Zálší (okres Ústí nad Orlicí)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zálší
Vodní mlýn Betlém
Vodní mlýn Betlém
Znak obce ZálšíVlajka obce Zálší
znakvlajka
Lokalita
Statusobec
LAU 2 (obec)CZ0534 581216
Pověřená obecChoceň
Obec s rozšířenou působnostíVysoké Mýto
Okres (LAU 1)Ústí nad Orlicí (CZ0534)
Kraj (NUTS 3)Pardubický (CZ053)
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel236 (2021)[1]
Rozloha7,72 km²
Nadmořská výška297 m n. m.
PSČ565 01
Počet částí obce2
Počet k. ú.2
Počet ZSJ2
Kontakt
Adresa obecního úřaduZálší 50
56501 Choceň 1
ou@obeczalsi.cz
StarostaIng. Josef Lásko
Oficiální web: www.obeczalsi.cz
Zálší
Zálší
Další údaje
Kód obce581216
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obec Zálší (dříve též Zalší či Záleš,[2] německy Salasch) se nachází v okrese Ústí nad OrlicíPardubickém kraji. Žije zde 236[1] obyvatel.

Protáhlá obec Zálší se táhne podél silnice II/317, vedoucí od Chocně do Litomyšle, a sousedí s rozsáhlým Velkozálešským rybníkem. S nedalekým Vysokým Mýtem, vzdáleným 8 km západním směrem, je obec spojena vedlejší silnicí.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Původní ves byla založena kolem poloviny 13. století. Lze se však domnívat, že k založení mohlo dojít o něco dříve. V písemných pramenech se poprvé připomíná v roce 1292, v listině krále Václava II., kterou založil zbraslavský klášter. Pojmenování vsi připomíná, že byla založena v „záolší“, neboli za olšemi. Z toho lze usuzovat, že již v době založení vsi byla celá krajina bohatá na vodu. Olše totiž rostou zejména tam, kde je dostatek vláhy.

V majetku zbraslavského kláštera však dlouho nezůstala. V listině krále Václava II. z roku 1304, kterou své předchozí darování pro zbraslavský klášter upravil a rozšířil, se již neuvádí. V té době zřejmě byla majetkem Vítka ze Švábenic, který sídlil na nedalekých Heřmanicích (dnes České Heřmanice). Ten v roce 1309 ves Zálší a Sloupnici převedl na zderazský klášter Křižovníků – Strážců Božího hrobu. Jak dlouho zůstalo Zálší v majetku zderazských mnichů není známo. Lze však předpokládat, že po husitských válkách byl majetek zderazských mnichů spojen s majetkem litomyšlských biskupů. Tím se Zálší dostává do majetku Kostků z Postupic a stává se součástí pozdějšího litomyšlského panství. Jeho součástí zůstává až do roku 1850.

V této době se mimo vlastní obec dělí na část zvanou Kocanda (šest domů s hospodou), na část zvanou Na Baště (dva domy a myslivna) a mlýn zvaný Betlém. Po roce 1850 se stává samostatnou a samosprávnou obcí, jejíž součástí se stala i vesnice Kosořín. Nedlouho nato, v roce 1868, se Kosořín od Zálší oddělil a stal se také samostatnou a samosprávnou obcí. Po sto letech, je k 17. červnu 1964, Kosořín se Zálším opětovně sloučen. Později od 30. dubna 1976, byla k Zálší také připojena osada Nořín. Se změnou politických poměrů došlo dne 17. března 1992 k oddělení Kosořína, který se opět stal samostatnou obcí. Ke 3. červenci 2006 zde žilo 238 obyvatel.

Exulanti[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako z mnoha jiných obcí (např. Voděrady, Dolní Újezd aj.) odcházeli v době pobělohorské do exilu i nekatolíci ze Zálší. V dobách protireformace (doba temna) žili poddaní ve strachu z toho, že opustí-li víru svých předků, nebudou spaseni, ale budou-li se jí držet, ztratí děti, svobodu nebo svůj život. V 18. století v Čechách zahrnovaly jezuitské metody rekatolizace povinnou docházku na katolické bohoslužby, domovní prohlídky, odpírání souhlasu vrchnosti k uzavírání sňatků, násilné odvody na vojnu apod. Číst nebo vlastnit Bibli bylo zakázáno. Místodržitelský patent vydaný dne 29. ledna 1726 zpřísnil tresty pro usvědčené nekatolíky, a to od jednoho roku nucených prací až po trest smrti. Protestantům mohly být odebrány děti a předány do péče katolickým opatrovníkům.[3] Ze Zálší prokazatelně uprchli:

  • Marie Šotnarová (14. srpna 1726 Zálší – 2. dubna 1784 Berlín), rozená Nováková, emigrovala v roce 1736 ve svých deseti letech bez vědomí rodičů se svou tetou Kateřinou Vostrovskou († 5. listopadu 1737 Rixdorf). Tímto činem vystavila své rodiče nebezpečí, hrozící od vrchnosti i jezuitů.[4] Jejímu otci, Karlu Novákovi, se na poslední chvíli podařilo ze země uprchnout (1736), ale těhotná matka Rozina byla uvězněna. Rodině pak byl zabaven majetek (hospodářství) a jejich čtyři děti byly předány katolickým rodinám na výchovu. Později (v roce 1737), když byla těhotná Rozina Nováková z vězení propuštěna, utekla s jedním dítětem za svým manželem. Ten brzy poté zemřel a zemřela i Kateřina Vostrovská.
  • Anna Mačátová (5. ledna 1733 Zálší – 9. listopadu 1810 Berlín), mladší sestra Marie. Anna byla ve dvou letech odebrána rodičům Karlovi (1698 Zálší – 2. června 1737 Rixdorf) a Rozině (1703 Zálší – 30. dubna 1759 Rixdorf) Novákovým, kteří byli v Čechách pronásledování kvůli své víře. Malá Anna byla dána do výchovy německé rodině, takže nemluvila česky. Za hranice pruského království, do Rixdorfu, se Anna dostala až během první slezské války (cca 1742), kdy byly pod ochranou pruského vojska děti dohledány svou matkou. Anna se později v Berlíně provdala (26. července 1758), její manžel Pavel Malčát byl diakonem Jednoty bratrské, dělal i korektury českých bratrských spisů určených k tisku.[5][6]
  • Josef Vostrovský (1708 Zálší – 5. dubna 1750 Berlín) emigroval 1733 s bratrem Matějem (1706 Zálší – 9.5.1762 Berlín) a sestrou. Kateřina Vostrovská, jež uprchla v roce 1736 s malou Marií Novákovou, byla jejich další sestra.
  • Kateřina, roz. Anderlová (25. listopadu 1714 Zálší – 5 října 1779 Rixdorf). Její pozdější manžel Tobiáš Jireček se stal v Rixdorfu konšelem a starším českého sboru, byl zvolen i do kolegia dohlížitelů, ačkoli neuměl psát.

Historii exulantů popisuje ve svých knihách Edita Štěříková (včetně informačních zdrojů, odkazů a údajů z matrik). V knize Běh života jsou publikovány výňatky z životopisů výše uvedených osob.[7] Dokumenty se nacházejí především ve státních archivech  a v rukopisných odděleních knihoven v Německu (např. Herrnhut), Švýcarsku, Polsku a Čechách. Ne všechny zahraniční archivy byly probádány. Potomci exulantů žijí v Německu, USA, Kanadě, Austrálii... Někteří se jako reemigranti vrátili v roce 1945 do Čech z polského Zelova.

Části obce[editovat | editovat zdroj]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Vodní mlýn Betlém
  • Suška na ovoce u čp. 12

Kultura[editovat | editovat zdroj]

  • KocandaFest – hudební festival, který pořádá Pohostinství Kocanda a SDH Zálší od roku 2014; vystoupili zde mj. Burma Jones, Jaroslav Uhlíř, Kamil Střihavka a Leaders, 4TET, Michal Prokop a Framus Five, Čechomor, Olympic či Marie Rottrová
  • Zálešský ples – znovuobnovená tradice plesů (od roku 2014), pořádá SDH Zálší
  • tradiční Pálení čarodějnic a Loučení s létem, spojené se soutěžemi pro děti – akce v prostorách hasičské zbrojnice
  • Divadelní představení – každý podzim (od r. 2014) na sále po pohostinství, pořádá OÚ Zálší
  • Rozsvěcení vánočního stromu – vítání adventu před budovou OÚ, pořádá ZŠ Zálší a OÚ Zálší
  • Beseda nad kronikou – akce zaměřená na zajímavé okamžiky z historie obce

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Jan Fišer (14. října 1909 Zálší – 31. října 1979 Praha), středoškolský učitel, docent psychologie, překladatel
  • František Blažek (30. listopadu 1862 Zálší – 1. ledna 1944 Praha), architekt, učitel

Spolky[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2021. Praha. 30. dubna 2021. Dostupné online. [cit. 2021-04-30]
  2. Zalší. In: Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1908. Dostupné online. Díl dvacátýsedmý. S. 412.
  3. Edita Štěříková: Stručně o pobělohorských emigrantech. Kalich, 2005
  4. Diarium Rixdorf, str. 168
  5. ABU Herrnhut, sig. R.7.B. a No. 9
  6. ABU Rixdorf, AIV-2, str. 147
  7. Edita Štěříková: Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století. Kalich + Exulant, 1999.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]