Železniční trať Podgorica–Nikšić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Trať se nachází v západní části země

Železniční trať PodgoricaNikšić (srbochorvatsky v latince Željeznička pruga Podgorica–Nikšić, v cyrilici Жељезничка пруга Подгорица–Никшић spojuje dvě největší města v Černé Hoře. Je jedinou vnitrostátní železniční tratí na území Černé Hory, vedena je především v údolí řeky Zety a dlouhá je celkem 56,4 km.

Železniční trať překonává značné převýšení. Zatímco nadmořská výška nádraží v Podgorici je 51 m n. m., stanice v Nikšići se nachází ve výšce 627 m n. m. Největší stoupání je v úseku Danilovgrad-Nikšić, který opouští údolí řeky Zety a vydává se vstříc pohoří Pješivci.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Přípravné práce pro výstavbu tratě byly zahájeny hned po otevření předchozí tratě z Bosny; probíhaly v letech 1938-1940. Trať samotná pak byla vybudována po druhé světové válce jako prodloužení trati Nikšić-Bileća, která vznikla již v 30. letech. Tím byla metropole Černé Hory napojena na jugoslávskou železniční síť. Při stavbě trati bylo potřebné překonat značné terénní překážky; bylo vystavěno celkem 12 tunelů a 9 mostů (osm betonových a jeden ocelový).

Osobní vlak na nádraží v Nikšići.

Na její výstavbě se podílela jugoslávská mládež, která byla po skončení války mobilizována v celé Jugoslávii ke stavbě velkých objektů infrastruktury. Černá Hora byla oblastí, kde železniční síť chyběla zcela, a nebo byla v katastrofálně nevyhovujícím stavu. Jen 1,3 % jugoslávské železniční sítě se nacházelo na černohorském území. Proto byla zvolena radikální metoda k výstavbě trati, a tedy nasazení mládežnických sil. Trať byla rovněž potřebná pro obnovu válkou postižené Podgorice.[1] Slavnostně byla trať otevřena v roce 1948.[2] Dokončení trati bylo jednou z podmínek splnění prvního jugoslávského pětiletého plánu.

Trať měla rozchod kolejí 760 mm. Využití tratě bylo rovněž především průmyslové; nákladní vlaky vozily z Nikšiće do Podgorice (dřívějšího Titogradu) především bauxit do tamního závodu na výrobu hliníku. V opačném směru se vozily suroviny do železárny v Nikšići. Postupem času však trať chátrala, neboť se socialistické Černé Hoře nedostávalo prostředků na obnovu. V roce 1992 byla cestovní rychlost na trati okolo 30 km/h. Rovněž bylo naprosto nevyhovující zabezpečující zařízení na trati.

V roce 1965 byla trať po 17 letech provozu (se značným zpožděním oproti plánu) přebudována na normální rozchod 1435 mm.[3]

Potřebná rekonstrukce trati se uskutečnila v druhé polovině 1. dekády 21. století, a to i za účasti několika firem z České republiky.[4][5] Stavba byla dokončena po několika prodleních v roce 2012 a dána do užívání. Traťová rychlost byla zvýšena na 80 km/h a vzdálenost z černohorské metropole do Nikšiće urazí osobní vlak za 50 min.[6]

Náklady na rekonstrukci dosáhly výše 68,6 milionů .[7] Její význam je v současné době značný; v Podgorici existuje železniční napojení jak na trať Bělehrad–Bar, tak směrem do Albánie.

Stanice[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Článek na portálu černohorských železnic (srbsky)
  2. Článek na portálu deníku pobjeda.me (srbsky)
  3. Článek na portálu cernahora.net (česky)
  4. Zpráva na portálu ohlzs.cz
  5. Článek na portálu mesec.cz (česky)
  6. Článek na portálu společnosti AŽD, AŽD.cz
  7. Článek na portálu blic.rs