Dějiny Makedonie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Makedonie patří k jedním z nejdéle osídlených částí Evropy. Dějiny Makedonie začínají již v eneolitu, z něhož pocházejí nejstarší stopy osídlení. Ve starověku se území dnešní Republiky Makedonie nacházelo na rozhraní vlivu Ilyrů, Thráků a starověkých Makedonců. Ve 4. století př. n. l. století oblast zcela ovládli Makedonci. Ve 2. století př. n. l. se Makedonie stala římskou provincií. Po rozdělení římské říše v roce 395 se Makedonie stala součástí Byzantské říše. Ve středověku byla osídlena Slovany. Země se střídavě ocitala pod nadvládou Bulharské a Byzantské říše. Na přelomu 10. a 11. století se stala centrem říše bulharského cara Samuela. V 11. a 12. století se opět ocitla v rukou Řeků. Osvobodil ji až roku 1203 bulharský car Kalojan. V následujícím století byla pod střídavým vlivem Asjenovců, Latinského císařství, Palaiologovců a Srbů. Na konci 13. století, na přelomu 13. a 14. století a od druhé čtvrtiny 14. století ji ovládali Srbové. V této době získávala malá feudální území v Makedonii díky občasnému uvolnění feudálních vztahů často velkou míru nezávislosti na větších říších. V poslední třetině 14. století Makedonii postupně dobývali Turci. Od 14. do 20. století bylo území pod nadvládou Osmanské říše. Roku 1913 byla země konečně zbavena turecké nadvlády a rozdělena mezi Bulharsko, Řecko a Srbsko; to byl konec Makedonie jako jedné země.

Starověká Makedonie[editovat | editovat zdroj]

Podle řeckých pramenů vstoupili Makedonci[zdroj?] do této země společně s Dóry někdy kolem roku 1200 př. n. l. Byli svým původem příbuzní Thrákům, nicméně po svém usazení v prostoru geografické Makedonie se jazykem a kulturou začali přibližovat Řekům. Ve 4. století př. n. l. vyvrcholily boje mezi Ilyry a Makedonci. První známý ilyrský král, Bardyllis, porazil v roce 359 př. n. l. makedonského krále Perdikka III., který v boji zahynul. Nicméně Perdikkův nástupce, Filip II. Makedonský, dokázal Bardyllise rozhodně porazit, načež Makedonci získali kontrolu nad územím sahajícím až k Ohridskému jezeru. V roce 335 př. n. l. odrazil Filipův syn, Alexandr Veliký, vojsko ilyrského náčelníka Kleita. Ilyrští kmenoví vůdci a vojáci následně Alexandra doprovázeli během jeho výpravy proti Perské říši.

Římská nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Makedonie (provincie).

Po třetí římsko-makedonské válce (171 - 168 př. n. l.), v níž zvítězil Lucius Aemilius Paullus nad posledním makedonským králem Perseem v bitvě u Pydny, ovládli Makedonii Římané. Znamenalo to sesazení Antigonovců a konečný zánik makedonského království rozděleného Římany do čtyř republik. Jistý Andriskos, vydávající se za Perseova syna, se prohlásil v roce 149 př. n. l. králem[zdroj?], avšak již v následujícím roce byl Římany snadno poražen, což vedlo ke zřízení římské provincie Makedonie. Římská říše zajistila území dnešní Makedonie rozvoj a potlačila meziklanové spory.

Ve 3. nebo ve 4. století n. l. byla Makedonie rozdělena do dvou provincií Macedonia Prima (na jihu) a Macedonia Salutaris (na severu). Obě dvě pak spadaly do makedonské diecéze, jedné ze tří diecézí prefektury Illyricum, vytvořené v roce 318.

Byzantská říše a příchod Slovanů[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Byzantská říše.

Po definitivním rozdělení římské říše v roce 395 připadla Makedonie byzantské říši. Území dnešní republiky Makedonie bylo Slovany osídleno již v 6. a 7. století. Při své expanzi si je však podrobila Byzantská říše. Od 2. čtvrtiny 9. století do 10. století se dostala většina země pod vliv říše Bulharské. Tehdejší bulharský panovník kníže Boris Michail vyslal žáky věrozvěstů Cyrila a Metoděje, Klimenta a Nauma, do Makedonie šířit staroslověnskou liturgii a daroval jim dvorce v Devoli a v okolí Ohridu. Zde založil Kliment slavnou literární školu a byl roku 893 ustanoven biskupem. V roce 1018 Makedonii znovu ovládla Byzantská říše, o dvě století později se stala jedním z center nového Bulharského státu. V polovině 14. století byla Makedonie součástí říše srbského cara Štěpána Dušana, který hlavním střediskem svého státu učinil město Skopje.

Období Osmanské říše[editovat | editovat zdroj]

Koncem 14. století Makedonii dobyli Turci během svých výbojů na západ. Turecká vláda trvala až do 20. století. Do Makedonie přicházeli různí obchodníci ze všech koutů Turecka, což vedlo k tomu, že se značně proměnilo etnické složení regionu. V 19. století tak byla Makedonie již regionem s početnou tureckou menšinou; navíc zde žilo i značné množství Řeků[zdroj?] a Albánců.

Různé národy (Řekové, Srbové, Bulhaři a Albánci), které v zemi žily, postupně začaly organizovat národně osvobozenecké hnutí. Po rusko-turecké válce byly snahy většinu historického území Makedonie připojit k nově vzniklému Bulharsku (idea tzv. „Velkého Bulharska“). Ovšem Berlínský kongres v roce 1878 rozhodl o ponechání Makedonie pod osmanskou vládou, došlo jen k určitému otevření Makedonie Bulharsku - hlavně v oblasti obchodu. Makedonské pravoslavné obyvatelstvo se však neidentifikovalo s bulharským, srbským ani jiným národem.

Ilindenské povstání[editovat | editovat zdroj]

V roce 1903 v den svátku sv. Jiljí (makedonsky Илин ден) vypuklo velké protiturecké povstání. Povstalcům se podařilo osvobodit řadu oblastí a vyhlásili tzv. Kruševskou republiku. Turci však povstání velmi tvrdě potlačili - mnoho tisíc lidí bylo zabito, řada vesnic vypálena a celé kraje zpustošeny.

Balkánské války[editovat | editovat zdroj]

Během Balkánských válek v letech 1912-1913 byla Makedonie rozdělena mezi Řecko (řecká Makedonie), Srbsko (Vardarská Makedonie - dnešní Makedonie) a Bulharsko (Pirinská Makedonie - zhruba dnešní Blagoevgradská oblast). Většina území regionu připadla Srbsku, potažmo Řecku. Pirinská Makedonie, která zůstala Bulharsku však byla jen malou částí původní oblasti. Žádná ze zemí nebyla s výsledkem rozdělení Makedonie spokojena a vznikl dlouhodobý a komplikovaný konflikt.

Království Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]

Po ustanovení Království SHS bylo území dnešní Republiky Makedonie v jejím rámci součástí Srbska. Srbové vnímali Makedonii jako své vlastní území. Přestože většina obyvatel regionu se neidentifikovala se srbskou národností, ačkoliv se jednalo o obyvatelstvo pravoslavné, byla prováděna rozsáhlá srbizace regionu. Do Makedonie byli stěhováni kolonisté ze zbývajících srbských částí království, kteří se v údolí řeky Vardaru a na dalších místech usazovali.

Roku 1929 došlo v Království SHS k převratu, dosavadní členění respektující předchozí historické celky bylo nahrazeno systémem bánovin a území dnešní Republiky Makedonie se stalo součástí Vardarské bánoviny.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Za druhé světové války byla většina území dnešní Republiky Makedonie anektována od dubna 1941 do 9. září 1944 Bulharskem, západní oblasti byly 29. června 1941 anektovány Itálií a začleněny do Albánie. 8. září 1943 obsadila německá vojska oblasti předtím obsazené Itálií, a 9. září 1944 také oblasti obsazené Bulharskem, a obě části okupovaly do 19. listopadu 1944. V období od září 1944 do 20. října 1944 bylo Kumanovo s okolím přičleněno k Albánii.

Socialistická Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]

V klášteru Prohor Pčinjski byly v roce 1944 prohlášeny základy moderní Makedonie. Na prvním antifašistickém setkání republiky (ASNOM), které se uskutečnilo v srpnu 1944 bylo vytvořeno první politické vedení země. Začal tak být budován i moderní makedonský národ; byl kodifikován makedonský jazyk a vznikla řada vzdělávacích a odborných institucí.

Po skončení druhé světové války zde byla v rámci Jugoslávie vyhlášena 30. dubna 1945 Lidová republika Makedonie přejmenovaná 7. července 1963 na Socialistickou republiku Makedonii. Komunistická Makedonie však byla zaostalejší částí SFRJ a musela být dotována zbytkem jugoslávské federace. Průmysl byl zaostalý a infrastruktura nedostatečná. Klíčový však byl význam dopravního tahu Bělehrad-Niš-Leskovac-Skopje-Veles-Soluň. Přístup k řeckému přístavu byl pro Makedonii velmi důležitý, neboť sama Soluň se nachází méně než 100 km od makedonské hranice a jedná se o nejbližší přístav svého druhu.

V roce 1963 došlo ve Skopje ke zničujícímu zemětřesení, které způsobilo v makedonské metropoli škody srovnatelné jen s válečným ničením. Město bylo postupně obnoveno i se zahraniční pomocí.

V roce 1967 se politické změny spojené s Brionským plénem projevily vyhlášením autokefality Makedonské pravoslavné církve. Její nezávislost však Srbská pravoslavná církev nikdy neuznala, a proto se dodnes jedná o církev nekanonickou. V roce 1990 byl ve Skopje vysvěcen chrám Klimenta Ochridského. V atmosféře nacionalismu a rozpadu společného státu se stal tento kostel symbolem samostatnosti makedonské církve i makedonského národa.

Nezávislá Republika Makedonie[editovat | editovat zdroj]

Přestože byla Makedonie věrným spojencem Slobodana Miloševiće během protibyrokratické revoluce v závěru 80. let 20. století, rozhodla se i ona opustit jednotný jugoslávský stát, a to na podzim roku 1991. Stalo se tak ve stínu konfliktu v Chorvatsku. Se SRJ (zbytkovou Jugoslávií) pak byly diplomatické styky obnoveny až v roce 1996.

Konflikt mezi „slovanskými“ a „albánskými“ Makedonci[editovat | editovat zdroj]

Republika Makedonie se dokázala držet stranou všech konfliktů na území bývalé Jugoslávie, teprve v roce 1999 během konfliktu v sousedním Kosovu se Makedonie stala dočasným útočištěm pro uprchlíky z Kosova. V letech 20002001 v zemi zuřil ozbrojený spor mezi makedonskou vládou a albánskými povstalci z Národní osvobozenecké armády, který se dostal až na hranu občanské války. Po zprostředkování NATO a Evropskou unií se spor podařilo uklidnit, i když vztahy mezi slovanskými a albánskými Makedonci zůstávají napjaté. V roce 2004 Makedonie podala přihlášku do EU.

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Dějiny Makedonie ve Wikimedia Commons