Dějiny Českých Budějovic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dějiny Českých Budějovic mají počátek ve 13. století, kdy město v roce 1265 založil král Přemysl Otakar II.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Českobudějovické náměstí Přemysla Otakara II. v centru města

Před založením města stála 1,2 km severozápadně od dnešního centra osada Budivojovice s farním kostelem kostelem svatého Jana Křtitele a svatého Prokopa, který zde stojí dodnes.[1] Město začalo vznikat v druhé polovině 13. století na pravém břehu Vltavy (oproti ostatním královským stavbám na levém břehu jako je zámek Hluboká či Zlatá Koruna) pod soutokem s Malší na bažinatých pozemcích, které Přemysl Otakar II. získal od dvorského sudího Čéče. Formálně je na jeho příkaz v roce 1265 založil zvíkovský purkrabí a úspěšný lokátor Hirzo z Klingenbergu, který pro krále pracoval i na dalších místech v kraji. Nové královské město mělo představovat doposud chybějící odpovídající základnu královské moci v jižních Čechách a být protiváhou moci Vítkovců (resp. Rožmberků) na (tehdy „německém") pravém břehu Vltavy (jako je Český Krumlov, Rožmberk nad Vltavou, Vyšší Brod). Tento svůj účel po většinu času zdatně plnilo, což bylo důvodem několikasetletého nepřátelství mezi těmito dvěma „lokálními mocnostmi“, které bylo přerušeno pouze v průběhu husitských válek, kdy je potlačil společný mocný nepřítel – husité.

První velký nájezd ze strany Rožmberků zažilo město už v květnu roku 1277, k všeobecnému překvapení však navzdory nedokončeným hradbám odolalo. O dva roky později Záviš z Falkenštejna město vyplenil a pobořil, měšťané je však rychle obnovili. Nájezdy a krátkou nadvládou Rožmberků trpělo město ještě roku 1289, ale Václav II. již následující rok zjednal pořádek. Roku 1304 čelilo město útoku vojsk římského krále Albrechta Habsburského, přečkalo jej však bez úhony, okolí však lehlo popelem. V březnu 1318 oblehl město Petr I. z Rožmberka v rámci své vzpoury proti Janu Lucemburskému, ale neuspěl. Další kolo nepřátelství přišlo se vzpourami Rožmberků proti Václavu IV., kdy Budějovice představovaly jednu z nejvýznamnějších opor královské moci. Rožmberkové (Jindřich III. z Rožmberka) je opět několikrát neúspěšně obléhali.

Prvním známým českobudějovickým rychtářem byl roku 1296 Klaric (Claricus), královský mincmistr a urburéř italského původu (z Florencie), který přesídlil z Kutné Hory.[2] Jeho synové Mikuláš (Nicolaus Claricz), Petr a Ondřej a pak i další Klaricové dědičně tento úřad drželi až do 15. století.[3]

Během husitských válek stanuli Rožmberkové společně s Českými Budějovicemi na straně Zikmunda Lucemburského, což vedlo k tomu, že se obchod města přeorientoval spíše na rakouské země. Válečné štěstí bylo vrtkavé a měnilo se velice rychle – tak třeba v červnu 1420 budějovičtí spolu s Rožmberky obléhali Tábor a v září a říjnu se měšťané třásli před vojskem Jana Žižky, který na svém tažení proti Rožmberkům prošel okolo města, aniž by však na ně zaútočil. Postupem času město začalo válkou trpět a upadat – občasné vojenské úspěchy nemohly vyvážit ztráty kupců na cestách, které ve válečných časech přestaly být bezpečné. I v následných letech po husitské revoluci město trpělo neuspořádanými poměry v zemi, navíc král Ladislav Pohrobek postoupil město doživotně Jindřichu IV. z Rožmberka, což se nesetkalo s pochopením. Za vlády Jiřího z Poděbrad zachovávaly Budějovice nejdříve neutralitu, pokud šlo o spory katolické a královské strany, aby v srpnu 1468 uznaly za svého krále Matyáše Korvína, který v nich umístil silnou posádku.

Raný novověk[editovat | editovat zdroj]

Jeden z českobudějovických kostelů. Od roku 1785 ve městě sídlí biskupství

Po z vojenského hlediska relativně klidném 16. století, během kterého došlo k mimořádnému rozkvětu města (zejména díky rozsáhlé těžbě stříbra a příjmům z vaření piva, obchodu se solí, suknem či rybničního hospodaření), Budějovice opět čelily těžkým časům – v roce 1611 si v nich zřídili jednu ze svých základen Pasovští. V průběhu Českého stavovského povstání zůstaly Budějovice věrné Habsburkům. Díky tomu byly prakticky ihned obleženy vojskem vedeným Jindřichem Matyášem hrabětem z Thurnu. Ten však město nedokázal dobýt (vlastně to ani moc nezkoušel) a odtáhl od něj. V listopadu 1618 pak přitáhla k městu císařská vojska Karla Bonaventury Buquoye. Okolo města se poté rozpoutaly zuřivé boje, v nichž stavovská vojska zvítězila a přinutila císařské k ústupu do města nebo do Rakous. Město bylo opět obleženo. Zima 1618–1619 byla zlá pro obě strany, hůř ale strádaly Budějovice, v nichž vypukly epidemie, které si vyžádaly mnoho obětí jak mezi měšťany, tak v řadách císařských vojáků… Na jaře 1619 však dorazily Buquoyovy posily a situace začal spět k rychlému rozuzlení. 10. června 1619 porazil Buquoy silné stavovské vojsko v bitvě u Záblatí, což vedlo k urychlenému vyklizení jižních Čech ze strany stavovských jednotek. Budějovičtí využili příležitosti a přesvědčili Buqoye, že je třeba exemplárně potrestat vzbouřenecký Rudolfov, který Budějovicím značně konkuroval. Jelikož císařský velitel to původně za zas až tak nutné nepovažoval, byla mu v rámci diskuse na toto téma vyplacena nemalá částka ve zlatě, která ho následně zbavila všech pochybností, a Rudolfov byl prakticky srovnán se zemí. Po zbytek třicetileté války se městu boje vyhnuly, sloužilo však jako týlová základna a prostor pro formování jednotek. Během třicátých let se díky bojům ve středních a severních Čechách staly dočasně hlavním městem, do kterého se přesunuly některé důležité úřady z Prahy. V letech 16341635 byly dokonce v Budějovicích umístěny české korunovační klenoty. V červenci 1641 vypukl ve městě požár, během něhož lehly popelem asi 2/3 města.

Jižní Čechy se staly bojištěm za první (17401742) i druhé slezské války (17441745). Budějovice zažily okupaci vojsky bavorského kurfiřta Karla Albrechta během první slezské války a boje mezi habsburskými vojsky a francouzskou armádou mezi Budějovicemi a Hlubokou v roce 1742. Během druhé slezské války se v okolí Budějovic rozpoutaly boje mezi rakouskou a pruskou armádou, město přitom bylo dočasně Prusy obsazeno.

Moderní doba[editovat | editovat zdroj]

Moderní průmysl pomohl rozvoji krajské metropole. Zde továrna Koh-i-noor Hardtmuth jižně od centra města

Další výrazný vzestup město zažilo na začátku 19. století, když sem přesídlila správa kraje z Písku a Tábora. Z tehdejšího devítitisícového města se také díky železnici stalo významné centrum. Objevily se nové průmyslové podniky, městem začala jezdit elektrická tramvaj.

Boje se Budějovicím od druhé slezské války vyhýbaly, nicméně stále se často stávaly týlovou základnou, takže útrap zcela ušetřeny nebyly, což se týkalo i první světové války. Převrat a ustavení Československa se v Budějovicích obešlo bez problémů. Ve městě definitivně získalo rozhodující slovo české obyvatelstvo, tento stav trval až do obsazení města jednotkami Wehrmachtu (odpoledne 15. března 1939). Okupační správa poté rychle zlikvidovala českou obecní samosprávu, budějovické zastupitelstvo muselo ukončit činnost již 17. března. Vrcholné posty na městských úřadech ovládli Němci.

Přímých bojových akcí se Budějovice dočkaly na konci druhé světové války – v březnu 1945 se dvakrát staly cílem náletů amerického letectva, které značně poškodily město a způsobily velké ztráty na životech. V květnu 1945 německá posádka město bez boje vyklidila a přenechala je sovětským jednotkám. Po válce došlo jako všude jinde k odsunu německého obyvatelstva, což v případě Budějovic znamenalo odsun asi 7 500 lidí, což mohlo představovat přibližně 16 % obyvatelstva. V roce 1949 se České Budějovice staly hlavním městem nově zřízeného Jihočeského kraje (do roku 1990).

V druhé polovině 20. století se ještě upevnilo jejich postavení významné křižovatky mnohých dopravních tahů a největšího města v kraji. Na severu a západě města vyrostla nová sídliště (Vltava, Čtyři Dvory). Od roku 1991 zde sídlí i Jihočeská univerzita, v srpnu 2002 jej zasáhly staleté povodně. V roce 2005 se České Budějovice staly opět metropolí Jihočeského kraje, a to poté, co byly kraje jako administrativní jednotka v Česku obnoveny.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KUBÁT, Petr. Budějovické Staré město pohltily paneláky. Zbyl jen kostel a špitálek. iDNES.cz [online]. 2017-04-22 [cit. 2017-04-22]. Dostupné online.  
  2. http://www.c-budejovice.cz/cz/mesto/o-meste/stranky/nazvy-budejovickych-ulic.aspx Názvy budějovických ulic
  3. http://www.cb1.cz/cb/historie Historie města

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PETRÁŠ, Jiří (ed.). České Budějovice pod hákovým křížem. Praha : Mladá fronta, 2016. 288 + 16 stran obrazové přílohy s. ISBN 978-80-204-4034-1.