.; MACPHERSON, J. Michael. The Genetic Ancestry of African Americans, Latinos, and European Americans across the United States. The American Journal of Human Genetics. 2015-01-08, roč. 96, čís. 1, s. 37–53. Dostupné online [cit. 2020-08-14]. ISSN 0002-9297. DOI 10.1016/j.ajhg.2014.11.010. (anglicky) 
  13. ↑ a b EDWARDS, A. W. F. Human genetic diversity: Lewontin's fallacy. BioEssays: News and Reviews in Molecular, Cellular and Developmental Biology. 2003-08, roč. 25, čís. 8, s. 798–801. PMID: 12879450. Dostupné online [cit. 2020-08-13]. ISSN 0265-9247. DOI 10.1002/bies.10315. PMID 12879450. 
  14. ↑ a b WOODLEY, Michael A. Is Homo sapiens polytypic? Human taxonomic diversity and its implications. Medical Hypotheses. 2010-01-01, roč. 74, čís. 1, s. 195–201. Dostupné online [cit. 2020-08-13]. ISSN 0306-9877. DOI 10.1016/j.mehy.2009.07.046. (anglicky) 
  15. ↑ a b LIEBERMAN, Leonard; KASZYCKA, Katarzyna A.; MARTINEZ FUENTES, Antonio J. The race concept in six regions: variation without consensus. Collegium Antropologicum. 2004-12, roč. 28, čís. 2, s. 907–921. PMID: 15666627. Dostupné online [cit. 2020-08-13]. ISSN 0350-6134. PMID 15666627. 
  16. ↑ KASZYCKA, Katarzyna A.; ŠTRKALJ, Goran; STRZAŁKO, Jan. Current Views of European Anthropologists on Race: Influence of Educational and Ideological Background. American Anthropologist. 2009, roč. 111, čís. 1, s. 43–56. Dostupné online [cit. 2020-08-13]. ISSN 1548-1433. DOI 10.1111/j.1548-1433.2009.01076.x. (anglicky) 
  17. ↑ Werner Conze, Antje Sommer: Rasse. In: Otto Brunner, Werner Conze, Reinhart Koselleck (Hrsg.): Geschichtliche Grundbegriffe. Historisches Lexikon zur politisch-sozialen Sprache in Deutschland. Band 5, Klett-Cotta, Stuttgart 2004, ISBN 3-608-91500-1, S. 135–178, zde S. 137.
  18. ↑ Christian Geulen: Geschichte des Rassismus. C.H. Beck, München 2007, S. 13 n. (Details / Rezension zum Buch hier); zum Übergang von Pferderassen zu Menschenrassen vgl. Arnd Krüger: A Horse Breeder's Perspective: Scientific Racism in Germany. 1870–1933. In: N. Finzsch, D. Schirmer (Hrsg.): Identity and Intolerance. Nationalism, Racism, and Xenophobia in Germany and the United States. University Press, Cambridge 1998, S. 371–396.
  19. ↑ Geulen, S. 36 n.
  20. ↑ Imanuel Geiss: Geschichte des Rassismus. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1988, ISBN 3-518-11530-8, S. 17 a 148.
  21. ↑ Geulen, S. 60.
  22. ↑ Siehe zum Beispiel Herder Lexikon der Biologie. Spektrum Akademischer Verlag, 1994, Band 5, S. 408, oder Wolfgang Hennig: Genetik. Springer, 1995, S. 703.
  23. ↑ L. C. Dunn: Rasse und Biologie. Berlin 1951 (= Schriftenreihe der UNESCO: Die moderne Wissenschaft zur Rassenfrage.), S. 20.; dle Kornelia Grundmann: Die Rassenschädelsammlung des Marburger Museum Anatomicum als Beispiel für die Kraniologie des 19. Jahrhunderts und ihre Entwicklung bis zur Zeit des Nationalsozialismus. In: Würzburger medizinhistorische Mitteilungen. Band 13, 1995, S. 351–370; zde: S. 366 n.
  24. ↑ R. C. Lewontin: Confusions about Human Races. im Webforum Is Race „Real“? des Social Science Research Councils, 2006.
  25. ↑ a b Deklaration von Schlaining: Gegen Rassismus, Gewalt und Diskriminierung (PDF), 1995, Abschnitt II: „Zur Obsoletheit des Begriffes der ‚Rasse‘“.
  26. ↑ AAPA statement on biological aspects of race. In: American Journal of Physical Anthropology. Volume 101, 1996, S. 569n; nepatrně změněná verze byla roku 2009 na AAPA-Homepage Archivováno 1. 8. 2014 na Wayback Machine..
  27. ↑ Deutsches Institut für Menschenrechte (Hrsg.); Hendrik Cremer: „… und welcher Rasse gehören Sie an?“. Zur Problematik des Begriffs „Rasse“ in der Gesetzgebung. (= Policy Paper. No. 10). August 2008, ISSN 1614-2195 (PDF).
  28. ↑ Protokoll Nr. 12 zur Konvention zum Schutz der Menschenrechte und Grundfreiheiten
  29. ↑ Gesetzesbegründung zum Allgemeinen Gleichbehandlungsgesetz (z 8. 6. 2006; PDF; 648 kB)
  30. ↑ Frankreich streicht „Rasse“ aus der Verfassung FAZ Frankfurter Allgemeine online, aktualizováno 12. 7. 2018
  31. ↑ Geulen, S. 19–23.
  32. ↑ Geulen, S. 24–32.
  33. ↑ Geulen, S. 32–36.
  34. ↑ Geulen, S. 41.
  35. ↑ George L. Mosse: Die Geschichte des Rassismus in Europa. Frankfurt am Main 2006, S. 34 n. (pozn.: originál vyšel r. 1978 (Toward the Final Solution: A History of European Racism); německý překlad vyšel poprvé r. 1990)
  36. ↑ Geulen, S. 48 f.
  37. ↑ Geulen, S. 54.
  38. ↑ Mosse, S. 28–31.
  39. ↑ Mosse, S. 35 f.
  40. ↑ Ulrich Kattmann: Rassismus, Biologie und Rassenlehre. Článek na webu Zukunft braucht Erinnerung, navštíveno 3. 8. 2019.
  41. ↑ Carl von Linné: Systema Naturae. 10. vyd. 1758, S. 20–22. (online)
  42. ↑ Nicholas Hudson: From „nation“ to „race“: The origin of racial classification in eighteenth-century thought. In: Eighteenth-Century Studies. 29(3), 1996, S. 247–264, zde S. 253.
  43. ↑ Geulen, S. 57.
  44. ↑ Rudolf Eisler: Kant-Lexikon. 1930, Stichwort „Rasse“; srv. k osvídenství (Kant/Hegel) a rasismu/barvě pleti: Arnold Farr: Wie Weißsein sichtbar wird. Aufklärungsrassismus und die Struktur eines rassifizierten Bewusstseins. In: Maureen Maisha Eggers, Grada Kilomba, Peggy Piesche, Susan Arndt (Hrsg.): Mythen, Masken und Subjekte. Kritische Weißseinsforschung in Deutschland. Münster 2005. Recenze.
  45. ↑ citováno podle Eisler
  46. ↑ Geulen, S. 51 f.
  47. ↑ Geulen, S. 59.
  48. ↑ Christian Geulen: „Der Weg zur Ausgrenzung.“ In: DAMALS Jg. 50, 6/2018, S. 21
  49. ↑ Hudson, S. 255.
  50. ↑ Mosse, S. 41.
  51. ↑ Geiss, S. 160.
  52. ↑ Mosse, S. 28–38.
  53. ↑ Hudson, S. 252.
  54. ↑ S. 43, citováno dle Mosse, S. 37.
  55. ↑ Mosse, S. 47–54.
  56. ↑ Geiss, S. 159.
  57. ↑ Geulen, S. 69.
  58. ↑ Geulen, S. 69 f.
  59. ↑ Ilse Jahn, Rolf Löther, Konrad Senglaub (Hrsg.): Geschichte der Biologie. Jena 1985, S. 545.
  60. ↑ Jahn u. a., S. 548.
  61. ↑ Hudson, S. 258.
  62. ↑ Geulen, S. 71–73.
  63. ↑ Jahn u. a., S. 554 f.
  64. ↑ Mosse, S. 67 f.
  65. ↑ Mosse, S. 80 f.
  66. ↑ Mosse, S. 96–99; Geulen, S. 74.
  67. ↑ Mosse, S. 109–111.
  68. ↑ James A. Santucci: The Notion of Race in Theosophy. In: Nova Religio. The Journal of Alternative and Emergent Religions. 11, Heft 3, 2008, S. 37–63.
  69. ↑ Nicholas Goodrick-Clarke: The Occult Roots of Nazism. Secret Aryan Cults and their Influence on Nazi Ideology. Tauris Parke, London 2005.
  70. ↑ Peter Staudenmaier: Race and Redemption. Racial and Ethnic Evolution in Rudolf Steiner's Anthroposophy. In: Nova Religio. The Journal of Alternative and Emergent Religions 11. Heft 3, 2008, S. 4–36.
  71. ↑ Geulen, S. 90.
  72. ↑ Geulen, S. 92 f.
  73. ↑ Geulen, S. 93.
  74. ↑ Geulen, S. 97 f.
  75. ↑ Benoit Massin: Anthropologie und Humangenetik im Nationalsozialismus. In: Heidrun Kaupen-Haas, Christian Saller: Wissenschaftlicher Rassismus. Campus Verlag, März 1999, ISBN 3-593-36228-7, S. 37.
  76. ↑ a b Andreas Sentker. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  77. ↑ David Reich: How Genetics Is Changing Our Understanding of ‘Race’, New York Times, 23. März 2018
  78. ↑ The Race Question (PDF; 609 kB) UNESCO 1950.
  79. ↑ Geulen, S. 103 f.
  80. ↑ LYNN, Richard. Race differences in intelligence: An Evolutionary analysis. 2., upravené. vyd. [s.l.]: Washington Summit Publishers, 2015. 447 s. ISBN 978-1-59368-022-0. (anglicky) 
  81. ↑ a b RINDERMANN, Heiner; BECKER, David; COYLE, Thomas R. Survey of expert opinion on intelligence: Intelligence research, experts' background, controversial issues, and the media. Intelligence. 2020-01-01, roč. 78, s. 101406. Dostupné online [cit. 2020-08-13]. ISSN 0160-2896. DOI 10.1016/j.intell.2019.101406. (anglicky) 
  82. ↑ COFNAS, Nathan. Science Is Not Always “Self-Correcting”. Foundations of Science. 2016-08-01, roč. 21, čís. 3, s. 477–492. Dostupné online [cit. 2020-08-13]. ISSN 1572-8471. DOI 10.1007/s10699-015-9421-3. (anglicky) 
  83. ↑ WOODLEY OF MENIE, Michael A.; DUTTON, Edward; FIGUEREDO, Aurelio-José. Communicating intelligence research: Media misrepresentation, the Gould Effect, and unexpected forces. Intelligence. 2018-09-01, roč. 70, s. 84–87. Dostupné online [cit. 2020-08-13]. ISSN 0160-2896. DOI 10.1016/j.intell.2018.04.002. (anglicky) 
  84. ↑ RUSHTON, J. Philippe. Race, Evolution, and Behavior: A Life History Perspective. 1, nezkrácené. vyd. [s.l.]: Transaction publishers, 1995. ISBN 978-0-9656836-1-6. 
  85. ↑ RUSHTON, J. Phillippe; OLSÁK, Josef. Lidské rasy, evoluce a chování : z pohledu životní strategie. 2., zkrácené. vyd. Brno: Guidemedia, 2017. 112 s. ISBN 978-80-88021-07-0. 
  86. ↑ Elke Mader: 5.1.2 Rasse, Kultur und Macht in Kultur- und Sozialanthropologie Lateinamerikas, Eine Einführung. Institut für Kultur- und Sozialanthropologie, Fakultät für Sozialwissenschaften an der Universität Wien, 15. Februar 2012, navštíveno 16. září 2017.
  87. ↑ Anne Löchte: Johann Gottfried Herder – Kulturgeschichte und Humanitätsidee der Ideen, Humanitätsbriefe und Adrastea. Königshausen & Neumann, 2005, S. 45.
  88. ↑ Veronika Lipphardt: Das „schwarze Schaf“ der Biowissenschaften. Marginalisierungen und Rehabilitierungen der Rassenbiologie im 20. Jahrhundert. In: Dirk Rupnow, Veronika Lipphardt, Jens Thiel, Christina Wessely (Hrsg.): Pseudowissenschaft. Suhrkamp, Frankfurt am Main 2008, S. 223–250, zde S. 227–232.
  89. ↑ Lipphardt, S. 233.
  90. ↑ Robert Miles: Rassismus. Einführung in die Geschichte und Theorie eines Begriffs. Argument-Verlag, Hamburg 1992, ISBN 3-88619-389-6, S. 60; Veronika Lipphardt, Kiran Klaus Patel: Auf der Suche nach dem Europäer – Wissenschaftliche Konstruktionen des Homo Europaeus. In: Themenportal Europäische Geschichte. 2007. ; Elazar Barkan: The Retreat of Scientific Racism. Cambridge University Press, 1993, S. 296–310.
  91. ↑ Barkan, S. 300; Lipphardt und Patel.
  92. ↑ SALTER, Frank Kemp. On Genetic interests: Family, Ethnicity, and Humanity in an Age of Mass Migration. 2.. vyd. [s.l.]: Transaction Publishers, 2007. ISBN 978-1-4128-0596-4. S. 390. 
  93. ↑ TIAN, Chao; KOSOY, Roman; NASSIR, Rami. European Population Genetic Substructure: Further Definition of Ancestry Informative Markers for Distinguishing Among Diverse European Ethnic Groups. Molecular Medicine. 2009-11, roč. 15, čís. 11-12, s. 371–383. PMID: 19707526 PMCID: PMC2730349. Dostupné online [cit. 2020-08-14]. ISSN 1076-1551. DOI 10.2119/molmed.2009.00094. PMID 19707526. 
  94. ↑ NOVEMBRE, John; JOHNSON, Toby; BRYC, Katarzyna. Genes mirror geography within Europe. Nature. 2008-11-06, roč. 456, čís. 7218, s. 98–101. PMID: 18758442 PMCID: PMC2735096. Dostupné online [cit. 2020-08-14]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/nature07331. PMID 18758442. 
  95. ↑ Herbert Wendt, Norbert Loacker (Hrsg.): Kindlers Enzyklopädie der Mensch. Band II: Die Entfaltung der Menschheit. Kindler, Zürich 1982, S. 315–338 a 339–380.
  96. ↑ Menschenrassen. Band 5, 1994, S. 408.
  97. ↑ Geiss, S. 21.
  98. ↑ R. C. Lewontin: Confusions about Human Races. im Webforum Is Race „Real“?, Social Science Research Councils, 2006.
  99. ↑ Luca und Francesco Cavalli-Sforza: Verschieden und doch gleich. Droemer Knaur, München 1994, S. 189–195.
  100. ↑ Luigi Luca Cavalli-Sforza: Gene, Völker und Sprachen. Die biologischen Grundlagen unserer Zivilisation. Hanser, München/ Wien 1999, S. 25, 39–42, 43n, 232.
  101. ↑ Statement on „Race“, American Anthropological Association ze 17. 5. 1998.
  102. ↑ R. C. Lewontin: Confusions about Human Races. im Webforum Is Race „Real“?, Social Science Research Councils, 2006.
  103. ↑ Lynn B. Jorde, Stephen P. Wooding: Genetic variation, classification and ‘race’. In: Nature Genetics. Band 36, 2004, S. 28–33, doi:10.1038/ng1435.
  104. ↑ Cavalli-Sforza, S. 203.
  105. ↑ A. W. F. Edwards: Human genetic diversity: Lewontin's fallacy. In: BioEssays. 25 (8), 2003, S. 798–801. doi:10.1002/bies.10315
  106. ↑ D. J. Witherspoon, S. Wooding, A. R. Rogers, E. E. Marchani, W. S. Watkins, M. A. Batzer, L. B. Jorde: Genetic Similarities Within and Between Human Populations. In: Genetics. 176 (1), 2007, S. 351. doi:10.1534/genetics.106.067355
  107. ↑ Jonathan Marks: Ten facts about Human Variation. In: Michael P. Muehlenbein (Hrsg.): Human Evolutionary Biology, Cambridge University Press 2010, S. 270.
  108. ↑ Ulrich Kattmann: Warum und mit welcher Wirkung klassifizieren Wissenschaftler Menschen? In: Heidrun Kaupen-Haas, Christian Saller (Hrsg.): Wissenschaftlicher Rassismus – Analysen einer Kontinuität in den Human- und Naturwissenschaften. Campus, Frankfurt am Main 1999, S. 65 nn. (online)
  109. ↑ Hierbei beruft sich Kattmann auf Walter Demel: Wie die Chinesen gelb wurden. Ein Beitrag zur Frühgeschichte der Rassentheorien. In: Historische Zeitschrift. 255, 1992, S. 625–666.
  110. ↑ zur Begriffsgeschichte vgl. Nancy Shoemaker: How Indians Got to be Red. In: American Historical Review. Vol. 102, No. 3, 1997, S. 625–644.
  111. ↑ Lipphardt, S. 223 n.
  112. ↑ Lipphardt, S. 224 n.
  113. ↑ Harald Haarmann: Kleines Lexikon der Völker. C.H. Beck, München 2004.
  114. ↑ Luigi Luca Cavalli-Sforza: Gene, Völker und Sprachen. Die biologischen Grundlagen unserer Zivilisation. Hanser, München/ Wien 1999.
  115. ↑ eine aktuelle Übersicht: Koffi N. Maglo, Tesfaye B. Mersha, Lisa J. Martin (2016): Population Genomics and the Statistical Values of Race: An Interdisciplinary Perspective on the Biological Classification of Human Populations and Implications for Clinical Genetic Epidemiological Research. In: Frontiers in Genetics 7: 22. doi:10.3389/fgene.2016.00022
  116. ↑ FDA Office of Minority Health (editor): Collection of Race and Ethnicity Data in Clinical Trials. Guidance for Industry and Food and Drug Administration Staff. October 2016 PDF download, tam i další dokumenty.
  117. ↑ White House Office for Management and Budget: Revisions to the Standards for the Classification of Federal Data on Race and Ethnicity, 30. 10. 1997
  118. ↑ Susanne B. Haga & J. Craig Venter (2003): FDA Races in Wrong Direction. In: Science 301 (5632): 466. doi:10.1126/science.1087004
  119. ↑ Timothy Caulfield, Stephanie M Fullerton, Sarah E Ali-Khan, Laura Arbour, Esteban G Burchard, Richard S Cooper, Billie-Jo Hardy, Simrat Harry, Robyn Hyde-Lay, Jonathan Kahn, Rick Kittles, Barbara A Koenig, Sandra S-J Lee, Michael Malinowski, Vardit Ravitsky, Pamela Sankar, Stephen W Scherer, Béatrice Séguin, Darren Shickle, Guilherme Suarez-Kurtz Abdallah S Daar (2009): Race and ancestry in biomedical research: exploring the challenges. In: Genome Medicine 2009, 1:8 (doi:10.1186/gm8)
  120. ↑ James Y. Nazroo, David R. Williams: The social determination of ethnic/racial inequalities in health. Chapter 12 in Michael Marmot and Richard Wilkinson: Social Determinants of Health. Oxford University Press, 2009. doi:10.1093/acprof:oso/9780198565895.003.12
  121. ↑ Stephen A. Spector, Sean S. Brummel, Caroline M. Nievergelt, Adam X. Maihofer, Kumud K. Singh, Murli U. Purswani, Paige L. Williams, Rohan Hazra, Russell Van Dyke, George R. Seage III (2016): Genetically determined ancestry is more informative than self-reported race in HIV-infected and -exposed children. In: Medicine 95: 36. doi:10.1097/MD.0000000000004733
  122. ↑ zu den Ansätzen in den europäischen Ländern vgl. Jürgen H.P. Hoffmeyer-Zlotnik, Uwe Warner (2010): The Concept of Ethnicity and its Operationalisation in Cross-National Social Surveys. In: Metodološki zvezki 7 (2): 107–132.
  123. ↑ Přehled: Brenna M. Henn, Laura R. Botigué, Carlos D. Bustamante, Andrew G. Clark, Simon Gravel (2015): Estimating the mutation load in human genomes. In: Nature Reviews Genetics 16: 333–343. doi:10.1038/nrg3931
  124. ↑ Charles N. Rotimi, Lynn B. Jorde (2010): Ancestry and Disease in the Age of Genomic Medicine. In: New England Journal of Medicine 363: 1551–1558. doi:10.1056/NEJMra0911564
  125. ↑ Mathew R. Taylor, Albert Y. Sun, Gordon Davis, Mona Fiuzat, Stephen B. Liggett, Michael R. Bristow (2014): Race, Common Genetic Variation, and Therapeutic Response Disparities in Heart Failure. In: JACC Heart Failure 2 (6): 561–572. doi:10.1016/j.jchf.2014.06.010
  126. ↑ S.E. Kimmel (2015): Warfarin pharmacogenomics: current best evidence. In: Journal of Thrombosis and Haemostasis 13: S. 266–271 doi:10.1111/jth.12978
  127. ↑ Katarzyna Drozda, Shan Wong, Shitalben R. Patel, Adam P. Bress, Edith A. Nutescu, Rick A. Kittles, Larisa H. Cavallari (2015): Poor Warfarin Dose Prediction with Pharmacogenetic Algorithms that Exclude Genotypes Important for African Americans. In: Pharmacogenetics and Genomics 25(2): 73–81. doi:10.1097/FPC.0000000000000108
  128. ↑ Koffi N. Maglo, Jack Rubinstein, Bin Huang, Richard F. Ittenbach (2014): BiDil in the Clinic: An Interdisciplinary Investigation of Physicians’ Prescription Patterns of a Race-Based Therapy. In: AJOB (American journal of bioethics) Empirical Bioethics 5(4): 37–52. doi:10.1080/23294515.2014.907371
  129. ↑ Jonathan Kahn: Race in a Bottle: The Story of BiDil and Racialized Medicine in a Post-Genomic Age. In: Columbia University Press, 2012. ISBN 978-0-231-16299-9.
  130. ↑ Steven L. Dubovsky (2016): The Limitations of Genetic Testing in Psychiatry. In: Psychotherapy and Psychosomatics 85: 129–135. doi:10.1159/000443512
  131. ↑ Linda M. Hunt & Meta J. Kreiner (2013): Pharmacogenetics in Primary Care: The Promise of Personalized Medicine and the Reality of Racial Profiling. In: Culture, Medicine, and Psychiatry 37(1): 226–235. doi:10.1007/s11013-012-9303-x

Literatura

  • Nicolas Bancel, Thomas David, Dominic Thomas (Hrsg.). The Invention of Race: Scientific and Popular Representations. Routledge, 2014, ISBN 978-0-415-74393-8.
  • Elazar Barkan. The Retreat of Scientific Racism. Changing Concepts of Race in Britain and the United States. CUP, Cambridge 2000, ISBN 0-521-39193-8.
  • Frank Böckelmann. Die Gelben, die Schwarzen, die Weißen. Eichborn, Frankfurt am Main 1999, ISBN 3-8218-4475-2.
  • Luigi Luca Cavalli-Sforza, Francesco Cavalli-Sforza. Verschieden und doch gleich. Ein Genetiker entzieht dem Rassismus die Grundlage („Chi siamo“). Knaur, München 1996, ISBN 3-426-77242-6.
  • Luigi Luca Cavalli-Sforza. Gene, Völker und Sprachen'. Die biologischen Grundlagen unserer Zivilisation („Geni, populi e lingue“). Dtv, München 2003, ISBN 3-423-33061-9.
  • Werner Conze, Antje Sommer. Rasse. In: Otto Brunner, Werner Conze, Reinhart Koselleck (Hrsg.): Geschichtliche Grundbegriffe. Historisches Lexikon zur politisch-sozialen Sprache in Deutschland. Klett-Cotta, Stuttgart 1984, ISBN 3-608-91500-1 (hier: Band 5, S. 135–178).
  • Walter Demel. Wie die Chinesen gelb wurden. Ein Beitrag zur Frühgeschichte der Rassentheorien. (= Kleine Beiträge zur europäischen Überseegeschichte. Heft 21). Bamberg 1993, Šablona:DNB.
  • Thomas Etzemüller. Auf der Suche nach dem Nordischen Menschen. Die deutsche Rassenanthropologie in der modernen Welt. Transcript-Verlag, Bielefeld 2015, ISBN 978-3-8376-3183-8.
  • Ivan Hannaford. Race: The history of an idea in the West. Woodrow Wilson Center Press, 1996, ISBN 0-8018-5223-4.
  • Uwe Hossfeld. Geschichte der biologischen Anthropologie in Deutschland. Von den Anfängen bis in die Nachkriegszeit. Steiner, Stuttgart 2005, ISBN 3-515-08563-7.
  • Heidrun Kaupen-Haas, Christian Saller (Hrsg.). Wissenschaftlicher Rassismus. Analysen einer Kontinuität in den Human- und Naturwissenschaften. Campus, Frankfurt am Main 1999, ISBN 3-593-36228-7.
  • Richard Lewontin. Die Gene sind es nicht … Biologie, Ideologie und menschliche Natur („Not in our genes“). Psychologie-Verlag-Union, München 1988, ISBN 3-621-27036-1.
  • Stefan Lorenz, Werner Buselmaier. Art. Rasse. In: Historisches Wörterbuch der Philosophie. 8, 1992, Sp. 25–29.
  • Frank Thieme. Rassentheorien zwischen Mythos und Tabu. Der Beitrag der Sozialwissenschaften zur Entstehung und Wirkung der Rassenideologie in Deutschland. Lang, Frankfurt am Main 1988, ISBN 3-631-40682-7 (Zugleich Dissertation an der Universität Bochum 1987).

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lidská_rasa&oldid=18924780“