Železniční trať Podgorica–Nikšić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Trať se nachází v západní části země

Železniční trať PodgoricaNikšić (srbochorvatsky v latince Željeznička pruga Podgorica–Nikšić, v cyrilici Жељезничка пруга Подгорица–Никшић spojuje dvě největší města v Černé Hoře. Je jedinou vnitrostátní železniční tratí na území Černé Hory, vedena je především v údolí řeky Zety a dlouhá je celkem 56,4 km.

Železniční trať překonává značné převýšení. Zatímco nadmořská výška nádraží v Podgorici je 51 m n. m., stanice v Nikšići se nachází ve výšce 627 m n. m. Největší stoupání je v úseku Danilovgrad-Nikšić, který opouští údolí řeky Zety a vydává se vstříc pohoří Pješivci.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Přípravné práce pro výstavbu tratě byly zahájeny hned po otevření předchozí tratě z Bosny; probíhaly v letech 1938-1940. Trať samotná pak byla vybudována po druhé světové válce jako prodloužení trati Nikšić-Bileća, která vznikla již v 30. letech. Tím byla metropole Černé Hory napojena na jugoslávskou železniční síť. Při stavbě trati bylo potřebné překonat značné terénní překážky; bylo vystavěno celkem 12 tunelů a 9 mostů (osm betonových a jeden ocelový).

Osobní vlak na nádraží v Nikšići.

Na její výstavbě se podílela jugoslávská mládež, která byla po skončení války mobilizována v celé Jugoslávii ke stavbě velkých objektů infrastruktury. Černá Hora byla oblastí, kde železniční síť chyběla zcela, a nebo byla v katastrofálně nevyhovujícím stavu. Jen 1,3 % jugoslávské železniční sítě se nacházelo na černohorském území. Proto byla zvolena radikální metoda k výstavbě trati, a tedy nasazení mládežnických sil. Trať byla rovněž potřebná pro obnovu válkou postižené Podgorice.[1] Slavnostně byla trať otevřena v roce 1948.[2] Dokončení trati bylo jednou z podmínek splnění prvního jugoslávského pětiletého plánu.

Trať měla rozchod kolejí 760 mm. Využití tratě bylo rovněž především průmyslové; nákladní vlaky vozily z Nikšiće do Podgorice (dřívějšího Titogradu) především bauxit do tamního závodu na výrobu hliníku. V opačném směru se vozily suroviny do železárny v Nikšići. Postupem času však trať chátrala, neboť se socialistické Černé Hoře nedostávalo prostředků na obnovu. V roce 1992 byla cestovní rychlost na trati okolo 30 km/h. Rovněž bylo naprosto nevyhovující zabezpečující zařízení na trati.

V roce 1965 byla trať po 17 letech provozu (se značným zpožděním oproti plánu) přebudována na normální rozchod 1435 mm.[3]

Potřebná rekonstrukce trati se uskutečnila v druhé polovině 1. dekády 21. století, a to i za účasti několika firem z České republiky.[4][5] Stavba byla dokončena po několika prodleních v roce 2012 a dána do užívání. Traťová rychlost byla zvýšena na 80 km/h a vzdálenost z černohorské metropole do Nikšiće urazí osobní vlak za 50 min.[6]

Náklady na rekonstrukci dosáhly výše 68,6 milionů .[7] Její význam je v současné době značný; v Podgorici existuje železniční napojení jak na trať Bělehrad–Bar, tak směrem do Albánie.

Stanice[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Článek na portálu černohorských železnic (srbsky)
  2. Článek na portálu deníku pobjeda.me (srbsky)
  3. Článek na portálu cernahora.net (česky). www.cernahora.net [online]. [cit. 2014-09-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  4. Zpráva na portálu ohlzs.cz
  5. Článek na portálu mesec.cz (česky)
  6. Článek na portálu společnosti AŽD, AŽD.cz. www.azd.cz [online]. [cit. 2014-09-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-28. 
  7. Článek na portálu blic.rs