Nikšić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nikšić
Никшић
Nikšić – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Stát Černá Hora Černá Hora
Opština Nikšić
Nikšić
Red pog.svg
Nikšić
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 2 065 km²
Počet obyvatel 58 212 (2003)
Hustota zalidnění 28,2 obyv./km²
Etnické složení Černohorci (62, 63%), Srbové (26, 74%), Muslimové (10, 63%)
Správa
Starosta Nebojša Radojičić
Oficiální web www.niksic.me
Telefonní předvolba +382 83
PSČ 81400
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nikšić, (srbsky: Никшић, Nikšić), je s téměř 60 000 obyvateli druhé největší město Černé Hory. Nachází se asi 50 km severně od černohorského hlavního města Podgorice, v centárlní části země pod vrcholem Trebjesa. Město je centrem stejnojmenné opštiny.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Město založili ve 4. století Gótové jako Anagastum, ze kterého se později vyvinulo současné staré město Onogošt. Pozůstatky tohoto starého města jsou v současnosti kulturní a historickou památkou. V letech 1463 - 1878 bylo město součástí Osmanské říše pod jménem "Nişik" . Po mezinárodním uznání černohorské nezávislosti na Berlínském kongresu připadlo město Černohorskému knížectví.[1]

Pohled na město z vrchu Trebjesa

Po osvobození města od turecké nadvlády začal postupně růst jeho počet obyvatel. Snahu přiblížit Černou Horu blíže západní Evropě dokazuje i příprava nového regulačního plánu, který vznikl v roce 1883. Síť ulic, která byla navržena, se nechala inspirovat ideálním barokně-renesančním městem. Tvorbou regulačního plánu byl pověřen inženýr Josip Slade a část uliční sítě podle něj byla skutenčně i zbudována.

Na přelomu 19. a 20. století došlo k ekonomickému i společenskému vzestupu města. Byly vystavěny některé nové reprezentativní objekty, např. zámek krále Nikoly, Carův most, hlavní kostel). Bylo vybudováno současné hlavní náměstí a současné historické centrum města se strohými jednopatrovými budovami. V Nikšići byla založena první základní škola, první pěvecký sbor a začaly vycházet první noviny s názvem Nevesinje, později Onogošt.

Město bylo během druhé světové války osvobozeno od fašismu dne 18. září 1944.

Po druhé světové válce bylo město industrializováno. Byla zde vybudována železárna, která zaměstnávala několik tisíc lidí a v roce 1948 zavedena železniční trať s normálním rozchodem kolejí do Podgorici. Počet obyvatel města se zvýšil desetinásobně. V roce 1970 tvořil 70 % veškerého ekonomického výkonu města průmysl.

Ekonomický útlum a rozpad Jugoslávie znamenal pro Nikšić hospodářskou katastrofu, neboť došlo k poklesu výroby v místních továrnách. Až teprve v první dekádě 21. století se některým firmám podařilo dosáhnout lepších hospodářských výsledků.

V roce 1993 zde došlo k nepokojům mezi většinovou pravoslavnou a menšinou muslimskou populací. Výsledkem nepokojů bylo zboření místní mešity.[2]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Nikšić je město s bohatým kulturním a historickým dědictvím, nachází se zde mnoho památek z Ilýrie a doby Římské. Mnoho dokumentů historických artefaktů je vystavěno v místním muzeu, které tvoří spolu s archivem a knihovnou, která je součástí Kulturního centra. Kromě Kulturního centra se ve městě nachází také místní divadlo, veřejné instituce Zahumlje, a Centrum pro informační činnost - TV Nikšić, Rádio Nikšić, TV Montena atd.

Významné lokality[editovat | editovat zdroj]

Chrám svatého Vasila Ostrogského
  • Filozofická fakulta Černohorské univerzity;
  • Chrám svatého Vasila Ostrogského - kostel černohorské pravoslavné církve;
  • Náměstí krále Nikoly (Трг Краља Николе, Trg kralja Nikole) - historické centrum města. Prochází zde významná pěsí zóna Njegoševa, celému náměstí dominuje socha knížete a krále Nikoly I. na koni;
  • Hotel Onogošt - luxusní čtyřhvězdičkový hotel, vystavěný v roce 1995
  • Vlakové nádraží (Жељезничка станица, Željeznička stanica) - nachází se na jihozápadním okraji města; vedou odsud přímé linky do Podgorice, na pobřeží i na sever země, ale také do Bělehradu a dalších měst
  • Letiště Nikšić (Аеродром Никшић, Aerodrom Nikšić) - malé letiště z dob Jugoslávie s jednou travnatou vzletovou a přistávací dráhou, dlouhou 1200 m. Je centrem kaskadérských společností ve městě, ale přijímá jen malé vrtulové letouny;

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

V Nikšići se nachází 11 mateřských, 24 základních a 4 střední školy. Dále je zde jedna hudební a umělecká škola a Filozofická fakulta.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Nikšić je po Podgorice druhé největší průmyslové centrum Černé Hory.

Ve městě je výrazné zastoupen dřevařský průmysl a produkuje se zde jedna z nejznámějších značek piva bývalé Jugoslávie Nikšićko Pivo.[1] Dalšími významnými závody jsou třeba Nikšićká železárna (Nikšićka Željezara), bauxitový důl a další. Nikšićské železárny byly založeny nedlouho poté, co jugoslávští komunisté převzali moc[zdroj?]. Nesly jméno Borise Kidriče a patřily k největším zaměstnavatelům v regionu. Byly však dlouhodobě velmi ztrátové a staly se symbolem problematického ekonomického plánování socialistické Jugoslávie.[3]

Tyto velké průmyslové podniky se usilovně snaží přežít rozpad socialistického hospodářství a od té doby také zažily větší ekonomický růst. Proces privatizace už u těchto firem proběhl nebo stále probíhá.

Panoráma města
Ulice v centru města

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Město spojuje se zbytkem Černé Hory především silnice E762. Nikšić je také hlavní křižovatkou cest směrem do Bosny a Hercegoviny. Je možné se dostat do Foče na sever a do Trebinje na jihovýchod. Je zde také cesta do Risanu v Boce Kotorské. Město má dále spojení do Žabljaku a Šavniku.

Nikšić má železniční spojení pouze do černohorské metropole Podgorica. Jednokolejná elektrizovaná trať byla modernizována v první polovině druhé dekády 21. století. úzkorozchodná trať směrem do Bosny a Hercegoviny není v provozu od roku 1965.

Nikšićké letiště je pro lety uzavřené. Mezinárodní letiště Golubovci v Podgorice je vzdálené asi 70 km a vede pravidelné lety do Bělehradu, Sarajeva, Budapešti, Curychu, Frankfurtu, Lublaně, Paříže, Říma, Vidně, Istanbulu, Dubrovníku, Bruselu, Kodaně, Mnichova, Záhřebu, Moskvy, Londýna a dalších lokalit.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b MORRISON, Kenneth. Montenegro: A modern history. Londýn : [s.n.], 2009. ISBN 978-1-84511-71-8. S. 8. (angličtina)  
  2. MORRISON, Kenneth. Montenegro: A modern history. Londýn : [s.n.], 2009. ISBN 978-1-84511-71-8. S. 122. (angličtina)  
  3. MORRISON, Kenneth. Montenegro: A modern history. Londýn : [s.n.], 2009. ISBN 978-1-84511-71-8. S. 77. (angličtina)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]