Frenologie
Frenologie byl obor, který předpokládal a zkoumal souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi a charakterovými rysy. Byl populární zejména v 19. století, do začátku 20. století však byl zavržen jako pseudověda. Některé představy o funkční specializaci jednotlivých částí mozku však od ní úspěšně převzala moderní neurověda. [zdroj?]
Obsah |
Historie [editovat]
Za zakladatele oboru, původně (od roku 1786) pod názvem kraniologie a kranioskopie,[1] je považován rakouský lékař, anatom a patolog Franz-Joseph Gall (1758–1828).[1] Termín frenologie zavedl roku 1805 Gallův žák Johann G. Spurzheim.[1] Systém byl založen na empirickém zkoumání trestanců a chovanců z blázinců (psychiatrických azylů).[1]
V Německu byla na podnět církevních představitelů frenologie roku 1802 zakázána císařským patentem.[1] Rozšířila se však do Francie a Itálie[1] a ovlivnila teorii degenerace.[1]
V New Yorku vycházel v letech 1826–1881 časopis American Phrenological Journal,[1] roku 1847 byl založen Frenologický ústav a Frenologické muzeum.[1]
Francouzský fyziolog François Magendie v roce 1843 označil frenologii za pseudo-vědu (tehdy ještě se spojovníkem).[2] Studie, které jsou považovány za vyvrácení předpokladu, že vnější povrch lebky odpovídá topografii mozku, byly provedeny počátkem 20. století.
U nás byl obor populární počátkem 20. století v řadách spiritistů, články o něm se objevovaly v jejich tiskovinách a z per představitelů tohoto hnutí vzešlo i několik "zasvěcených" brožurek na toto téma (např.: Hlavní základy frenologie (1922), K. Sezemský: Praktická frenologie Spiritická knihovna, Nová Paka 1909).
Teorie [editovat]
Frenologie vycházela z pěti předpokladů:[1]
- mozek je orgánem mysli
- lidské duševní schopnosti sestávají z určitého počtu navzájem nezávislých vloh
- vlohy jsou vrozené a každé z nich přísluší určitá oblast na povrchu mozku
- velikost určité oblasti mozku odpovídá míře nadání jedince určitou vlohou
- velikosti oblastí mozku odpovídá vnější tvar lebky, takže mohou být podle něj zvenku posuzovány
F. J. Gall označil na povrchu mozku 26 orgánů oddělených prázdnými místy.[1] J. G. Spurzheim a skotský anatom G. Combe přizpůsobili vymezení lokalizovaných vloh tak, aby více vyhovovaly morálním konvencím.[1] Elementárními vlohami, které měly mít své orgány, byly například vůle, paměť, intelekt, morálka, odvaha, náboženské cítění atd.[1]
Objev řečového centra v mozku roku 1861 francouzským chirurgem P. Brocou představu o lokalizovaných mozkových funkcích podpořil.[1]
Ačkoliv byl odmítnut předpoklad souvislosti vnějšího tvaru lebky s topografií mozku, Gallovy teorie o rozdělení funkcí šedé hmoty mozkové a bílé hmoty mozkové i koncepci funkční specializace jednotlivých oblastí mozku moderní neurologie převzala a rozvinula.[1]
Související články [editovat]
Reference [editovat]
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o Pavel Hartl, Helena Hartlová: Psychologický slovník, Portál, Praha, 2000, heslo frenologie, str. 171
- ↑ François Magendie: An Elementary Treatise on Human Physiology., 1843 (5. vydání Tr. John Revere. New York: Harper, str. 150).
Externí odkazy a literatura [editovat]
- Pavel Hartl, Helena Hartlová: Psychologický slovník, Portál, Praha, 2000, heslo frenologie, str. 171
