Brionské plénum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Brionské plénum

Jako Brionské plénum je označováno 4. mimořádné zasedání pléna Svazu komunistů Jugoslávie, které se odehrálo 1. července 1966 na ostrovech Brioni v hotelu Istra. Jeho význam spočívá hlavně v klíčové personální změně – zbavení Aleksandra Rankoviće všech funkcí ve straně. Ranković byl místopředsedou SFRJ a jedním ze sekretářů SKJ.

Vývoj do pléna[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1958 přijal 7. kongres Svazu komunistů Jugoslávie (SKJ) nový program, jenž měl být základem jugoslávského systému a jenž měl jeho autoru – Slovinci Edvardu Kardeljovi – přinést mezinárodní uznání teoretika socialismu. V roce 1963 pak byla přijata nová ústava, jež kromě nové úpravy složení a působnosti státních orgánů a institucí měnila i název státu.[1] Zároveň měla být provedena ekonomická reforma, k jejíž propagaci využili její přívrženci 8. kongres SKJ v prosinci 1964.[2] V roce 1965 pak svazový parlament přijal na třicet zákonů a další doporučení, které měly umožnit působení zákonů tržní ekonomiky na jugoslávské hospodářství. Současně byla připravena i změna celého systému plánování.[3] Kardelj, který se domníval, že ponechání systému bez reforem a modernizace, by Jugoslávii připravilo o pomoc Západu, přednesl v listopadu 1965 na zasedání výkonného výboru referát, v němž promluvil o úplné politické autonomii republik a zavádění tržního hospodářství.[4] Hlavním realizátorem reforem byl Slovinec Boris Kraigher.[5] Změny (mj. v oblasti daní, cen, fungování bank, podniků atd.) začaly zhoršovat hospodářskou situaci obyvatelstva a způsobovaly růst nezaměstnanosti. Počátkem roku 1965 se odpůrcům reforem podařilo zmrazit ceny, omezit úvěry a podpořit vývoz, což prakticky negovalo úsilí reformistů o tržní hospodářství.[6] Koncem února 1966 se rozhořel otevřený střet mezi reformisty a konzervativci. Konzervativci v čele s Aleksanderem Rankovićem napadli reformu s tím, že favorizuje Slovinsko a Chorvatsko. Hlavní reformátoři – Kardelj a Vladimir Bakarić – měli podporu ministra obrany Ivana Gošnjaka, části velitelů slovinských a chorvatských bezpečnostních sborů a jevilo se, že i samotného maršála Tita, který se dokonce nechal slyšet, že v SKJ není místo pro ty, kteří nerespektují usnesení nejvyšších orgánů.[7] Ačkoliv Kraigher, jenž byl realizací reforem pověřen, hovořil o jejich krachu, ostatní reformisté spojovali budoucnost reforem s odvoláním Rankoviće.[8] Využít k sesazení Srba Rankoviće argumentu reforem nebylo možné, neboť s reformami byla nespokojená zejména srbská a černohorská veřejnost. Útok na Rankoviće měl vést přes tajnou policii (UDBA), o níž se Ranković opíral. Již počátkem roku 1966 byla UDBA kritizována ze strany ústředního výboru Svazu komunistů Slovinska.[9] Ačkoliv UDBA byla již od svého vzniku v roce 1946 určitým „státem ve státě“, obavy z ní začaly narůstat až v okamžiku vyostření sporů o reformy.[8]

Záminkou k odstranění Rankoviće byla odposlouchávací aféra, ve které prezident Josip Broz Tito našel ve své rezidenci v Užické ulici 15Bělehradu odposlouchávací zařízení – a to přímo ve své pracovně a ložnici.[10] Jelikož však proti Rankovićovi již delší dobu vystupovala také Titova žena Jovanka, je otázkou, kdo vlastně mikrofony do ložnice skutečně umístil.[11] Informace o tom, že UDBA odposlouchává všechny významné funkcionáře země, měly prověřit vyšetřovací komise a vojenská rozvědka. Ranković měl údajně k převzetí moci využít cesty Tita na Dálný východ, jež byla naplánována na podzim. Na zasedání politbyra 16. června 1966 obvinil Tito Rankoviće z frakcionářství a inicioval vytvoření zvláštní vyšetřovací komise, jejíž závěry měly být předneseny na zasedání ústředního výboru SKJ (CK SKJ).[12]

Zasedání[editovat | editovat zdroj]

V předvečer Brionského pléna si Ranković začal uvědomovat závažnost obvinění a byl jimi natolik zaskočen, že dostal lehký infarkt.[13] Účastníky zasedání CK SKJ svážela na Brioni, kde se zasedání konalo, vojenská letadla a obrněná auta. Jugoslávská lidová armáda a milice byly uvedeny do stavu pohotovosti a do Bělehradu byly staženy spolehlivé slovinské jednotky.[12] Zprávu zvláštní vyšetřovací komise přednesl její předseda Krste Crvenkovski, jenž uvedl, že Ranković kryl a v některých případech i aktivně inicioval porušování zákonnosti tajnou policií. Ranković na zasedání přiznal svou politickou a morální odpovědnost a odstoupil ze všech svých funkcí.[1][12] Následně byl vyloučen z SKJ a zbaven poslaneckého mandátu, spolu s ním byl z SKJ vyloučen i náčelník UDBy Svetislav Stefanović Ćeća.[13][14]

O skutečných důvodech, které vedly vedení SKJ k odstranění Aleksandra Rankoviće se spekuluje.[15] Zahraniční deníky (Observer, Journal de Genève) přinesly informace o hrozící kontrarevoluci (protirežimní vzpouře) v Srbsku. Sám Tito obvinil Rankoviće, že se již v roce 1964 pokoušel uvnitř komunistické strany vybudovat politickou formaci, jejímž cílem by bylo později (ve vhodný okamžik) převzít moc a odstavit tehdejší politické vedení. Ranković byl mužem centralistické koncepce řízení státu; tajná policie UDBA, likvidovala politické protivníky metodami ne nepodobnými komunistické straně Sovětského svazu.

Svou roli však mohl sehrát i Edvard Kardelj: kromě ekonomických změn a změn v organizaci státních institucí byl totiž také zaveden systém rotace kádrů, v jehož důsledku mohla jedna osoba zastávat jednu funkci jen dvě volební období (Tito sám měl ústavně zakotvenou výjimku[16]), a systém proporcionálního zastoupení národů a národností. Tyto dvě zásady byly účinným nástrojem zajištění poslušnosti Titových nejbližších spolupracovníků, pro něž byly zřizovány nové funkce s náplní jako ty původní, anebo nebyly zásady dodržovány vůbec.[1] Bylo naznačeno, že v rámci personálních změn by měl být Kardelj penzionován. Kardelj se spojil s dalšími funkcionáři, kteří v Rankovićovi viděli překážku svých mocenských ambicí (Jovan Veselinov, Dragoslav Marković, Ivan Krajačić, Vladimir Bakarić, Petar Stambolić, Krste Crvenkovski, Miko Tripalo aj.) a přesvědčil Tita, že Ranković usiluje o Titovo svržení. Ranković se v roce 1965 měl na návštěvě Sovětského svazu údajně označovat za nástupce jugoslávského vůdce.[15]

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Nedlouho po Brionském plénu bylo rozhodnuto o kriminalizování celé záležitosti: Ranković, Stefanović Ćeća a další prominenti UDBy měli být souzeni ve veřejném procesu. Neschopnost zformulovat řádnou obžalobu však nakonec vedla k tomu, že všechna obvinění potvrdila v prosinci 1966 toliko vládní komise a poté byli všichni členové Rankovićovy skupiny Titem omilostněni, čímž byla znemožněna i jejich jakákoliv obhajoba.[15] Pád Rankoviće měl za následek rozsáhlou čistku ve Svazu komunistů Srbska a v UDBě. Tisíce členů strany bylo zatčeno a odsouzeno k nepodmíněným trestům, stranické výbory se předháněly v odhalování provinění UDBy. V rámci zjištění tak bylo odhaleno, že UDBA v Chorvatsku vedla spis prakticky na každého dospělého občana.[17] Tajnou policii opustilo v tomto období jeden a půl tisíce osob.[14]

V únoru 1967 byla předložena novela trestního zákona, jež omezovala pravomoci tajné policie a milice.[18] V rámci UDBy byly vytvořeny republikové odnože, což vedlo k zeslábnutí jejího vlivu, čímž byla umožněna liberalizace poměrů a urychlen proces decentralizace celé Jugoslávie, který vyvrcholil novou ústavou z roku 1974, stejně jako pozvolným rozkladem státu na konci 80. let. Na druhou stranu došlo ve společnosti k velké liberalizaci a otevření diskuzí o problémech, které ji trápily.

Z národnostního hlediska bylo výsledkem pléna rozčarování mezi řadou Srbů, kteří vnímali (zvláště později) pád Rankoviće jako porážku celého národa a velkou ránu. Tomu přispělo i vykonstruované obvinění Rankoviće z podpory velkosrbských nacionalistů.[12] Naopak pozitivní reakce měl výsledek pléna mezi Slovinci, Chorvaty a zvlášť kosovskými Albánci.[19][20] Političtí představitelé místních komunistických stran začali otevřeně kritizovat nepřehlédnutelné chyby, které ve svých regionech považovali za klíčové. Za řadu z nich obvinili právě Rankoviće, který však byl již dávno odstraněn z moci a penzionován. Příklad Rankoviće, jako centralisty, či velkosrbského unitaristy posloužil ještě v řadě budoucích případů, mimo jiné i během chorvatského jara, kdy řada vzbouřenců ze Záhřebu takto obvinila svazové vedení státu v Bělehradě.[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c ŠESTÁK, Miroslav, et al. Dějiny Jihoslovanských zemí. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. S. 539. [dále jen Šesták (2009)]. 
  2. PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie: 1918-1992. 1. vyd. Praha: Argo, 2000. 537 s. ISBN 80-7203-277-1. S. 291. [dále jen Pirjevec (2000)]. 
  3. TEJCHMAN, Miroslav; LITERA, Bohuslav. Moskva a socialistické země na Balkáně 1964–1989: Vnější a vnitřní aspekty vývoje a rozpadu sovětského bloku na Balkáně. Praha: Historický ústav AV ČR, 2009. 186 s. (Práce Historického ústavu AV ČR. Řada A - Monographia; sv. 23). ISBN 978-80-7286-142-2. S. 58. [dále jen Tejchman (2009)]. 
  4. Pirjevec (2000). s. 292.
  5. Pirjevec (2000). s. 293.
  6. Pirjevec (2000). s. 295.
  7. Tejchman (2009). s. 58–59.
  8. a b Pirjevec (2000). s. 296.
  9. Pirjevec (2000). s. 295–296, 298.
  10. ŠTĚPÁNEK, Václav. Jugoslávie - Srbsko - Kosovo. Brno: Masarykův ústav v Brně, 2011. Kapitola Brionské plénum, s. 190. (čeština) 
  11. Pirjevec (2000). s. 297–298.
  12. a b c d Tejchman (2009). s. 59.
  13. a b Pirjevec (2000). s. 298.
  14. a b Tejchman (2009). s. 60.
  15. a b c Šesták (2009). s. 540.
  16. Srov. ust. čl. 220 odst. 2 Ústavy SFRJ.
  17. Pirjevec (2000). s. 298–299.
  18. Pirjevec (2000). s. 299.
  19. ŠTĚPÁNEK, Václav. Jugoslávie - Srbsko - Kosovo. Brno: Masarykův ústav v Brně, 2011. Kapitola Brionské plénum, s. 206. (čeština) 
  20. HORVAT, Banko. Kosovsko pitanje. Záhřeb: Globus, 1998. 332 s. ISBN 86-343-0310-1. Kapitola Reakcija, s. 94. (srbochorvatština) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TROUDE, Gilles Etnički sukobi u Titovoj Jugoslaviji : (1960-1980)