Radnice (České Budějovice)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Českobudějovická radnice
Ceske-Budejovice-town-hall.jpg
Základní informace
Slohbarokní architektura
ArchitektAntonín Erhard Martinelli
Přestavba1727-1730
StavitelPavel Kolečný
Poloha
AdresaČeské Budějovice 1, ČeskoČesko Česko
UliceNáměstí Přemysla Otakara II.
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky27916/3-636 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Radnice v Českých Budějovicích je budova na jihozápadním rohu náměstí Přemysla Otakara II. s číslem popisným 1. Vznikla spojením dvou gotických měšťanských domů v průběhu 15. století. Svou současnou podobu získala barokní přestavbou mezi lety 1727 až 1730. Od roku 1988 je chráněnou kulturní památkou.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Gotická podoba[editovat | editovat zdroj]

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Původní českobudějovická radnice stála naproti současné budově jižním směrem, na rohu dnešních ulic Radniční a Biskupské. Na místě současné radniční budovy stály dva měšťanské domy. Do toho jižněji položeného byla radnice přesunuta někdy mezi lety 1418 až 1433. Dům do té doby vlastnil řezník Ondřej Knoll, městský radní, který několikrát zastával úřad purkmistra. Sousedící dům patřil tou dobou rychtářskému rodu Klariců a po nich rodu Terczebuchů. V roce 1494 ho město se svolením krále Vladislava II. od Terczebuchů vykoupilo a oba domy později spojilo do jednoho objektu radnice. Z těchto původních gotických domů se nejlépe zachovala zadní komora Knollova domu, která je dnes součástí radničního sklepa.[2]

Přístavby[editovat | editovat zdroj]

V roce 1505 byly obnovovány radniční zdi a byl upravován zasedací sál. V roce 1529 bylo v radnici zřízeno nové vězení, které nahradilo dřívější vězení v rychtě v Panské ulici. Zároveň byl postaven byt pro radničního sluhu. Dva roky nato byl v přízemí upraven prostor pro vznik vážnice a v patře nad vážnicí byly prolomeny zdi původních domů, čímž vznikla nová prostorná místnost, která byla luxusně vybavena. To proto, že právě zde byla ubytována královna Anna Jagellonská během českého zemského sněmu, který se konal od 19. března do 18. května 1531. Radnice byla v 16. století dále rozšiřována, v roce 1543 přibyla zadní komora pro sklad soli a sklepní prostory pro skladování peněz, cenností a střelného prachu. Pět let nato bylo postaveno nové postranní křídlo, ve kterém byla zbrojnice a kancelářské prostory. Zatímco vznikaly nové přístavby, stav původního jádra radnice se zhoršoval. Obavy ze špatného stavu statiky ilustruje například zmínka z roku 1552, kdy bylo jednomu z měšťanů městskou radou povoleno pořádat svatbu ve velké místnosti v patře pouze za předpokladu, že se bude pouze stolovat a nikoli tancovat.[3]

Renesanční podoba[editovat | editovat zdroj]

Část renesanční podoby radnice (v pravém okraji) zachycena na rytině Daniela Wussina vyobrazující požár města v roce 1654[4]

Za vlády primátora Quirina Mašťovského proto padlo rozhodnutí celou radnici strhnout a postavit novou. Zachováno měly být pouze ty části radnice, které byly postaveny v 16. století. V březnu roku 1555 započaly bourací práce a stavba trvala až do roku 1558. Hlavním stavitelem byl jistý Hons Vlach, který je pravděpodobně totožný s Hansem Spatzem, prvním stavitelem českobudějovické Černé věže. Nová renesanční budova měla v přízemí stejné dispozice jako původní budova s výjimkou nové mohutné nárožní věže s hodinami. Báň věže byla poté pozlacena zlatem z 30 uherských dukátů. Krov nové budovy stavěl mistr Nikolaus Steuber a štít radnice vymaloval malíř Nikl. Nová radnice měla 24 místností, některé byly táflované a okna dřívější "královniny světnice" byla opatřena vitrajemi.[5]

Později byla ještě radniční fasáda vyzdobena žlutošedými sgrafity s motivy mořských vln, lístků a květů.[6] Exteriér radnice zůstal v 17. století stejný, interiér byl poškozen požáry města v letech 1641 a 1655.[7]

Barokní podoba[editovat | editovat zdroj]

Přestavba[editovat | editovat zdroj]

Radnice na malované pohlednici Erwina Spindlera z doby někdy mezi lety 1875 až 1926
Detail průčelí radnice v roce 2017

Na začátku 18. století přestával stavební stav radnice vyhovovat. V dubnu roku 1727 se městská rada proto definitivně rozhodla pro přestavbu. S návrhem se nejprve obrátili na stavbyvedoucího Pavla Kolečného z Třeboně, který pro město nedávno dostavěl Samsonovu kašnu. Ten městské radě předložil svůj návrh, ale radní se poté obrátili na architekta Antonína Erharda Martinelliho, který byl dvorním stavitelem Adama Františka Schwarzenberga. Martinelliho návrh byl radikálnější, z nárožně orientované budovy by vznikla budova se souměrným třívěžovým průčelím. Tento návrh byl radou schválen a Pavel Kolečný byl pověřen pouze řízením stavby. Stavba probíhala od roku 1727 do roku 1730 a byla pouze krátce přerušena po požáru na jaře roku 1728.[8]

Nová zasedací místnost byla vyzdobena stropní freskou Šalamounova soudu od Johanna Adama Schöpfa, který tou dobou také maloval blízkou kapli Smrtelných úzkostí. I další stropy byly vyzdobené barokními freskami a štukaturami. Zcela se změnila průčelní fasáda, která byla zvýšena attikou, okna v prvním patře byly zvýrazněny suprafenestry a celková silueta radnice byla proměněna třemi věžemi. Báně věží vyhotovil mědikovec Andreas Greillinger a pozlatil je zlatník Anton Viertmüller. Prostřední věž byla poté opatřena hodinami místního hodináře Antona Franze Burkharta a na attiku byly postaveny čtyři sochy alegorií od Josefa Dietricha.[9]

Nová radnice byla slavnostně otevřena 26. srpna roku 1730 u příležitosti obnovení městské rady nejvyšším zemským sudím Františkem Josefem Černínem. Mezi hosty byly přítomni kníže Adam František Schwarzenberg, hrabě Buquoy a také čtyři opati jihočeských klášterů v Třeboni, Zlaté Koruně, Českém Krumlově a Vyšším Brodě.[10]

Pozdější úpravy[editovat | editovat zdroj]

V roce 1813 byly v druhém patře bočního křídla vystavěny nové kanceláře a původní sedlové střechy hlavní budovy byly nahrazeny střechou rovnou. V roce 1825 se přestavovala zadní část radnice s vězeňskými celami a někdy poté na dvoře přibyla pavlač. Někdy kolem roku 1850 byla budova radnice předána k užívání krajskému soudu, který zde sídlil až do roku 1905. Po předání zpět do rukou městské rady došlo k vnitřním stavebním úpravám a budova radnice byla propojena s vedlejším domem č. 2.[11]

V roce 1983 došlo k poslední výrazné proměně radnice, když byla v rámci rekonstrukce změněna barevnost fasády z dřívější okrově žluté na současnou šedo-modrou.[7]

Vzhled a vybavení[editovat | editovat zdroj]

Exteriér[editovat | editovat zdroj]

Barokní socha alegorie spravedlnosti od Josefa Dietricha

Osově souměrné průčelí radnice orientované do náměstí je třemi věžemi a mělkým středovým rizalitem rozděleno do třech pomyslných částí. Věže byly původně propojené řetězovým závěsem a na vrcholu střední věže byl místo současného dvouocasého lva dvouhlavý orel. Báně věží stejně jako čtyři chrliče v podobě dračích hlav zdobící atiku vytvořil Andreas Greillinger. Autorem kamenných dekorativních váz po stranách frontonu a čtyř alegorických soch stojících na atice je sochař Josef Dietrich. Ve slepých okenních výklencích středového volutového štítu jsou vyobrazeni svatý Florián, ochránce před požárem, a svatý Roch, ochránce před morem. Pět prostředních oken piana nobile je dekorováno suprafenestry se znakem města obklopeným znaky třech zemí Koruny české: Čech, Moravy a Slezka. Zbylé dva reliéfy na krajích vyobrazují Horatia Coclese jakožto symbol statečnosti a Mucia Scaevolu jakožto symbol občanské věrnosti.[12] Po roce 1989 byla v přízemí doprostřed opět umístěna busta presidenta Tomáše G. Masaryka, dílo Jana Vítězslava Duška z roku 1935.[7]

Rukopis architekta Antonína Erharda Martinelliho můžeme vidět ve zvýraznění klenáků nad okny v přízemí nebo na využití lizénových rámů, které bylo typické pro tehdy populární Plattenstil. To, že třem věžím neodpovídají tři vstupy do podloubí v přízemí bylo dáno především nutností respektovat původní dvojí gotické zaklenutí podloubí, které bylo pevným základem statiky stavby. Vznikl tak efekt plného pilíře v centrální ose průčelí.[13]

Interiér[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejpozoruhodnější díla interiéru českobudějovické radnice patří rozsáhlá stropní freska s výjevem Šalamounova soudu zdobící hlavní radní sál v patře. Mezi lety 1729 a 1730 ji vytvořil Jan Adam Schöpf, žák Kosmy Damiána Asama. Dále lze jmenovat bronzový reliéf městského znaku nad schodištěm z roku 1890 od českobudějovického sochaře Richarda Kristina,[7] který se později stal ředitelem městského muzea,[14] nebo rozsáhlý goblén s vedutou města, který vytvořila Marie Teinitzerová-Hoppeová podle návrhu Cyrila Boudy.[7]

Socha Augusta Zátky[editovat | editovat zdroj]

Socha Augusta Zátky na dvoře radnice od Bohumila Kafky

Z podobné doby jako Masarykova busta pochází bronzová socha Augusta Zátky na vysokém piedestalu, která od září roku 1936 stála před radniční budovou. Socha je dílem Bohumila Kafky, který se k ní dopracoval po sedmi letech práce. Byla odlita pražskou firmou Karla Bartáka. Tehdejší starosta Albín Dlouhý se stavěl proti jejímu umístění přímo před radnicí, stejně jako Spolek pro postavení pomníku T.G. Masarykovi, který nechtěl, aby socha zakrývala Masarykovu bustu. Za německé okupace nechal starosta Friedrich David bronzovou sochu roztavit. V roce 1967 se našel schovaný Bartákův přípravný odlitek v dvoutřetinové velikosti oproti původní soše. Tato menší socha poté stála poblíž zámecké jízdárny v Hluboké nad Vltavou a 22. srpna roku 2000 byla slavnostně přesunuta na nádvoří radnice. Tohoto znovuodhalení se účastnil také August Zátka, vnuk vyobrazeného Augusta Zátky.[15]

Zvonkohra[editovat | editovat zdroj]

Od října roku 1995 je na prostřední věži umístěna počítačem řízená zvonkohra, kterou tvoří 16 zvonků o váze 8–60 kg. Zaznít na ní může až osmdesát hudebních motivů, jež se mění dle části dne nebo ročního období, vždy však nejprve zaznívá píseň K Budějicům cesta. Zhotovena byla pasovskou firmou Rudolfa Pernera, potomka tradičního zvonařského rodu Pernerů, který působil v Českých Budějovicích od roku 1772 do konce druhé světové války.[16]

Služby[editovat | editovat zdroj]

V radnici a přilehlých budovách sídlí magistrát města. Budova má dva hlavní vchody, z nichž jeden slouží především jako průchod do obřadního sálu využívaného ke svatebním obřadům a oficiálním setkáním, a druhým se vstupuje na nádvoří a do prostor magistrátu a místního turistického informačního centra.

Magistrát města každoročně pořádá ve spojení s radnicí řadu akcí pro veřejnost včetně komentovaných prohlídek budovy nebo koncertů, radničních trhů a divadelních představení na radničním nádvoří.[17]

Na střeše radnice jsou umístěny úly. Získaný med je používán jako reprezentační dárek pro oficiální návštěvy.[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2018-03-19]. Identifikátor záznamu 139188 : radnice. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. ČAPEK, Ladislav; MILITKÝ, Jiří, a kol. Historická radnice v Českých Budějovicích ve světle archeologických výzkumů a rozboru hmotných pramenů. České Budějovice: Jihočeské muzeum, 2016. ISBN 978-80-87311-79-0. S. 7–8. 
  3. ČAPEK, MILITKÝ (2016), s. 11
  4. ČAPEK, MILITKÝ (2016), s. 14
  5. ČAPEK, MILITKÝ (2016), s. 11-12
  6. ČAPEK, MILITKÝ (2016), s. 12
  7. a b c d e Radnice. Encyklopedie Českých Budějovic [online]. [cit. 2021-05-05]. Dostupné online. (česky) 
  8. ČAPEK, MILITKÝ (2016), s. 13, 15
  9. ČAPEK, MILITKÝ (2016), s. 15, 17
  10. ČAPEK, MILITKÝ (2016), s. 20
  11. ČAPEK, MILITKÝ (2016), s. 20-21
  12. ČAPEK, MILITKÝ (2016), s. 17
  13. LÁTAL, Hynek. Anton Erhard Martinelli ve službách Schwarzenbergů. In: GAŽI, Martin. Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, 2008. ISBN 978-80-85033-10-6. S. 223–225.
  14. PLETZER, Karel. Kristinus Richard [online]. Encyklopedie Českých Budějovic [cit. 2021-05-06]. Dostupné online. 
  15. SCHINKO, Jan. Vedení radnice nechtěla mít Zátku pod okny. Českobudějovický deník [online]. 2009-03-01 [cit. 2021-05-06]. Dostupné online. 
  16. PLETZER, Karel. Zvonkohra [online]. Encyklopedie Českých Budějovic [cit. 2021-05-06]. Dostupné online. 
  17. České Budějovice - radnice. www.inbudejovice.cz [online]. [cit. 2017-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-06-29. (česky) 
  18. Včelám se na střeše radnice daří. Vlastní med má i Jihočeská univerzita. Jižní Čechy teď [online]. [cit. 2018-01-17]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]