Protibyrokratická revoluce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Jako protibyrokratická revoluce (srbsky антибирократска револуција, antibirokratska revolucija) se označuje tažení Slobodana Miloševiće v druhé polovině 80. let, jehož cílem byla kompletní personální výměna vedení republikových a oblastních organizací svazu komunistů Jugoslávie. Dle tehdejších zastánců se jednalo o likvidaci staré generace politiků, která zapříčinila vleklou ekonomickou krizi, či se zapletla do celé řady afér (např. Neum a Agrokomerc) a obrodu Srbska, dle kritiků o koncentraci moci v rukou buď Miloševiće, či svazu komunistů Srbska.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Hlavním spojencem Slobodana Miloševiće se ukázali zprvu kosovští Srbové, kteří velmi dobře – zastiženi nepříliš šťastnou situací ve své autonomní oblasti – slyšeli na hesla o nejednotě, potřebě ústavních změn, stejně jako odstranění byrokratismu.[1] Byrokratismus byl označen za hlavního viníka krize v Jugoslávii; jeho konkrétní podobou byli všemocní politikové, kteří (dle kritizujících deníků) – žili v poměrech, jež byly v rozporu s ideály samosprávného socialismu a kteří velmi rychle jak mezi lidem tak i ve straně získali aureolu „nedotknutelných“. Tyto názory, které doplňoval ještě slovník oficiální komunistické propagandy titovské éry, se objevovaly na stránkách srbských novin a čas od času pronikaly i do dalších regionů Jugoslávie, jako například do Bosny a Hercegoviny.

Průběh revoluce[editovat | editovat zdroj]

Kosovo[editovat | editovat zdroj]

Zprvu tedy došlo k výměně vedení SAO Kosovo, kde již dlouhou řadu let trvala neutěšitelná ekonomická situace a zhoršovaly se i mezietnické vztahy mezi Srby a Albánci. Srbové a Černohorci byli dle tvrzení oficiální politické linie vyháněni ze svých domů a plnili vlaky směřující do centrálního Srbska, či Černé Hory.

Vojvodina[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Jogurtová revoluce.

Poté bylo k rezignaci donuceno i předsednictvo SAO Vojvodina. Milošević vystoupil na řadě mítinků, které se konaly na velkém prostranství před obchodním centrem SPENS v Novém Sadě. Nespokojenost lidí nasměroval na vedení vojvodinských komunistů. Rozzuřený dav se poté přesunul na náměstí před radnici, kde nakonec donutil vojvodinské vedení k rezignaci. Jednalo se asi o sto tisíc lidí.[2] K Miloševićově kurzu nebyla část vojvodinského vedení rozhodně naladěna; místní opozici proti němu představovali Boško Krunić, Đorđe Stojišić a Milovan Šogorov.[3]

Značný podíl na této akci měli opět kosovští Srbové, kteří byli znepokojeni vývojem ve své autonomní oblasti.[1] Slobodan Milošević se však v tu chvíli ukázal jako mnohem populárnější politik, než ti, kteří byli ve vedení SAP Vojvodina. Přestože se pokoušeli představitelé autonomní oblasti situaci vyřešit policejními uzávěrami a prohlášeními, že se jedná o protisocialistické a nacionalistické akce, neuspěli.[1] Během tzv. jogurtové revoluce (neboť na okna budovy radnice v Novém Sadu házeli protestující různé jídlo, včetně jogurtů) nakonec po celodenním protestu donutilo přes sto tisíc lidí vojvodinské komunistické vedení aby spáchalo svoji politickou sebevraždu a odstoupilo.

Na celosvazové úrovni vyvolal postup Miloševićových stoupenců nejednotu. Slovinci podporovali výzvu vojvodinských komunistů, aby se špičky SKJ postavily za své kolegy v Novém Sadu, to však odmítli představitelé srbští, stojící za Miloševićem. Chorvaté a představitelé Bosny a Hercegoviny se obávali rozšíření se protestů do dalších měst v zemi, včetně těch, která se nacházejí na jejich území.[4] Miloševićovi příznivici odmítali, že se jedná o nacionalisticky laděné akce, neboť účastníky nebyli pouze Srbové, ale také Černohorci a Novém Sadu se demonstrací účastnili i příslušníci dalších národností. [4] Kritika Miloševićova přístupu nebyla příliš otevřená, avšak například v Bosně a Hercegovině, či Chorvatsku nebyla ojedinělá. Mnozí komunističtí politici z těchto svazových republik například upozorňovali, že „Tito učil, že se o směřování státu nerozhoduje na náměstích“.

Kosovští Albánci byli postupem Miloševiće znepokojeni. Obava z budoucího omezení autonomního statutu této oblasti (ke kterému nakonec došlo) vedlo nakonec k hromadným stávkám. Na jaře 1989 se situace vyhrotila nejvíce ve městě Stari Trg, kde horníci odmítli vyfárat z dolů. Horníci požadovali propuštění vězňů, odstranění všech reforem, které provedl Svaz komunistů Srbska a výměnu politického vedení oblasti. Do Kosova přicestovali jak Milošević, tak i Stipe Šuvar, tehdejší předseda předsednictva SKJ. Obavy zabarikádovaných horníků však nedokázali rozptýlit.

Na konci února se konalo ohromné shromáždění podporující právě Miloševiće (oficiálně Program SKJ o Kosovu) v Bělehradě. Několik set tisíc lidí nadšených z vystoupení Slobodana Miloševiće nakonec donutilo svazové předsednictvo rozhodnout o výjimečném stavu v Kosovu.

27. března byly přijaty srbskou Skupštinou ústavní dodatky, které omezily pravomoci obou autonomních oblastí, Kosova a Vojvodiny. Srbské politické vedení slavnostně ohlásilo, že je Srbsko konečně suverénním na celém svém území.

V červnu 1989 na Vidovdan promluvil Milošević k tisícům lidí, kteří se shromáždili na Gazimestanu při příležitosti 600. výročí od Bitvy na Kosově poli. Shromáždění, během kterého měl Milošević dlouhý proslov, ve němž se k Srbům obrátil se slovy „nikdo nemá právo bít tento národ“, bývá občas považován za vyvrcholení centralistické kampaně a také za klíčový moment obrody srbského nacionalismu.

Davy stoupenců Slobodana Miloševiće mezitím v Bělehradě protestovali proti Azemovi Vllasimu, kosovskoalbánskému komunistovi – „Titovu mládežníkovi“ (jak některá tehdejší média ráda informovala)[5] – a žádali rychlé řešení krize. Po několika dnech byl Vllasi zatčen a v Kosovu vyhlášen výjimečný stav. Proti těmto praktikám se ostře postavilo Slovinsko, v čele s Milanem Kučanem. Byli to právě slovinští komunisté, kteří podpořili stávkující ve Starém Trgu.

Černá Hora[editovat | editovat zdroj]

K podobné události došlo v polovině ledna 1989 i v Podgorici, tehdy nazývané ještě Titograd. Již od Jogurtové revoluce v Novém Sadu se konaly po hlavním městě Černé Hory a v dalších místech republiky protesty dělníků. Dělníci zprvu požadovali zvýšení platů, které byly zmraženy rozhodnutím Svazové výkonné rady, přestože v zemi probíhala poměrně rychle rostoucí inflace. 7. října 1988 protestovalo před budovou Předsednictva Černé Hory 25 000 lidí.[2] Protože politické vedení republiky se obávalo, že by mohlo dojít k nárůstům protestů, vyhlásilo po celonočním jednání a konzultacích s předsednictvem SFRJ v Bělehradě krátký výjimečný stav a několik zbývajících demonstrujících, kteří zůstali přes noc, odklidily policejní síly. Následujícího dne použila černohorská policie slný plyn proti demonstrantům, kteří cestovali z Nikšiće do Podgorici pokračovat v protestech.

Neklid se sice podařilo urovnat, nicméně jen krátkodobě. Zatímco zbytek Jugoslávie procházel těžkým hospodářským obdobím, které se snažila centrální vláda řešit úspornými opatřeními, Černá Hora byla kvůli své dlouhodobé nerozvinutosti postižena nejvíce. Ekonomická stabilita hlavních průmyslových podniků, které zaměstnávaly většinu lidí v republice, byla v sázce. Na začátku roku 1989 se protesty rozhořely znovu, tentokrát ještě s větší intenzitou. Slobodan Milošević vyhlásil ze Srbska demonstrantům svojí podporu. V noci z 10. na 11. ledna 1989 se k protestu dělníkům připojili studenti a dav na hlavním náměstí v Podgorici dosáhl počtu sta tisíc lidí, což byla zhruba jedna šestina obyvatel Černé Hory. Zbytek republiky byl v podstatě paralyzován; ačkoliv nebyla vyhlášena generální stávka, situace k ní neměla příliš daleko.[6] Druhého dne rezignovali členové Předsednictva Černé Hory a představitelé komunistické strany v některých větších černohorských městech.

Slovinsko a Chorvatsko[editovat | editovat zdroj]

Olej do ohně poté přilila nezdařená demonstrace v Lublani na 1. prosince 1989. Tehdy došlo k velmi dramatickému zhoršení vztahů mezi Slovinskem a Srbskem a vyústilo až v organizovaný bojkot ze srbské strany.

Pro Slovinsko a Chorvatsko se celý proces stal dalším z důvodů prosazování konfederativního modelu fungování svazku. Když tento model byl na 14. kongresu SKJ odmítnut, dostala se otázka reálného rozpadu státu na pořad dne.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c JOVIĆ, Dejan. Jugoslavija - Država, koja je odumrla. Bělehrad : Samizdat B92, 2003. ISBN 86-7963-174-4. Kapitola Slovenija i Srbija: Posljednje godine Jugoslavije, s. 415. (srbština)  
  2. a b VLADISAVLJEVIĆ, Nebojša. Serbia’s Antibureaucratic Revolution. New York : PALGRAVE MACMILLAN, 2008. ISBN 0-230-20521-6. S. 158. (angličtina)  
  3. RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.] : Westview Press, 2002. 426 s. ISBN 0-8133-3905-7. S. 29. (angličtina)  
  4. a b JOVIĆ, Dejan. Jugoslavija - Država, koja je odumrla. Bělehrad : Samizdat B92, 2003. ISBN 86-7963-174-4. Kapitola Slovenija i Srbija: Posljednje godine Jugoslavije, s. 416. (srbština)  
  5. O Vlasiju, Titu I.... Oslobođenje. leden 1990, roč. XLVII, čís. 12. ledna, s. 13.  
  6. VLADISAVLJEVIĆ, Nebojša. Serbia’s Antibureaucratic Revolution46. New York : PALGRAVE MACMILLAN, 2008. ISBN 0-230-20521-6. S. 164. (angličtina)